milary komentáře u knih

Nostalgické, půvabné, nekonečně teskné...
Hlasoví mágové Lukáš Hlavica a David Novotný četli příběh dvou kluků, kteří se přes svou rozdílnost stali přáteli. Dvou kluků z rozdílného prostředí, s úplně rozdílnými dosavadními životními zkušenostmi. Kluků, pro které se právě ta rozdílnost stala darem, posouvala je dál a obohacovala. Učila je vyrovnávat se s jinakostí. Tak to má být. Tak to funguje.
Pokud se ovšem "práva" definovat jinakost a opovrhovat jí nedostane jiným klukům, co nosí hnědé košile a bílé podkolenky a zdraví se zdviženou pravicí. Pokud se zrovna neschyluje k válce. Pokud...

13 10.05.2024

Pro mě jeden z nejhezčích Agathiných příběhů. Protože jsem četla nedávno volné "předpokračování", Karibské tajemství, vklouzla jsem do dalšího výletu za spravedlností slečny "Nemesis" Marplové lehce a s nadšením: už proto, že byl sponzorován jejím - mezitím zesnulým - zámožným známým z výše zmíněného případu.
Co měla slečna M. v rámci sponzoringu (a dokonce přislíbené odměny v případě úspěchu) zjednat? Spravedlnost, no bodejť. Pro koho? Kde? Stran čeho? Vodítka??? Žádná.
Moc jsem si tu road movie užila. Jo, filmově. I když mi ji před oči kladly hlasy Růženy Merunkové a Otakara Brouska.

13 02.03.2024

Slezský Glatz r. 1920, osídlený převážně německým obyvatelstvem.
Dvě násilné smrti jsou důvodem pro příjezd berlínského armádního vyšetřovatele Wilhelma Kleina. Sám tajemný vyšetřovatel "odjinud" vzbuzuje značnou nelibost nejrůznějších místních hlavounů, zejména když si vybírá k ruce outsidery, rebely a podobné nepoddajné z policejního sboru.
A navíc se zdá, jakkoliv se důvody k vyšetřování množí, že jaksi chybí obecné nadšení pro odhalení pachatele(ů) zločinů, pozadí se komplikuje, indicie jsou fantaskní a stopy končí pod kobercem.

Hodně se mi to zamlouvalo, postavy jsou skvělé, dění vycizelované a napětí ažaž. Nemůže to nepřipomínat Kutschera, ale žádná nápodoba, kdepak. Autorův styl psaní je osobitý a brilantní.
Konec? No - na mě už trochu "přemyšlený", ale...

Poslouchala jsem audioknihu čtenou Jakubem Gottwaldem a byla jsem spokojená. Dalšího Kleina si určitě ujít nenechám.

13 17.01.2024

Dagmar Pecková je osobností ve světě hudby, který mám ráda. Vážím si jí, obdivuju ji pro to, co v něm dokázala. A považuju si i autora Lukáše Kuty, který - sám muzikant, skladatel a hudební publicista - rozhovor vedl zasvěceně a citlivě zpřístupňoval a posouval občas trochu příliš se košatící teorii do čtenářsky plynulého celku.
Kniha je opatřena krásnými fotkami, které vybrala a komentovala sama paní Pecková, případnou předmluvou autora, medailonkem D. P. od Jana Králíka a doslovem lékaře W. Diddena.

13 31.10.2023

Méně známá komedie? Tak to jsem moc ráda, že jsme se seznámily. Půvabná drobnost o jednom lakomci, jeho zamilované dceři a nápadníkovi, který neoplývá penězi, ale zato má "za ušima". Chytrá a vtipná hříčka o léčce, která chytne do pasti prohnaného šejdíře.
Moc jsem se bavila. I díky skvostnému obsazení rozhlasové podoby v čele s Josefem Somrem.

13 13.07.2023

Všechny kočky a JÁ milujeme Valerianu. :) Osmdesát procent a nepomůžu si, i když - oproti prvnímu dílu - u druhého trochu, hlavně v závěru, převážila forma nad obsahem.

