Matematicka komentáře u knih

Podobně jako ostatní komentující mě překvapilo, jak málo tam bylo toho "laskavého povídání o životě" a "fotek z rodinného alba". Ale poté, co jsem se do knihy začetla, musela jsem uznat, že je to taky zajímavý styl rozhovoru, který se prostě soustředí na něco jiného - na životní zkušenosti a názory tázaného, které jsou možná ještě zajímavější a vedou víc k zamyšlení a "na hlubinu". Myslím, že mohou oslovit jak přemýšlivé katolíky, tak všechny přemýšlivé lidi, které nějak zajímají otázky víry, případně dějin, na které se taky kniha hodně zaměřuje.
Tomáše Petráčka sleduji dlouhodobě a fadím mu, a tak jsem uvítala možnost setkat se s ním v jedné knize a proniknout do jeho pohledu na život komplexněji. Takhle třeba popisuje svoje osobní zkušenosti s katolickou církví:

"Ale zase na jednu stranu, když má člověk intenzivní vztah s Bohem a ještě má určité poučení z historie, tak ani to, že je třeba terčem nějaké vnitrocírkevní šikany nebo že mu jeho představení místo toho, aby mu nějak pomáhali, spíše škodí, pro něj není nic nového. To je přece nedílná součást křesťanské existence. Trpět církví patří ke komplexitě křesťanské zkušenosti."

Díky Tomášovi Petráčkovi za tu naději navzdory všemu.

5 03.05.2021

Poetická a oddechová krásná literatura – tak by se dala krátce charakterizovat kniha Zdeňka Svěráka Po strništi bos. Události z doby druhé světové války očima malého (sedmi až devítiletého) Edy, jehož rodina se musí „za trest“ odstěhovat z Prahy do malého městečka, kde život plyne zcela jiným tempem.
Zdeněk Svěrák píše velice stručně – kniha je rozdělena do kratičkých oddílů, které většinou nemají ani celou stránku, ale jazykově propracovaně a sevřeně. Kromě událostí nahlížíme i vnitřní svět malého Edy, jeho očima se díváme na lidi kolem. Přemýšlí o tom, co se kolem něj děje, a chce si to nějak srovnat. Knihu jsem četla dvakrát – nejdřív sama a pak se svými dětmi, které jsou zhruba ve věku malého Edy. Oba pohledy na knihu mě obohatily. Děti ji viděly zase jinýma očima a je to dobrá příležitost, jak s nimi začít mluvit o historii, o druhé světové válce a o mnoha dalších tématech, která kniha poeticky a stručně otevírá.

"Státní silnice, která vede přímo pod našimi okny, je najednou plná koňských povozů a lidí, co za nimi jdou pěšky od Jičína na Prahu. Někdo má na zádech ruksak, někdo nese kufr nebo věci zabalené v dece. Vypadají uboze. „Vidíš je? Už táhnou,“ říká teta Ludmila. „To jsou Němci ze Slezska. Utíkají před Rusama.“ Vyběhl jsem ven, abych je viděl zblízka. Šli pomalu. Říkal jsem si, takhle těm Rusům neutečete. Byly to většinou ženské, děti a starší osoby. Ty seděly na vozech mezi peřinami, pytli, husami a různými krámy. Za některými povozy šly i kozy a ovce. Předběhl jsem toho živého hada až k Vlkovu domu. Tam se had zastavil a brzy jsem poznal proč. Můj zakázaný strýc stál před vraty s kbelíkem vody a sběračkou jim naléval do plecháčků vodu. Občas se sám z té naběračky napil, aby uvěřili, že není otrávená, a pak nalil jim. Oni pili a říkali danke. A ukazovali k jeho studni, jestli si můžou napumpovat vodu pro zvířata. Vlk přikyvoval a koně pili z věder a štandlíků, které si vezli s sebou. Kůň nepije jako pes, aby si jazykem jako lopatičkou chrstal vodu do huby. Kůň sehne hlavu do kýble, a kde byla hladina, tam za chvíli není nic. Když mě Vlk mezi Němci zpozoroval, řekl: „Mají žízeň.“ Doma jsem hlásil, že Vlk dává Němcům vodu. „To je celej von,“ řekla teta Ludmila. „Dělá milosrdnýho. Když nám Hitler v osmatřicátým zabral pohraničí, táhli tudy naši uprchlíci. A on je taky napájel.“ „Ale to je vidět, že nemá tak zlý srdce,“ řekla maminka. „Voda ho nic nestojí,“ odbyla ji teta. Než usnu, přemýšlím si o Vlkovi, co je to za člověka."

