-Pečivo- komentáře u knih

Havana v šedesátých letech minulého století byla dost funky. Rum, kabriolety, cinkrlátka, bolero a buchtičky. No a o tom jsou Tři truchliví tygři. Herec, spisovatel a hudebník a noční Havana. Překvapivě málo full frontálů na 600ti stránkách.

Bohužel ale kniha obsahuje i docela dost nonsensu, kterej se hrozně špatně čte - například eseje kubánských spisovatelů ke smrti Trockého nebo vyprávění manželů Cambellových, kdy je jeden příběh převyprávěn 5x asi na 60ti stranách. To nebylo vůbec zábavný číst i když chápu, že když to autor psal, tak se dost smál jak tim bude čtenáře srát a to je mi dost sympatický. Celkově 7/10

2 29.01.2017

Kdo má rád kvalitní kávu, dá si Dadák. Kdo má rád depresi, přečte si Knausgarda. Kdyby existovalo mistrovství světa v depresivní literatuře, tak je Karl Ove něco jako Michael Phelps.

Knausgard napsal několikadilnej Proustovskej epos o svým životě, kterej konečně vychází i česky. Jelikož umim dost dobře i nečesky, tak nemusím čekat dalších pár let než vyjdou další díly a můžu se do toho pustit rovnou. Číst Knausgarda je totiž jako kadit. Člověk by to mohl dělat furt a neomrzí to, i přes šíleně depresivní téma.

První kniha se točí okolo smrti jeho otce a jde, jak by řekl Richard Müller, až na kožu. Knausgard píše tak otevřeně a upřímně, že se čtenář cejtí jako kdyby ho znova a znova přejížděl smutnej náklaďák. A to se v celý knize neděje vůbec nic zásadního, Knausgard popisuje svoje normální dětství, který je oproti Palijovo historkám z Hostimi, nudný jak kůň v zoologický. I tak je těžký se od knihy odtrhnout.

Když jeho otec v půlce knihy zemře, začíná apokalypsa smutku. Sám na vlastni kůži nevim jaký pocity člověk doopravdy má a dost se bojím toho co prožíval Knausgard. Budiž mi k dobru, že můj táta neleje jak mentál a je dost velká pravděpodobnost, že nebudu muset seškrabávat jeho hovna z pohovky u babičky, ze který pred svoji smrtí zvládne udělat taky alkoholičku. Spoiler alert. Kniha roku a čistých 10/10, jdu vyhlížet pošťáka s druhým dílem.

5 29.01.2017

Perec byl švihlej Francouz, kterej psal švihlý knihy. A pár jich nedavno vydalo Rubato. Doufám, že jsem jeho tvorbu vzal ze špatného konce, protože tohle byla docela nuda.

Voják se snaží s pomocí přátel vyhnout válce v Alžíru. Toť vše. Na 80 stran by člověk ani víc příběhu nemusel potřebovat. Tady ale má styl bejt víc než obsah a mě se zrovna jeho repetitivní funky vyprávění moc nezamlouvá. 5/10

29.01.2017

Železná košile je tak tenká kniha, že bylo předem jasný, že bude dobrá. Navíc se taky dost psalo na internetu, že je to dobrý, ale to už odbočuji. Autorky básně jsou krátké a i když poezii extra nemusím, tak se mi tady dařilo udržet pozornost. Za tohle už dvě hvězdičky nahoru (in your face Nezvale). Krom délky je kvalitní i kvalita. Ta se totiž taky měří IUP (index udržitelnosti pozornosti).

IUP je zde tudíž na poezii nezvykle vysoko a to společně s faktem, že jsem s autorkou prožil pubertální prázdniny v jižních čechách, má za důsledek 8/10.

29.01.2017

Myslivec Embargo Degen je moje nová oblíbená literární postava a jestli někdy budu mít syna, tak tohle je můj jasný adept na jméno. Jestli teda úřady a matka neschválí Pečivoslav.

