Pafka643 komentáře u knih

Za mě slušný debut. Zajímavý mystický svět. Asi nejzajímavějšími přišla dynamika mezi Elspeth a Nočním Běsem a celkově její vývoj. Přišlo mi to originální a dobře vymyšlené.

Co mě tolik nebralo bylo nelogické chování postav. To jak občas řešili problémy a jak se v určitých situacích chovali. Na druhou stranu jsem schopný tyhle neduhy knížce odpustit.

Nejlépe mi přišel napsaný začátek a konec. Na to, že romantasy nečtu, tak si možná ten druhý díl dám.

Bohužel mě kniha nezaujala.

Dobře napsaná sonda do hlavy mladé dospívající dívky. Bavil mě styl jakým je kniha napsaná. Bavily mě myšlenkové i emoční pochody hlavní hrdinky. A bavil mě i příběh samotný (závěr nevyjímá). Pěkně to do sebe zapadá. Opravdu povedený debut! Délka knihy - tak akorát

Je děsivé a fascinující, jak stejné věci řešil vzdělaný člověk před těměř 1900 lety. Jasně, už řečtí fylozofové by si většinu z nás namazali na chleba. Každopádně Marcovi neustále se opakující úvahy o vlastní smrtelnosti jsou překvapivě akutalní. Zvlášť, když se čím dál více protěžuje téma longevity a potenciální nesmrtelnosti díky technologiím. Naše západní kultura chce jaksi zapomenout, že smrt je nedílnou a zdravou součástí našich životů. Aby taky ne, když jsme takřka zapomněli, co je strádání..
Úvahy o dobrém životu jsou určitým ideálem, a člověk neudělá špatně, když se jich pokusí držet.
Nejsem stoik, ale tenhle filozofický směr mi přijde oproti jiným praktičtější a snáze uchopitelný .
Jo a není to snadné čtení. Dejte si na čas

(SPOILER) Od knížky jsem měl možná až příliš velká očekávání (asi mě namlsal ten název). Nejsem velký čtenář detektivek. Ale jako plážová jednohubka asi dobrý.
Jeden z hlavních zvrtatů lze odhadnout už někde v polovině knihy. Anotace toho prozrazuje až příliš.

Na druhou stranu zvrat s Červem funguje dobře. Člověku nemá jak dojít, že linka s ním a Netvorem časově předchází hlavnímu ději.

Odhalení mi ale připadají až přiliš vycucaná z prstu. Možná jde o formu, jakou jsou tyto zlomové momenty odhaleny.
Krátké a dynamické kapitoly se zvraty na konci fungují dobře. Jen se tím člověk nakonec ořesytí, protože se to opakuje (víc než 80x)... Hunter s Garciou jsou za mě takoví seriálový detektivové a já vlastně neměl pocit, že o něco v příběhu doopravdy je. Bylo předem jasné, jak to nakonec dopadne. Bohužel.

(SPOILER) Jo, konec mě rozplakal, a co jako?!

Jo, je to bizarní. Jo, je to fantazi. Jo, je v tom víc lega než bych čekal. Jo, spousta věcí se prostě stane v ten správný moment. Ale autor doopravdy zvládl napsat romantickou komedii ve stylu bizarního fantasy.
Člověk ví jak to dopadne, ale stejně se prostě potřebuje přesvědčit stránku po stránce.

V jádru je to příběh o přijmutí odlišností. O absenci tolerance ze strany rodiny a touze měnit člověka k obrazu svému. O boji za své hodnoty a za ty, které milujeme nehledě na názory ostatních. O rodině, do které se narodíme, a o té, kterou si vybíráme.

Jo, a jak v předmluvě autor píše, že se bojí, že se zapíše do historie jen díky téhle knížce, mám sto chutí si od něj nic dalšího nepřečíst a všude propagovat právě tuhle knížku!
"To máš za to, žes mě dohnal k slzám ty parchante"
doporučuju!

Jedna z nejslavnějších klasik dnešní doby je překvapivě taková literární jednohubka.
118 stránek nenáročného čtení. Poetický jazyk. Jednoduchý příběh o slepé lásce a a povrchnosti tehdejší americké smetánky. I v dnešní době si z něj můžeme brát mnohá poučení. Ukazuje to horší, co se v nás skrývá. A dost se dá poučit i z oné naivní zamilovanosti, která může s každým pěkně zamávat.
Posledních pár odstavců bych tesal do kamene. Jsou napsány velice chytře.

