Osice komentáře u knih

Na knížku jsem byla hodně zvědavá. Skutečné hmyzáčky máme moc rádi, ale tohle nebylo úplně ono. Možná mé vnímání ovlivnilo do jisté míry i to, že jsme předtím četly s dcerou knížky o Ferdovi, s kterým jsme měly možnost do hmyzí říše opravdu proniknout. Asi nejvíc mi vadilo, že je v příbězích zbytečně hodně postav. Příběhy jsou takové těžkopádné, špatně se mi předčítaly. Také mi u nich chyběla větší provázanost. Ráda bych se s jednotlivými postavami setkávala opakovaně. První kapitola ve mně totiž vzbudila dojem, že to tak bude:-) A ještě by tu byla jedna výtka:-) Na můj vkus se hmyzáčci obklopovali přespříliš věcmi z lidského světa. Vím, že se s tím běžně setkáváme v dětských knížkách, ale tady mi to přišlo už moc. Avšak nemohu příběhům upřít zajímavé zápletky. Vlastně jsem byla sama zvědavá, kam budou směřovat. Samozřejmě nechybí výchovný podtón. Důraz je kladen především na přátelství a pomoc.

Četly jsme s Barunkou (5 let) před několika týdny, a když si teď prohlížím ilustrace, tak mám velký problém, vybavit si, o čem jednotlivé příběhy byly. Mimochodem ilustrace jsou fajn:-) Sečteno podtrženo, kniha neurazí, ale ani nenadchne.

48 27.06.2021

„Megodonti se skučivě zapírají do klik, obrovité hlavy mají svěšené, chápavé choboty se vlečou po zemi, zvířata pomalu obcházejí kolem pohonných čepů. Geneticky upravení obři jsou živým srdcem pohonného systému továrny, dodávají energii dopravníkům a větrákům a strojům. Vlečou se namáhavě kupředu a jejich postroje řinčí. Vedle svých svěřenců kráčejí odborově organizovaní poháněči v červené a zlaté, křičí na ně povely, občas ty potomky slonů švihnou, aby se dřeli ještě víc.“

Dívku na klíček jsem objevila úplnou náhodou. Občas sleduji thajské seriály, a tak mě napadlo, že bych si mohla přečíst i knihu od thajského autora. K mému překvapení jsem zjistila, že do češtiny je přeložena pouze jediná kniha (Den v Mallworldu). Hledání jsem tedy rozšířila na Thajsko a hle, byla tu Dívka na klíček. Jako první mě na obálce upoutalo zvolené písmo, které vizuálně připomíná to thajské:-)

Bavilo mě pronikání do fantasticky promyšleného světa, Paolo Bacigalupi ho prošpikoval báječnými detaily, které nemá potřebu vůbec vysvětlovat. Čtenář je hozen do vody, ať se zorientuje tak, jak nejlíp dovede. A to mi vyhovuje, protože na knížkách si nejvíc užívám právě to pozvolné pronikání do nových literárních světů. Děj se odehrává v Krung Thepu (Bangkoku). A co se tam odehrává, je fakt síla. Nechci spoilerovat, jen zmíním, že mi přišlo děsivé sledovat jednotlivé postavy, jejich pohnutky, jejich touhy, jejich myšlenky, jejich hry, … Myslela jsem, že se bude děj ubírat jiným směrem, autorův směr se mi líbil i nelíbil zároveň. Líbil, protože to byl čtenářský zážitek. Nelíbil, protože poukazuje na to, jak někteří lidé dokáží v každé době vytřískat ze situace (sebehorší), co jen jde. Bylo fakt těžké si některou z postav oblíbit, úplatkářstvím prolezlý systém a v něm lidé toužící po zbohatnutí, moci nebo odplatě. A pak tu byla Emiko, dívka na klíček. K ní jako jedné z mála jsem pociťovala sympatie.

Autor má u mě velké plus za to, že text prokládá thajštinou. I když nezvyklá transkripce (pro českého čtenáře speciálně vytvořená) mi znemožnila jednoduše dohledat, co věty znamenají. Možná by bylo lepší na to upozornit v úvodu knihy, ne až v závěrečném poděkování. Také jsem si užívala různé kulturní odkazy (pozdrav vaj, prokazování respektu tím, že dělali krab, 13 druhů úsměvu, atd.)

„Kanya ukáže strážným papíry, mastifové vrčí a napínají řetězy. Ty potvory jsou větší než jakýkoli přirozený pes. Servopsi. Hladoví a vražední a dobře konstruovaní na svou práci. Váží dvakrát víc než ona, jsou to haldy svalů a zubů. Oživené běsy Gi Bu Senovy představivosti.“ … Nemohla jsem si nevzpomenout na Myšpulínův vynález (Vrtichvost, r. 1969):-)

Dívka na klíček mi poskytla pár podnětů k přemýšlení. A i když se jedná o sci-fi, tak mi to až takové sci-fi nepřijde. Lidé jsou nepoučitelní, a kdo ví, jak to tady bude v budoucnu vypadat. Teď řádí koronavirus, tak proč ne Cibiscosis nebo rez měchýřkovitá?

„Jídlo má pocházet ze svého původního domova a tam má taky zůstat. Nemělo by kvůli zisku křižovat po celém světě. Tou cestou jsme se už jednou vydali – a přivodila nám zkázu.“

Richard Podaný knihu skvěle přeložil. Ani mě nepřekvapilo, když jsem zjistila, že za překlad obdržel ocenění:-) Doporučuji, nicméně přidávám varování. Autor neservíruje na zlatém podnose, musíte se pročíst. Za trpělivost budete odměněni tím, že se ocitnete v novém plasticky vytvořeném světě, který se mi nechtělo vůbec opustit.