Telekristus a Mentál je Měrkovo prvotina a je z ní dosti patrné, jakou cestou se vydá. Stejně jako u jeho pozdějšího Hitlera je to totiž sbírka krátkých dvoustrankových povídek, kde nešetří zabíjením, prcáním, chlastem a fetem. Bohužel když o tom teď na záchodě přemýšlím, tak mi krom posledního příběhu v hlavě neutkvěl ani jeden.

Na konci si pak Měrka napsal sám o sobě medailonek, kde objasňuje jak se ke psaní dostal a že halucinogení drogy a blázinec měly na jeho styl psaní určitý dopad. Těším se na Van Gogha 21. Století. Myslim, že bysme si s Měrkou mohli rozumět. 7/10. Už mám úplně vytlačený lokty na stehnech, jdu z mísy. Pečivo out.

29.01.2017

Ztracená čest Kateřiny Blumové je Böllův hejt bulvárnímu žurnalismu. Jelikož Böll svůj krátkej kriminální případ napsal v roce 1972, tak měl ještě tu smůlu, že musel hejtovat přes knihu a ne přes videjko na YouTube.

V roce 1972 sice nebyl YouTube, ale v Německu řádila Frakce rudé armády (RAF), což byli komunisticky laděný pošahanci, který vzešli ze studentských demonstrací proti válce ve Vietnamu. Jejich forma protestu bylo házet bomby na obchoďáky. Já když sem dostal sardel, tak sem si šel dát jägrbombu. Inu jinej kraj, jinej mrav.

V době, kdy frčela RAF, měl německej bulvár Bild žně a tak se snažil RAF narvat do co nejvíc článků a tahal si tak spoustu věcí z prstu. To se nelíbilo Böllovi, kterej se ozval, že by bylo dobrý, kdyby bulvár zůstal objektivní. A na to konto si začali brát do huby jeho i jeho rodinu. Takovej německej příběh o džambulce.

Na to konto Böll napsal tuto knihu o 27ti letý Kateřině, která žije spořádanej život na malým městě. Během karnevalu ji ale vyfičí jeden hledanej kriminálník menšího významu a ona ho nechá uniknout. Potom co ho nechala vniknout. Bulvár se toho chytne, udělá z ní kriminální štětku a celý to během pár dnů rozmázne takovým způsobem, že z toho mimo jiné její matka zemře a Kateřina zastřelí dotyčného novináře a jde sedět. Džambulka all over again. 8/10

29.01.2017

Měrka se musí číst po dávkách. Jeho styl se nemění a tak když člověk čte po stopadesatý jak někdo někoho umlátil hovnem, tak už to neni tak zábavný jako poprvé. I tak jeho styl cením a to co dělá, dělá velmi dobře. Většinou.

Van Gogh je jeho první delší příběh (když opomenu poslední povídku z Telekrista a Mentála, která překračovala tradiční stránku a půl) a pojednává - jak už název napovídá - o Van Goghovi a jeho alternativním osudu v 21. století. A to formou komiksu. Tímto apeluji na všechny lidi světa, aby mi doporučili komiks, kterej bude stát za to. Tenhle za to moc nestál. Krom toho, že to byl komiks, tak ani Měrka se nezdá býti zrovna ve formě.

Vzhledem k tomu, že jsem to čet zbytečně brzo po Telekristovi, tak dávám jen 4/10. A to jsem to četl na záchodě. Komiksy se svojí píčovinovostí začínaj nebezpečně přibližovat španělský beletrii.

1 29.01.2017

Rubato obyčejně nevydává srance, když pominu Velký pád od Handkeho, tak většina věcí, která se mi dostala do ruky, stála za to. Tohle bylo o fous.

Krátké pojednání o okultních jevech mě úplně minulo. Michaux píše o paranormálních jevech napůl vědecky a napůl formou vyprávění "jedna bába povídala".

Krátkých 55 stran nemá zhola nic společného s hororem, tak se kniha klidně dá číst i v cukrárně, když je vám dvanáct.

