Matty komentáře u knih

Několik syrových scén ze života prekariátu v Oslu 19. století. Kniha, kterou doporučuji číst nalačno, aby jen prohloubila hlad, který již máte, a nevyvolala hlad, který mít nechcete. Na svou dobu jistě velmi sugestivní popis existenční a existenciální tísně, ale poněkud jednorozměrný a monotónní (hrdina je v podstatě pořád více či méně na dně, nepoznáme jej ve chvíli, kdy se cítí opravdu dobře a nezvíme tudíž, zda právě permanentní hlad není tím, co jej v duchu Jobsova "stay hungry" žene vpřed). Přes potěšující přímost a otevřenost jeho zpovědi převládá mrzení, že Hamsun nešel více do hloubky ani do šířky.

23.05.2017

Mnohem méně strhující čtení, než jaké by jeden očekával po zhlédnutí Cronenbergova stejnojmenného filmu. Informačně jde ovšem o nesmírně hutnou knihu, kterou lze číst jako literaturu faktu i (s výhradami) jako dobový román v dopisech (převážně). Jsou-li vám kořeny psychoanalýzy lhostejné, zřejmě nedoceníte, jak cenný materiál dokázal Kerr seskupit, a nebudete považovat za fascinující, co se mezi Jungem, Freudem a Spielreinovou událo. Opovrhujete-li psychoanalýzou jako takovou, zřejmě budete jen horko těžko přijímat autorovo vysvětlování veškerých pohnutek hlavních „hrdinů" skrze cosi v myslích hluboce zasutého. Mne nicméně procházení bludišti podvědomí bavilo a celý koncept knihy vnímám jako chytrý způsob, jak uplatnit teorii v praxi.

1 17.05.2017

Empatie. První slovo, které mi po dočtení životopisu největší neurologické celebrity přišlo na mysl. Ještě raději než o svých cestách po Evropě a Státech, láskách a profesních úspěších píše Sacks o rodině, přátelích, pacientech... z autobiografie se tak kniha místy mění v další z autorových souborů kazuistik (potažmo v knihu popisující skrze seznámení s pozoruhodnými lidmi genezi jeho dřívějších knih), což mne ale nijak nemrzelo, neboť jsem se kromě Sacksova fascinujícího života dozvěděl něco nového také o fungování lidského mozku.

Život na cestě svou epizodickou stavbou na každý pád nenabízí nejlepší příklad pevné kompozice, která by skýtala plynulý a pohlcující čtenářský zážitek. Docela by mne přitom zajímalo, zda byla roztříštěnost, opakování myšlenek, neochota jít víc do hloubky a skákání od tématu k tématu od začátku záměrem (ke kteréžto hypotéze mě vede zejména věta "Připadá mi, že objevuji své myšlenky prostřednictvím procesu psaní, doslova v procesu psaní"), nebo ji způsobil autorův pokročilý věk a neschopnost udržet myšlenku.

Myšlenky, jimiž je vyprávění lemováno, jsou přitom velmi pronikavé a slovník mimořádně kultivovaný, svědčící o Sacksově ohromné sečtělosti a jeho lásce k psaní (které je v podstatě ústředním tématem knihy). Přes jeho nevyrovnanost (občas próza, občas naučná literatura, výrazně semknutější první polovina) je proto Život na cestě radost číst.

4 13.05.2017

Na pátou knihu Písně ledu a ohně jsem se po nevýrazné Hostině pro vrány těšil nemálo, doufaje, že si spravím chuť. Po strhujícím čtenářském zážitku z ještě delší Bouře mečů mne neznepokojoval ani vysoký počet stran. Přesto jsou mé výsledné pocity natolik rozpačité, že nevím, zda ještě někdy chci s touto ságou trávit další dny a noci.

Martin splnil, co slíbil. Vrátil do hry o trůny oblíbené postavy a neopomenul ani ty, kterým patřila Hostina, třebaže se některým „hráčům" zjevně věnuje jen pro to, aby mu fanoušci nemohli vyčítat, že na někoho zapomněl (Cersei, Jamie). Bohužel nabízí také celou řadu nových postav a také čtenář mající předchozí knihy v čerstvé paměti se tak znovu ocitá v téže pozici, do jaké jej uvrhlo čtení Hry o trůny – ve spleti jmen ztrácí orientaci (a abychom to neměli jednoduché, některé postavy v průběhu knihy opět mění jména, případně jsou „schované" v nejasně pojmenovaných kapitolách).

