mcleod komentáře u knih

Velmi zajímavé a příjemné čtení, ale trochu mě překvapilo, jak je tento text po filosofické stránce slabý. Obsahuje hodně pochybnou argumentaci, závěry jsou činěny spíše podle dojmů nebo "obecných pravd" než podle výsledku diskuze argumentů. Navíc bych řekl, že některé argumenty měly být mnohem více a do hloubky rozebrány, většina argumentací je hodně náhle utnuta a příliš brzy vysloven závěr. Přesto se mi text docela líbil, jde o hezké přiblížení uvažování a života Sokrata a jeho boje za spravedlnost.

2 05.01.2014

Výborná kniha představující Nesmrtelnost jako život osobnosti ve vzpomínkách lidí, ve vyprávěných příbězích a v dílech slavných autorů. V knize jsou rozebírány různé přístupy k nesmrtelnosti, cíleně může být budována na několika úrovních. Na úrovni celé společnosti si ji budují slavní lidé, jejichž díla přesahují jejich životy. Jsou ale známí podle svých děl, podle tradujících se výmyslů o své osobě či opravdu podle svého života? Nesmrtelnost je v takovém případě budována nezávisle na snaze člověka, který se stává nesmrtelným, a jeho obraz po smrti tak může být zkreslený. K těmto lidem se přidávají tací, kteří touží po nesmrtelnosti, avšak nejsou schopni jí dosáhnout svým vlastním životem. Musí se tak napojit na slavné lidi a jejich nesmrtelnost poupravit podle svého obrazu a rozšířit i na sebe. Po takové nesmrtelnosti touží většina lidí. Kdybyste si měli vybrat mezi jednou nocí se slavnou celebritou, o které by se nikdo nedozvěděl, a mezi jedním dnem, kdy byste se s ní procházeli po městě před fotografy, co byste si vybrali? Nesmrtelnost však může zůstat v kruhu několika blízkých lidí. Někteří lidé nemohou dosáhnout větší nesmrtelnosti. Někteří lidé mohou, avšak dávají přednost anonymnímu, ale naplněnému životu bez slávy budující nesmrtelnost. Proč ji také budovat, když se tvoří nezávisle na vůli člověka a může nakonec být úplně jiná, než jakou by si ji člověk přál mít? Milan Kundera je výborný spisovatel... zapojení úvah do děje románu je výborné, stejně jako propojení mnoha kapitol, které se věnují jiným postavám a které jsou vyprávěny různou formou a různým tempem. Toto je přesně ten styl hlubokého díla, který mám rád.

9 04.01.2014

Velmi dobrý Blakeův výbor díla, který představuje jeho tvorbu od jednodušších a ne tolik hlubokých básní v začátcích, přes výborné romanticky rozervané básně až po mystické a vcelku složité závěry jeho tvorby. Nejzajímavější mi připadají jeho romantické básně, závěrečné básně jsou však také zajímavým a především hodně originálním dílem.

"Celý svět v zrnku písku zhlédnout
a nebe v polní květině,
na dlani sevřít nekonečnost
a věčnost v pouhé hodině."

6 11.12.2013

Výborné absurdní drama přibližující společnost bez hlubšího smyslu (což je téma nadčasové a aktuálnější než v době svého vzniku). Drama představuje alegorii čekání na společenskou (politickou) změnu, která stále nepřichází, pro kterou ale lidé nejsou ochotni nic udělat. Byli by raději, pokud by přišla od někoho jiného. Kdo je tedy ten vysněný Godot, který má vše změnit k lepšímu? Je to Pozzo, vládce, který si užívá svého dominantního postavení a který se postupně stává slepým k problémům obyčejných lidí? Nebo je to Lucky, představitel inteligence, který poslušně slouží svým vládcům, jen aby se jim zalíbil, kterého ale nikdo nechce poslouchat a který se nakonec stává neschopným vyjádřit jakoukoli myšlenku či kritiku dosavadní společnosti či navrhnout nějakou změnu? Inteligence se stává němou. Godot tedy zřejmě bude někdo jiný. Nezbývá než čekat dál a krátit si čas bezduchým tlacháním a bezmyšlenkovitou zábavou. Jen žádnou vlastní aktivitu nebo myšlenky. Zítra snad už Godot přijde...

