Msourkova komentáře u knih
Sama bych se ke knížce asi nedostala, ale nakonec se mi skrze rodinné příslušníky dostala do ruky a rozhodně nelituji. Nenapadlo by mě nad otázkou vzdělání uvažovat tímto způsobem a sama jako student humanitních věd souhlasím s tím, že pokud nestudujete doktořinu nebo jadernou fyziku, setkáváte se s otázkou typu "A k čemu ti to vlastně je?" docela často. Studuje se za účelem uplatnění na trhu práce, zkoumá se opět za účelem uplatnění na trhu, možná bych uvítala, kdyby autor trochu více nastínil vlastní názor, jakým směrem by se z toho dalo uniknout.
Krásný příběh neobyčejné Fridy. Rozhodně bylo zajímavé se poniřit do víru mexických barev, dějin a života velké umělkyně. Vadilo mi ale občasné přehánění (třeba ohledně Fridy jako dítěte a jejích až přemrštěně vyspělých názorech) a taky fakt, že značná část příhod byla vymyšlená. I tak mě ale příběh zaujal a stejně jako životopis Marlene Dietrich mi byl inspirací. Všem také doporučuji film Frida.
Drobná jednohubka s místy krkolomným překladem, kde se nikdo racionálně nezeptá: "Proč?". Zdá se mi, že Murakami by neměl pokračovat ve psaní povídek a házet tak čtenářům drobky koláčů (dobré, ale jenom drobky). Každé jeho nepovídkové dílo je klenotem magického realismu a současné literatury vůbec, jeho povídky však vždy přinesou nad míru originální nápad (jako třeba zrovna u této knížky nebo u Spánku), který však kvůli délce povídky zůstává nadále neopracován.
Po tématicky podobně laděné knížce "Ty a nikdo jiný" (ze které jsem mimochodem skákala nadšením do stropu), mě Strážkyně domácího krbu bohužel tolik nenadchly. Možná je to jen nedostačující délkou, kvůli které nemohly být postavy a jejich historie více rozvinuty. To však tápajícímu čtenáři neusnadní pochopit rozhodnutí, která se v příběhu stala. Na poetičnost slov se v knížce příliš nehraje, kusé pocity hlavní postavy zůstávají nedovysvětlené, je otázka, zda by vícero stran přineslo i větší hloubku příběhu.
Na mě asi příliš zdlouhavé vypravování, ale paní Durasové dám rozhodně ještě šanci.
Moje první opravdové setkání s Umbertem Ecem (pokud tedy nepočítám to, jak jsem před několika lety otevřela Pražský hřbitov a následně ho zase zavřela, protože mi to připadalo příliš těžké na moji středoškolskou hlavu). Rozhodně se mi tyto krátké eseje moc líbily, vtipně a výstižně napsané s nějakým tím materiálem na následné přemýšlení navíc. Moc se mi líbí Ecova idea Antiknihovny, to, jak cestoval s lososem, i jak používat při psaní tři tečky. Knížka se čte rychle a dobře, eseje nejsou zdlouhavé ani nudné. Rozhodně doporučuji.
Anotace zněla skvěle, jedno splněné přání, kdo by se nad takovým originálním námětem nepozastavil. Bohužel, už když jsem otevřela knížku, čtení mi hned na první straně začal znepříjemňovat otrocký krkolomný překlad, který se snad poslední dobou u Murakamiho povídek stává standardem. Opět ohromný potenciál nápadu, naplněný maximálně tak z poloviny, stejně jak tomu bylo loni touto dobou u Útoku na pekárnu. Povídka si žádá řádné rozuzlení, za které bych rozhodně nepovažovala pár životních mouder o narozeninách na konci knihy, která se mi na Murakamiho styl psaní zdála až příliš klišoidní. Škoda. Hvězda za nápad a druhá za krásné ilustrace.
Velké myšlenky nedualismu autor schoval do krkolomné terminologie a místy až přílišného moralizování. Ale i tak je knížka skvělá, možná méně srozumitelná, ale bohatá na "aha momenty".
