pankaplan komentáře u knih

Velmi zajímavý případ detektivky, která se místy mění v psychologický thriller. U některých postav dlouho nechápete motivaci, a když ji pochopíte zjistíte, že jste se pletli. Vyšetřovatel Avraham Avraham dělá jednu chybu za druhou a vlastně se divím, že mu případ nesebrali. Neudrží návaly vzteku a chová se místy opravdu podivně.

Dror Mišani ale vytvořil příběh, který jsem celou dobu hltal značně nadšeně. Je to jeho literární debut, takže místy mohly některé věty odsýpat lépe, ale nic to nemění na tom, že kniha vás strhne svou strukturou. Případ totiž popisuje z dvou úhlů pohledu. To sice způsobí, že kniha rozhodně není strhující svým tempem, ale klidnější tok vyprávění je vyvážen doprovodným příběhem.

Co si pamatuji, byla to první izraelská detektivka, kterou jsem četl, a hned zásah na komoru. Doporučuji všem, kteří si chtějí rozšířit žánrový obzor.

3 17.04.2018

Na začátku to vypadalo jako lyrický příběh s jemným náznakem tajemství. Koho? Hlavní hrdinka odešla z televize po skandálu, který přerušil její zářivě stoupající kariéru. Utekla před drby do náruče staršího muže. Tedy, obrazně. U toho muže uklízí, vaří, stará se mu o zahradu... Nic o něm neví a jejich vztah je mírně řečeno strohý. Později se začne ukazovat, že drahá Allis není jediná, kdo má tajemství.

Ta kniha je koncert představivosti a její zásadní nevýhoda je, že má jen něco málo přes dvě stovky stran. Malý prostor ale stačil pro zajímavý příběh. Autorka ignoruje uvozovky u přímé řeči, takže musíte dávat pozor, kdy k ní dochází. Ale díky tomu je pak přímá řeč, respektive její vyznění a význam, více spjatá s okolním textem a příběhem.

Slabina knihy je poměrně výrazná předvídatelnost. To, co si myslíte že se stane se pak opravdu přihodí. A vlastně to platí i o konci. To je tedy důvod, proč jsem z hodnocení ubral jednu hvězdu. Autorka si mohla dát trochu více práce s motivem celé knihy. Také jsem čekal na osvětlení motivu "Ptačí tribunál", ale buď mi něco uniklo, nebo jsem něco nepochopil.

Nenechte se odradit tím, že se v knize prvních sto stran, tedy celá polovina knihy, nic neděje. Ona pomalá voda norského fjordu vás pohltí svou autentičností.

8 21.03.2018

Konec léta určitě není nejlepší detektivka, kterou jsem kdy četl. Ona to vlastně ani není detektivka. Ve stručnosti jde o to, že sestra dávno ztraceného chlapečka získává novou motivaci pátrat po tom, co se mu vlastně tehdy stalo a začínají se kolem ní dít dost zvláštní věci. Objeví se někdo, kdo zná podrobnosti o tom případu a v jejím rodném městečku začne houstnout atmosféra.

První polovinu knihy se pravidelně střídá minulost a současnost, takže sledujeme tehdejší vyšetřování zmizení malého Billyho a zároveň to, co se jeho sestře děje v době přítomné. Anders de la Motte je zkušený autor, takže knize nechybí švih a odsejpá to značně dobře. Čím víc se blíží závěr, tím víc jste napjatí, jak to vlastně skončilo.

A podle mě ten konec Motte moc nezvládl. Začalo to být moc komplikované, moc se do příběhu zamotával, bylo tam moc překvapivých věcí. Já mám prostě rád jednoduché zápletky, tohle na mě bylo moc velké klubíčko.

Nicméně, jestli chcete nějakou obyčejnou knihu na dlouhou cestu vlakem, nebo něco na ukrácení večera, Konec léta vás asi nezklame. Jen od toho příliš nečekejte. Na promyšlené příběhy si vezměte jiné autory, jiné knihy.

Hodnocení: 50%

5 28.01.2018

Říct, že toto je hezká kniha dost dobře nejde. Ta kniha je šílená. Je plná zla, zlosti – odosobněného, i osobního. Je plná postav, které mají nějakou svou představu o životě, která se však střetává se zběsilým letem dějin.

