Ptám se, tedy jsem
Petr Pithart , Martin T. Zikmund
Nakladatelství Portál vydalo rozhovor s Petrem Pithartem Ptám se, tedy jsem. Známého politika zpovídá evangelický farář Martin T. Zikmund. Kniha otázek a odpovědí zaznamenává Pithartovy vzpomínky na dětství, profesní i osobní život, názory na politiku současnou i minulou, ale je také silnou sebereflexí. Kniha vychází mj. i k životnímu jubileu Petra Pitharta, které oslavil 2. ledna. Politika ovlivňovala Petra Pitharta celý život, proto je hlavním tématem publikace. Objasňuje, jaké to bylo být synem velvyslance v 50. letech minulého století. Vysvětluje, proč při studiích na právnické fakultě vstoupil do KSČ a jak byl následně dvojnásobně ze strany vyloučen. Popisuje Pražské jaro a vyhození z právnické fakulty UK, vznik Charty 77 i pašování a rozvážení literatury ze Západu. Pithart zodpovídá také otázky k Sametové revoluci, vzniku OF, zvolení V. Havla prezidentem, hodnotí své působení v čele české vlády (1990−1992) i rozpad ČSFR. Rozebírá také dvě funkční období, kdy byl zvolen senátorem a předsedou Senátu a během nichž mj. podnikl cestu na Kubu, kde byl přijat Fidelem Castrem. Jak ale sám říká, nejdůležitějším obdobím v politice pro něho byly roky mezi porážkou OH ve volbách (1992) a zvolením senátorem (1996). Zastává totiž názor, že porážka může být produktivní, vítězství je vždy nebezpečné. Pithart se považuje za zemského patrona, hlásí se k odkazu filozofa a prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, novináře Ferdinanda Peroutky, historika Josefa Pekaře i filozofa Jana Patočky. Z knihy je patrný také Pithartův vztah k poezii a literatuře, vzpomíná na spolupráci s redakcí Literárek. Psal rovněž do Listů, je autorem několika odborných knih a statí, zasloužil se o obnovu prvorepublikového časopisu Přítomnost. Kniha se nevyhýbá ani horkým polistopadovým tématům, jako jsou období ekonomické transformace v Česku, kuponová privatizace, začátky restitucí. Pithart velmi otevřeně mluví o úloze a chování představitelů vlády a justice i o korupci. Jak uvedl Karel Hvížďala ve své recenzi knihy pro Český rozhlas: „Jeho komplikované přemítání nad událostmi, které formovaly občany této země, se zcela zásadně odlišuje od současného stranického a účelového blemblem jazyka našich politiků, jak tato kniha stvrzuje. Proto působí jak z jiného světa a jiné doby, ale to je zároveň její velká přednost: nutí k přemýšlení, vykolejuje nás ze stereotypů… Pithartova kniha je proto mimo jiné velice tvrdou, i když velmi kultivovanou kritikou současného politického provozu.“ Petr Pithart je ve své zpovědi velmi osobní a otevřený. Odpovídá tomu i úmyslně zvolený název knihy, pro Pitharta ústřední životní téma i proces: „Celý život jsem věřil a stále věřím, že chtít se ptát, naučit se ptát, nebát se ptát je důležité. Tázání a odpovídání jsou podstatou smyslem setkávání.... celý text
Přidat komentář
Rozhovor Martina T. Zikmunda s Petrem Pithartem vyšel v roce 2010 – v době, kdy jsem ho četla už byl tedy deset let starý. Je taková kniha v roce 2020 ještě aktuální? Za sebe musím po jejím přečtení (vybrala jsem si ji podle jejího názvu) potvrdit, že ano.
V této knize rozhovorů nejde ani tolik o životní příběh Petra Pitharta, i když i o něm se tu mnohé dozvídáme a Petr Pithart se odpovědím na tyto otázky nijak nevyhýbá. Ale více do popředí se tu dostává jeho pohled na události, kterých byl svědkem, i na celospolečenské problémy. Pohled právníka s velkým zájmem o českou historii, zájmem o jiné národy, s kterými jsme sdíleli jeden stát (hlavně Němce a Slováky), a především o problematiku ideologií. Pohled člena komunistické strany (v letech 1960–1968), poté dělníka čerpajícího vodu v maringotkách se spoustou času na čtení, disidenta a ve svobodné společnosti i politika.
