morte komentáře u knih

Výborná žánrová kniha, která byla ještě mnohem lepší než moje celkem vysoká očekávání. Stalo se mi, že jsem se bál u moderních hororů (Kruh a všechny podobné), ale už si ani nepamatuji, kdy jsem se bál u knihy. Kariku přirovnávají ke Stephenu Kingovi - a myslím si, že tohle autorovi a konkrétně knize Trhlina (nic jiného jsem od něj nečetl) ubližuje. Napětí a strach v této knize jsou lepší než v knihách od Stephena Kinga, kterých jsem přečetl asi 40. Hrdinové jsou velmi uvěřitelní, prostředí si dovedu představit (kopce, lesy, střední Evropa), příběh je napínavý, strašidelný, psychologie postav uvěřitelná a propracovaná. Samozřejmě nejde tu o psychologii na úrovni "Zločin a trest", ale i tak kvalitní. Jak se v knize zmiňuje, největší strach člověku přivodí právě to, kdy se racionální věci začnou chovat neracionálně. Nemusí jít o žádné přehnané události za hranicemi fantazie - stačí, když se v domě například objeví místnost, která tam ještě před chvílí nebyla. V komentářích níže někdo autorovi vyčítá, že vlastně jen sepsal příběh na základě událostí, které mu vyprávěl někdo jiný. Ale můžeme si tím být jisti? Třeba tohle všechno je součástí větší mystifikace a Jozef Karika si i toho Igora, jehož příběh je v knize zaznamenaný, vymyslel. Knihu jsem záměrně četl v originále, tj. ve slovenštině - a trvalo mi sotva pár stránek, než jsem četl stejně plynule jako v češtině. Slovenské vydání mohu doporučit - je obohacující ohmatat si jazyk našich bratrů (a sester) a člověk se přiučí i nějaké to nové slovo na příští výlet do Tater nebo do Tríbeče (tam raději ne).

18 24.11.2021

Když jsem se na vysoké školy loučil s jedním ze svých nejoblíbenějších kantorů, loučil jsem se nejen s učitelem business angličtiny, ale se zajímavým člověkem, kterého utvářely pestré životní zkušenosti, smysl pro humor, přístup. Protože z našich setkání na akademické půdě vyplynulo, že se jedná o člověka tvůrčího se silným zájmem o lituraturu, zeptal jsem se ho, jakou knihu by mi doporučil k přečtení. Jeho odpověď zněla jasně: Mistr a Markétka. Asi po třech letech jsem si pořídil (výborný) překlad Libora Dvořáka, pustil se do čtení a po pár stránkách knihu odložil. Nebyl jsem připravený na poměrně rozsáhlé, dílo, o kterém jsem si navíc předem a nepodloženě udělal názor, jaké bude - rozvláčné, realistické, přehnaně popisné, náročné. Trvalo mi dalších sedm let, než jsem se ke knize znovu dostal. Ve vlastním životě jsem zakoušel zdravotní nejistoty a když se budoucnost stávala méně zaručenou, než jak ji vnímá člověk žijící v (mylném) přesvědčení vlastní nesmrtelnosti, položil jsem si otázku, jaké knihy ještě chci přečíst. Otevřel jsem Mistra a Markétku a už román nedokázal odložit. Dostalo se mi silného zážitku, které byl přesným opakem čehokoliv, co jsem čekal. Bulgakovo dílo je odvážné, vynalézavé, mnohoúrovňové, nejednoznačné, poutavé. Neznamená to však, že se čte snadno. Ano, čtení je plynulé, ale ne jednoduché. Ve chvíli, kdy jsem knihu v ruce nedržel, těšil jsem se na čas, až se do ní opět ponořím. Bulgakov se kvalitou Mistra a Markétky a kreativitou, kterou v románu projevil, plně vzepřel myšlence, ke které se opakovaně vrací: "Zbabělost je největší hřích.". Jako autor v žádném případě zbabělý není, protože stvořil až neuvěřitelně magický, odvážný, šílený román, který bude mít jistě co nabídnout i při opakovaném čtení.