48 29.12.2020

Páni! Jsem plná dojmů, právě jsem dočetla…

„Ta flaška je tady na co?“ zeptal jsem se.
„Když přijde víc zákazníků najednou, musí čekat. Nalijí si skleničku, aby jim to utíkalo. Pozornost podniku,“ vysvětlil.
Byl jsem sám, ale pozornost podniku se nikdy neodmítá.“

M. Žamboch stvořil nezapomenutelného hrdinu se zvláštním jménem Bakly, který mi dost přirostl k srdci, a nejen on. Na konci jsem musela přemáhat slzy:-) Autor mě pobavil, šokoval (tak jak to umí S. King), neustále mě překvapoval, vůbec jsem nebyla schopná odhadnout, jakým směrem se bude příběh odvíjet dál. Postava Trilian mi připomněla Stopařova průvodce po galaxii a vlastně mi při čtení hlavou prolétlo i několik dalších knih (např. Krysař). Dokonalé prostředí i atmosféra. Jedinou vadou na kráse bylo pro mne velké množství postav s nesnadno zapamatovatelnými jmény. Dokonce jsem si jich i pár vypsala, ale stejně jsem v nich měla pěkný guláš. Netradiční jména mi ale zase na druhou stranu skvěle zapadala do světa, který Žamboch stvořil… Hodně se mi líbilo, jak se postava Baklyho „rozvíjela“, rozhodně je pro mě jednou z nejvýraznějších literárních postav a už se nemůžu dočkat, až si přečtu další díl:-) M. Žamboch rozhodně psát umí. Podařené fantazy, doporučuji.

„Moudrý, chytrý nebo hloupý? Nezapadal jsem do žádné kategorie. … Možná jsem zapadal do úplně speciální skupiny, která měla označení Bakly.“

„Není pravda, že když muž dosáhne cíle, za kterým šel mnoho let a obětoval mu všechno, pocítí uspokojení. Pocítí jen prázdnotu. A v mém případě znechucení a odpor k sobě samému.“

Děkuji oblíbeným uživatelům NemmamSlov, Terva a mi-380. Bez nich bych Baklyho asi neobjevila:-)

48 02.03.2020

Mikuláš se pomalu blíží a děti náhodou vybraly knížku Lucka Luciperka. Příběh vypráví o malé Lucince, která provede sem tam nějakou lumpárnu. A protože je doba, kdy chodí Mikuláš, rodiče ji chtějí dát za vyučenou. Lucka je pochopitelně zklamaná a rozhodne se, že se tajně vypraví za skutečným Mikulášem, ať ví na čem je. Do své výpravy zapojí i svého černého psa Čerta a bílou kočku Andělínu. Jak celý večer dopadne a polepší se Lucinka? Toť otázka:-) Pro mě osobně bylo hodně silné, když jsem sledovala pocity malé holčičky, kterou mají dospělí zaškatulkovanou jako zlobivou a která si sama o sobě myslí, že je zlobivá. Lucka mi byla hodně sympatická a její lumpárna s botami se mi líbila:-)

Knížku jsme si kdysi vybrali z vyřazených knih v knihovně. Už jsme ji s Barunkou předtím asi 2x přečetli. Poprvé se jí úplně tolik nelíbila. Bála se totiž čertů, kterými se to v knize hemžilo:-) Při posledním čtení děti nejvíc zaujalo, že „zlobivé“ děti dostávají od Mikuláše brambory a uhlí. Barunku jsem vydeptala tím, že jsem jí řekla, že taky dostane brambory a uhlí. Ach jo, pořád se nenaladila na můj smysl pro humor… Arnoštík k informaci přistoupil po svém, ráno po čtení obdaroval tatínka velkým pytlem brambor:-) a oba se těší na mikulášskou nadílku ve školce, ale musela jsem dceru předtím ujistit, že nebudou dostávat brambory ani uhlí:-)

47 09.11.2021

Při výběru této knihy měly děti vážně šťastnou ruku. Na první pohled mě zaujaly bezvadně vyšperkované ilustrace Martiny Matlovičové. Opravdu to na nich žije. Kromě hlavních aktérů je na nich spoustu nejrůznějších detailů, které mají hlavně pobavit. Zaujal nás třeba bloudící medvěd s ranečkem, myška, která tajně pouští ryby zpět do vody nebo brouček pochutnávající si na jedovaté tekutině. A mě hodně pobavila předělávka názvu jednoho notoricky známého románu:-) Obrázky jsme s dětmi dlouho prohlíželi a Barča chtěla číst všechny hlášky, které šly zvířátkům v komiksových bublinách od pusy. Četli jsme 2x a pokaždé bylo, co objevovat.

Samotný příběh začíná tradičně, dvě prasátka spolu šťastně žijí, ale jednoho dne se Kvikalka doslechne o blyštivém prasátku a šíleně po něm začne toužit. Prasátka se tedy vydávají na cestu za blyštivým prasátkem. Postupně potkávají jiná zvířátka a vyptávají se na blyštivé prasátko. Při čtení jsem si pomyslela, že tohle už tady bylo tolikrát a že je mi úplně jasné, kam to směřuje. Ale ne. Ester Stará mě svou pointou dostala:-) Z toho, co vypadalo prvoplánově, se vyklubalo zcela něco jiného, originálního. Tahle knížka je fakt dokonalá. DOPORUČUJI.

PS. Ty ilustrace budu muset ještě pořádně prozkoumat:-)

47 27.08.2021

Zajímá vás, co dělá ježek v jednotlivých ročních obdobích? Tak se můžete začíst do této knihy:-) Celý rok vám bude dělat společnost ježčí slečna Bodlinka. Dozvíte se třeba, kolik má ježek ostnů, jací jsou ježci rodiče, co s nimi udělá mlíčko, jakou mají tělesnou teplotu a jak je možné, že dokáží vydržet celou zimu bez jídla.

Tuhle knížku už máme doma z knihovny potřetí:-) Je hodně kraťoučká, ale i tak se toho z ní dozvíte o ježčích dost. Informace jsou přiměřeně dávkovány, obrázky jsou líbivé, však musím upozornit na podle mě „nešťastné“ zapojení Boha/Stvořitele do textu. Myslím, že by bylo vhodnější, kdyby se autorka odvolávala spíš na přírodu. To je vlastně důvod, proč jsem této oblíbené knize mé dcery ubrala jednu hvězdičku. Až to Barča zjistí, tak na mě bude nejspíš tlačit, abych ji zase přidala:-) Tak je možné, že 4 hvězdičky nejsou definitivní.

47 02.08.2021

Když jsem viděla, že má tato kniha hodnocení 93 %, moje bezprostřední reakce byla: „To jako vážně!?“ Velmi školometské, idealistické a mající daleko k realitě. I když je záměr autorek knihy ušlechtilý (upevnit v dítěti touhu po životě naplněném přátelstvím a opravdovostí), tak z textu sálá prvoplánovost.