29.01.2017

Když stojím před mrazákem u pumpy a nemůžu se rozhodnout na co mám chuť, tak si vezmu tvarohovýho Míšu. To je jistota. Stejně je to s literaturou o náckovskejch pohlavárech. Kdyby tu teď byla Rihanna, tak řekne: "Peči, pěkná paralela ela ela e e e."

Smrt je moje řemeslo má na obalu obří svastiky a lebku, což z knihy dělá ideální čtení do německého vlaku. Merle popisuje život Rudolfa Hösse, což byl nácek jak klacek a na nacistický stupnici, kdy 10 je sám Hitler a 1 Aleš Brychta, Rudovi dávám 9.

Höss totiž nebyl ledajakej zmrd. Protože se uměl dobře koncentrovat, tak ho Himmler pověřil vymyšlení konceptu pro vyvraždění židů. Ruda tak byl vedoucí při výstavbě Osvětimi a následně inspektorem všech koncentráků. Ruda byl taky ten fištrón kdo začal používat cyklon B ne na hmyz, ale na lidi. Jako bystrý čtenář jsem už na straně 60 zjistil, kde se stala v jeho životě chyba - miloval koně.

Krom toho byl jeho otec fanatickej křesťan a Ruda tak od mala byl veden k poslušnosti. Po smrti otce se v šestnácti letech během 1. světový vydává na frontu, kde vyniká díky svý poslušnosti, kterou mu vtlouk do hlavy fotr. Po návratu je jako spousta vojáků nezaměstanej a potlouká se jako nádeník. Až s nástupem NSDAP najde opět ve svým životě smysl a spirála mentálství se roztáčí, jak kolo, co roztáčela bába Tutovka. Celkově 8/10, do Laskavých bohyní od Littella stále ještě něco chybí, ale i tak je to literatura temná jak brejle Aleše Brichty.

3 29.01.2017

Muž, který spí je můj druhej Perec. Oproti "Co je to tam za kolo něco něco chromovaný řídítka" je Muž, který spí skvělej. Jelikož v noci dost často spim, tak jsem se s Mužem, který spí velmi ztotožňoval, ještě než jsem knihu začal číst.

Příběh mladýho pařížáka je vyprávěnej v druhý osobě a to i když člověk nechce, od prvních stran evokuje nejlepší prózu Rubata a to Levého Sebevraždu. Spoiler alert: v této knize nikdo nezemře. Hrdina příběhu se prostě jednoho dne rozhodne vystoupit z aktivního dění ve společnosti a prostě zůstane ležet ve svým pokoji. Později, protože to bylo ještě několik let před vydáním Playstationu 1, začne bloumat Paříží a celkově se v této sto a něco stránkové knize vyskytuje jen on a jeho vnitřní hlas.

Jak by se mohlo zdát, není leitmotivem celé knihy deprese, ani alkohol, ani drogy, ani zklamání ze společnosti, ale lhostejnost vůči všemu. Sám jsem překvapen, že tomu dávám osm.

29.01.2017

Vrcholné dílo severské literatury dvacátého století, který tak vychvaloval Knausgård, mne zanechalo chladným. Je totiž polovina září, půl devátý večer, nemám deku a navíc mám otevřený okno. Krom toho ani ta knížka nebyla nic extra. Dokonce moje iritace dosáhla stupně gůglování “what is so special about vesaas the birds, dude” a i nadále jsem stejně bezradný jako výsledky tohoto vyhledávání.

Hlavní postava je prosťáček Mattis, kterýmu je 37 a žije v Norsku na samotě u jezera se svojí sestrou Hege, který je 40. Mattis se celej den potlouká v přírodě, jelikož se mu nedaří najít si ve městě práci, protože s vrtačkou umí ještě hůř než já. A rukama jakbysmet. Mattise tak živí jeho sestra, která od rána do večera plete.

