Oophaga komentáře u knih

Na takto zkušeného autora (a nakladatele!) zoufale nedomyšlené a naivní. Nápad s uspáním (a - SPOILER!!! - závěrečným zázračným probuzením) všech rodičů je naprosto nevysvětlen, takže příběh postrádá konzistentní fikční svět, v němž by události propojovaly logické vztahy a jejich následky. Můžeme se vymlouvat, že to je pohádka a ne fantasy, ale když se jakoby v reálném světě dějí nějaké nad-přirozené jevy, měl by ostřílený spisovatel nastínit i nějaké odůvodnění - tohle působí, jako by si to vymyslela aktivní prepubertální bloggerka s nepříliš bujnou fantazií. Takzvané dobrodružství nikam nesměřuje, děti během něho nic nevykonají a vše se vyřeší samo, takže postavy klidně mohly zůstat sedět doma (jenže o čem by se pak asi psalo, že). Na zadní straně knihy se Martin Vopěnka hrdě hlásí k tomu, že je otcem 4 dětí, což má asi naznačovat, že ví, o čem píše. Jeho románové děti jsou ale neuvěřitelně naivní a nevinně čisté duše (ačkoli jednomu z nich je už 15) - jako by oblíbená četba dnešních dětí byli stále Karafiátovi Broučci. Přitom třeba "Bertík a čmuchadlo" Petry Soukupové ukazuje, že realističtější pohled na mrňouse se s dětskou četbou nevylučuje. Autorovi bych na noční stolek rovněž doporučila "Pána Much", aby příště dokázal lépe fabulovat o dětech bez dozoru dospělých (vhodná by mohla být také povídka Štěpána Kopřivy "Tajnější než ilumináti, mocnější než zednáři" ze souboru "Holomráz"). Zatímco knížka uvádí doporučený věk "od 11 let", navrhovala bych ji spíš pro čtenáře max. "do 10 let"; starším už by mohla přijít k smíchu. Dvě hvězdičky místo jedné jsou za povedené ilustrace a výtvarné provedení.

3 20.10.2014

Komiks samotný by určitě zasloužil 4*, ať už pro neotřelost tématu, pravděpodobnou upřímnost podání i kontrastně či naopak přiléhavě odosobněné ztvárnění. Ale ta redundantní snaha obhájit svůj postoj v závěrečných poznámkách je demagogická a zjednodušující. Hypotéza není argument. Takže hvězda dolů.

1 30.09.2014

Hoodně pomalý rozjezd. Ze začátku působí až tuctově, některé čtenáře, navyklé na v současnosti módní velmi brutální mordy nebo vraždy s dětskými obětmi, může jeden zabitý pastevec a jeden ukradený starobylý buben až trochu nudit. Kniha je dlouho zajímavá zejména popisem prostředí a dějin Laponska, jehož kontext je našinci spíše neznámý, ačkoli fanoušci detektivek se se Sámy potkali třeba už v sérii Asy Larssonové, v Temné vodě Kerstin Ekmanové nebo ve Stallu Stefana Spjuta, ovšem ne v téhle míře. Za polovinou a zejména ve druhé třetině už kniha kromě téhle roviny nabízí i zajímavou zápletku s historickými kořeny. Někoho může překvapit i lehce useknutý konec - jakmile je jasné, co se stalo a kdo je čeho viníkem, autor dál nerozebírá procedurální záležitosti ohledně toho, jak se situace nadále bude řešit a kdo bude jak potrestán apod., prostě už to neprotahuje. Za lokalitu 4*, za žánrové zpracování spíš 3*.