Sága v Tanci s draky roste hlavně do šíře, nikoli do hloubky. Známí hrdinové tentokrát neprodělávají stejně fascinující proměnu jako dříve Jamie nebo Tyrion (možná s výjimkou Smraďocha, který by si ale zasloužil více prostoru), jenom se dostávají do stále většího svrabu, se stále mizivější vyhlídkou návratu na výsluní.

Samozřejmost, s jakou Martin své postavy vystavuje nejrůznějším druhům psychického a fyzického ponížení, nese znaky sadistické zvrácenosti, pročež násilí už ani nedokáže šokovat a působí dost samoúčelně. Neméně nemilé je, že autorův styl se stává čím dál rozvláčnějším. Neboť se Martin při popisování krajiny, lidí a jiných bytostí navíc zdaleka nepřibližuje jazykovému mistrovství např. Tolkiena, popisy přinášejí jen mizivou estetickou satisfakci a především zdržují od dramatu, kterého je v knize v důsledku mnohem méně, než slibuje její rozsah. Dříve nepřetržitě napínavý politický thriller se stal rozvláčným tápáním několika (bez)mocných.

Kniha stále obsahuje překvapující situace, odvážné zvraty a zdatně vygradované „scény", ale musíte se k nim prokousávat stále větším množstvím slov, která jsou ze všeho nejvíce projevem autorovy grafomanie. Jestli se šestou knihou nedojde k uskrovnění a návratu ke kořenům, vychutnám si konec ságy zřejmě jenom v seriálové podobě, která se ze své podstaty věnuje pouze tomu podstatnému, což by měl učinit také Martin.

9 10.05.2017

Pěkně napsaná kniha o moc nepěkných věcech, které místy chybí jen krůček k tomu, aby byla označena za nevkusný brak (pomáhá hlavně chytrá výstavba vyprávění s "překrývajícími" se kapitolami). Jestli bylo autorčiným záměrem trumfnout v míře samoúčelných nechutností a mizogynie své mužské kolegy, odvedla skvělou práci. Jestli chtěla upozornit na násilí páchané na ženách a jeho důsledky, nevím, zda bylo nejšťastnějším nápadem učinit hlavní hrdinkou dívku, ze které se po znásilnění stává psychopatka (level "batshit crazy"). Ženské postavy jsou zde obecně osoby, se kterými byste nechtěli být ani okamžik sami v jedné místnosti. Muži na druhou stranu nedopadli o moc lépe a chování hlavního vyšetřovatele taky zavání duševní poruchou. Rád bych věřil, že zalidnění fikčního světa výhradně impulzivně jednajícími magory bylo důmyslným způsobem, jak upozornit na absurditu zápletek podobných knih. Ovšem jedinou indicií, že to autorka nemyslela až tak vážně, poskytuje poděkování, vyznívající zčásti tak, že jej napsala přímo Sweet Doriane. Je to zkrátka problematická kniha, ale převážně podnětným, nikoliv urážlivým způsobem.

04.05.2017

Palahniuka poznáte po pár odstavcích. Jeho styl se stal až příliš snadno identifikovatelným a také proto mi z jeho posledních knih nejvíce utkvěl v paměti podnětným způsobem iritující Pygmej, který kvůli zvláštnímu jazyku „neteče" tak plynule jako třeba zrovna Prokletí, román o tom, že také smrt může být dobrým podnětem k přehodnocení života.

Možná za tím byl nějaký sofistikovanější záměr – kniha údajně kopíruje strukturu dívčích románů od Judy Blume, od které jsem nikdy nic nečetl a snad k tomu ani nebudu donucen – navenek jde ale o palahniukovskou rutinu. Nadužívání popkulturních odkazů, které nijak neovlivňují průběh děje (a Piano vážně není tak otravné jako Anglický pacient), sarkastické komentování moderní společnosti, s občas výstižnou paralelou mezi zábavním průmyslem a peklem, snaha provokovat za každou cenu, třeba i poněkud vyčerpaným Hitlerem (orální sex s uříznutou hlavou je natolik over-the-top, že ani znechutit nedokáže).

Zápletka a veškeré popisné pasáže jsou v Prokletých víceméně nadbytečné, skoro otravné (stačilo by napsat, že se hrdinka octla v té nejklišovitější představě pekla, jakou do nás všemožná média hustí již pár století). Palahniuk se ani nesnaží maskovat, že primární je pro něj proud myšlenek spuštěný netradiční výchozí situací (přemoudřelost vět třináctileté hrdinky je nakonec tím nejméně nepravděpodobným prvkem knihy). Občas se opakuje, na čem je ovšem jeho styl založen, občas se uchýlí ke zjednodušením jako z děl, kterým se pošklebuje (proč z Madison, spíše jen vyprázdněného archetypu chytrého děcka dvou liberálních celebrit, v závěru za každou cenu dělat hrdinku?) a terče, do nichž se trefuje, jsou až příliš snadné.

