Matematicka komentáře u knih

Kniha, která mi spíš než "do stavu církve západní Evropy" dala nahlédnout do duše poutníka. Na to, aby člověk dokázal posoudit něčí víru (nakolik je to vůbec možné), by potřeboval trvalejší zkušenost, než jen letmé zaklepání / zazvonění na dveře fary a nezaujaté pozorování lidí, na kterých mu vlastně moc nezáleží.
Byla ale psána čtivě. Inspirativní osobností mi přišla hlavně Anežka i se všemi jejími vzestupy a pády. A je to sonda do smýšelní dnešních (bohužel nemnohých) mladých seminaristů a kněží, které tu autor reprezentuje. Jako taková je taky zajímavá. Autor provokuje svými předčasnými soudy, ale provokace je taky někdy dobrá - učí nás lépe promýšlet a formulovat svá stanoviska.

7 28.10.2019

Krásná, poetická kniha. Desetiletý Daniel si v malé židovské obci v první polovině 20. století utváří své názory na život mezi svými dvěma dědečky Filipem a Gabrielem - velice rozdílnými lidmi, které ale spojuje židovská víra a hluboké přátelství. Je vůbec Bůh? A pokud je, je spíše spravedlivý, nebo odpouštějící? Nečekejte odpovědi, spíše hledání. Hrdinové hledají odpovědi, každý po svém a vzhledem ke svému vlastnímu životu každý jinak.
Zajímavá je i historie knihy: začátkem roku 1948 už měl Viktor Fischl tento román dopsaný a těsně před únorem zvítězil v soutěži Evropského literárního klubu. Po únoru 1948 už u nás však nesměl být vytištěn (údajně právě proto, že je zcela nepolitický). Pro Viktora Fischla to podle jeho slov byla poslední kapka v rozhodnutí odejít (ještě legálně) do Izraele. Román vyšel v roce 1951 v Tel Avivu hebrejsky, česky r. 1982 v Sixty-Eight Publishers a r. 1992 v nakladatelství Atlantis.
Líbil se mi i stejnojmenný film, který se velice věrně drží knihy, i když kniha je samozřejmě lepší.

"Láska, Jakube, někdy vyprchá. Ne vždycky. Ale často, často vyprchá. Ale lítost, lítost v nás musí zůstat." Hleděl teď upřeně na Jakuba, pokyvuje starou hlavou, pokleslou ke křehkým ramenům. "Na každém kroku, Jakube, si to musíme říkat. Jenom tak nikomu neublížíme. V kom je dost lítosti, ublíží raději sobě. V kom je lítost, nese život lehčeji. V kom není, ten zahyne."

7 17.08.2019

Náročná četba, ale stojí za to. Čtyři sta stran veršů staré čínské poezie, prověřené časem. Kniha je opatřena dvojí sadou vysvětlivek - na celých stránkách v průběhu v textu i vzadu. Jsou velice podrobné, ale vyplatí se je číst - přece jen časově i kulturně jsou už nám básně dost vzdálené a symboliku a narážky v nich obsažené tak lépe pochopíme.

Měsíc nad průsmykem

Nad Nebeskou horou jasný měsíc vstal
Obklopený mořem oblak v nedohlednou dál
Prudký vichr přihnal se přes desetitisíce mil
Přehnal se průsmykem Jü-men, jenž mu v cestě stál
Z hory Paj-teng dolů Chanové sestupují
Od zálivu Čching-chaj Chuové jdou vpřed
Odedávna odtud, kde se krutě válčí
Nevidět nikoho zpět se navracet
Cizí vojáci k hranici vyhlížejí
Myslí na návrat tak mnozí s tváří zachmuřenou
Ve vysokých domech této noci
Povzdechy a stony jistě neustanou!

