pankaplan komentáře u knih

Číst tuto knihu byla čistá radost. Nejsilnější na knize jsou osudy žen horníků, na jejichž zádech ležela nejen tíha starosti o domácnost, ale v některých případech taky starost o budoucnost. V té knize jsou snad všechny ingredience, které vám zajistí skvělý zážitek: láska, přátelství, odhodlání vydržet a navíc konflikt, který začíná jako malá lokální „strkanice“, ale na který se budou postupně nabalovat další události. A v centru příběhu kostel, jehož postupný úpadek (stále viditelný, kostel stojí stále na svém místě) ilustruje úpadek doby a celé společnosti.

Karin Lednická má skvělý dar vyprávět a chytnout čtenáře. Kniha vznikla po mnoha rozhovorech s místními pamětníky a do široké pozornosti přináší osudy místa, na které často zapomínáme. Slezsko bývá v české literatuře spíše míjeno a Karin Lednická Šikmým kostelem tento dluh napravuje.

31 04.03.2020

Byla jednou jedna řeka je pocta starému umění vyprávět. Vyprávět příběhy, jejichž události se časem mění – tak, jak si je ten či onen vyprávěč přizpůsobí. Ta kniha je od začátku velmi temná a temnota ji prakticky neopustí až do poslední stránky.

Co jí škodí je určitá fragmentace. V knize je hned několik postav, z jejichž perspektivy příběh a jeho vývoj sledujeme. Chvilku tedy čteme o tom, co se děje panu Armstrongovi, jindy zase sympatické ošetřovatelce Ritě. Je tam několik velmi silných příběhů, které by obstály jako samostatný příběh a autorka měla co dělat, aby na prostoru necelých pěti set stran příběhy odvyprávěla. Jak ale mezi nimi přepíná, trochu tím trpí přehlednost a do velké míry i čtivost knihy.

Jsou tu ale věci, které tu knihu vystřelily do nebeských výšin. V první řadě zajímavé postavy. Empatií zasažený čtenář si k nim snadno vytvoří pevné pouto a bude se těšit na jejich osudy. Dějové zvraty jsou celou dobu přirozené, až na konci je jakési rozuzlení, které působí jak z levné šestákové detektivky. Přidejte k tomu tajemno a máte knihu, kterou si budete užívat, i když se do jejího čtení budete muset trošku přinutit.

Byla jednou jedna řeka má několik kladných hrdinů a také některé nekladné. Jsou tu ale postavy, o kterých budete muset celou dobu přemýšlet a říkat si, co mají za lubem a jaká je jejich motivace. Je to každopádně mistrně odvyprávěný příběh plný zajímavých motivů a témat. Každému mohu doporučit.

7 21.02.2020

Velké očekávání, mírné zklamání. Skvělý námět na příběh, který ale autorka podle mě moc překombinovala a v tom uzli postav a motivů se vše začalo někde v polovině ztrácet. Druhou polovinu jsem četl více méně nuceně a na konci jsem už četl rychločtením, abych to měl za sebou. Přesto ale kvůli zajímavému námětu doporučuju.

1 05.02.2020

Osamu Tezuka byl českému čtenáři zatím vzdálen v mlze japonštiny. Pokud tímto jazykem nevládnete, neměli jste šanci si od něj cokoliv přečíst. Možná se ptáte: „A měli bychom?“ Rozhodně měli, protože Osamu Tezuka patří mezi největší klasiky ve svém žánru.

Tím žánrem je manga a velký dluh českému čtenáři začalo splácet nakladatelství Crew. Bylo z čeho vybírat, protože Tezuka toho měl za sebou opravdu hodně. Zpráva pro Adolfa (rozdělená na první a druhou část) byla asi to nejlepší, čím mohli začít. Tezukův styl bývá někdy přirovnáván k západnímu stylu komiksů – a tím pádem je pro západního čtenáře přijatelnější (podobně je u nás oblíbený Haruki Murakami, jehož japonské romány hodně odkazují na evropskou kulturu). Navíc část příběhu (ke kterému se ještě dostanu) se odehrává v Evropě a i to je nám blízké. A třetí důvod, proč je toto ideální vstup do Tezukovy tvorby (ale vlastně i do mangy jako takové): Tezuka se zde krotil, co se týče svých vyjadřovacích způsobů.

