marmota-b komentáře u knih

V některé z Durrellových knížek o zvířatech jsem narazila, jako motto kapitoly, na pasáž z nějakého středověkého bestiáře, která říká o lasičkách přesně to, co tahle knížka. Tak jsem pochopila, že Mytologie je založená na skutečné mytologii (s pár odchylkami, samozřejmě :D) a knížka i Durrell u mě ještě víc stoupli v ceně. To už asi museli prorazit strop, protože tahle knížka nemá chybu...

8 17.03.2017

Dost mě tady zarazily ty kritické hlasy... Snad že jsem holka, kromě Foglara vyrostla mimo jiné i na Ransomovkách a tak vůbec, většinu z toho, co kritizují, nepovažuju za chybu, nebo to dokonce považuju za klad. Tak třeba tu epizodu s plánováním neuskutečněných závodů Stínadla-Druhá Strana vnímám jako skvělé uvedení do momentálního rozpoložení mezi těmi čtvrtěmi, bez kterého by zbytek knížky nebyl možný...
Z toho, co se mi zatím dostalo do ruky, bylo tohle jednoznačně nejlepší pokračování Stínadel a Rychlých šípů a o některých věcech tady občas úspěšně zapomínám, že je Foglar nenapsal, což se mi s jinými nápodobami a pokračováními, jakkoli třeba dobrými, nestává.
A že to jinde úplně netrefil? Nu co, nebyl Foglar, neměl jeho myšlení, měl jiné zkušenosti. 100% pokračování to nikdy být nemohlo. Jako ohlédnutí a pocta je to mnohem vynikajícnější, než to být mohlo.
Inspirace Ransomem je pravda na několika místech taky zřejmá... :-)

8 16.11.2015

Měla jsem ráda kocoura. Pořád mám ráda kocoura. Je to jedna z mých nejoblíbenějších literárních postav. Kapitola o divadle je potom jedním z mých nejoblíbenějších humoristických děl...
Pak mám ráda různé ty trochu absurdní momenty, jako když kocour snědl - teď zrovna nevím kolik krabic myší a raků (odejdu do kouta a budu se stydět, že to nevím). Nebo rozhovor o lovu na netopýra. Nebo autorova debata o tom, který z kluků byl nebo vlastně nebyl nejmenší.
Jediné slabší místo je pro mě kapitola o mouše, ale to knížce u mě stejně nijak neubírá na oblíbenosti.
Půvab knížky myslím spočívá v určité spontaneitě; je to, jako když vám někdo vypráví a trochu ví, co přijde, a trochu si to vymýšlí za pochodu. A buď se vám to líbí, nebo ne - ale většině lidí se to očividně líbí moc.
A pak ovšem jsou tu Trnkovy ilustrace...

8 20.03.2014

Dá se tomu vytknout to, že je to zřejmě přeložené z ruského vydání, takže třeba estonský ostrov Hiiumaa je tam psaný nějak ještě víc úžasně exoticky jako Chiu Maa (teď zrovna knihu nemám po ruce), a že prý oblečení v ilustracích neodpovídá tomu, odkud jednotlivé pohádky jsou; ale to je taky asi tak všechno, co se tomu dá vytknout. :-) Úžasná knížka, měla jsem ji ráda jako malá a mám ji ráda doteď. Ilustrace, bez ohledu na autentičnost, jsou jedny z nejpohádkovějších, které znám. Jsou tam pohádky všemožného druhu, od tragické legendární Egle po velmi hravou Jak dal Stepas pánovi za vyučenou. A taková pohádka o třech koních je myslím jednou z mých nejoblíbenějších pohádek vůbec... Jsou tam mimochodem i některé užitečně poučné pohádky, třeba ta o Mrazu a Mrazivci, která mě už v dětství poučila, jak v zimě nezmrznout. :-) (Jo a: Egle znamená litevsky i lotyšsky jedle nebo smrk.)