Celé se to ale motá kolem titulní postavy, přestože zpočátku se zdá, že Hana bude jen jednou z mnoha postav. Čím více příběh pokračuje, tím sílí její význam a stává se, po právu, postavou nejen titulární, ale hlavní. Každá ze tří částí je vyprávěna jinou postavou a každá se vlastně odehrává v jiné době.

Alena Mornštajnová má lehké pero a nebývalou schopnost vyprávět příběh tak, že se s otevřením knihy okamžitě stanete jeho součástí. Bohužel je stejně sugestivní i při líčení hrůz, které potkaly hlavní hrdinku a tak celou druhou knihu budete zažívat pocity, které mají do „hezkého počtení“ opravdu daleko.

Kniha svou úvodní lehkostí svádí k tomu, aby byla vnímána jako odpočinkové čtení do vlaku, na pláž nebo jako vítaný doplněk mateřské dovolené. Svou druhou částí ovšem kniha dává čtenáři facku a nutí ho prožívat to, co na začátku nečekal.

Přesto si myslím, že takových knih je třeba. A když už taková kniha vznikne, měla by ukrývat jazykový a stylistický klenot. Soudím, že Aleně Mornštajnové se to velmi povedlo.

30 25.01.2018

Tohle se hodně povedlo. Yrsa Sigurðardóttir toho napsala hodně a vlastně vše, co jsem od ní zatím četl se mi líbilo. Díky tomu mám laťku nastavenou dost vysoko. Zde, v knize DNA, dostála své pověsti, přestože napsala o něco jinou knihu, než dosud. Opustila tradici severských duchařin a DNA tak zůstává procedurálním krimithrillerem. Místy autorka šokuje brutalitou – ale to je u severských thrillerů dost obvyklé.

DNA je první ze série knih s novými hrdiny (Freya – psycholožka a Huldar – policista). Tito dva jsou vlastně ústřední dvojicí a kolem nich se namotává příběh, který bude ještě minimálně dvakrát pokračovat.

Yrsa opět prokázala, že psát umí, když se do příběhu dostanete, hltáte každou stránku a každou větu. Na konci kapitoly často přijde překvapení, které opět vzbudí vaši pozornost a chuť mít už knihu dočtenou. Čím víc se blížil konec, tím větší spád to mělo.

Když to shrnu: DNA je skvělá kniha příznivcům tohoto žánru, kde jsou zajímavé postavy a na tři zimní večery je jako dělaná.

Hodnocení: 85%

6 17.01.2018

Já vím, proč mám pro Dominika Dána slabost. Jeho knihy jsou skvělé procedurální detektivky, ve kterých se dostaneme i do šedých pater společnosti. Dán přiznává, a tato kniha není výjimka, že bez spolupráce s podsvětím se policie nikam nepohne. Detektiv tak není bezchybný a nechybující Pánbůh, ale člověk z masa a kostí. Cigaretka na dva ťahy je mistrovsky napsaná a nechybí jí nic, co má mít správná detektivka. Koření v podobě odlehčujícího humoru dává celému dílu pomyslnou korunku. Doporučuju! A lidé, ČTĚTE DÁNA!

7 28.12.2017

Toto mě hodně potěšilo. Ani jsem nečekal, že to bude tak dobré. Podrobněji o tom píšu v recenzi zde: https://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/skvely-pohled-do-nitra-reziserky-9134

2 27.11.2017

„Tak nám dopsali Saturnina,“, chtělo by se říci společně s paní Müllerovou ze Švejka. Protože bomba v podobě pokračování příhod nekonvenčního sluhy je podobná, jako ta, která v Sarajevu začala nové tisíciletí. Bomba, která byla hozena nečekaně a s razancí, která se v české literatuře hned tak nevidí.

Nálož je dvojího charakteru. Za prvé: Dopsat Saturnina, který je národní poklad? No to je drzost! Jak si to jen někdo mohl dovolit! Hanba! A za druhé: Pokračování napsal Miroslav Macek, kterého sám nakladatel v předmluvě definuje jako “bývalý politik, sukničkář, zubař, podnikatel, spisovatel, překladatel, kuchař, bonviván, snob a milovník života”. Miroslav Macek je postava tak kontroverzní, že větší provokaci už nakladatel vymyslet nemohl. Ale k tomu se ještě dostanu.

