lynxir
komentáře u knih
Tajemné pouto mezi člověkem a přírodou
Peter Wohlleben
Autor píše opět velmi čtivě, ale oproti předchozím knihám, kdy vycházel převážně ze své praxe a svých vlastních pozorování přírody, se tady bohužel příliš často pouští na tenký led neprokazatelných či již překonaných názorů, ať už se to týká globálního oteplování, demografického vývoje lidstva, ekologie či zdravotnictví. Velmi často cituje oficiální hospodářské a statistické údaje především německé vlády, které, mám zato, nelze považovat za seriózní vědecké podklady. Jsou-li to jeho osobní názory, v pořádku, ale příliš často tyto názory evokují oficiální stanoviska stávající politické nomenklatury, v jejíž hlásnou troubou se autor, ať již vědomě či nikoliv, úspěšně přerodil.
Tichý svět Nicholase Quinna
Colin Dexter
Naprosto ploché postavy, ke kterým si nevytvoříte žádný vztah, a to včetně vyšetřujícího inspektora; v podstatě mi bylo zcela jedno, kdo koho zamordoval a jestli to policie nakonec vypátrá. To je špatně.
Panečnice
Zikmund Winter
Musím přiznat, že čím jsem starší, tím více mám v oblibě knihy s dobrým koncem, což tato povídka, která vyšla poprvé v roce 1907, splňuje plnou měrou, neboť je laskavým dílem, jež kromě vylíčení života v 16. století především v Praze, zejména pak s důrazem na velmi detailní zpodobnění cechovních zvyklostí a vztahů, pozvedá plynulost vyprávění a krásná staročeština.
V zemi královny ze Sáby
Zdeňka Marešová
Spíše rozbor politického pozadí než cestopis, ale chápu, že v té době to jinak nešlo a režimu bylo třeba projevit vděk za možnost vycestování.
Pro smrt uděláno: živé rozhovory o posledních věcech
* antologie
Než o smrti vypovídá tato kniha mnohem více o zpovídaných lidech. Kupodivu mne nejvíc oslovily rozhovory s lidmi, kteří toto téma berou jako běžnou součást života, řeší ji prakticky, napřímo a moc nad tím nehloubají. Ti ostatní rádobyfilozofové jsou – mám ten pocit – jen zahlceni svými mentálními konstrukcemi, ve kterých se naprosto ztrácejí nejen oni...
Lovec záhad
Arnošt Vašíček
Cestopisný průřez cest pana Vašíčka. Projel toho opravdu hodně, takže i při slušné tloušťce knihy je to jen rychlý přehled cest s občasnými zajímavostmi a lehkým náznakem tajemna. Trošku mi vadí, že zde pan Vašíček záhady jen naťukne, a najednou je konec kapitoly a jede se jinam. Pouze otázky a žádný vlastní názor? Ale fotografická dokumentace je opravdu velmi pěkná.
Bílá Voda
Kateřina Tučková
Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Autorka se o to ovšem pokouší, a to opakovaně. Bohužel si nevšimla, že ta její řeka s postupem času změnila ve stojatou, ne příliš vábně páchnoucí stoku plnou kalu a zetlelého listí. Zajisté v souladu se svým nakladatelstvím usoudila, že by stálo za to vytěžit ze stávajícího modelu ještě nějaký ten peníz, což se jí (jim) zjevně podařilo. Marketingová propagace, ne nepodobná případu její souputnice Lednické, se osvědčila i v tomto případě. Je nějaký rozdíl mezi inzerovaným tisícem hodin rešerší a deseti léty práce a pátrání v archivech? Omluva autorky vlastním dětem, že kvůli této knize nepřišli na svět o několik let dříve, je pak až neskutečně bizarní.
Ale dobře, chápu, že na něčem je opravdu třeba pracovat velmi dlouho. A že každý má jiné metody práce a někomu jde vše mnohem snadněji. Připomíná mi to rozhovor (parafrázuji):
Dylan: Jak dlouho jsi pracoval na té písni?
Cohen: Asi rok (nechce přiznat, že ve skutečnosti mu to trvalo téměř pět let). A jak dlouho jsi pracoval ty na té své?
Dylan: Tak patnáct minut.
Finální výsledek propagovanému úsilí bohužel naprosto neodpovídá. Kniha mi připomíná reklamu na dnešní novostavby: základní konstrukce sice není nic moc, ale ty výplňové materiály a izolace vyhovují všem zákonným předpisům, ba dokonce jsou mnohonásobně předimenzovány! No nekupte to!!!