Pátrání se tentokrát neomezuje jen na vinily. Hledají se lidé, roli hrají ptáci (vč. hlídacích - no fakt!), kočky, houbičky, netradiční střelné zbraně. Obsazené osoby rozhodně neoplývají tuctovostí, autor si hraje a bez zbytečného lpění posílá sám sobě právě vytvořené seriózně vyhlížející dramatické momenty do autu pomocí vtipných hlášek toho kterého hrdiny. (No, spíš toho, než kterého; však víte :)).

Cartmel dovede skvělé věci. Zživotnit vášeň sběratelů - a je jedno, jedná-li se o vinily, knihy, či vintage oblečení. Vzbudit vzpomínky a pocity. Touhu. Připomenout to dobrodružné hledačství, když cosi není nadosah.

Čte se to jedna báseň. A jestli všechno nebere až tak vážně sám autor, proč bych měla já?

13 09.10.2022

Tentokrát jsem vyloženě netrefila jamku, takže bez hvězdiček.
První díl, Noční motýl, byl pro mě spíš experimentem, který se povedl, tak jsem po druhém díle s Mojmírem Mrázem sáhla už celkem bez zaváhání. Anotaci jsem četla. Trochu mi to skříplo Danem Brownem, ale podobných témat je, a pan Nečas je dobrý spisovatel, tak...

Znovu ten bohatý jazyk, znovu inspirace k pátrání - tentokrát v dávné historii Brna, kde bydlím. Znovu spousta podrobností o běžném životě na jeho území v daném období.
Ale... Netrefila jsem se tématicky. I když, ani to není tak úplně výstižné, přestože dávná "proroctví" a rituály všeho druhu, zejména ty dravé a odehrávající se na oblíbeném hřišti církve, už mě úplně neberou.
Co mi tentokrát opravdu vadilo, bylo - ani ne tak téma, ale jakási
předramatizovanost děje a posléze i slovní přehuštěnost, kterými jsem se ke konci spíš prodírala, než se nechala unášet na vlnách fantazie a napětí. Narazila jsem na podobné i v prvním díle, ale tam se mi to asi nakonec nějak efektivněji rozmotalo :).
Mně zatím stačilo, a dobré čtení ostatním.

Kniha o totalitní moci. Tématicky nijak zvlášť originální, ale to ony bývají málokdy; rysy totalitních systémů jsou v základu shodné a literární podoba se většinou liší hlavně nápaditostí příběhu a kvalitou zpracování.

Asi se mi ještě nestalo, abych byla u knihy, která má poměrně dobré hodnocení, tak zaskočená toporností, která snad měla být snahou o originální stylizaci (?) a celkovou jednoduchostí (což nemyslím tentokrát jako kompliment). Idea je určitě skvělá, ale domnívám se (i když se snažím zohlednit autorův věk), že talentovaný člověk, který má za sebou další tři knihy, by už mohl tušit jedno: černobílé a polopatické předestření jakkoliv ušlechtilých a moudrých postojů a myšlenek oboje spolehlivě zabije.

A ano, o víkendu jsou volby, tak mi přeběhl mráz po zádech. Ale tahle souvislost na lepší hodnocení nestačí.

13 06.10.2021

Souhlas s komentářem Metly od A do Z...
Jen bych připojila závěrečnou větu z anotace, která je opět jaksi jedním velkým
SPOILEREM:
Autor sleduje dramatickou cestu, kterou jen jeden z řidičů dokončí, aby pak nesmyslně havaroval ve chvíli opojné radosti z vítězství při návratu.

Tak dík... Inu, kdo je připraven, není zaskočen, není - liž pravda? :)))))

