mirektrubak komentáře u knih

Lyrický příběh, plný drsné, přírodní poetiky.
Dějová linka, to pro mě nebylo to nejdůležitější (stejně jsem z hodin literární výchovy věděl jak to dopadne), ale zaujalo mě vykreslení jednotlivých postav i života na kyrgizské vesnici - úplně plasticky se (z popisu všedních situací) zhmotňují tři hlavní hrdinové - autor má na jejich představení pár stran, ale jako čtenář cítím, jako bych je dobře znal.
Tvrdý život Čingiz Ajtmatov nijak nepřikrášluje, ale stejně tu venkovskou atmosféru dokáže zachytit tak, že městský člověk ve 21. století Danijarovi a Džamile trochu závidí a snad by s nimi i měnil. Já vím, kdybych žil a pracoval v kyrgizském kolchoze, tak by mě ta romantika brzy přešla...
Kouzlo Ajtmatovova psaní vidím ve schopnosti věrohodného zobrazení obyčejných životů a běžných situací - a Džamila je v tomto smyslu drobným mistrovským dílem.

6 28.02.2017

Je to mimořádně intenzivní vyprávění, strhující, naléhavé ... a vědomí toho, že se jedná o skutečně prožité emoce tomu ještě dodává na intenzitě. Docela obdivuji Terezu Boučkovou, že vše takto bez cenzury popsala a nešetřila ani sebe.

Já to četl jako příběh o rozpadlých vztazích, kdy už nikdo nikomu moc nedůvěřuje a nikdo si navzájem nic neodpouští.Vidíme celou situaci z pohledu matky, která sice deklaruje, že adoptivním dětem věnovala spoustu lásky, péče a tolerance, ale do příběhu vstupujeme až v okamžiku, kdy už je tohle všechno minulost - už sledujeme dospělé jen jako kárající a vyčítající vychovatele - už ne jako rodiče. Kříčí se zde, spílá a fackuje a plive. Pořád dokola. Emoce tečou a nikdo se nemůže cítit dobře. Dospělí vypadají, že neumí nic jiného než hulákat a dospívající neumí nic jiného než krást a utíkat.
Pro mě je nejvíc vypovídající scéna, kdy se matka dožaduje klidu aspoň na Vánoce - samozřejmě hlasitým křikem.
Myslím, že i kdyby se náhodou chtěl někdo polepšit, tak v tomhle prostředí fakt nemůže.
Nejvíc mi bylo líto nejmladšího syna, na kterého nikdo nebral ohled.

Kniha je velmi osobní a tak budu v komentáři také osobní: v průběhu čtení jsem si uvědomil, jaké jsem měl štěstí, že mám svoji maminku. Která po mě neječela v době mých sedmnácti let, kdy jsem určitě mnohokrát přišel domů opilý, nepomáhal jsem doma, zavíral se ve svém pokoji a jistě jsem taky někdy něco snědl z ledničky, co bylo určeno pro zítřejší oběd. Musela skřípat zubama, ale udržela se a vyvarovala se kázání o tom, kolik pro mě obětovala a jaký já jsem a nejsem syn.

13 20.02.2017

Bylo to působivé, atmosferické, tajemné, ocenil jsem tempo vyprávění. Četl jsem to ušima jako audioknihu (děkuji za tip globetrotterovi) a opravdu jsem se do příběhu ponořil.

12 09.02.2017

Pan Czendlik se stal knězem hlavně proto, že povolání faráře je v Polsku vážené. V semináři bylo studium Bible jeho nejméně oblíbený předmět, první roky svojí služby popisuje tak, že "bylo to jako chodit do továrny", službu kněze přirovnává k práci holiče (proto by se mělo chodit do kostela za knězem s předchozí objednávkou) a před farníky by se mnohdy rád schoval za vysokou zdí... Po těchto informacích, které jsem se dozvěděl v úvodu knihy jsem si říkal, jestli pro mě má vůbec cenu číst dál...
Ale Czendlik je příjemný, charismatický člověk a dobrý vypravěč. Sedět s ním někde na pivu by určitě bylo zárukou dobré zábavy. A když se přes hromadu vtipu a různých veselých historek z natáčení dostaneme až k jeho názorům na svět, zjistíme, že je to tolerantní, otevřený muž se srdcem na správném místě.
Jeho svět, který v rozhovoru ukazuje, je místem, ve kterém je dost prostoru pro pochopení druhých i pro pomoc potřebným. Sympaticky přiznává, že není žádný myslitel, což se, myslím, docela potvrzuje, protože jeho výroky jsou často spíše mnohokrát opakovené banální pravdy ve smyslu "každý člověk je jiný a proto každý potřebuje samostatný přístup", "vše, co v životě zažijeme, nás nějak mění", "lidé málokdy hodnotí sebe samotné objektivně" ...
Jiná tvrzení jsou zase taková, že nad nimi zůstává rozum stát. Vleže není hlava výš než srdce a proto nás napadají vleže myšlenky, ve kterých nemá rozum převahu. Takže pokud bych chtěl, aby mě napadaly myšlenky s převahou srdce, tak bych se měl ... postavit na hlavu? Na hlavu postavené je třeba i tvrzení, že podvědomá víra Čechů v boha se pozná podle toho, že používáme slova jako "proboha" nebo "ježíšmarja". To je ale přece vyložená hloupost. To už bych mohl rovnou tvrdit, že máme v sobě latentní víru v Alláha, protože používáme arabské číslice.

