Maanna
komentáře u knih
Šťastná hvězda
Mika Waltari
Je to opět Waltari s nádherným jazykem a zajímavými úhly pohledu a živě zachycenými historickými reáliemi. Přesto to tentokrát nebyla čistá slast, ale občas i trochu boj. Pokud byl Mikael přímým účastníkem událostí, ke kterým přistupoval se svou zvláštní naivitou, bavilo mne to moc. Ale chvíle, kdy setrvával na místě a jen popisoval, kde ostatní postavy jsou a co dělají, mi přišly slabší. Chápu, že autor prostě nemohl Mikaela rozdvojit a poslat ho zároveň do Evropy a do Persie, ale takhle to bylo zdlouhavé a chybělo tomu to specifické Mikaelovo vidění světa . A pak mi už někdy přišlo, že všechny ty různorodé zkušenosti by měly Mikaela nějak změnit - posun přišel až na samém konci, ale nějaký vývoj už v průběhu děje by mi přišel logičtější... Ale přesto to bylo skvělé čtení a neloučím se s Mikaelem a Anttim úplně ráda.
Jak jsme se učili slušně nadávat
Vojtěch Steklač
V rámci výzvy jsem chtěla zkusit knihu, kterou jsem jako dítě nečetla, a volby rozhodně nelituji. Tedy úplně první dojem až tak skvělý nebyl, první kapitoly jsou takové těžkopádnější, ale naštěstí se autor a parta kluků brzy dostanou do formy a pak už jsem se dobře bavila. Jen mi nesedly ilustrace - pro mne je zkrátka Bořík a spol. pevně spojen s obrázky Adolfa Borna...
Balady a romance / Zpěvy páteční
Jan Neruda
Nerudu asi budu vždy preferovat jako prozaika. Jako básník působí poměrně archaicky a řada témat mě moc neoslovuje. Víc se mi líbí básně s kratšími verši, ty přes celý řádek jsou poněkud klopotné a náročné na koncentraci. Obrozenecký patos už dnes také moc neosloví. Některé básně mě i zaujaly tématem - třeba Balada dětská - ale forma už je pro mne opravdu z jiného světa, zatímco třeba Povídky malostranské jsou plné života dodnes.
Můj (téměř) dokonalý život
Sophie Kinsella (p)
(SPOILER) Knihu jsem četla v originále v rámci údržby angličtiny a bylo mi trochu jasné, že prostředí reklamní agentury spojené s kempem, kde mají hosté připravenou zábavu na každou minutu, nebude úplně můj šálek kávy, protože je asi tak světelný rok od mého života a preferencí, ale s tím jsem dopředu počítala. Za pozitiva pokládám ústřední myšlenku, že ne vše musí být ve skutečnosti tak ideální, jak to na první pohled vypadá, a že nemít úplně ideální život je vlastně normální. Také se mi celkem líbila zápletka spiknutí proti Deméter. Zbytek ale považuji za o dost slabší. Kniha má být vtipná, ale mě v reálu pobavila jen situace se sendvičem, o který musela hrdinka bojovat. Jinak to bylo příliš na sílu. Postavy byly trochu neživotné, pro mě často spíš karikatury reálných lidí a jejich jednání často postrádalo logiku. Nejvíc jsem trpěla, když hrdinka tajila rodině, že přišla v Londýně o práci - otec se nikdy s jejím odchodem do velkoměsta úplně nesmířil, přál si, aby se vrátila, a dokonce pro ni měl placenou práci, ale Katie se z nějakého nepochopitelného důvodu obává, že by ho ranila, kdyby mu řekla pravdu. Proto radši konstruuje nesmyslné výmluvy - opravdu by někdo uvěřil, že ani ne po roce práce ve firmě dostala volno na půl roku? Třicátník se rozhodne, že se chce v životě usadit - ale to neznamená, že založí rodinu a přestane cestovat po světě, ne, on se přestěhuje na jiný kontinent, aby tam budoval vztah s otcem, s nímž nikdy nevycházel... Tyhle zápletky pro mne byly utrpením.