Naskýtá se pouze základní otázka: Jedná se ještě o román? A dobrý román?
Rozvětvený paroháč
Marcel Aymé
Výbor z povídkové tvorby autora; úžasné nápady, navíc skvostně zpracované řekněme v „čapkovském“ stylu. Co víc si přát? Oproti Zelené kobyle o několik stupňů výše.
Pražské tajemství
Géza Včelička (p)
Netuším, který čert to posedl pána Antonína Eduarda, že si pro své novinářské a spisovatelské choutky zvolil tento svérázný pseudonym, ale tramp, skaut, spoluzakladatel Sdružení zálesáků a šéfredaktor časopisu Tramp nemohl být tak zpozdilým, ač by se to u redaktora komunistických listů Rudý večerník a Rudý pondělník možná očekávalo, aby se jeho romantická duše, po dvacet let valchována, cepována a hnětena prostředím natolik svérázným, téměř odstrašujícím a přitom tak nebetyčně přitažlivým, nakonec neprojevila tím nejlepším a nejumělečtějším způsobem, tedy sepsáním a vydáním tohoto souboru lyrických reportáží z dávno zmizelé čtvrti pražské chudiny Na Františku, kterou lze podle mne považovat vskutku za výjimečné dílo, velmi osobité vyprávění o dávné i nedávné historii, svérázných obyvatelích, dílo, které je psáno skvostnou češtinou v duchu těch nejlepších Čapkových, Pavlových či Poláčkových článků a povídek, a které opravdu stojí za přečtení, klidně i opakované. A navíc: podle mne jde zde jednoznačně o původní inspiraci a námět Foglarem utajovaných Stínadel, bohužel dávno již zmizelých v propadlišti dějin. Snad jen ten přístavek v podobě poslední kapitoly připsané pro třetí vydání knihy (1955) je lépe ani nečíst. A doslov kovaného marxistického kritika Jiřího Hájka je už pak naprostá tragédie.
Cry macho
N. Richard Nash (p)
Něco mi na této knize vadí, ale nedokážu přesně říct, co. Snad určitá divadelní strojenost, možná místy až sladkobolná afektovanost. Je vidět, že tvůrce úspěšných divadelních her nemusí umět napsat dobrý román. Tři a půl hvězdičky max, víc ani ťuk.
Anaïs Ninová s maskou a bez ní
Elisabeth Barillé
Rozdíl mezi biografií a životopisným románem je zásadní: biografie uctívá, vyzvedává a upřednostňuje osobu, o kterou jde v knize především. Životopisný román jednoznačně upřednostňuje pouze autora, který se snaží sebeprezentovat a z nedostatku vlastního tématu použije/využije života někoho jiného. To je bohužel i případ této knihy: chaotické a zmatené rozličnými časovými i dějovými přeskoky, nedovysvětlením základních faktů a často i autorčinou „uměleckou“ invencí. Obálka českého vydání náznakem lehce nasládlé romantické literatury tomu dává korunu. Osoba Anais Nin byla svým způsobem výjimečná a zajímavá, vypovídá o tom i její dílo, ale tento román opravdu moc povedený není.
Kontrapunkt
* antologie
Předrevoluční kvas, bílí versus rudí, kozáci proti bolevikům Téměř všechny povídky jsou na toto téma, ale každý autor je pojal po svém. Někteří téměř neutrálně, jiní naprosto jednoznačně straní novým zítřkům, ale přesto jsou všechny povídky naprosto skvělou ukázkou autorské invence a literárních výšin ruských autorů, byť s jistým přerodem a posunem směrem k autorům sovětským. Ach, opravdu, kdyby dnešní autoři uměli takto psát! Na knihu narazíte leda tak v nějaké zastrčené, zaprášené poličce posledního anikvariátu, nebo jako já v nějaké knihobudce, na chudinku přes 60 let nedotčečenou, čtenářsky nepolíbenou, zjevně ani neprolistovanou. Tedy znovu: kde se učili dnešní preferovaní autoři? Proč se knihy mnohých téměř nedají číst? Jistě, tyto povídky se svým způsobem dají brát jako propaganda, ale co my dnes víme? Jaká vlastně byla ta doba tenkrát? Že by všichni ti utiskovaní byli jen nástrojem nějaké propagandy? A opravdu netrpěli? Netoužili po změně? Po spravedlnosti? Kde je pravda? Ptejme se. A i když tu správnou odpověď asi nedostaneme, možná se k ní alespoň přiblížíme. Ale pochopíme?