Pokud jste z principu odpůrci toho, aby se legendární knihy dopisovaly (a že se to už stalo hodněkrát), zjevně vás žádný argument nepřesvědčí. Jedno je ale jisté: majitel práv, v tomto případě dědicové Zdeňka Jirotky (zemřel v roce 2003), se rozhodl jít s kůží na trh a má na to svaté právo. Vaše svaté právo je myslet si o tom co chcete, ale kniha tu je a stojí za podrobné prozkoumání. A tak jsem v předvečer svátku 17. listopadu usedl do pohodlného ušáku a začetl se.

První dojem byl dobrý. Miroslav Macek dokázal interpretovat styl Zdeňka Jirotky velmi věrně. Kniha opravdu vypadá, jako by ji psal sám Jirotka. Tomuto dojmu do určité míry pomáhají celé opsané pasáže z původního Saturnina a také to, že Miroslav Macek použil nejslavnější motivy, které pozměnil pro účely nového příběhu (příhoda s koblihami, například). Kniha je díky tomu příjemně čtivá a relativně autentická.

Tady ale, bohužel, veškerá pochvala končí. Protože problémů má Saturninovo pokračování celou řadu.

Jestliže se Mackovi povedlo pochopit Jirotkův styl, tak jeho humor se mu přenést nepovedlo. Ne, že by některé příhody (především kolem tety Kateřiny) nebyly k smíchu – opakovaně se mi stávalo, že jsem se u knihy smál. Ale celkově v knize postrádám noblesu a lehkost Zdeňka Jirotky. Možná se vám zdá, že si protiřečím když tvrdím, že Macek dovedl napodobit původní styl. Nemyslím si, že v tom je rozpor. Styl vyprávění je v pořádku, jen to je prostě všechno tak nějak...chtěné. Schválně jsem si zopakoval původní knihu, abych to mohl porovnávat a ten rozdíl je silně citelný. Jirotka plave na vlnách jazykové rozkoše a čtenáře balí do příjemné bavlnky. Miroslav Macek se nedovedl této genialitě přiblížit a to mě mrzí. Jestliže byla ambice, a znovu cituji z nakladatelské předmluvy, “vyvrátit rčení tety Kateřiny, že nejde dvakrát vstoupit do stejné řeky“, tak já nevidím, že by se to knize povedlo. Abych tedy tento poněkud dlouhý odstavec shrnul: Není snadné napodobit něčí styl a to se Mackovi povedlo skvěle, ale dosáhnout geniality originálu, to Macek nedokázal. Jazykové hříčky, pointy příhod, to vše zůstává jen slabým odvarem originálu.

Dále se jako milovník původního díla musím ptát, jak je možné, že hlavní hrdina (zde opět nepojmenován, podobně jako v knize a v rozporu se seriálem) v pokračování bydlí v bytě u paní Suchánkové, přestože původně přece bydlel na lodi. Děj se odehrává rok po předchozí knize a čekal jsem k této skutečnosti nějaké vysvětlení. Stejný problém jsem měl také s tím, že Macek často řekne, že Saturnin byl například učitelem klavíru, ale k této nové informaci, která má potenciál pro vtipnou historku, dále nic nedodá.

Další věc, která se mi na knize nelíbí se dá uvést (opět) citací tety Kateřiny: Mnoho psů, zajícova smrt.

Totiž, téměř v každé kapitole jsme svědky toho, jak je hlavní hrdina udivený další schopností svého netradičního sluhy. Rozumí vaření, rozumí vínu, rozumí automobilům, golfu nebo antické filozofii. Ze Saturnina tak Miroslav Macek vytvořil novodobého Járu Cimrmana. A stejně tak často nalíčí Saturnin nějakou past, jejímž cílem je obvykle teta Kateřina. Když se to stane poprvé, zasmějete se, ale pak se to stává zas a znovu a místo úsměvu se dostavuje pocit trapnosti. Toto je koření, které kniha určitě potřebovala, ale ve výrazně, výrazně menší míře.