13 08.06.2020

Dovedu si představit, kamarádi... Po mém výlevu nadšení ohledně „Rychlopalby“ oprávněně očekáváte další souhlasnou a stejně vtipnou odezvu na opěvovanou „Křížovku“ – a nic. Nedočetla jsem, ani napodruhé. ??..???..?? (Ne ne, jsem to pořád já, ještě včera jsem se dívala a omyl je vyloučen!)
Víte, ne že byste to nezmiňovali (pan Killingjoke a pan marlowe například). Ale tam, kde vy jste se přes plot nadsázky přehoupli (bez nadsázky) s nedbalou elegancí, já se zachytla za nohavici a už to nešlo spravit.
Už úvodní soudružská synchronizace stran pohříchu fyzického vymáhání dloužku (jako službička jistému bastardovi) temperovala tentokrát moje sympatie k hrdinovi na úroveň balíčku špenátu od minulého století opomenutého v mrazáku. Co si budem - ony uniformy i všemožně jinde metají ostrýma – argumentačně, i při donucovacích prostředcích jiné povahy. A knížku proto neodkládám. Tak proč zrovna tuhle, která je celá oslintaná od mého natěšeného šetřivého očekávání? No prostě čtu asi čím dál raději knížky, aspoň ty „realisticky se tvářící“, kde je zřetelněji nalajnováno. A ne nutně úplně černobíle. A možná proto se mi nezdály ani hlášky (stále vtipné) tak lehkonoze nenucené jako v „Rychlopalbě“.

Ále, dám si pauzu, pominu čtečku a časem si vypůjčím do třetice „Křížovou palbu“ na papíře. Protože – zmiňujete ufiknuté prsty, blodkovský horor „V studni“, kdo by se netěšil..???

Člověk má neuvěřitelný arzenál prostředků, kterak se (z)likvidovat; tenhle příběh ovšem nechal mou představivost daleko za sebou. A nečetla jsem ho čistě z touhy po senzačních (až možná místy trochu fujtajblíkových) odtajněních, ani kvůli pikantním charakteristikám, kterými autobiografii obdařily slavné hlasy na přebalu. I když, kecám... Kvůli těm odtajněním asi taky trochu, poněvadž - koho by nezajímalo, jak to (všechno) dělaj... ( a nejen kosmonauti, o nichž zpívá Marek Eben)?
SPOILERY (?)
Takže: první část (nejdelší) knížky jsem pobrala jen s obtížemi; nenapadlo by mě, že je možné pokračovat na vozíku ve stylu života, který mě na ten vozík dostal.
Druhá - kratší část: pobyt u AA. Na mě občas trochu moc charismatické v náboženském kontextu, ale co já vím jak, jaké a odkud se dostává pomoci kvadruplegikovi, do té doby na doraz závislému, aby se v něm objevila ta neuvěřitelná páka se z toho všeho vyhrabat?
Část třetí, pro mě nejúžasnější: z popela vstalý karikaturista s bakalářským titulem, získaným během letitých studií za absurdní výdrže a podmínek, zrod vtipů, ty vtipy samotné, odezvy, mety, život. ŽIVOT!!! A to vůbec ne snadný, ruku v ruce s neuvěřitelně byrokratickým systémem sociálních "jistot", kteréžto peklo tenhle chlápek líčí s nadhledem a humorem, jaké marně shledávám při daleko banálnějších všednodenních peripetiích.
Jsem ráda, že jsem to četla.

13 23.11.2019

Tuhle knížku jsem po pár úvodních kapitolách dolistovala do konce a bez zaujetí zavřela. Není pro mě (a nemohou za to jen "Ohníčky všude kolem" dočtené s nadšením bezprostředně před ní); na udělování hvězd nemám nárok. Ale je spravedlivé zkusit formulovat výhrady, jakkoliv to s nadšeným komentářem jde většinou líp a je to příjemnější.
Nepotrpím si na italské filmy ani knížky. Něco ve mně prahne po anglické produkci, mám ráda domácí hřiště, nezarmoutí mě většinou Amíci, Rusové, ani Němci. Francouzi stojí na dělící čáře; někdy ano, někdy - jako tady - ne. Vlastně jsem měla za to, že autorka je Italka. Natolik mi to připomínal styl, který mi neseděl, a jaksi problematické a nepřesvědčivě podané se mi zdálo i téma samotné. A přitom záměr je moc zajímavý.
Nejmíň jsem klopýtala na sicilské Giullii, jejíž část příběhu byla podle mě nejcelistvější.
Montrealská právnička Sarah zápasí se stadardně nastavenou nadvýkonností, kde není prostor pro improvizaci - a už vůbec ne zásadní (v důsledku závažného životního zádrhele, kdy se bortí všechno dosavadní). Uvěřitelnost katarzního momentu mi ale chyběla.
Nejhůř jsem dopadla s příběhem Smity a její dcery. Nevím nic o Indii, kastách, tradicích, obyčejích a povaze toho všeho. Pouhé to "nic" ovšem rámcově a zprostředkovaně tuším i o mnoha dalších odlišných kulturách a tématech, a přece mi to dovoluje se částečně orientovat a z jiných knížek cosi vytěžit. Což ovšem předpokládá, že se na mně z celého toho balíku neznáma účelově nevyvalí na kratičkém úseku a bez souvislostí naprosto nevstřebatelné něco, jakoby rachitickou kostřičku příběhu držela pohromadě jen neregulovaná popisnost násilí. Většinou se stesky ohledně knih týkají v hodnoceních zbytečného natahování děje, tady jakoby autorce vždycky pár stránek chybělo...
Takže tak. A vytáčel mne i monotyp mužů - nemužů, jak se píše v doslovu "v podřadné roli doplňků, které působí ještě spíš jako slabé přívažky, komplikující už tak nedobrou situaci dominujících žen"... Ty krááááso...