8 11.09.2014

Groteska týkající se ani ne tak náboženského fundamentalismu, jako spíš nakladatelského byznysu a s ním spojených praktik v kombinaci s postavou nesebevědomého autora, který je spíš suchým akademikem, než charismatickým vypravěčem. Jeho nejistotu ještě zdůrazňuje původní text objeveného "pátého evangelia", jehož pisatel Malchus je pro mnohé nejen nevhodně doslovný, ale také otravný, co se vlastních problémů týče, a nudný ohledně líčení jakýchkoli událostí. Dohromady to ovšem generuje až překvapivou spoustu legrace, takže se rozhodně jedná o nejzábavnější příspěvek do projektu MÝTY, který se mi zatím dostal do rukou. Je to ale spíš taková hříčka, proto váhám mezi 3 - 4* a je dost možné, že moje hodnocení bude mezi těmito počty nějakou dobu přehopsávat, než se ustálí. Jednoznačné tři hvězdy se mi ale nechce dávat proto, že jimi zpravidla oceňuji průměr či lepší průměr a na to, abych ho do této kategorie řadila, Faber pořád zvládá být zajímavě provokativní (nemluvě o tom, že nadprůměrně výborně píše).

3 09.07.2014

Young adult pro ty, které nebaví navzájem od sebe okopírované více či méně povedené teenage dystopie, ale raději by něco realističtějšího. Anotaci navzdory nejde o lovestory, nýbrž o přetrvávající silné přátelství mezi zakřiknutým středostavovským homosexuálem před coming outem a prostořekou holkou pocházející z nejnižších sociálních vrstev, která celý příběh vypráví s naivní přímočarostí jakoby mluvou ulice (nicméně občas zajímavě přechází do divadelního dialogu, nebo ve chvíli nouze pronáší jakousi "motlitbu" ke hvězdám). Pohádka pro rozhárané puberťáky, která iluzorně předvede drsný svět (chudobu, sociální izolaci, nezájem rodičů, domácí násilí, agresivitu homofobie atd.), aby je následně ukonejšila absurdním happy endem. Zatímco nepravděpodobnost funkčnosti finálního svazku je tu zřejmě záměrná, pařížský společenský vzestup obou outsiderů je už poněkud kýčovitým klišé.

2 07.07.2014

Tři linie, které utváří bestseller: příběh knihy, příběh lásky a příběh dobrodružství (všimněte si, jak jsou tři klíčová slova exploatována již v českém názvu). Příběh knihy (Greenova „Pandosta“) se odehrává od 16. století až do současnosti a týká se samozřejmě Shakespeara – cílové publikum jsou přece bibliofilové či vášniví čtenáři a britského barda zná přece každý. Leč teorie zpochybňující autorství jeho děl zřejmě každý nezná (postavy zabývající se literaturou tu na ně překvapivě reagují šokovaně), takže se tu s nimi seznámí. Příběh lásky vypráví o tom, jak sociofobní ňouma se zájmem o staré tisky získal „princeznu a půl království“. Elegantní a bohatou dívčinu ze záhadných důvodů (které ve svém komentáři tak pěkně vysvětlil Insilvis) upoutal svým obdivným civěním, holka si však následně musela emancipovaně říci o první rande i o první sex, protože chlapec byl tak trochu ostýchavý. A třetí – ovšem ústřední – příběh dobrodružství líčí strasti, s nimiž se antikvář Peter utkává po až příliš brzké smrti své „princezny“, kdy musí pln svých úzkostí a fobií čelit světu sám. Z letargie jej vytrhne objev akvarelu z 19. století, který zobrazuje dívku, jež vypadá jako jeho zesnulá žena. Obrázek jej zavede na stopu knihy, která by mohla konečně rozseknout, zda Shakespearova díla skutečně napsal stradfordský rukavičkář. Obestírá ji však letitá nenávist dvou anglických rodů (narážka zcela zhůvěřilá a nevyužitá), z nichž někdo je pro uchování svého tajemství možná schopen i vraždit! A to by byla náhodička, kdyby hlavní hrdina při svém pátrání nenarazil rovněž na zajímavou dámu, která by jej snad mohla vyvést i z jeho truchlení. Nejen z výše uvedených důvodů je Lovettova kniha takovým „DaVinci Code“ pro „milovníky knih“. Podobnosti s nastíněnými motivy nejsou náhodné, text navíc všechno doslovně vysvětlí a dovede ke šťastnému, nebo alespoň dojemnému konci. Nedej bože, aby nějaká linie zůstala neuzavřená, narážka nedořečená a problematika nevysvětlená… Ty důkladně vyrešeršované historické skutečnosti a jejich fikční souvislosti musí přece správně pochopit úplně všichni, jinak by se to tak pěkně masově neprodávalo.