[čteno v anglickém originále]

40 let socialismu formoval generace Čechů i Slováků. Fotmoval naše rodiče i prarodiče a tím nepřímo formoval i nás. Doporučuji všem, kteří by si rádi těhle 40 let rozebrali a trochu více porozumněli důvodům, jak to bylo s přerodem do lidové demokracie po 1945 a následně i s pádem socialismu v roce 1989. Autor se detailně věnuje celému období a vysvětluje jak se postupně tvrdý socialismus přerodil do Pražského Jara, a vzápětí do normalizace, která trvala až do 1989.
Pochopit důvody těchto změn a jejich následky je podle mě klíčové pro to, abychom se stejných chyb vyvarovali.

Celkem náročné čtení. Spousta faktů, jmen a názvů. Autor tu a tam přidal subjektivní pohled na věc (nechám na vašem posouzení, zda-li je to správně či nikoliv).
Každopádně je to doopravdy detailní čtení. Pro úplné nováčky (jako jsem já) bych doporučil nejdříve něco jednoduššího, a až tuhle knihu.

[čteno v anglickém originále]
Oproti prvnímu dílu: napínavější, překvapivější, akčnější. Zlo zde nereprezentuje jedna ultimátní síla, ale je rozdrobeno mezi víc postav. Záporáci mají různé motivy a každý z nich dokáže zamíchat kartami a je tak těžší odhadnout, jak to dopadne. Zvraty na mě oproti prvnímu dílu fungovaly lépe.

Děj se ale opět jaksi táhne. Je to strašný kontrast v porovnání s posledními 150 stránkami. Možná je to tím, že jsem se na tento díl vrhl hned po tom prvním, ale chvílemi jsem ztrácel trpělivost.

[čteno v anglickém originále]

Za posledních pár let jsem jméno Brandona Sandersona slyšel vyskloňované snad ve všech pádech českého jazyka. Postupně byl tak trochu násilím vtlačen na můj čtenářský seznam restů. Už tehdy mě na něm zaujala kadence, se kterou vydává další a další knihy. Ten člověk musí držet někde v temném sklepení snad tucet dalších spisovatelů.. Další věcí je propracovanost jeho světů. Tu můžu jen potvrdit. Kouzelný systém je zde postavený na jasně daných pravidlech, které se čtenář postupně dozvídá. Obecně práci s informacemi a jejich dávkování Sanderson zvládá na jedničku. Na druhou stranu mě trochu zklamalo rozložení knihy. Prvních 450 stran se to tak nějak rozjíždí. Pak si podle mě BS uvědomil, že mu dochází papír a posledních 150 stran je neskutečná jízda gradující v podstatě až k epilogu.
Ne, že by se těch prvních 450 stran nic nedělo. Jen je to tempo o dost pomalejší než v závěru.
Postavy sympatické a jejich jednání dává smysl (dobrý foreshadowing).

Jsem zvědavý na další díly (hlavně ty 2, které utvářejí původní trilogii). Mám pocit, že kniha první byla takovým úvodem a zajímá mě s čím se vytasí dál. Taky chci vědět, jestli dokáže být konzistentní, co se týče pravidel, které si nastavil.

Knihu jsem si aplikoval v menších dávkách. Čtenářům bych doporučil, aby se zastavili zejména po dočtení částí, kdy cítí, že se uvnitř nich samých něco pohne. Dejte si pak čas než se posunete dál.

Přiznám se, že pan Šebek na mě z těch pár rozhovorů a přednášek působil zajímavě a inspirativně. Nic jiného jsem od něj nečetl. Ale i z toho mála, kde jsem ho zaznamenal na mě působil takřka jako Mirek Dušín.

V této knize si však pan doktor sundává masku dokonalosti. A my pod ní spatřujeme úplně obyčejného člověka se všemi jeho nedokonalostmi.

V dnešní době, kdy jsme plně propadli sociálním sítím a zoufale se snažíme všem ukázat jak dokonalí jsme a jak skvělý život žijeme mi Objektivní nález přijde jako návrat do reality (facka do reality, chcete-li). Probuzení z noční můry, ve které se zdálo, že všichni kolem jsou naprosto dokonalí. Probuzení do světa, kde není alfou a omegou, jak vypadáme v očích druhých, ale jak obstojíme před sebou samými. Neberu to jako jeho alibi. Nehodlám jeho činy obhajovat, ale ani soudit.