Pro představu, jeden z příběhů je o holčičce Renátce. Maminka jí zakázala lézt na strom. Na strom však vyšplhala její milovaná kočka a pod stromem zuřivě štěká velký vlčák. Renátka má o kočku strach, tak se pro ni vydá. Samozřejmě při slézání spadne a zlomí si ruku. Navíc kvůli zlomené ruce nemůže s rodinou absolvovat výstavu, na kterou se těšila. Poselství v příběhu je jasné: za neposlušnost se platí často zklamáním. „Renátka si přiznala svoji chybu a v duchu si slibovala: „Už nikdy na ten starý strom nepolezu. Všechno jsem si zavinila sama, protože jsem neposlechla maminčin zákaz.“ Nemůžu si pomoct, ale opět musím říct: „To jako vážně?!“ Osobně nechci, aby mě moje děti slepě poslouchaly, aby daly přednost zákazu před pomocí. Jen si zkuste sami vybavit, jak na vás zákazy fungují:-D Mně samotné se strašně ulevilo, když jsem si sama, a není tomu tak dávno, při své knihovnické práci došla k tomu, že nedodržování pravidel nemusí být vždy špatné, ale naopak prospěšné. Jestli si o tom chcete přečíst, tak mrkněte na můj článek Pravidla dílny čtení v praxi, který najdete v časopisu První strana, č. 6, str. 16-19. Odkaz na časopis je zde: http://csk.npmk.cz/sites/csk.npmk.cz/files/soubory/2018/PS-zari-2018.pdf

Dcera po dočtení výše zmíněného příběhu prohlásila, že by bylo lepší, kdyby se držela oběma rukama:-) Schválně jsem se jí zeptala, zda by na strom lezla, kdybych jí to zakázala. Už jenom z jejího pohledu bylo jasné, co mi odpoví:-)

Ke knize mám i další výhrady, ale už nechci svůj komentář prodlužovat. Za mě velké zklamání.

47 02.06.2021

V knize najdeme pelmel pohádek z různých koutů světa. Pohádek podivných, divných, kouzelných, zvláštních, neobvyklých, zamotaných, krásných, chytrých, překvapivých, prostě všelijakých. Pohádkám nelze upřít jejich originalitu. Asi nikdy nezapomenu na pohádku Dvě žáby od L. Pantělejeva, ve které spadly do hrnce se smetanou dvě žáby, jedna statečná, silná, veselá a ta druhá zbabělá, lenivá a ospalá. Většina pohádek je kraťoučkých a vystupují v nich zvířátka. Dozvíte se např., proč má jeden mravenec velkou zlost na dub, jak to vypadá, když si kozy posílají dopisy, nač myslí myška v pondělí, proč stojí čápi na jedné noze, nebo na co si vzpomněl jeden starý ježek, když začaly pendlovky odbíjet poslední hodinu starého roku. Na své si přijdou ale i milovníci čarodějnic, skřítků a ďáblíků:-)

Z těch delších pohádek mě nejvíc oslovila ta o dřevěné panence Gertrudě. Bylo nesmírně zajímavé sledovat, jak si dřevěná panenka pořídila skutečnou holčičku a chovala se k ní jako k hračce. Musím říct, že mi při čtení této pohádky nebylo chvílemi úplně nejlíp.

Knihu ocení zejména knihovníci a lektoři, kteří pracují s menšími dětmi (školka, první stupeň ZŠ). S takovouto knihou je totiž radost pracovat:-)

„Víš, ty co?“ řekla žába plochému oblázku, „pojď, já tě budu nosit na zádech, a ty mi za to budeš sloužit jako krunýř. Uvidíš, jaká z nás dvou bude báječná želva.“
„Proč ne, zkusme to!“ souhlasil kámen. „Stejně pořád ležím na jednom místě.“
Jak řekli, tak udělali. Žába si vlezla pod kámen. Docela dobře jí padl, jenom hlava a nohy zpod něho vyčnívaly. Oba dohromady vypadali na chlup jako želva.
„Půjdeme?“
„Půjdeme.“
Všechno by bylo v pořádku, jenže taková žába přece jenom není želva, neumí lézt. Proto skákala. Ale jak se měl přitom hladký kámen udržet na jejím hřbetě? Sklouzl na zem – div žábě nezchromil zadní nohy.“ (začátek pohádky Žába a kámen)

47 10.04.2021

Abych se trochu odreagovala od francouzského intelektuálního prostředí (Sedmá funkce jazyka), šáhla jsem po knize z kategorie romány pro ženy, jimž se normálně obloukem vyhýbám. Rozhodla obálka a vtipná ukázka. Jak se ukázalo, vtipná ukázka byla to nejvtipnější, co mi mohla kniha nabídnout. Nadpozemsky atraktivní šéf, který se chová jako tyran a schopná nádherná asistentka, kterou by chtěl mít ve své firmě každý šéf. No, co jsem asi tak čekala, že dostanu? Proč musí být milostné romány, tak průhledné a proč se to v nich hemží sexy postavami? Proč nemůžou být spíš jako kniha Jeden den (zatím nejlepší milostný román, jaký jsem četla)? Četla jsem v originále, tak jsem si aspoň procvičila angličtinu:-)

Přidávám hvězdičku za to, že autorka do knihy zapracovala své osobní zkušenosti a za její odvahu poprat se s nezaměstnaností.

47 10.11.2020

Něco podobného jsem ještě nečetla. Obvykle nemám ráda romány, v nichž je „přepostavováno“. Zde se vyskytuje na desítky postav, k tomu jich je většina reálných a mně neznámých, tak proč mne Sedmá funkce jazyka neodradila od čtení? A aby toho nebylo málo, celá kniha se točí kolem sémiologie a filosofie, což je pro mne španělskou vesnicí. A je tu ještě třetí důvod, kvůli kterému bych mohla knihu s fleku odložit. Je jím francouzské intelektuální a politické prostředí 70. a 80. let minulého století, které mi nemůže být vzdálenější. Je pravdou, že kniha klade nesmírné nároky na čtenářovi znalosti, kterých se mi ani vzdáleně nedostává, přesto jsem si tuhle knížku neskutečně užila. Chvílemi jsem se smála nahlas (moc věcí mě v knihách nerozesměje), plno narážek mi sice uniklo, ale HODNĚ jsem se toho dozvěděla, protože jsem víc dohledávala, než četla:-) Ze začátku mne trochu děsilo, když se objevily pasáže vysvětlující jazykovědnou problematiku, ale brzy jsem začala chápat, o co jde a začala oceňovat netradiční přístup k románové formě. Zkrátka klobouk dolů před L. Binetem, který do svého románu zamotal, co se dalo. Překvapivě mu to funguje. První 2/3 knihy jsem o Sedmé funkci jazyka mluvila jen s nadšením, pak můj zájem sice trochu upadal, ale závěr se mi líbil, byl takovou hezkou sémiotickou tečkou. Celkově určitě převládá pozitivní pocit a když si teď projíždím poznačené pasáže, tak se zase musím smát. Asi bych si ji měla přečíst znovu, protože jsem v té záplavě nejrůznějších odkazů a narážek a mým vyhledáváním nevěnovala plnou pozornost detektivní linii, díky které by měl román držet pohromadě:-)