Jednoho dne přes jejich barák začne lítat sluka. A to ještě ne ladajak, ale jejím speciální letem, kterej provádí když ho tam chce. Po dlouhý době se mi u knihy v němčině stalo, že jsem si přečetl tuto větu a němel absolutně páru, jestli někdo přes barák hodil nějakej šutr šejdrem, nebo jestli jim přes barák přeletěl norskej bramborovej knedlík. Tato informace je však velmi zásadní pro celou knihu. Jelikož jsem tak nadšený ornitolog, že si o tom odmítám i cokoli přečíst, tak opravdu nevim, co tim chtěl autor říci. Jak přesně vypadá sluka jsem se taky mimochodem dozvěděl až z internetů.

Potom co jim tam teda začne lítat, se s ní tenhle Ben Stiller skamarádí, ale to jen do chvíle než ji sundá nějakej myslivec. Aby se Mattis zbavil smutku, najde si brigošku jako převozník na pramici přes jezero, přes který ale nikdo nechce převést. Až jednou skoro převeze dřevorubce, kterej u nich nakonec ale přespí a štípne mu sestru a nastěhuje se jim na půdu. Hege se do něj zamiluje a má dilema co s Mattisem. Ten se pak rozhodne sám rozseknout dilema na jezeře a nechat svůj osud v rukou přirody. Buď se utopí, nebo ne. Konec zůstane otevřenej. Kdyby na to šlo vsadit na bwinu, tak bouchnu pětikilo na utopení ani nemrknu.

6/10 protože to vodsejpalo.

29.01.2017

Něco skvělý, něco míň. Ani po třicítce jsem nepronikl do tajů poezie a Topolova próza mi přijde mnohem lepší. Navíc mám pocit, že autoři, kteří píšou jak poezii tak prózu, tu poezii vždycky píšou zlitý. Nevim jak Topol teda.

Znám osobně jen jednoho autora a ten to tak dělá vždycky. To sice neni na škodu, ale asi by to člověk měl pak taky číst zlitej. Já mám ale problém, že nemůžu míchat alkohol a čtení, protože si nepamatuju co pak čtu a hlavně prej nesmím chodit nalitej do práce. Jelikož čtu poezii jedině ráno na záchodě, tak je toto opravdu veliký a neřešitelný problém. Srovnatelný třeba s konflikty na Blízkým východě.

3 29.01.2017

O tom že neni všechno jen černý a bílý vim už nějakej ten pátek. Můj kamarád Libor třeba chodil s jednou korejkou a ta nebyla ani černá ani bílá. Tim chci říct, že Gregor von Rezzori v Pamětech antisemity nepřichází s žádnou objevnou myšlenkou. I když téma antisemiťárny je stále ožehavé a jakákoli polemika smrdí myšlenkovým skluzem k pravici. A co si budem povídat, horší už je pak jen skluz od Ujfalušiho.

Paměti popisujou v pěti příbězích život jednoho (kapitoly spolu úplně nesouvisí, ale já i tak vim, že jednoho) muže od jeho dětství v Rumunsku až po jeho staří v Římě. Jelikož se narodil někdy roku 1919 zažil všechny hrůzy toho století, který ale popisuje z pohledu pasivního křesťana ve velkoměstě - byl antisemita, protože mu doma říkali aby byl a byli všichni okolo. Občas se s nějakou židovkou skamarádil, protože měla bezva kozičky a tak dále pana krále. Dokonce byla jeho 2. manželka židovka! A to jako antisemta! - Okamura Level 1.

Na druhou stranu občas Židy popisuje jako pěkně namyšlený svině, například když zdrhali před deportací z Berlína a stěžovali si v nóbl restauraci ve Vídni na kvalitu Frappé. To samý dělá s pošahanejma náckama, který často ani nepoznali židovku od nežidovky a když jim to po prcání řekla, tak se chodili zabít na frontu, aby neztratili tvář a ji dali všechny peníze, aby se zachránila. Business modelu dávám 8/10.

Protože to ale nebylo až tak zajimavý čtení tak dávám celkově tři židovský hvězdy z pěti.

29.01.2017

Prozatím jsem se vyhejbal recenzím na Paliho knížky, ale myslím, že nastal čas. Nejpozději současným kaděním na záchodech ve Slověnický hospodě dospělo naše přátelství do tohoto stádia.

