matej.kulistak komentáře u knih

Zvlášť u "malých recenzí", které vycházely v novinách, smekám nad tím, jak jsou všechny texty úžasně vyrovnané, bez kolísání kvality. Čte se sám (totiž kůň), na první dobrou pobaví a když mu dáte šanci, tak Vás donese do kraje, který jste znali, jen možná z jiného konce. A Vy se zamyslíte...

6 13.05.2020

Oproti ranějším sbírkám se mi zdá, že ubylo slov a přibylo významů, snad podobně jako v čínské poezii (nebudu se rouhat, protože o té nic nevím). Mám pocit, že jsem ní ještě nedorostl, ale těším se, až se to stane. Básně jsou to hluboké a silné a krásné.

5 12.05.2020

Obdivuhodné dílo. Každou báseň jako bych četl poprvé až s touto knihou. To, co běžný čtenář poezie jaksi podprahově tuší, zde je vyloženo verš po verši, ne snad strojově, ale s respektem poukazuje na výstavbu textu.
Půjčil jsem si ke čtení všechny Skácelovy sbírky a četl jsem je zároveň s výkladem. Jinak by mi asi vadilo, že zrovna nevím, o čem se přesně mluví. Takto mě mohla zasáhout poezie a obohatit literární věda v nebývalé harmonii. Co se Skácelovy prózy týče, už se těším.

5 12.05.2020

V Janu Skácelovi jsem našel spřízněnou duši. V každé sbírce je řada básní, které chytnou za srdce a můžu se k nim vracet. Nejvíce ve mně rezonuje Dům.
Zároveň jsem četl Kožmínova Skácela. Nejdříve sbírku a pak kapitolu věnovanou jejímu rozboru, a tak dál a dál. Při analýze jednotlivých básní i celé sbírky mě zachvátila posvátná bázeň před básníkovým géniem (jak hotový je coby člověk i autor už ve své prvotině!) a zároveň jsem si uvědomil, jak mizerný jsem sám čtenář poezie...

6 11.05.2020

Oproti prvnímu dílu znatelný propad. Autor zjevně vyčerpal tu malou nádrž skvělých nápadů, jež daly sérii vzniknout. Postavy, které byly na začátku živé a člověk se s nimi dokázal ztotožnit, se stávají uboze figurkovité. Humor ztratil na nápaditosti a čerpá už jen z křečovitě nepřirozeného chování postav. Takhle lze knihy psát rychle, aby se prodávaly, ale už očividně ne dobře.

3 09.05.2020

Žádný velký umělecký zážitek, ale kniha si nehraje na to, že by nějaký měa zprostředkovat. Chce jen bavit, a to se jí daří. Zvláště ze začátku je velice svěží a nejednou Vás donutí smát se nahlas. Jak se ale autor snaží udržet frekvenci humoru (alespoň 2x na stránku), sklouzává postupně k šablonovitosti a ke konci knížky už ztrácí dech. Když je přečtete naráz, nebude Vám to vadit.

11 09.05.2020

Nietzsche napsal, že lidský jazyk je strašně hrubý nástroj, protože pro každou emoci má jen slovo, označující její extrém, tudíž nedokáže zachytit jemné nuance nálad. Kliment ho touto knihou usvědčuje z omylu. Text je tkán tak jemně a šetrně, že Vám až tak v půlce knihy dojde, že je to vlastně poezie. Poezie, do které se člověk ponoří a sní, a ona jej nese a kolíbá a naráz přijde obrovský zvrat, takže jen zalapáte po dechu a už se zase nesete. Můžete na nějakou scénu čekat několik desítek stran a pak si najednou uvědomíte, že teď, teď se to stalo, ale kniha už vás odváží pryč, jako vlak spějící krajinou (kam?), takže jen letmo máte čas zaostřit z okna na nějaký detail, vesnický hřbitov, sněhuláka, truhlici, Atlase nad portálem anebo na čtenáře v okně, který se uprostřed noci nemůže odtrhnout od čtení. V tom čtenáři jsem se poznal, právě jsem se totiž nemohl odtrhnout, navzdory hluboké noci, od poslední kapitoly téhle knihy.
Mnoho knih má sem tam nějakou pasáž, které se podaří chytnout čtenáře za srdce, sladit se s jeho rytmem. Alexandr Kliment touto knihou jako teplou dlaní mé srdce uchopil a nepustil až do poslední stránky. Jak se říká: dotýkalo se mě to. Jemně, ale stále, někde blízko, ale přece ne jen za hranicí dojetí a patosu.
Pokud jsou autoři jako Fuks, kteří přepečlivě vybrušují každé slovo, takže z knihy cítíte až strojovou preciznost, z Klimenta tryská báseň. Zdánlivě nahodile, ale při bližším pohledu důkladně, jako když tkadlec klade jednu hedvábnou nitku vedle druhé. Vás pak ovane už hotový šátek, a to kdekoli knihu otevřete:
„Byl bych tě chtěl milovat hned a tady v tom ráji třezalek, ale protože jsi tu nebyla, alespoň jsem si tě živě představoval se žlutým polštářkem pod hlavou a pomodlil jsem se: Ty poušti třezalek, dej, ať Jarmilu miluju absolutně. A že bys ty, která překládáš tolik pestrých příběhů z tolika bohatých jazyků, nevěděla, jak tohle slovíčko vyjádřit česky? Absolutně, víš? A nesl jsem to slovíčko v sobě spolu s jedním žlutým květem v ruce jako monstranci. Slunce se v lehce rozpuštěné mlze vzduchu vzdalo rozumu a celé z výšky na mě spadlo v oslňujícím, oslepujícím rozptylu.“