Příběh Zprávy pro Adolfa začíná v roce 1936, kde zrovna probíhají olympijské hry. Zatímco v Německu se už Adolf Hitler pevně drží kormidla, svět s ním zatím příliš velkou zkušenost nemá – jeho nejhorší dny mají teprve přijít. A tak zatímco němečtí atleti stoupají na stupínky vítězů, japonský novinář Seiko Tóge sledující olympiádu přímo z tribuny má hovor od svého bratra žijícího v Berlíně. Chce se sejít, protože má dokumenty, které otřesou pozicí německého vůdce. Než ale k setkání dojde, bratr je po smrti. Druhá linie příběhu sleduje dva Adolfy v Japonsku – kamarády, z nichž jeden je syn židovského pekaře a druhý syn významného japonského armádního hodnostáře. Jejich životy, na začátku spojené silným přátelstvím, se pochopitelně vinou dějin rozejdou, ale jak už to u správného příběhu bývá, nakonec se zase shledají. Příběh se ale vůbec nevyvíjí tak, jak čtenář může očekávat. Tezuka se nebojí odbočit z vyprávěné linie a rozehrát jinou, zdánlivě a na první pohled nesouvisející partii.

Kniha má jedno hlavní téma – co s člověkem udělá zlo a jak se mu můžete postavit. V příběhu vystupuje hned několik záporáků – a ten s černým knírkem překvapivě nepatří k těm nejhorším. Protože on funguje víceméně jako lampa – lampa, v jejímž stínu se odehrávají mnohem zajímavější osudy. Příběh má filmové tempo, takže dojde k několika dramatickým obratům a k několika scénám, kdy se čtenářovo srdce zastaví. Silné téma pochopitelně přináší silné momenty, a Osamu Tezuka se jich rozhodně nebojí. Umí jít až na dřeň emocí a na hranici snesitelného. Ale velmi dobře ví, kde ta hranice je a kdy už nedojít do světa emočního kýče.

Dovedu si představit, jak bolestné to musí být například pro Japonce – svůj národ nijak nešetří. Kniha vyšla už na začátku osmdesátých let a k nám jí to tedy trvalo skoro čtyři desetiletí. Pro mangu jsou typické kresby, které zdůrazňují emoční vypětí a často toto zobrazení sahá až někam k parodii nebo k americkým animákům. Osamu Tezuka se ve Zprávě pro Adolfa v tomto směru dost krotil. Stále to sice je manga se vším, co k ní patří (takže se připravte na to, že budete číst „pozpátku, tedy od konce knihy na začátek“), ale protože vypráví vážné téma, s těmito prvky nakládá obezřetně, jako se vzácným kořením. Co se mi hodně líbilo je, že způsob vykreslení postav odpovídá jejich charakteru. Poznáte tak záporáka nebo klaďase – a to dokonce tehdy, když se z klaďase stane záporák. Oceňuji také důkladnou práci s panely, kdy klasické a očekávatelné rozložení čas od času nahradí jiné, které umocní nebo zdůrazní právě probíhající děj.


Vyzdvihnout je třeba také práci překladatelky – Anny Křivánkové. Oba díly – cca 650 a 600 stran – jsou plné japonské faktografie a terminologie. Přeložit to a uvést do správného kontextu muselo být náročné, ale celkový výsledek působí impozantně a pečlivě.

Ať už se na knihu (respektive na knihy, dva díly se prodávají samostatně, byť vyšly jen pár týdnů za sebou) podívám z jakéhokoliv hlediska, nemám ji vůbec co vytknout. Je to má první manga, kterou jsem četl takto důkladně a zažil jsem něco skvělého. Po dočtení jsem začal studovat, jak má manga vypadat, co se zde dělá a jak a otevřel se přede mnou úplně nový svět. Poslední měsíce jsem měl komiksové – jen namátkou: Essex County, Padoucnice, Kosmo knedlíci… Zpráva pro Adolfa toto období završila jako pověstná třešnička na dortu. To dílo je ohromné, bezchybné a dechberoucí. Jestli chcete začít komiksem, nebo přímo mangou, nemáte asi lepší volbu. Vedle zmíněné Essex County je toto nejlepší komiksový počin roku 2019 (do této soutěže ještě patří Providence, která mi leží na nočním stolku). A já jen doufám, že to nebyla poslední manga od Osamy Tezuky, která vyšla v českém překladu.

6 22.01.2020

Osamu Tezuka byl českému čtenáři zatím vzdálen v mlze japonštiny. Pokud tímto jazykem nevládnete, neměli jste šanci si od něj cokoliv přečíst. Možná se ptáte: „A měli bychom?“ Rozhodně měli, protože Osamu Tezuka patří mezi největší klasiky ve svém žánru.