Knížka mě nadchla. A to tím víc, že se zdaleka neomezila na avizované humorné vzpomínky, které jsou sice prima a je jich v nabídce knižního trhu na výběr, ale z valné většiny postrádají přesah, pro který se vám kniha vryje do paměti. Zasmála jsem se mnohokrát, ale často nejen pro komičnost popisovaného, nýbrž pro úchvatný výběr výrazů pro právě líčené. Paní Engelová je totiž nejen režisérka (a jako takovou ji kniha detailně představuje i těm, kteří doposud neměli tu čest), má také vlastní, studiem podložené, zkušenosti s herectvím. Avšak pro mne je alfou a omegou veškerého popisovaného obrovská láska k jazyku, která jí umožňuje práci scénáristickou, dramaturgickou, psaní respektovaných studií o divadle, ale hlavně, spolu s její neutuchající invencí, zkušenostmi, noblesou a skromností, jí dovoluje předložit čtenářům své neuvěřitelné padesátileté působení v divadelním světě a světě vezdejším tak neotřele, obsažně a sdělně, že se nelze od knihy odtrhnout. Moc jsem ocenila, že ač používá spíš zdánlivě nepřeberné střípky vzpomínek, vždy je dává do souvislostí s probíhající dobou. Líbily se mi úvahy na téma anglických a ruských (nejen divadelních) specifik. Líbilo se mi, s jakou úctou a respektem nahlíží na herce i další spolupracovníky z branže. Líbilo se mi, a nepůsobilo to na mne alibisticky, že snad za celou knihu (vyjma jednoho momentu, a i tam zcela otevřeně, kultivovaně a s nadhledem) nezaznělo adresně nic, co by postavilo souputníka do špatného světla. A tohle se asi nedá předstírat, obzvlášť ne v knize tak rozsáhlé. Obzvlášť ne proto, že právě zdaleka není jenom humorná. To se musí, myslím, žít...
Krásná. Navenek i uvnitř. Knížka, i paní Engelová...

13 22.02.2019

Úplně nejlepší překlad, se kterým jsem se doposud setkala. A přitom tak osobitý jazyk, skoro se chce věřit, že překlad je lepší než originál :-). Jedna hvězda a kousek dolů za konec. Je hezké nechat si možnost pokračování, ale člověk čte s takovým zaujetím a napětím, že tohle doslovné vytracení se nepotěší. Knížka je krásná, místy smutná a místy srandovní, nevycházela jsem z úžasu, jak jednoduše lze některé složité věci říct, aniž by je bylo možné dále zpochybňovat. Těším se na Srdce na obrtlíku, snad se jím ozřejmí ten (pro mne) náhlý závěr.

13 15.12.2018

Krásný komentář od Jaruš7.
Poděkování je na místě. A když Marek Holý četl citovanou část z poslední bitvy Jana Lucemburského, nějak těžko se mi polykalo.
To ta atmosféra, živost dialogů, strhující děj, napětí chvíle. To ta čest, věrnost a odvaha. To ten neskutečný talent Františka Niedla psát obrazy. A splétat příběhy a historii a brát čtenáře na dobrodružné výpravy obojím a dokázat, aby on, čtenář, chtěl vědět.
Tohleto byla krásná série, spolu s vřesovskými. Díky za ně.