Zázrak
Emma Donoghue
Byla to už druhá kniha od autorky. Volí zajímavá a neobvyklá témata a píše čtivě. Také se jí daří vytvářet pestré a uvěřitelné postavy, které nejsou jednorozměrné a mívají pochopitelnou historii a vývoj. I prostředí a atmosféru zvládá výborně, takže jsem občas měla pocit, že cítím irskou rašelinu a na Annino okolí jsem měla nefalšovaný vztek... Jediné, co občas nevyjde, jsou některé dějové zvraty, které jsou někdy nereálné, a děj byl tady trochu předvídatelný. Ale pozitiva rozhodně převažují a i po té třetí autorčině knize asi nakonec sáhnu.
Jeden kluk z milionu
Monica Wood
Kniha má zajímavý námět přátelství lidí z různých generací a prostředí a i celkem originální zpracování, kdy hned na začátku víme, že jedna z klíčových postav, která děj hodně ovlivňuje, zemřela. Podle mě se ale úplně nepovedla většina postav. Pro mě jedinou opravdu zajímavou a vrstevnatou postavou byla Ona. Ostatní byly buď hodně jednostranné (Ted, Belle,) nebo působily dost nevěrohodně (Quinn je jak z příručky o sebeuvědomění a získání životního náhledu), až tím trochu lezou na nervy. I děj je místy trochu přeplácaný. Ale nakonec se mi to vlastně celkem líbilo, i když to asi nebude kniha, kterou si uchovám v paměti jako literární zážitek. Potenciál nápadu se zkrátka úplně nepovedlo využít.
Nová cesta k léčbě šikany
Michal Kolář
Pan Kolář dokáže obdivuhodně skloubit odbornou erudici a praxi. Je jen škoda, že se jeho metody v praxi neprosazují rychleji. Minimálně v mém okolí je stále plno škol, které jsou si jisté, že na nich šikana není, nebyla ani nikdy nebude, a jakékoliv stížnosti tímto směrem jsou pokládány za neopodstatněné. V podstatě máme velké štěstí, že máme někoho, kdo dokáže problematiku šikany objasnit srozumitelně a přitom zacházet do velké hloubky, co se kořenů a fungování celého problému týče (i když mi někdy lehce vadí některá metaforická pojmenování), tak by bylo fajn, kdybychom toho uměli skutečně využít...
Jákobovy barvy
Lindsay Hawdon
Proč? Proč? Proč? Proč je nějakým současným přesvědčením, že vzít silný příběh a dobře ho lineárně odvyprávět je málo úderné nebo umělecké? Proč se pořád musí přeskakovat mezi časovými linkami a postavami? Někde to má smysl, ale tady to příběhu strašně uškodilo a smysl jsem neodhalila. Jednalo by se opravdu o zajímavý příběh, kde by se střídala dramata s klidnými obdobími, ale takhle se všechny emoce, kladné i záporné, nějak nahromadily hlavně na konci, kde pak ztrácely na síle. Navíc se v takhle rozkouskovaném příběhu člověk do děje nemohl moc ponořit a s postavami se ztotožnit. Forma mě jako čtenáře zcela ubila. A to se mi opravdu líbil jazyk a schopnost autorky zachytit jednotlivá prostředí a jak jsem zmínila, byl to vlastně velmi silný příběh, který by si býval zasloužil být dobře odvyprávěn. V samotném příběhu mi vadila jen část u Markuse, kde by lidé v popisovaných podmínkách nemohli přežít déle než týden, rozhodně ne měsíce, navíc mi nebylo jasné, proč se pro ostatní stal Jákob tak důležitým... Ale potenciál se pro mě ve zvolené formě skoro celý ztratil.
Potrhaná křídla
Ruta Sepetys
Tady platí, že méně by bylo asi víc. Líbilo se mi prostředí, v němž se děj odehrává, i většina vedlejších postav - až na Jesseho, který byl těžce young adult ideál. Jen mi nějak neseděla ta Josie a její příběh plný náhod, obtížných situací a lidí, kteří do ní jsou ochotni investovat tisíce dolarů. Celé to navíc nepokrývá ani půl roku. Navíc, ač jsou jinak postavy načrtnuty zajímavě, ve vztahu k Josie jsou značně černobílé, takže se dá odhadnout, jak to celé asi dopadne... Kniha se čte dobře a prostředí nevěstince, knihkupectví nebo i bohaté domácnosti mě bavila, ale ten hlavní příběh byl takový přeplácaný. A velmi zrychlený konec to moc nevylepšil.