8 20.03.2014

Ohromně zajímavá knížka, ze které úplně crčí, že Frič píše o tom, co osobně zná. Tím pádem mě pak na téhle knížce o to víc mrzí odsuzující komentář na adresu severoamerických indiánů, který je zrovna tak jednostranný a zjednodušující jako ten romantický, proti kterému se Frič vyhraňuje... Ale jinak je to výborná studna vědomostí, která by spolu s Indiánskou encyklopedií od Mnislava Zeleného mohla tvořit český základ znalostí o původních obyvatelích Ameriky... u mě ho rozhodně tvoří. :-)

7 20.10.2015

Poprvé jsem setkání s touhle knížkou zažila tak, že mi ji po večerech předčítala sestra, a bavily jsme se myslím obě. Mnohdy samozřejmé, leč přece úžasně zábavně podané postřehy o peripetiích příprav a prázdninového cestování. A pak: jak sám Jerome tvrdí v úvodu, zřejmě opravdu přeháněl a přikrašloval jen trošku. Neboť na tom samém londýnském nádraží, kde J., George a Harris podplatili strojvedoucího, aby jel tam, kam potřebovali, protože jim nikdo nebyl schopen říct, který vlak tam jede, náš táta s přáteli po stu letech narazili na identický problém. Jen k tomu podplácení se nesnížili (přece jen jsou železniční nadšenci a vědí, že výhybku si strojvedoucí sám nepřehodí :-). Není tedy divu, že u určitých členů naší rodiny tato kniha nabrala jistých mytických kvalit...
...
Tak oprava: Nebylo to v Londýně, bylo to v Yorku. Ale scénář velmi podobný, jen moderně obměněný. Ani v Yorku strojvedoucí nevěděl, kam že to vlastně jede.

Myslím, že jako recenze by nejlíp posloužil momentální stav mého výtisku... Jsem na knížky obvykle velice hodná, v rámci možností. Oslí uši to tudíž nemá, polité to taky ještě není; ale vzhledem k tomu, že to svůj knižní život započalo jako brožovaný výtisk, desky už slouží jako záložka... a pohromadě to drží, protože jsem hřbet láskyplně přelepila.
Asi se nebudete divit, když dodám, že Knihovník je jedna z mých nejmilejších zeměplošských postav. Mágy moc nemusím, ale Knihovník je k nezaplacení a tady dostává docela slušný prostor. A Hlídku mám taky dost ráda, právě kvůli téhle knížce, kterou to všechno začalo.
Je to přesně ten Pratchett cynický a přece optimistický, jako většina jeho nejlepších postav, mezi něž velitel Elánius rozhodně patří. Mám vlastně tuhle stránku jeho knížek ještě radši než humor - nebo spíš, mám jeho humor radši, když pracuje ruku v ruce s tímhle.

6 04.11.2015

Varuju před vydáním od Ledy a "překladem" Alexandera Tomského; píšu schválně překlad do uvozovek, protože Tomský uvádí, že úmyslně vynechal pasáže, u nichž se mu zdálo, že zastaraly a "nevyjadřují univerzálnost Chestertonových myšlenek" (nebo něco v tom smyslu). Snaha knihu aktualizovat se může zdát ušlechtilá; ve skutečnosti ale měla za následek, že jsem při čtení pořád měla pocit, že to Chestertonovi nějak hapruje, což je dojem, který z něj při jeho slavné paradoxnosti a určité řekněme přímo nelogičnosti normálně nemívám. Takže ten pocit, který vedl k tomu, že jsem to ani nedočetla, připisuju tomu, že v knížce opravdu sem tam chybělo něco, co sice možná bylo neaktuální, ale spojovalo jednotlivé myšlenkové body k sobě... Tomský mimo to spáchal nejméně dvě knížky Chestertonových aforismů, a v tom, obávám se, je jeho problém: na Chestertonovi ho zřejmě baví spíš jednotlivý vtip než celková myšlenka. K tomu účelu se ovšem knížka tohohle typu moc nehodí. Doufám, že to někde seženu v lepší verzi.

