nightlybird komentáře u knih

Tak tuhle knihu jsem četl asi tak v osmi letech. Pochopitelně si už z ní po více jak půl století nic nepamatuji, měl jsem tenkrát "přírodní období" a hltal jsem spousty knih o zvířatech (tedy mimo jiné). Musela na mne ale tenkrát udělat silný dojem, že jsem si byl schopen uchovat v paměti název i autora, proto to vysoké hodnocení. A docela mne překvapilo, že se dá ještě dnes sehnat v antikvariátech a dokonce jako e-book (tuším v němčině).

3 05.01.2012

Dámy a pánové, tato kniha a její následující dva díly jsou skutečně skvostem české encyklopediky. Kdykoliv mne chytí chandra, sáhnu po ní a svět nabude ihned zářivých barev. Co je to Leocarpus (na př.) se mohu dovědět v kdejaké encyklopedii, neznám ale publikaci, která by tak obšírně a detailně informovala o stovkách významných velikánů dělnického hnutí a nejrůznějších papalášů komunistických stran ze všech možných končin včetně našich, od okresních předsedů po obry typu Marxe a Lenina. Možná je vám divné, jak jsem si mohl něco takového pořídit a napadají vás nelichotivé myšlenky o kvalitě mých mozkových závitů. Ne přátelé, nic takového, žádné náhlé hnutí mysli vyvolané šestinedělím. Žádná jiná alternativa neexistovala, v těch dobách nic jiného snad ani vyjít nemohlo, o internetu se snad ani ještě nepsalo v SF knihách. Takže dnes v ní ani tak nehledám poučení, ale spíš si připomínám zhovadilost té doby, na kterou řada pamětníků pomalu zapomíná a řada současníků ji na štěstí nepoznala. A dovolím si přidat pár hesel, které mají dnes pozměněný význam, v jejich původním smyslu :
ČUS - vězeňská zkratka, používaná v komunikaci klepáním morzeovkou na zdi cel (jakýsi druh chatu) značící "Čekáme ustavičně svobodu", původně mezi politickými při ukončení hovoru, později všeobecně, dnes i hovorově jako pozdrav;
MUKL - zkratka označující původně politické vězně vzniklá z označení " Muž určený k likvidaci", později vězně všeobecně;
VUML - opět zkratka, tentokrát ( mimo označení druhu školy) ve významu "Vulkanizovaný učitel marxismu-leninizmu", což představovalo gumový domlouvák s ocelovým jádrem různého provedení a velikosti.
Pochopitelně je v této Encyklopedia Komančos nenajdete.

6 04.01.2012

Tahle sedmidílná encyklopedie se pro mne stala velkým zklamáním. Jistě, je zde uvedena spousta zajímavých informací v množství nevídaném. Na druhé straně jsem ale narazil na netu na tvrzení, že je ve všech dílech celá řada nepřesností a dokonce chyb. Konkretizováno to ale nikde nebylo a já sám nejsem v problematice historie obecně a hradů obzvlášt natolik sběhlý, abych si jich povšiml a vadily mi tedy. Vadilo mi naopak to, že knihy měly být na křídovém papíře, obsahovat architektonické studie a plány budov, které jaksi ve finální podobě knih jednoduše vypadly. To jsem pochopitelně zjistil až po objednání a dodávce prvního dílu a tak jsem rezignoval a odebral je všechny, jak postupně vycházely. Omluvou mi budiž skutečnost, že v té době nebyla možnost si vlézt na net a na http://www.castles.cz/ si najít hradů, co jen libo a Durdíkovy a Plačkovy knihy byly rovněž nedostupné. S publikacemi o hradech apod. se roztrhl pytel až mnohem později. Takže bych zájemcům o tuto problematiku tohle ještě „socialistické“ vydání zrovna dvakrát nedoporučoval. Hodnocení dávám výslovně jen za kvantitu údajů.

