Africká mise

22.08.2022

Ano, podle začátku románu je to klasický Verne, který se jakoby vracel ke kořenům své tvorby v jednoduší podobě. Mohlo to být zajímavé, škoda, že jej nedokončil. Jsem Vernův fanoušek a sběratel jeho románů, takže spokojenost.

Knížku jsem si objednala, aniž bych si přečetla anotaci (mea culpa) - po prolétnutí se teď konečně stalo a zjišťuji, že do komentáře bych napsala prakticky celou anotaci jako své zjištění...
Nejhorší je, že je román nedokončený (proto ani nehodnotím), jinak zajímavé prostředí bývalého Francouzského Konga (na rozdíl od už známého hrůzně vedeného Belgického Konga pod Leopoldem - prý první holokaust v dějinách...) a jeho centra Libreville. K esperantu nemám vztah žádný, takže jeho ohnivé prosazování třeba jen v koloniích či celé Africe před sto lety jako jednotný dorozumívací jazyk mne nechává zcela netečnou a po všech stránkách nedůvěřivou. Netušila jsem, že Verne byl jeho velkým propagátorem.

09.08.2022

Jules Verne jako propagátor esperanta, kdy mj. předpokládá, že esperantem se budou domlouvat jednotlivé africké kmeny... O příběhu nemá cenu hovořit, protože se v tom zlomku nemá kdy rozvinout.

15.07.2022

(SPOILER) Připlouvá loď … ve verneovkách často použitá výchozí situace. Také styl, popis a charakteristiky hrdinů zcela odpovídají Vernovu stylu. Jde tedy zřejmě o fragment skutečné „verneovky“, verneovky, které nebylo dáno, aby ji autor dokončil. Máme k dispozici pouze 5 úvodních kapitol a věru že představují nejtajemnější dílo Julese Verna (kam se hrabe Vilém Storitz, Tajemství pralesa či Tajemný hrad v Karpatech!). Tajemství tohoto zlomku totiž už zřejmě nikdo nikdy nerozluští. Ačkoliv doslov knihy nabízí vysvětlení, proč Verne vůbec takovou knihu začal psát i proč ji nedokončil, jde stále jen o (třebas pravděpodobné) dohady. Tento fragment knihy autora románů „Podivuhodných cest“ popisuje začátek cesty francouzské výpravy do nitra tehdejšího Francouzského Konga. Takže je zde i u Verneho obvyklá kapitola s obsáhlým popisem pronikání cestovatelů a dobrodruhů do této země. Tehdy Francie obsazovala území v Africe, kde se její civilizace setkávala s domorodými kmeny. Některé Verne popisuje s otevřenými sympatiemi, jiné se nebojí (nebylo ještě politické „korektnosti“ a protikolonialistické ideologie) popsat velice záporně. Prostě zlatá doba před první světovou válkou. Verne zde píše zcela v souladu s francouzským vztahem k obsazovaným územím, které se jednou měly stát „zámořskou Francií“ a jejich obyvatelé (zámořskými) Francouzy. Zralost místního obyvatelstva Francouzského Konga pro tento ideál má zjistit právě dotyčná výprava. To samozřejmě ale asi nebylo vše, co Jules Verne chtěl v románu čtenářům sdělit. Můžeme se jen dohadovat, jakou dobrodružnou zápletkou měl být román okořeněn, kdo měl být tím, u Verneho obvyklým, zrádcem. Nebo odvážnější spekulace – co měla výprava v nitru Konga objevit? Velice zajímavá je postava ruského experta na esperanto, který je součástí výpravy. Sama se nabízí otázka, proč právě Rus? (Nechci věřit že proto, protože – jak nás kdysi učili – vše vynalezli Rusové.) V ryze francouzské, francouzskou vládou placené výpravě kvůli francouzským politickým cílům je zde Rus. Že by Francie neměla (když už esperanto mělo být tématem románu) své věhlasné experty na tuto umělou řeč? Dovedu si dobře představit, že Jules Verne zde mohl zařadit kapitolu (podobnou kapitole o francouzských cestovatelích do Konga) o francouzských esperantistech… Přesto se zde objevuje ausgerechnet Rus. Moje vysvětlení je u Verneho (a bohužel i jiných Francouzů) tehdejší (a jak bohužel vidíme u některých - nejen - Francouzů, i politiků, dodnes) nekritické podlézání Rusku. Autor „Podivuhodných cest“ umístil děj svých románů do všech možných zemí celého světa. A je tedy jasné, že když César Cascabel cestuje domů přes Sibiř, je mezi vedlejšími hrdiny Rus. Rusku ostatně Verne věnoval celý román – Michail Strogov. A právě zde udělal zkušenost která ho mohla z jakéhosi obluzení Ruskem a Rusy vyléčit – to když jeho nakladatel měl obavy (!), co románu řekne Rus, nestyděl se dokonce (neoficiálně) zeptat Rusa, zda to tak „smí“ vydat – a slavný Verne a jeho vydavatel, aby nepřišli o kšeft, zbaběle couvli a podrobili se Rusově „radě“… Měli-li Verne do té doby jakési sotva něčím podložené názory, že Rusko je taková normální země jako Francie, jen ležící trochu východněji a Rusové lidé jako Francouzi (vždyť dokonce někteří mluvili francouzsky !), pak se po této zkušenosti mohl probudit. „Michal Strogov v ruském překladu za carského režimu nevyšel nikdy … a problémy s ním byly i po revoluci. Zato překlad Ocelového města, ostře šovinistického, protiněmeckého pamfletu, vyšel v císařském Německu ve stejném roce jako originál ve Francii“ (viz Neff: Jules Verne a jeho svět, str.198). Ale – třeba měl být tento Rus právě oním zloduchem výpravy…
Knížečka je tedy zajímavým doplněním díla velkého spisovatele. Běžný čtenář, který si „pochutná“ na nejlepších verneovkách a nemusí už ty slabší (také jsou!) nepřijde o nic, když tento zlomek románu vynechá, Vernův fanoušek (či dokonce sběratel jeho románů) by ovšem knihu vynechat neměl. Nakladatelství je za tento počin třeba poděkovat a ocenit, ne tolik z hlediska literárního, ale za snahu i v češtině nabídnout Verneho co nejúplnějšího.