19 01.05.2021

Šestnáct příběhů určených pro děti. Příběhy jsou vyprávěny velice poutavou beletristickou formou. Námětem jsou příběhy z Písma svatého, životy světců i příběhy z běžného života dětí, všechny příběhy spojuje téma prvního svatého přijímání. Kniha je vhodná především pro děti mladšího školního věku a jejich rodiny. Příběhy jsou velice čtivé a touto formou seznamují mladší děti se základními pravdami víry.

Kniha byla původně vydána v roce 1940, takže „příběhy ze současnosti“ jsou z této doby. Přesto jsou příběhy stále živé. Jejich cílem není podávat pravdivý obraz skutečnosti, spíše se blíží legendám – příběhům, které nám mají předávat spíše poselství, význam – a konkrétní události v příběhu spíše slouží hlavnímu záměru.

3 01.05.2021

Jak se žilo ženám na jihu Spojených států ve 20. století?
O tom svědčí zcela prostě hlavní hrdinka Celie ve svých dopisech adresovaných nejprve Bohu, pak svojí sestře Nettie, které píše dopisy i přesto, že od ní žádné nedostává. Proč? I to souvisí s jejím postavením a situací.
Rasovou diskriminaci a nevalnou životní úroveň bych v životě obyčejné černé ženy na americkém jihu ve 20. století čekala, ale šokující bylo ponižování vlastní komunitou. V rodině i v širším příbuzenstvu neznamenala žena zhola nic, a byla tak zcela vydána na milost a nemilost svým mužským příbuzným a později manželovi.
Kniha byla zvláště na začátku hodně drsná a surová a o některých z těchto surovostí bych raději nečetla, ale po přečtení musím říct, že to tam patřilo a vytvořilo to plastický obraz o životě Celie, ničím nepřikrášlený. Smutný, ale taková byla (a bohužel někde i je) realita mnoha žen…
Celie, která je na začátku přesvědčena, že snášet na této Zemi veškeré útrapy a ponižování je nutné a nezbývá než se těšit do ráje, kde se budeme věčně radovat, postupně hledá sebeuvědomění i obyčejnou lidskou důstojnost: možnost dělat něco, co by ji bavilo, mít někoho, kdo by ji měl rád a koho by mohla mít ráda ona. A v tom může být to světélko naděje i v jejím náročném životě.

"Ty chceš říct že Bůh chce bejt milovanej jak se o tom píše v bibli.
Přesně tak, Celie. Milovaný chce bejt úplně všecko. Zpíváme, tancujem, pitvoříme se, dáváme si kytky a to všecko v naději že nás někdo bude mít rád. Všimla sis někdy že stromy dělaj přesně to samý co my aby na sebe upozornily? Teda až na to že nechoděj.
No mluvily sme o Bohu a mluvily ale já stejně furt eště nevim čí sem. Snažim se toho bílýho dědu vyhnat z hlavy. Tak moc sem na něj pořád myslela že sem si ani nikdy nevšimla co všecko dělá. Nevšimla sem si zralý kukuřice (jak ho mohlo něco takovýho napadnout?), ani nachový barvy (kde se bere?). Ani kvítků na louce. Prostě ničeho.
Teď se mi otevírají oči a připadám si jak ťululum. "

8 24.04.2021

Tenhle díl Káji Maříka mi zatím přijde z celé série nejdojemnější. Slzička mi kapala, když zlá "teta" Matochová zcela nezaslouženě Kájovi ubližovala i když se Kája ve škole zastal spolužáka a vzal jeho prohřešek na sebe, ač se sám neprohřešil. Možná je to až příliš idylické, ale i takových knih je podle mého názoru zapotřebí...
Jinak zajímavé je i to, že Kája opouští známé prostředí brdských lesů a střetává se s pražskou realitou - tentokrát bez rodičů a dalších dospělých za zády. Učí se poradit si sám.