A teď k tomu nejhoršímu. V knize jsem opakovaně našel historky či vtipy, které Miroslav Macek opsal odjinud. Tak například pamatujete si na filmové básníky, díl třetí? Jak tam sestřička mladého Štěpánka vypráví příběh s kocourem, který svého pána sekl do pohybujících se varlat? Tak přesně tuto historku, včetně pointy, najdete zde. Nevěřil jsem vlastním očím do té doby, než se to stalo znovu (příhoda se vzkazem na záhonu je variací na podobnou historku z knihy Jak nevyloupit banku. A mohl bych pokračovat dál. Nejsem s to posoudit, jestli se něčeho podobného nedopustil i Jirotka v původní knize, a dnes to jen nevidíme, protože tehdejší příběhy a anekdoty neznáme. Ale v této knize to, tak jako tak, působí velmi nepříjemně.

Přestože jsem se na knihu Saturnin se vrací velmi těšil a byl jsem rozhodnutý ignorovat kontroverzi kolem autora, jsem z knihy velmi zklamaný. Je možné, že méně citlivým čtenářům mé výhrady nebudou dávat smysl a knihu si užijí. Takovým lidem gratuluji a přeji příjemný čtenářský zážitek. Já si ale myslím, že když už mělo takové dílo vzniknout, mělo vzniknout něco, co si s radostí dám na poličku vedle originálu, jako jeho poctu. V mé knihovně si pokračování nevystavím.

Hodnocení: 30%

34 18.11.2017

Když si nějakého autora oblíbíte, obvykle se na jeho knihy těšíte jak na Vánoce. Šesté pokračování příběhů z oddělení Q ve mně podobné emoce vyvolávalo prakticky celé dva roky, co vyšla předchozí kniha.

Olsen pokračuje v rozplétání osudů postav z oddělení Q; zatímco v předchozích částech jsme se dozvídali, kdo je vlastně Asad (a pořád to nevíme), zde přišla na řadu Rose, jediná ženská členka oddělení Q. Ona je tak de facto hlavní hrdinkou celé knihy. Respektive, jedna z hlavních hrdinek.

Protože pak tu máme druhou linii kolem skupiny holek a jisté sociální pracovnice. Víc o ději vám povídat nebudu, protože u detektivek byste si to měli přečíst sami. O té druhé lince nemluvím jen pro úplnost, ale také proto, že na rozdíl od toho příběhu kolem Rose mi tato přišla dost slabá.




Až příliš často jsem si říkal, že tohle by se přece nemohlo jen tak stát. Až příliš často mi motivace hlavního záporáka knihy přišla přitažená za vlasy. A nakonec – až příliš často jsem si přál, aby už byl konec.

Oproti těmto dvěma výtkám ale stojí dva směry chvály. Za prvé: Jussi Adler Olsen prostě umí psát. Od tohoto žánru nečekám stylistické krasobruslení, nečekám jazykové hrátky a tanec slov. Olsen možná píše trochu stroze, ale o to více poutavě. Takže vám to celou dobu příjemně utíká a než se nadějete, jste na konci. A druhá chvála: Příběh kolem Rose je velmi, velmi dobrý. Je dojemný, je strašidelný, je působivý. Pomůže vám to pochopit děj v předchozích dílech (a proto důrazně radím: číst postupně!).

Jussi Adler Olsen i v Selfies (mimochodem, název knihy mi přijde hodně uhozený, protože zatímco předchozí názvy ukazovaly na příběh, tento nikoliv...) nevynechal společenskou kritiku. Možná si pamatujete, jak třeba v Složce 64 pranýřoval dánskou eugeniku nebo v Nesmírném náboženské sekty. Zde je cílem jeho kritiky sociální systém Dánska a lidé, kteří na něm parazitují. Proč ne, jako téma to je dobré.

Mám-li to tedy shrnout, dva plus a jedno velké mínus. Protože ale vím, jak dobré knihy Olsen dokáže napsat, celkové hodnocení musím snížit. V porovnání se Vzkazem v lahvi, Zabijáky nebo Složkou 64 je to opravdu slabý odvar.

