Medunkavera komentáře u knih

Moc milá knížka. Nejvíc se mi líbilo, jak kočička zašila pejskovi roztržený kožíšek žížalou.
(To ale musela být jehla s velkým ouškem..)

57 28.09.2019

Přečetla jsem hned, když kniha vyšla a byla jsem překvapená, doslova vyděšená. (Já jsem se tehdy o nic nestarala, neměla jsem přehled, co se děje. Moje starost byla jediná: děti, manžel, domácnost, zaměstnání.)
A jediné, co k tomu dnes mohu napsat, že je mi strašně líto toho, kdo do toho spadne.
Protože zbavit se nějaké závislosti na něčem, je velice, převelice těžké.
Ten člověk musí.. za prvé...dospět k tomu, že se toho chce zbavit a dále potřebuje VELKOU podporu svých bližních a svého okolí vůbec.
(To mě teď tak napadlo)

Dášeňka. Moje milovaná knížka. O tu svoji jsem přišla, tak jsem si tady, v bazaru koupila jinou.
Často ji otevírám a vracím se do dětství..
To je něco, co se dá číst stále. Ať je vám pět a nebo šedesát a více.

Někdy.. když je obloha šedá, jako z olova a vypadá to, že už asi nikdy nevyjde slunce, tak si vždycky vzpomenu na Malevil.

A ještě něco přidám:
Tuhle knihu jsem četla před třicetišesti lety. Hrůza, co?
A ještě.. víte co? Já tomu všemu tak věřila, co se tam psalo..
(Tak.. v osmadvaceti letech jsem ještě věřila všemu)
Proto jsem byla tak ze všeho - co jsem si v knize přečetla - tak vykulená a zvláště z konce..
Nejdříve jsem dala tři hvězdičky, ale teď dávám všechny, co je možný dát.

43 30.03.2019

Přesně tak. Tohle není sci-fi, jak pode mnou napsala nefernefer. A ostatní. My té přírodě tak ubližujeme.. To je hrůza hrůzoucí. Vůbec si neuvědomujeme, co nám dává, co nám nabízí.. Ničeho si nevážíme! A prostě.. jen ji ničíme. Achjo.
Měli bychom se nad tím opravdu zamyslet. Protože ona nám to může takhle jednou vrátit.
Co jednou.. Ona se na nás zlobí už teď.
A ten otevřený konec se mi náhodou líbil. Čišela z něj jakási hrozba. Něco jako: Vidíte? Takhle to může jednou dopadnout..

43 18.06.2018

Volání odnikud podruhé

Zajímavý příběh. Pustila jsem se do něj znovu. Protože mi straší v hlavě.
Ano, znova jsem to začala číst. Chtěla jsem najít to, proč jsem napsala, že je to slabé. Protože.. i když jsem městské dítě, tak mám přírodu ráda. Miluju ji. Když jsme měli chalupu, (skoro třicet let) tak jsem se těšila, až skončí pracovní týden a pojedeme tam a já se zase budu šťourat v zemi a dolovat ze záhonů plevel, který tam narostl za tu dobu, co jsme tam nebyli. Budu obdivovat, jak nám všechno za těch pár dní vyrostlo. Co se ujalo, co se neujalo.. A jakou práci máme rozdělanou a nestačili jsme ji dodělat. A až ji doděláme, tak co budeme dělat potom. A moje dcera přišla s tím, že každý den bychom měli sníst osmnáct sedmikrásek a žvýkat stlvoly pampelišek na vyčištění jater. A tak jsme jedli ty sedmikrásky a žvýkali stvoly pampelišek (který byly hnusně hořký :-)) abychom byli zdraví.. Všichni jsme to tam milovali. Zvlášť ty koláče, které jsem pekla a dala na ně ovoce, které se tam urodilo.

Už dřív mi došlo, že místo, kde je člověk spokojený a šťastný by si měl chránit. A chránit ho za každou cenu. Bohužel.. tady to nešlo. Chalupa se musela prodat. A abych tohle místo zachovala, musela bych mít peníze. Hodně peněz. A to jsem neměla.. Došlo mi, že mít chalupu, u ní větší pozemek, kde by mohl člověk pěstovat zeleninu, ovocné keře, stromy je úúžasné bohatství. Bohužel, o tohle jsem přišla. A tenhle příběh mi to nějak připoměl.