Prokletí se čtou jedním dechem, nenudí, některými příměry pobaví, ale po pár dnech vám ve vzpomínkách splynou s ostatními Palahniukovými knihami. Chtělo by to buď přitvrdit, jde-li to ještě vůbec, nebo hodně ubrat.

2 01.05.2017

Obálka s Meryl Streep s Oscarem za film Kramerová versus Kramer vytváří lehce zavádějící očekávání. Oscarový večer sice představuje dramatický vrchol knihy, ale ta z větší části pojednává o studijním období a divadelních začátcích slavné herečky. Z filmů se kromě Kramerové podrobněji věnuje pouze Lovci jelenů.

Schulman dokáže jako zkušený reportér velmi barvitě vylíčit klíčové epizody z hereččina života, ale moc se nepouští do důkladnější syntézy nasbíraných informací. Spíše jen popisuje (to, co si z větší části snadno dohledáte na internetu), než aby analyzoval. Po přečtení nemám pocit, že bych lépe chápal osobnost Meryl Streep, její herecký styl, vlivy, které ji formovaly či rozhodnutí vdát se půl roku po smrti Johna Cazalea.

V popisování charakteru škol, na kterých Streepová studovala, obsahu her, v nichž hrála a životů osobností, s nimiž se potkala (a které na ni samotnou přitom mnohdy neměly tak zásadní dopad), autor zabíhá do zbytečných detailů, které o hlavním objektu jeho zájmu mnohé nevypovídají a nadto zpomalují vyprávění. Moc se mi nechce věřit, že by první herecké kroky Meryl Streep nešlo proměnit ve čtivější knihu.

Oceňuji pečlivě provedené rešerše, díky nimž může být text neustále oživován přímou řečí, a střízlivý styl bez snahy Streepovou za každou cenu adorovat (i když v porovnání s Dustinem Hoffmanem z knihy vychází jako světice).

Zase ona by po osekání mnoha zbytečných pasáží mohla být solidní úvodní části vícedílné biografie. Jako samostatná kniha je poněkud neuspokojivá. V českém překladu obzvlášť. Jde o další publikaci od Omegy zarážející množstvím do očí bijících překlepů typu „chleby z vajíčkem“ (s. 100), formální nedůsledností v (ne)používání kurzívy, neznalostí (z herce Mandyho Patinkina se na s. 125 stala Mandy Patinkinová) nebo zmatkem v názvech (A Clockwork Orange není na s. 173 přeloženo vůbec, ze Svedení Joea Tynana se z nějakého důvodu stal Senátor).

Doufejme proto, že u nás (v lepším překladu) vyjde některý ze zdařilejších knižních portrétů zřejmě nejrespektovanější filmové herečky současnosti (např. Meryl Streep: Anatomy of an Actor).

2 29.04.2017

Shrnutí historie detektivek je poněkud polovičaté. Snaží se naráz pojednat jak o detektivkách samotných, tak o textech, které se snažily vymezit pravidla žánru, pročež se již na mnoho autorů a „detektivních škol“ nedostává (autoři čeští, jak byste mohli očekávat, nejsou zohledněni vůbec), byť je na druhou stranu cenné, že Škvorecký známá díla zasazuje do kontextu dějin literatury jako takové (pronikání detektivních motivů do společenských románů), případně dějin daného národa („zákon koltů“ ve Spojených státech).

Větší přínos mají Škvoreckého poznámky ke konstrukčním technikám detektivního románu a jeho snaha dobrat se podstaty žánru, resp. příčin jeho popularity (touha po spravedlnosti). Mnohé závěry vybízejí k polemice a dalšímu promýšlení. O procedurálním krimi, kde největší čtenářskou slast skýtá cesta vedoucí k výsledku bez ohledu na to, zda vrah nakonec bude dopaden, by zřejmě neplatila poučka, že detektivka je žánr cizí realismu, v němž jde o pohádkové zápolení dobra se zlem.

Pro Škvoreckého jsou detektivky „guilty pleasure“ (v duchu dobového přesvědčení "kde chybějí společenské zájmy, tam nejsou možné umělecké záměry") a pokud se autor snaží zároveň vypovědět o době a společnosti, již nejde o detektivku, nýbrž o kriminální román, který čtenáře nechce bavit, ale vychovávat. Osobně se domnívám, že kvalitní detektivka může být obohacující i zábavná zároveň, aniž byste se při její četbě cítili provinile. Možná je ale mé mínění ovlivněné vývojem, který žánr během padesáti let od vydání Nápadů prodělal.