4 09.06.2014

Kniha se možná tváří (zejména v první kapitole) sarkasticky, nicméně autor předkládá naprosto typický hřejivý lidský příběh, v němž se zdánlivě nesympatický starý mizantrop ukáže být osudem vláčeným nešťastníkem s velkým srdcem, jenž se nakonec radostně začlení do původně nenáviděné komunity. Ove jako člověk černobílého vidění se tedy postupně zbaví předsudků vůči cizákům a divným lidem vůbec, neboť jeho nejbližšími se nakonec stane Peršanka či mladý homosexuál. Jeho ukřivděnost, zahořklost a tendenci komandovat své okolí kniha vysvětlí exkurzy do jeho "minulého" života, v němž jedna nespravedlnost stíhala druhou a ve vrchovaté míře postihla nejrůznější neštěstí i jeho milovanou (nyní již mrtvou) manželku – takže ho čtenář i přes jeho idiotské chování přece „musí“ mít rád, chudáka. Vždyť on to ten Ove vlastně myslí dobře... a nakonec se i správně zachová a pomůže všem, kdo to potřebují. Dokonce i tu lásku ke zvířatům si posléze vypěstuje a oblíbí si toho vlezlého kocoura, co mu pořád courá po zahradě. Ještěže je ta nová sousedka z Íránu tak trpělivá a pomůže mu najít cestu zpět do života, že. Román naštěstí zvládá tuhle porci „milé sentimentality“ zabalit do pořádné porce ironie a Backman dokáže výborně charakterizovat typ Oveho osobnosti (určitě sami znáte nějakého nesnesitelného mrzouta, co z nedostatku lepší náplně času pořád buzeruje, protože mu přece jde o princip), aniž by se příliš propadal do karikatury – proto také 3***. Nicméně pod tím vším zkrátka číhá ulepená sladkobolnost happy endu pokapaného slzami až příliš chtěného dojetí.

5 09.06.2014

Nadnesené téma efebofilie je marketingově obzvláště dobře prodejné (viz anotace), erotika s ním spojená může působit více lákavě než skandálně a slabost krásné mladé ženy pro nadržené prepubertální hochy je společensky přípustnější než než hebefilie stárnoucích pánů nebo dokonce pedofilní prznění předškolních dětí. Nicméně kniha je spíše v ich-formě psaným portrétem jedné psychopatky, což ji dělá o něco zajímavější, než naznačují nastíněná témata a chladné popisy žhavých sexuálních praktik to zbavuje vzrušivosti (nadšené čtenář-e/ky všech odstínů šedi tedy Tampa zrovna nepotěší). Céleste lidi ve svém okolí používá jako pouhé nástroje k dosažení svých cílů. Potřebuje materiální zajištění - má tedy manžela, jemuž vysoký životní standard občas splácí fyzickým kontaktem, ale jinak je jí lhostejný. Přitahují ji hošíci - je tedy třeba si vybrat vhodný objekt s jasně definovanými vnějšími parametry i vzorci chování (někoho, kdo se nebude chlubit, ani ji nenapráská). Stejným způsobem přistupuje ke každému, koho potká - má dáti, dal. Je schopná promyšlených manipulací, předstírání zájmu a citů, nicméně i rychlé násilné akce, která by mohla zabránit prozrazení jejích činů. Případné odhalení a potrestání je sice riziko, ale na anti-hrdinčině chování nic nezmění (Hannibal Lecter také nepřestane zabíjet, protože už ho jednou chytili). Koncept výpovědi hluboce nesympatické a empatie neschopné hlavní postavy je tudíž podnětný, literární zpracování je však (na to, že je kniha zařazena v edici Světové literatury nakladatelství Odeon) spíše průměrné - na druhou stranu samozřejmě vychází z myšlenkových struktur protagonistky, která celý příběh vypráví. Nosný nápad, ale forma i absence dramatického oblouku způsobují, že jde nakonec o celkem zapomenutelný text. Což je u takto výrazného námětu prostě škoda.