Ale zpátky k příběhu:
Tuhle zajímavou partu navštívil předseda místního Národního výboru, který se obrátil na Otu:
"Výborně." radoval se Prokrusta. "Výborně."
"Vy prý jste odborník na rozhlasovou techniku, soudruhu Finku?!"
"Já jsem odborník na všecko."

Ano. Tak tady to je. To je to, co mi v příběhu chybělo a proto jsem napsala, že se mi to zdá slabé. To, jak se Ota krásně vytahuje, to mi tam chybělo.
Prostě.. jak si tahá triko, no.

A také přidávám poslední hvězdu. Takže né čtyři, ale všech pět.

(Jednou zkusím kombinaci slunce a čerstvě uštípnutého kabelu,
jestli to hodí prasátko..)

41 27.02.2021

Líbilo se mi to. Samozřejmě hlavně ty hlášky a humor. Konečně jedna knížka, kterou jsem - nejenom nerozečetla, ale věnovala jsem se jí až do konce.
V jedné chvíli se mi udělalo fakt špatně. Ale to je tím, že já mám takovou nepříjemnou vlastnost, že musím přečíst každé slovo. Vynechat odstavec, nebo dokonce celou stránku.. No, to vůůbec. Takže..dobře mi tak.
V jedné chvíli, kdy hlavní hrdina dostává na budku, ale fakt drsně, autor popsal tak vtipně, že jsem se musela smát.
Něco je tam opravdu drsný, až krutý, ale tím, že tam jsou ty hlášky a humor, přežila jsem to.
Také je tam zmínka o Strašnicích a Průběžné ulici, kde to dobře znám. Jako malá jsem tam byla na prázdninách u strejdy a tety a se svojí sestřenicí jsem tam strávila hezké prázdniny. Vždycky mě strašně baví, když v knížce popisují místo, kde to znám.
Oni bydleli v paneláku, který byl jeden z těch, který tvořil čtverec, nebo obdélník a tím tam vzniknul vnitroblok a tam jsme si hrály i s ostatníma dětma ze sousedních domů. To se mi moc líbilo. Dnes.. když nad tím tak přemýšlím, tak jsme měli takový pocit bezpečí, že nás tam nemůže zajet auto.
Tak ve mně knížka ještě vyvolala i hezkou vzpomínku na dětství.

40 03.02.2022

Ano, přesně tak, jak píše ddkk, pes potřebuje psí výchovu. Ale on byl asi opravdu nezvladatelný.
Těžko posuzovat. Nebyli jsme u toho.
Já se u knihy bavila a zároveň mi bylo majitelů Robina líto.
Ne, to ne. Líto ne. Spíše jsem je obdivovala. Takhle. To, co on jim dělal... no, to bych musela brát prášky na nervy.
Ale.. už jsem to tu psala: Pokud si někdo opatří zviře - ať je to pes, nebo kočka, nebo něco jiného - musí počítat s tím, že to zvíře má svoji povahu. Jako my, lidé.

Pejska jsme nikdy neměli, ale malinko o tom něco vím. Moje kolegyně měla pejska, dožil se 17-ti let. Byli to nerozluční kamarádi.
Pejsek nebyl žádná vzácná rasa, ale obyčejný milý voříšek. Měl krásnou, černobílou, delší srst a byli jsme strašný kamarádi. Když jsem k nim přicházela, tak kamarádka řekla: "Podívej, kdo je támhle!"
Pak mi říkala: "On se rozhlížel, rozhlížel.. hledal, hledal a nic.. Tak říkám: No hledej!.. Nic. :-)
Tak jsem mu musela vzít hlavičku a nasměrovat mu ji na Tebe."
A jen mě zbystřil, letěl ke mně, obíhal mě pořád dokola (neskákal na mně - to nesměl), štěkal, vyl, kňučel a pískal. Pak se z toho všeho rozkašlal a byl klid.
Pak mi jednou ráno - ve 2:40 přišla zpráva, že umřel.. A můj milovaný psí kamarád odešel.
Mám to napsané v kalendáři, tak, jako svátky a narozeniny svých blízkých a vždycky si na něj vzpomenu. A nejen v tento den.
A ještě něco: nikdy nikoho nekousnul. Byl to takový úžasný dobrák.