Samostatnou kapitolou jsou potom otázky paní Zahradníkové, které působí dost povrchně.

Chápu snahu o to, představit otce Czendlika jako normálního člověka, ukázat, že i katolický kněz může být "obyčejný člověk jako já". V našem prostředí, kdy duchovní považujeme za lidi, kteří mentálně žijou někdy v předminulém století, to považuji to za přínosné. Jenom na můj vkus bylo těch vtipů, příběhů, metafor a bonmotů trochu moc. Z mého pohledu by mohla mít tahle knížka tak poloviční délku.

13 08.02.2017

Byl to zážitek.
Použité valašské nářečí a náznak idylické atmosféry (svérázný otec a jeho synové - rošťáci) v první kapitole - to by mohlo naznačovat, že budu číst nostalgický příběh o dospívání v rázovitém venkovském prostředí. Ale atmosféra brzy zhoustne...

Na specifický jazyk (takové to "jest to tak" a "nároku si činiti") jsem si zvykal celou knihu a vlastně jsem si pořádně nezvykl až do konce. Ale možná v tom je to kouzlo, kterým na mě Sekyra působila - ta kombinace trochu archaického jazyka, moderního pojetí (Vaculík se čtenářem neúprosně smýká mezi různými fázemi svého románu, zaplavuje ho detaily a zásadní věci se dozvídáme jen jaksi mimochodem) a stále se stupňujícího pocitu beznaděje, který kniha navozuje.
Nejsilněji na mě působil příběh otce a ta osudová nevyhnutelnost, se kterou se musel dostat do konfliktu s vlastní ženou, rodinou, vesnicí a nakonec i stranou. Kapitola, kde otec popisuje svoji marnou snahu o vedení JZD je pro mě vrcholem - byla to absurdní groteska a antická tragédie najednou.

12 05.02.2017

Není pro mě úplně jednoduché číst Wolkerovy básně bez předsudků, protože když se řekne "proletářská poezie"...
Ale Wolker samozřejmě nemůže za to, že mě ho komunisti znechutili, navíc touha po sociálně spravedlivé společnosti není nic špatného a v roce 1922 vypadal svět jinak než dnes.

Ale stejně ... místy jsou obrazy chudoby a burcování k boji přesvědčivé, i vztek a pocit křivdy působí autenticky, ale silnější zážitek, nějaké ponoření se do Wolkerovi poezie, to u mě nenastalo.

Pozn: "Přečetl" jsem jako audioknihu.

4 05.02.2017

Poučený rozhovor dvou sečtělých věřících nad vybranými kapitolami z Bible - předpokládá logicky čtenáře se zájmem o Nový i Starý zákon (narozdíl od knihy "Exotem na této zemi", ta se dá zkonzumovat i nevěřícím čtenářem) a také pozorné, trpělivé čtení. Za to dostaneme zajímavé informace o pozadí biblických textů (co bylo ztraceno v překladu, proč se od sebe jednotlivá evangelia liší atp.). Ale to nejzajímavější (pro mě) je, jak na pozadí biblických ukázek dokáže otec Heryán vykreslit svět jako místo naplněné nadějí a Boží přítomností.
Mrzelo mě jenom, že výběr ukázek z Bible nebyl pestřejší - zajímali by mě knihy proroků i soudců, Exodus...

Není úplně jednoduché najít nějaký citát, který by vystihoval atmosféru knihy, protože zde nenajdeme "hláškování", takové ty skladné a přenosné věty, které zní moudře a dají se snadno citovat. Přesto jsem našel větu, která by mohla být něčím jako mottem celé knihy: "Odpouštění a milosrdenství potřebuje každý, bez rozdílu, protože nikdo nedokáže sebe samého vytáhnout z vody za vlasy."