"Druhého dne v 10 hodin všichni podezřelí byli zavoláni do ředitelny. Marné bylo vysvětlování pana třídního! Pan ředitel říkal: „Přistihl jsem Maříka s cigaretou v ruce.“ Káji se přímo zeptal: „Chcete zapírat, že jste včera nebyl na šancích a nekouřil tam?“
A Kája řekl tiše: „Ne, prosím!“
„Dobrá. Máte v druhém pololetí druhý stupeň z mravů.“
Ale vtom už bez zaklepání otevřely se dveře a vletěl Mácha: „Ne, prosím, Kája nekouřil! To já jsem mu zapálenou cigaretu do ruky vstrčil a utekl.“
Pan ředitel klapal chvíli tužkou o desku stolu, pak zdvihl oči a řekl: „Mácho, budete ještě kouřit?“
A Mácha div nepřisahal, že to bylo posledně.
„Je vám prominuto k vůli Kájovi, jděte!“
Pan ředitel se podíval do Kájových očí: „Proč jste Máchův přestupek vzal na sebe?“
„Prosím, on má čtyři sestry a jeho maminka už čeká, až vyjde nižší reálku.“
„A copak by tomu řekla vaše maminka?“
Při vzpomínce na maminku rozsvětlil se Kájův obličej teplým štěstím: „Naše maminka, prosím, ta by hned věděla, že jsem nekouřil.“
A tak pan ředitel nevěděl honem, co by řekl. Místo domluvy pohladil Káju po vlasech a bylo po všem.
Kája stoupl v ceně."

Pořád trvám na tom, že se mi nejvíc líbil první díl, ale souhlasím s dalšími komentujícími v tom, že v tomto díle bylo nejzajímavější "vzájemné poučování" pražského "brusiče jazyka českého" pana Karbulky a Káji. Pobavili jsme se u toho celá rodina. Naše děti milovaly oslovení "synu otcův".

"Vzácný pane, to ještě vypijete litr mléka? Počkejte, jak vás bude bolet bříško!"
"Jdi od stolu, když se neumíš slušně chovat," řekl tatínek, "a tu prostořekost si vyřídíme potom."
"Toť nesprávné, pane hajný! Zdehle moje metoda. Synu otcův, není třeba vyjadřovat se tak vulgárně. V takovém případě říkáme: Možno, že požitím většího množství mléka mohla by vzniknouti vám porucha na zdraví."

7 21.04.2021

Mně se nejvíc líbil první díl, ale tento dýchá poetikou prázdnin v lesích. Jeden díl, jedny prázdniny, zpovykaný "Lávíček" a Kája se Zdeňou, kteří veškerý možný čas tráví v lese. Krásná idylka, kterou naše děti milují a my si ji taky rádi přečteme s nimi.

5 21.04.2021

Už podle názvu je tato kniha určena především kněžím. Má pro ně být radou a návodem, jak slavit liturgii. Sám autor ale není kněz, jen laik. Liturgie reformované po 2. vatikánském koncilu by se měli aktivně účastnit všichni věřící a všichni máme v rámci křestního pomazání účast na kněžském poslání, proto tato kniha může být užitečná a inspirativní pro všechny věřící, nejen pro kněze.

Liturgie by měla být v centru našeho prožívání života s Bohem, a to jak u kněží, tak u laiků. Právě ona má být tím pramenem, z kterého čerpáme sílu jak pro svůj život z víry, tak pro vydávání svědectví:

"Jde tedy o to, abychom liturgickému dění přiznali jeho centrální význam: pokud tento význam není v životě kněze doceněn, odráží se to na celé jeho službě a postupně se vyprazdňuje. Pouze tehdy, když se liturgie slaví s věrohodnou a obnovenou vírou, může proměňovat životy, oslavovat život a dávat mu formu, utvářet samotný život kněze, jenž právě v eucharistickém předsednictví nachází základ své služby předsedání společenství. Kněz vychází z eucharistie a směřuje k ní: v ní Duch Svatý posvěcuje církev, ale posvěcuje také kněze. Ať tedy kněží nezapomenou, že i když slaví ty nejskromnější eucharistie, třeba někde v zapomenutých vesničkách „na konci světa“ anebo v anonymních městských aglomeracích s několika lidmi, často starými, dělají-li to s náležitou pozorností, vážností a přesvědčením, pak při lámání chleba Slova a účasti na jediném eucharistickém chlebu budují církev a mají účast na konání „Pastýře pastýřů“, Ježíše Krista!"

Jediné, co mi v knize trochu vadilo, bylo zdůrazňování toho, že jen a pouze kněží jsou "správci Božích tajemství", která Bůh nikomu jinému neodkrývá. Jako ženě by mi přišlo smutné, kdyby to tak bylo - a tedy ženám by bylo něco takového jednou provždy zapovězeno. V pohledu na tuto otázku se s autorem neshoduji.