18 02.06.2019

Román Bílá velryba si svojí pověstí v ničem nezadá s bájným vorvaněm, po němž je pojmenován. Zkazky a pověsti o záludnosti, ničemnosti a nezdolnosti Moby Dicka si předávaly generace velrybářů, stejně jako si je předávají generace čtenářů. O Melvilově veledíle jsem mnohé četl i slyšel, avšak nic z toho nenasvědčovalo, že by se mělo jednat o román čtivý nebo snad jakkoliv přístupný. Ztroskotal na něm nejeden občasný čtenář i profesor literatury. Zdolání Bílé velryby se ve čtenářské obci považuje za obdobu toho, čím je mezi horolezci výstup na některou z osmitisícovek.
Od doby, kdy jsem si četbu Bílé velryby, tzv. největšího amerického románu, zařadil na osobní seznam životních cílů, uplynulo deset let. Dalšímu odládání učinilo konec až zjištění, že vznikl nový český překlad, za který jeho autor Šimon Pelar dostal Jungmannovu cenu, tj. nejvyšší tuzemskou cenu za překladatelství. Kniha o sedmi set padesáti stranách měl pohltila od prvního odstavce - chtělo by se říci, že mě pohltila jako velryba Jonáše.
Herman Melville stvořil velké dílo a Šimon Pelar ho českému čtenáři předložil tím nejlepší možným způsobem. Podobně jako v Suttreem od Cormaca McCarthyho i v Bílé velrybě spatřuji jeden z těch vzácných románů, kdy coby čtenář mohu prožívat přítomnost - tedy vnímat to, co zrovna čtu. Oproti jiným knihám, se zde nestávám honicím psem, který se div mu srdce nepukne, žene za příslibem, jenž mu autor díla předhodil: Kdo to udělal? Proč to udělal? Bude polapen? V Bílé velrybě jsem se nemusel hnát, abych co nejdříve otočil poslední stranu a zjistil, jestli se kapitán Achab s vorvaněm znovu shledá a vykoná na něm svoji pomstu. V Bílé velrybě jsem si mohl užívat podrobností o životě oceánských tvorů, lovu, životě velrybářů, ale i pohnutkách, které námořníky do těchto kromobyčejně nebezpečných podniků přiváděly.
Popisy všedních činností, vodního světa i lovu samotného mi přišly nadmíru zajímavé. Bílá velryba však není jen svědectvím z lovu velryb. Jak Šimon Pelar v jednom z rozhovorů podotknul, Moby Dick je kniha nadčasová, velmi aktuální i pro současného čtenáře. Životy mnoha z nás se vyznačují honem za soukromou bílou velrybou. Tu pro každého může představovat něco jiného. Mnohdy se ale ženeme za něčím, aniž bychom věděli proč, a aniž bychom si byli jisti, že nám pronásledování vytyčeného cíle skutečně může přinést to, co očekáváme. A tím Moby Dick je - zrcadlem čtenáři, dokonce celé době. Zrcadlem, které nás ponouká, abychom se zamysleli nad svým životním počínáním a zvážili, zda se ubíráme správným směrem, anebo zaslepeně pádíme za něčím, co přivede zkázu nám nebo dokonce i našemu okolí.

Tuto knihu mně doporučila učitelka na střední škole. Říkala, že se jedná o mimořádně legrační a zábavné čtení. Šest let mi trvalo, než jsem se ke knize dostal. Celou dobu jsem si říkal, že to určitě tak legrační nebude. Nedovedl jsem si představit, co by se v knize muselo dít, abych se u ní nahlas smál. Náhodou jsem na ní narazil v Anglii v antikvariátu za 50 pencí, takže jsem si ji konečně i přečetl. Bavil jsem se od první do poslední strany a skutečně jsem se mnohokrát nahlas zasmál. Je to výborná, odlehčující knížka, která je zárukou dobré nálady. V hlavě mi nejvíce utkvělo přibíjení obrazu nebo hospoda s vystavenou štikou a historky na téma "Jak jsem ji ulovil...".

