ludek7426 komentáře u knih

Spíše než strohým výčtem faktů a letopočtů zde Zweig nahlíží na život a smrt Marie Stuartovny z lidského pohledu,vykreslí její charakter i to co ho formovalo od dětství. Skotská královna byla člověk se všemi svými chybami a špatnými rozhodnutími. Za které také zaplatila. Stejně živě a zajímavě je podána i Alžběta Anglická její největší protipól. Tato srážka dvou vůlí v tak pohnuté době ani nemohla skončit jinak.
Celá kniha na pomezí biografie a historického románu je skvěle zpracovaná, autor si dal spoustu práce aby z historických pramenů oživil historické postavy,jejich charaktery i motivy jednání. Ať už to bylo ve skutečnosti jakkoliv, tady vychází jako morální vítěz Marie Stuartovna.

11 10.07.2020

.... "přiznávám se tímto ke všemu
A též se přiznávám
Že z toho ničeho mi vůbec není líto
Lituji jenom koncertu
---Ať mrtvá Adélka to slyší - - - -
Lituji jenom svého koncertu
který už nenapíši"

Tyhle básně by měl člověk číst, když ho občas něco bolí. Pomáhá to....

4 07.07.2020

Po spoustě let jsem se znovu pustil do série Nadace velkého klasika science fiction Isaaca Asimova. Bylo moc příjemné zase se začíst do příběhu, psaného v době, kdy bylo samozřejmé, že věda a technika nakonec vyřeší všechny krize a vyvedou lidstvo ke hvězdám. Do světa, kde domovem bude celá galaxie, a skromná planeta, odkud lidstvo vzešlo, bude téměř zapomenuta. Tady se čas a historie měří na celá tisíciletí, události předpovězené psychohistorií se neodvratně vyplňují, a ti co si v chaosu upadající říše uchovají znalosti a vědomosti, budou noví vůdcové.
Něco z toho se dnes už může zdát trochu naivní, celý směr vývoje lidstva nakonec vždy záležel na rozhodnutí jednotlivců... ale přesto, Asimov byl velký vizionář a číst a přemýšlet nad jeho příběhy je potěšení.

12 07.07.2020

Je zajímavé, že se dá říci tak málo slovy tak hodně. Rozsahem nevelká balada ze středověku, ale v těch krásnou češtinou psaných větách to vše je. Studené moře a strohý křižácký hrad, poušť a písek daleko na jihu, vlci v lesích i údolí se včelami, kde je ztracený domov. Nakonec Ondřej domov znovu najde, i když jen na krátkou dobu, a Armin zase dojde až na konec cesty, protože nemůže jinak. Krásné a moc smutné.

17 05.07.2020

Perfektní příběh. Moc se mi líbilo rozložení děje do časových rovin, které se na konci krásně složily dohromady. Příběh který se od začátku pomalu a líně odvíjel dopředu, jako stromy tajgy za okny vlaku jedoucího po Sibiřské magistrále. Tempo vyprávění postupně zrychlovalo, krajina i lidé potemněli až do očekávaného, ale přesto drsného a dechberoucího finále.
A nakonec, kdo z nás by se se nechoval stejně zaslepeně a naivně jako Hablund, kdybychom vystoupili z vlaku na nádraží v Charyni a s očekáváním se rozhlíželi okolo sebe?

11 04.07.2020

Události které se odehrály v Krasnodonu v na přelomu tragických let 1942 a 1943 na spisovatele Alexandra Fadějeva tak zapůsobily, že na jejich základě vznikl jeho nejznámější román Mladá garda. Román který se vám určitě zapíše do paměti. Stejně jako u Ostrovského je tady poznat dobu, ve které to bylo psáno. Možná právě proto na tento silný příběh dlouho nezapomenete. Rozhodně doporučuji.

3 01.07.2020

Z díla tří anglických romantických básníků mně nejvíce oslovuje poezie Johna Keatse.Ale všechny básně v tomto výběru, i zajímavé životopisné medailonky básníků stojí za přečtení a zamyšlení.
Zvláštní jak podobné a tragické osudy měli Keats a Shelley.
"Zde leží, jehož jméno bylo psáno na vodu. " Máloco může být více vzdáleno pravdě.