9 06.06.2014

Seriózně se tvářící (a vážně se beroucí) příběh je spíš takovou červenou knihovnou pro ufňukané mazánky. Aneb kterak neschopný, sebelítostivý redaktor svépomocných manuálů přišel o snoubenku "zlatokopku" a nečekaně získal pohádkové dědictví zdánlivě zlomyslného milionáře, jež tyto finance upřel vlastní dceři (idealistické ekoložce k tomu). Po několika mravoličných pasážích, jak bohatství kazí charakter, neb udělá z literaturou posedlého snílka nihilistického egocentrika, se nakonec hlavní hrdina zmátoří a začne pátrat po osudech zesnulého donátora. A ejhle, mozná to nebyl škodolibý hajzl, ale naopak šlechetný trpitel, jehož na každém kroku pronásledoval záludný úhlavní nepřítel, který mu jen tak pro legraci zatoužil důsledně zničit život. Konkrétní happy end nemá smysl spoilerovat, ale navzdory rádoby exotickým exkurzům do Arménie, Turecka či Austrálie, je tahle kniha pouze selankovitou pohádkou, jak to navzdory pasivitě zoufale nudného protagonisty všechno dobře (= spravedlnost + peníze + láska) dopadlo.

4 15.04.2014

Groteska z tragické doby. Koláž sešitů pokleslého čtiva i atmosféry à la "Adéla ještě nevečeřela" - jen tentokrát z protektorátních časů, s Pérákem místo Nicka Cartera. Podivuhodné vynálezy, tajuplné záhady, alternativní historie, absurdní situace. Zábavná a poutavě ilustrovaná hříčka.

01.04.2014

Poslední kráska jihu, šílená manželka věhlasného amerického spisovatele. Autorka se rozhodla na vztah proslulého páru jazzového věku, s nímž to neslavně dopadlo, podívat pro změnu z pohledu manželky a vyvrátit tak mýtus (šířený třeba Ernestem Hemingwayem, který tu rozhodně není za žádnou kladnou postavu), že právě nenasytná partnerka zničila velký literární talent. Ze Zeldiny subjektivní perspektivy pak nastiňuje vývoj hlavní ženské postavy, který ji nakonec dovedl k nezáviděníhodné situaci. Z pohledné jižanské husičky okouzlené hezkým floutkem z exotického Severu s extravagantním výběrem povolání (považte, spisovatel) vyrůstá v sebejistou newyorskou flapperku a nakonec i v osobnost, která by se svým životem ráda provedla něco smysluplného. Její posedlost baletem však vzhledem k trudnému osobnímu životu začne hraničit s mánií, která ji přivede na pokraj nervového zhroucení. Navzdory meziválečnému uvolňování konvencí se totiž ukazuje, že místo ženy je jen a pouze po boku muže, kde má reprezentovat, poslouchat a zajišťovat zázemí. S manželskou dvojicí čtenář absolvuje peripetie, které inspirovaly Fitzgeraldovy romány jako 'Krásní a prokletí' či 'Velký Gatsby' (bohémský život v New Yorku) nebo 'Něžná je noc' (pobyt na francouzské Riviéře a pozdější Zeldina hospitalizace), aby číši původně sladkého nápoje lásky vypil až do notně hořkého dna. Úzkost jímá především z pasáží, kde léčba schizofrenie znamená pro lékaře i chotě zejména převýchovu individuality ve 'stepfordskou paničku'. Byl F. S. Fitzgerald opravdu alkoholickým tyranem, který promrhal své nadání a nesnesl úspěch blízké osoby? Dnes už je samozřejmě nemožné říci, kdo z Fitzgeraldových zničil koho a jak moc jejich předchozí pýcha podmínila následný pád. Kniha T. A. Fowlerové je především románem zaujímajícím feministické stanovisko a spojující sugestivní líčení s podnětnou úvahou, nakolik měla dnes méně známá Scottova drahá polovička šanci vymanit se z jeho stínu a z osidel mužského světa své doby vůbec.