Velice inspirativní kniha. A to zdaleka nejen pro biřmovance, pro které je primárně (a výborně) napsána. Dobrý a stručný "kompas" pro všechny, kdo to sami se sebou myslí vážně a chtějí být (aspoň duchem, když už ne věkem) mladí.
Zaujaly mě speciálně moderní "několikatera" pro dívky a chlapce, jak se chovat k opačnému pohlaví. Ty považuji za obzvláště povedené a je asi potřeba tyto velice dobré rady dnes více připomínat.
Malá ukázka z rad pro dívky:
"1. Bílý rytíř, silný a galantní a odvážný, který právě přijíždí čerstvý z boje, neexistuje. Čekáš-li na něj, budeš čekat marně a až do smrti. Nauč se svého muže milovat s jeho chybami, nauč se ho velkoryse milovat i kvůli nim.
2. Až Ti bude zle, neboj se mu zavolat a poprosit ho, aby za Tebou přijel, i když budou tři hodiny ráno. Od toho zde muž je, aby Ti byl oporou a skálou, o kterou se můžeš opřít. Není to ani zneužívání jeho dobroty, ani sebeponižující vzkaz, že si sama se sebou nevíš rady; ba naopak, k čemu jinému by zde muži byli? On se tím mnohému naučí a bude mít radost, že obstál. Muži udělá radost, když může chránit. Z chlapce se stane dospělý muž právě v tom okamžiku, kdy mu dívka poprvé položí unavenou hlavu na rameno. Když se o něho nebudeš opírat, nestane se nikdy pevnou skálou. Potřebuje Tě k tomu, aby vyrostl a byl tím, kým chceš, aby byl. Bez Tebe nevyroste. Pamatuj, muže definuje žena. Muž bez ženy zůstane navždy chlapcem."

7 16.03.2019

Je to už hodně dávno, co jsem ji četla naposled, ale dojmy ve mně pořád zůstávají. Byla to moje velice oblíbená kniha v dětství - nejen proto, že jsem milovala dětské tábory. Těším se, až (jestli?) ji budou číst mé dvě dcery :-) - pak si ji určitě ráda také opráším...

7 06.10.2013

Jedna z těch knih, které přečtete doslova jedním dechem. Krásný a lidský příběh. A jestli jde o "záznam skutečné události"? To mi přijde jako nějaká zvláštní obava poslední doby. Literatura tu není od toho, aby "zaznamenávala skutečnost", to podle mého názoru ani není možné, ale aby zprostředkovávala (subjektivní) pohledy na ni. A to tahle kniha dělá. Autor má můj obdiv, jestli tohle všechno skutečně prožil, ale má můj obdiv také, jestli dokázal napsat takovou knihu o něčem, co sám neprožil :-) Některé detaily - např. "medvěd hrající na housle" mi přišly tak stěží uvěřitelné, že já bych si je vymyslet nedokázala, a přitom věřím tomu, že by se mohly stát...
Také jsem ráda, že jsem knihu objevila díky filmu. První jsem viděla film, ale zážitek z knihy byl mnohem silnější a pestřejší :-)

7 09.02.2013

Pro ženy trochu drsné čtení... Ale (snad i právě proto) kniha stojí za přečtení (Muži a jejich svět nás přece zajímají :-)). Kniha o bezejmenném hrdinovi, kterého německý spisovatel Josef Martin Bauer pojmenoval Clemens Forell. Jeho příběh je asi těžko představitelný pro nás, obyčejné smrtelníky, žijící v určitých zaběhaných kolejích, ale já věřím, že zázraky se dějí, takže proč ne? Proč by všechno tohle (a pravděpodobně ještě mnohem víc) nemohl Clemens zažít a vydržet? Vkrádá se stále otázka PROČ a Co mu dávalo sílu jít dál, kterou nechává velice pěkně napsaná kniha nezodpovězenou. Svým způsobem ji zodpověděli filmoví tvůrci ve filmu, který jsem taky viděla, ale mně se víc líbila kniha se svou otevřeností. Díky taky za seznámení s tématem sibiřských gulagů, o kterých jsem dosud moc nevěděla!