1 19.04.2021

Alois Dubec prožil pestrý a dobrodružný život. Přestože nebyl nikdy zcela v první linii (do RAF se dostal až v roce 1945 a do „ostrých bojů“ už se příliš zapojit nestihl), vždy se choval čestně a podle svého přesvědčení a někdy ho to i dost stálo. Narodil se v roce 1923 a v průběhu svého téměř stoletého života prošel velkou částí Evropy a dopadaly tak na něj evropské dějinné události 20. a 21. století. Nejcennější mi v knize přišly jeho vzpomínky na různé přátele, kterých měl opravdu požehnaně. A zajímavé pro mě byly i osudy tzv. vládního vojska o kterých, - jak se studem přiznávám - jsem toho před přečtením této knihy moc nevěděla.
Vyprávění je místy zmatečné (např. co se týče počtu Aloisových sourozenců), místy přeskakuje příliš rychle z jedné události na druhou, aniž bychom tušili kontext. Starému pánovi, který měl v době, kdy kniha vyšla, 95 let, to lze snadno odpustit – tohle měla být práce Tomáše Menschika. Škoda, že to zajímavé vyprávění „neučesal“ ještě o trochu více.

"Hodně mi přirostl k srdci Josef Macek. V roce 1968 velel stíhacímu leteckému pluku v Žatci. Každý voják by se měl chovat jako on. V den invaze dostal rozkaz uvolnit startovací plochy. Volal zpátky na generální štáb, ale nepodařilo se mu navázat spojení. Vůbec se mu to nelíbilo, tak nechal ranveje zablokovat. Všechna sovětská letadla musela do Prahy.
„Lojzíku, já nejsem žádný hrdina. Já jsem postupoval přesně podle předpisů,“ vyprávěl mi. Rozkazy směl přijímat pouze od předem určených lidí v armádě a na ministerstvu obrany. Nikdo z nich se neozval. Volal mu nějaký plukovník, kterého ani neznal. „Rozhodování jsem neměl těžké,“ vzpomínal Jožka. Jeho letiště obsadili Rusové pozemními jednotkami. Jožku vyhodili ze strany a později z armády. Prý měl v srpnu 1968 jako velitel pochopit, že se jedná o mimořádnou dobu. Jinými slovy měl zapomenou na to, že je voják, který ctí rozkazy. Úžasný, čestný a přímý člověk. Takové lidi potkávám moc rád."

1 19.04.2021

V knize nechybí napětí a humor a spousta situací, které by se při troše dobré vůle mohly stát i vám. Tedy – pokud byste měli tolik odvahy jako Danny a k tomu navíc tak dobrého tatínka, na kterého se můžete ve všem spolehnout. Nechybí ani pohádkový prvek, kdy je pyšná a zlá postava po zásluze potrestána pouhým důvtipem a zjišťuje, že za peníze si opravdu nelze všechno koupit… Knihu lze doporučit nejen malým čtenářům, kterým je určena (od 7 let), ale i těm dospělým. Já se u ní tedy nenudila...

Tentokrát dvě dospívající kamarádky, Emílie a Konstancie, které žijí ve Francii na konci 19. století, vyrážejí po stopách sester Charlotte a Élisabeth, které žily ve Francii na začátku 19. století, i fyzicky. Vydávají se na duchovní cvičení přímo na zámek Naděje, kde sestry žily a vedly společně sirotčinec. Emílie má před svatbou, na kterou se chce důkladně připravit i duchovně. Tím je předznamenáno i duchovní téma tohoto dílu – a tím je volba životního povolání.
Stejně jako v předchozích dílech je kniha velice napínavá a dozvídáme se v ní mnoho z historie – tentokrát z ruské historie 19. století. Kromě toho se tu ale otevřeně řeší mezilidské vztahy, přátelství, první lásky, vztahy rodičů i dětí a hrdinové – a to v obou časových rovinách knihy – promýšlejí i svou víru.