2 25.03.2014

Stejný koncept jako u první knihy trilogie Lewis "Skála": střídání subjektivních vzpomínkových pasáží v ich formě a "současné" linie v er formě, jen s tím rozdílem, že svou retrospektivu tentokrát nevypráví Fin Macleod, ale zestárlý Tormod Macdonald - otec jeho dávné lásky Marsaili. Což v sobě skrývá docela zajímavý potenciál, protože Tormod trpí zhoršující se stařeckou demencí a neudrží tedy leckdy moč ani myšlenku. Jeho bloudění labyrintem vjemů, pocitů a slov tak přeskakuje po podivných oslích můstcích až k občasné surreálné absurditě. Jenomže Peter May, který prý vycházel z osobních zkušeností s vlastním nemocným otcem, není literární génius, nýbrž jen pilný televizní a knižní řemeslník - nejde tedy do důsledku, ale z chaosu mozkových synapsí se brzo přemístí do přehledně vyprávěných útržků minulosti. Tormodova postava se do nich příhodně noří tak důsledně, že je najednou téměř každou celou "svou" kapitolu vypráví zcela konzistentně a přímočaře. Stejně jako v předchozí knize nemá čtenář dostatek stop, aby mohl záhadu rozlousknout sám a hlavní indicie získá opět až na samotném konci. Díky obdobnému autorskému postupu si ale může snadněji spočítat roli určitých postav a událostí (ani zmínka nepadne nazmar), takže je přece jenom o krok dál než aktivně pátrající Fin, který se po odchodu od policie stává ve snaze pomoci Marsaili i jejich společnému synovi jakýmsi "soukromým detektivem". A podobně jako minule je na próze nakonec nejpůsobivější důsledně popisovaná atmosféra skotských Hebrid - tedy zejména jejich podnebí. Náladu totiž autor navozuje především líčením kvílení silného vichru, plivanců počínajícího deště (toto spojení v knize skutečně nejednou zazní) a přeskupujících se temně modrých mračen, jež zahalují ostrovy do pochmurného přítmí.

6 10.03.2014

Rowlingová staví detektivku podle klasických schémat a desatera pátera Knoxe. Je tu svérázná postava soukromého očka Cormorana Strikea, nerudného melancholika s fyzickou zvláštností resp. postižením; nechybí mu ani šikovná, leč o něco méně bystrá pomocnice obdařená rovněž "ptačím" jménem Robin (anglicky červenka). Detektivovi ovšem chybí smysl pro humor a jeho "pravé ruce" jakákoli osobitost. Prostředí sice není nijak atmosférické, mohlo by však být čtenářsky atraktivní - vzhledem k tomu, že jde o vraždu topmodelky, se pátrá mezi zbohatlíky, smetánkou a celebritami. Občas si však čtenář může připadat, jako by listoval ulepenými stránkami bulváru, který před něj vrší tragické trable bohatých a slavných. Ti jsou navíc znázorňováni převážně jako karikatury: sebestředná modelka, její uštěpačné uštěbetané kolegyně, zženštilý homosexuální návrhář, nemilosrdní a záludní právníci, populární raper, agresivní producent... Příběh je díky své rozvleklosti a rozbujelosti postav dlouho alespoň poměrně nepředvídatelný, příliš uspokojivé ale není ani vyústění. Přestože všechno celkem logicky sedí a zjištěné indicie nakonec odhalí tajenku složitě sestavené křížovky ve vpravdě "poirotovském" vysvětlovacím proslovu, jeden z činů pachatele zkrátka nedává moc smysl (proč by si měl vrah tak hloupým způsobem komplikovat život?) - jenže bez něj by zkrátka nebylo žádného příběhu. Spíš **& půl než ***.