Jak má Pratchett ve zvyku, semele kdeco, takže si nedělá legraci jen z Macbetha, ale i ze Shakespearovského obrazu Richarda III. a ze Shakespeara vůbec, kdybychom měli zůstat jen u něj (což Pratchett rozhodně nezůstává).
Souhrou okolností, jíž jsem přišla k anglickému vydání téhle knížky a nikoli k českému překladu, který se mi tímto už vytratil z paměti, s výjimkou toho skvělého, nyní již historického představení V Dlouhé... tedy touto souhrou okolností se asi stalo, že vnímám některé vtipné souvislosti, které občas v překladu zapadnou prostě jen tím, že u nás nemáme stejnou kulturu a jazyk a některé věci prostě přeložit nejdou. Mám konkrétně na mysli třeba tu krásnou scénu, kdy vrátný mluví o "knocking without", což vede k velice zajímavým konverzacím se šaškem a klepajícím vojákem, neboť oba vznesou zcela logickou otázku "without what?"...
Ovšem musím Kantůrkovi přiznat, že takový Žeňa Vínozpěv a Mášrecht jsou snad ještě geniálnější než originál (upřímně řečeno, originály jmen vypadají spíš, jako by byly nejistým překladem z češtiny!).
Navíc díky nasáklosti české kultury cimrmanologií vzniká v několika momentech příběhu několik vtipných asociací, které Pratchett původně ani nezamýšlel... To je asi důkaz toho, že si dělá legraci z věcí, ze kterých je prostě všude na světě občas potřeba si legraci dělat.
Snad je těch pět hvězd trochu z nostalgie, ale na druhou stranu je tohle jedna z těch knížek, které nostalgii přežijí a ještě vám sem tam naservírují pár dalších věcí, které jste na několik prvních přečtení nepochopili.
Bábi v divadle je tak trochu (dost) jako Pipi Dlouhá punčocha v divadle. Pro starší, s velmi poučným postřehem.
(A co se týče toho představení V Dlouhé, byla to jedna z těch vysoce výjimečných adaptací, které se mi přesně trefily do představ o originále a ještě je o kousíček - nebo v tomhle případě o pořádný kus - pozvedly.)
Jen mi není úplně jasné, jak ten trik, jak to čarodějky provedly, prochází potom s některými narážkami na Bábinu minulost v dalších knihách...

5 04.11.2015

Po svém předchozím komentáři u knížky Ledacos jsem si ovšem vzpomněla na tuhle Josefovu klasiku a najednou si říkám, co se divím, že tam vymýšlel takové úžasné hovadiny, vždyť tady je to taky! Třeba to o tom, jak má pan spisovatel psát, nemůže ho nic napadnout a hrozí mu, že bude proměněn v tvarohový sloup... Jako malá jsem to hrozně prožívala, jako dospělá se děsně bavím.

5 14.10.2015

Já osobně se při čtení téhle knížečky nikdy neubráním myšlence: ano, tady to vzal C.S. Lewis, tady to vzal Karel Čapek. Chesterton je možná o něco menší velikán, ale jsem si dost jistá, že bez těchhle jeho postřehů by ani Lewis, ani Čapek nebyli právě takoví, jako nakonec byli... I Čapek se přece věnoval lecjakým ohromným maličkostem, jako je zahrádkaření, a viděl v nich mnohé veliké věci; i Lewis bránil pohádky. A tohle myslím výborně vyjadřuje, v čem je tahle knížka dobrá: pošťouchne vás, abyste si i vy začali všímat. Některé z Chestertonových postřehů se skutečně váží k dobovým a místním reáliím, takže člověk se zájmem o Anglii je asi ocení mnohem víc než někdo, kdo ke knížce přijde jen náhodou. Ale spousta z nich je dosti univerzální a jeho poetická řeč a popisy nesmírně evokativní, takže není divu, že ho tolik jiných autorů jmenuje mezi svými inspirátory.

5 13.10.2015

Uvažovala jsem chvilku nad čtyřmi hvězdami, jakože je to tak nevážné, ale knížka, která mi do života dala Severopolárního medvěda a jeho synovce Paksua a Valkotukku, si míň než pět hvězd nezaslouží. :-) Tímhle dárkem se kdysi strejda neskutečně trefil. Pak jsem jiný exemplář věnovala městské knihovně, protože tohle doopravdy stojí za to. Nejenom, že je to mnohdy bláznivě vtipné, ony se dokonce ty postavy během let trochu vyvíjely a svým způsobem je v tom i takový delší a vážnější příběh. Což při způsobu, jak to vznikalo, je co říct.
A jak naznačuje kní, klobouk dolů před ilustracemi!