Bavila mě komika, střet intelektuálního prostředí s obyčejným smrtelníkem v podobě komisaře Bayarda, který z počátku chápe doslovně a např. „Picarda si neobjedná, protože mrtví autoři ho v téhle fázi vyšetřování nezajímají.“ „Komisař Bayard už chápe, že tyhle kraviny vůbec nechápe.“ a také to, že si autor nebere servítky. Nic mu není svaté, šije i do osobností, které si knihu mohou přečíst:-) Fakt by mě zajímalo, jak je kniha přijímána ve Francii. Neskutečně mě bavily scénky týkající se Mitteranda a dostala mě přítomnost jedné literární postavy. Skutečné postavy vám vystupují před očima, jsou to rázem lidé z masa a kostí, ne pouhá jména v učebnicích. Škoda, že není podobná kniha, v níž by se to hemžilo slavnými teoretiky archeologie, to by pro mne byla teprve paráda:-)

Knížku určitě doporučuji, a pokud se nebojíte dohledávání, tak vám zaručuji, že si neskutečně rozšíříte obzory. A přijdou si na své i fanoušci tenisu:-)

„Zato tahle škola, Collège de France – co to jako má být? Ano, založil ji František I., to si přečetl u vchodu. A dál? Volně přístupné přednášky, které zajímají jenom levičácké nemakačenky, důchodce, náboženské magory a profesory s fajfkou; různé ty pochybné předměty, o kterých nikdy neslyšel… Ani diplomy, ani zkoušky. Lidi jako tenhle Barthes a Foucault, co berou prachy za to, že vykládají nesmysly. Už teď si je Bayard jedním jistý: tady se poctivé řemeslo nenaučíš. S nějakou épistémé ať jdou do hajzlu.“

47 10.11.2020

Knížku jsme si prostě půjčit museli, vždyť má být tou nejkrásnější:-) Tak aspoň argumentovala Barunka, když jsem po ní chtěla, aby z té obrovské hromady knížek, které v knihovně s Arnoštem navršily, nějaké knihy vyřadila. Nakonec jsme si stejně skoro všechny vzali, ale o téhle jsem měla velké pochybnosti. Odvážné tvrzení v názvu mě velmi iritovalo a první stránky mě v mém prvotním pohledu jenom utvrzovaly. Nakonec jsem se však rozhodla pro hodnocení nejvyšší. V knížce jsou naprosto realisticky zachycená nejrůznější zvířátka. Při předčítání jsem obdivovala zejména detaily, které způsobují, že zvířata vypadají jako živá. U divoké kočky jsou to sklopené uši, u ovečky např. poloha nožičky, u jiného zvířátka zase natočená hlava nebo protažený krk, u zajíčka tlapka přes oko, atd. Zvířátka jsou v pohybu, nepůsobí staticky. Jediné, co mě na obrázcích vůbec neoslovilo, jsou znázorněné lidské postavy. Z nich je hodně cítit, že obrázky nejsou nejnovějšího data.

K jednotlivým zvířátkům je velmi málo textu. Nicméně u každého zvířátka se můžete něco dozvědět. Krátce potom, co jsme knížku s Barčou přečetly, tak jsme byly krmit zvířátka v oboře ve Mstišově, kam pravidelně jezdíme, a naskytla se nám podívaná na dvě kozy, které se srazily hlavami, až to zadunělo. Vzpomněly jsme si hned na tuhle knihu, protože je v ní zmiňováno, že když se v Alpách srazí kozorožci, tak to mezi skalními stěnami zazní jako výstřel z pistole. Kozorožce a jiná zvířata zde zmíněná jsme mimochodem asi týden předtím sledovaly v lesoparku v Chomutově:-) Tak se nám to vlastně hezky propojilo. Každopádně kniha může posloužit jako skvělý odrazový můstek k seznámení s nejrůznějšími zvířaty (jak těmi domácími, tak těmi divokými). Barču hodně fascinovala zvířata, která se živí mršinami. A pak ji také velmi zaujal orel skalní. V knížce je uvedeno, že si troufne i na kamzíka. To jsme už věděly, protože jsme spolu koukaly už předtím na video, jak orel popadl kamzíka za nohu a strhnul ho ze skály. K tomu nás zase popostrčila jiná knížka (Prázdninová dobrodružství, II. díl od Milady Havlátkové – tu zde na DK nenajdete, protože si ji autorka vydala vlastním nákladem a není možné ji sem bohužel vložit). Myslím, že si každý v této knize najde něco, co ho osloví nebo zaujme. Už jenom pro ty obrázky zvířátek stojí za to, dát knize šanci.

46 18.08.2021

Tento komentář jsem sepsala v době, kdy ještě nebylo české vydání k dispozici.

Když jsem se dozvěděla, že Mariana Zapata napsala knihu z prostředí krasobruslení, tak jsem si ji musela hned přečíst. Důvody byly dva. 1) Miluju filmy o krasobruslení. A můj v současnosti nejoblíbenější seriál je Spinning out, který je překvapivě také krasobruslařský:-) 2) Od M. Zapaty jsem četla Kultiho a dost jsem si ho užila. Podobný zážitek jsem očekávala tedy i od této knihy. A víte co? Kniha se umístila na první pozici mého pomyslného žebříčku. A to v kategorii Největší zklamání. Nebýt 2 výše zmíněných důvodů, tak bych tuhle knížku odložila nedočtenou. Nepamatuju si, že bych kdy u knížky protáčela oči a vzdychala nad tím, jakou čtu pitomost. Postavy jsem si neoblíbila, Jasmine mě vyloženě štvala, vtipné to nebylo ani trochu, mezi hlavními postavami to ani trochu nejiskřilo, na ledě se toho moc nedělo, samozřejmě nemohl chybět ani úžasný homosexuální manželský pár (aby nedošlo k omylu, sňatky osob stejného pohlaví vítám) a ani nevím, kolikrát jsem řekla manželovi, že to asi ani nedočtu. Nebýt toho, že jsem četla v angličtině online na mobilu a mohla jsem číst při uspávání mimišáka, tak nevím nevím, jak by to dopadlo:-)