8 04.02.2017

Vůbec jsme se s autorem nesetkali.
Příběh už jsem víděl zfilmovaný, tak odpadl ten prvek četby, kdy čtu, abych se dozvěděl, jak to dopadne.
Ale ani styl psaní mně nepřišel zajímavý, spíš mi lezla na nervy ta přirovnání jako "byl nenápadný jako středník v 800 set stránkovém románu", "zbledla jako neurastenická princezna", nebo "život je jen uzavřená plicní chlopeň".
Zdálo se mi to hodně umělé, jako by nám Foenkinos říkal: "Podívejte na mě, jak dokážu být originální a kreativní".
Ale originální mě to nepřišlo - vkládání krátkých odboček důvěrně znají všichni fanoušci Vonneguta, přestřihy mezi reálnými a bizarními scénami mnohokrát a mnohem lépe předváděl Boris Vian atd.
Takže mě ta podivná postmoderní koláž stylů nebavila. Na psychologický příběh byly osoby popsány příliš povrchně, na knihu absurdního humoru se zase příliš stránek věnovalo popisům vnitřních pocitů postav. A hrdinové knihy byly vinou nejednotné atmosféry také dost nevěrohodní, například Markus v jedné chvíli není schopen ze sebe dostat jediné slovo a stejný den (jen o pár listů dále) seká vychytané repliky jako z nějakého sitcomu...

Ale možná to celé mělo nějaký umělecký záměr a já ho jenom nepochopil, nicméně pro mě zůstává nejpříjemnějším aspektem knihy přebal, na kterém je fotka druhé nejkrásnější ženy na světě ;)

3 29.01.2017

Z každé věty je poznat, jak to měl Juraj Kušnierik na Islandu rád. Zasvěcený komentář seznamuje čtenáře nejen s islandskou alternativní hudební scénou, ale i s Islandem jako takovým. A vyvolává silnou touhu se jet s tímto mimořádně sympatickým národem seznámit osobně. Kdo by mohl odolat tomu, jet se podívat do země, kde řidiči dají přednost chodcům i mimo přechod, kde je telefonní seznam řazen podle křestních jmen a kde není ani jedna prodejna McDonald's?

Protože jsou islandské kapely otevřené posluchačům, tak každá zmíněna hudební skupina lze dohledat na YouTube a Hudbu ostrova lze vnímat i jako komentovaný PlayList. Já jsem to tedy takto udělal, každou kapitolu jsem si doprovodil muzikou o které se psalo - a narazil na spoustu zajímavých věcí k poslechu, které se (předpokládám) stanou trvalou součástí mého seznamu oblíbených interpretů.

A tady malá ukázka islandského blues:
https://www.youtube.com/watch?v=AyDyC_KSvYw

2 28.01.2017

Zařazení do kategorie "politologie" by mohlo naznačovat, že se bude jednat o suchopárnou studii, plnou čísel, faktů, statistik a s mohutným poznámkovým aparátem.
Ale ve skutečnosti je tato kniha sérií příběhů o konkrétních lidech, s konkrétními osudy - je to vlastně osobní svědectví o životě v Rusku od zasvěceného insidera - mnohem víc jako Szczygieł než jako Samuel Huntington.
A funguje to výborně - vyprávění je živé a plastické, až jsem někdy zapomínal, že čtu non-fiction. Témata také nejsou přímo politická, ale dozvídáme se o dívkách-zlatokopkách, sebevraždách modelek, sektách v Rusku, gangsterovi, který chce být filmový režisér ... informace o putinově režimu tak dostáváme často v druhém plánu, jaksi mimochodem.
A navíc: mnoho témat může být i obecnějších, vždyť korupce, povrchnost médií, provázanost podnikatelů a politiků - to jsou věci, které jsou povědomé i nám v Česku.
Kniha je mrazivá, ale je psána svěžím, čtivým jazykem, místy i poeticky a občas i -v rámci možností - s humorem ("Rusové mají víc slov pro korupci než Eskymáci pro sníh")

Ke mně se Pomerantsev dostal náhodou, jako dárek. Ale byl jsem velmi příjemně překvapen a určitě můžu doporučit.

7 27.01.2017

Komplexní pohled do středověkého pojetí pekla, očistce a ráje.
Je to ale velmi komplikovaný (a dost toskánsko-centrický) svět - bez kapitol, které vysvětlují jednotlivé zpěvy bych já osobně byl zcela ztracen. Takto jsem držel v jedné ruce knihu (kde jsem listoval mezi aktuálně čteným zpěvem a vysvětlujícím komentářem) a v druhé telefon, kde jsem si googloval informace o všech těch šlechticích, duchovních, velmožích a mytologických postavách. To byl možná ten nejzajímavější aspekt celého čtení - že jsem se dozvěděl spoustu nových informací (které jsem teda většinou za chvilku zase zapomněl).