5 20.03.2014

Jejda, vážně ten humor tak zastaral? Já na tom vyrostla a mlátím se nad tím smíchy, a to nejsem moc stará.
Ovšem postřehla jsem, že naše staré vydání někdy z konce 30. nebo začátku 40. let, to, na kterém jsem "vyrostla", je z nějakého důvodu mnohem vtipnější než nové se zmodernizovaným jazykem, které jsem si koupila, abych měla Tábor smůly vlastní. Jako by se půlka humoru s jazykem ztratila. Tak jestli ono to náhodou není i tím, že si tady Foglar hrál s jazykem... A další asi tak čtvrtina se možná ztrácí bez původních ilustrací...
P.S. po letech: Tehdy jsem nějak zapomněla dodat, že se zcivilněním jazyka se zkrátka a dobře trochu vytratí fakt, že Foglar schválně psal nadsazeně.

Na to původní vydání nedám dopustit. Je to bláznivé, je to praštěné, nedá se to vůbec brát vážně, a klobouk dolů před Foglarem, protože on se jinak bere dost vážně!

5 20.03.2014

Tohle je zcela subjektivně moje nejmilejší verneovka. Když jsem se k ní po letech vrátila, četla jsem skoro až překvapená tím, kolik je tam zajímavých detailů (zeměpisných i dějových), na které jsem zapomněla. Mám dojem, že v dospělosti zvlášť na ty zeměpisné pasáže prostě mám víc trpělivost a taky jsem na ně víc zvědavá. Tak jsem moc ráda, že teď mám vlastní výtisk a můžu se k ní vracet dál.

4 17.03.2017

Verrunka: Ono je to určitým způsobem zřejmé už z obálky, neb vydavatelem je Kalich, je na ní kazatelna v podobě kalicha a farář s tabulkami pod krkem; jenže to jsou bohužel indicie, které asi pochopí jenom evangelík, který stejně už ví, co čekat... do určité míry.
To slovo "mladých", se mi zdá, se do názvu hodí výborně, třebaže se tam dostalo z jiného důvodu - ale je to všechno podané tak krásně stručně, prakticky a humorně (totiž ne humoristicky) a přece s ideálem, že to pro mě ve věku dospívajícím bylo přesně to pravé.
Bohužel jsme knížku získali ještě v době, kdy jsme si obsahy svých knihovniček mezi sestrami volně vypůjčovaly, jenže pak se majitelka Hesel odstěhovala a já už se k nim od té doby nevrátila... Zajímalo by mě, co bych si o tom myslela teď. Ale už pro to, jak moc mě tehdy Hesla těšila, si myslím, že nadšení by neopadlo, jen by se možná nasměrovalo trochu jiným směrem.
Co si pamatuju dodnes:
"Proč krademe?"
"... Nevím, proč kradete. Víte co? Nechte toho."

4 14.10.2015

To tykání má myslím jednoduché vysvětlení: v anglickém originálu se to nerozliší, takže čeští překladatelé šli jednou cestou, polští zřejmě druhou... a překladatel polského apokryfu se držel originálu dané knihy a nikoli českého úzu pro Holmese. Je to překladatelská chyba? Je a není.
Když ovšem pominu tenhle nevýznamný, ale pro českého čtenáře dost rušivý detail, je to jednoznačně vůbec nejlepší Holmesovský apokryf, jaký jsem kdy četla. Pravda, Braunheld vždy a všude začne po čase být trochu nudný - čtenáře to ochudí o část překvapení, které od detektivky žádá, a i ten slavný Moriarty se ve skutečnosti objevuje jen v pár původních příbězích, osobně dokonce jenom v jednom. Ovšem tenhle moment předvídatelnosti je více než bohatě vyvážen stylem podání (přes ono tykání úžasně podobné originálu), rozmanitostí příběhů a zápletkami, za které by se Doyle opravdu nemusel stydět. Mazané uplatnění různých vlastností chemických látek zastává vždy hlavní detektivní záhadu, kterou je nutno rozluštit, a funguje to znamenitě.