2 25.06.2020

Moc příjemná sci fi klasického ražení, A. C. Clarke by měl určitě radost. Dobrodružný příběh odehrávající se na dně zamrzlého moře mimozemského měsíce. Už dlouho jsem nečetl tak čistokrevnou klasickou hard sci fi, hnanou dopředu výborným příběhem a exotickým prostředím. Autor tu stvořil svět, plně fungující a živý, a vy můžete přemýšlet jak to bylo všechno dál.
Ještě musím pochválit samotné provedení knížky, to je prostě nádhera, od obálky přes decentní vnitřní ilustrace, je požitek mít tuhle knihu v ruce a číst.

6 24.06.2020

"Jestli vy dvě vylezete na vrchol Čo Oju, dám pro vás připravit při návratu k letišti slona"
Čekal jsem klasický příběh o přípravách na expedici a technický popis výstupu. To vše v knize je, ale to hlavní bylo velmi poetické vyprávění o krajině vzdáleného Nepálu, o lidech kteří tam žijí, i o těch kteří propadli kouzlu hor. Vyprávění o tom, co je žene na vrcholy osmitisícovek.
"Nesplněné sny pálí jako sůl v nezacelené ráně, vyhánějí nás trnitou cestičkou posvátného neklidu... "
Krásné a dojímavé vyprávění o splnění jednoho snu. Čím více pro něj člověk obětuje, tím větší má cenu. Nezapomenu na večerní poslech Bacha v ledovcovém žlabu na úpatí hory, a závidím ten západ slunce těsně pod vrcholem, v pátém výškovém táboře.
" S horami je to jako s lidmi. Některé se nám zalíbí na první pohled, okouzlí nás, jiné k nám nepromluví...."
Já takovéto vysoké hory nechodím, ale až zanedlouho vyrazím do těch "svých", tahle úžasná knížka pojede se mnou, připravená v batohu na chvilku klidného večerního počtení.
Vřele doporučuji i pro ty, kterým horolezectví nic neříká, v té knize je toho mnohem víc.

7 21.06.2020

Po výborné Trhlině jsem byl zvědavý na další knihu pana Kariky. A opravdu jsem dostal co jsem chtěl. Strach. Pomalu a plíživě budovaná atmosféra a po prvních nesmělých náznacích strach opravdu přišel. Ještě teď cítím v zátylku něčí upřený pohled, a v noci budu s hrůzou kontrolovat, jestli se dveře do vedlejší místnosti neotvírají. A jít potmě do sklepa, to ani náhodou. Scéna s prádelnou je naprosto geniální a mrazivá, jako celý tento příběh. A konec, celou dobu jsem s obavami čekal, jak autor vyřeší konec. Dopadlo to na výbornou a já si přidávám Strach ke svým oblíbeným knihám.

14 20.06.2020

O známé záhadě tragické Djatlovovy expedice vím už delší dobu, ledacos jsem si o ní přečetl. Přesto jsem v knize ruské spisovatelky našel spoustu informací, o kterých jsem nevěděl. Příběh seskládaný z archivních dokumentů je proložen druhou dějovou linkou, týkající se samotného psaní knihy. Část s autorkou píšící knihu mi moc nesedla, je to takové zvláštní, nijaké, jakoby nedotažené.Magický realismus? Účastníci výpravy zvonící spisovatelce za dveřmi a jeden nebo dva sny, to se mi zdá trochu málo.
Pokud se něco ještě neobjeví v ruských archivech, asi se už nikdy nedozvíme co se devíti turistům stalo. Ale Djatlovova výprava si říká o napsání strhujícího románu, ten příběh je určitě hodně silný. Třeba se dočkám.

8 20.06.2020

"... a já tady lezu po břiše, abych ukrad dítěti stříbrný dolar. Jeden dolar. A já lezu po břiše,abych ho sebral."
Truman Capote nám vykreslil živě všechny postavy, oběti i vrahy. Do nejmenších detailů, máte pocit že je důvěrně znáte, jako staré známé . Vidíte je před sebou, rodinu úspěšného farmáře a jejich děti, které mají celý život před sebou. I ty dva grázly, které od dětství nepotkalo nic dobrého. Osudy všech se s jakousi slepou neodvratností protnou. Zůstanou jen zničené životy, všech, obětí i těch vrahů. A jejich nejbližších.
Přebrat si to musí už každý sám. Není to lehké čtení ani lehké přemýšlení. Uleví se aktem pomsty někomu, bude svět lepší?
"A když vám pověsí syna,dodal se skelným pohledem, zastřeným únavou a beznadějí, když víte, že bude viset, to už vás nic horšího potkat nemůže."
Já na to, co chtěl Capote touhle znepokojující knihou říci, budu myslet ještě hodně dlouho.

