nightlybird
komentáře u částí děl
Musím souhlasit s Jesusem, nikoliv "bylo by", ale je to opravdu neobyčejně zajímavý zážitek.
Námětem žádný zázrak. Skutečně mne to ale příjemně naladilo (netuším jestli zásluhou autora nebo překladatele) a dokonce jsem si po přečtení (díky asociaci vyvolané švístovým motorem) dopřál lok slivovice, byť bylo časné odpoledne.
Povídka nominována na Hugo Award.
Nelíbilo se mi to. Možná proto, že když se podívám okolo sebe, vidím probleskovat určité prvky toho, co Pohl popisuje. Určitě se už řada z vás s tím setkala - výrobky, jejichž životnost je nastavena prakticky na záruční dobu .... atp. Takže vlastně moje nelibost směřuje spíš k popisované vizi budoucnosti, než k povídce samotné. No jó....
Pokud si ji chcete přečíst v originále, najdete ji tady = http://nero.wolfe.angelfire.com/28a.htm
...."Mnoho četl o věcech takových, jaké jsou, a hovořil s příliš mnoha lidmi. Filosofové ho s těmi nejlepšími úmysly učili pohlížet na logické souvislosti jevů a zkoumat pochody, jimiž se utvářejí jeho myšlenky a fantazie. Úžas se vytratil a on zapomněl, že celý život je jenom sledem obrazů uvnitř mysli a že neexistuje žádný rozdíl mezi těmi, jež se zrodily ze snění a není proč cenit si jedněch více než druhých."....
...."Čas od času však nemohl nevidět, jak plýtké, přelétavé a nesmyslné jsou všechny lidské touhy a jak naše skutečné instinkty bezvýsledně bojují s honosnými ideály, které hlásáme."....
Místo komentáře si dovolím ocitovat z Necyklopedie :
O neposlušných kůzlátkách je pohádka, která má děti poučit o nebezpečích multikulturalismu. Je to pohádka rasistická, neboť učí děti diskriminovat na základě barvy kůže a otvírat vrátka pouze bílým, zatímco černé mají vyhánět. Je zřejmé, že z těchto důvodů by měla být tato pohádka zakázána. Nikdy se nestalo, že by vlk najednou sežral sedm kůzlátek, a pokud je náhodou sežral, není to žádný důvod k tomu, aby měli být diskriminováni ostatní vlci, kteří doposud žádná kůzlátka nesežrali.
Tématika tam je ale rozebrána daleko podrobněji a tak přidám pro zájemce o tuto problematiku :
http://necyklopedie.wikia.com/wiki/O_vlkovi_a_neposlu%C5%A1n%C3%BDch_k%C5%AFzl%C3%A1tk%C3%A1ch
Tuto Woodyho povídku mi připomněl přítel HTO, když jsme si povídali o jednom tadyjsoucím komentáři specificky a o spekulativní literatuře celkově, zmínkou o nose Chestera Ramsbottoma. Abychom si rozuměli, ani já, ani HTO proti tomuto druhu literatury nic podstatného nemáme, dokonce ji oba občas čteme. Jádrem naší debaty byl spíš údiv nad skutečností, že řada čtenářů výplody autorů bere absolutně nekriticky jako bernou minci a při čtení dochází u nich k jevu, který je možno označit jako vypnutí mozkových funkcí. Absorbují názory autora nejen bez bližší znalosti dané problematiky, ale i bez jakékoliv snahy o ověření si údajů autorem uváděných. Pokud by se o to pokusili, zjistili by, že prameny (pokud jsou vůbec uvedeny) jsou v řadě případů buď nedostupné nebo neexistující a nebo poněkud upravené tak, aby podpořily tvrzení nebo teorii autora.
A přesně o tom tato skvělá (jako ostatně spousta jiných Allenových textů) parodie je. Na relativně malém prostoru 9 stránek dokázal předvést "vady na kráse" tohoto druhu literatury - i když k tomu požil (jak správně podotkl kolega WEIL) jen problematiku UFO. To je podle mne dostačující důvod, proč by si povídku měli přečíst všichni milovníci různých záhad a zamyslet se nad jejím poselstvím. A hlavně by je to mělo popostrčit k používání vlastního mozku. Občas to bývá k lecčemus dobré, nejen při četbě knih o záhadách a tajích, spekulacích, konspiracích....
Deaver je jako autor thrillerů světový pojem - námět povídky je opravdu originální a závěr nečekaný. Proč tedy tak nízké hodnocení?
To je srážka hvězd za nevěrohodnost. Na rozdíl od Deavera tvrdím, že nakonec každý promluví. Víc nebudu rozvádět - kniha se dá trochu spoilerovat, povídka je na to vzhledem ke svému rozsahu mnohem citlivější. Pokud přečtete, pochopíte, co jsem měl na mysli.
Tahle povídka byla základem, z kterého později Simmons vybudoval trilogii pod stejným názvem (která později vyšla znovu v dalším vydání pod názvem Hladové hry.
Saki v této povídce hororového ražení nepochybně ovlivněné vlastním dětstvím vytváří na malém prostoru a s pouhými třemi postavami s pečlivou psychologickou perokresbou příběh řazený ke svým nejlepším, příběh Conradina, jeho sestřenice „Ženské“ a Sredni Vaštara, jeho zbožštělého idolu. Je to příběh, ve kterém se toho navenek ani tak moc neděje, který se odehrává pod povrchem Conradinovy mysli, který by se snad ani v Anglii s viktoriánskými rysy ani stát nemohl a který po pěti stránkách vygraduje k překvapivému závěru. Jak je ostatně u Sakiho povídek zvykem. Není to příběh, který by vás vyděsil, spíš by vás měl přimět k zamyšlení nad světem okolo sebe – a možná i nad sebou.