Tím žánrem je manga a velký dluh českému čtenáři začalo splácet nakladatelství Crew. Bylo z čeho vybírat, protože Tezuka toho měl za sebou opravdu hodně. Zpráva pro Adolfa (rozdělená na první a druhou část) byla asi to nejlepší, čím mohli začít. Tezukův styl bývá někdy přirovnáván k západnímu stylu komiksů – a tím pádem je pro západního čtenáře přijatelnější (podobně je u nás oblíbený Haruki Murakami, jehož japonské romány hodně odkazují na evropskou kulturu). Navíc část příběhu (ke kterému se ještě dostanu) se odehrává v Evropě a i to je nám blízké. A třetí důvod, proč je toto ideální vstup do Tezukovy tvorby (ale vlastně i do mangy jako takové): Tezuka se zde krotil, co se týče svých vyjadřovacích způsobů.

Příběh Zprávy pro Adolfa začíná v roce 1936, kde zrovna probíhají olympijské hry. Zatímco v Německu se už Adolf Hitler pevně drží kormidla, svět s ním zatím příliš velkou zkušenost nemá – jeho nejhorší dny mají teprve přijít. A tak zatímco němečtí atleti stoupají na stupínky vítězů, japonský novinář Seiko Tóge sledující olympiádu přímo z tribuny má hovor od svého bratra žijícího v Berlíně. Chce se sejít, protože má dokumenty, které otřesou pozicí německého vůdce. Než ale k setkání dojde, bratr je po smrti. Druhá linie příběhu sleduje dva Adolfy v Japonsku – kamarády, z nichž jeden je syn židovského pekaře a druhý syn významného japonského armádního hodnostáře. Jejich životy, na začátku spojené silným přátelstvím, se pochopitelně vinou dějin rozejdou, ale jak už to u správného příběhu bývá, nakonec se zase shledají. Příběh se ale vůbec nevyvíjí tak, jak čtenář může očekávat. Tezuka se nebojí odbočit z vyprávěné linie a rozehrát jinou, zdánlivě a na první pohled nesouvisející partii.

Kniha má jedno hlavní téma – co s člověkem udělá zlo a jak se mu můžete postavit. V příběhu vystupuje hned několik záporáků – a ten s černým knírkem překvapivě nepatří k těm nejhorším. Protože on funguje víceméně jako lampa – lampa, v jejímž stínu se odehrávají mnohem zajímavější osudy. Příběh má filmové tempo, takže dojde k několika dramatickým obratům a k několika scénám, kdy se čtenářovo srdce zastaví. Silné téma pochopitelně přináší silné momenty, a Osamu Tezuka se jich rozhodně nebojí. Umí jít až na dřeň emocí a na hranici snesitelného. Ale velmi dobře ví, kde ta hranice je a kdy už nedojít do světa emočního kýče.

Dovedu si představit, jak bolestné to musí být například pro Japonce – svůj národ nijak nešetří. Kniha vyšla už na začátku osmdesátých let a k nám jí to tedy trvalo skoro čtyři desetiletí. Pro mangu jsou typické kresby, které zdůrazňují emoční vypětí a často toto zobrazení sahá až někam k parodii nebo k americkým animákům. Osamu Tezuka se ve Zprávě pro Adolfa v tomto směru dost krotil. Stále to sice je manga se vším, co k ní patří (takže se připravte na to, že budete číst „pozpátku, tedy od konce knihy na začátek“), ale protože vypráví vážné téma, s těmito prvky nakládá obezřetně, jako se vzácným kořením. Co se mi hodně líbilo je, že způsob vykreslení postav odpovídá jejich charakteru. Poznáte tak záporáka nebo klaďase – a to dokonce tehdy, když se z klaďase stane záporák. Oceňuji také důkladnou práci s panely, kdy klasické a očekávatelné rozložení čas od času nahradí jiné, které umocní nebo zdůrazní právě probíhající děj.


Vyzdvihnout je třeba také práci překladatelky – Anny Křivánkové. Oba díly – cca 650 a 600 stran – jsou plné japonské faktografie a terminologie. Přeložit to a uvést do správného kontextu muselo být náročné, ale celkový výsledek působí impozantně a pečlivě.

Ať už se na knihu (respektive na knihy, dva díly se prodávají samostatně, byť vyšly jen pár týdnů za sebou) podívám z jakéhokoliv hlediska, nemám ji vůbec co vytknout. Je to má první manga, kterou jsem četl takto důkladně a zažil jsem něco skvělého. Po dočtení jsem začal studovat, jak má manga vypadat, co se zde dělá a jak a otevřel se přede mnou úplně nový svět. Poslední měsíce jsem měl komiksové – jen namátkou: Essex County, Padoucnice, Kosmo knedlíci… Zpráva pro Adolfa toto období završila jako pověstná třešnička na dortu. To dílo je ohromné, bezchybné a dechberoucí. Jestli chcete začít komiksem, nebo přímo mangou, nemáte asi lepší volbu. Vedle zmíněné Essex County je toto nejlepší komiksový počin roku 2019 (do této soutěže ještě patří Providence, která mi leží na nočním stolku). A já jen doufám, že to nebyla poslední manga od Osamy Tezuky, která vyšla v českém překladu.