7 18.11.2017

Na začátku to vypadalo jako velmi příjemná politická satira, ale pak se to zvrhlo do jiných světů. Nemohu se zbavit pocitu, že je to obžaloba "stávající politické garnitury", která má za cíl přesvědčit národ, že je třeba volit nové tváře. Pokud se ale ubráníte podezření z účelovosti a budete to za všech okolností považovat za satiru, může se vám to líbit. Rozhodně je ale úvod vtipnější a zajímavější, než pokračování. Zaplétání mystiky, jakéhosi moudrotrusu mě nebavilo.

8 17.10.2017

Tato kniha pro mě byla velké zklamání. Vcelku obyčejný příběh o lásce se Fulghum snaží ozvláštnit mystikou, a vůbec se mu to nedaří. Motiv opraváře osudů by mohl být zajímavý, kdyby měl nějakou pointu. Jenže já ji tam nevidím. Až moc z toho cítím touhu napsat knihu pro Čechy, která mu přinese další popularitu, ale necítím z toho žádný pokus o smysluplný příběh, který by stálo za to vyprávět. Když to porovnám s Třetím přáním, tak je to hrozně, hrozně slabé.

Hodnocení: 25%

5 09.10.2017

Příběh českého kosmonauta, který se vydal zkoumat tajemný oblak prachu vzbudil patřičnou pozornost. Nejde jen o to, že se jedná o debut, který s velkou mediální pozorností vydalo velké nakladatelství, ale také o to, že český autor napsal knihu nejdříve v angličtině a než se stihla přeložit do češtiny, nabrala oslavné ohlasy za hranicemi ČR. Ego malého národa bylo polechtáno a proto české uvedení provázel adekvátní humbuk.

Ale všichni cítíme, že dobrou knihu ještě mediální šum nestačí.

Děj se odehrává ve velmi blízké budoucnosti. Jakub, kosmonaut z Prahy právě startuje ke hvězdám z brambořiště na Petříně. Sleduje to celý národ – a bez nadsázky celý svět, protože jeho mise má za úkol prozkoumat neznámý efekt, fialovou mlhovinu, která se zjevuje na nebi a která lidstvu vzala černé noci. Jakub letí sám a ví, že se nemusí vrátit zpátky živý.

Druhá vrstva příběhu začíná o 28 let dříve. Komunismus padl a má své oběti, mezi které patří i Jakubova rodina. Jeho otec s režimem spolupracoval (mírně řečeno), což se v nových poměrech neobešlo bez dramatické reakce. Tyto dvě vrstvy dávají dohromady příběh člověka, který zobrazuje novou generaci národa – generaci, která již se skutky svých rodičů nemá nic společného a dokonale se od nich distancuje (přestože je nezatracuje).

U toho se chci ještě krátce zastavit. Román Kosmonaut z Čech se sice z velké části odehrává ve vesmíru, ale váhal bych s tím zařadit ho mezi sci-fi. Jak víme, celý název tohoto žánru je science fiction, tedy vědecká fikce. Ale v příběhu nenajdeme prakticky nic, co by odkazovala na vědeckou fantazii. I toho kosmonauta jsme už měli, jakkoliv Kalfař svého hrdinu označuje za „prvního českého kosmanuta". Tím byl samozřejmě Vladimír Remek. Jenže i v tom se dá najít symbolika nového začátku našeho národa. Jakoby se autor snažil čtenářům vštěpit myšlenku, že nemá smysl ohlížet se na to, co bylo v dobách před plyšovou revolucí, ale že je důležité to, o co se nyní snažíme.
Četl jsem přirovnání ke Kunderovi, ale po dočtení v tom vidím jen atraktivní marketingovou nálepku. Podobností tu moc nevidím. Ty tu ale jsou s jinou knihou – s Knihou zvláštních nových věcí od Michela Fabera. Český kosmonaut Jakub sice nejde evangelizovat jiné světy, ale leitmotivem obou knih je odloučení či odcizení. Faber má ale tento motiv zpracovaný více do hloubky. Vesmírná "soap opera" Jaroslava Kalfaře má přece jen do mistrovství Michela Fabera poměrně daleko.