"Poslední dobou jsem se hodně modlila, ale také měla velké pochybnosti o tom, jestli jsou mé modlitby vyslyšeny. Doufala jsem, že Pán pomůže Marii, aby se uzdravila. Místo toho se však její stav stále zhoršoval. Vzpomněla jsem si včera, že naše maminka nám vždycky říkala, abychom v každé životní situaci hledali Boží záměr. „Nejedná vždycky tak, jak bychom si to přáli my, ale vždy je přítomen,“ opakovala nám, když jsme byly zklamány, že jsme nebyly vyslyšeny. Měla pravdu. Už mnohokrát jsem se mohla přesvědčit, že pokud Pán na mé modlitby neodpověděl tak, jak jsem si přála, pak udělal vždy něco lepšího. Jeho odpověď byla úplně jiná a většinou s sebou přinášela mnohem větší štěstí.
Myslím, že odpověď Pána na mé modlitby přišla v ten den, kdy jsem se setkala se ženou se smaragdovýma očima. Nikdy jsem na ni tak nepohlížela, ale nyní, když Marie potřebuje svou rodinu, si uvědomuji, že jedině ona je schopna přinést jí útěchu. Je to riskantní. Možná že Naděžda Polenkovičová má za úkol nás udat. Myslím si, že kdyby to byl její záměr, už by to udělala. Pravděpodobnější je, že ji bedlivě sledují. I přesto budu riskovat. V každém případě je to Mariina poslední šance, jinak je dívenka nadobro ztracená.
Ano, Charlotte by se mnou souhlasila…"

3 14.04.2021

Pestrá mozaika setkání s lidmi i navštívených míst na malém území současného státu Izrael, kde jsou "nuceni žít vedle sebe" Židé a Palestinci. To vše líčeno s láskou a osobním nasazením, které autor přiznává a vysvětluje hned na začátku knihy.
Za dobu svého dlouhodobého působení v této oblasti se potkal s pozoruhodnými lidmi - od válečných veteránů, zpravodajců tajných služeb, lidí, kteří se podíleli na soudech se zločinci z druhé světové války, až po palestinské automobilové závodnice nebo surfaře. Přestože se sám otevřeně hlásí k židovství, má mnoho přátel i mezi muslimy a Palestinci - a nedívá se tedy na ně v první řadě jako na nepřátele.
Situaci v regionu sleduje Jakub Szántó dlouhodobě, takže dokázal vybrat to zajímavé a přidat i různé historky, které souvisí s prací televizního reportéra. Dokáže se zasmát i sám sobě. I když příležitostí ke smíchu není v tomto regionu příliš a často naráží na dost drsnou životní realitu, vyplatí se s ním vydat na pouť po současnosti i historii současného státu Izrael. Každý si v ní může vybrat to své, co ho zaujme - a udělat si na tento region barvitější a ucelenější pohled.

„Nemusíme a nejspíš ještě dlouho se nebudeme milovat, ale vidím možnost žít se vzájemným respektem jako sousedé,“ doplnil ho bývalý palestinský válečník, dnes profesor Muhammad Dadžání.
Zblízka jsou Izrael a obě Palestiny mnohem barvitější a vzájemně propletenější, než se zdá z pohledu zvenčí. S málokým takový pohled silně nepohne, málokdo se vrací s názorem vyhraněnějším, než měl předtím. Zamilovat si tyhle země i oba jejich kmeny, izraelský a palestinský, je při otevřených očích a srdci mnohem snazší, než se zdá. A z vlastní zkušenosti dodám – i mnohem zdravější."

14 11.04.2021

"Je tu plno závisti, pomluv. Vždycky to tak bylo…"
"Nedonutili mě nenávidět."
Napětí mezi těmito dvěma větami pro mě bylo v knize zásadní. Mně sedla úplně - a to jako příběh z nedávné minulosti (kdy vlastnictví notebooku bylo bráno jako přepych - kdepak jsou ty časy?) i jako příběhy z té minulosti dřívější, komunistické, které genealog Pavel odkrývá tak, že trpělivě naslouchá těm, kteří tu dobu žili. I s tím, že k ní mají různé postoje. Nic mi v knize nepřebývalo, ani nepřečuhovalo - možná někdy v průběhu čtení, než se ukázalo, jaký má událost další význam. Pak vše do sebe zapadlo. Za mě výborná beletrie - jako by byla psána přímo pro mě. A těším se na další knihy Jiřího Hájíčka, tohle byla má první.

"Ale od mrtvejch vedou nitky k živejm…"

„Není to krásný?“ nedal jsem se. „Na mezi najdete starej patník, v archivu slovo, o kterým už nikdo neví, co znamenalo. A něco nenajdete nikde. A nikdy…“
„A to je taky krásný?“
„To mi na tom všem připadá nejkrásnější, že některý věci už se nikdy nedohledají.“
Už nic nenamítala.

