Margherita_N komentáře u knih

(SPOILER) Tohle bylo otravný. Ukňourané načtení audioknihy k příběhu velmi sedlo, což je pochvala pro Terezu Dočkalovou, ne pro tuhle knihu. Teenageři neví, co chtějí, respektive ví, že chtějí být spolu, ale pořád hledají nějaký výmluvy, proč to nejde, a tak se to s nimi táhne roky. Neustále se následujou, kamkoliv se pohnou nebo kamkoliv se přestěhujou, aby tam na sebe naráželi a zase kňourali, že jim blízkost toho druhého narušuje vztah a život. Pak teda opustí svoje partnery, dají se dohromady a kňourají, jak jsou společné chvíle perfektní, ale víš, zase to nejde a nemůžeme být spolu doopravdy. Nevím proč. Zajímavé pro mě na příběhu bylo, že se odehrává v Irsku, z téhle země jsem nikdy nic nečetla.

3 09.01.2024

(SPOILER) Druhému dílu jsem dala šanci po dlouhé pauze od první knihy o Freye a Huldarovi s názvem DNA. Změnila jsem i formu, poslouchala jsem to jako audioknihu v podání Kláry Cibulkové. A i když se snažila, ani tohle nepomohlo. Moc mě to neba. Freya i Huldar jsou prkenní, není mezi nima ani jedna jiskra, ač o něčem takovém autorka píše. Přemýšlela jsem, jestli to není Islandem - mám pocit, že při tom malém množství lidí, kteří na odlehlém ostrově žijí, člověk prostě nemá moc na výběr, a to i co se partnerství týče. Žijou tam odříznutí se svými zvláštními jmény ve věčné zimě a já se neumím naladit na to, že se z toho dá něco vykřesat. Samotný příběh je standardní krimi, se smutným podtextem zneužívání dětí. I tohle mě možná trochu popouzelo, tak těžká témata by se neměla používat jako spotřební. Epilog je ale výbornej, vůbec celej Tréstir jako postava se docela povedl. Freya jde do dalšího dílu jako hlídací teta batolete (to jsem taky nepochopila - ta snobská matka si udělala dítě s vězněm během návštěvní doby?) a Huldar asi jako playboy s dalším zářezem v podobě vlastní šéfové. Nevěřím ten charakter moc ani jednomu, tak uvidíme, kdy se odhodlám pustit do dalšího dílu.

3 25.11.2023

Říkat téhle knížce Milý Michale mi pořád připadá vtipný, četla a pak i poslouchala jsem to v originále jako Caro Michele - se skvělým přednesem italské herečky Anny Bonaiuto, která naprosto úžasně načetla jako audioknihu taky Geniální přítelkyni. Ale k milému Michalovi - šlo o moji druhou Ginzburgovou, jako první jsem předloni dostala k narozeninám Rodinnou kroniku, milé historky ze života jedné rodiny. U Micheleho / Michala jde taky o jeden úsek života rodiny s pěti dětmi, ale vyprávěný zcela jinou formou. Většina knihy je psána formou dopisů, které se prolínají s vyprávěním v reálném čase. Autorka nás na začátku uvede do nového domu matky rodu Adriany, která se svým příbytkem není zcela spokojená, a hned v jejím úvodním dopise adresovaném právě jedinému synovi Michelemu se dozvídáme, že není a nikdy nebyla v životě spokojená s ničím. Momentálně ji nejvíc trápí nezabydlenost jejího nového domu a to, že se z druhé ruky dozvěděla, že Michele utekl z Itálie do Anglie. Prostřednictvím jeho sester, nejlepšího kamaráda a bývalé milenky, ale i z dopisů samotného Micheleho se pak dozvídáme, že při svém útěku zapomněl v šuplíku vlhkého sklepního bytu, kde se zdržoval, samopal, který souvisí s jeho radikálně politickými sklony. Zvláštnější než tahle linka pro mě ale byly dopisy Adriany, která o všech svých dětech psala jako o nevzdělaných pitomcích - a psala to přímo jim. Druhá pecka byla Micheleho bývalá milenka Mara, ani ne tak proto, že nevěděla, s kým má dítě, ale spíš že měla potřebu Michelemu vypisovat, že sbalila staršího muže připomínajícího pelikána a jaké to s ním bylo v posteli, a do toho přidávala, jednou že dítě jí připadá podobné Michelemu, pak zase že ne. Na italském kurzu jsme vesměs hodnotili tak, že v té knize jsou všichni padlí na hlavu, to tak nějak sedí.