3 27.04.2017

Lehká kniha o těžkém tématu. Díky krátkým kapitolám, mnoha soupisům a dialogům, které autor vede sám se sebou, jsem ji zhltnul za jeden večer a nemám potřebu se k ní vracet. Z dosud přečtených neodborných knih, které se přímo dotýkají deprese, mi nicméně Důvody, proč zůstat naživu, byly bližší než například Viditelná temnota od Styrona nebo Pod skleněným zvonem Sylvie Plathové. Jednak díky věku autora (a s tím související aktuálností reálií), jednak díky způsobům, jimiž se proti nemoci rozhodl bojovat (tím, čím byly pro něj knihy a běhání, jsou pro mne seriály a jízda na kole). Přesné jsou popisy symptomů, motivací, proč pokračovat v životě (lidé, kterým na vás záleží), obav, že stačí, když „kapka inkoustu spadne do sklenice čisté vody a zakalí ji celou“. Velmi trefná je kapitola „Láska“, ve které autor popisuje partnerství jako stav, kdy mohou být dva lidé sami sebou (být svým „divným já“) a skrze druhého znovu najít sebe sama (protože se pro jednou nesnažíme být jako někdo jiný). Jde vlastně o takový autoterapeutický deníček s řadou výstižných postřehů, který možná někomu pomůže uvědomit si, že není jediný, kdo něčím podobným prošel/prochází, ale po skutečném důvodu, proč zůstat naživu, se budete muset poohlédnout jinde. Zážitek z četby bohužel, stejně jako u jiných nedávných knih od Omegy, kazí nedůsledná redakční práce s řadou překlepů zejména ve vlastních jménech, která někdy skloňována jsou a jindy ne.

2 17.04.2017

„Čím víc se budete pitvat v nesčetných způsobech, jak se lidské tělo může porouchat, tím je pravděpodobnější, že na sobě pocítíte fyzické příznaky.“

Prakticky orientovaná publikace o psychosomatice, která až v závěru (na můj vkus) příliš zabředává do duchovních záležitostí. Je sympatické, že autorka neodmítá moderní medicínu a štěstí nevydává za lék na všechny choroby (v případě nemocí, které nesouvisejí s imunitní funkcí, podle ní nemá nálada na zdraví zásadní vliv). Pouze naznačuje, v čem by se mohl přístup doktorů (pro něž tudíž může být kniha také přínosná) zlepšit.

Po přečtení zřejmě přestanete vést jasnou dělící čáru mezi fyzickým a psychickým zdravím člověka a uvěříte, že obojímu prospívají pozitivní (přátelské) vztahy, pocit bezpečí, vědomí, že jste potřební a užiteční, odbourání zbytečného studu, přijetí sebe samého (tj. nesnažit se neustále vyhovět nějakým vnějším kritériím přijatelnosti, být „cool“, jak píše autorka), usilování o něco smysluplného či kreativita. Pro začátek si je dobré uvědomit, že dlouhodobě nešťastný člověk je nemocný a lidé s pozitivním přístupem k životu (ne nutně jen optimisté, neboť někdo je holt predisponován k větší zádumčivosti), kteří nevnímají špatnou událost jako věc nezměnitelnou, všeho se dotýkající a osobní, žijí déle.

Jestli už víte něco málo o pozitivní psychologii (třeba z knih Martina Seligmana) nebo kognitivní psychologii, některé pojmy („naučená bezmocnost“, „hédonická adaptace“) a postupy (vést polemický vnitřní dialog, zaměřit se na myšlenky utvářející naše přesvědčení, uvědomit si jejich dočasnost, nenechat se ovlivnit názory, ale hledat důkazy a jiné interpretace, zamyslet se nad důsledky) vám budou povědomé, ale jako kompilační, víceméně na faktech založená práce plní Mysl je mocný lékař svůj účel a minimálně ve fázi probouzející se deprese vám může ušetřit návštěvu psychologa.

3 17.04.2017

Kniha, která vás sice nevyléčí z deprese, ale zato vás naučí, jak prodat svůj úspěch, neboť na to je Seligman opravdový expert. Zřejmě jde ale o součást pozitivního přístupu k životu – být hrdý na to, čeho jste v životě a kariéře dosáhli a umět to s náležitou pompou prodat (byť některé útoky na kritiky nepůsobily jako něco, co by napsal člověk jsoucí v naprosté duševní pohodě).