Paradoxně ta nejméně atraktivní část čtení byly samotné básně - to přikládám faktu, že jsem četl Komedie v překladu Vrchlického (byl to dárek a takhle jsem ji prostě dostal) - a ta více než sto let stará čeština (ve které například slova jako "vůdce" nebo "soudruh" ještě neměla své dnešní významy) mně dost vzdorovala a čtenářský požitek se prostě nedostavil. Takže si slibuji, že se ke Komedii ještě vrátím v modernějším překladu (ale až za nějakou dobu).

Nepamatuji si, kdy naposled se mně nějaká knížka četla tak těžko - běžně čtu u hudby, u televize atd., ale Božská komedie, ta vyžadovala naprostou pozornost.

8 24.01.2017

Střídání perspektiv a vyprávění z pohledu dětí (a jen někdy dospělích) je působivé. Atmosféra je skličující, jak se dá u podobného příběhu čekat, ale té emocionální naléhavosti je dosaženo bez patosu a nějakých dramatických efektů - k dramatickým situacím dochází většinou mimo děj a dovídáme se o nich až z reflexí jednotlivých postav.
Při čtení jsem byl příběhem zaujat, ale neměl jsem pocit, že čtu nějaké veledílo ... ale po odložení knihy (píšu tento komentář cca 3-4 dny po dočtení) ze sebe pořád ten tísnivý pocit z příběhu sirotků nemůžu setřást.
Trochu přemýšlím, kolik podobných osudů se odehrává ve světě právě teď a proč jsme my všichni vždy tak ochotni dívat se raději jinam ( a nejčastěji sami na sebe)

9 11.01.2017

Kniha měla určitě mnohem větší potenciál zaujmout v době svého vzniku (paradoxně to tak nebylo), kdy jednak nebylo známo ještě tolik informací o praktikách stalinova režimu a nebylo známo tolik z pozadí politických procesů proti vrcholným členům strany. A také v době, kdy sovětský režim existoval, byl silný a vypadal, že tady bude na věčné časy, vypadala analýza myšlenkovýhc pochodů komunistických funkcionářů jako důležité čtení.

Dnes je Sovětský svaz minulost a my víme, že žádné teorie a myšlenkové koncepty v něm nehrály zásadní roli, že to bylo tupé a kruté násilí, které tento režim drželo pohromadě, tak už jsou rozhovory Rubašova s Ivanovem (a Gletkinem) mnohem méně zajímavé. Přesto kniha nabízí čtivý pohled do světa sovětských mostrprocesů - jak do průběhu příprav, tak do myšlenkových pochodů aktérů.
Neumím odhadnout, jestli Koestler zamýšlel podat Rubašova jako sympatickou postavu a jestli zastával nějaké postoje, které v deníku a rozhovorech zastával Rubašov. Ale z mého pohledu se mu pouze povedlo působivě vykreslit, jak je sovětské, komunistické myšlení vzdálené od reálného světa a jak deformovaný svět vlastně sovětští komunisté žili. Úcta k životu jiných, úcta k pravdě, k základním lidským hodnotám - nic. Intelekt pouze jako nástroj pro vymýšlení omluv pro své vlastní postoje. Hezky je to vidět kdykoli, když se na stránkách objeví nějaká vedlejší postava (domovník, prcek, Richard...). Hned vidíme rozdíl mezi živými lidmi s lidskými vlastnostmi a mezi komunistickými odlidštěnýmí postavami, kteří už dávno nechápou (a nechtějí chápat) opravdové lidské hodnoty, protože je mají nahrazené doktrínou.

Je zde také zřetelně popsána ta zvrácená podstata komunismu (a dalších utopií), kdy se hrstka lidí rozhodne změnit budoucí svět k lepšímu i za cenu toho, že ty lidi (pro které má být budoucí štěstí určeno) klidně masově pomorduju.

V porovnání s 1984 nemá Koestler šanci, orwellova kniha nabízí univerzálně srozumitelnou, obecnou vizi boje prosté humanity (Winston není žádný intelektuál a Rubašov i Ivanov by jim jistě pohrdali) proti totalitnímu světu. Proto nám rozhovory Winstona s O'Brianem mohou říct mnohem víc než Rubašov a Ivanov a jejich úvahy - a diskuze, kdy se snaží "dopočítat", kolik je vlastně 2+2 jsou také mnohem působivější a emocionálně intenzivnější než cokoli ve Tmě v polednách.