4 10.02.2014

Kniha je v severských zemích už 20 let starou a prověřenou klasikou, nicméně je to text pozoruhodně současný. Jak už je ve skandinávské krimi zvykem, kromě samotné vraždy se ze tematizuje třeba necitlivá likvidace lesních porostů, snaha levicově zaměřených komunit o návrat k přírodě, problém alkoholismu v odlehlých oblastech, nekonvenční přístup versus konformní postoj většiny bránící agresivně "normalitu" a samozřejmě postavení ženy ve společnosti (ale bylo by klidně možné pokračovat: deprese, mýty, dysfunkční rodinné i partnerské vztahy...). Jakkoli to může znít poněkud tezovitě, autorka nastíněné motivy zpracovává poetickým jazykem a vkládá do paralelně se odvíjejících linií tří odlišných jedinců, které spojuje nejprve jen jejich osamělost a posléze i osudové okolnosti. Příběh odehrávající se ve dvou časových rovinách (nedořešená minulost 70. let / "současnost" o 18 roků později) tedy čtenář nahlédne z perspektivy učitelky Annie Raftové, místního lékaře Birgera a mladíka Johana, jehož ošemetná situace zažene daleko od domova. Melancholická črta, která atmosfericky vykresluje krajinu polárního kruhu, kde v zimě panují více než dvacetistupňové mrazy a v létě bílé noci, sice ukazuje bestiální vraždu už na začátku, ale v regulérní detektivku se znovu proměňuje až někdy po čtyřsté straně. Jak totiž uvádí doslov, jde spíš o existenciální román s krimi zápletkou. A je už jen symptomatické, že obě zásadní zabití se odehrají vlastně v důsledku omylu.

6 10.02.2014

Zapomeňte na děj, podstatný je styl! Diagnóza rodového zatížení, postižení starostlivými rodiči a promiskuity jako bezbřehého altruismu ve formě intimní subjektivizované výpovědi. Je třeba text nekonzumovati jako knihu, ale ochutnávat coby literární dezert - Crème brûlée, jehož sladkost na patře lahodně hořkne a delikátně křupavou křehkou krustičku zaručuje humor přítomný mezi řádky.

12 20.01.2014

Alternativní historie popsaná atmosféricky na fuksovský způsob ukazuje, že totalita jako totalita a že trudná poválečná padesátá léta nebyla šedivá a nedostatková jen za komunismu, jelikož nacisti by si jako vítěz světového konfliktu nevedli o moc lépe. Analogicky se tedy konstruují procesy s bývalými (sou)druhy ve zbrani, jen místo Slánského to tentokrát schytá Himmler. Váleční hrdinové a veteráni zametají ulice, nebo dělají popeláře a nevypadá to, že by se v dohledné době mělo cokoli změnit. Snad na východě Říše, kam odjíždí tolik lidí, je lépe, ale možná i tam číhá jenom o dost pravděpodobnější smrt. Zajímavými zpestřeními jsou náznaky, že Germáni možná opravdu dokázali ovládnout nadpřirozené síly, které se nenápadně včleňují do chmurné každodennosti. A možná mají dokonce i svůj podíl na tom, že fašisté nakonec předhonili USA ve vývoji atomovky a místo Nagasaki s Hirošimou to odnesl New York a Washington. Na rozhodujícím válečném aktu se navíc podílel i hlavní hrdina, který retrospektivně vzpomíná na školní šikanu, odrodilého strýce a zapuzeného bratra, internátní mystiku a chladného kariéristického otce, který neměl problémy se zaměstnáním "mistra popravčího", ale spíš s tím, že jeho um a postavení nahradí technika. Nejpoutavější je ovšem všudypřítomná nedořečenost, která ponouká čtenáře, aby si všechny ty ponuré otazníky doplnil tázáním a následně i sám zodpověděl.