6 18.06.2020

Temné a mrazivé jsou hlubiny vesmíru, a mnohem temnější jsou lidské mysli pod lhostejnými hvězdami. Všeho se mi dostalo dosytosti v této naprosto skvělé knize. Hned poputuje na poličku k mým oblíbencům.
Něco z Clarkova setkání s Rámou, tajemné zkoumání cizího artefaktu. Děsivá a mrazivá atmosféra sestupů do nitra Rorschachu, jako vystřižená z obrazů H. R. Gigera. Nelidští a naprosto cizí mimozemšťané, musel jsem myslet na Stanislava Lema a jeho Solaris.
A hrdinové celého příběhu, lidé, na kterých toho už moc lidského není. Alespoň na první pohled. Tady zase musím myslet na Gibsonova Neuromancera.
A čím dále jsem četl, tím více bylo jasné , že za ohromujícím gejzírem nápadů a děje, který se dotýká všeho od biologie až po kvantovou fyziku, se pořád skrývá člověk, jeho nitro a ta neodbytná otázka - kdo jsme? Jsou lidé ti co se uzavřou do virtuální reality, do nějakého "Nebe", nebo ti co se vzdají všeho aby mohli jít dál?
Je tady toho k přemýšlení opravdu hodně, a vím že se ke knize budu často vracet. Slepozrakost mně prostě dostala, a jsem moc rád že se to stalo.

6 15.06.2020

Začínám číst a pomalu se dostávám do proudu klidného a rozmáchlého vyprávění. Najednou už nevnímám že čtu, ale vidím to všechno před sebou. Goyu, jeho osudové ženy, krále, královny, i poslední mezkaře. Vidím Španělsko, kde jsem nikdy nebyl, a cítím dobu ve které Goya žil.
Prožil své nebe i peklo tady na zemi, a pan spisovatel Lion Feuchtwanger nám nepopsal strohé historické fakta, ale oživil Goyu tak jak ho viděl on sám.
"Věděl například, že život, ať ho bude proklínat ještě sebečastěji, stojí za námahu. Přese všechno."

14 13.06.2020

Tuhle knížku jsem četl kdysi dávno, když vyšla. Matně si vzpomínám že se mi celkem líbila. Celou dobu čekala v knihovně až po ní znovu sáhnu. Bylo to zklamání, a velké. Začátek dobrý, temná dystopie, zajímavé nápady. Potom se to autorovi zcela vymklo z rukou. Děj začal zakopávat, motat se, až z něj zbyla řádka nesouvislých situací,z kterých se nešťastný hlavní hrdina pravidelně dostal pomocí nějakého toho "deus ex machina".
To co na začátku vypadalo zajímavě - lidské mládě odchované krysami, telepatie, autor pohřbil dalšími a dalšími vymyšlenostmi. Co ho napadlo, to použil. A po chvilce zase odhodil. A vymyslel něco jiného. Cesty v čase to dorazily. Letmo nahozené nápady, vynálezy a dějové linie se objevovaly a po chvilce zase zmizely. Stejně jako spousta postav. Ty se občas zcela nelogicky zase na chvilku vynořily v rámci popostrčení děje, když se zrovna nějak zaseknul. Hlavní hrdina byl pro mně absolutně nesympatická postava, postrádající jakoukoliv osobní integritu. Ani mi vlastně nebylo jasné, čeho vlastně chce dosáhnout. Osoby které mu pomohly využil a zahodil, popřípadě na ně zapomněl. Postupně už to był takový zmatek, że jsem se těšil na konec. Konec přišel v podobě naprosto nehorázného, už zmiňovaného "deus ex machina". Přišlo mi że si autor s tím vším už nevěděl rady tak to raději useknul.
Je mi líto, ale ještě tak do půlky jsem byl přesvědčen že dám hezké tři hvězdičky, bohužel více jak na dvě to pro mne není.