2 22.01.2020

Pamatuju si na dobu, kdy jsem komiks považoval za nezajímavý. Myslel jsem si, že komiks rovná se Superman nebo Batman. Prostě, hrdinské příběhy nadpozemských rozměrů. Až když jsem objevil Persepolis, Pod dekou nebo Maus (ten v první řadě), začal jsem názor na komiks přehodnocovat.

Ale pak jsem už dlouho nic zajímavého „nepotkal“. Buď jsem nedával pozor, a nebo mne velké komiksové počiny míjely. Ale letos jsem si všiml, že v nakladatelství Paseka vzniká Essex County a začal se po letech těšit na komiks.

Možná by bylo lepší používat termín „komiksový román“, protože ta kniha má všechno, co má správný román mít. Silný příběh postavený na zajímavých postavách. Příběh o lásce, starých ranách a světě fantazie. Kniha ale také přináší mimořádně silné emoce, které ve mně dnes dovede vzbudit už máloco. Je to jako hudba Leonarda Cohena – sedíte a ani nedutáte. A poslední věc: příběh samozřejmě nese i téma k zamyšlení, a to mám na románech moc rád.

Kniha obsahuje tři původně samostatná alba (Tales from the Farm, Ghost Stories, The Country Nurse), které pojí jedno silné téma – a to téma je osamělost a sklíčenost. Osamělost ve světě, kdy je nejbližší farma hodinu autem a kde jediné, co vám může dělat společnost je hukot větru. Ale také osamělost v hokejovém týmu, což je prostředí, ve kterém byste osamělost asi nehledali.

Autor pomalu splétá klubíčko příběhů a osudů, aby nakonec předvedl velkolepé finále hodné velkých děl ruské klasiky. Essex County si Kanaďané zvolili za román desetiletí, kniha tedy porazila i nekomiksové knihy, a to rozdílem parníku.

Essex County napsal a nakreslil kanadský umělec Jeff Lemire. Kresba není kdovíjak propracovaná, jako by jen načrtnul tahy a zbytek nechal na čtenářích. To je ale jen první dojem. Při pozorném studování detailů si všimnete, jak nad každým tahem štětce (nebo čím to kreslil) přemýšlel a každý bod má své místo. Jeho úsporný styl časem vnímáte velmi intenzivně. Emoce nakonec ucítíte tak silně, že se nebudete moct od jednotlivých okének odtrhnout. Kniha vás chytne za srdce, pohltí celou vaši duši.

Já už vím, že po krátké době od dočtení potřebuji celou knihu projít znovu. Příběh už znám, ale znovu chci na sebe nechat působit ducha krajiny a emoce, které jsou častěji vyjádřené obrazem než slovem. Essex County neodložíte po dočtení na poličku přečtených knih. Budet mít nutkání se k ní zas a znovu vracet.

Pokud jste ještě nenašli cestu ke komiksovým románům, Essex County je ta správná cesta. Sluší se dodat, že knihu v perfektní podobě vydalo nakladatelství Paseka a přeložila ji Martina Knápková.

8 13.12.2019

Už několikrát jsem četl přirovnání Chirurga k slavné seriálové sáze Nemocnice na kraji města a po dočtení tuším, že přesnější přirovnání už nikdo nevymyslí. Ale do nedostižného Jaroslava Dietla má Petra Dvořáková daleko.

Pokud jste to náhodou nevěděli (jako já před čtením této knihy), tak autorka vystudovala střední zdravotnickou školu a po nějakou dobu působila jako sestra. Na tuto skutečnost si při čtení knihy opakovaně vzpomenete. Používá odborné termíny, má zjevně v malíčku postupy při operaci, prostě je vidět, že to psal někdo, kdo oboru rozumí. Bohužel až moc – používá termíny, které jsem bez googlení nechápal a upřímně, u čtení knihy tohoto druhu se mi nechce googlit slova jako „empír“. Autorka se tak bohužel stala, minimálně v této knize, obětí své způsobilosti.

Kniha sleduje příběh chirurga Hynka, který po jistém excesu skončil na malém městě, kde se běnuje běžné operativě. Primář ale přijde s tím, že je třeba chirurgii v této nemocnici povznést a vypadá to, že našeho Hynka čekají lepší časy. Jenže, má to samozřejmě háček. Vlastně několik háčků. Ty se jmenují: alkohol, milenka, rodinné vztahy, minulost a zákeřný primář.