9 27.11.2013

"Nemohu se ubránit obavám, že by lidé mohli dospět k takovému stavu, kdy by považovali každou novou teorii za nebezpečí, každou novotu za obtížný zmatek, každý sociální pokrok za první krok k revoluci a ze strachu, že by je mohl někam strhnout, by odmítali jakýkoliv pohyb (Alexis de Tocqueville)." Kniha předkládá hlubokou kritiku současného na zisku založeného systému a předkládá úžasně nadějeplnou vizi nutných změn. Tony Judt v knize diskutuje historii sociálního státu od toho, co mu předcházelo (liberalismus končící ve velké hospodářské krizi a fašismu), přes jeho nadšené celospolečensky konsenzuální budování, až po jeho postupné rozkládání (které pro mě trochu překvapivě podle autora začalo v 60. letech studentskými individualistickými hnutími bojujícími proti direktivnímu sociálnímu státu, který podle nich omezoval sebevyjádření a svobody jednotlivce a které se pouze ve vnějším pohledu zaštiťovaly kolektivistickým marxismem) a následné nahrazení nesvobodným neoliberalismem, nepřipouštějícím žádné alternativy. Jak dokládá na historii poválečných let, západní společnosti se nejvíce dařilo právě v sociálním státě, kde sociální hodnoty (nikoli peníze) hrály hlavní roli a díky kterým státy prosperovaly (nikoli pouze ekonomicky, ale i lidsky). Současná neoliberální politika oproti tomu vede k degradaci prostoru, lidí, společnosti i ekonomiky. Této politice především schází etický rámec, vnitřně koherentní výklad, který našim činům přisuzuje smysl, jenž je samé přesahuje. Nikdo se nespokojí s konstatováním, že něco je nebo není v našem hmotném zájmu. Autor dokazuje na mnoha statistikách, že současná společnost se až nepříjemně podobá společnosti v liberálním systému počátku 20. století, po kterém přišly světové pohromy. Vyzývá zároveň sociální demokracii, aby opět našla odvahu a správný slovník, který by opět zaplnil vyprázdněnost současné politiky a vrátil zpět do hry hodnoty sociálního státu, který současní politici tak poslušně rozpouští. "Proč jsme si tak jisti, že trocha plánování, progresivní zdanění nebo společné vlastnictví některých veřejných statků jsou nepřijatelná omezení svobody, zatímco bezpečnostní kamery, státní pomoc bankám, které jsou "příliš velké na to, aby mohly padnout", telefonní odposlechy a nákladné zahraniční války představují pro svobodný národ snesitelné břemeno?"

6 19.11.2013

Zajímavá kniha přibližující pohled několika "alternativních" intelektuálů na vývoj světové, evropské a české společnosti v průběhu současné krize. Některé příspěvky jsou velmi povedené, některé jsou sepsáním obecně známých a již často publikovaných myšlenek autora, některé statě jsou dokonce přepisem či navázáním na již vydané knihy, jen málo z nich je však takových, které by nestálo za to si přečíst. Mám velmi rád originální myšlenky vymykající se zažitému střednímu proudu (v tomto případě neoliberálnímu), kniha mě tedy už z principu nadchla. Potěšily mě také příspěvky mnoha levicových intelektuálů, kteří jsou mi myšlenkově velmi blízcí. Dlouho jsem hledal takový zdroj kritických myšlenek, tady se mi dostalo nadmíru zamyšlení nad texty většinou nejzajímavějších českých myslitelů. Doufám, že tento projekt nebude ojedinělý a dočkám se další podobné knihy.

3 12.11.2013

Tyto básně mi nepřipadaly moc povedené, jako by byly bez jakékoli větší atmosféry, bez zajímavějších pocitů, jako by básník již jen vzpomínal na svá velká básnická léta. Pár hezkých věcí jsem tam našel...

"Jednou se na mě usmála neznámá dívka.
Držela v ústech zlomenou růžičku
už trochu povadlou
a šeptala mi něco do očí."

...ale celkově mě tato sbírka moc nezaujala.