Výhodou Golembowiczova chemického přístupu je, že ačkoli se drží ve viktoriánských vodách, nenechává se strhnout atmosférou, touhou romantizovat víc než Doyle sám, ani potřebou dokázat, že "to bylo jinak", ani potřebou ukázat, že, jak se tomu říká v angličtině, "he did his research". Nejsou tu žádné vhledy do slavných případů a životů osobností té doby, žádné špumprnákle se zamotanou Holmesovskou chronologií (jakkoli i ty mohou být zajímavé), žádné pečlivě dohledané detaily vystavené na odiv (s výjimkou těch chemických); jsou to prostě další z případů, v nichž se uplatnily Holmesovy detektivní vlohy, tentokrát jen s větším důrazem na jeho rozsáhlé znalosti chemie. Takže paradoxně, aniž by se Golembowicz nějak výrazně snažil o prostředí konce 19. století se vším všudy, ve výsledku je mnohem přesvědčivější, protože zachovává původní autorský přístup. Historie a prostředí vstupují do příběhů právě jen natolik, jak to vyžadují příběhy a jejich postavy samy, a tak je to správně.
Je to zatím jediný apokryf, u kterého se mi stalo, že jsem se musela po čase po přečtení zamyslet a uvědomit si, že o daném případu nepsal Doyle sám. Což je v rámci Holmesovských apokryfů úctyhodný výkon, protože naprostá většina z nich buď vůbec volí jiný přístup než Doyle, nebo když se snaží o totéž, případy a někdy i styl dost pokulhávají. Golembowiczovi se geniálním tahem podařilo vystihnout většinu toho, co dělá Holmese Holmesem, bez újmy na originalitě případů. Myslím, že ten geniální tah spočívá v tom, že tak jako v mnoha původních Doyleových povídkách je počátečním impulsem pro vyšetřování jen nějaká bizarní příhoda a ne hned na první pohled zločin. Právě v odkrývání temných pozadí takových podivných příhod se totiž nejlíp projevují Holmesovy jedinečné detektivní vlastnosti: jeho specialita je přece právě v tom, "vidět" to, co jiní nevidí, všimnout si souvislostí mezi detaily a domyslet sled událostí. Naprostá většina autorů Holmesovských apokryfů na tenhle trik zjevně ještě pořád nepřišla, ke značné škodě žánru. O to větší obdiv si Golembowicz zaslouží za to, že Doyla ve většině věcí tak dobře "prokoukl".

Novější vydání od Joty pod názvem Chemické případy Sherlocka Holmese obsahuje víc povídek než knížka z roku 1967 vydaná jako Chemické příběhy Sherlocka Holmese, takže doporučuju shánět Případy. :-)

4 13.10.2015

Tohle byla a dosud je jedna z mých nejoblíbenějších Foglarovek, která výborně spojuje všechno, co mám na Foglarovi (nejen já) ráda (kamarádství, dobrodružství, tajemná místa...), bez příliš velké přítomnosti věcí, co na něm občas ráda nemám (třeba občas přílišná snaha hrdinů vyniknout nad ostatními a ukázat se lepšími, které Foglar asi fandil, ale která mně osobně vždycky byla trochu cizí).
Jo, a navíc taky: včetně Foglarova někdy pozapomínaného smyslu pro humor. Postavy téhle knížky spolu kamarádí takovým pro Foglara skoro až netypickým přirozeným a sympatickým způsobem, utahují si ze sebe a podobně (pamatuju si na mini-vtípek ve stylu "Už nemůžeme přijmout žádné další členy, protože už nemáme židle!"). Mimo jiné se mi taky vždycky líbilo zapojení mladších postav (tady tedy jmenovitě Špuntík) - coby nejmladší v rodině i pak jedna z mladších různě na táborech a jiných akcích jsem to dost oceňovala. :-)
A když zmiňuju ty židle: ze čtenářského hlediska taky po letech oceňuju, že přes posléze poměrně vysoký počet členů klubu si je člověk nepletl a nebyli zaměnitelní - zajímavé je, že ten dojem stojí přesně v kontrastu ke dvojici rabiátů-protivníků v knížce, kteří zcela zaměnitelní jsou (třetí do trojice fracek Fretka z toho samozřejmě čouhá). A to přestože se - nebo možná právě protože se - žádný z členů klubu (snad s výjimkou vypravěčsky exponovaného Dennyho a těch, které nebudu pro nezasvěcené prozrazovat) nevyznačuje nějakou větší zásadností pro činnost klubu a celkový děj knihy než ostatní. Prostě tady Foglar tak nějak mimochodem popsal ještě jeden opravdu dobře fungující klub, který jsem těmhle postavám záviděla mnohem víc než ideálním Rychlým šípům - možná právě proto, že pro tenhle klub nebylo, v rámci možností židlí, problém přijímat nové členy...