Takže. Palijovo druhá publikována poezie je velmi dobrá, ale ne tak dobrá jako jeho prvotina Píča hovna. Je to totiž něco úplně jinýho a jak zpívá Kodym - chtěla si ananas, dostaneš kokos. Já teda chtěl ananas. Pokud však čtenář chce kokos, tak ho tímto dostane.

Loughorn je více méně kompaktní Ostrov / Bílý oceán od Jacobsena do kapsy na cestu. Celý to má 56 stran a všechny básně jsou součástí jednoho příběhu. Četl jsem to včera ve vlaku cestou do práce, venku bylo šero a chcalo a bylo brzo ráno. Takže mi to sedlo jako si můj zadek právě sedl na mísu.

Největší žijící básník, kterého osobně znám. A na konec sólo pro Paliho:

"Mam rád panenský olej,
Který z ni ukapává
Vláči ho za sebou jako stopu,
Někdy je plný tuku,
Jindy mám zase pocit,
Že by se dal zapálit"

8/10. Bůh to chtěl +

1 29.01.2017

Děsivý spřežení je průřez diskografií mladého Topola z let 1980 a 1984. Jelikož jsem tehdá ještě nebyl na světě, tak jsem rád, že to letos vyšlo a já si tak mohl doplnit prenatální nedostatky.

První část je poezie, ve který se mísí mladická naivita, ale která zároveň už ukazuje zárodky Topolova osobitého, jak by řekl Robert Rosenberg, rukopichu.

Druhá část pak zahrnuje povídku Venezuela - pracovní tábor, dozorci, vězni, válka, zmagoření. Této povídce dávám tři pichy z pěti, protože oproti pozdější próze to ještě prostě není ono. A navíc tam ten jeho pozdější rukopich skoro neni poznat. Celkem za 5/10.

29.01.2017

Psychologický drama z Egypta z roku 1955 - Cossery byl kámoš Camuse a Viana, knihu vydalo Rubato, takže bylo předem jasný, že to bude dobrý. A bylo - dva bezďáci, spousta kurev, jedna fetka a detektiv se motaj bez cíle rozpadlejma uličkama starý Káhiry, všude smrdí hašiš a nejlepší kratochvíle je někde se povalovat.

Do toho jeden z nich zamorduje mladičkou prostitutku a detektiv to musí vyšetřit. Což se mu celkem daří, akorát jsou vůči tomu všichni protagonisté včetně vraha celkem apatičtí, což vede detektiva k zamyšlení o smyslu života. Leitmotivem je, že když nemáš co ztratit, tak si spokojenej a žiješ se sebou v míru.

To můžu potvrdit. Když jsem jako malej ještě neměl klíče, tak sem je nemoh ztratit a byl sem děsně šťastnej. Párkrát sem je později totiž ztratil a dostal sem pěkně na prdel. Naštěstí sem je pak jednou našel v křoví a pak sem je pro jistotu začal nosit okolo krku. Na to sice moc nešly buchtičky, ale to protože tehdá ještě nevěděly, co je dobrý. True story.

2 29.01.2017

Král duchů dostal v roce 1972 francouzskou Prix Goncourt. Což je něco jako Grand prix, akorát to místo formulí jezdí knížky.

A dostal ji právem. Král duchů je příběh francouzského Honzy Nedvěda (2 metry, spíš svaly než mozek, čistá duše), automechanika, kterej měl příliš rád děti. Tim ale nemyslim, že by byl pedobr, prostě jen obyčejnej obr, kterej byl neprávem odsouzenej za zločin, který nespáchal. Jelikož seděl v base v období mobilizace proti Hitlerovi, tak se tam moc neohřál a šel bránit vlast. Ani při této činnosti se ale moc neohřál, protože ho skoro hned zabásli a odvedli do pracovního tábora. Jelikož byl tábor pracovní, tak ho tam neohřáli.