Text vnímám přínosný i pro budoucí rodiče a obecně mladé lidi.
Jediné, co jsem úplně nepochopil, byly ty oranžové (nebo snad žluté) odstavce na konci kapitoly.
Zbytek knihy je bez debaty napsaný čtivě, lidsky a kajícně.

Za mě plný počet.

Kniha Lovci Knih na mě už nějaký ten pátek zle shlížela z knihovny. Podvědomě jsem jí tak nějak vždycky přeskočil. Ani vlastně nevím proč. Asi mě nějak nezaujal vizuál a trochu mě vyděsila anotace. Přiznávam, že nejsem zrovna nejvášnivější čtenář historických románů (asi stále přetrvávající trauma z dějepisu na základce).
O to mileji jsem byl překvapen, když jsem se teď konečně odhodlal.

Překvapivě poutavý jednoduchý děj. Dobře vytvoréná atmosféra. To jak se po prvních stránkách vyvinul vztah mezi Oswaldem a Poggiem pro mě byla překvapivé. Vzhledem k abotaci mě i překvapil směr, kterým se příběh ubíral.
A závěrečná konfrontace měla větší hloubku, než jsem zprvu čekal.

Řekněme, že nepatřím k typickým čtenářům obdobné literatury ( i když vlastně nemám nejmenší ponětí, jak by takový typický čtenář měl vypadat a vlastně ani netuším, co myslím tou "obdobnou literaturou"). Každopádně i přes očividné mezery mne kniha oslovila. Zejména její první polovina. Povídky na konci mi přišli slabší, i když i ty mi dokázaly vykouzlit úsměv na rtech (v dobrém slova smyslu). Guillaume Apollinaire psát nepochybně uměl. A hádám, že jeho hlavní disciplínou byla poezie. Taky byl, co se týče literární vědy asi dost v obraze. Tady bych chtěl dát kredit poznámkám, kde jsou vypíchnuté a dovysvětlené pojmy a reference, které Guillaume použil, a které by nám prostým mudlům zůstaly navždy skryty (nebo by byly ignorovány).
Pro čtenáře: Ten opravdový děj povídek se často skrývá hluboko pod povrchem. Příběh jako takový se na povrchu často zdá být banální a mnohdy absurdní. Král luna mi zpočátku atmosférou připomněl Hobita (než se to celé trošku zvrhne..). V pár povídkách Guillaume vytváří lehce znepokojivou atmosféru, která mi nevím proč připomíná Kafku.
V budoucnu se určitě plánuji k tomuto autorovi vrátit (všimněte si, že ho nenazývám jménem, protože se bojím, že bych to špatně vyskloňoval). Hlavně bych se rád podíval na zoubek jeho básnickému střevu. Už skrze prózu na mě zapůsobilo, jak pracuje se slovy a s čtenářovou fantazií.
Knihám zdar!

Žádnou válku ani komunisty jsem nezažil. Jsem 97 ročník a narodil jsem se do svobodného světa. Ten má jistě také své neduhy nicméně čím starší sem, tím víc vnímám jak je důležité zajímat se o to, jak to fungovalo dříve. Pohled na 20. století skrze bratry Hardbolce, kteří dali tatínkovi prostý slib, nabízí velice zajímavou perspektivu na tehdejší dění, dřívější myšlení a hlavně absurditu socialistické mašinerie.
I naše generace je nakonec socialismem vychována. Sice jen nepřímo, skrze naše rodiče a prarodiče. Nicméně 40 nesvobody jistě poznamenalo duši národa.

Je to silný příběh o odvaze a cti. Mapuje celé století. A když mi tu a tam některé dialogy přišli poněkud prkenné, vtáhlo mě to. Tady si nejsem jistý, jestli to nebyl autorův úmysl. Každopádně Karel s Františkem byli bratři jak se patří a třebaže navenek mohli působit jako podivíni, v jádru měli hodnoty, o kterých by se mnohým z nás ani nesnilo.

Obzvlášť zajímavé mi připadalo, jak se socialismus postupně vyvíjel a měnil.

Myslím tím i to, že teď dokážeme být kritičtí vůči všem, kteří před socialistickou mašinerií ohnuli hřbet. Lehce teď soudíme soudruhy a soudružky. Kolik z nás by však mělo ve stejné situaci odvahu postavit se režimu?