Tichý Don I.
Michail Alexandrovič Šolochov
Mnohovrstevnaté a barvité líčení osudu kozáků před a na počátku 1. světové války. I když se jedná již o starší klasiku, nedá se přestat číst, protože se setkávám s celou řadou zajímavých postav, jejichž osud mě nenechává lhostejnou a chci vědět, co s nimi bude dál (takže už čtu druhý díl). Postavy jsou uvěřitelné, se spoustou chyb a přesto většinou pochopitelné, i když vlastně nemohu říci, že bych s některou mimořádně sympatizovala. Nejvíc mě pak zaujal kontrast kozáckých tradic s novodobým světem, který se nejmarkantněji projevuje při jejich zapojení do války, v níž najednou rozhodují zákopy, ostnaté dráty a kulomety: kozácké jednotky na koních se šavlemi tam působí ztraceně a vlastně nemístně. Opět je to jedna z knih, která dodává historickým faktům životnost. Trochu potíže mi někdy činí to, že je někdy v jednom odstavci krátce představeno hned několik postav, tam se lehce ztrácím. Moc také nevím, co si mám myslet o komunistických agitátorech a učitelích lidu - není jich tedy moc a rozhodně nehrají dominantní roli, spíš opravdu působí, jako by byli do textu přidáni dodatečně a ve srovnání s ostatními postavami strašně šustí papírem... Tak snad to tak zůstane i v dalších dílech, nerada bych, aby převážili.
Smutek andělů
Jón Kalman Stefánsson
Po většinu času putujeme s postavami vánicí a přitom se člověk nenudí. Opět jsem byla nadšená z autorova jazyka (hold vzdávám i překladatelce) a způsobu, jak v několika větách dokáže vykreslit jednotlivé postavy a jejich osudy a každá postava je přitom zcela jedinečná. Už se těším na třetí díl a zároveň je mi už předem líto, že se v něm budu muset s chlapcem a světem, v němž žije, rozloučit...
Jako zabít ptáčka
Harper Lee
Mnohovrstevnatý příběh o životě na americkém Jihu ve 30. letech, poznávání světa a dospívání. Dětský pohled je tu celkem uvěřitelný, což se vždy nepovede. Zaujal mě jazyk a i postavy a prostředí jsou barvité a působí reálně. Místy je to trochu moralitka, ale v kontextu všech pozitiv se to dá rozhodně knize prominout.
Želary
Květa Legátová (p)
Povídky z horské vsi, kde se zastavil čas, jsou pro mě opravdu čtenářský zážitek. Lyrické popisy jsou kombinované s úsečnými dialogy, kde se neplýtvá slovy. Osudy postav se proplétají a jsou nazírané z různých úhlů, přičemž silnější jsou tu charaktery žen. U mužů - tedy až na Vratislava Lipku - je patrná menší plastičnost, ale to u ženských autorek není neobvyklé. Příběhy jsou podány tak, že má člověk pocit, že v Želarech skutečně byl a s těmi lidmi se setkal. Smekám před autorkou.
Slavík
Kristin Hannah
Kniha měla zajímavý nápad ilustrovat válku a odboj ve Francii na příběhu dvou rozdílných sester. Bohužel ale zpracování bylo o poznání horší, a to jak po jazykové, tak i po obsahové stránce. Při popisu situací byly mnohdy věty jako přes kopírák, například pokud Vianne vařila, vždy přidala něco drahocenného apod.