Kapitoly, v nichž autor popisuje genezi pozitivní psychologie a její aplikaci ve škole nebo v armádě jsou bez debat čtivě napsané (tohle prostě američtí vědci umí), jen vám moc nepomůžou s vašimi osobními problémy. Jde tedy do jisté míry o očekávání, s nimiž budete ke knize přistupovat. Svým charakterem je to zkrátka publikace více deskriptivní (většina kapitol) než preskriptivní (zejména první tři kapitoly).

Základní poznatky pro osobní terapii (shrnuté hned v první kapitole) se týkají podmínek duševní pohody, kterými jsou podle Seligmana pozitivní emoce, zaujetí činností (stav flow), smysluplnost toho, co děláte, úspěšný výkon a pozitivní vztahy. Zásadní fakt, že není podstatné, co se vám přihodí, ale jak o tom přemýšlíte, je v podstatě převzat z kognitivní psychologie, vůči které se Seligman paradoxně vymezuje (stejně jako vůči antidepresivům) jako vůči metodě, která má charakter pouze paliativní, nikoli kurativní léčby.

Přijde mi, že Seligman dost podceňuje sociologické hledisko, jak je ostatně patrné z jeho krátkozrakého odmítnutí zjednodušeně chápaného Sartrova citátu „Peklo jsou ti druzí“. Jako kdyby nezáleželo na podmínkách, v nichž žijete, traumatech z dětství, kulturním a politickém kontextu, výchově… jako kdyby každý jedinec žil ve společenském vakuu a rozhodoval výhradně sám za sebe, jako kdyby vážně stačilo „říct ‚ano‘ větší duševní pohodě“ a nestarat se o svět kolem (trochu v duchu vyhroceného randovského individualismu).

Podobné prosazování jednoho přístupu jako jediného správného, který vyřeší všechny osobní i globální problémy, se mi obecně příčí a jsem pro nuancovanější pohled, zohledňující různé metodologie a filozofie.

Jako jedna z mnoha knih, které vám pomohou změnit životní postoj a zvýšit kvalitu vašeho života, Vzkvétání určitě stojí za přečtení, ale nezůstával bych jen u něj, ale naopak sáhnul třeba i po knihách autorů, jejichž názory Seligman rezolutně odmítá (Freud, Schopenhauer). Být šťastný nemusí být jediným smyslem života.

6 14.04.2017

S vědomím toho, jak neradostné filmy se odehrávají v Bostonu (Black Mass, Gone Baby Gone, Tajemná řeka, Spotlight), mne hrdinčina deprese tolik nepřekvapuje. A nepřekvapuje mě ani emocionální chlad a věcnost, s jakou je kniha napsána. Styl totiž docela dobře odpovídá rozpoložení člověka, který se "nedokáže přimět k žádnému pocitu".

Když máte problém udržet pozornost a přemýšlíte nad tím, jestli ráno vůbec vstát z postele, nebudete mít ani chuť zdobit své psaní ornamenty a snažit se ozvláštňovat kompozici jiným než chronologickým řazením událostí. Přesto cítíte potřebu něco udělat, dát světu nějakým způsobem najevo, že za něco stojíte a že jste ještě naživu, byť si vevnitř připadáte mrtví. Být "normálním", společnosti přijímaným člověkem a zároveň zůstat sám sebou. Plathová tuto ambivalenci dokázala tuto znamenitě zachytit skrze hrdinčin strach ze zhoršení její intelektuální kondice. Jako (budoucí) spisovatelka se tolik nebojí o své tělo, jako o svou mysl (jakkoli si uvědomuje, že je důležité udržet si kontrolu nad obojím, v čemž tkví feministická pointa knihy). Děsí ji, že přichází o zdravý úsudek a nejhorší, že si po celou dobu uvědomuje, co se s ní děje.

Skleněný zvon sice pro svou beztvarost a strohý jazyk není žádný literární skvost, ale jde o důležitou knihu, která s odvážnou otevřeností a z první ruky přibližuje vnitřní svět dospívající dívky (a je poměrně podstatné, že se jedná o dívku), jež už zapomněla, co znamená být šťastná. Zvlášť pro člověka, který nikdy nezažil, jaké to je, když se na nic netěšíte, a je pro něj proto obtížné odlišit "blbou náladu" od klinické deprese, může jít o dobré uvedení do tématu.