Knížka má v originále neskutečně vysoké hodnocení a já opravdu nechápu, jak je to možné. Jsem hodně zvědavá, jaké komentáře se ke knize budou zde na databázi objevovat. Já hodnotím jako nejhorší knihu z těch, které jsem zde hodnotila. Ty dvě hvězdičky jsou spíš pro mě, že jsem vůbec dočetla:-)

PS. Tak koukám, že čeští čtenáři hodnotí knihu také hodně vysoko:-)

46 09.05.2021

Po dlouhé době jsme se opět setkaly s Lojzíkem, prasátkem s dlouhým nosem. Barunka ho hned poznala, když jsme listovaly mým seznamem „chystám se číst“ zde na DK a bylo jasno:-) Při prvním čtení jsem si říkala, že je příběh zbytečně překombinovaný, ale při druhém čtení už jsem si ho vychutnávala.

Lojzíka trápí bolest zad. Možná pomůže teta Miru, která cvičí jógu. Stačí odjet do Indie a najít ji na přeplněném nádraží. Společnost mu bude samozřejmě dělat jeho věrný kamarád vrabčák Čepeřák. Nejdřív musí ale vymyslet, jak ho dostat do letadla, protože si jeho vrabčí rodina nemůže dovolit utrácet za letenku:-) … Jenže zkuste cvičit jógu, když vám překáží přerostlý nos:-)

„Teta klukům ukázala sestavu cviků, které se v józe říká pozdrav slunci. Vypadala u toho ladně, že na ní Lojzík s Čepeřákem mohli oči nechat.
Do cvičení se kluci vrhli s nadšením. Některé pozice měly legrační názvy. Tak třeba pes hlavou nahoru, při kterém Lojzík obvykle vrčel. Hned po něm následoval pes hlavou dolů, to se z jogínské cvičebny ozývalo štěkání.
Z pozice mrtvoly měli kluci nejdříve strach. Brzy zjistili, že si při ní trochu odpočinou, a tak se stala jejich nejoblíbenějším cvikem.“

Sice mě první díl okouzlil o trošku víc, ale kdykoliv si s radostí přečtu i o tom, jak Lojzík proniká do tajů jógy. Navíc jsou tu hezké ilustrace:-) Samozřejmě jsme si musely vyzkoušet, zda zvládneme pozdrav slunci samy odcvičit. No, šlo nám to možná o chloupek líp než ze začátku Lojzíkovi, ale žádná sláva to nebyla:-)

46 20.04.2021

Po dlouhé době jsme s Barunkou četly knížku, kterou jsme neznaly. I když neznaly, není úplně to správné slovo. Pár příběhů jsme už totiž četly, protože tato knížka obsahuje i příběhy, které jsou v knize Příběhy s panem Hvězdičkou. Zde na DK jsou obě knihy brány jako různá vydání, ale nejedná se o totožné knihy! V Pohádkách s Hvězdičkou je příběhů podstatně více. Koupily jsme si ji před delší dobou v bazaru v knihovně a teď jsme s ní strávily příjemné 3 dny. I když jsou pohádky s hvězdičkou, tak se nejedná o žádné dětem nevhodné čtivo:-)

Pan Hvězdička je hvězda, která v noci svítí na obloze. Jakmile si odbude svoji povinnost, tak sestupuje po pavučinovém žebříku dolů na zem. A vy s ním máte možnost zažít 20 dobrodružství. Dozvíte se třeba, jak beruška Berta přišla k sedmi černým tečkám nebo zjistíte, co je to klobouk s držadlem a proč si ho chce pan Hvězdička pořídit. Pan Hvězdička je ochotný pomáhat, nezalekne se ani čištění komína nebo věšení prádla. Také zkouší rád nové věci, třeba psát básně nebo hrát na hudební nástroje s dechovkou:-)

„Pan Hvězdička se vrátil na oblohu, zalezl si za velký bílý mrak, kde byl největší klid, a psal tam básně. A když mu ten velký bílý mrak zvědavě nahlížel přes rameno, pan Hvězdička mu řekl ve verších:
„Jestlipak vy vůbec víte,
že mi tady zacláníte?“
A mrak zůstal s pusou dokořán.
„Mohl byste mi říci, na co si to tady vlastně hrajete?“ zeptal se pana Hvězdičky, když se trochu vzpamatoval. A ten mu zase docela klidně zaveršoval:
„Dneska je tak krásně,
že musím psát básně!“
„Cože? Nějak jsem se přeslechl,“ velký bílý mrak nevěřil svým uším, ale pan Hvězdička mu to ještě jednou jen potvrdil.
„Nekoukejte jako sova,
já tu hledám správná slova,“ (Jak psal básně)

46 11.03.2021

Moje druhá kniha od Dušana Mitany. Povídky jsou skvěle vystavěné, nepostrádají humor, hravost, důvtip, napětí ani výborné dialogy. Autor dokáže šokovat, překvapit a nerozpakuje se jít až za hranici absurdnosti. Sama se divím, že mu to funguje. Hltala jsem skoro všechny povídky a užívala si nejrůznější formy zpracování. Nejvíc jsem se pobavila u povídky Viki a Kiki, která se celá odehraje v dopisech, resp. dotazech a odpovědích z rubriky á la Láska, sex a něžnosti z Bravíčka. Tu jsem dokonce vnutila k přečtení i manželovi:-) Povídka Slovenský poker, podle níž se celá sbírka jmenuje a je pojatá jako divadelní hra, se mi líbila asi úplně nejvíc. A ne jenom proto, že zbožňuju Mitanovo dialogy:-) Při čtení povídky Cesta za bratom jsem si vzpomněla na Ortel Franze Kafky a když jsem si četla zápisky stařenky v Tranovském kalendáři (povídka Začínající evanjelista), tak jsem si vzpomněla na mého dědu, který si taky do kalendáře zaznamenává nejrůznější události:-)