Z pracovního tábora následovaly poměrně rychlé přesuny v aktivitách - jelikož měl rád nejen děti, ale i zvířata, tak chvilku sloužil na panství Reichsjägermeistera (!!!) Göringa, pak přešel do Kaltenbornu, což byla instituce Hitlerjugend, kde se v průběhu války vypracoval až na vedoucího. Jako Francouz totiž nemusel pro nácky bojovat na frontě a moh tak zastávat tyhle funkce.

Nutno podotknout, že tenhle obr byl o čtyři levely víc Dan Nekonečný než samotnej Honza Nedvěd - od mala si myl hlavu v záchodě, krmil holuby z vlastní pusy, jedl jen syrový maso a měl strašně malýho pindíka a 72 dioptrií. Krom toho si vlasama malých nacků vycpával polštáře a peřiny a dával si jejich ušní šušně jako delikatesu. Ale jak říkaj Němci: Proti gustu žádnej protektorát.

Po přečtení mám smíšený pocity. Na jednu stranu teď vim spoustu informací o druhovým členění srnců, anatomii svalů a jejich rozdílů u koní a srnců, náckovský frčky oddílů SS i wehrmacht, ale na druhou stranu je mi to vlastně úplně u zadku a celý by to mohlo bejt o 100 stran kratší. Chvílema zbytečně zdlouhavý, takže tomu dávám jen 7 náletů z deseti.

3 29.01.2017

Podobný překvapení jsem hodně dlouho nezažil. Přeci jen je mi třicet pryč a to už člověka vykolejí jen sud jägermeistra, jakákoli nová kniha od Palahniuka v komiksové podobě nebo celer v polívce. Biance Bell se naštěstí povedlo úplně opačné překvapení.

Jezero mi atmosférou přípomínalo Jeskyni od Saramaga, což je sice píčovina jako plyšovej potah na volant, ale popisované prostředí tam má velmi sweet chilly atmosféru. Takovou roztahanou a neuchopitelnou, jako kdyby čtenář sledoval příběh ze zamlženýho auta. A stejnou atmosféru má i Jezero. Na rozdíl od Jeskyně se ale paní Bellová rozhodla zakomponovat do knihy i příběh a to je většinou dobrej nápad. Když ten příběh samozřejmě neni blbej. To je pak blbej nápad.

Jezero je však případ dobrýho příběhu. Krom toho ve mne příběh matku-pak-otce-hledajícího-věčně-nemocnýho-vesnickýho-rozbiju-ti-hubu-divňáka Namiho evokoval dietní vzdálenou light verzi Sestry od Jáchyma Topola, takže už jenom z toho důvodu tomu musím dát plnou palbu. A to i přesto, že jsem si Namiho vizualizoval jako Sagvana Tofiho.

Kdybych si ho tak mohl vizualizovat jako paní Bellovou.. To bych si asi šel dát dlouhou sprchu, takhle ale bohužel.

20 29.01.2017

Jedničky a nuly jsou literární chleba. Čte se to samo, ale nemá to žádnou výraznou chuť. Neni k tomu vůbec žádná literární paštika, ani míchaný vajíčka. Jediný a veliký plus je, že je čtenáři rekapitulována historie internetu a všech zásadních milníků jako Yahoo, Google, Napster a tak dále pana krále. Grombíř se nevyhejbá ani pornu a tak se sice v knize neobjeví tank, ale alespoň Pornhub. Z 270 stran tento obsah zabíra ale tak maximálně 40 stran. A to přehánim.

To všechno je ale hrozně málo, protože ústřední příběh je plytkej jak kafe, který mi právě vyjelo z kávovaru, protože nám došly zrnka. Více méně se jedná o autobiografii mýho kamaráda Šumiva, kterej je z malýho města a od mala se zajímal o počítače. V raným věku internetu se vydá studovat do Prahy, ale školu nedostuduje, protože se začně věnovat businessu okolo nových technologií, spřáhne se s polistopadovejma podnikatelema a uvnitř obrovský korporace vydělá miliony.

I přes miliony na kontě zůstane ale průměrnej ajťák, kterej měl štěstí, že byl ve správnej čas na správným místě. Takový počítačový Vladimír Šmicer. Zamiluje se do buchty, která je úplně mimo jeho sport, samozřejmě to klapne, pak je to ale komplikovaný, ve firmě je to taky komplikovaný, trochu mafie, trochu násilí, trochu megalomanství a tak dále pana krále.