3 04.11.2013

"Černá kniha, kterou malíř v rozverném žertu vtiskl do ruky slepému žebrákovi, se v zdrcadle rozdělovala vedví a měnila se v knihu se dvěma významy, dvěma příběhy, a když se člověk zase obrátil k první stěně, bylo zřejmé, že kniha je od začátku až do konce jediným celkem a její mysterium se ztrácí uvnitř ní." Černá kniha je velmi složitý a náročný román, který se nečte jednoduše. Přesto jsou v ní tak zajímavé myšlenky a jsou podány tak zajímavým způsobem, že jsem z knihy nadšen. Základním smyslem knihy je otázka, zda dokáže člověk (a přeneseně i moderní Turecko ve svém rozkročení mezi Východem (Orientem) a Západem) být sám sebou a za jakých podmínek toho lze dosáhnout. Dokážeme být sami sebou, když se izolujeme od jiných lidí a myšlenek jiných lidí nebo ve chvíli kdy tento vliv přijmeme a dále rozvineme vlastní tvorbou? A jaký smysl hrají knihy, literatura či texty obecně? Čtenář přijímá vliv autora (tedy opouští sebe sama a přijímá vliv někoho, kdo také není sám sebou), sám si ale hledá v textu svůj smysl, svá znamení, svá mysteria. My sami jsme zrcadlem knihy a kniha je zrcadlem nás samých... existuje příběh zaznamenaný v knize a příběh nás samých, který prožíváme v hlavě při čtení knihy... bez tohoto zrcadla by kniha měla jen jeden příběh a její mysterium by se ztrácelo uvnitř ní.

13 28.10.2013

Výborná kniha s hodně podrobným představením benátské historie, zajímavých osobností, úchvatné architektury a inspirativního umění. Kniha je rozdělena podle jednotlivých částí Benátek, kde jsou představeny významné stavby včetně jejich interiérů po architektonické i umělecké stránce. Vložené kapitoly pak dávají nahlédnout do zajímavé historie města a osobností, které s ním byly spojeny. Kniha je vhodná jak pro připomenutí vzpomínek na krásné město, tak i pro získání nových informací.

1 04.10.2013

Sbírka složená z básní tří anglických romantiků. John Keats je jeden z mých nejoblíbenějších básníků, jeho básně mě nadchly i tentokrát (možná i proto, že jsem si některé z nich četl v jeho domě v londýnském Hampsteadu :-) ). Obdivuji jeho básně pro nádhernou nadějeplnou pozitivní romantickou rozervanost. "V pravdě je krása, v kráse pravda." Zajímavé jsou také básně Percy Byshe Shelleyho, které mi nejvíce svojí silnou rozervaností a tragičností připomínaly básně mého oblíbeného Karla Hynka Máchy. Výrazně méně mě však zaujaly básně Williama Wordsworthe, které jsou až příliš jednoduché, prosté, nevzletné. Atmosféra v jeho básních je, avšak slova neplynou, zdá se, jako by básně byly až příliš nucené bez pravé romantické energie. Pokud to ovšem není pouze problém překladu, který mi přišel trochu horší. Líbil se mi ale překladatelčin úvod ke sbírce i krátké úvody k jednotlivým autorům (pokud pominu povinné vyzdvižení proletářských témat v jejich díle... přesto i tyto sociálně-kritické básně především Shelleyho jsou hodně povedené a zajímavé).

3 16.08.2013

Nádherně poetická kniha s výborným humorem, který se velmi podobá mému oblíbenému anglickému stylu humoru. Všechny postavy knihy jsou svým originálním způsobem výborné a nezapomenutelné, ze všeho vyniká nádherná postava sluhy Saturnina. Bavil mě film, bavil mě seriál, ke knize jsem se dlouho nedostal, což je trochu škoda. Je totiž stejně tak dobrá, ne-li lepší, jak už to tak u filmových adaptací knih bývá.

7 05.08.2013

Velmi dobře napsaná kniha s myšlenkou a se zajímavou psychicky děsivou atmosférou neprobádané rovníkové Afriky, která začíná být po řekách kolonizována obchodními společnostmi s nevybíravými metodami a hrůzným přístupem k místním lidem, jejichž zaměstnanci jsou ale v prostředí nehostinné divočiny vystaveni psychickému náporu, který odhaluje necivilizované části jejich podvědomí. "Vykoupit to může jedině idea. Idea, o níž se to opírá; ne nějaká sentimentální záminka, ale idea a nesobecká víra v tu ideu - něco, co si člověk postaví před sebe, čemu se může klanět a nabídnout oběť..." Bohužel mě ale trochu zklamal závěr knihy, který mi přišel až příliš přímočarý, bez větší propracovanosti, která mě zaujala v jejím začátku.