7 24.11.2012

Spolu s dalšími uživateli prostě jen lituji toho, že jsem četbu této knihy tak dlouho odkládala.
Kniha, která mi "sedla" po všech stránkách. Miluju styl psaní Stefana Zweiga a tentokrát mi skutečně vyhovovala i volba tématu. O Kalvínově "experimentu" v Ženevě jsem toho mnoho nevěděla, takže jsem se tu i něco přiučila z historie. Především ale souboj dvou mužů, dvou světonázorů - svědomí proti násilí - popsaný tak brilantně, jak to umí jen Stefan Zweig. Moc děkuji nakladatelství Prostor, že mělo odvahu tento starší text vydat. Pro mě na své aktuálnosti neztratil vůbec nic. Podobné problémy řešíme i dnes, mění se "pouze" kulisy a obsazení.
"Ke skutečnému souboji mezi Castelliem a Kalvínem ještě nedošlo. Ale už se podívali jeden druhému do očí dva lidé, kteří si uvědomili, že jsou nesmiřitelnými protivníky. Poznali, že nemohou společně žít ani jedinou hodinu v témže městě, v téže duchovní atmosféře, ale i když se nyní definitivně rozešli a jeden z nich žije v Basileji a druhý v Ženevě, pozorně se navzájem sledují. Castellio nezapomíná na Kalvína, Kalvín nezapomíná na Castellia a jejich mlčení je pouze čekání na rozhodující slovo. Neboť natrvalo nemohou žít v míru ony nejvnitřnější rozpory, které už nejsou jen rozdílnými názory, nýbrž jsou základním svárem světonázorovým; duchovní svoboda nemůže nikdy cítit uspokojení ve stínu diktatury, diktatura se nikdy nemůže bezstarostně vyžívat, dokud v jejím dosahu zůstává se vzpřímenou hlavou třeba i jen jediný nezávislý člověk. Ale vždycky je nutný nějaký popud, aby se toto skryté napětí projevilo navenek. Teprve až Kalvín zapálí Servetovu hranici, vzplanou i slova obžaloby na Castelliových rtech. Teprve až Kalvín vyhlásí válku veškeré svobodě svědomí, vypoví mu Castellio ve jménu svědomí boj na život a na smrt."

"Upálení Serveta, jak pochopili okamžitě všichni současníci, bylo morálním mezníkem reformace. V tomto století nebyla sice poprava jednotlivce nic nezvyklého; od pobřeží Španělska až daleko nahoru k Severnímu moři a Britským ostrovům jsou tehdy pro slávu Kristovu pohlcováni ohněm nesčíslní kacíři. Tisíce a tisíce bezbranných lidí jsou ve jménu rozličných jedině pravověrných církví a sekt vlečeny na popraviště, upalovány, stínány, rdoušeny nebo topeny. "Kdyby došlo k takovému vybíjení, neřeknu ani koní, nýbrž jen prasat," praví se v Castelliově kacířské knize, "považoval by to každý panovník za velikou ztrátu." Ale jsou to jen lidé, co jsou takto vyhlazováni, proto nikoho ani nenapadne sčítat oběti. "Nevím," povzdychne si Castellio v zoufalství, neboť nemohl pochopitelně ještě tušit a předvídat naše válkychtivé století, "zda bylo kdy v některé době prolito tolik krve jako v naší."

6 25.07.2023

Stejně jako předchozí knihy Tomáše Halíka, které jsem už četla, pro mě byla kniha příjemným setkáním, které mi umožnilo přemýšlet nad otázkami současné církve. Nesouhlasím s Tomášem Halíkem ve všech odpovědích, ale líbí se mi otázky, které klade. Čtenáře zve na dobrodružnou cestu kladení si dalších otázek a hledání vlastních odpovědí. Kéž bychom k tomu měli odvahu!
"Naše svoboda vykoupení z otroctví všeho druhu je tím nejpřesvědčivějším svědectvím o vzkříšení Kristově, o tomto úhelném kameni naší víry."

6 07.03.2023

Krátké postřehy Maxe Kašparů, které mám velice ráda. Jeden trefný příklad za všechny:
"Vyjadřoval se k problémům školství i medicíny, protože měl zkušenosti. Chodil totiž do první třídy a v nemocnici mu umřela babička.
Z jeho názorů bylo ovšem patrné, že spíše záškolačil a pletl si zdravotnický transport s pohřební službou.
Eventuálně své nové vědomosti čerpal z denního tisku. On totiž moudrý muž nahlíží věci ze všech stran, pitomcovi stačí novinová verze."

Kniha mi hodně připomínala jeho starší knihu Šum z pěn, kterou jsem shodou okolností četla minulý rok, a některé postřehy byly stejné. Ale jak víme, opakování je matka moudrosti a toto vydání má trochu modernější "kabát", takže proč ne. Tohle se pro mě "neočte". Skvělá kniha "do kabelky"...