Prvních pět povídek zaslouží absolutorium, pera poslední tří možná lehce skřípou, Šolochovov za jeho mrkající rudou hvězdičku s pěti cípy by zasloužil za ucho.
A doslov Jarmily Glazarové je opravdu poplatný době a lepší ho nečíst. Ale jinak: lidé, bděte (a čtěte)! I kdyby na chleba nebylo...
Nevidím ani tmu: Rozhovory o naději
Aleš Palán
Ve srovnání s šumavskými samotáři, kdy jejich odloučenost byla zpravidla jejich volním rozhodnutím, nadto s více či méně jakýmsi filozoficko-hledačským podtextem, je tato kniha vlastně pouze o obětech, a to nejen obětech systému, společnosti či rodiny, ale poměrně často si tyto ženy svou „tmu“ vytvářejí vlastně samy, ať už vědomě či nikoliv, a některé jsou na svůj osud dokonce svým způsobem pyšné. Myslím, že pro studenty psychologie či sociologie bude kniha dobrým studijním materiálem.
Na cestě domů… vždycky
Rudy Linka
Kniha je čtivá, poutavá, pro našince snad až nepřirozeně pozitivní; je vidět, že má autor dlouholetý výcvik ve zcela jiných vodách než v našem zahnívajícím rybníčku. Ale čekal jsem mnohem více informací a detailů o hudbě: kde autor hrál, s kým, co hrál, s jakým nástrojovým či technickým vybavením. O manželce, na které zjevně stojí jeho svět, se toho moc nedozvíme. O dceři je tady v podstatě jen hromada chlubivých fotografií z opulentní svatby v Praze. V poslední třetině se mi zdá, že autorovi už trošku dochází dech. Kvůli veselým historkám z natáčení se asi ke knize nebudu mít důvod vracet. A nějakou polozřícenou chalupu nebo barák opravuje každý druhý, alespoň u nás. Hvězdička dolů, Rudolfe, polepši se!
Žena z nitra Země
Swain Wolfe
Není to tak špatné. Čte se to hezky, není to hloupé a chvílemi je to i napínavé. Škoda, že autor příběh více nerozvedl.
Carmen - Skutečný život Hany Hegerové
Tomáš Padevět
Přál bych paní Hegerové pro její memoáry lepšího autora.
Uprostřed života
Luise Rinser
Nedoceněný, hluboce psychologický román západoněměcké autorky, kde jsou zjevně reflektovány vlastní životní zkušenosti.
Ztracený obzor
James Hilton
Věřím, že v době prvního vydání byla tato kniha objevem a světlým bodem na obzoru, ať již ztraceném či nedosažitelném. Dnes, kdy je k dispozici přehršle knih duchovních, či jen tak zvaně duchovních, a kdy si každý může vybrat z ohromné nabídky všech možných směrů i žánrů, je tato kniha již snad jen jakýmsi zajímavým rekliktem časů minulých. Velmi přeceňovaná a ne tak úplně zajímavá stojí za přečtení snad jen ze studijních a srovnávacích důvodů.
Krutá plavba
Henri Bourdens
Jen totální matla s velkým sebevědomím se do něčeho podobného pustí stylem: nic neumím, přesto se do všeho hrnu hlava nehlava. Bohužel ani to psaní mu nejde.
Knihonoš
Carsten Henn
S podobnými knihami se v současné době roztrhl pytel. Vždycky je tam spousta nevrlých, nepříjemných, protivných postav, které se nakonec jako mávnutím kouzelného proutku promění v krásné, upřímné, pozoruhodné bytosti, které se jen cítily nějak ublížené, zrazené či zneuznané, aby se nakonec projevilo jejich láskyplné, hluboce zasuté jádro, jen jaksi dosud neprojevené, které jen čekalo na své vysvobození, a to zpravidla zásahem nějakého upřímného starce či malé holčičky, kteří mají ten dar probouzet v lidech to dobré, ještě lepší a nejlepší. Nazval bych to agresivním pozitivismem. Slupnete to jako malinu, protože na ni máte chuť, a i vy chcete být tím dobrým. Ale skutečně věřit, že se takové věci opravdu v reálu dějí, se moc nedá. Bohužel.