6 07.04.2017

Dlouho jediná průřezová publikace o poválečném vývoji české a slovenské kinematografie. Největší výhodou (i slabinou) knihy je skutečnost, že se víceméně každému z tematických okruhů věnuje člověk, který dobře věděl, o čem píše (neocenitelný Čihákův úvod do českého amatérského filmu, k němuž se jinak informace nedohledávají snadno). Jednotlivé kapitoly zároveň nejsou na stejné kvalitativní úrovni a žádná z nich nejde zdaleka do takové hloubky, aby téma obsáhla v úplnosti. Hlavně ale schází lepší provázanost. Tento nedostatek se netýká Diagnóz času, v nichž se do zmapování téměř sedmdesáti let filmové historie pustil jediný člověk (Jan Lukeš). Týká se jich ovšem celá řada nedostatků jiných (viz můj komentář na příslušném místě).

2 05.04.2017

Velká, těžká a drahá kniha Jana Lukeše po prvním prolistování zaujme svou výpravností. Bohatý obrazový doprovod potěší každého, kdo si podobné knihy kupuje, aby měl co položit na kávový stolek. Než si hosté prohlédnout všechny fotografie, minimálně hodina uplyne. Líbilo se mi grafické řešení úvodu jednotlivých kapitol, ač je škoda, že se v nich fotografie přetahují o pozornost s nadbytečnými texty. Nejšťastněji nejsou vyřešeny ani popisky ostatních fotografií rozesetých po zbytku kapitoly. Dostatečně se neliší od poznámek k hlavnímu textu, které jsou zmatečně situovány jednou na pravém, jindy na levém okraji stránky. Vlastně jde o nejzjevnější projev neujasněné koncepce knihy jako takové. Kapitola, ve které Lukeš objasňuje svůj přístup (stěží lze mluvit o ucelené metodologii), byla příznačně zařazena až na konec knihy a působí jako snaha a posteriori ospravedlnit některé nedostatky textu.

Vzhledem k ambicióznímu rozsahu lze pochopit, že autor svou eklektickou práci postavil na sekundární literatuře, nikoli na vlastních archivních objevech. Kvalita i kvantita použité literatury je uspokojivá, byť by jistě nebylo od věci více využívat třeba odborných studií z Iluminací nebo některých méně ortodoxních článků z Cinepuru (a nemíním tím nutně mé dva favority "New Yorku a Libni zdaleka se vyhni" a "Učitel miluje Láďu, Hanka šuká Išku"). Problém je, že Lukeše dřívější texty nedokáže nikterak inspirativním způsobem syntetizovat, o jednotlivých oblastech pojednává odděleně, nereflektuje posuny ve vnímání jistých trendů (nadále používá překonané označení „vachkovská škola") a jeho kniha nabízí jen solidní přehled jmen a názvů, které je dobré znát pro základní orientaci.

Kniha mnohdy sklouzává k únavně monotónním výčtům názvů, doplněným jen povšechnou charakteristikou, která nám neprozrazuje, zda je film dobrý či špatný, něčím pozoruhodný, či naprosto bezvýznamný. Některé filmy jsou navíc zmiňovány opakovaně, čímž dochází k duplikování informací a podezření, že editor buď nebyl příliš bdělý, nebo na svou práci neměl dostatek času. Podobně vytváří dojem málo svědomité práce (kterou nelze vyčítat například Lukešem připravenému sborníku Černobílý snář Elmara Klose) zmatečné používání tu původního, tady přeloženého názvu zahraničních filmu (na straně 216 tak kupříkladu čteme o L'aveu, abychom o padesát stran dál byli odkázáni k dřívější zmínce o Doznání). Zarážející jsou také některé kostrbaté větné konstrukce (s. 199: „Do průměrnosti..."), z nichž někdy není jasný obsah sdělení (člověk neobeznámený s tvorbou Pavla Juráčka by na s. 110 mohl váhat, zda napsal scénář k Černobílé Sylvě, nebo ke Štice v rybníce) nebo nevhodně použitá slova (s. 115 „kvůli nimž" namísto logicky správného „díky nimž").

Budiž Lukešovi přičteno velké plus, že neopomíjí ani institucionální zázemí a společensko-historický kontext, třebaže si po celou dobu vybírá jenom to, co se hodí do jeho obrazu dějin (čím se ostatně v onom epilogu, který měl být prologem, netají). Jenom se připravte, že tyto užitečné informace, doplněné například citacemi z proslovů komunistických kulturtrégrů, budete muset vypátrat v mnohoznačně nazvaných podkapitolách, v nichž se mísí fakta o různých obdobích, kinematografiích (česká a slovenská) i typech audiovizuální produkce (dokumenty, animace, televizní, amatérská tvorby), nemluvě o odskocích k divadlu a filmové publicistice. Matoucí skoky v čase a míchání vícero témat vyvolávají podezření, že kniha byla psána tak trochu po paměti, podle toho, která vzpomínka přišla autorovi podstatnější a který tvůrce mu osobně byl bližší. (Vzácnou shovívavost projevuje Lukeš ke všem lidem od filmu, což je sympatické, ale vede to ke stvrzování určitých mýtů – herci za normalizace podle něj MUSELI utápět svůj talent v průměrnosti, s. 194.). Neústrojnost v řazení i v náplni jednotlivých podkapitol prakticky znemožňuje číst knihu jinak než chronologicky a více než jednou.