„Poznámky k domácnosti – 1. bolo pekne, slnko svietilo, sneh zišiel, umrel bratranec 4. primrzlo, silno, bratrancov pohreb odložili na teplejšie časy, zem je na kosť zamrznutá 7. husto fujačilo dom je pod snehom, bohvie, kto nás príde odhádzať, dedka zas chytajú raple celú noc chodil s baterkou a hľadal peniaze a synov, kde sú moji synovia, nariekal, šmatľal sa po baráku, svietil do každého kúta aj pod postele veď ja som mal synov, kde sú moji synovia, pamätám si, že som mal dvoch synov, kde sú moji synovia? 9. ma chcel dedko zabiť lebo mu vraj kradnem peniaze pre synov a nemám sexapel a on už tridsať rokov so mnou nemôže spať a to je hrozné lebo si neplním svoje manželské povinnosti a Boh ma za to musí potrestať lebo som z neho urobila impotenta a to sa nepatrí (...)“ (povídka Začínajúci evanjelista)

V knize se to hemží nejrůznějšími postavičkami, které mají „nějakou vadu na kráse“. Ta není vždy patrná na první pohled, ale je tam. A já se už těším, až si přečtu knihu Koniec hry, na kterou je odkazováno v povídce Boží hod a poznám blíže Petera Slávika. … Dušana Mitanu tímto zařazuji ke svým oblíbeným spisovatelům!

46 17.02.2021

Táto zbierka poviedok sa mi naozaj páčila. Je mi líto, ale musím napsat další nadšený komentář:-) Už po první povídce mi bylo jasné, že D. Mitana je (byl) PAN SPISOVATEL. Získal si mě. Měla jsem pocit, že na vlastní kůži cítím to, co popisuje. Vedro, pot, zimu, smrad, obavy, tajemství, které visí ve vzduchu, lhostejnost, vzrušení, paniku a ještě mnoho dalšího. A ty jeho dialogy. Paráda číst. Naprosto uvěřitelné.

„- Najedz sa, - podala mu matka smažené vajcia na horúcej panvici.
Trocha odjedol, ostatok odstrčil a vstal od stola.
- Nemám chuť.
- To z toho fajčenia. Hovorím ti, nefajči toľko.
- Dobre, dobre, - obliekol si sveter.
- Kde zase ideš, - povedala matka.
- Preč.
- Neopij sa.
- Dobre, dobre.
- A pošli otca. Stále je v tých kartách.
- No.
- Vy ma privediete do hrobu. Veď len na to čakáte.
Tresol dverami, a keď bol na chodbe, matka zakričala:
- Nepríď zase až ráno.
- Dobre, dobre, - zamrmlal.“ (Monotónnosť)

Popravdě jsem u povídek moc netušila, kam budou směřovat. To mě hodně bavilo. Jistý nádech tajemství a někdy až hororová atmosféra měly vliv na moji tepovou frekvenci. A to podivné propojení několika povídek. Možná jsem si nevšimla všech pojítek, ale když jsem ho objevila, tak mě úplně vyvedlo z míry.

Navíc jsem zjistila, co jsou to „psie dni“. A teď koukám, že i v češtině se říkávalo „psí dny“. Jestli se vám naskytne možnost se k této knize dostat, tak neváhejte. Já četla v horší kvalitě (pdf) na mobilu. Knihu jsem si v průběhu čtení objednala, přišel mi omluvný e-mail, že už není dostupná, že stahují z nabídky, tak jsem si musela objednat komplet 10 knížek Dušana Mitany, abych se ke knize Psie dni dostala. Ještěže jsme rozšířili nedávno domácí knihovnu:-)

46 29.01.2021

Náhodný objev v bazaru na DK. Zaujala mne okamžitě obálka:-) A po přečtení mohu s klidným srdcem říct, že mě zaujal i obsah. J. Gotthelfovi se podařilo z tradiční události křtin vytřískat, co šlo, a ještě ji propojit s hrůzostrašným vyprávěním, ve kterém hraje prim lidská amorálnost jdoucí ruku v ruce se ztrátou „strachu“ z Boha. Autor byl farář a opravdu skvostně popsal křest dítěte na švýcarském venkově. Čtenář nahlíží do domácnosti, ve které se bude křtít miminko, sleduje, co všechno je nutné přichystat, co je zvykem a čeho je lepší se vyvarovat. Dozvídá se také, jak probíhají přípravy na cestu do kostela, kdo nese dítě, atd. Nejvíc mě překvapilo, že se matka miminka nezúčastnila samotného křtu v kostele.

„Uprostřed rozlehlé čisté kuchyně praskal mohutný oheň z jedlového dřeva, v široké pánvi třaskaly kávové boby, které statná paní promíchávala velkou dřevěnou lžící, vedle skřípal kávový mlýnek mezi koleny čerstvě umyté služky; ve dveřích do světnice stála, otevřený sáček kávy ještě v ruce, hezká, poněkud bledá paní a pravila: „Ty, bábo, nepraž mi dneska to kafe tak do černa, jinak by si mohli myslet, že jsem chtěla šetřit prášek. Kmotrova žena je hrozně nedůvěřivá, všechno si u člověka vykládá v jeho neprospěch. Jestli to bude o půl libry víc nebo míň, na tom dneska nezáleží. Taky nezapomeň, aby byla vinná polévka připravená teplá v pravou chvíli. Dědeček by řekl, že to nejsou žádné křtiny, kdyby se kmotříčkům nemohla podat vinná polévka, než půjdou do kostela.“ (s. 28-29)

Užívala jsem si poklidný začátek. Líčení i těch nejobyčejnějších věcí mě bavilo.
„Pomalu a sehnut obcházel dům dědeček se zahnutou holí, mlčky přihlížel shonu čeledínů a děveček. Tu pohladil koně, tam zabránil krávě v její nemotorné svévoli, ukázal holí nepozornému chlapci ještě tu a tam zapomenutá stébla slámy, a přitom opatrně vyňal zápalku z hluboké kapsy dlouhé vesty, aby znovu zažehl svou dýmku, s níž se i přes obtížný dech dnešního rána cítil tak dobře.“ (s. 28)

I když se to z počátku nezdá, tak je to fakt horor. Tohle mě dost překvapilo. Nečekala jsem, že budu tak vtažená do děje a že na mne budou všude dotírat pavoučí nohy a já budu číst a číst. Při uspávání mimišáka, při procházce (děti si hrály pod stromem), apod. Nakonec jsem přečetla e-knihu půjčenou z knihovny dřív, než mi dorazila ta papírová:-)

Příběh má několik rovin, které jsou umně propojeny. Věčný svár Ďábla s Bohem, který se zrcadlí v dobru a zlu a miminko jako symbol nevinnosti. Z mého pohledu autor realisticky popsal, jak lidé uvažují, když jsou v úzkých a jak když se z úzkých dostanou a cítí se jistí v kramflecích. Slib najednou přestává být slibem. Jen co strach a nepříjemnosti pominou, začnou být lidé opět lehkovážní, na to špatné rádi zapomínají a vrací se opět „na začátek“. Lidé jsou zkrátka nepoučitelní. O tom jsme se v dějinách už přesvědčili mockrát.