3 22.06.2013

Kvalitou trochu nevyrovnaná kniha s velmi povedenými povídkami jednoho z mých nejoblíbenějších autorů, kde můžeme například nalézt výborný existenciální horor Pouť krkonošskou, výborný krátký text podobného založení jménem Poutník, temný Večer na Bezdězu, který mě hodně zaujal svojí metaforou lidského života, ale i hororovými příhodami, k čemu musím ještě připočíst sice nedokončený Klášter sázavský, který ale vyniká nádherným romantickým popisem lokality zmíněného kláštera. Závěr knihy pak je představován výborným klasickým romantickým příběhem románu Cikáni. Kniha však bohužel obsahuje také díla, která bych možná raději nikdy nečetl. Ze všeho uvedu nejflagrantnější příklad autorova velmi pochybného Deníku na cestě do Itálie, který obsahuje až na pár výjimek pouze výčet místních jmen, či nic zajímavého nepřinášejícího (kromě výbuchů smíchu) Deníku z roku 1835. Na jednu stranu je tak publikací více přiblížen život a osobnost Karla Hynka Máchy, ale na druhou stranu o "Pozadu" jsem opravdu vědět nemusel :-)

2 14.06.2013

Výborná vyčerpávající kniha o historii malebného Města Žďáru, jeho stavbách a urbanistickém vývoji do roku 1945, která dává možnost nahlédnout do života města, jeho postupného rozrůstání a zakládání nových ulic, domů a průmyslových podniků a která často seznámeného čtenáře donutí k zasnění, jak toto město mohlo vypadat krásně a příjemně, pokud by se jím především v 70. letech, ale bohužel i v jiných dobách (často i po roce 1989), neprohnalo demoliční "tornádo". I pro mě, přestože historii Žďáru studuji rád a relativně intenzivně, bylo v knize mnoho zajímavých nových informací... třeba, že měl Žďár vlastní letiště, a dokonce jsem díky ní objevil jednu současnou trochu schovanou ulici, o které jsem neměl příliš tušení :-) V knize není zahrnuto významné katastrální území Zámek Žďár, což je trochu škoda, ale velmi doufám, že autor nalezne čas a prostředky pro vydání i druhého slíbeného dílu, a úspěšně tak naváže na tuto výjimečnou publikaci.

1 09.06.2013

Geniální kniha, která mě naprosto pohltila a kterou jsem přečetl takřka jedním dechem. Mám hrozně rád styl psaní Michala Ajvaze... krásně surrealistický a intelektuálně vypilovaný, jehož složité umělecké popisy často "obyčejných" věcí mi připadají neuvěřitelně okouzlující. Co víc, jeho knihy jsou nabity nádhernými a pro mě hodně působivými myšlenkami poukazujícími na možnosti odlišného vnímání prostoru kolem nás. V tomto smyslu se mi velmi líbila Lucemburská zahrada, se kterou jsem se dokázal plně ztotožnit. Druhé město přidává další i mnou oblíbenou dimenzi, tentokrát o odlišném vnímání okrajů našeho světa, které můžeme v plné nádheře a poetičnosti zahlédnout pouze při bezcílném putování a bez snahy si vše okolo sebe uzpůsobovat svému vnímání světa a svému cíli.

3 01.06.2013

Výborná sbírka básní Johna Keatse, kterou se již definitivně zařadil mezi mé nejoblíbenější romantiky a básníky vůbec. Hodně mi sedí jeho styl psaní, jeho básně se krásně čtou a dokáží výborně vyjádřit obsažené pocity (přestože tímto hodnotím i výborný překlad). Nejvíce však musím ocenit jeho uvažování... představený romantický optimismus mi připadá nádherný a mně v mnohém velmi blízký. Ve sbírce jsem nenašel snad jedinou špatnou báseň, za nejlepší však považuji také obecně hodně oceňované básně Óda na slavíka, Hyperion (který bohužel není dokončený) či geniální dílo Předvečer svaté Anežky.

2 26.05.2013

Ano, i mně ze začátku na této knize hodně vadil styl, jakým je psaná. Skoro žádné odstavce, dlouhá souvětí na několik stránek. Připadalo mi to únavné, občas jsem se v textu ztrácel. Jako by mě autor nutil číst dál a dál bez přestávky, bez zamyšlení nad tím, co jsem právě přečetl. Vzhledem k tomu, že nemám rád, když mě kdokoli k čemukoli nutí, měl jsem trochu problém toto překousnout. Časem jsem si ale na originální styl psaní zvykl a začal jsem spíše vnímat obsah než formu (která je sice svým způsobem spontánní, ale pořád proti ní mám výhrady :-) ). A proti tomu krásnému návalu poetiky, úžasného příběhu, krásně popsaných scén, nádherné myšlenky a výborného humoru nemůžu absolutně nic napsat. Příběh číšníka/milionáře/cestáře je úchvatný, včetně vnitřního vývoje jeho postavy až k nemateriálnímu a klidnému závěru života. Zobrazení jeho pohledu na zásadní události moderních českých dějin je vtipné, originální a úžasně poutavé. No, rozhodně budu ve čtení Hrabala pokračovat, zdá se, že opravdu jde o jednoho z nejlepších českých autorů. "Jak to vím? Vždyť jsem obsluhoval anglického krále..."