2 05.05.2020

Snad ve stínu středoškolského výkladu jsem za knihou stále viděl skvěle řemeslně zpracovanou práci. A právě fakt, že jsem na ni pořád myslel, mě štval. V každé úvaze jsem viděl autorův mozek, roubující slova na charakter každé postavy sice velice věrně, ale přece jen s přílišným sebevědomím. Ve výsledku je i ta nejmíň inteligentní postava plná rozšafnosti, možná až příliš chytrých úvah a na ostatní má do detailů promyšlený názor (což se ve skutečnosti vlastně stává docela zřídka).
Postupně jsem ale začal propadat příběhu, až si mě nakonec Kundera získal výkladem o lidové písni a o jízdě králů. Do příběhu to vneslo jisté mysterium. Když pak vyprávění přejde od vzpomínek k současnosti, přestal jsem vidět v pozadí vypravěče autora a plně jsem se vžil do děje. Konec je silný, dobrý.
Kniha mi dala mnohem víc, než jsem od ní čekal. Nadto se čte příjemně celou dobu, není zbrklá, ale rychle odsýpá. Zároveň to není ani úplý oddech v tom smyslu, že by čtenář u ní mohl nepřemýšlet. Tedy, může, ale k vlastní škodě. Takže nakonec přece jen 5/5.

9 28.04.2020

Ne náhodou je jedna z prvních scén knihy panoptikum. Kopfrkingl je bizarní postava, která do něj patří. Román na mě nejprve působil strašně šroubovaně, strojeně a nepřirozeně. Ale ve scéně, kdy je pan Kopfrkingl na návštěvě u srdečného doktora Bettelheima, mi došlo, že Fuks nevytváří uměle pokroucený svět, ale pouze optiku vyšinutého člověka. S tímto vědomím jsem musel uznat, že je kniha opravdu mistrovsky napsaná. Zvlášť psychická proměna duševně nemocného člověka, tak jak je zpracovaná v závěru knihy, to je opravdu kumšt.
Poklona autorovi.

21 23.04.2020

Z jedné strany vidíme dětský pohled na svět - rvačky se spolužáky, často se opakují slovní spojení, ba celé věty (podobně jako v Bylo nás pět), hlas dětskou představivostí propůjčený obrazu, plyšákovi a porcelánové panence, realita a fantazie splývající tak, že přestává být jisté, nejsou-li jedním.
A z druhé strany je vyprávění velice dospělé - krásný a složitý jazyk vyzrálého člověka, úvahy překračující dětské možnosti (třeba na hřbitově) apod.
Dohromady: fascinující pohled pubertálního člověka.
Vyprávění je někde na hraně mezi melancholickým až smutným, příjemným a milým, přičemž ke konci (a v tom je neskutečný autorův um), obě roviny sílí, takže musíte číst rychleji a rychleji, se stupňujícím se napětím.
Zároveň nás vypravěč vede svou vlastní cestou, neotřelou, podivínskou, upoutávají nás stále stejné nenápadné detaily a neplatí Čechovova zásada, že se z každé pušky vystřelí.
A už dost. Kniha je to skvělá, ale čím přesně, to nedokážu říct.

7 21.04.2020

Při čtení se ve mně rozlil pocit, který si pomatuju z puberty. Neukotvenost, samota, touha po někom blízkém, melancholie, prázdnota.
Hlavně ta prázdnota, to, že život (snad alespoň zatím) nemá žádný smysl, což se přetavuje v suchý humor a bonvivánství.
Věrně vystižené nitro člověka v jedné vývojové etapě. Zabylo mi smutno a zároveň se mi ulevilo, že tahle etapa už je za mnou.