1 08.06.2020

Věděl jsem, že tahle kniha bude bolet. Mám to tak se všemi autorovými romány. Vždy mne praští přímo mezi oči svým drsným a velmi často krutým popisem reality. Ber a nebo nechej být.
Vždy vydržím až do konce, a Krvavý Poledník se mi odměnil poutavým příběhem, velkolepými popisy krajiny - ve spoustě pasáží jsem se vracel na začátek a četl pořád znova, a hlavně nezapomenutelnými hrdiny. A je jedno, jestli to jsou ty hlavní postavy- Kluk, Soudce, Glanton, nebo spousta vedlejších postaviček. Všichni dospěli ke svému, většinou neradostnému a krutému konci. A konec celého románu je přesně takový, jaký mám rád. Nejednoznačný, otevřený - můžete nad ním přemýšlet ještě hodně dlouho,protože autor vám to neulehčí a nevodí vás za ruku.
Celé to určitě bude mít svoje zastánce, kteří budou nadšeni, i odpůrce. Asi to je to nejlepší co může román potkat.
Za mně skvělé.

11 06.06.2020

Se zatajeným dechem jsem sestupoval do snových světů Tadeusze Micińskeho. Mystik,básník-mág, hermetik, luciferián. Podivný zpěv zněl v černém hradu duše.
"Má křídla jsou jak sedm tisíc epoch od vzpoury andělů do chvíle, kdy na zemi vyhnul poslední mamut, a ještě delší..."
Krásné, tajemné, snové, plné protikladů.... těžce uchopitelné. O těch básních můžete přemýšlet, nebo se jen nechat vést do krajin pouští a podzemních řek. Nebudete litovat.

2 05.06.2020

Svět ve kterém lidé žijí své životy bez minulosti, jen dlouhá řada dnů. A každý den jiný partner, děti, rodiče, práce, známí.... Svět kde nemá místo závist, samota, žárlivost. Svět obývaný spokojenými, prázdnými lidmi, kteří se nikdy nemuseli o nic snažit a o nic bojovat.
"Místo dlouhé řady dní jsme prožili život...." Určitě bych volil stejně jako hlavní hrdinové v tomto výborném příběhu.
Jen malá poznámka na závěr, mám pocit že tímto románem musel být ovlivněn kultovní film Dark city režiséra Alexe Proyase.

5 04.06.2020

Na první pohled vám tahle knížka může připadat jako sbírka víceméně absurdních epizod z války, ale pokud čtete pozorně, zjistíte že je plná krásných a hlubokých myšlenek. Všechny postavy tu jsou vykresleny živě a opravdově, věříte že to jsou skuteční lidé, každý jiný a svým způsobem trochu potrhlý. Když se sejdou tak rozdílné charaktery, jako milovník umění, kovboj, hudební skladatel, indián, pekař, neúspěšný polní kurát, major s jedním okem, impotentní vévoda co je vlastně hrabě a jeho mladičká manželka, vytvoří to výbušnou kombinaci, kde není nouze o spoustu absurdních situací..
A hrad, jako symbol věcí , za které stojí za to bojovat. "Měli jsme hrad v sobě a odváželi jsme jej s sebou".
Jedna z mých vůbec nejoblíbenějších knih, doporučuji.

Tak jsem zvládl dočíst i druhý díl série, ale dalo mi to práci. Oproti prvnímu dílu jednoznačně lepší, ale.... Nemůžu přijít na chuť ději, který posunují dopředu nekonečné, vesměs nudné a popisné vědecké rozpravy a konference. Vše zahaleno v oblacích cigaretového kouře. Dokonce ani nebozí emzáci nejsou lidmi při kontaktu tohoto zlozvyku ušetřeni a snaživě instalují ve své lodi popelníky. To je na mně celkem síla.
Prostě tohle mi moc nesedlo, bohužel. Ale celá konstrukce univerza, kterou autor vymyslel, je moc zajímavá. Mělo by to velký potenciál. Mám rád filozofické sci fi, kde se toho moc neděje, ale tohle mi prostě nesedlo. Špatná tahle knížka určitě není, jen jsme se někde minuli.

2 31.05.2020