3 02.01.2012

Asi si říkáte, k čemu je mi jeden svazek z původních 28( i s dodatkem). Jen tak na vysvětlenou - mohl bych si jej koupit celý na CD, případně stáhnout z netu. Proč to ale dělat, když je dostupná Wikipedie, když je možno nakukovat do Britaniky a navíc řada hesel je nepochybně zastaralá, řada hesel (moderních) prostě chybí. Mám ten jeden svazek jen tak - ani ne kvůli rozšiřování vědomostí - ale pro potěchu srdce. I když je přes 100 let stará, pořád je funkční a v původní vazbě (a to nemluvím o tom, že by si čichači přišli na své), dostal jsem ji darem (!) od jednoho starého antikváře, který pravil, že jeden díl z 28 je prakticky neprodejný a do jisté míry i vlastně nepoužitelný, tak ať beru a nepindám, že dobře ví, že mi to udělá radost. Tak jsem držel hubu a jen poděkoval. On mne už předešel, já a Oťas se ještě držíme. A řeknu vám, že je stejně fajn, jen tak namátkou otevřít a přečíst si Polygonacae, rdesnovité, jest čeleď rostlin dvouděložných (Dicetiledonas) bezplátečných (Apetalae)...... Je to jako návrat v čase a je jedno, že mi to k ničemu není.

14 30.12.2011

Závěrečný svazek této jedinečné encyklopedie nijak nepokulhává za předchozími, zajímavá je především 2.kapitola popisující výtvarné umění v pro nás i v dnešní době ne příliš známých a dostupných oblastech Blízkého východu, Indie, Číny a Japonska.
Myslím si, že celá encyklopedie je výborným pomocníkem, pokud se chcete seznámit - ať už z jakýchkoliv důvodů - se světovým výtvarným uměním. Existuje řada publikací, které se tímto tématem zabývají - výhodou této je, že jsou soustředěny informace chronologicky a celosvětově na jednom místě, je relativně stručná (v porovnáním třeba s Matějčkovými 12 dílnými Dějinami umění) a relativně nová (tedy s moderním pohledem na jednotlivé etapy výtvarného umění a s kvalitnějšími reprodukcemi) a mohu ji tedy klidně všem zájemcům o výtvarné umění doporučit.

4 28.12.2011

Tak tahle část mne zaujala vlastně nejmíň. Ne snad, že by byla napsána hůř než předchozí. Zaobírá se ale v podstatě převážně uměním evropským a chybí tady kouzlo málo poznaného, přece jenom je toto období poměrně docela dost známo, bylo popsáno v řadě jiných publikací, s otevřenými hranicemi se současně otevřela možnost celou řadu vrcholných děl tohoto období vidět v originále (nejen na reprodukcích) v galeriích a muzeích po Evropě - i když ani tady není na škodu si o tom něco odborně fundovaného přečíst, aspoň získáte šanci nevypadat jako tryglodyt, když přijde řeč na výtvarné umění - a to nemluvím o příjemném pocitu, který máte, když víte, že sem tam něco víte a nejste úplný blbec.

5 28.12.2011

Stejně jako u první části encyklopedie i u tohoto pokračování by bylo možné opakovat chválu. Především za skutečnost, že se máme možnost seznámit s uměním, které u nás není až tak v obecném povědomí - především indickým, čínských a vůbec té části světa, která se vyvíjela poněkud odlišně od naší, evropské.Nemohu než doporučit a poznámka pro milovníky umění - narazil jsem na řadu antikvariátů na netu, kde jak celé, tak jednotlivé díly Umění a lidstva nabízejí a podle mne za přijatelný peníz, což mne docela překvapilo.

6 27.12.2011

Nemá celkem význam psát o téhle knize nějaké superlativy, je ale na místě podotknout, že jednotlivé kapitoly dějin světového umění psali skutečně rovněž světoví kunsthistorici. Z toho období je celá řada kreseb a různých uměleckých artefaktů, dá se říct, obecně známa. Na druhou stranu tady ale uvidíte věci - zejména z oblasti starého Egypta a Mezopotámie, nebo Oceánie - na které doslova čumíte a které byste chtěli mít doma (tím nemám na mysli jejich peněžní hodnotu, ta je nevyčíslitelná). Pokud se zajímáte o výtvarné umění, pokuste si ji aspoň půjčit a prohlédnout a přečíst. Nebudete rozhodně zklamání.

