lynxir komentáře u knih

Taková příjemná, ani ne stostránková jednohubka. Milá vzpomínka na rodinné dovolené se stanem kdysi v socialistickém pravěku; taky jsme takto šrádovali po okolních státech. Dneska je cestování už dočista jinačí. Jazyk pana Nepila je velmi košatý, malebný a rozsochatý, trochu připomíná styl Karla Čapka. Nejsvižnější a nejvtipnější jsou rodinné hovory a popisované trampoty s autem, v historicko-cestopisných částech se svižnost poněkud vytrácí. Ale jinak fajnová knížečka. A jednoduché ilustrace Miloše Nolla v ní jsou přesně to pravé (vydání z roku 1966).

1 27.04.2019

Cena EU za literaturu? Proboha! S Evropou to jde z kopce, pokud se při výběru nic jiného nenašlo.

Kniha je poměrně nudná, jednotvárná, dějová linie dalekosáhle předvídatelná, stylisticky velká slabota, většinou jednoduché a holé věty. Postavy jsou zcela ploché, žádná vás nezaujme natolik, abyste si k ní vytvořili vztah, v důsledku je vám naprosto šumák, jak to s nimi dopadne, jejich charaktery jsou zcela neuvěřitelně vykonstruované. Hlavně je kniha tak plná klišé, že je to k nepřežití. Autor chce být světovým, ale značně to přehnal. Výsledek – naprostá ztráta času.

4 23.04.2019

Literárně to na nobelovku není, ale je to knížka veskrze příjemná, ať už v anglickém originálu či v českém, povedeném překladu pana Olivy. Sedmioscarový skvělý film Kevina Costnera je dějově v podstatě totožný a pocitově se s knihou výtečně doplňuje.

Kdo by se nechtěl spolu s poručíkem Dunbarem oprostit ode všech zbytečných vymožeností moderní civilizace a vydat se do skutečného světa mužů, kteří jsou opravdovými muži, a žen, které jsou opravdovými ženami, do světa, který je často drsný, někdy smutný, ale svým způsobem krásný.

Občas se taky posadím někde pod stromem, zapálím dýmku míru a nechám se unášet; my indiáni to tak máme…

7 17.04.2019

Kolegové studenti četli Hrabala a velebili ho do nebes. Já jsem tehdy četl jinou literaturu, jeho poetické složitosti mne na první pohled nezaujaly (rychlý náhled do Harlekýnových milionů u kohosi v podnájmu) a po ledabylém odsouzení jsem Hrabala nonšalantně a šmahem smetl se stolu. Ale jak říkají Jihomoraváci, k červenému se musí člověk propít přes bílé, tak i k Hrabalovi je třeba se pročíst. A nemusí to být jen četbou Kanta či Schopenhauera, ale třeba poválečných anglo-amerických autorů, beatniků, Joyce, Bukowského. A mraků poezie. Obávám se, že četbou severských detektivek či aktuálních bestsellerových velkosérií to nepůjde ani během několika životů. Ano, ovšem, pak se dá tato kniha okomentovat stylem: nejhorší, co jsem kdy četl.

Když jsem pak v polovině osmdesátých let narazil v jakémsi antikvariátu na tuto drobnou knížku, nezaváhal jsem. A byla to šťastná náhoda, protože Hrabal se tenkrát v antikvariátech běžně nevyskytoval a už vůbec ne tato knížka, která se pohybovala na hraně indexové literatury. Pak jsem ji v tramvaji (vlastně v šalině) navíc s pocitem, že tady se přece Hrabal narodil, vytáhl z kapsy a načal první větu první povídky. A najednou kolečka zapadla a – to blaho! Šedivé totalitní ulice zmizely a nastoupila poezie. Protože to je poezie a bez poezie by nebylo Hrabala. A byl jsem ztracen. Ztracen v Hrabalovi a pro Hrabala.

Dnes upřednostňuji vydání Sebraných spisů Pražské imaginace sv. 5 Kafkárna z roku 1994, protože některé autorovy záměry se nakonec do knižního vydání nedostaly. Ale i tak má tato knížečka pro mne nedocenitelné kouzlo a když ji vezmu do ruky, jsem rázem pár desítek let zpátky. Nastupuji na Čáře do šaliny, usedám na červenou sedačku a z kapsy vytahuji malou černou knížečku. Sem tam zvednu oči, kouknu po nastupujících studentkách, a pak se zase propadám do kouzelného světa Hrabalových básnických povídek. Netvrdím, že pan Hrabal nemá lepší knihy; jistě má. Ale je to jako s láskami: jen jedna je ta první, neopakovatelná.