3 07.01.2017

Vtipná a svižně psaná kniha, která se "četla sama". Záruka příjemně stráveného odpoledne nebo večera (na víc než pár hodin četby to opravdu nedá).
Nemyslím, že by druhý a třetí díl Aristokratky byl "horší", spíš jde o to, že se autor opakuje a jednotlivé knihy se od sebe vlastně neliší a nepřináší nic nového.

7 03.01.2017

Světlana Alexijevič zde prezentuje stejný styl jako v knize Doba z druhé ruky - a opět je jedním slovem strhující. Přitom by to teoreticky nemělo fungovat, kapitoly se opakují a pohybujeme se stále dokola mezi výpovědmi vojáků mužů, vojáků žen, matek a manželek (trochu mně zde chyběl jen pohled otců sovětských vojáků) - takže by to mělo být brzy jednotvárné. Ale není: zpovědi jsou působivé, drásavé, opravdu až hypnotické, čtenář úplně jako by přímo s aktéry rozhovorů seděl v nějakém ruském nebo běloruském městě v kuchyni a poslouchal to naživo ... velmi silné. Týká se afghánské války, ale obávám se, že podobné rozhovory bychom mohli vést s vojáky a jejich rodinama u mnoha jiných konfliktů a na různých dalších místech světa. V tom asi spočívá univerzální pacifické poselství téhle knihy.
Poslední část, která zachycuje boj autorky proti zametání historie pod koberec, připomene Dobu z druhé ruky, ukazuje jak silné je trauma lidí vychovaným sovětským systémem po kolapsu SSSR. A jaká neskutečná nostalgie po silném, autoritativním státu je stále v Rusku (nebo Bělorusku) přítomna. Což působí taktéž velmi mrazivě.

11 03.01.2017

Knihu jsem především bral jako hold všem speciálním pedagogům, kteří se kromě své práce musí potýkat s nedostatkem finančních prostředků a podpory okolí. Argument "proč investovat tolik peněz do pár dětí, ze kterých stejně určitě nic nevyroste" je jistě často vyslovován jak v USA, kde se příběh odehrává, tak i v ČR.
Jinak mě ale děj příliš nechytl, měl jsem pocit, že (přestože se jedná o příběh podle skutečné události, což nechci nijak zpochybňovat) se vše odehrává docela předvídatelně a že se na moje emoce tlačí tak nějak příliš okatě. Není nijak složité mě dojmout, ale Torey Hayden se to nepovedlo.

Proč se kniha z názvem Beautiful Child v češtině jmenuje Tichá holka a proč je na obálce roztomilá blondýnka s mašlema, když je hlavní hrdinka popisována jako nevzhledná černoška - to je asi záhada, kterou nerozluštím.

1 03.01.2017

Kniha je hodně otevřená v popisu vztahů i vnitřních pocitů autobiografické hrdinky (podle hesla Lucie Piussi, že žádné tabu neexistuje). Jasně - není to žádné vytříbené psaní (já jsem četl hned po povídkách Amose Oze a v porovnání s tímto pečlivým stylistou vypadala Láska je sliepka docela nahrubo tesaná), ale to je jako vyčítat Rodinovi, že nemá hladké sochy jako Michelangelo.
Mě to teda hodně zaujalo, bylo zde místo na humor i hodně přesných a mrazivých postřehů z partnerského života, vše popsáno s drsnou upřímností a až na kost.

3 27.12.2016

Tuto útlou knížku budu jistě velmi brzy mít hodně ohmatanou. Souhlasím s tím, že pět hvězdiček se opravdu zdá být málo pro tolik vřelosti, pokory a moudrosti (ale to je tím, že tento druh knížek se asi nedá hodnotit nějakými standardními literárními hledisky).
Je zde vše to, čím otec Ladislav oslovuje svoje věřící a proč je kostel při jeho mších naplněný až po střechu, tedy snaha najít v evangeliích Boha, který není krutý, soudící a nemilosrdný, ale naopak velkorysý a milující. Nabízí se zde cesta ke štěstí a klidu vlastního života prostřednictvím nalezení víry, rozebírají se biblické texty, ale jsou zde také osobní příběhy, které budou oslovovat i čtenáře, kteří se náboženským tématům vyhýbají.
Takže je možné doporučit všem - protože laskaví a milosrdní lidé jsou jedinou nadějí tohoto světa.
--
ps.: Speciálne mě potěšila kapitola, kde pan Heryán popisuje úžas a okouzlení, které zažíval při prvním poslechu (mojí nejoblíbenější) kapely Živé kvety a kde byly velmi přesně popsány pocity, které mám z poslechu jejich písní i já.

15 19.12.2016