13 07.12.2011

Obraz Anny Kareniny namalovala a na stěnu svého pokoje si pověsila moje bývalá přítelkyně. Díky svému talentu Annin portrét vyvedla dokonale. Karmínové šaty, černé vlasy v kontrastu k světlé pleti. To vše, aniž o Anně tušila víc, než tragický osud a jméno autora, z jehož pera vzešla. Víc jsem netušil ani já. Teprve když jsem si román přečetl, zjistil jsem, že Anna mimojiné je zhmotněním žárlivosti, hysterie a schopnosti (často i proti vlastní vůli) trvale, opakovaně a s velkou rafinovaností znepříjemňovat život muži po svém boku. Byla to především ženská, neopodstatněná žárlivost, jíž byla vydlážděná i cesta vedoucí ke konci našeho vztahu. Uvědomuji si teprve nyní, jak trefně malba hlavní příčinu, tj. žárlivost, ztělesnila.
Anna Karenina byla prvním románem, který jsem od Tolstého přečetl. Sáhnul jsem po něm poté, co jsem našel zalíbení v rozsáhlých knihách (Bílá velryba, Suttree), které lze číst pozvolna a užívat si každé slovo, aniž by se člověk jako kůň pobízený bičem musel hnát k cílové pásce se záměrem zjistit "kdo to byl a proč to udělal".
V žádné knize, kterou jsem kdy četl (několik stovek), jsem se nesetkal s tak rozvinutými postavami jako v Anně Karenině. Vzhledem k tomu, jakou míru života do nich Tolstoj vetkal, se téměř stydím užívat takového označení, neboť "postava" zní jako slovo označující plochou, dvojrozměrnou, karikaturu člověka a jeho osudů. Lidé v tomto románu jsou vše, jen ne to - Tolstoj nesmírně rozuměl lidem, jejich povahám, pohnutkám, náladám, vztahům - a dokázal je ve všech barvách vykreslit a přenést do psaného slova. To vše na pozadí ruských reálií tak jasně a uvěřitelně vyvedených, až čtenáři dávají pocit, že otevřením knihy se přenesl o sto padesát let zpět nejen ve své představivosti, ale celou svojí existencí.
Přesto, i toto přenesení v čase, nám ukazuje, že kulisy se sice změnily, ovšem člověk byl stejný tenkrát jako dnes. Tytéž mezilidské osudy, trable, radosti, občas jen v mírně odlišných odstínech, zažíváme i my všude kolem sebe na počátku století jedenadvacátého.
Navzdory rozsahu knihy má Tolstoj dar čtenáře nenudit. Naopak ho se samozřejmou lehkostí provádí každou z osmi set stran - až jsem opakovaně hledal přirovnání, která by přirozeně plynoucí průchod dějem dovedla vystihnout.
Na románu oceňuji také velkou míru filozofických úvah, zejména zaměřených na smysl lidského bytí. Vpravdě, jde sice o otázku, na kterou nelze hledat univerzální odpověď, ale je zajímavé pozorovat, jak se s ní potýkají ostatní - nehledě na to, jedná-li se o lidi reálné, nebo žijící pouze na stranách knih. I když při čtení Anny Kareniny jsem nabýval opakovaně dojmu, že charaktery tohoto díla v sobě mají více života, než kdekdo ve světě z masa, kostí a kamenů.

Četl jsem překlad T. Haškové, vydaný roku 1964 v Mladé frontě. Za přečtení stojí i doslov Jiřího Honzíka - ten se naštěstí vyhnul jakékoliv poplatnosti době a vyjadřuje se výhradně ke knize, jejímu autorovi, a okolnostem, ve kterých dílo vznikalo.
Nejoblíbenější pasáž románu: Kosení trávy

10 29.12.2020

Kandidát na nejvíce nadhodnocenou sci-fi knihu. Nerozumím tomu, za co tento román byl oceněn. Pro mě, bohužel, pouze nuda, nuda a nuda. Několikrát jsem se musel přemlouvat, abych pokračoval. Dostal jsem se do půlky, pak už jsem to nevydržel a knihu odložil. Co vás ostatní na tom tak bavilo?

9 10.12.2011

Dokonale. Kulisy se meni, ale clovek zustava stejny.

8 29.12.2020

K přečtení knihy mě přiměl neznámý objekt Oumuamua, který prolétl naší sluneční soustavou. Setkání s Rámou přesně o tomhle vypráví. Myšlenka knihy je výborná. Podání občas trochu vázne - mnoho popisu, málo přímé řeči. Za přečtení určitě stálo. Výborné dílo.