6 17.05.2013

Výborně zpracovaná kniha... informace ze života a díla mého nejoblíbenějšího impresionisty a jednoho z nejoblíbenějších malířů vůbec, doplněné o mnoho reprodukcí krásných pozitivně působících obrazů. Kniha je rozdělena do několika kapitol vztahujících se k různým etapám Monetova života, kdy jsou vždy jasně popsány vlivy na malířovu tvorbu a její vývoj.

2 11.05.2013

O tématu lásky lze snadno napsat rozsáhlé, ale často kýčovité a povrchní statě. Tomáš Halík však k němu opět přistoupil s krásnou filozofickou hloubkou, která při každém slově nutí k zamyšlení a sebereflexi, a s u něj klasickou nadějí (a láskou), která je cítit snad z každé stránky knihy. V knize je v mnoha pohledech představen význam nesobecké obětavé lásky (ke všem lidem, včetně nepřátel, obsahující zkušenost hlubokého odpuštění a smíření, mezi národy, v křesťanství i v mezináboženském dialogu, ve vztahu ke světu...) jako nejhlubšího jádra lidství... "V lásce jsme nejvíce sami sebou. V lásce jsme lidští, nejvíce lidští." ...a naopak varuje před zhoubou sobecké majetnické žádostivé sebelásky zbožťující vlastní já, materiální a povrchní stránky života, ideologie (a zideologizované náboženství) či vlastní národ, která však vede ke zničení okolí a následně i sebe sama ve chvíli rozbourání iluzí, na kterých je postavena. Její prázdnota je dána tím, že nikdy nemůže dát to, co nabízí hluboká láska... prostor druhému a zájem o něj. "V tomto bezpečném prostoru lásky se člověk může stávat tím, kým dosud jen potenciálně byl." Láska v mnohém navazuje na víru a na naději... láska nemůže existovat bez (kritické) důvěry/víry v člověka a bez naděje, která dává možnost překonávat i hluboké krize... ty autor považuje za ryze pozitivní proces s velkým potenciálem. "Krize nejsou signálem k rezignaci, dokonce ani ne k pasivnímu "přetrpění", nýbrž výzvou k tvořivé reakci, nabídkou sestoupit hlouběji." Tím autor také představuje významnou roli lásky v křesťanství... "Končí novověká podoba náboženství; nekončí však víra, naděje a láska." V případě přetrvání a prohloubení této lásky k člověku považuje Tomáš Halík konec bezobsažného dogmatického náboženství bez lásky za ryze pozitivní proces naplňující samotné jádro křesťanství. To jádro, které představuje křesťanství ne jako poslušnou slepou víru v často banálního boha vyjadřovanou pouze "nablýskanými" ceremoniály a povrchními gesty (často doplněnou o sebelásku kolektivní i individuální), ale především jako obětavou lásku k člověku (kde víra představuje spíše neustávající přemýšlení nad tajemstvím tichého neznámého Boha přesahujícího vše myslitelné)... a to mě na křesťanství asi nikdy nepřestane fascinovat. "Je třeba se ptát po hloubce, zajíždět na hlubinu. Je tu jen tento svět - ale je tu (před námi, okolo nás i v nás) i se svou hloubkou, se svou mnohoznačností, se svými paradoxy. Je otevřen mnoha způsobům interpretace a našeho života v něm: buď můžeme hledat jeho hloubku, nebo zůstat na povrchu."

12 09.05.2013

Sbírka, kterou mě John Keats dokázal hodně zaujmout svojí krásně psanou poezií (což, pravda, může být jen plus překladu), kde doplňuje klasickou romantickou rozervanost silným pocitem naděje a optimismu. Nejvíce ze všech stránek romantismu vyzdvihuje hledání hluboké člověka přesahující krásy a pozitivní síly skryté v nespoutané jarní přírodě a lásce. Nevím, jestli je to tím, že mi je tento pozitivní, optimistický a nadějeplný romantismus nejbližší, nebo jen letošním poněkud nesmělým příchodem jara, ale tato sbírka mi naprosto přesně sedla do mé zimou unavené nálady.

6 31.03.2013