6 29.01.2023

Bylo už tady řečeno dost, tak přidám jen citát z knihy - jeden z těch, co se mi líbily nejvíce:

"Vnitřek dlaně si přiblížila k ústům. Vteřinu hledala špičku jazyka. Jed? Podávala Vili Feldovi diamant, který pronesla ze střižny pod jazykem.
Díval se na démant, který světélkoval.
„Proč?“
„Nechci, aby sis myslel, že nic nemám.“
„Zbytečně riskuješ.“
„Ne tolik, abych sem už nemohla.“
„Nepotřebuji démanty.“
„Škoda, že si to nemyslí Němci.“
„Nejsem Němec.“
„Každý je potřebuje.“
„Dostávám od tebe něco jiného.“
Byla ráda, že to řekl. Nepochybovala, že si démant vezme.
„Mám pod jazykem ještě jeden pro sebe.“
Usmál se. „Jak je to – podle Madame Weber – s poděkováním?“
„Dívka musí poděkovat písemně. Ne později než za den. Jinak ti už nikdo nic nedá ani tě nepozve.“
Prsty se dotkl jejích víček. Na oplátku se dotkla jeho."

Už jen pro tento úryvek by mi stálo za to knihu číst. Ano, kniha je náročnější (literárně kvalitní), ale stojí za to si dát tu námahu a přečíst si ji. Bohatě se vám odmění (ale něčím jiným než démanty...)!

Pohádky jsou variacemi na známé motivy, s důrazem na poučení. Absence vánočních motivů mi nevadila. Spíš mi mírně vadil styl - pohádky jsou vyprávěny velice stručně a myslím, že děti zbytečně podceňují. Určitě se dá najít dost zajímavějších pohádkových knížek. Tahle ale neurazí a pohádky jsou příjemně krátké.

6 29.11.2022

Uživatel "Litocha" už napsal téměř vše za mě.
Dodám jen osobní postřeh: Tahle kniha ve mně posílila hrdost na to, že jsem skautka. A citace z rozhovoru s Helenou Illnerovou:
"Tento cyklus se jmenuje Skautská vize a my našim hostům na závěr pokládáme otázku, jaký by podle vás měl být skauting za 10 let a co byste skautingu do příštího desetiletí popřála?
Skauting by měl dávat základy, ne návod, ale základy pro to, aby si člověk vybudoval přátelství na celý život, naučil se být zodpovědný i za tu malou skupinu, kterou vede nebo ve které vyrůstal, nesl svůj díl odpovědnosti a nebál se nést tuto zodpovědnost i dál do života. Spíš než skautingu bych popřála rodičům, kteří mají děti ve vhodném věku, aby pochopili, že dítě nezíská víc, když bude umět dva jazyky navíc nebo když bude umět jezdit na koni a hrát golf. Dítě nejvíc získá, když kromě vědomostí bude mít hlavně i sociální dovednosti. A ty nejlépe získá v dobře vedeném skautském oddílu. Umět se dohodnout, poslechnout druhého, vydržet často i těžší podmínky, být tolerantní a přátelský. Ve skautu člověk se skupinou vyrůstá od dětství a postupně přebírá odpovědné role. Nikdy to nemůže nahradit, když dítě pojede jednou na tábor nějaké organizace, kde se bude učit třeba anglicky, a příští rok pojede s jinou organizací, kde se bude učit třeba jezdit na koni."

6 29.09.2022

Příběhy jsou to kratičké, ale často zachycují nejdůležitější životní okamžiky těch, kdo je vyprávějí. Vyprávěné jsou s americkou otevřeností a upřímností. Nejsem si jistá, jestli by u nás taková sbírka mohla vzniknout, ale o to ani tak nejde. Každý většinou máme nějaký ten svůj příběh „opravdové lásky“. Tato kniha nám dává příležitost naslouchat – podle doporučení autora raději po malých dávkách –, promýšlet jednotlivé příběhy a v jejich světle se zamyslet i nad svými zážitky nebo zážitky našich blízkých. A k tomu si myslím, že nás Robert Fulghum vyzývá celou svou tvorbou – abychom si uvědomovali, jaké sny v životě máme a dělali pro jejich splnění to, co je v našich silách.

6 11.07.2022

V Respektu mám stripy ráda, ale ani si je nestihnu vždy přečíst. Tady jsem jich měla víc najednou a vysloveně jsem si je "užívala" po malých dávkách - nejlépe když je člověk po prožitém dni už dost vyčerpaný. Zjistíte, že to vlastně ještě není tak špatné...