3 14.01.2014

Když autorka dostala Pulitzerovu cenu, domácí nakladatelé ji konečně zaznamenali. Chopilo se jí Argo, takže venku už je STEHLÍK i MALÝ KAMARÁD a TAJNÁ HISTORIE se v nové edici konečně dočkala adekvátního přebalu i lepšího překladu.
Univerzitní příběh uzavřené skupinky studentů klasické řečtiny vtahuje především umně nastolenou podmanivou atmosférou intelektuálně-rozkošnické idyly, jejíž neodvratný konec je o to palčivější. Kdyby ji nerozložil zločin (který hrdina nejprve hrdinně detektivně vypátrá, aby se následně nekonvenčně připojil na ´nesprávnou´ stranu), sociální rozdíly mezi jednotlivými přáteli, nebo čas (ani věčný student není věčně mlád a neschová se před realitou života), zvládla by to pracující dynamika vztahů v kolektivu, kde pod slupkou přátelství a společných zájmů samozřejmě probublávají temné podtóny i touhy. Magický, znepokojivý, intenzivní zážitek, jehož náladou se inspirovala třeba Tana Frenchová při psaní své druhé knihy PODOBA.

7 07.01.2014

Po pomalém rozjezdu kniha okouzlí hravou fikcí, která neváhá míchat politiku, geologii, kinematografii, zoologii, ekologii, ideologii... Jednotlivé falzifikátorské "spisy" a případy zaujmou právě svou eklektickou různorodostí a sofistikovanými způsoby, jimiž "lze" nenápadně měnit svět. Bylo by to na jasné ****, jenže... Samotný příběh hlavního hrdiny je prostým postupným šplháním po žebříčku společnosti a jeho zajímavá dilemata, zvědavost ohledně směřování organizace či vztahy s ostatními kolegy a nadřízenými (především antipatie k výrazné kariéristce Leně Thorsenové) se prostě nijak dramaticky nesklene ani nevypointuje. Pouze se nabalují další motivy a kniha namísto gradace jen plyne, načež skončí lakonickým "pokračování příště". Text to nejen značně shazuje, ale hlavně jej činí nehodnotitelným jako samostatný román. Najednou je z něj jen jeden díl seriálu (tenhle je tedy naštěstí jen dvoudílný a nakladatelství už druhý díl vydalo). Ale je to trochu podpásovka a jejího zpětného vlivu na celou knihu je škoda. Když už někdo píše sérii, pořád by měl k jednotlivým svazkům přistupovat jako ke komplexním literárním dílům, jinak je z toho jen rozplizlá epizoda soap opery. Tohle funguje komplexně až s druhým dílem "Průzkumníci", takže jde v podstatě o dvousvazkový román. Ale z marketingových a výdělečných důvodů jsou to zkrátka dvě knihy, což zanechává mírnou pachuť na čtenářském patře.

3 07.01.2014

No, nepovedlo se to. Druhý sešit sráží dolů zejména koncept dvou kreslířů. Co ještě mohlo fungovat na začátku, kde jsou příběhy Mikaela a Lisbeth spíše paralelní a odlišné výtvarné styly pomáhají obě linie oddělit, to se okamžitě hroutí, jakmile se ale obě roviny propojí a děj začne gradovat. Společné scény kreslí chvíli ten a chvíli onen, ovšem každý úplně jiným stylem - mělo by to navazovat, ale když na jedné stránce vypadají postavy zcela jinak, než na té předchozí, je to jenom zmatečné a neestetické. Ze srovnání vychází lépe realistická drobnokresba Argentince Leonarda Manca, který měl v předchozím díle na starosti linku Lisbeth a jehož pojetí se lépe hodí k potemnělému tématu. Výtku tentokrát zaslouží i scénáristka Denise Mina, která ve snaze zrychlit děj a narvat jej do útlého sešitu občas dělá podivné střihové kotrmelce. Nehledě na to, že v komiksovém podání ukazují autoři Lisbeth coby daleko větší měkkotu, než jak ji kdy vykreslil Larsson - neustále trpí traumatem ze znásilnění a posléze i uroní slzu. Že by další úlitba mainstreamu, aby holka nebyla tak nedosažitelně drsná?

2 03.01.2014

O knize (ale třeba i o filmových adaptacích komiksů a těžkostech s výběrem těch NEJ děl) přímo z úst samotného jejího hlavního editora: http://www.kulturissimo.cz/index.php?paul-gravett-rozhovor&detail=1725