7 16.04.2020

Uznávám, že cílovka jsou odrůstající děti, ale pro ty psal i Verne.
Dvěma slovy: naivní selanka. V této knize je možné, aby vojenský pilot vzal na vyhlídkový let každé děvče, co jde kolem hangáru, a když ohrozí svůj život i služební stroj nesmyslným letem vstříc přicházející bouři, kolegové včetně nadřízených ho oslavují jako hrdinu. Buď se tomu budete smát, nebo budete naštvaní, třetí cesty není.
Pro dnešního čtenáře má kniha (asi jako všechny od tohoto autora) ovšem jeden nesporný přínos: ukazuje literární průměr doby. Při jejím čtení si uvědomíte pravou cenu Vančury, Čapků, Olbrachta & spol., dojde Vám jak dalece překračují vlastní dobu, ve které Pánkovy knihy zoufale tonou.

15.04.2020

Čte se to samo. Chvílemi Vám běhá mráz po zádech, chvílemi si užíváte idylu (s jakýmsi zvednutým prstem kdesi vzadu), a čekáte, kdy dopadne to fatum...

5 07.04.2020

Krásné, silné a smutné. Navozuje atmosféru doby. Přitahuje a vtahuje. Četlo se to moc příjemně, byť ne vždy to bylo veselé.

9 13.03.2020

Neuvěřitelné plastické vyprávění s jemnou smutnou notou, která postupně sílí a sílí, až smutek člověka celého pohltí. Vědět to předem, možná by mě to odradilo, což by byla veliká škoda. Ta kniha je silná. Zapíše se do srdce a pak na ni musíte myslet a myslet.
Poslední kapitoly nenáslině, ale vemlouvavě vystihují, v čem tkví omyl komunismu. Když kniha končila, kdesi hluboko jsem plakal...

5 19.02.2020

Cosi tklivého a čistého je v té knize. Setkáváme se s lidmi, kteří své problémy mají, často velké, ale také je řeší. A řešením je samota, oproštění se od civilizace, chudoba.
Často cítím, že s naší civilizací je mnoho věcí špatně, ale pro komplexnost věci je téměř nemožné takový názor vtělit do slov. Tato kniha o těchto problémech mluví tou nejkrásnější formou. Nabízí alternativní pohled. Mnohdy jsem se přistihl, že s tím a tím názorem souhlasím, a uvědomil jsem si, že v naší společnosti by to nebyl názor populární. Po přečtení mě přepadla touha ne-li se odstěhovat do lesa, pak alespoň žít skromněji.

13 07.02.2020

Skvělá popularizační brožurka, která navzdory své stručnosti řekne vše podstatné a má opravdu pádné argumenty. Ne nenapadnutelné, ale přesvědčivé. Asi neobrátí život přímo naruby, ale zpochybní zdánlivě nezpochybnitelné, což v rámci vzdělání a duševního vývoje není skoro nikdy na škodu.

3 07.02.2020

Jak už to tak u pravidelných rubrik bývá, mají proměnlivou kvalitu. Vesměs jsou vtipné, chytré a dýchá z nich šíře autorova vědomostního záběru. Jedna nebo dvě eseje jsou naprosto skvělé a smál jsem se od začátku do konce.

1 07.02.2020

Čekal jsem větší konkrétnost. Encylika ale spíš usměrňuje způsob, jak křesťanské učení chápat. Základní myšlenka je v tom, že člověk nemůže rozumět všemu, protože taková je podstata víry, zjevení. Přesto je potřeba věřit, protože pravdivost oněch pravd, které nelze vždy dokázat rozumem potvrzuje autorita boží.
Může se stát, že humanitní vědy doujdou např. v morálce k jiným závěrům, než církev. To je dáno tím, že berou člověka ne takového, jaký by měl být v božích očích, ale takového jaký je, včetně jeho poznamenání hříchem.
Vlestně je to velice užitečné čtení, pro pochopení křesťanského způsobu uvažování.

1 03.02.2020

Úžasné spojení dvou géniů, Čapka literáta a pozorovatele, a Masaryka, filozofa praktického života. Z knihy vysvítá neobyčejně silná osobnost, bažící po vzdělání. Člověk pevného charakteru vždy vzdorujícího demagogii. Člověk jdoucí si za svým, nikdy ale ze ctižádosti, ale kvůli nemožnosti ustoupit požadavkům předem vytčených ideálů.
Masaryk není kdovíjaký myslitel, ale nade všechny filozofy vyniká tím, že pro své přesvědčení neváhá obětovat pohodlí, pověst, čas, ani život. Při čtení knihy mě naplnila hrdost, ale zároveň jsem se dozvěděl spoustu nového, udělal si lepší obrázek o tehdejší době, a dokonce se občas i zasmál. Mnohé z výroků v této knize by se daly tesat do kamene (a nejspíš se tak i děje).

8 29.01.2020