Jenže nemůžeme srovnávat nováčka s Mistrem, z tohoto srovnání dobře nevyšel málokdo. Jaroslav Kalfař napsal silně nadprůměrnou knihu, která má světové parametry a lákavé české reálie. Soudím, že ty české reálie budou pro naše čtenáře dostatečně silná motivace, proč po knize sáhnout a jsem si jistý v tom, že nebudou zklamáni. Pomůže jim v tom i přesně jemná dávka humoru, kterým autor neplývá, ale koření příběh tak akorát. Ve vyprávění nic nedrhne a po dlouhé době se mi stalo, že jsem nešel spát, protože jsem nemohl přestat číst.

Na závěr recenze ještě malá poznámka: Ještě pár knih a seriálů o české expedici do vesmíru a vyčerpají se vhodná česká jména pro případnou vesmírnou loď. Po Řípu z Kosma a Janu Husovi z Kalfařovy knihy se nabízí například Olga Hepnarová (v Kosmu mimochodem již také zmíněná) nebo Kajínek. V kontextu hořící rakety tu pak máme ještě Jana Palacha. Hezké čtení.

16 07.06.2017

Kolem pěti set stran romantického příběhu z osmnáctého, nebo snad dokonce sedmnáctého století. Některé pasáže tím pádem odpovídaly stylu té doby a stylu žánru, ale naštěstí jich nebylo tolik, aby mi čtení otrávily. Bylo poměrně vzrušující číst o světě, který dnes už neexistuje, o vztazích v dobách, kdy spoustu věcí fungovalo jinak.

Četl jsem to v překladu Marty Staňkové, takže si člověk musí zvyknout na občasné "kročeje", ale jinak se mi zdálo, že ten použitý jazyk překladu není vůbec nečitelný, naopak se velmi hodil k příběhu. To, co mě mile překvapilo byl závěr příběhu. Vlastně jsem čekal všechno možné, jen toto ne.

Je to vlastně příběh hlavně o morálce té doby a není bez zajímavosti porovnat to s dnešním světem.

3 20.02.2017

Na tuto dvouknihu jsem narazil dost náhodou a okamžitě jsem byl nadšený. Mám rád nakladatelství Pejdlova Rosička a navíc, oba příběhy mě zaujaly. Atraktivní divadelní prostředí z prvního příběhu a pátrání po vzácném pokladu z příběhu druhého. Oba příběhy založené na skutečnosti, autorkou dofabulované. Zdálo se mi to prostě jako skvělý námět.
Tak proč knihu hodnotím jednou hvězdičkou z pěti?
Od začátku jsem měl pocit, že tu něco není v pořádku. Zmatečné vyprávění, zvláštní sazba a hlavně, knize chybí jazyková úroveň. Autorka Eva Štolbová prostě neumí psát tak, aby mě to bavilo číst. Šroubované dialogy, zbytečně patetické popisy. S tím jsem se setkával prakticky na každé stránce. Prvnímu příběhu nemohu upřít, že tam jsou některé hodně zajímavé postavy, jejichž příběh mě zaujal. Ale nepatřily k postavám hlavním a vlastně jen zachraňovaly tu ostatní bídu.
Doufal jsem, že druhý příběh bude lepší, ale změna nepřišla. Opět - zmatečné vyprávění, nemohl jsem se soustředit na text a tak jsem posledních dvacet stránek, kdy jsem se už skutečně trápil, vzal rychločtením, abych to měl za sebou.
Nejzajímavější na knize je nakonec doslov, který napsal Dan Hrubý. Shrnuje známá fakta z obou příběhů a de facto tak znovu vypráví oba příběhy. Čtivě, poutavě. Jaký kontrast proti předchozím 245 stranám. Z doslovu se mimo jiné dočtete, že příběh z knihy Vražda v Národním už jednou Eva Štolbová vydala pod názvem Saténový hlas.
Možná bych tuto glosu ("review") psát neměl, protože jak jsem zmínil, nakladatelství mám rád a jsem vděčný za to, co dělají (Pražské příběhy, které Pejdlova Rosička vydala je fantastická kniha). Ale zase vím, že chci varovat před touto "detektivkou z doby nedávné". Bez obalu totiž musím říct, že pro mě bylo utrpení to číst.
Hodnocení: 10%

5 19.01.2017

Dočteno: Dešťová hůl (Jiří Hájíček)