6 24.04.2022

V tomto krátkém výboru představuje Mojmír Trávníček spisovatele Jana Čepa jako poutníka a cituje jeho vlastní slova: „O každém velikonočním pondělí putuji – v duchu a v srdci – do Emauz s Kleofášem a tím druhým učedníkem, což byl – jsem o tom přesvědčen – sám svatý Lukáš.“ (Před koncilní liturgickou reformou se četl úryvek z Lukášova evangelia o cesta do Emauz při mši svaté velikonočního pondělí.)
Mojmír Trávníček vybral krátké úryvky z textů Jana Čepa, které se přímo vztahují k Velikonocům, a tím i k příběhu o cestě s Ježíšem do Emauz.
Myslím, že stojí za to vydat se s texty Jana Čepa „proti proudu času“ – nejlépe o Velikonocích. Umí totiž vyprávět vskutku mistrně a pod povrchem běžných životních událostí a vjemů objevovat to skryté, zahalené – to, co emauzští učedníci uviděli, když Ježíše poznali při lámání chleba.

6 15.04.2022

Stručné, ale krásné. Autorce se podařilo říci hodně nejen o tajemství Vánoc, ale i o tajemství konverze - tedy o vstoupení do vztahu s Bohem, které sama prožila:

"Člověk musí od jedné takové hodiny žít k druhé tak, aby byl schopen ji druhý den opět prožít. Už není možné „jen tak si žít“, byť i dočasně. Člověk nemůže pominout mínění toho, s kým se denně stýká. Dokonce – i když není proneseno jediné slovo – cítíme, jak se k nám druzí stavějí. Člověk se snaží přizpůsobit okolí, a když to není možné, stává se společný život utrpením. Tak je tomu také při každodenním styku se Spasitelem. Člověk je stále citlivější na to, co se mu líbí a co ne. Pokud byl člověk před tím se sebou vcelku spokojený, bude tomu nyní jinak. Najde mnoho věcí, které jsou špatné, a bude je měnit, jak jen to bude možné. A objeví také mnohé, co nemůže považovat za krásné a dobré, a co je přesto těžké změnit. A tu se stane postupně velmi malým a pokorným, trpělivým a shovívavým k třískám v cizích očích, neboť se sám musí zabývat trámem ve vlastním oku; a učí se nakonec také snášet sám sebe v neúprosném světle Boží přítomnosti a odevzdat se Božímu milosrdenství, které si umí poradit se vším, co se vzpíná našim silám. Je to dlouhá cesta od spokojenosti se sebou samým, kterou pociťuje „dobrý katolík“, jenž „plní své povinnosti“, čte „dobré noviny“, „správně volí“ atd., jinak však dělá to, co se mu zachce, až k životu v Boží ruce a z Boží ruky, v prostotě dítěte a v pokoře celníka. Kdo však na ni jednou vykročí, už se nevrátí zpátky."

6 16.01.2022

Kniha je k dnešnímu dni už dvacet let stará, ale rozhovor s jezuitským knězem Petrem Kolářem zůstává podle mého názoru stále aktuální.
Kromě pestrých životních zážitků z různých koutů světa se tu Petr Kolář vyjadřuje i k obecnějším tématům: k četbě Bible, k evangelizaci, ke stavu české církve a k jejímu vztahu se společností. Tyto jeho - často kritické, ale nepostrádající lásku - postřehy jsou bohužel stále aktuální i po dvaceti letech.
Petra Koláře osobně neznám, ale z médií ho považuji za inspirativní osobnost. Ráda jsem ho skrze knižní rozhovor lépe poznala. Kéž bychom takových lidí v české katolické církvi měli více, nebo jim aspoň popřáli více sluchu...

6 04.10.2021

V knize nechybí napětí a humor a spousta situací, které by se při troše dobré vůle mohly stát i vám. Tedy – pokud byste měli tolik odvahy jako Danny a k tomu navíc tak dobrého tatínka, na kterého se můžete ve všem spolehnout. Nechybí ani pohádkový prvek, kdy je pyšná a zlá postava po zásluze potrestána pouhým důvtipem a zjišťuje, že za peníze si opravdu nelze všechno koupit… Knihu lze doporučit nejen malým čtenářům, kterým je určena (od 7 let), ale i těm dospělým. Já se u ní tedy nenudila...