„To už je ale jiná farnost. Lidi támhle z tý vsi jsou pochovaný na hřbitově přes vodu.“
„To je zvláštní…“ Dívala se do kalného širokého proudu Vltavy.
„Kdysi, než byla přehrada a voda se zvedla, tam byl přívoz. Převozník se jmenoval Křínek. Ale říkali mu Poříčnej. Takovej vltavskej Cháron…“
„Převážel ty rakve…?“ zeptala se tiše.
„Jo. O pohřbu vždycky přišel průvod k řece, převozník naložil rakev a dva nosiče. Pak se postupně vracel pro zbytek lidí, dokud nebyli všichni na druhý straně. Celej pohřební průvod vyšplhal za rakví po pěšině do toho kopce, hřbitov odsud není vidět, je ukrytej v lese. Křínků měli dlouhý léta u přívozu chalupu. Teď je všechno dávno zaplavený…“
„Jak to všechno víte?“

16 05.04.2021

Nevím, jestli je to jen můj dojem, ale přijde mi, že moje generace lidí, kteří vyrůstali už ve svobodě, toho o Slovensku a už vůbec o Slovácích moc neví. Přijde mi to škoda, protože Slovensko a Slováci jsou nám v mnohém blízcí. Kniha Andreje Bána je pozváním poznat současnost i minulost Slovenska lépe. Nemusíte s ním ve všem souhlasit, nemusí se vám líbit všechno, o čem píše. Ale tohle je druh knihy, která se nechce zalíbit. Spíš chce provokovat – v tom nejlepším slova smyslu. Provokovat k přemýšlení, k hledání nových cest do budoucnosti. A ruku na srdce – mnohé problémy, které jsou na Slovensku, jsou u nás také. Když se díváme na druhé, můžeme si často lépe uvědomit své vlastní chyby.

8 05.04.2021

Po dlouhé době kniha, kterou jsem nedočetla. Proč? Záplava jmen, fakt z historie a různých podrobností, které si buď můžete přečíst v turistických průvodcích, nebo nejsou ničím zajímavé. Ani způsob cestování Tomislava a Mary mi nijak neseděl: jezdili autem, navštěvovali restaurace, spali v hotelech. Sice procestovali velkou část Itálie a viděli určitě mnoho zajímavého, ale mě se to ničím nedotklo.
Ale třeba to osloví nikoho jiného. Nejsem taky žádný znalec cestopisů, ale už jsem četla dost takových, které mě oslovily podstatně víc. Jeden příklad za všechny:
"Orientovali jsme se v mapách Rieti, Carta della Provincia 1: 10 000 a L'Aquila 1:100 000. Byly vydány v roce 1960 a 1959 a dnes už v mnoha ohledech neodpovídaly skutečnosti. Některé vyznačené cesty a silnice neexistovaly, místo nich byly jinde jiné, na mapách nezakreslené. Nebylo divu, že mapy byly odtajněné, vojska by tu teď podle nich asi hodně bloudila, natož aby vítězila." (O tom, že šlo o utajované vojenské mapy nebyla v předchozím textu ani zmínka.)