6 27.12.2011

Tahle země není pro starý - ten název převzatý z prvního verše Yeatsovy básně Plavba do Byzance (už se těším, až si ji díky informacím HTO přečtu v překladu, v originálu na ni jsem krátký) mne vlastně k přečtení přivedl. Je to bezesporu zajímavá knížka. Podle obálky by jeden soudil na nějakou moderní variantu westernu – ale chyba lávky. Je tady sice nahozena scenerie Divokého západu a klíčoví hráči mají jakési obecné rysy hrdinů klasických westernů, je to ale jen vnější dojem. Při vlastním čtení zjistíte, že jde spíš o thriller, jehož letmo nahozené, přesto ale postupně docela dost psychologicky vykreslené postavy procházejí dějem způsobem, který je akceptovatelný a nepřechází do absurdností (i když třeba Chigurha je docela dost).
Mezi vlastní děj je vloženo 13 kapitol vzpomínek jednoho z klíčových hráčů, šerifa Bella, rekapitulujícího svůj život, které vlastní děj sice přibrzdí, přesto je ale pokládám za podstatnou součást knihy – navazuje to totiž zcela bezprostředně na název knihy (a tím na Yeatsovu báseň). Je to možná spíš ohlédnutí McCarthyho očima Bella a vlastní thriller je jen dodatečný bonus pro čtenáře, aby udržel jeho pozornost.Chápu ale nepochopení mladších čtenářů. Rekapitulovat život (a chápat rekapitulaci života jiného) může člověk opravdu až v okamžiku, kdy něco prožil a je tedy co rekapitulovat.
Kniha je napsána čtivě, líbila se mi úspornost a krátkost vět, kterými přesto dokáže autor velice dobře zachycovat scenérii pouště, náladu okamžiku (nejspíš také proto, že to sám neumím a mám tendenci se zaplétat do nekonečných souvětí), náročnější na pozornost jsou dialogy bez uvozovek, musel jsem si na to zvyknout. Nečetl jsem zatím žádnou knihu autora, netuším jestli je mu tento styl vlastní a ani film bratří Coenů natočený podle knihy jsem neviděl, bojím se ale, že do filmové podoby mnoho myšlenek knihy neproniklo, že zachycuje jenom tu vnější, líbivou a akční slupku a stejně tak se bojím, že řada, ne-li většina čtenářů, se nechá strhnout pádícím dějem a stranou jejich pozornosti zůstane myšlenkový náboj knihy.

7 21.12.2011

Věřte nebo nevěřte, s Arturem jsem se seznámil před lety u táborového ohně, při kolujícím ešusu s grogem, drnčení kytar a řevu prosmolených trampských hrdel - jsem na rozpacích zda použít to slovo - zpívajících jeho Opilý koráb. Jistě uznáte, že podobný syrový zážitek je sto přivést člověka k četbě takového básníka a poezie vůbec..
Zkuste to jen tak prolistovat - třebas kniha osloví i vás (i když to bude bez těch rekvizit).

4 20.12.2011

Ano, tahle kniha patří k těm, které by si přálo mít v knihovně mnoho (mimo Weila), ale dovolit si ji může nemnoho až málo. Pro ty, kteří mají loktem do kapsy a přesto by se s ní chtěli pokochat kdykoliv dostanou chuť, nabízím následující odkaz:
http://www.youtube.com/watch?v=8bau8Qt1W_8

Jakubisko - nedá se všechno v životě ani v literatuře brát doslovně. Na rozdíl od tebe si myslím, že Bradburyho požárníci nebyli až tak přepísknutou vizí. V ´53, kdy kniha vyšla jsme u nás měli rovněž požárníky. Já vím, nepálili knihy. Od likvidace knih a kultury (a nejen jich) tady byla jiná profesní skupina. Ono bylo v té době a v letech následujících jednodušší nepohodlné knihy jednoduše zakázat a jejich autory umlčet. Nemyslím si, že jsi tu dobu osobně prožil, věř mi ale, že nebylo o co stát. A tak si myslím, že je 451° Fahrenheita knihou i dnes aktuální a živou. Byť by to mělo být jen proto, abychom si uchovali v paměti teplotu, při které hoří papír a nedopustili, aby - ať doslovně či v přeneseném slova smyslu - hořely knihy. V tom vidím její nestárnoucí poselství.