Když uvážím, že je tomu už 178 let, kdy Černý pavouk spatřil poprvé světlo světa, klobouk dolů. Pokud si chcete odpočinout od knih současných autorů, tak Černý pavouk je tu. Doporučuji! Jestli se mi někdy poštěstí narazit na nějaké další dílko J. Gotthelfa, tak váhat nebudu:-)

46 26.08.2020

(SPOILER) SPOILERY!!!

Vlastníme vyřazenou z knihovny. Myslela jsem, že mě příběh nebude tolik bavit. Mám radši, když jsou zvířátka v lese. Ale knížku jsem si skutečně užila. Líbilo se mi, že vidíme situaci z pohledu zvířecích kamarádů. Nikomu nic nedělají, žijí si své životy hezky v klidu v lese, až jednoho dne přijde člověk a rozhodne si, že tady postaví město… „Všude tam, kde ještě ráno stál les s ptáky, brouky, zvířaty, zůstaly jen pařezy!“ I strom, kde bydlel zajíc, se proměnil v pařez. „Zůstali jsme tu sami!“ vyhrkl zoufale krtek. … „A kam se teď schováme před deštěm? Kde si budeme hrát na schovávanou? Kde najdeme stín, až nám bude horko?“ stýskala si zvířátka.“ … Zvířátka se ale nemíní hnout z místa. Jenže překážejí stavbě „velkolepého, důležitého a hlavně potřebného“ města. Co by pro ně ale lidé neudělali. Zařídí jim lesní oázu přímo v centru města. Jenže… Krtina, do které se nedá skočit, houba, která se nedá utrhnout, všechno umělé, nafukovací, náhražka za náhražkou. A v ulicích samé auto, hluk a smrad. Domov, který už není domovem. Zvířátka se sice pořád nevzdávají a snaží se auta vyřadit z provozu, ale proti lidem, jejich technickým vymoženostem a jejich uspěchané době nemají prostě šanci. Naštěstí existují labutě. … A my doma našli 3 staré pohledy, které odkazují k této knížce. Manžel je jako dítě dostat od rodičů, když byl ve škole v přírodě:-)

Příběh se dá buď číst jenom jako pohádka nebo v něm můžete objevit plno impulzů k přemýšlení a k diskuzi s dětmi. Já řadím mezi své nejoblíbenější příběhy o krtkovi.

46 24.06.2020

Může obsahovat mírné SPOILERY???

Knihu jsem objevila díky Kohoutově Katyni. Hned jsem si ji objednala v antikvariátu a dočetla ještě před samotnou Katyní:-) Od přečtení může odrazovat, že byla kniha vydána v Nakladatelství politické literatury. Ale nenechte se tím odradit, protože kniha je opravdu výjimečná. Vůbec se nedivím, že je P. Lagerkvist laureátem Nobelovy ceny. Nejvíc se mi líbila povídka Kat. Ta je vskutku fenomenální. Kat sedí sám v hospodě u stolu, nikoho si nevšímá, ale ostatní jeho přítomnost vnímají, nenechává je klidnými, pouští se do rozhovorů, vzpomínají, chytračí. S tím jak večer plyne, nabývá dění v hospodě na obrátkách.

„Ano, lidstvo musí čas od času zničit, co vybudovalo, to je prostá nutnost! Jinak tu pak chybí ta pravá dětská mysl. A ničení má větší význam než prosté, čistě navyklé budování. To jsou právě ta veliká, hrdá období! Těchhle malých, pracovitých mravenců, kteří svět budují, těch bude vždycky dost, o to, pravda, není třeba mít starost. Ale odvážní duchové, kteří jediným rozmachem vymažou z povrchu zemského celý ten titěrný lidský svět, takže je možno začít znovu, ti jsou vzácní a vyskytnou se jen tehdy, když si je zasloužíme.“ (s. 45, povídka Kat)

V povídce najdete mnoho narážek na historii. Nejsilnější pro mě byla rasistická scéna s černošským orchestrem. Obsah v kombinaci s formou (skvělé dialogy, tempo, atmosféra) dělají z povídky Kat asi nejlepší povídku, kterou jsem kdy četla. Hned jak jsem ji dočetla, poznamenala jsem si „tak to je úplně jiná liga“ a začala jsem ji číst znovu:-)

Ostatní povídky už bohužel kvalit té o katovi nedosahují. Přesto mě jejich čtení bavilo, vůbec jsem netušila, kam směřují. Skvělou pointu má povídka Zlý anděl. Zlo v člověku, ale pojaté jinak než u W. Goldinga, je jedním z klíčových témat, na jejichž základě jsou povídky vystavěny. Člověka zlo určitým způsobem fascinuje, může z něj vzejít ale i něco dobrého. Dalším silným tématem je víra, která se snadno může překlopit v popírání Boha.

„Jak by člověk mohl porozumět životu, jak by mohl rozumět lidem, prohlédnout je i jejich život, a prohlédnout sebe sama, dokud ho to nenaučilo moře. Jak by mohl prohlédnout jejich prázdné pachtění a jejich honbu za podivnými cíli, dokud se nezahleděl na moře, které je bez hranic a stačí si samo. Dokud se nenaučil myslet jako moře, a ne jako ty věčné štvané bytosti, které si namlouvají, že neustále někam musí a že to je to nejdůležitější, že jen cíle dávají životu smysl. Dokud se nenaučil plout, kam ho moře nese, cele se mu odevzdat a nestarat se o nic, ani o právo, ani o neprávo, hřích a viny, pravdu a lež a zlo a dobro, spásu a milost a věčné zatracení, ďábla a boha a všechny ty hloupé hádanice. Dokud se nestal lhostejným a svobodným jako moře a nenaučil se plout s ním, bez cíle a do neznáma, dokud se cele neodevzdal neznámu, nejistotě jako jediné jistotě, která je nakonec to jediné, na co je spolehnutí. Dokud se člověk nenaučil tohle, neporozuměl ničemu.“ (s. 131-132, povídka Poutník na moři)

DOPORUČUJI. Alespoň povídku Kat zkuste. A já si říkám, jak je možné, že znám tak málo spisovatelů, kteří obdrželi NC za literaturu!?