3 24.09.2023

(SPOILER) Annu ze Zeleného domu jsem četla před dvěma lety v důležitém období svého života. Proto když můj tehdejší zahraniční výlet teď vyústil do dalších zajímavých událostí, zase jsem si vzpomněla na Annu, vždyť má vlastně víc dílů. Viděla jsem mezitím seriál na Netflixu a musím přiznat, že mě bavil víc, protože je prostě živější a úměrnější dospělému věku. I když druhý díl knižní série ukazuje už skoro dospělou Annu, která má zaměstnání (v šestnácti je učitelka?), kniha je pořád napsaná tak, aby neřekla nic osobního, jen neškodně předkládala události ve vesnici na kanadském Ostrově Prince Edwarda. Překvapující nicméně bylo, že když jde Anna z domu na univerzitu, její adoptivní matka Marilla si dá druhé kolo a tentokrát přijme za svá rovnou dvojčata. Jsem zvědavá, jak se bude Anně studovat a jak budou děti růst, zdá se, že chlapec je ještě větší číslo, než byla ona. Zato holčička je chudák hodná a způsobná a Anně s Marillou se na tom pořád něco nezdá, že je nudná a podobně. Pfff, mají bejt rády.

3 17.09.2023

Západní medicína má jako odpověď na všechny problémy léky, které potlačí příznaky, ale neléčí příčiny. Tahle myšlenka se motá dokola nejméně polovinou knihy, občas proložená větou s obsahem "je těžké vybočit ze stereotypního nevědomého života, když má člověk rodinu a velkou hypotéku". Ne, je dobře, že pan doktor uvažuje o celostním přístupu k člověku, že si s pacienty povídá a léčí jejich duši, ale stejně zodpovědnou redakci si zaslouží i tato kniha. V této podobě minimálně první polovina publikace opakuje podobné věty, působí jako takové přemýšlení, které si člověk zapisuje do deníku, a protože se mu stejné myšlenky vynořují obden v lehce pozměněném kontextu, napíše si je znovu. Škoda nechat zajímavé podněty k přemýšlení takto zapadnout. Bavily mě pasáže o vlastní kariéře, o rozpolcenosti mezi fotbalem a medicínou, o hledání vlastní cesty, ale konkrétnějších příkladů by bylo potřeba víc (druhá polovina knihy, o civilizačních chorobách, je na tom lépe). A taky - kniha má být rozhovorem, na to ale po pár stranách zapomenete, protože čtyřslovné otázky mezi sáhodlouhými odpověďmi brzy přestanete vnímat.

3 01.05.2020

Milá Eleno, ty mě tak štveš... Vyvrcholení ságy o sobecké ženské, která si na konci tak jako symbolicky trochu přizná, že celej život kašlala na svoje děti a věnovala se hlavě sobě. A teď se na ně s pýchou dívá, jak studujou a pracujou v zahraničí – protože jim to zaplatili jejich otcové – a říká si, jak se jí ten život povedl. Je to krutý, co se stalo Lile – malá Nunzia mohla vyrůstat s Immou a byly by z nich nové geniální přítelkyně. Jenže to se nestalo a Lila byla zase nucená čelit krutýmu životu a Elena ji místo porozumění měla ještě za blázna (celkem jasně to řekla v pasáži, kde se jí Lila svěří, že za Nunziiným zmizením mohl být únos po tom, co se objevila s paní spisovatelkou Elenou na fotce v novinách – ano, to je celkem pravděpodobný, ale Elena si samozřejmě nic takovýho nikdy nepřipustí, naopak, bere to jako osobní útok). Dík za tuhle ságu, působí velmi opravdově, věřím, že čerpá dost ze života a my tak můžeme číst zase o trochu jiném "světě", kterej přitom máme nedaleko.

Oceňuju vyobrazení vesnických charakterů. Furianty jsem viděla i jako hru v Divadle v Dlouhé a na výkon Miroslava Táborského, kterej musel furt nosit obecní kožich sem tam, podle toho, kdo byl zrovna zvolen ponocným, vzpomínám dodnes.

3 15.09.2019

Alegorická cesta poutníka, která připomíná Labyrint světa a ráj srdce. Nepůsobí složitě – autora ukazuje jako znalce Písma svatého, pevného ve víře. Hlavní hrdina Kristián neváhal kvůli své pouti opustit rodinu, zkrátka šel za Bohem. Jeho poznávání světa je stejně nekompromisní – straší ty, kdo podle něj dobře nerozumí Písmu, nemilosrdným peklem. Abychom poznali, že nemluví naplano, vidíme na konci scénu, kdy je pan Neznalost bez patřičného oprávnění ke vstupu do nebe před branami okamžitě odvlečen dolů. Kristián na své cestě potkává různé alegorické postavy s jasnými jmény – Světaznal, Pomoc, Neznalost, Lichotník... Jejich jména předznamenávají to, čím jsou nebezpeční zbožnému člověku, a Bunyan vám k tomu dodá jednoduše zapamatovatelný příběh toho, jak každý z nich zkřížil cestu Kristiánovi.