15 13.12.2011

Fragment mne příjemně překvapil, neváhám dokonce tvrdit, že je příslibem do budoucnosti. Četl jsem ho takřka bezprostředně po Wyndhamově Pavučině a tak se nabízí bezprostřední možnost srovnávání. Vlastní syžet není až tak nový – vzpomeňme na Doylův Ztracený svět.
Fahy si jako enklávu případného civilizačního rizika vybral podobně jako Wyndham ostrov.
Na rozdíl od Wyndhama ale nasadil hned od stručného úvodu děj takřka akční, který ale je stále v mezích přijatelného a možného. Rovněž jeho postavy působí věrohodně – takové typy a týpky můžeme potkat i u nás ať už ve vědeckých nebo mediálních kruzích. Co je ale podle mne hlavním přínosem knihy jsou vědecké přednášky a diskuse a celá řada „přírodopisných“ detailů, které jsou vkládány do děje zcela nenásilně a v dávkách, které je ochoten akceptovat i čtenář, kterému je tato problematika lhostejná. Navíc je řada myšlenek takto prezentovaných napsána tak, že skoro nutí čtenáře k ověřování, co je reál a co produkt Fahyho fantazie (řekl bych dost bujné).
Fragment tak pobaví a současně i rozšíří obzory v oblasti přírodních věd nám, kteří nejsme patřičně vzděláni. Já si rozhodně početl a navíc toho vím teď hromadu o korýších, zatím jsem znal jen ty s kterými se setkáváme na jídelních lístcích. Takže jak milovníkům SF, tak i „přírodovědcům“ všeho druhu mohu k přečtení docela dost doporučit. A autora zařadím do svého hledáčku – snad od něj opět něco vyjde.

7 13.12.2011

Březnové idy nejsou historickým románem v pravém slova smyslu, autor Caesara poněkud idealizuje, provedl určitý časový posun, některé postavy neodpovídají historickým reáliím a kniha jako celek je spíš volnou fantazií na historické téma a tak je třeba na ni poohlížet jako na umělecké ztvárnění obrazu doby. Forma dopisů se mně osobně nečetla nejlépe, tomu odpovídá i hodnocení.

2 09.12.2011

Pavučina patří podle mne ke slabším Wyndhamovým knihám, proto ji také syslil v šupleti a byla vydána až po jeho smrti. Námět sám není nic neobvyklého, z různých důvodů zmutované potvory všelikého druhu nejsou ničím výjimečným. Autor si vybral pavouky, budiž. Přisoudil jim některé z vlastností v tropech žijících druhů mravenců, které je (i bez mutace) činí dost nepříjemnými a tak spolu s možnou arachnofobií položil základ spíš dobrodružného než sci-fi románu. Jako sci-fi rekvizita tady vlastně působí jen utopická představa vybudování jakéhosi centra vědění a rozumu, svobodné a politicky nezávislé komunity schopné vytvořit nový způsob života a to je podle mne na poutavou knihu málo - zejména když je zhruba víc jak třetina knihy dějově značně chudá a děj se oživí teprve v závěru. Shledal jsem na ní i jiné než tématické nedostatky, neoslovila mne prostě. Možná proto, že jsem ji podvědomě srovnával s jinými Wyndhamovými knihami.

5 07.12.2011

bikerbm - ona ta kniha byla nepochybně ve své době aktuální, aktuální natolik, že byla na indexu, tj.zakázaná. Nechci se přít, zda Mňačko napsal lepší knihy. Někdy je ale důležitější než literární hodnota knihy její pravdivost. Nebo se snad pletu?
A navíc si nemyslím, že by svou aktuálnost ztratila - stačí se jen rozhlédnout kolem sebe a vidíme, že moc chutná i dnes. Barva se mění, koryto zůstává.