8 15.04.2019

Mezi McCarthyho romány, byl Suttree posledním, který jsem nečetl. Váhal jsem a čtení odkládal - ať už kvůli rozsahu, nebo kvůli tomu, že mnozí o Suttreem hovoří jako o dílu, které se z McCarthyho tvorby vymyká. Příliš mě neponoukaly ani názory, že se toho na pěti stech stranách moc neděje, a pokud ano, tak vše vyznívá jaksi pesimisticky, sklíčeně, beznadějně.
V rozporu se vším uvedeným, kdykoliv jsem Suttreeho vzal do ruky, náhodně otevřel a přečetl pár řádků, jeho svět se mě snažil vtáhnout a zpět už nevydat. Nakonec jsem se tedy do čtení položil.
Se Suttreem jsem se spřátelil hned od prvních stran a naše přátelství vydrželo až do samého závěru. Prožívali jsme spolu jeho vzestupy, pády, lásky, smyslová opojení, zklamání, nemoci - snad všechny úhly, tvary a odstíny života, které se nabízí.
Suttree je přesně kniha, kterou jsem potřeboval, aniž jsem to věděl. Nikam nespěchá, nesnaží se budovat vyumělkované napětí. U mnoha knih se přistihnu, že jimi jen proletím jako rychlík zavřeným nádražím - abych se dozvěděl, co bude na další straně, v další kapitole, jak to vše dopadne. Čtu rychle, abych za sebou už měl stránky, které autor vystavěl jen coby schody někam jinam.
Suttree je přesný opak - nevytváří příslib něčeho, co by mělo přijít. Soustředí se na život v přítomné chvíli - na život, který se odehrává teď a tady. Protože, jako v životě, nikdy nemůžeme vědět, zda-li přijde ještě něco dalšího - tím spíše v životě člověka, který se dobrovolně vzdal spěchu, frčků a společenských pozlátek, aby to vyměnil za život vyděděnce žijícího na okraji, přesto jaksi více v poklidu a v bližším, živějším, upřímnějším vztahu se světem vnitřním i vnějším.
Na síle zážitku, který ve mně čtení Suttreeho zanechalo, se jistojistě přičinila i kvalita překladu Aleny Dvořákové. Obratnost, cit, vynalézavost, láska a pečlivost, která se zrcadlí v každé větě, čtenáři českého překladu zprostředkovává tak silný kontakt se světem v knize, až jsem pevně přesvědčen, že bez ohledu na čtenářovu úroveň angličtiny, má pro našince smysl tuto knihu číst výhradně v češtině.
Pokud Suttree měl být opravdu mým rozloučením s tvorbou Cormaca McCarthyho, jedná se rozloučení výsostné, nad všechna původní očekávání. Věřím však, že se brzy dočkáme ještě alespoň jednoho románu, jímž by měl být "The Passenger". Z počtu děl, které McCarthy za svůj život publikoval, je zřejmé, že si i tentokrát dává na čas.

7 04.08.2019

Četl jsem v originále loni na Vánoce. Vynikající sbírka čtyř novel. Líbily se mně všechny. Je zvláštní, jak málo člověk může znát ty, kteří žijí kolem něj, a jak málo může znáš sám sebe. Doporučuji všem příznivcům Stephena Kinga i těm, které zajímá, kam až člověk může zajít. Obzvláště první novela (1922) jde až na kost.
Jediné, co se mně na českých vydáních Kinga nelíbí, jsou obálky - proto jsem začal kupovat originály ze zahraničí. Kde jsou ty staré časy, kdy byly krásné obálky jako Svědectví, Carrie, Salem Lot, Osvícení, Řbitov zviřátek, Dračí oči, Temná půle, Christina, atd. - prostě většina těch, které kreslil Petr Bauer. Český King si zaslouží mnohem lepší obálky. Ale knížka je výborná, nehledě na přebal. O překlad se opět postarala p. Linda Bartošková, které nelze vytknout ani ň.

7 30.11.2011

Četl jsem špatné knihy, průměrné knihy, dobré knihy, výborné knihy, vynikající knihy a potom knihy, kdy jsem měl pocit, že byly napsány přímo pro mě.
O čem mluvím, kdy mluvím oběhání, je jednou z nich. Kromě ní jsem od Murakamiho četl Norské Dřevo a Na jih od hranic, ovšem k autorovi jsem si vztah utvořil až po přečtení jeho pocitů ze psaní a z běhání.
V čem pro mě kniha byla tak zajímavá? I já sám běhám a píšu. Občas mi dochází energie a motivace k jednomu či druhému. Vidím však, že nejsem sám, že Murakami je na tom podobně, že ví, o čem mluví.
Velké romány, stejně jako maratony, vyžadují spoustu energie, odhodlání, trpělivosti. Psaní a běhání jsou si dost podobné, ovšem to jsem zjistil až díky této knize. A stejně jako Murakami, i já, když běhám, (ne)přemýšlím o....

Přečetl jsem s přemáháním třetinu knihy. Ploché postavy, nezajímavý popis politických událostí. Přechod do počítačové hry, které byla snad ještě méně záživná než všechny předchozí strany. Jednu hvězdičku dávám za napínavé stránky o tom, jak jedna z postav propadla paranoie ve vztahu k fotografiím, které vycházely z fotoaparátu. Bohužel zklamání.