3 15.09.2019

Zdejší svět je zajímavě načrtnutý, ale já ty mocenské boje nestíhám. O jednotlivých zemích se zvláštními názvy nic moc bližšího nevíme, a najednou se dozvídáme, že spolu všichni bojujou, že z toho bude vážnej globální konflikt, ale kdo, co, proč? Něco se o tom zprostředkovaně dozvídáme, řečí tam totiž všichni nadělají mnoho, ale přesvědčivé to pro mě příliš nebylo. Až příliš zblízka se k nám ale dostává bezkonkurenčně protivná Yennefer a s ní přichází laciná devadesátková erotika. Je tam ale naštěstí taky Marigold a trpaslíci nebo třeba redanský vládce, zkrátka zdroje vtipných průpovídek, takový záchytný body, díky kterým jsem to nejspíš dočetla.

3 23.06.2019

Pardon, ale tohle byl pro mě z větší části škvár... :-) Akcí s příšerama, který mají být hlavní náplní zaklínačova života a pro který jsem to četla, tam bylo málo a ani to nebyly zrovna zajímavý zápletky (jako výjimku bych možná označila povídku Tak trochu se obětovat s mořskou potvorou a mořskou pannou - ještě lepší by bylo, kdyby z ní autor vyškrtl tu plytkou linku s Essi). Tři čtvrtiny knihy jsou óch a ách po nešťastné lásce, nějaký ty laciný popisy milostných scén, to vše korunováno závěrečnou veselohrou na svatbě, která měla být asi záminkou k nevázaný noci, kde se spolu vystřídají všichni hosté. Proč??? Světlý pasáže pro mě byly, kdykoliv se objevil vtipnej Marigold, dobrá byla taky rázná Ciri, když se poprvé potkala s Geraltem.
Dodatek: Je fajn, že se zaklínač setkal se svou matkou, aspoň mě to přimělo otevřít znova první díl a část si zopakovat, abych se ujistila, že Poslední přání vážně nebylo tak špatný jako Meč osudu.

3 01.06.2019

Je to takové shrnutí přelomových událostí českých dějin - tou "zimou" jsou myšleny dvě ztráty svobody po sobě, Mnichov a nástup komunismu. Jak tady už zaznělo, také jsem čekala více ze života autorky, nebo aspoň ze zaměstnání jejího otce, který se v těch důležitých okamžicích pohyboval mezi těmi, kdo tyto dějiny tvořili. Chápu, že se paní Albrightová rozhodla sepsat, co ví o své rodné zemi a o některých událostech, které ji utvářely. Pro cizince je kniha patrně přínosnější než pro Čechy, kterým spíš nepřinese nové informace.

3 14.01.2019

Experiment, který jsem nečekala, je přeskakování z dávné minulosti do současnosti a zpět. Je tu zajímavý příběh s příslibem přesahu do dalších dílů (aspoň v některých svých rovinách), zblízka prostředí světové války i současného Norska. Blbý je to, že tu na Harryho čeká průšvih v podobě jeho budoucí lásky. Jinak se mi to líbilo! I když se mi občas vojáci motali. :)

3 11.12.2018

Tohle vypadalo na velký průšvih pro Harryho, ale ač je to opilec, pořád je to hlavně policajt, a ne zločinec. Ještě že tak, jeho oddanost práci a nejbystřejší úsudek ze všech mě u jeho příběhů vždycky udrží, když mě naštvou jeho alkoholový eskapády. Jeho nová kolegyně Beáta je šedá myš, která asi bude mít potenciál, no představovala jsem si k Harrymu jinou parťačku, ale furt má větší štěstí na kolegyně než na ženy. :-) Raskol je dobrá postava, vedle Harryho další, která má charizma. Fajn.

3 11.12.2018

Nijak zvlášť mě to nebavilo. Bradavice jsou Bradavice, co tady mají co dělat nějaký experimenty s New Yorkem. Možná by měly šanci chytnout mě za čtenářské srdce, kdyby šlo o román, ale ve formě strohého scénáře těžko. A ono ani v tom filmu to nebyla žádná strhující podívaná... Není tam zkrátka žádná silná postava. Grindelwald, u kterého by se to nabízelo, dostal málo prostoru. Mlok je absolutně bez charismatu, a ještě se jmenuje Mlok.