Do Hájíčka se mi vlastně vůbec nechtělo, ale když už o něm mluví i lidi, kterým jejich čtenářské choutky věřím, musel jsem to zkusit. A víte co? Jsem nadšený. Ta kniha je o lidech, kteří hledají klid a o vesnici, která vymírá. Místy je to melancholické, ale není to kýčovitě sentimentální. Je v tom hodně člověčiny, několik pozoruhodných příběhů a především: je to napsané přesně tak, jak si přeju, aby se knihy psaly. Hájíček mě měl v hrsti prakticky od druhé stránky (ok, druhé obrazovky - četl jsem to na Kindlu). Některým hrdinům jsem držel pěsti, jiným jsem přál, aby je osud dostihl... Prostě, prožíval jsem to a nemohl jsem se dočkat rozuzlení. Jiří Hájíček si zaslouží veškerou pozornost, kterou v poslední době má. Roste do velkého spisovatele.

Hodnocení: 90%

13 29.12.2016

Tato kniha voní bylinkami a bolí životem.

Anna Bolavá napsala knihu, o které budete hodně dlouho přemýšlet a které se jen tak nezbavíte. Leitmotivem je sběr bylin, ale taky zápas se životem. Nechce se mi psát klasickou recenzi, ale na té knize oceníte hluboký ponor do duše nemocného člověka. Autorka (vlastním jménem Bohumila Adamová) nepíše fádně, na české poměry je to mimořádně zdatná vypravěčka. Další prvek, který na knize oceňuji je vykreslení života na českém maloměstě. Věřil jsem jí to více, než třeba tolik oslavovanému Hájíčkovi. Do tmy je velmi zdařilá kniha, která ale určitě nenadchne každého. Je potřeba té knize věnovat péči a vstoupit do ní. Povrchnímu čtenáři bude hodně věcí nejasných.

14 20.08.2016

Co může být pro dítě horší, než přihlížet vraždění svých blízkých? Takhle drsně začíná děj knihy Němá dívka autorské dvojice Hjorth/Rosenfeldt, která v sobě koncentruje (téměř) všechny silné stránky skandinávské krimi.

Severských autorů, kteří se rozhodli pocuchat naše nervy je již pěkná řádka (schválně, kolik jich dovedete vyjmenovat z hlavy? Napište mi to do komentářů). Většina z nich ale kolem nás proletí takřka nezpozorována, pod vlivem svých slavnějších konkurentů. Němá dívka je však už čtvrtá kniha v sérii s psychologem Sebastianem Bergmanem.



Ten je teď spolu s policejním týmem ze Stockholmu přivolán k případu, který se odehrál daleko od jeho města. Kdosi vyvraždil celou rodinu, ale nevšiml si, že jeho běsnění přihlížel ještě jeden člověk: desetiletá dívka. Jenže, ta utrpěla trauma a nemluví. Sebastian, uznávaný psycholog často spolupracující s policií, má vymyslet způsob, jak ji „rozmluvit“. A aby to nebylo tak snadné, vrah se dozví, že ho ta dívka viděla.

Němá dívka vás bude šokovat. A to ne jednou, ale hned několikrát. Dějové zvraty v jiných detektivkách připomínají školní hru na schovávanou v porovnání s touto. Přesto tam nejsou samoúčelně, aby děj roztočily do dalšího rychlostního stupně, ale v kontextu děje dávají smysl. Příběh je vymyšlen důmyslně a pointa celého případu stojí na pevných základech. Autoři mají u mě malý černý puntík, který nemohu rozvést, aniž bych vám nenaznačil spoiler. Ale když si člověk zpětně promítl chování jednotlivých postav, vše dává smysl.

Němá dívka je poctivá procedurální krimi se silným akcentem na osobní příběh hlavních postav dějové linky. Co tím myslím: Celou touto sérií se vina velmi silná červená linka, která všechny díly spojuje. Každý ze stockholmského týmu má nějaké své události, které se v knize řeší. A že některé z nich jsou hodně působivé, o tom vůbec nepochybujte. Chvílemi se dokonce zdá, že v knize nejde o to, kdo vyvraždil tu rodinu, ale o to, proč je Stebastian tak otravný nebo proč Vanja (nejmladší členka týmu) nesnáší svého otce. Odhadem tyto věci zabírají asi třetinu knihy.