Grombířova kniha má nebezpečně našlápnuto ke Kruhu od Dava Eggerse (literární žumpa), ale naštěstí do tak hlubokých hoven nezabředne. Teď si zahraju na věštce a předpovim, že do dvou let to bude zfilmovaný a bude tam hrát Budař, taková ta zrzavá kočka z Maďarska a možná nějakej Macháček a mojí mámě se to bude líbit.

A aby toho nebylo málo, tak je to celý ještě zabitý happy endem. 3/10 a začínám si znova uvědomovat jak skvělý vlastně to Jezero od Bellový je.

1 29.01.2017

Totální rauš je přesně kniha, podle který bych se chtěl učit dějepis. O druhý světový už toho bylo napsáno tolik, že by se to nevešlo ani na tři obrovský náklaďáky, ale i přesto příchází Norman Ohler v roce 2015 s objevným tématem, který dosud nebylo vědecky dopodrobna rozebráno - náckové & drogy.

Důležitý fakt je, že se nejedná o fikci, ale o literaturu faktu. Fakt. Teda prej, ale já mu to věřim. Ohler popisuje svojí investigativní práci v archivech v Německu a Americe, kde se brodil tisícema dopisů, zápisků a výpovědí, aby dal dohromady tyhle perníkový puzzle a to mi stačí. Svý teze betonuje vyobrazením originálních dopisů a tak je buď dobrej fotošopák a nebo Heinrich Böll jel na frontě perník ve velkým.

Kniha skvěle popisuje vývoj fetování v Německu - z nějakýho důvodu jsem byl od mala hrdej na to, že krom Nagana jsme světu dali i perník, ale prej bohužel. Prej Japonci - ale ve velkým se perník začal rozvíjet ne v devadesátkách v garážích na českejch vesnicích, ale už těsně před druhou světovou v Německu. Krom toho Němci dali světu i heroin. Co já se ještě na starý kolena nedovim.

Paradoxně byla celá nacistická propaganda stavěná na čistý rase - sám Hitler byl jak známo vegetarián a abstinent a drogy považoval za buržoázní mor berlínskýho židovstva 20. let. Hlavně teda kokain. Perník byl v tu dobu v pohodindě, protože to byla energetická tabletka, která dokázala divy a díky který Němci zvládli zabrat Francii rychleji než člověk řekne Francie. Celá ofenziva na západní frontě tak byla dost podpořená peřím a naspídovaný Němci dokázali nespat i několik dní. Zvuk tanků se taktéž dá považovat za kolébku techna.

Ústřední postavou Ohlerova bádání je osobní doktor Hitlera, kterej velmi rád experimentoval s chemií a lidským tělem. Shodou okolností se okolo roku 1941 dostal k Hitlerovi a začal mu píchat vitamíny. Se zvyšujícím se nezdarem Wehrmachtu byl Adolf čim dál tím víc na nervy a aby se hodil do klidu, začal dostávat i koktejly obsahující eukodal. Což je vlastně stejný jak kdyby hulil někde za barákem opium.

Celý to eskalovalo, když si v roce 1944 generál von Tomcruise zahrál na Pavla Zedníčka a předvedl na poradě svůj explodující kufr. V rámci léčby šoku dostal Hitler poprvý dávku kokainu. Tentokrát ne od svýho dvorního doktora, ale od ORL specialisty. Kokain mu chutnal stejně jako obyvatelům Berlína - vůbec se ho nemohl nabažid.

No a pak se střelil do hlavy a skončila kniha a válka. 10/10 - dozvěděl jsem se spoustu zajímavých faktů: například když v rádiu zaznělo, že zemřel vůdce, tak si 100.000 lidí v Německu vzalo život. Nedokážu si představit co by se stalo, kdyby měl twitter. Nebo instagram. #kopfschussundtschuss

19 29.01.2017