3 08.12.2018

Pana Klimeše velmi uznávám. Knihu Partneři a rozchody jsem vyhledala poté, co jsem zhlédla několik hodin přednášek na YouTube, v nichž tohle téma pan doktor rozebírá se studenty vysoké škole. Co já bych si ušetřila nervů, kdybych pana Klimeše a jeho knihu znala dřív. Pro mě se stala základní "příručkou". Většina rozchodů je zbytečných - a tady se dozvíte, jak jim předcházet. Protože v tom spočívá základní změna pohledu na vztah - uvědomit si, že ho chcete zachovat. Trochu deziluze, kterou z toho patrně budete mít, je to, že vztahy nejsou žádná velká romantika - pokud je chcete udržet, je to prostě hodně o přemýšlení a kompromisech. Odměnou vám ale i tak bude hezký pocit z fungujícího vztahu :)
Na spoustu myšlenek z té knihy si vzpomenu denně, a nejen v souvislosti s partnerským vztahem. Přečtěte si to.

3 23.11.2018

Nick má pořád naprosto praštěné nápady, ale zároveň musel začít myslet předčasně dospěle, protože ve svých rodičích nemá ani tu nejmenší oporu. Tenhle díl už je napůl docela hořkej a napůl hodně vtipnej. Četl se mi ale skvěle.

3 19.11.2018

Tatínek prožil v mládí spoustu dobrodružství, když se odvážně vydal z domova, na každém kroku pak potkal kamaráda a spolu se plavili na tak trochu kouzelné lodi. Někdy sice tatínka v zažívání dobrodružství brzdili jeho druhové, kteří se po cestě usadili v práci nebo manželství, ale ač z toho byl muminkův tatínek rozladěný, vždycky nakonec jen trochu brblal. :) Zvláštní je podle mě to, že spousta postav - včetně hlavních - nemá jména a jsou určeny jen svým "druhem" a příbuzenským vztahem, zatímco ostatní jména mají. Ale na to si čtenář zvykne, i na ten trochu nezvyklý pohádkový humor, kdy mořského psa rozsedne jiný tvor a tatínek ve zkratce popíše, jak byl pes na kaši. :) I proto, ale také pro některé narážky a myšlenky je to víc pohádka pro dospělé. Moc hezká.

3 19.11.2018

Neustále aktuální kniha. Takhle to vypadá, když člověk přemýšlí, vzdělává se, nesedí na místě a má úctu k lidem a náboženské cítění.

3 07.11.2018

Čím dál vtipnější nápady, čím dál drzejší hlavní postava. Už si ani nepřipadám blbě, že to čtu později než v teen věku, fakt mě to baví.

3 01.11.2018

POZOR, TROCHU SPOILEROVÁNÍ. Z Přízraku jsem rozpačitá. Těžko sežrat Harrymu tu nekonečnou lásku k Ráchel, když ji přes tři roky neviděl a staral se o svoje na druhém konci planety. Nicméně ona tam pořád musí vystupovat, protože to je postava, která dělá problémy. Její otec byl kriminálník (O. K., za to nemůže), muži, které si vybírá, jsou šílenci a závisláci, no a teď vidíme, jak vychovala syna (a neviděla jsem ani zmínku o tom, že by si všimla, jaké má problémy, a pokoušela se to zarazit na začátku). A Nesbo se to pořád snaží uhrát na Harryho lásku - k ženě, která se přes to všechno šťastně usmívá. A ani na chvíli ji nenapadne, že ona tady dělá problémy, naopak z toho obviňuje labilního a ochranitelského Harryho. Kterýmu už z toho v devátém díle série hráblo natolik, že s různými zbraněmi v rukou prolévá krev (a někdy je to fakt přes čáru) - a přitom ještě nedávno tolik přemýšlel, když musel na někoho namířit s vážným úmyslem. Ano, napětí tam graduje, ale v momentech, jako je vyskočení z okna hotelu a šťastný dopad do kontejneru s odpadky, jsme někde v Kobře 11. Nekonal se u mě ani nijak závratnej wow moment, protože bylo podle mě docela dobře poznatelný, kdo je vrah. Jako u Sněhuláka. A přitom v jiných knihách série to uměl Nesbo hodně zamotat a překvapit. Nicméně závěr je překvapující v tom, kolik špíny tam nakonec ještě vyplave, přestože člověk tuší, kdo není čistej. Nakonec bych vzdala hold potkaní samici a musím přiznat, že tomu stejně dám víc hvězdiček, než doopravdy chci, pro samou nostalgii k předchozí trojici dílů... :)

3 25.08.2018