nicandra komentáře u knih
Četla jsem jako malá a líbilo se mi to - tu vzpomínku, že se mi to líbilo, jsem udržela, a chtěla jsem se ke knize vrátit v rámci Čtenářské výzvy 2022. Ale jaké překvapení mi to přineslo! Z děje jsem si pamatovala jen málo, ale o to zajímavější knižní svět se přede mnou otevřel, tolik vrstev, tolik úžasných myšlenek, tolik námětů k přemýšlení, tolik potěšení z příběhu i jazyka...
Nečetla jsem první díl, ale v podstatě to musí být velmi podobné. Příběhy mě okouzlily, místy dojaly. Je zajímavé, jak v nich všech pulzuje ta příslovečná japonská zdvořilost.
Jules Verne jako propagátor esperanta, kdy mj. předpokládá, že esperantem se budou domlouvat jednotlivé africké kmeny... O příběhu nemá cenu hovořit, protože se v tom zlomku nemá kdy rozvinout.
Naprosto úžasné! Je to cesta historií knih, čtení, knihoven, spisovatelů... Autorka se soustřeďuje na antiku, ale přesahuje i do jiných období, dokonce i do současnosti. Vyjadřuje se velice poeticky, ale zároveň poměrně přesně. V mnoha případech je to spíš zamyšlení. Řada vyjádření je tak pěkná - prostě do kamene tesat...
Knihu jsem četla po chvilkách asi tři měsíce. Nejde to zhltat, člověk si musí to právě přečtené přebrat, promyslet, udělat si svůj názor... Tak asi: je to výjimečný čtenářský zážitek, ale nedostanete ho jen tak, musíte si to vysedět a promyslet.
Už Ztacenci jsou pěkní na pohled, ale La Dama de la Muerta je naprosto skvělá. Příběh předvídatelný jeden i druhý, ale co už. Taky jsem v tom našla patos Sedmi statečných, ale nevadil mi. Nějak se mi zdálo, že to k tomu patří.
Největší problém u této povídkové knihy je rozdílná úroveň jednotlivých kousků. A skoro bych řekla, že úroveň klesá s přibývajícími stránkami. Aaronovitche mám opravdu ráda, ale toto mě nějak neuhranulo.
Úžasné, spousta nových informací o rostlinných společenstvech, o sounáležitosti a spolupráci mezi nimi, podávaných srozumitelně a s láskou ke stromům.
Indiana Jones v ženském vydání, ovšem grafická stránka úžasná.
Opakovala bych se po ostatních, ta dštěná zášť ke všemu, co autor nazývá “mainstream”, mi dost vadila, musela jsem se nutit to dočíst... Přidám ještě odfláknutou korektorskou práci: pravopisné chyby, překlepy, a to zajímavě rozmístěné - na dvoustránce tři, pak dvacet stran v pořádku... Asi to toho korektura bavilo tak, jako to bavilo mě.:)
No, vypravěčka je asi supermanka, kolika lidem dokázala pomoct a jak vždycky přišla na to správné řešení. Chápu, že účelem má být pohlazení na duši a potvrzení toho, že svět je stále v pořádku, ale přišlo mi to občas trochu “na silu”.
Zajímavé, lehce tajemné, trochu smutné a poněkud ironické (jak se z člověka může stát hvězda a on to ani neví, jak vás dokáže někdo zradit...).
Nevysvětlitelné úkazy, podivná úmrtí s ošklivými detaily (předsmrtný neukojitelný hlad, kterému padne za oběť to, co vás obklopuje, např. vaše sbírka...), evidentně vyvolané halucinace, někdy hromadné. Spiknutí, světavládné ambice, Co mi nesedělo, bylo zmnožení vypravěčů - kromě Watsona jich mluví hned několik, všichni víceméně stejně z hlediska detailů (ale jestli to všechno takhle Watson zapsal po jednom poslechu, musí mít fenomenální sluchovou paměť).
Stručně: jak vychovávat děti pro budoucnost v digitálním světě? Hrajte s nimi počítačové hry, vedle sebe na pohovce si to hraní vzájemně komentujte, hlavně je nijak neomezujte, však proč by měly přestávat jen kvůli tomu, že si s nimi chcete povídat, nebo kvůli večeři... Vrcholem bylo, když tvrdil, že děti vlastně pro budoucnost nebudou potřebovat žádné informace ze současné školy (nebudou umět dělení, ale budou umět vkládat data do excelovské tabulky). Zajímavá byla myšlenka, že propletenost řecké mytologie odpovídá youtube, ale když říkám “zajímavá”, tak je to spíš jako potrava k přemýšlení, ne že bych to viděla úplně stejně.
Nejpůsobivější je ten kontrast mezi obyčejným životem a tím, co známe z učebnic jako historicky podmíněné zlo, ale tady to zlo přestává být bezejmenné a jde proti dětem či lidským troskám potácejícím se válečným či poválečným Československem. Nesmírně silná kniha, ale pěkné spaní po ní mít nebudete.
Tak to se mi líbilo vážně hodně! Napětí, tajemství, podivné postavy... Původně je to pro děti, ale byla jsem s touto knihou ráda dítětem - ale ona vlastně ani nevyžadovala, abych se nutně stala dítětem, prostě je to takový ten příběh, který chytne všecky.
Byla by to moc příjemná knížka, ale někdo prostě nechutně odflákl tu práci - některé hlášky “srostly” s následujícími, někde dokonce hláška začne, no a po dalších čtyřech stránkách dojde na pokračování... jinak hlášky pěkné, je vidět, že blbci jsou vážně všude...:)
Nemám lepších slov než Ivan Kučera, AlčaH, mirec88, Roseblood a další - už dlouho jsem tak povedenou práci neviděla...
Takový zmoderněný Komenský, akorát Poutník přichází z jiné planety (aspoň si to myslí), omylem ne do roku 2020, ale do 17. století, nechápe spoustu věcí, ale zažívá i příjemnosti typu vůně lesa a opravdové jídlo. Když se snaží vysvětlit, jak to chodí u nich, sám si uvědomuje, že je ta jejich společnost odlidštěná, sešněrovaná, bez dějin (už jen krásné informace o zářivé budoucnosti), závislá na hrách atd. Něco sděluje vypravěč jako vyprávění, něco jsou úryvky z jeho deníku (odlišeno barvou písma). Četlo se rychle (velmi krátké kapitoly, dohromady 120 stran), ale dojem velký to nezanechalo, autor mohl tu šanci využít lépe.
Nějak mi vadí, že Archy i já jsme znali pachatele od počátku a jen jsme řešili, JAK to udělal...
Taková antihrdinská fantasy, ovšem místo meče mluví střelné zbraně. Autorova představivost je opravdu široká, bohužel moje také, takže si ty vystřelené mozky a kýble střev vybavuju dost živě. Opravdu to není můj šálek čaje. Je to velice poutavě napsané, ale ty nechutnosti nejsem schopna strávit.