Začnu klady knihy. Tím největším – ale v podstatě jediným – je vysoká čtivost a lehký jazyk. Kniha vám nedá nijak zabrat, pokud vás zaujme příběh a nenecháte se odradit tím, co budu popisovat za chvilku. Petra Dvořáková neklade na čtenáře žádné vysoké nároky a tak je její Chirurg v podstatě odpočinková beletrie.

Tím ale přednosti knihy skončily a povíme si o tom, co se mi na knize nelíbilo. Za prvé to byla naprosto očekávatelná šablona. A hned několik šablon. Představte si, jaké znáte klišé o doktorech. Máte to? Tak v této knize jsou všechny. To největší – že doktor Hynek píchá se svou sestřičkou, jsem málem nerozdejchal. Navíc ten milostný vztah přesně opisoval takovou tu klasickou šablonu: Najdu si milenku, nebudu jí ale dávat žádnou naději (protože mám děti), jí to jakoby nevadí, ale pak mi stejně bude moji ženu předhazovat. Inu, šlo to i lépe.

Doktoři pochopitelně berou úplatky (a říkají tomu nadstandard) a ulévají si „malé domu“. Nechybí tu klasická krize středního věku a tak můžeme pokračovat dále.

Předvídatelnost nechybí ani příběhu. Ve chvíli, kdy se objeví postava otce jsem přesně tušil, jak se to stane a jaké to bude mít následky. Stalo se to do posledního písmene. A na konci pochopitelně nechybí katarze a částečný happy end.

Pokud Chirurga přijmete jako knihu pro zahnání dlouhé chvíle třeba do vlaku, nebudete pravděpodobně zklamáni. Ale měl jsem pocit, že Petra Dvořáková, soudě podle jejich starších knih, má větší ambice.

6 25.10.2019

Wow. Páni. Tyjo! Už ani nevím, kdy jsem četl historický román, to bude pěkná řádka let. Tady mě nalákalo prostředí a doba – moc toho o Švédsku 18. století nevím a říkal jsem si, že by nebylo marné nějakou takovou knihu zkusit. Ale takový uragán jsem nečekal. 1793 - Vlk a dráb je kniha, která mě absolutně pohltila a která mě teleportovala do oné nehostinné doby. Všechno bylo přesně takové, jaké mělo být. Prostředí, postavy, příběh... Vše do sebe zapadalo a vše bylo skvělé. Kniha otevírá určité morální otázky, ale především: na konci je hrozně dojemná.

Takže, pokud máte rádi detektivky, ale chcete zkusit něco nového, tohle je kniha přesně pro vás. Budete si zakrývat nos, až ucítíte smrad ze Stodelce. A pokud budete chtít knihu číst u oběda, rozmyslete si to.

Dávám plný hodnocení, protože se mi to skvěle četlo, příběh nebyl vůbec banální (naopak), postavy zajímavé a celé to prostě sedlo jak prdel na hrnec.

16 25.09.2019

Dočetl jsem KAR a nakonec tedy musím hodnotit třemi hvězdami z pěti.

Až někdy zhruba do konce čtvrté pětiny to bylo na pět hvězdiček. Jakkoliv uznávám, že toto mé nadšené hodnocení mohlo být ovlivněno mým sentimentálním vztahem ke Karlovým Varům, kde se děj odehrává.

Ale bylo to napínavé, zápletka se zdála být krásně urbanovsky temná a čtivé to bylo tak, jak Miloš Urban umí nejlépe. Jenže pak přišel závěr.

A ten je na můj vkus moc překombinovaný a moc složitý. Přiznám se, že u jedné z finálních scén v Císařských lázních jsem měl nutkání přeskakovat řádky a odstavce.

Motivace pachatele byla sice moc zajímavá a do velké míry filozoficky symbolická, ve vztahu ke Karlovým Varům. Ale exekuce motivace už byla prostě moc složitá a moc neuvěřitelná. Když se chcete podrbat na levém uchu, nebudete se tam drbat pravou rukou, ne?

Tedy: potenciál příběhu zůstal daleko vepředu před výsledkem, ale i tak mohu KAR doporučit všem, kteří mají Miloše Urbana rádi. Nebeských kvalit Lorda Morda, ale především Sedmikostelí se teď nicméně Urban nedotkl.

7 19.07.2019

27 let po prvním vydání vyšel český překlad detektivky, která v roce 1993 získala „Edgara“, což je ve světě detektivní literatury cena slavná stejně jako Oscar.

Českého překladu se ujala Alžběta Lexová a knihu vydal Mystery Press.