12 22.05.2024

Veliká nádhera. Vtip, švih, hravý bohatý a hlavně současný jazyk, paralely s dneškem, nálož fantazie... Srozumitelná a přitažlivá směrovka ke Komenskému.
Měl by radost, myslím.
A já doporučuju.

Poslouchala jsem Michala Bumbálka, jak válí :), a vzpomínala, jak "Labyrint světa a lusthauz srdce" hráli kdysi krásně v brněnské v Huse na provázku.
A taky si vybavovala nádherné koláže výtvarníka Miroslava Huptycha, co jsou leckde k vidění...

12 15.05.2024

Zase jedna krásná Agatha.
Chybí oblíbení pátrači, jak by ne? Tentokát svůj příběh paní Agatha přenesla do starého Egypta. Mohla. Zkušenosti a informace získané v době, kdy se jejím příjmením stalo Malowan, ji k podobnému počinu dostatečně kvalifkovaly.

Mě detektivka pohltila atmosférou. Nic složitého; dcera, navrátivší se po smrti milovaného manžela do otcovského domu, hledá neměnnost, jež by jí přinesla úlevu ve smutku. Ale ono to jaksi... A zavírat oči před skutečností lze jen do chvíle, kdy se nevítané změny projeví tím nejkrutějším způsobem.

Klára Oltová četla báječně, jakkoliv na počátku, zdálo se mi, hlasově i projevem působila trochu neadekvátně.

12 10.05.2024

Druhou knihu od Petra Eidlera jsem si četla sama. Hlas Martina Preisse mi tentokrát chyběl, zato jsem se mohla kochat vícečetnými chybami v označení příbuzenských vztahů, což knížce, kde o ně jde opravdu hodně, neposloužilo. Ta nedbalost mě dost překvapila, že nešlo o výjimku. Mám Konvertitu vypůjčeného z knihovny, někdo z dřívějších čtenářů už ztratil nervy a propiskou dělal od půlky korektury... Ostuda.

Co se příběhu týče, ten byl fajn. Zase trochu natahování a opakování řečeného tam, kde už to nemuselo být, zase chvílemi trochu "přes koleno", ale vymyšlené to bylo chytře, postavy vesměs zajímavé a napětí nechybělo. Jen mi přišlo, jako by se sám autor občas v ději zamotal a chvíli nevěděl kudy kam.

Tentokrát za tři - to mě naštvaly ty chyby, jinak by hodnocení bylo blíž ke čtyřem, nebo-li 70 - 75%. Ale další pokus bude - časem.

12 26.11.2023

Maigret hodně jinak. Nahrávka se jmenovala Magnetofon a z interpretace tohohle drásavého příběhu mrazilo. Nejvíc mě sebral konec.

12 29.10.2023

Divoká pustina mě překvapivě nezaujala. Překvapivě, vzhledem k tématu. Nesedlo mi zpracování, které zmiňuje třeba i Marek82, Mijagi, Arev122, Lizard...

První (delší) část knihy je složená z nijak nenavazujících epizod ze života v americké divočině. Gary Paulsen v nich popisuje (přesně tak to na mě přes snahu o dramatičnost většinou působilo) zážitky ze setkání se zvířaty, zkušenosti, vedoucí k vlastní proměně, i své začátky s mushingem a tažnými psy.

Druhá část je věnovaná závodu Iditarod, který se jezdí na památku roku 1925, kdy v Nome vypukla epidemie záškrtu. Ta už mě upoutala víc, jen škoda útržkovité stručnosti.

Autor na začátku zmiňuje, že se pokoušel živit mmj. také psaním.
A já bych možná jen přidělila hodnocení a víc bych se knížkou nezabývala, nebýt toho, že jsem právě dočetla Tyrkysovou horu od Diny Štěrbové.
Přenést na někoho nezúčastněného své zaujetí a emoce tak, aby - byť jen na chvíli - dokázal cítit podobně a zachytit podstatu vzdálené zkušenosti, je těžké. Paulsen mi své zaujetí předat nedovedl.