5 25.02.2024

Vyborna, srozumitelna a s nadsenim pro obor napsana kniha. Precetl jsem si ji, protoze jsem se chtel dozvedet neco noveho mimo svuj obor (IT). Velmi kvalitni obsah doplnen spoustou obrazoveho materialu.

5 01.04.2020

Příjemné čtení. První moje sestkání s Harry Potterem. Příběh dobře ubíhal. Jen dva kapitoly se trochu vlekly. Zkusím i další díl.

5 17.03.2019

Dopaminova opici draha. Ctenar obraci stranky, aby zjistil, co bude na konci za vysvetleni. Vysvetleni pro chovani hlavniho protagonisty a pro to, co se mu a kolem nej deje, je vsak pomerne neuspokojive. Autor se to pokousi vysvetlit, ale vysvetleni stoji na vratkych nohach. Trhlina byla o vela lepsi.
Ovsem vzhledem k tomu, do jakeho zanru kniha spada, podstatu sveho zanru celkem naplnila.Cetla se sama, byla napinava, strasidelna.

4 09.03.2023

Nejsem si jistý, jestli po přečtení knihy Trhlina od spisovatele jménem Josef Karika je Tríbeč tím správným místem na výlet.

Tento komentář mě navnadil knihu si přečíst. Díky.

Třetí pokus. Tentokrát jsem to už zvládl. Až na pár záblesků britského humoru mi kniha přišla nezáživná, těžkopádná. Uniká mi, jak je možné, že se zrovna toto dílo těší tak nesmírné popularitě. Jsem rád, že jsem knihu přečetl, abych měl představu, o čem je řeč. S dalšími čtyřmi svazky této "trilogie o pěti knihách" však pokračovat nebudu.

3 12.09.2023

K Suttreemu se mi velmi hodí píseň House of the Rising Sun. Vždy, když ji hraji na kytaru a zpívám, Suttree se mi vybaví.

3 02.10.2020

Jak porozumět digitálnímu světu je výborná kniha. Záměrem autora bylo představit běžnému člověku, který informatiku nestudoval, jak náš na počítačích nyní už závislý svět, funguje. Autor postupuje od fyzické podstaty počítačů, přes jejich programovou výbavu až po vzájemné propojení díky internetu. Srozumitelně vysvětluje pojmy, které jsou i laické veřejnosti známé, ale přesto zůstávají veřejností nepochopené, např. "jedničky a nuly". Váš strýc nebo soused, až toto slovní spojení po přečtení Kernighanovy knihy příště použijí, už budou vědět, o čem mluví. Autor vysvětluje, jak počítače fungují na mechanické bázi (hardware), jak jsou jim zadávány instrukce, aby dělaly to, co se po nich žádá (software) a jak jsou spojeny do celosvětové sítě známé jako Internet. Čtenář vybaven těmito znalostmi už je schopen pochopit i závěrečnou část, která se právě Internetem zabývá. Takový čtenář už dokáže ocenit nejen přínosy Internetu, ale je schopen si už uvědomit i předkládaná úskalí. A kvůli tomu kniha vznikla - aby si široká veřejnost byla vědoma, co znamená nejen pohybovat se na internetu, ale žít ve světě, kde jsme obklopeni počítači, senzory a mobily na každém kroku. Tato zařízení o nás sbírají data, zaznamenávají je a předávají k dalšímu zpracování. Uvědomění si těchto skutečností nutně neznamená, že čtenář může tento stav změnit, ale už by měl být schopen zvážit rizika, kterým je vystaven, když počítač, mobil, Internet nebo například chytrý reproduktor umístěný uprostřed obýváku používá. V žádném případě nemohu souhlasit s komentářem pode mnou, že kniha je "jednoduchá, tak pro 11-ti letého kluka". Ano, kniha je napsána srozumitelně, aby si ji i takto starý hoch mohl přečíst. Současně si ji však může přečíst a dokáže ji pochopit kdokoliv bez ohledu na věk či předchozí znalosti. Albert Einstein řekl, že pokud něco nedokážete vysvětlit šestiletému dítěti, tak tomu sami nerozumíte. Jestli tedy Kernighan zvládl látku své knihy sdělit tak, aby jí porozuměl dorostenec, odvedl velmi dobrou práci. Knihu jednoznačně doporučuji. Pozn.: Četl jsem originální vydání, tak kvalitu českého překladu ve svém hodnocení neposuzuji.

3 29.01.2020