Moje první kniha Ladislava Fukse - a musím říct, že jsem ráda, že jsem se k ní sérií náhod dostala. Vzhledem k tomu, že jsem od něj zatím nic nečetla, tak to byl pro mě docela "náraz", ale jednak jsem si ho čtenářsky užila, jednak mě vedl v mnoha směrech i k zamyšlení - a tak by to u dobrých beletristických knih mělo být.
Příběh odehrávající se ve zvláštním čase (některé reálie odpovídají cca první republice, ale na druhou stranu lidé běžně létají na dlouhé pobyty na Měsíc) na zvláštním místě (ve velkém městě mezi nejchudším a nejotlučenějším činžákem, velkými náměstími se sochami předsedy a královskými paláci) se spoustou detailů, které se opakují v různých obměnách (paní Mooshabrová třese svojí černou taškou, paní Mooshabrové se chvěje pápěří na klobouku,…), se spoustou slovních hříček (např. rozinky – hrozniky) a velkou dávkou tajemna.
Kniha mi mnohými svými rysy připomínala Orwellovo 1984, které však v 70. letech, kdy tato kniha u nás vyšla, u nás bylo zakázané. Jak mohla tato kniha vyjít v 70. letech? Snad jen díky zasazení „mimo prostor a čas“. Ve srovnání s Orwellovou knihou je ale v Myších Natálie Mooshabrové podstatně více úvah o víře postav – a to nejen o víře samotné Natálie, ale i dalších postav. Takto například uvažuje paní Mooshabrová při úpravě „svých“ hrobů:
"Otřela lucernu na světlo věčné, místečko v ní, kam se dává olej nebo svíčka, a pak pohlédla na anděla. Jeho peruť, která byla již dost dlouho naražená, stále ještě držela, ale paní Mooshabrová měla dojem, že jak postupuje čas, drží míň a míň a asi brzy spadne vůbec. „Co bych pak asi dělala?“ řekla si s pohledem na peruť, „musila bych jít na hřbitovní správu. Poslali by sem správkaře či kameníka…“ paní Mooshabrová kývla hlavou a vzdychla… „ten anděl tu jistě do konce světa, jak je hrob zaplacen, nevydrží, do toho posledního soudu, zmrtvýchvstání. Jestli ovšem,“ napadlo ji a opatrně čistila andělskou peruť, „jestli ovšem vůbec nějaký poslední soud a zmrtvýchvstání je. Poslední soud snad ano,“ řekla si, „ten snad být musí, ale zmrtvýchvstání…?“ Paní Mooshabrová dočistila anděla, vzala jiný hadřík a začala čistit nápisy na hrobce. I ony byly zlaté a dost zašlé a paní Mooshabrová věděla, že když je vyčistí, budou se lesknout jako na hrobě šťastné matky Cancerové. Čistila nápis „Rodina školního rady barona de Schubauera“ a čistila nápis „Školní rada Joachim baron de Schubauer, nar. 1854, zemř. 1914“ a čistila pod ním tu dlouhou řadu jmen a číslic, „Mathurin, Anna, Leopold, Rosalie“. Když byla hotova, nápis prokoukl a také se leskl a blyštil skoro jako nový. „Copak asi ten neposlušný vzdorovitý synek pana velkokupce, kde na státní svátek nastoupím,“ vzpomněla si paní Mooshabrová znovu, „copak by mu asi řekl tento školní rada, kdyby ještě žil. Asi by se zhrozil jako jeho otec velkokupec, možná že ještě víc.“ Paní Mooshabrová potřásla hlavou a schovala košťátko a hadříky do tašky. A ještě jednou pohlédla na hrob a na andělovu peruť a šla dál. Teď už skutečně k Terezii Bekenmoschtové."

18 01.04.2021

V tomto velice osobním textu k mladým lidem papež František cituje různé církevní dokumenty i své předchůdce, využívá biblické citáty i citáty svatých, ale také cituje jihoamerické básníky a používá příměry z běžného života – například z přírody, ale využívá i přirovnání k nejmodernější technice:

"Vždyť „život, který nám Ježíš dává, je příběh lásky, životní příběh, který se chce propojit s naším životem a zapustit kořeny do půdy každého z nás. Tento život není nějaký záchranný program, který visí v ‚cloudu‘ a čeká na to, až si ho někdo stáhne, ani nějaká nová ‚aplikace‘, kterou člověk musí objevit, nebo nějaké cvičení na způsob techniky mentálního seberozvoje. A tento život už vůbec není nějaký ‚tutorial‘, návod na vyhledávání nejnovějších zpráv. Záchrana, kterou nám nabízí Bůh, je pozvání k účasti na love story, která se spojuje s našimi osobními příběhy; ona žije dál a chce se zrodit mezi námi, abychom mohli přinášet užitek takoví, jací jsme, kdekoli jsme a s každým člověkem kolem nás. Tam přichází Pán, aby sázel a aby byl sám zasazen.“

Připojuji se k papežovu velice osobnímu přání mladým lidem, na kterých stojí budoucnost nás všech:

"Drazí mladí lidé, mojí radostnou nadějí je, že vás uvidím, jak běžíte běh, který je před vámi, a že předbíháte ty, kdo jsou liknaví a bojácní. Běžte „přitahováni tváří Krista“, kterého tolik milujeme, kterému se klaníme v Nejsvětější eucharistii a kterého poznáváme v těle našich trpících bratří a sester. Kéž vás v tomto běhu žene Duch svatý. Církev potřebuje vaši hbitost, vaši intuici, vaši víru. Potřebujeme je! A až dospějete tam, kam my jsme se ještě nedostali, mějte prosím trpělivost a počkejte na nás.“

Myslím, že k této knížce nabité myšlenkami už není potřeba více dodávat. Vezměte a čtěte!