Autorka si neuměla vybrat, co z variant, které válečná situace nabízela, použít, a jako mnozí jiní se pokusila do příběhu nacpat úplně všechno, což někdy vede k určité povrchnosti a nelogičnostem. Nejprve se dočteme, že dav uprchlíků z Paříže zanechal na zahradě u Vianne plno teplého oblečení, které už nedokázali dál nést, a následně hned nemají v zimě co na sebe - to to vše vyházeli? Nedaří se stupňovat situaci. Dva měsíce po nástupu okupace mají všichni jen velmi obnošení oblečení a pak už je to tak nějak až do konce pořád stejné. Mimo realitu byla i výstavba některých dramatických situací: Isabelle chodí s falešnými papíry po malém městečku, kde dříve nějakou dobu žila a kde ji může kdokoliv poznat a oslovit jménem? Když je v lese sestřelen letec, nejprve se několikrát zmíní, kolik tam jeho zachránci zanechali v blátě stop, a následně je cvičení psi nedokážou vystopovat? Když se Němcům dostane do rukou obávaný terorista a člen větší skupiny, okamžitě ho popraví, aniž by se z něj pokusili dostat jména dalších členů této skupiny? A ten srdceryvný závěr byl také až trochu moc - opět by bylo lepší, kdyby si autorka vybrala z nabízených dojemných možností jen jednu... Nechci knihu jen hanět, jak jsem zmínila, námět byl velmi dobrý a byla i místa, která se mi líbila, ale bohužel i dost těch, u kterých se mi otevírala kudla v kapse, což je škoda.
Kafe @ cigárko
Marie Doležalová
Bavila jsem se, užila si i autorčin sebeironický přístup. Jsou to blogové vstupy, a proto je nemá smysl srovnávat s perlami světové literatury, ale pro mě to bylo svěží a příjemné čtení, které zvlášť vyniklo, pokud si ho člověk propojil se skutečnými filmy nebo herci.
Narativní psychoterapie
Jill Freedman
Kniha je napsaná velmi přístupně. Umožňuje pochopit principy narativního přístupu laikům i odborníkům a zároveň je prezentuje jako živé prvky, které se neustále mění a vyvíjejí a které je třeba propojovat se zkušeností, skutečným zájmem o lidi a aktuálními impulzy. Jediné, co bych knize vytkla, je místy dost nešikovný překlad, ale tntokrát mne nerušil natolik, abych knize ubrala hvězdu.
Bohyň
Tadeusz Konwicki
Kniha je napsaná krásným jazykem a má velmi silnou dusnou atmosféru, kde je mnohé nevyřčené, ale přitom velmi hmatatelné. Oceňovala jsem i autorovu hru se jmény. Jediné, co mi do celé mozaiky nesedlo, byla postava Eliáše Širy. Skoro jsem měla pocit, že to byla jen Helenina představa, ale kde by se pak vzal pan spisovatel?
Okamžitá pomoc proti úzkosti pomocí KBT, mindfulness a relaxace
Rick Hanson
Kniha velmi dostupnou formou poskytuje přehled 40 technik pro zvládání úzkostných stavů. To je dostatečně pestrá nabídka, a přitom není zahlcující. Oceňuji, že autoři zdůrazňují, že si každý musí vybrat to, co mu z nabídky vyhovuje. Možná by bylo dobré ještě více popis technik doplnit příklady. někdy jsou bez nich postupy hůř uchopitelné, ale i tak pokládám knihu za velmi zdařilou a užitečnou.
Vodní meloun
Marek Otta
Hodně se mi líbily popisy míst a atmosféry. Nápad na příběh také nebyl úplně špatný, ale motivace postav mi občas trochu nesedí, zlomy jsou příliš násilné. Navíc je na můj vkus všechno moc polopaticky vysvětlováno, mám raději náznaky, které sestaví plastický obraz. Sbíhání linek k "nulté hodině" je trochu zdlouhavé,. Nejvíc mi ale vadí ten samotný plán loupeže, který je natolik nedomyšlený, že by v jeho úspěch údajně inteligentní kluci nemohli uvěřit. Tady to chtělo určitě lépe promyslet. Potenciál tu určitě je, ale do díry do literárního vesmíru ještě dost chybí.
Obecná teorie zapomínání
José Eduardo Agualusa
Na knize se mi strašně líbil autorův barvitý obrazný jazyk a postavy, které se postupně vyvíjely a rozhodně nebyly jednorozměrné. Dovedně se tu prolíná historická realita s fikcí a prolínání osudů postav je pro mě také obvykle plus, jenže tady je těch prolínajících se osudů možná moc. V doslovu se píše, že příběh autor původně zpracoval jako filmový scénář, který se nerealizoval. V tom je možná zakopaný pes, že tu chybí některé přechody, které by vyřešila kamera a obraz. Takhle někdy vyznívá prolínání příběhů násilně, což je škoda. Kdyby kniha lépe plynula, byla by geniální.