46 31.05.2020

Může obsahovat mírné SPOILERY???

Ztracený svět jsem kdysi sledovala jako seriál. Tehdy jako puberťačce se mi velmi zamlouvala chemie mezi mužskými a ženskými postavami a já si zatoužila přečíst i knížku… No, když jsem zjistila, že v knižní předloze tvoří expedici pouze muži, mé nadšení značně ochladlo a nečetla jsem ji:-) … O mnoho let později ji jako nechtěnou knihu naše knihovna získala darem od jistého čtenáře. A tak doputovala až do mé domácí knihovny:-) Ležela tam nepovšimnuta dalších několik let. Až doteď!

„Každý velký objevitel narazil na touž nedůvěru, jež je spolehlivým znakem generace pitomců. Když vám někdo předestře velká fakta, nemáte dost intuice ani obrazotvornosti, která by vám umožnila věc pochopit. Neumíte nic jiného než házet blátem po lidech, kteří riskovali život při otevírání nových obzorů vědy. Kamenujete proroky! Galileo, Darwin a já –“ (z proslovu profesova Challengera, s. 63).

Opravdu někde na Zemi existuje místo, kde přežili do dnešní doby dinosauři? Není snadné takovému tvrzení uvěřit (zkrátka generace pitomců?!) … Čtveřice mužů (výbušný prof. Challenger, prof. Summerlee, lord John Roxton a mladý novinář Edward Malone) jsou rozhodnuti přinést konečnou odpověď a vydávají se na výpravu do Jižní Ameriky, aby Ztracený svět prozkoumali… Pomalejší tempo v úvodu mi nevadilo, postupně jsem se sžívala s hlavními aktéry, dozvídala jsem se o jejich pohnutkách, snech a touhách a asi po čtvrtině knihy to začalo být fakt dobrodružné a napínavé, to už jsem věděla, že jsem narazila na výjimečnou knihu.

„Co je tam?“ říkával vzrušeně lord Roxton a ukazoval k severu. „Lesy, bažiny a neproniknutelná džungle. Kdo ví, co skrývají? A tam, k jihu? Divočina bažinatých hvozdů, kam běloch nikdy nepronikl. Neznámo doráží na nás ze všech stran. Co víme o tom, co je za úzkými pruhy vodních cest? Proč by Challenger nemohl mít nakonec pravdu?“ Po takovém přímém vyznání vzdorovité víry se na tvář profesora Summerleea vracíval výraz zatvrzelého posměchu. A Summerlee zahalený dýmem své bryerky jenom potřásal jízlivou hlavou, a mlčením jako by naznačoval, že Roxtonův názor nestojí vůbec za odpověď.“ (s. 82-83)

Celým příběh nás provází mladičký reportér Malone, který se snaží podat o výpravě do Ztraceného světa co nejdetailnější zprávu. Kořením pro mne bylo neustálé špičkování dvou profesorů, jejich vědecký zápal a ega nedozírných rozměrů – př. „Nejen my jako jedinci, ale veškerenstvo evropské vědy vám je zavázáno hlubokým díkem za to, co jste udělali. Neváhám prohlásit, že zkáza profesora Summerleea a mé osoby by byla zanechala v moderních dějinách zoologie citelnou mezeru.“ (s. 190):-D

Než se na scéně objevil had žararaka, tak jsem si „zasněně“ říkala, že bych tam chtěla být s nimi… To by mě zabilo, mám obrovský strach z hadů. Při dohledávání informací o žararakovi jsem narazila na to, že hadi mají na svědomí, a teď se podržte, více než 10 000 obětí ročně. A navíc ty obrázky hadů mě dost vystresovaly:-)

„Všímali jsme si, které plody jsou oklované ptactvem, a tím jsme se nejen vyhnuli nebezpečí jakékoliv otravy, ale rozhojnili a zpestřili náš jídelníček mnohou znamenitou lahůdkou.“ (s. 151) … Tak nám to, babi, s bezinkami nevyšlo:-) - obě jsme po nich zvracely a babičce předtím prolétlo hlavou, že ptáci je přece taky jedí…

Sir Arthur Conan Doyle napsal Ztracený svět před více než 100 lety, a proto se není co divit, že je zde člověk vypodobněn jako „pán tvorstva“. Člověk jako nejinteligentnější tvor na Zemi, který má právo rozhodnout o osudu těch, kteří stojí níže na vývojovém žebříčku, se mi příčil… „Konečně, konečně dosáhl nadvlády opravdový člověk a zvěročlověk, zvíře člověku jen podobné, bylo jednou provždy odkázáno na místo, jež mu přísluší.“ (s. 206) … Ani sběratelská vášeň lorda Roxtona mi nebyla zrovna sympatická… Toto mi ale bohatě vyvážily nezapomenutelné chvilky, které jsem trávila ve společnosti této nesourodé čtveřice. Skvěle vykreslená atmosféra nepoznaného kousku světa, těšilo mě pozorovat očima vypravěče velké jezero a další skvostná místa Ztraceného světa, prožívat s nimi chvilky radosti z neobvyklých objevů, lámat si s nimi hlavu při řešení prekérních situací, strachovat se o ně v momentech, kdy jim nebezpečí dýchalo na paty, atd.

A jenom taková mírná poznámka z pohledu archeologie k množství zvířecích a lidských jedinců na popisované náhodní plošině. Archeologové modelují, že aby došlo k zachování dynamické rovnováhy ekosystému, potřebovala 30členná skupina lidí (lovců a sběračů) poloměr domovského okrsku cca 60 km, čili cca 11 000 km2… Tohle ale autor nemohl tušit:-)

Nechápu, proč se F. Gel rozhodl v českém překladu udělat z Gladys Markétku, jinak všechna jména ponechal… Místo lorda Johna Roxtona jsme mohli číst o Honzovi Roxtonovi:-) … Vydání, které jsem četla, je obohaceno o 4 rozkládací obrázky z pera P. Broma.

Toto dobrodružné sci-fi můžu jenom doporučit… A já se těším na další příběhy profesora Challengera (Příliv smrti).

46 11.04.2020