Vadit mi výrazně subjektivní náhled začal teprve v pozdějších kapitolách, kdy se autor vinou chybějícího časového odstupu stále častěji uchyluje k nevhodným politickým narážkám. Nenechá si ujít jedinou příležitost zkritizovat Václava Klause, zatímco Havlovo Odcházení z knihy vychází jako podařený film, který pouze kritika nedocenila. Paušalizující kritizování kritiků v předposlední kapitole, prováděné paralelně s pokusem o diagnózu celé české společnosti, pak podle mne patří do názorové rubriky novin, nikoli do historiografické publikace. Důkazem Lukešovy jednostranné představy o české kritice budiž fakt, že cituje převážně z textů od nekompetentní Spáčilové a Křivánkové, pročež ani nepřekvapí nepravdivá zmínka, že kritikou nebylo dostatečně poukázáno na podobnost mezi Pouty a Životy těch druhých.

Diagnózy času ve výsledku silně připomínají srovnatelně ambiciózní dokumentární sérii Marka Cousinse The Story of Film, která osobu znalou dějin světového filmu nedokázala ničím novým obohatit, stejně jako nedokáže Lukešova kniha říct nic nového o dějinách filmu českého a slovenského těm, koho česká a slovenská kinematografie zajímá. Pro koho jiného pak ovšem taková kniha je? Jde jistě o záslužný a úctyhodný počin, vyvolávající však namísto pocitu, že byl splněn jeden dlouholetý rest na poli české filmové literatury, značné rozpaky.

2 05.04.2017

"Sebezdokonalování je masturbace... Nakonec se ukáže, že je to pravda i obráceně."

U Palahniuka jeden nikdy neví, jestli jde o špatně napsanou knihu, nebo dobře napsanou parodii špatných knih. V případě Tvého překrásného já, jakési zvrácené ženské variace na Klub rváčů (v němž šlo o krizi maskulinity, nikoliv feminity), je ta hranice ještě méně zřetelná než jindy. Kniha opakuje dokolečka tytéž myšlenky, nevyniká kdovíjak nápaditým slovníkem, působí nedotaženě (jako kdyby se autor neobtěžoval znovu si po sobě text přečíst a trochu jej učesat/osekat) a některé dějové zvraty jsou příliš pitomé i v případě, že mají zesměšňovat vyprávěcí logiku literárních braků jako Padesát odstínů bůhvíčeho, z jejichž příběhových schémat je příběh Tvého překrásného já slátán.

Jenomže Palahniuk se nechce jenom vysmívat klišé, na nichž chick lit stojí (například pomocí podvratně nevzrušivých, chladně anatomických popisů erotické slasti). Napsal dílo s ne moc decentně prezentovaným POSELSTVÍM. Konzumní západní společnost se stává stále závislejší na uspokojení, které jí přinášejí nikoliv lidé, ale věci (které lidi nahrazují). Ženy jsou de facto ovládané skrze jejich vaginy, nad nimiž samy ztratily kontrolu (protože nanoboti!). Pokud chtějí převzít moc, pak opět jedině prostřednictvím své sexuality.

Jestli si něčím opravdu nejsem jistý, pak tím, zda se autor víc vysmívá radikálním feministkám, nebo muži ovládaným korporacím, které si ženy podmaňují pomocí značkových produktů a literatury, která jim podsouvá, po čem mají toužit. Každopádně by stačilo málo a zábavně nevkusná kniha, bohatá na věty typu "Planoucí robertky dál je pršely a náhodně šířily smrt", by byla tak špatná, až by byla dobrá, což je možná autorův záměr, možná autorova lenost.