Ještě přidám krátký úryvek z povídky Prokopnutý buben:
„Ach lidi zlatý, jak jen mě lidi děsně serou! Asi půjdu v penzi na Sázavu a tam budu pěstovat slepice.“ Kouzlo nezamýšleného - na stránkách databáze mi právě vyskočila reklama: „Kurníky a husníky - novej bejvák pro vaši drůbež!“ Pan Hrabal se seshora uculuje: Všechno je na gumičce perspektivy…

11 15.04.2019

Láskyplné pohlazení, leč ne každý si ho zaslouží…

3 12.04.2019

Někdy v červnu si vytáhnu zahradní lehátko, rozložím si ho u bazénu a uvelebím se do něj se skleničkou svěžího Tramínu v jedné a touto útlou knížečkou pana Vančury s ilustracemi Josefa Čapka ve druhé ruce. Tak začíná mé „rozmarné léto“. Chápu, že mnoha lidem připadá příběh málo akční, vlastně se tam nic neděje, přesto je to kniha složitá, náročná, až nepochopitelná, jazyk neobvyklý, těžký a zastaralý… Pan Vančura si s knížkou opravdu vyhrál a mám zato, že dnes už by nikdo nic takového napsat nesvedl. Křivka vývoje člověka se obrací nazpět k výchozímu bodu primitivnosti. No, budiž, ale toto je můj způsob léta. Jedním slovem: krása. Chci býti okouzlen!

15 12.04.2019

Pár základních myšlenek buddhismu naroubovaných na rádoby tibetské prostředí. Roub se moc neujal, sotva živoří. Literárně slabota, ani příběh nic moc. Ale pro pocit, že jdu s dobou a přečetl jsem knihu z duchovní oblasti, no proč vlastně ne. Nakonec i takových knih je třeba a každý nějak začíná…

3 11.04.2019

Stejně jako u prvního dílu jde o neskutečnou, leč skvělou prdlotinu. Svérázná oddechovka, ale ohromně zábavná a z hlediska jazykového a stylistického ji autor opatřil bizarním ostřím vybroušeným opravdu do tenka!

4 11.04.2019

Dostal jsem jako dárek a zpočátku na to hleděl s nedůvěrou: co to bude za blbinu? A je! Ale skvělá. Jestli se během psaní autor bavil tak, jako já při čtení, tak ušanku dolů!

4 11.04.2019

Knihu jsem přečetl na doporučení v době studií; zjevně jsem ji nepochopil. Asi o deset let později jsem se pokoušel znovu v domnění, že jsem konečně dozrál a docením tuto „klasiku“ světové literatury. Hmm, musím přiznat, nepodařilo se. Na další pokus nejspíš nenajdu odvahu. Jedna hvězdička za to, že jsem to přežil.

3 11.04.2019

Pan de Joinville popisuje dramatické události způsobem, který bych připodobnil k odpočinkovému odpoledni stráveném na lehátku v zahradním altánku se sklenicí perlivého vína kdesi uprostřed hrabství Champagne; nevzrušivě a lehce odtažitě popisuje náročnou plavbu korábem po Středozemním moři, putování Egyptem a Palestinou, neustálé boje s nepřáteli, nemocemi, strádáním a útrapami při pobytu v dalekých krajích.

Před 770 lety byla jiná doba. Člověk se stal rytířem a v touze po dobrodružství či po čem vyrazil na křížovou výpravu. Život neměl velkou cenu (těch mrtvých a useknutých hlav) a smrt se moc neřešila, Bůh dal – Bůh vzal. Čas neexistoval. Zasekli jste se na Kypru a cesta domů vám trvala více než rok. Dnes si večer sednete k PC a pár hodin si zahrajete tematickou RPG hru s podobným obsahem. Tenkrát taková hra trvala roky.

Ohromné množství jmen vlastních i místních, které bez znalosti detailních znalostí historických souvislostí splývají a od poloviny knihy přestávají bavit. Literárně nic moc: kronikářský popis sledu událostí. V detailním a dramatickém rozpracování by to mohla být úžasná historicko-dobrodružná sága, klidně pět dílů, případně i skvostný TV seriál. Takto jen průměr.

3 11.04.2019