Určující je způsob, kterým se Petr Pithart vztahuje ke světu a který dal po dlouhém hledání knize název. Petr Pithart o tom říká:
"Já jsem si osvojil hodně z Machovcovy dikce, nemyslím tím halekání v hospodách, ale tu dikci polemickou, dialogickou, plnou otazníků, třeba několik vět po sobě s otazníkem, žádné odpovědi. Pokládám tento způsob rozpravy za zcela přirozený, i když pro mnoho lidí je to asi příliš exaltované. To mě naučil Milan Machovec, že se člověk vydává otázkami, ne odpověďmi. Že jen otázky nás někam v dialogu přivedou.
Že tázavost je předpokladem jakéhokoli filozofování, to je banalita, ale u Machovce šlo navíc o tázavost jako o způsob řeči. Měl k tomu příhodně vysoko posazený hlas, a když jeho otázka končila, byli jsme někde u stropu nebo u vrcholků stromů. Jedna končila, druhá začínala. Sem paří i výstižná charakteristika Masaryka: proslul skvělostí spíše svých otázek, méně než odpovědí.
Co je důležité, jsou otázky. Klást správné otázky. Dodávám, že za každou otázkou by měla následovat výstižnější, přesnější, hlubší otázka, mířící více k jádru problému – jako svého druhu odpověď. Odpověď zase otázkou, lepší otázkou. To mě naučil Machovec. A Machovce nepochybně inspiroval Masaryk. A tak jsme si toto masarykovské memento předali."
Dalším velkým tématem, kterému se Petr Pithart v knize věnuje, je otázka, jací jsme my Češi. Jací jsme byli a proč? Jací jsme a jací budeme? V tomto hledání „duše českého národa“ Petr Pithart vědomě navazuje na své velké vzory: Tomáše G. Masaryka, Emanuela Rádla a Ferdinanda Peroutku:
"Myslím, že jsme byli – a dosud jsme – mimořádně sebestřední, málo nás zajímal a zajímá svět kolem nás, je to jedno z našich prokletí, že pořád hledíme jen na sebe. Máme pocit, že nikdo nechápe, jak jsme dobří, že ostatní jsou připraveni nás opustit, zradit.
Myslím si, že i v tom osmašedesátém nám dělalo strašně dobře, jak si nás svět všímá, ale to neznamená, že bychom se sami o svět zajímali. Však také naše „zahraniční“ politika byla tehdy prakticky nulová. Čím my trpíme vůbec nejvíc, je naše nevyrovnané sebevědomí. Chvílemi máme pocit, že se tady dějí hrozné věci, které by se jinde na světě dít nemohly, že jsme poslední z posledních, hanba námi mlátí, a pak zase, v jiných věcech, jsme druhý den úplně skvělí, nejlepší, a zdá se nám, že na nás celý svět s obdivem zírá a uznává nás. Nejsme schopni se dohodnout na rozumné míře toho, jací doopravdy jsme. Tyto nevyrovnané pocity jsou strašně vyčerpávající, jednou máme za to, že jsme v tom pelotonu úplně poslední, jednou zase na špici. Z toho může být jen kocovina a nedostatek sebedůvěry.
To se týkalo i našeho nedávného předsednictví v Radě Evropské unie. Chvástali jsme se, že vidíme věci, které před námi nikdo neviděl. My jsme jediní v Evropě, kteří si z ní umějí utahovat… My jsme byli jediní, kteří Obamovi řekli natvrdo to a to. A světově: anglicky! A vzápětí jsme všechno podělali."
Jsem přesvědčena, že i po deseti letech od vydání knihy má smysl vydat se s Petrem Pithartem na cestu kladení si otázek – například o tom, kdo jsme, kam směřujeme, a proč tak činíme, ale i o mnoha dalších problémech, které nám mohou při čtení tohoto inspirativního rozhovoru vyvstat.
Budu se snažit být stručná. Knize nic neubralo, že je 11 let stará, ráda jsem si osvěžila, některé okamžiky, které jsem v návalu dalších událostí pozapoměla. Pan Pithart je velmi moudrý, sofistikovaný, laskavý muž. Chápu ho, že nechtěl kandidovat na presidenta, ale zároveň mi to je líto. Kniha rozhovorů je krásná, poučná, ale tak nějak lehce, s hezkým nadhledem.
Vím, že se nemá srovnávat, ale současně jsem se prokousávala jinou knihou o politicích (Všichni jsou psychopati, jenom já letadlo od MUDr. Hnízdila) a to se je jiný kafe. Z té čiší nenávist a negativní energie.