3 25.01.2018

Chodila jsem kolem téhle knížky na jednom knižním trhu v Havlíčkově Brodě asi s hodně psíma očima; utratila jsem totiž už svůj momentální rozpočet za knížku o Shakespearovi od pana Martina Hilského (která za to jednoznačně stála, jenže...) Po asi třetím návratu ke stolku nakladatelství Bonaventura se nade mnou pan nakladatel smiloval a nechal mi tenhle poklad se slevou a za slib, že mu pošlu peníze dodatečně na účet, což jsem také poctivě vyplnila. A tak ještě po letech děkuji takto veřejně všem, kdo se na vzniku knížky podíleli, od autora přes tvůrkyni krásných ilustrací až po pana nakladatele, který zjevně má rád krásné knížky a má rád lidi, kteří mají rádi knížky.
A proto zvolám spolu s Hopkinsem a Erazimem Kohákem: Buď Bohu sláva za vše kropenaté!
...
Četla jsem pak ještě jiné knížky od lidí, kteří žili a žijí obklopeni přírodou a uvažují o ní; tyhle úvahy mezi ně krásně zapadají, ale přece jen mají ještě něco navíc, a to se u tohohle vydání krásně projevilo už ve zvoleném názvu.

3 14.10.2015

Podle mě je tohle jeden z nejlepších dílů Narnie - hlavně v rámci toho, co jiného než Narnii Lewis psal, a z pohledu toho, že dál rozvíjí narnijský svět mimo hranice Narnie. Akorát mě v Koni a jeho chlapci poněkud žerou nesrovnalosti v geografii a čase (vzdálenost různých míst, hlavně v Narnii a Arkénii, ve srovnání s tím, jak dlouho lidem trvá cestování v jiných knížkách). Ale dávám plný počet, abych to tady trochu vyrovnala: Podle mě je to rozhodně mnohem lepší, než jenom knížka pro čtení hnané touhou po dalším dílu téhož (z kteréhož pohledu to tady mnohé komentáře shazují a z kteréhož pohledu podle mě Narnii nikdy není možné plně vychutnat). Postavy jsou velice zajímavé, hlavně vzhledem k tomu, jak jejich různé zkušenosti ovlivňují jejich chování. Je v tom několik zásadních Lewisovských postřehů (třeba to o starých přátelích, se kterými vlastně nemáme moc společného) a taky jeho krásné poetické a evokativní pasáže popisů (vedro a nuda na poušti! ráno v Narnii!). Aravis je možná vůbec nejlepší Lewisova hrdinka. Edmund jako dospělý mi vždycky imponoval. Jo, a taky mám slabost pro Korina a jeho rošťárny!

3 14.10.2014

Knížka je bohatě ilustrovaná, stručně a čtivě psaná, takže jsem v ní v dětství ležela neustále; zároveň je ale také dost erudovaná, takže vědomosti takto v dětství nenásilně nabyté se mi potom nesmírně hodily na univerzitě na předmětu o původních obyvatelích Severní Ameriky, který jsem udělala v podstatě levou zadní. Výborná věc.

3 14.03.2014