Nevelký rozsah knihy svádí k tomu vzít si ji někam na pláž nebo na koupaliště na deku. Odehrává se na Aljašce, odkud je i samotná autorka a toto je podle mě první benefit knihy. Kolik aljašských detektivek znáte?

Další benefit knihy je bezesporu ohromná čtivost. Příběh je sice na poměry současné detektivky dost strohý a vlastně příliš přímočarý, ale konzumní detektivce „na jedno použití“ se to dá odpustit. Autorka píše svižně, neunavuje nás dlouhými popisy, ke kterými samozřejmě magické prostředí Aljašky dost svádí (přesto se některým popisům nevyhne, ale to je spíš další plus).

Je to první díl dlouhé série příběhů s Kate Shugakovou, druhý v češtině vychází už na podzim. Michael Connelly na obálce křičí, že to je Originální hlas v šedi současné krimi. No, nutno si uvědomit, že kniha vyšla v roce 1992 a dnešní krimi je opravdu někde jinde. To, co Connelly možná tehdy myslel upřímně dnes opravdu neplatí.

Takže když to shrnu: aljašská detektivka se povedla, prostředí VELMI zajímavé a působivé, postavy a jejich motivace také, ale doufám, že v dalších dílech Dana Stabenow ukázala větší cit pro zápletku a budování napětí. Já se na další díly rozhodně těším.

Hodnocení: 70%

6 22.06.2019

Výborné čtení o temné stránce Švédska. Možná i vy, podobně jako já, máte Švédsko za svobodnou zemi, ve které se extrémním názorům nedaří, protože Švédové jsou prostě pohodoví lidi, kteří se mají všichni rádi. A přitom to bylo Švédsko, které se stalo dějištěm řádění sériového vraha, který měl jednu jedinou motivaci: Vystřílet přistěhovalce. A přitom je to Švédsko, kde se na pár let povedlo neofašistické politické straně získat velký politický vliv.

Kniha Laserový muž tak není jen o jednom magorovi, který s laserovou puškou a revolverem kosí tmavší spoluobčany. Je také o společnosti, jejíž výrazná část toto jednání schvaluje, ne-li přímo podporuje. V centru knihy je střelec, kterého vlastní nenávist dovedla k hanebnému činu. Stejně tak je ale dalším hlavním hrdinou švédská společnost.

Kniha se velmi podrobně zabývá vším, co jsem tu naznačil. Historii Johna Ausonia (jak znělo jedno z jeho jmen) od dětských let až do dopadení. Zabývá se švédskou reakcí na rasistické tendence. Zabývá se politikou a do velké míry i medializací.

Kniha je místy čtivá a napínavá, místy analytická a podrobná. Těch pět stovek stránek vám uteče, než si stihnete uvědomit, kolik hrůzy se na začátku devadesátých let ve Švédsku dělo. Vynikající kniha.

6 11.06.2019

Nevím, co by se té knize dalo vytknout. Autorka vymyslela celé prostředí neexistujícího souostroví kousek od Dánska, do kterého situovala svůj příběh. Líčení je věrné, kniha je čtivá a očividně dobře přeložená.

4 26.04.2019

Jedna z nejzajímavějších českých knih posledních let.

5 10.04.2019

Úžasná kniha. Jsem rád, že Angela Marsons otevřela téma vražd z nenávisti a že ukázala, že s tím jsou problémy i ve Velké Británii. Líbilo se mi ukázaní rasistů jako těch, kteří možná žijí vedle nás a vůbec to na nich není poznat. Osvěžující byla „změna“ vyšetřovacího týmu a odkrytí části minulosti. Když to shrnu kolem a kolem. Ano, našel bych lepší knihu od Angely Marsons, ale ani v této mě nijak nezklamala a pořád pokračuje v budování pověsti nejlepší autorky tohoto žánru, minimálně za posledních několik let. Výborná kniha, výborný příběh. Trochu to, bohužel, kazí dost tragický překlad.

Tato kniha mi dala zabrat. Ne, že by se nedala číst – četla se velmi příjemně a velmi plynule. Přeložil ji Viktor Janiš a napsal autor všem dobře známého románu Mandolína kapitána Corelliho (a celé řady dalších).

Začíná to koncem viktoriánské éry a příchodem éry nové. Ta éra začne výstřelem v Sarajevu a následující Velkou světovou válkou. Osou celého příběhu je Rosie – mladá dívka, která má na frontě svého milého. A doma pak rodinu, která se snaží vyrovnat se změnami, které počátek 20. století přinesl do jejich života.