5 27.03.2021

Ke knížce jsem se dostala dost zvláštním způsobem - dostala ji tchyně k Vánocům. Zalíbila se mi taky a už mám svoji :-) Takže i tchyně vás může inspirovat k četbě...
Doporučuji brát do ruky každý den, číst, přemýšlet, rozjímat...
Jen mírně upravím informaci uživatele Selinute: Kniha není určena na rok 2016, ale na rok 2021. Vyšla v roce 2020 a obsahuje výběr z ranních promluv papeže Františka z domu sv. Marty z let 2014–2020.

"Pán prohlašuje, že vytvoří „nová nebesa a novou zemi“ a toto druhé stvoření bude ještě podivuhodnější než to první. Pán předělá svět rozbitý hříchem, přetvoří ho v Ježíši Kristu a touto obnovou veškerenstva vyjádří svou nezměrnou radost. Vidíme, že Bůh je plný nadšení: „Radovat se budu ze svého lidu“ (Iz 66,19). Je to jakoby Hospodinův sen. Bůh sní, sní o nás. I my si říkáme: „Jak krásné to bude, až budeme višchni spolu, až se tam sejdeme, až on nebo ona půjde se mnou…“ - To je sen Boží. Bůh myslí na každého z nás, má nás rád, sní o nás. Sní o radosti, kterou z nás bude mít. Proto nás chce znovu stvořit, znovu utvořit naše srdce, aby dal zvítězit radosti. Pomysleli jste na to? Pán o mně sní! Myslí na mě. Jsem v mysli, v srdci Páně! Pán mi umí změnit život! A má spoustu plánů: „Vystavíme domy, vysadíme vinice a budeme jíst jejich plody“ (srov. Iz 65,21). Bůh je do nás zamilovaný. Je to nevysvětlitelné, lze o tom jen přemítat, snít a plakat radostí. Pán nás může změnit.
Co mám tedy dělat? Věřit. Věřit znamená dávat prostor této lásce Boží, Boží moci, moci toho, kdo mě miluje a chce se ze mě radovat. To je víra. Věřit znamená dělat prostor Pánu, aby přišel a změnil mě." (z kázání z 16. 3. 2015)

4 20.03.2021

Oproti předchozí knize Podepsáno Charlotte mi přišlo, že autorka píše ještě o něco lépe. Děj je plynulejší, střídání časových rovin lze také bez problémů sledovat. I tentokrát je příběh velice napínavý a s napětím sledujeme jak osudy hlavních hrdinek Emílie a Konstancie, tak osudy Élisabeth ještě o sto let dříve.
Tentokrát se s Élisabeth dostáváme do Kanady na misie mezi indiány, zápletka je teď mnohem více detektivní.
Opět nechybí řešení vztahových problémů, a to jak v rodině, tak mezi přáteli i mezi mladými lidmi, kteří se mají rádi. Kromě toho ale také postavy v příběhu reflektují svou víru, případně nevíru. Vše mi přišlo docela zajímavé a je to díky tomu víc než "oddychový dívčí románek". Přijde mi, že autorka postupně zlepšuje svůj styl psaní.

2 20.03.2021

Příběh se odehrává ve dvou časových rovinách, které se v knize prolínají. Na obou rovinách nechybí problematika vztahů mezi sourozenci, přáteli, dospívajícími dětmi a rodiči, ale i prvních rodících se vztahů dívek a mladých mužů, vždy podaná velice životně a citlivě. Zároveň se tu nenásilnou formou dozvídáme o historické epoše Velké francouzské revoluce a především o pronásledování katolické církve v této době. Ano, autorka se na události dívá z katolického pohledu, ale myslím, že ho přiznává zcela otevřeně. Kniha může být cenná i v tom, že v ní některé postavy otevřeně uvažují o své víře či nevíře - někomu to dá možná víc, než dlouhá teologická pojednání.
Kniha vás udrží v napětí od začátku až do konce. Autorce bych vytkla jen to, že někdy je napětí a zvratů v ději až příliš a děj tak běží velice rychle kupředu. Daří se jí ale vtáhnout čtenáře jak do problematiky Velké francouzské revoluce, tak do běžných starostí francouzské dívky na konci 19. století. Kromě napínavého děje nabízí i možnost k zamyšlení. Knihu lze tedy doporučit především všem dívkám a ženám – věřím, že každá si v ní může najít to své.

2 13.03.2021