Poutavě napsaný životopis... Zpočátku jsem měla strach, že tak obsáhlou knížku, která není románem, nezvládnu přečíst, nakonec jsem se ale až k poslední stránce úspěšně pročetla. Autorka podává až vysilující výčet informací nejen o samotné Marii Antoinettě, ale i o lidech, kteří se kolem ní pohybovali, o životě ve Versailles nebo revoluci. Knížka ukazuje královnu ve světle, které by ostatní nečekali, a onen provařený mýtus o jedení koláčů a chleba je vyvrácen hned na prvních stránkách. Rozhodně jsem si dokázala z popisu vytvořit nový a odvážím se říct i hlubší a detailnější obrázek doby. Mohu rozhodně doporučit.
Milé a čtivé. Elizabeth je jedna z mála klasických hrdinek, která nás ženy reprezentuje v dobrém světle.
Smutné, nesmírně hluboké myšlenky, některé z nich měl možnost plně pochopit asi jen autor sám. Těžké čtení s koncem, který mě jednoduše dorazil.
Bez toho, aniž bych viděla film, bych knížku asi vůbec nepochopila. Ale jo, takové My děti ze stanice Zoo dvacátého prvního století, trochu přemoudřelejší, stejně beznadějné (až nakonec mi došlo, že říkat hlavní hrdince, ať se sebou něco dělá, prostě nic nezmění.) Mifti mi něčím přišla velice blízká, ve filmu byly možná vztahy mezi hrdiny líp vykreslené a forma celkově stravitelnější.
Až do sedmdesáté strany mi knížka přišla příliš zmatečná na to, abych pokračovala v jejím čtení. Poté ale přišel zlom, kdy mě ten místy trochu příliš hutný příběh oslovil a pohltil. Chvílemi to celé bylo těžce stravitelné (a zároveň seversky ponuré) pokud ale čtenář v poklidu pokračuje v četbě, začne se před ním příběh rozvíjet sám a jeho otázky už nezůstávají nezodpovězené. Zvláštní, kam až může příběh o vlasech zajít. Trochu mě zklamal příliš rychle a jednoduše utnutý konec. Myslím, že celou knížku perfektně vystihuje tato její část:
"Kdo ovládá sny, vládne celému světu. Kdo ovládá vlasy, vládne ženám. Kdo ovládá jejich schopnost množit se, vládne i mužům. Kdo udržuje ženy spokojené, uspokojuje i muže, a ten, kdo léčí lidi prahnoucí po vlasech či dětech, je jejich králem."
Příběh se mi moc líbil, bylo zajímavé číst knížku z prostředí, které mi není úplně neznámé. Bohužel, Havlíček se mi do paměti zapsal už na střední škole knížkou Helimadoe, která pro mě zůstane nedotknutelnou a s jinými jeho díly nesrovnatelnou. Citlivost, se kterou byl Helimadoe napsán, jsem bohužel v Petrolejových lampách nenašla (a asi není divu, když jde o úplně odlišné téma). Zaujalo me, jak dobře byly jednotlivé charaktery postav rozebrány, aby v závěru byly důsledky jejich jednání a rozhodnutí čtenáři jasné. Rozhodně to nebyla poslední knížka, kterou jsem od Havlíčka přečetla.
Za mě tedy o dost slabší než první díl, ale vzhledem k tak rozdílným prostředím se nelze divit. I tak si ale i druhý díl zachovává onu specifickou, nakaženou atmosféru. Bohužel jsem po dočtení nebyla tak nadšená, jako když jsem zavírala Anihilaci, i tak bych ale určitě chtěla dočíst triologii. Mimochodem, na filmu s Natalií Portman v hlavní roli se už pracuje :-)
Skvěle, poutavě napsané, místy drobounce zavánělo červenou knihovnou, ale ve výsledku mi autor představil ženu, která se stala mým vzorem. Krásná Marlene se nezastavila před ničím a čtení o jejím životě bych doporučila všem, kteří mají zájem o příběh s jiskrou.
Asi jsem na psaní komentáře příliš ovlivněna seriálem. I tak se mi ale první díl ságy líbil, pevně kopíruje první sérii seriálu, a možná proto jsem si udělení páté hvězdy rozmyslela. Myslím, že mě filmové zpracování zaujalo víc (tvůrcům se vážně podařilo natočit seriál tak, aby se divák těšil na další díly), i když to možná způsobilo jen to, že jsem jako první nečetla samotnou knihu. Jsem zvědavá na další díly, které už se se seriálem tolik shodovat nemají.