Tu knihu můžete číst jako epický milostný příběh, ale také jako společenský román o proměně. Proměně společnosti, světa, lidí. O tom, jak válka dokáže proměnit nejen ty, kteří se jí aktivně účastní, ale také všechny ostatní. Na více než čtyřech stovkách stran najdete nepřeberné množství zajímavých postav. Reverenda, který začne pochybovat o své víře. Mladou slečnu, která přišla o svého milého, a brání jí to v lásce jako takové. Váženou dámu, kterou válka změní téměř k nepoznání. Berniéres naťukl i témata jako emancipace, sociální nerovnost nebo kulturní rozdíly. Je tam toho ale mnohem víc.

Při závěrečné úvaze, jak tuto knihu hodnotit jsem rozpolcený. Srdcem chci tu knihu vynést do nebes a prohlásit ji za (další) literární událost tohoto podzimu. Rozum mi ale našeptává, že bych měl zůstat při zemi. Také proto, že příběh není dokončen; na světě je již pokračování (které v angličtině vyšlo letos) a doufám, že Viktor už pracuje na jeho českém překladu :)

Prach, který se snáší ze snů mi opravdu dala zabrat. Ne tím, že by se nedala číst, jak jsem psal v úvodu, ale množstvím emocí, pocitů a příběhů, u kterých nepochybujete, že byly na denním pořádku. Četl jsem ji výrazně déle, než jsem si plánoval, ale o to víc jsem si užil každý řádek, odstavec a kapitolu.

Berniéres napsal barevný a mnohovrstevnatý román, který určitě není "lehké čtení na deku", ale zároveň to není kniha, se kterou byste museli bojovat.

8 09.01.2019

Přiznám se hned na začátku: Mám knihy Evžena Bočka rád. Není to samozřejmě nic, co by vešlo do zlatého fondu české literatury, ale jako nenáročné čtení na ukrácení dlouhé chvíle to vždy fungovalo skvěle.

Jenže v pořadí čtvrtá kniha už není zdaleka tak dobrá, jako bývaly ti předtím. Evženu Bočkovi docela spadl řetěz, humorných situací tam je pomálu a co je nejhorší: pokud jste se těšili na nové příhody vašich oblíbených postav, budete tentokrát zklamáni.

Protože děj knihy se tentokrát motá kolem dvou partiček lidí, kteří se (ve stejný den, náhodou) rozhodli Kostku vykrást. Většina humorných situací a příhod se tak děje kolem nich. Tedy, náznaků humorných situací, které mi bohužel příliš zábavné nepřišly.

Lhal bych kdybych řekl, že jsem se u knihu ani jednou nezasmál, to vůbec ne. Ale bylo to na začátku a pak jsem dlouho nemohl pochopit, proč se vlastně děj ubírá tímto směrem. Čekání na čtvrtou (a tuším, že ne poslední) Aristokratku bylo dlouhé, o to větší je bohužel mé zklamání.

12 19.10.2018

Ach bože, to bylo tak špatné, až se mi chce plakat. Více se dočtete v recenzi zde na DK nebo na mém blogu.

7 20.09.2018

Kniha Na odstřel Miloše Cajthamla vyhrála 23. ročník Literární ceny Knižního klubu, což byl pro mě důvod zjjistit, jakou knihu porota letos vybrala.

Tato literární cena má docela dobré jméno – knihy, které ocení obvykle nebývají marné. Obstála by ale tato kniha i bez té nálepky, kterou se teď může pyšnit?

Příběh je vlastně jednoduchý. Dva kamarádi z odlišných sociálních skupin – Marek a Tomáš. Tomášův otec je bohatý podnikatel, který své rodině zajistil život v luxusu. Markův otec právě přišel o místo, ale ani předtím to žádná sláva nebyla. Má vysokou školu a je hrozně chytrý, ale k luxusu mají hodně daleko. Marek a Tomáš mají přesto něco společného: svého otce vidí jako silný vzor. Tomáš Marka zatáhne do svého prostředí, ve kterém peníze nejsou problém a kde si člověk může dovolit vše, co si může koupit – chlast, drogy, holky. I když vám ještě není 18 let.

V knize vlastně vidím dva motivy. Ten první popisuje dva rozdílné světy a fungování v nich. Tomáš svého mladšího kamaráda zasvěcuje do života – a do cynické hry na odstřel, kterou hrají se svou partou. Marek nejdřív v tomto prostředí působí jako kůl v plotě, brzy v něm ale najde své místo. Druhý motiv mi přijde ještě zajímavější – vztah syna k otci a bourání soch z mramoru.