40 30.05.2019

Ano. Egypťan Sinuhet. Jedna z nejlepších knih, které jsem četla. Moc mě bavilo pohybovat se v době faraónů. A poznávat, jak se tehdy žilo.
My jsme tehdy sehnali až páté vydání a to bylo v roce 1985. Nevím, jakou kvalitu papíru má jiné vydání, ale ta má, má takový velice tenký, jemňoulinký papír. Myslím, že se mu říká cigaretový. Je to takový skvost mé knihovny.
Kniha je psána velice příjemným stylem a já si ji opravdu vychutnávala. V jednom okamžiku došlo k takovému zvratu v ději, že mě to doslova vyrazilo dech. Bohužel, už si přesně nepamatuji o co se jednalo. Je to už opravdu dávno.
Ale pamatuji se, že po Sinuhetovi jsem hodně, hodně dlouho, žádnou jinou knihu nečetla.
Nechtěla jsem si kazit chuť.

40 28.05.2018

Broučci se nám líbili. Jak mně, tak dětem.
Také Večerníček. Hlavně ten díl, kdy takový velký brouk (bohužel teď zrovna nevím, co to bylo za brouka) se jim vloupal do domečku a mlsně prohlížel jejich zásoby. Vždycky vzal jednu skleničku medu, pak vzal další a další a další - ale on nevěděl, že to je med - a bručel si pod vousy: "Samý sádlo, samý sádlo, to je ale divná rodina!"
A dětem se to tak zalíbilo, že pořád opakovaly: "Samý sádlo, samý sádlo, to je ale divná rodina."

39 06.02.2022

Dopoledne jsem napsala dlouhý, velice dlouhý komentář k tomuto příběhu.
Pak jsem asi nějak nešikovně klikla a vše bylo pryč. Teď už je noc.
A já tu sedím, dívám se na blikající kursor, který čeká, až něco napíšu.
Jenomže.. já, když se z něčeho vypíšu, tak už to pak nedám dohromady.
Prostě... už si nevzpomenu, co jsem předtím psala.
Vypsala jsem se z toho.. prostě konec, hotové, vyřízené.
A zase ten kursor.. blik, blik, blik..: Tak už něco napiš!
Zkusím to.

Příběh jsem nečetla, jen poslouchala. A líbilo se mi to. Moc.
Tuhle partu z osmdesátýhosedmýho revíru mám ráda.
Pozor SPOILER !
A navíc se Stevem Carellou.. Tady jsem se dozvěděla, jak vypadá, jak je vysoký
a kolik váží.. (panejo, kus chlapa..)
Líbí se mi, jak detektivové mezi sebou jednají. Je tedy fakt, že se někdy snaží
jeden před druhým si tahat triko (prostě machrovat) ale to beru jako normální.
Nejvíc se mi líbí, když detektiv potřebuje nahlédnout do staršího spisu
a musí do archivu.
Hoši z archivu jsou si velice dobře vědomi toho, že tam mají informace,
které nikdo nemá a že je všichni potřebují a tak si příchozího patřičně vychutnají.
Vetřelce, který k nim zavítá, lehounce urážejí, zesměšňují a i když příchozí
jim to vrací a odsekne jim, stejně si musí něco nechat líbit. Stále má na paměti to,
že potřebuje ty informace, které mají jen oni.
Já se tím bavím, že? Ale kdyby se tohle stalo v reálu mě, byla bych naštvaná
a šla by mi pára z uší.
Však jde pára z uší i jim, ale musí si to nechat líbit. To je život.
Ty informace prostě potřebují.

Líbí se mi, jak mně autor dá semtam nahlédnout do soukromí detektivů.
Popíše, odkud pocházejí, jak vypadají, jak se oblékají, jakou mají povahu, co mají rádi, co nemají rádi,
jestli mají ženu, děti a jaký vztah s nima má.
A jak Carella miluje svoji Teddy. .

- o -

To, jak ten darebák vylézá z okna, tak to už tu je, tak napíši tohle:
Citace z knihy
"Parník Feren byl pokřtěn po slavném a ctihodném džentlmenovi,
který se jmenoval Jack Feren.
Jenomže Feren z masa a kostí byl laskavý, přátelský a sympatický blbeček, který měl u sebe vždy čistý kapesník.
Loď, kterou po něm pojmenovali, byla zanedbaná, prohnilá, rezavá, špinavá, páchla a měla nudli u nosu."
-o-
Nesmím zapomenout a pochválit perfektní přednes.
Tón hlasu a způsob přednesu mi připomínal Jiřího Zavřela.
Ale nikde jsem nenašla, kdo to četl.

39 29.04.2021

Víte, že mě to kolikrát napadlo? Sednout si na břeh řeky a jen tak pozorovat, jak voda plyne..
Poslouchat ji . .
Vždyť to je přece tak uklidňující..