Rozhovor Martina T. Zikmunda s Petrem Pithartem vyšel v roce 2010 – v době, kdy jsem ho četla už byl tedy deset let starý. Je taková kniha v roce 2020 ještě aktuální? Za sebe musím po jejím přečtení (vybrala jsem si ji podle jejího názvu) potvrdit, že ano.
V této knize rozhovorů nejde ani tolik o životní příběh Petra Pitharta, i když i o něm se tu mnohé dozvídáme a Petr Pithart se odpovědím na tyto otázky nijak nevyhýbá. Ale více do popředí se tu dostává jeho pohled na události, kterých byl svědkem, i na celospolečenské problémy. Pohled právníka s velkým zájmem o českou historii, zájmem o jiné národy, s kterými jsme sdíleli jeden stát (hlavně Němce a Slováky), a především o problematiku ideologií. Pohled člena komunistické strany (v letech 1960–1968), poté dělníka čerpajícího vodu v maringotkách se spoustou času na čtení, disidenta a ve svobodné společnosti i politika.
Určující je způsob, kterým se Petr Pithart vztahuje ke světu a který dal po dlouhém hledání knize název. Petr Pithart o tom říká:

"Já jsem si osvojil hodně z Machovcovy dikce, nemyslím tím halekání v hospodách, ale tu dikci polemickou, dialogickou, plnou otazníků, třeba několik vět po sobě s otazníkem, žádné odpovědi. Pokládám tento způsob rozpravy za zcela přirozený, i když pro mnoho lidí je to asi příliš exaltované. To mě naučil Milan Machovec, že se člověk vydává otázkami, ne odpověďmi. Že jen otázky nás někam v dialogu přivedou.
Že tázavost je předpokladem jakéhokoli filozofování, to je banalita, ale u Machovce šlo navíc o tázavost jako o způsob řeči. Měl k tomu příhodně vysoko posazený hlas, a když jeho otázka končila, byli jsme někde u stropu nebo u vrcholků stromů. Jedna končila, druhá začínala. Sem paří i výstižná charakteristika Masaryka: proslul skvělostí spíše svých otázek, méně než odpovědí.
Co je důležité, jsou otázky. Klást správné otázky. Dodávám, že za každou otázkou by měla následovat výstižnější, přesnější, hlubší otázka, mířící více k jádru problému – jako svého druhu odpověď. Odpověď zase otázkou, lepší otázkou. To mě naučil Machovec. A Machovce nepochybně inspiroval Masaryk. A tak jsme si toto masarykovské memento předali."

Dalším velkým tématem, kterému se Petr Pithart v knize věnuje, je otázka, jací jsme my Češi. Jací jsme byli a proč? Jací jsme a jací budeme? V tomto hledání „duše českého národa“ Petr Pithart vědomě navazuje na své velké vzory: Tomáše G. Masaryka, Emanuela Rádla a Ferdinanda Peroutku:

"Myslím, že jsme byli – a dosud jsme – mimořádně sebestřední, málo nás zajímal a zajímá svět kolem nás, je to jedno z našich prokletí, že pořád hledíme jen na sebe. Máme pocit, že nikdo nechápe, jak jsme dobří, že ostatní jsou připraveni nás opustit, zradit.
Myslím si, že i v tom osmašedesátém nám dělalo strašně dobře, jak si nás svět všímá, ale to neznamená, že bychom se sami o svět zajímali. Však také naše „zahraniční“ politika byla tehdy prakticky nulová. Čím my trpíme vůbec nejvíc, je naše nevyrovnané sebevědomí. Chvílemi máme pocit, že se tady dějí hrozné věci, které by se jinde na světě dít nemohly, že jsme poslední z posledních, hanba námi mlátí, a pak zase, v jiných věcech, jsme druhý den úplně skvělí, nejlepší, a zdá se nám, že na nás celý svět s obdivem zírá a uznává nás. Nejsme schopni se dohodnout na rozumné míře toho, jací doopravdy jsme. Tyto nevyrovnané pocity jsou strašně vyčerpávající, jednou máme za to, že jsme v tom pelotonu úplně poslední, jednou zase na špici. Z toho může být jen kocovina a nedostatek sebedůvěry.
To se týkalo i našeho nedávného předsednictví v Radě Evropské unie. Chvástali jsme se, že vidíme věci, které před námi nikdo neviděl. My jsme jediní v Evropě, kteří si z ní umějí utahovat… My jsme byli jediní, kteří Obamovi řekli natvrdo to a to. A světově: anglicky! A vzápětí jsme všechno podělali."

Jsem přesvědčena, že i po deseti letech od vydání knihy má smysl vydat se s Petrem Pithartem na cestu kladení si otázek – například o tom, kdo jsme, kam směřujeme, a proč tak činíme, ale i o mnoha dalších problémech, které nám mohou při čtení tohoto inspirativního rozhovoru vyvstat.

6 01.07.2020