Čtivé, dobře vysvětlené, zajímavé.
18 poutavých kapitol z nichž každá ukazuje husitskou revoluci z trochu jiného úhlu pohledu. Jako Čtenář máte pak pocit, že dostáváte velice kompatktní, a přece více méně ucelený přehled o tehdejším dění.
Zase jsem se jednou přesvědčil, jak moc jsem toho ze školy zapomněl.
Rozhodně doporučuji!

Jestli hledáte knihu, která vám pootevře vrátka to světa podprůměrných garážových kapel se srdcem na pravém místě, tak jste jednu takovou našli.

Nebudu tady rozebírat strukturu díla, ani kde přesně mě vtáhla jak ďáblovo osidlo, a kde přesně mi tolik nevoněla. Čím míň o ni víte, tím líp!
Při čtení jsem dostal chuť všechno opustit, sbalit se a vyrazit na nějaký hudební festival. Ještě, že je leden...
Kniha má duši, je vtipná a pěkně odsýpá.

Masterpiece!
Příběh otce a syna. Kdo nese pochodeň naděje v jinak beznadějně ztraceném světě? Polemika o tom, co je dobro a zlo.

(SPOILER) Zajímavé a velice přínosné pasáže se prolínají s pasážemi ne tak záživnými a nepříliš říkajícími. Některé metafory se zbytečně opakují. Autor se v různých přirovnáních dost vyžíval. Některé závěry mi přišli vycucané z prstu. Argumentace mi občas přišli jako když pejsek a kočička pekli dort. Tu si dopomůžu matematikou, támhle fyzikou. Autor je jistě sečtělý a chytrý.
Za nejzásadnější považuji myšlenku, že existuje dobrá vina, a že nehledě na to, co děláme, celý život vinu prožíváme. Dále je zajímavý model duše já (ego, vědomí) a Já (vědomí +nevědomí či stín). A zajímavé, že v první polovině života věříme, že já (ego) obsahuje celou osobnost, a že se podvolujeme společnosti a rodičům a neodvažujeme se hledět do stínu Krize středního věku je pak jakýmsi bodem, kdy se ucho pomyslného džbánu utrhne. Je to bod zlomu, kdy nelze předstírat že nevědomí neexistuje. Přínosná mi přijde i druhá část knihy, kde je popsáno, jak lze vině čelit. V první (obsáhlejší) části je vysvětleno, že vině musíme čelit, abychom se stali úplnými. Pro úplnost je nutné nořit se do nevědomí jako lovci perel vynášet do vědomí poklady v něm ukryté. Vina je překážka (změna tlaku), které musíme čelit.

Neodložil jsem.
Posledních 100 stran jsem musel dát na jeden zátah.
Super návrat na střední. Uvěřitelný (normální) postavy a jejich vývoj. Bavilo mě bourání klišé. Skvělá příprava dalšího děje. Dobré propojení postav.

Myslím, že lepší už by ten debut nemohl být.
Definici, kdo je a není spisovatel bych si odpustil. Talent zdaleka nestačí. Tady nejsme na netflixu... Autor si to odedřel. A stejně jako v každé jiné profesi, i zde dřina (se sebereflexí) přinesla ovoce.

Hodně štěstí.

Prvních pár kapitol jsem byl lehce zmatený. Chvíli mi trvalo se do knihy dostat. Postavy a interakce mezi nimi jsou vykresleny zajímavě, nicméně prvních cca 200 stránek mi přišlo, že se na něco čeká (rozestavování figurek na šachovnici). Když se ale děj konečně dal do pohybu, úplně mě to pohltilo. Nejzajímavější za mě byla pasáž zhruba v polovině knihy. Pak se trochu povolily šrouby, ale finální rozuzlení a pointa mě vehnaly slzy do očí.

Kniha nabrala dost překvapivý směr. A i přes krkolomnější začátek si mě získala. Hlavní pointa příběhu jde hlouběji než jsem zprvu očekával.

Občas dost psychologické (hlavně zpočátku). Vnitřní monology hlavního hrdiny. Místy nahazuje lehce filosofické otázky. Příběh se vydává dost nečekaným směrem, což může být bráno jako plus, ale zároveň hrozí, že čtenář dostane něco trochu jinačího než zprvu očekával.

Vzhledem k pointě vhodné spíš pro dospělejší čtenáře