6 03.04.2017

Nádherně sebeironickým tónem a s maximální nenuceností napsaná kniha o stárnutí, filmovém průmyslu, pomíjivosti slávy a umění, chlastu, sázení na koně... zkrátka o životě. Můžete dumat nad tím, zda chtěl Bukowski skrze všechno to hemžení různě ujetých, skutečnými lidmi inspirovaných figurek vypovědět něco hlubšího ("Nahlédnout smrti do řiti, možná"), nebo prostě přijmout, že jde o víceméně věrný popis průběhu natáčení filmu Štamgast, jak jej prožíval šedesátník, který nemá rád dlouhé řeči, černochy, děti, velká moudra a vlastně ani filmy ("Lidé natolik přivykli tomu, že filmy, které vidí, jsou samé sračky, že si nakonec přestali uvědomovat, že to sračky opravdu jsou.") Chinaski rozhodně není hrdina, se kterým bych se ztotožňoval, ale neochota dělat věci složitějšími, než je třeba, vlastní i Bukowského přímočarému stylu psaní, se mi na něm líbí.

5 28.03.2017

Myslím, že není podstatné, zda je vám dvacet nebo dvakrát tolik. Přibáňův členitý román, komponovaný jako bloudění pamětí (dvou postav), vás přiměje ke vzpomínání tak jako tak. Společné výlety s rodiči, dětská přátelství, první láska, první rozchod, setkání se smrti… Nejde přitom o (n)ostalgické ohlédnutí, nýbrž o snahu kriticky prozkoumat, proč se z nás stávají zajatci vlastních vzpomínek (což pro hrdinu platí v rozporuplném závěru doslova), mnohdy navíc zkreslených přítomnou perspektivou. Udavačská rovina, u děl ohlížejících se za pozdně socialistickou minulostí poměrně častá (viz např. Kawasakiho růže), slouží především jako akcelerátor hrdinovy introspekce. Podobně můžeme motiv polistopadové společenské transformace číst jako metaforu proměny, kterou v rámci dospívání projde každý z nás. Nakonec nesejde na tom, k čemu došlo tehdy, ale co se stane teď (jakkoli knihu lze číst i jako záměrně neuspokojivou detektivku). Všechno je jenom dvakrát pro vás bude pravděpodobně tím smutnějším čtením, čím méně jste spokojeni s tím, jak jste žili vlastní život, ale i pokud ve vás Pavlovy vzpomínky nevyvolají vlastní reminiscence, můžete obdivovat promyšlenou románovou stavbu, vyžadující od čtenáře plnou intelektuální spoluúčast. V ideálním případě vás tento suverénní prozaický debut obohatí jak intelektuálně, tak emocionálně.

1 21.03.2017

Nestává se mi často, abych nějakou knihu přečetl dvakrát bezprostředně po sobě. Vědomí konce k tomu ovšem svým syžetem (i nevelkým rozsahem) vybízí.

Místy vtipná, ke konci převážně hořká novela o paměti, smrti a zodpovědnosti je plná situací, v nichž se snadno najdete i bezpočet trefných postřehů k lidskému bytí a britské povaze. (S jistotou to tvrdit nemohu, doufám však, že mé naladění na stejnou vlnu s knihou prozatím nesouvisí s tím, že bych byl u konce s dechem.) Pointa již napoprvé velmi vtahující knihy vás navíc takřka jistě přiměje přečíst si alespoň některé pasáže znovu a lépe tak posoudit, nakolik nespolehlivý (morálně i v předkládání informací) byl vypravěč.

Opravdu velká malá kniha, resp. knihy dvě, neboť při druhém čtení jde o trochu jiný příběh.

9 19.03.2017

Rozsáhlý román z velmi sympatického středozemního prostředí mne dokázal poučit o řecké historii, nahlas rozesmát (což se mi u knih stává ještě vzácněji než u filmů) i dojmout (ač ne k slzám). Střídání nálad není samoúčelné a myslím, že docela věrně odpovídá proměnám, jimiž Řecko v běhu času procházelo. Odpovídá tomu i postupné zklidnění zprvu velmi košilatého vyprávění - počet vyprávěčů se s přibývajícími kapitolami zmenšuje, klasický románový styl vytlačuje výstřednější stylistické postupy. Nejedná se o literární zázrak, "jen" o vtahující, s fakty svědomitě pracující, dobře vyladěný a příjemný dojem zanechávající příběh o nerovném střetu krutostí války s radostmi života. Jestli vám je blízká mentalita Italů nebo Řeků, jděte do toho.

10 18.03.2017

Namísto toho, aby se postavy v pátrání někam výrazně posunovaly, jenom stále více zabředávají do složité konspirační sítě, kde každý pracuje pro někoho jiného a nikdo nesleduje čestné cíle. Na navození atmosféry deziluze výborné, jako dekonstrukce žánru ucházející, jako regulérní thriller silně neuspokojivé.

1 18.03.2017