Oba tyto motivy autor zpracoval velmi zručně, úměrně nevelké délce knihy. Jeho styl je opravdu stručný, nezdržuje se květnatými popisy a často nechává na čtenářovi, aby si ve své fantazii dokreslil situace, které načrtne. Postavy nechává promlouvat jejich přirozeným jazykem, a to se mi velmi líbí. Nemám rád, když v próze 14letý kluk mluví slovníkem vysokoškolského učitele. Čím víc se vyprávění blíží k vyvrcholení, tím víc je sdělení knihy naléhavější a události krkolomnější.

168 stran, na kterých je odvyprávěn celý příběh neposkytuje moc prostoru k rozvinutí například charakterů postav. Budete si tedy muset stačit s náznaky a indiciemi. Máme tu vlastně čtyři důležité postavy – dva syny a dva otce. Pak tu máme pár dalších zajímavých postav, ale jejich pozadí není pro příběh tolik důležité. Haruki Murakami by jistě kolem těchto postav dokázal vytvořit příběhové odbočky, ale Miloš Cajthaml se rozhodl pro stručnost. Kniha Na odstřel je tak jednohubka na jedno nedělní odpoledne.

A jak ta jednohubka chutná? Já byl spokojený. Odsejpalo to a četlo se to docela příjemně. Nemohu říct, že by kniha mířila do jakéhosi zlatého fondu literatury, na to je přece jen moc přímočará a moc povrchní, ale pokud si chcete přečíst něco, nad čím budete chtít přemýšlet a co vám navíc zajistí několik hodin milé zábavy, Na odstřel je jistě skvělou volbou.

Hodnocení: 80%
Vydal Knižní klub

2 10.09.2018

O víkendu jsem v knihkupectví čirou náhodou potkal knihu Slepí od A. F. Bradyové (přeložil Pavel Bakič). Protože jsem o ní vůbec nevěděl, vzal jsem jí do ruky, přečetl anotaci, pár řádků, pak první odstavec a odnesl si ji domů napnutý jak trenky na Hradě.

Anotace lákala na „strhující román o psycholožce, která sama balancuje na hranici šílenství.“ Předem jsem tedy věděl, že to nebude další thriller, že to nebude detektivka, ani horor.

Příběh je prostý. Do psychiatrické kliniky přijmou nového pacienta. Nikdo pořádně neví, co mu je, ani proč tam přišel. Ví se o něm, že byl ve vězení, ale neví se proč. Ujme se ho Sam Jamesová, která má pověst té nejlepší z nejlepších.

Všichni ostatní by si na něm vylámali zuby. A zdá se, že Sam si ty zuby na něm vyláme taky. Přestože má ale Sam pověst psychiatrické hvězdy, její osobní život na tom není o moc lépe, než život některých jejich pacientů. Nikdo (skoro nikdo) to však neví, snaží se to tajit (a myslí si, že úspěšně). Má problémy nejen se svým partnerem, ale také sama se sebou, což vede k alkoholismu a podobným lahůdkám.

Víc vám k ději neřeknu. :-) Teď zkusím popsat, co se mnou kniha dělala.

Uznávám, že napětí v příběhu moc není. Vývoj obou zásadních postav, jak psycholožky Sam tak jejího tajemného pacienta, je značně očekávatelný. Kniha je nicméně silná v popisu toho, jak Sam zvládá (či nezvládá) svou situaci a co všechno její stav a chování způsobuje. Autorka je v těchto situacích velmi pevná v kramflecích (aby ne, sama je terapeutka). Přestože tedy příběh směřuje tam, kam čekáte, není to úplná nuda, neboť je tam několik velmi dobrých momentů, které vynahradí předcházejících několik desítek stran.

Mrzelo mě, že si autorka nedala víc práce s jednotlivými prvky zápletky. Je mi divné, že si nikdo nevšiml toho, co se se Sam děje, jejích chyb, jejího divného chování. Tedy, skoro nikdo. Jako pěst na oko bohužel působí závěrečná pointa. Sice to k ní víceméně mohlo směřovat, ale ten cukrkandlový finiš si kniha nezasloužila.

Jsem v pokušení vypichovat tu další a další věci, které mi na knize vadí, a přesto to už neudělám. Není to žádná perla, není to skvost a není to určitě nejlepší psychologický román, který jsem četl (ale zároveň ani nejhorší). Přesto mohu říct, že mě to bavilo číst, že jsem byl zvědavý, co se se Sam nakonec stane a hlavně, hlavně: Kdo je ten tajemný pacient? (ale toto poznání bylo nakonec největší zklamání).

Pokud tedy nemáte zrovna co číst a psychologické romány vás zajímají, můžete to zkusit. S čistým srdcem a duší to ale doporučit, při veškeré snaze, nemohu.

4 14.08.2018

Tohle je fakt moc špatný. Celou recenzi najdete zde: https://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/hrozna-kniha-10204

4 19.06.2018