15 06.12.2011

Zpěvy Maldororovy jsou knihou přinejmenším zvláštní. V podstatě nehodlám psát komentář, jednak je kniha podle mého soudu okomentována dostatečně popisně Cambertem a zlovlkem a na druhou stranu patří ke knihám, po jejichž přečtení si kladete otázku, zda byl autor genius nebo totální magor, začnete mimoděk přemítat co ten text vlastně je – je to báseň v próze nebo jakési horečnaté vize schizoidního zatracence nebo snad slovní ekvilibristika šíleného grafomana? Co autora vedlo – snaha ohromit čtenáře či jej zdeptat a zhnusit? Jeto obraz svérázného vidění a vnímání světa nebo jakési zvratky jako následek těžké duševní kocoviny? Ta kniha klade čtenáři víc otázek než poskytuje odpovědí. Navíc se přistihnete v průběhu její konzumace, že se vaše pocity často až extrémně mění. Takže se nedá dost dobře ani doporučit, ani zavrhnout. Každý si ji musí zakusit na vlastní kůži. Proto přidám krátký úryvek ze druhého zpěvu pro ilustraci, pro přibližnou představu, co asi tak čeká čtenáře ( ten vám dá možná víc, než subjektivní komentáře):
„Je čas, abych přitáhl uzdu své inspiraci a zastavil se chvíli na cestě, jako když se díváme na pochvu ženy; je dobré přehlédnout ujetou dráhu a s odpočinutými údy pak zase vyrazit ohnivým skokem. Urazit cestu jedním dechem není snadné; a při vysokém letu bez naděje i bez výčitek svědomí se křídla příliš unaví. Ne... nevoďme už divokou smečku motyk a kopání hloub do výbušných podkopů toho bezbožného zpěvu! Krokodýl nemění ani slovo na dávení vyšlém zpod jeho lebky. Co na tom, jestli nějaký kradmý stín, podnícený chvalitebným úmyslem pomstít lidstvo, které jsem nespravedlivě napadl, zákeřně otevře dveře mého pokoje, zašelestiv o zeď jako racčí křídlo, a vrazí pleniteli nebeských vraků dýku do žeber! Nesejde na tom, rozpadnou-li se atomy hlíny tak či onak.“

6 04.12.2011

Pokud se zajímáte o historii 2.sv. války a budete si chtít přečíst tuto knihu, přečtěte si napřed následující odkaz :
http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1003/026-041.pdf,
který popisuje vznik a osudy této publikace a mohli tak na čtené nahlížet správnou optikou. Ten článek pak zvlášť mladším čtenářům pomůže vytvořit si přesnější představu o praxi a fungování toho nepříliš vzdáleného období našich dějin (aneb jak se psala historie v éře socializmu).

Kamenáč Bill je v australské literatuře dá se říct totéž jako známá písnička Matylda. Stejně jako ona má lidové kořeny, vyrůstá z historek vyprávěných u táborových ohňů (tall story) a je problém vůbec rozlišit, zda Stivens jen sebral již hotové, lidovou tradicí vyciselinované příběhy a nebo drobty historek rozvinul a obohatil svou invencí a fantazií, smyslem pro spád a pointu a svérázným jazykem.
Je to malá knížečka s desítkou historek notně prášilovských, které jsou dobré opravdu jen na jedno - na zahnání chmur a mraků z mysli, žádné větší ambice nemá.

2 29.11.2011

Nápad přečíst tuto knihu jsem dostal po přečtení stejnojmenné knihy Bogatiho. Chtěl jsem si jen porovnat, jak se se stejným tématem vypořádali různí autoři. Až v okamžiku, kdy jsem ji držel v ruce jsem si uvědomil, že půjde o nesrovnatelné knihy. Svůj názor na fantasy jsem už ventiloval, nepřekvapí proto, že jsem Červeného trpaslíka nečetl, ale ani neviděl seriál (i když jsem o obojím slyšel) - neposoudím proto jestli a do jaké míry je v něm obsažen humor. V Naylorově Posledním člověku (který napsal samostatně a jako v pořadí 4. knihu série) jsem na něj nenarazil anebo to byl humor, který nejsem schopen vnímat. Na štěstí šlo o pár stránek a víc času mi zabralo slepení té hrsti listů do jednoho celku, abych mohl knihu knihovně vrátit, než vlastní čtení, takže mne ani zvlášť nenaštvalo, že mi kniha nedala zhola nic. A hodnocení jsem dal přesto vyšší jen proto, že jde u kultovní seriál a že jsem si vědom toho, že je řada čtenářů, kteří tenhle druh literatury prožívají (na rozdíl ode mne).

1 28.11.2011