39 29.06.2020

Tuhle knížku mi také dala maminka. Jako svůj největší skvost. Mám to vydání z roku 1944.
Uvědomuji si, že jsem tuhle knihu - jako malá holka - četla několikrát.
Vlastně pak . . už jsem žádnou knihu nečetla dvakrát..

Moc se mi líbil film. Nataša Gollová tam byla úchvatná. Nejvíc se mi líbilo, když ke své tetičce lezla oknem a ta neustále štrikovala a Eva - celá zasněná a zamilovaná - jí rozmotávala ty klubíčka..

39 26.05.2019

Já to prostě nechápu . . Proč musí lidé proti sobě bojovat.

Netušila jsem, že se dá takhle nádherně popsat láhev rumu.
Normálně jsem měla v ústech takový zvláštní pocit, jako bych měla na ten rum chuť..

(Robby, který tento příběh vypráví, dostal ke svým narozeninám od svých kamarádů krabici rumu)
Rozbalil balík a postavil láhve do ranního slunce. Třpytily se jako jantar.

.."Pak jsme pracovali až do soumraku. A potom se umyli a převlékli."..

Lenz pohlédl žádostivě na řadu lahví.
"Neměli bychom jedné urazit hrdlo?"
"To ať rozhodne Robby," řekl Köster
"Nesluší se dávat to obdarovanému takhle polopatě najevo."
"Ještě neslušnější je nechat dárce žíznit," odvětil Lenz a otevřel jednu láhev.
Dílnou se rozšířila vůně.
"Panenko svatá!" řekl Gottfried
Všichni jsme si přičichli.
"Fantastické.. Člověk už musí sáhnout k vysoké poezii, aby našel vhodné přírovnání."

(Představuji si, jak poslední romantik na to napsal ódu..)

Líbilo se mi, jak Robbymu jeho dva kamarádi - protože byl nejmladší - tak hezky říkali a poučovali ho, jak to v životě chodí a dokonce se pasovali na jeho rodiče. Hezké.
Moc hezké.
Víc už psát nebudu.
Jak už jsem napsala.. píši jen o začátku knihy.

Poprvé jsem knihu četla ve slovenštině.

38 02.05.2019

Tuhle krásnou knížtičku jsem nedávno koupila znovu, protože se při stěhování někam ztratila - asi ji mají děti ve své knihovně, ale vždycky se jich zapomenu zeptat, ale to je jedno. Já ji ve své knihovně prostě musím mít. Moc by mi tam chyběla.
(Stejně - i kdyby mi někdo z dětí odpověděl: "Já ji mám," tak bych ho nemohla požádat, aby mi ji dal. Vždyť to byla jejich nejoblíbenější.)

38 27.10.2018

Kníška Karla Kryla.

Název knížky, který každého na maličký okamžik zarazí:
"Jéé, tam je chyba.."

Tuhle knížku jsem si v roce 1990 nesla hrdě domů.
Jeden z mých skvostů.

S L E Č N A P E R I F E R I E

Dnes v noci chodil jsem se slečnou Periferií
a prst po prstu
závoru po závoře
líbal jsem jí ruce
Sypala z rukávů déšť
a gulášovou vůni
a rezavé plotýnky z páteře kamen
a kameny
a louže
a na xylofon pražců
domovním klepadlem vyťukávala voňavou
melodii noci

Dnes v noci chodil jsem se slečnou Periferií ulicí
a noční ptáci sezobávali nepatrný zbytek hvězd
a karfiól
a sasanky
a ulice plakala z děravých okapů
blátěné slzy
aby si zaběhlá psiska mohla umýt nohy

Dnes v noci chodil jsem se slečnou Periferií
Měla dlouhé nehty
pod něž si ukryla
šlápoty myší
a kroky polopanen
a páternoster
a šelest
a když už neměla ani trochu místa
kam by schovala zaprášenou trávu
sedla si se mnou před kostel
a poslouchala vlaky
a stařeny o holích
o berlích
o velikonočních nedělích hovořících
o zmrtvýchvstáních
A stíny slečny Periferie visely na zdech
dlouhými stínovými nehty
zaryty do oprýskané omítky
a zvětralých říms
a roztouženýma očima osleplých oken
hleděly na rubín semaforu
jejž slečna Periferie rozsvěcí kvečeru
na pozdrav bdícím bláznům