Na této knižní sérii mohu dokonale ukázat, proč je důležité číst ji popořadě (a všechny ostatní detektivní série taky). Popisují se nám tu události z předchozích částí, a ty události mají silný vliv na to, co se děje v Němé dívce. Když ty předchozí části neznáte, budete zkraje tápat a bude vám chvilku trvat, než se chytnete. A když se pak rozhodnete číst ty předchozí, připravíte se o překvapení. Autoři tak počítají s tím, že čtenář bude jejich knihy číst postupně.

Oblíbenou esencí skandinávské krimi bývá společenská kritika. Znáte to z Milénia, z knih Jussi Adler Olsena, Asy Larsson a dalších. Tento aspekt v Němé dívce vlastně nenajdete. I zde je sice nadnárodní korporace symbolem zla, ale že bych v knize cítil nějakou silnou sociální kritiku, to ne. Ne každému to tam ale bude chybět, takže to vlastně neberu za negativum knihy.

Němá dívka, respektive obecně celá tato série nepatří mezi ty knihy, o kterých by se hodně mluvilo a psalo. A je to škoda, protože svou napínavostí, dialogy a vykreslením postav patří na špičku žánru. Michael Hjorth a Hans Rosenfeldt nejsou žádné spisovatelské celebrity, ale jejich jména znát můžete. Možná hlavně Hanse Rosenfeldta, který stojí za skvělým a uznávaným seriálem Most (dánsko-švédský seriál, který si už i u nás našel tisíce věrných fandů). Budu doufat, že čeští čtenáři (snad i díky této recenzi) pochopí, jaký poklad jim autoři nabízejí. Protože musím říct dost jasně, že jsem se u málokteré severské detektivky v poslední době bavil tak dobře, jako u této.

Hodnocení: 90%

9 05.12.2015

burakino:

No, když si uvědomíš, jaké jsou nejčastější motivy vražd, tak to rozuzlení nakonec tak překvapivé nebylo. :-)

1 11.11.2015

Řecký ostrov, přes který se převalily dějiny. Ta kniha je vlastně hlavně o lásce, o přátelství a o tom, co pro sebe lidi dovedou udělat, když k sobě patří (a nemyslím to jen partnersky). Vlastně jsem ji otevřel proto, že vyšlo nové vydání a já si tak po letech chtěl smazat jeden literární dluh, malý hřích. Má to pomalejší rozjezd, ale díky němu se přenesete do doby a na to místo a pak už si jen užíváte úžasnou atmosféru šestého největšího řeckého ostrova. Budete se smát (hodně), budete plakat (nejen na konci) a vůbec, ani trochu, se vám nebude chtít z toho světa odejít. Na konci jsem popoháněl oči, aby četly co nejrychleji, protože jsem hrozně potřeboval vědět, jak to dopadne. Je to komplexní, mnohovrstevnatá kniha, na kterou nezapomenu.

21 11.11.2015

Nemohu souhlasit s pdoubkova, povím vám proč:

V té knize se toho děje hodně. Máme tu přece paralelní příběh, ve kterém je těch událostí hodně. Myslím tím příběh kolem Pirjo. Pak je tu vyšetřování - tedy ta jakoby hlavní linka, a tam jdou krok po krůčku, přesně tak, jak se v procedurální krimi má postupovat. Uvědomte si, že Jussi Adler-Olsen nepíše thrillery, ale poctivé detektivky. On není Nesbo, který vás má na každé stránce šokovat.

Dále: Máme tu rozkrývání minulosti třech postavo Oddělení Q: Carla, Asada a vlastně na konci i Rose. To mi taky přijde hodně.

Ano, je to o sektě a není to bohužel. JAO píše detektivky, které reagují na společenské problémy Dánska - to jste si mohli všimnout už v předchozích dílech. No a tentokrát měl patrně pocit, že chce upozornit na sekty. Podobě, jako to udělala Asa Larssonová. Jenže v případě JAO se to téma krásně promítlo do rozpletení hlavních klubek, takže v čem je problém?

Pdoubkova: Podle mě jste knihu ani nedočetla. Z vašeho komentáře cítím, že vás otrávilo téma a tak jste to zavřela.

20 01.11.2015