Dnes v noci chodil jsem se slečnou Periferií
Tančila na provaze trolejí na konečné
nekonečně dlouhý svlékací tanec
odkládajíc
plot po plotu
komín po komínu
zeď po zdi
černošedé šaty
a vyprávěla mi o lidech
kteří pro oči nevidí
a kteří nikdy - pro oči - neuvidí
a na úplně nový
světle zlatý nápěv
zpívala mi píseň
pro moje děvče

37 23.11.2021

Knihu jsem četla v roce 1988. Líbilo se mi číst o té době. Bylo to velice zajímavé. I když to bylo těžké čtení a u někerých postav jsem si nemohla zapamatovat, v jakém poměru jsou k vládci a jakou funkci zastávají. Naštěstí je v knize zobrazen rodokmen. Tak jsem si rodokmen nakreslila zvlášť na papír a když bylo třeba, mrkla jsem na toho "pavouka" a hned jsem věděla, kdo je kdo.

A opět na sebe musím žalovat: Seděla jsem na chalupě na lavičce, bylo krásné léto, náádherně.
Užívala jsem si příjemné čtení a v tu chvíli přijel na chalupu i manžel. Knihu jsem odložila na lavičku a šla jsem mu naproti. Vynášeli jsme věci z auta a v tu chvíli se spustil šílený déšť. Ale to bylo jako byste řekli: teď! Bez nějaké předtuchy, bez nějakého varování. Jako.. že by se hnaly mraky, zatáhlo se, nic. Šílený déšť. Zachraňovali jsme, co se dalo. Prostě všechno, co bylo zrovna venku a nemělo by zmoknout.
Ááále na tu knížku, kterou jsem nechala na lavičce, jsem zapoměla!
Když jsem si na ní vzpoměla a šla pro ní ven a vzala jí do ruky, tekla z ní voda.
Bylo mi hrozně. Byla to úplně nová kniha.
Nepřiznala jsem to. Dala jsem jí na půdu, kde bylo takové vedro, že se tam nedalo vydržet. Kniha vyschla, ale jak vypadala! To si dovedete představit.
Pak jsem to s pokorou přiznala. A koupila novou.

(SPOILER) Velký obdiv. Ano. Mám velký obdiv k malému chlapci Alanovi, který se dokázal poprat s tak těžkou nemocí, kterou měl. Moc ho obdivuji, že musel snášel tolik bolesti a to, že musel být půl roku v nemocnici. Být v nemocnici: hrůza pro každého z nás. Ležet na cizí posteli, mít okolo sebe cizí lidi . . Nemůžete nic. Nic. Jen ležet. Alan měl úúžasně čistou duši - jak už děti mívají. To na nich obdivuji. A tak si získal náklonost všech, se kterýma ležel na pokoji. Však i oni obdivovali jeho odvahu se se vším poprat. Také měl milující, klidné a rozumné rodiče, kteří mu dodávali sílu. To byla velká podpora. Pak se mi moc líbilo, jak se k němu chovali i jeho kamarádi. Jak přistupovali k té jeho nemoci: prostě ho brali, jako sobě rovného. Prostě ho brali, jako že je jeden z nich.
Ale více, než knihu, tak mám ráda náš krásný český film: Už zase skáču přes kaluže.
Ve filmu se chlapec nejmenuje Alan, ale Adam. A je to jeden z nejkrásnějších starších filmů, na který se vždy - když ho dávají - podívám. Prožívám všechny ty bolesti, zklamání i výhry malého Adama, kterého ztvárnil nádherně Vladimír Dlouhý, který už bohužel není mezi námi a kterého jsem měla ráda. Vždycky, když hrál v nějakém filmu, bylo to hezké.
Tento film mám i ve svém PC, ale na tom malém monitoru to tak není působivé, jako v televizi.
A teď už nečtěte, napíši konec filmu, který se mi hrozně líbí.
+ SPOILER +SPOILER Nečtěte.
Maminka a tatínek stojí před svým domem.
"Maminko, co to bylo za rajťáka, co se prohnal kolem našeho domu?"
"To byl přece náš chlapec, tatínku.."
Nádhera. Film končí a já ještě chvíli pláču.

36 25.10.2021

Tři kamarádi podruhé.
Mně se nejvíc líbil ten začátek, kdy Robby začíná příběh vyprávět.
Perfektní dialogy, perfektní hlášky..

"Nechtěl bys mi dát zálohu na ten můj kabát?"
"Nechtěl bys do nemocnice, ty žalostný, indiskrétní bastarde?"