ludek.n komentáře u knih

Karel Josef Beneš napsal Uloupený život už v roce 1935 a je jisté, že za tu dobu vůbec nezestárl. Jeho hloubková psychologická studie o vině a trestu je stejně intenzivní a uchvacující tehdy jako dnes. Někdo by mohl románu vytýkat jeho jazykovou zkostnatělost a zastaralost, jenže právě ona Benešova obrozenecká stylotvornost do prostředí první světové války pasuje jako poklice na hrnec a jeho bohatýrský slovesný projev je natolik podněcující, že má člověk chvílemi pocit absolutního odpoutaní se od únavné reality. Samozřejmě síla Uloupeného života je především v příběhu. Bolestná touha po naplnění osudu, po uznání a lásce, je motorem, který žene napínavý dramatický děj, plný proměn a zvratů, k dokonale usmiřujícímu a očišťujícímu finálovému vyvrcholení. Daří se to bez zbytečného patosu, kverulantství i mravokárných pouček. Uloupený život je v dnešní době chaosu, shonu, sobectví a akce oázou zklidnění a zamyšlení se nejen nad vyprávěním, ale i nad sebou samými.

20 07.10.2019

Elsbergův Blackout má všechny předpoklady být strhujícím čtivem a do jisté míry se mu to i daří. Je tam elektrizující dávka napětí, zajímavá zápletka, trochu té intelektuální, politické a odborné omáčky, zajímaví hrdinové, jenže… Marc to vzal podle mě hodně zeširoka. Vypnul celou Evropu a později k tomu přihodil i Ameriku. Dějová linka se tak rozpadla do mnoha izolovaných epizod, které si k sobě jen obtížně a pomalu hledají cestu. Důsledkem je povrchnost a nezaostřenost, takže všechny ty hrůzné události, kterých jsme při četbě svědky, zůstávají spíše někde na horizontu, než aby nás pořádně koply mezi nohy a zalezly pod kůži. Jednajících postav je tolik, že je těžké si k nim vytvořit nějaký vztah a prožívat jejich dobrodružství. Ostatně zkuste fandit spolkovému ministrovi vnitra nebo jeho kolegovi z ministerstva zahraničí. Na druhou stranu oceňuji výbornou čtivost a to, že Marc zůstal po celou dobu v rovině uvěřitelnosti a nevydal se svůdnou cestou nereálných fantasmagorií a šokujícího happyendu.

20 17.12.2018

Dostojevského Idiot není románem dějových zvratů, ale románem výrazných postav. S nimi stojí a padá, protože kromě nich, jejich osobitosti a povahové vyhraněnosti, tu není nic dalšího, co by dílo podrželo nad vodou průměrnosti. Jistě mi dáte za pravdu, že salónní intriky petrohradské smetánky prostě nenaplní pět set stran knihy uchvacujícím obsahem. Zbývají tedy Dostojevského hrdinové: bezelstný, dětsky důvěřivý, kníže Lev Nikolaj Myškin; zhýralý a rozhazovačný Parfen Semjonovič Rogožin; krásná Nastasja Filipovna Baraškovová; paní generálová Lizaveta Prokofjevna Jepančinová a její nejmladší dcera Aglája Ivanovna. Plus samozřejmě plejáda dalších vedlejších postaviček, bez nichž by Idiot nebyl idiotem. Člověka prostě baví se s nimi procházet petrohradskými ulicemi, navštěvovat mondénní salóny ruské šlechty, bát se a doufat, zamilovávat se a toužit po velké a naplněné lásce. Přestože je bezpochyby každému jasné, že všechno tady směřuje k očistné katarzi, její vpravdě antické rozměry doslova vyrážejí dech. Dostojevský dokázal v závěru rozpoutat takový chaos, že až oči přecházejí a člověk v mžiku zapomene na onu překlenovací střední část, kde se jen korzovalo parkem a debatovalo o lidském charakteru, cti a etice. Klasika je prostě klasika a zařazení Idiota do zlatého fondu světové literatury je jistě zasloužené.

19 22.11.2022

Heinleinův Cizinec v cizí zemi je bezpochyby nejznámější sci-fi román, který už dávno překročil hranice žánru a je uváděn jako ikona ve všech encyklopediích, zabývajících se světovou literaturou. Možná to je jeden z důvodů, proč jsem se mu léta vyhýbal a odkládal jeho četbu, přestože jsem vlastníkem prvního českého vydání z roku 1994 od nakladatelství And Classic. K tomu mám jednu technickou připomínku: snad ještě nikdy jsem neměl v ruce knihu, kde by celá její jedna čtvrtina byla věnována upoutávkám (neskutečných 130 stran, které s Heinleinovým románem nemají nic společného, ale čtenář si je samozřejmě zaplatil). Takže proč je Heinleinův Cizinec tak slavný? Možná proto, že si jeho autor nebere servítky a pere to do lidstva, seč mu síly stačí. Vrcholná politika, ekonomika, umění, mezilidské vztahy, sexualita, náboženství, nic nezůstane ušetřeno jeho ostře kritického pohledu. Heinlein spolu s Valentinem Michaelem Smithem kácí modly. Je úžasné a neuvěřitelné, že jeho poselství je stejně aktuální dnes, jako bylo aktuální v roce 1961, kdy byl román napsán. To, že mě jeho představa všeobjímající láskou spojené společnosti nechává chladným, je čistě můj osobní problém. Stejně jako i mučednické finále, které je mi svou pompou v duchu „nastav druhou tvář“ bytostně cizí. I přes výše uvedené považuji Cizince za výbornou četbu s hodnocením někde mezi čtyřmi a pěti hvězdami. „Je to dobrota.“

19 20.11.2021

Ohavný zločin, vina a trest. Dostojevskij se v jednom ze svých nejoceňovanějších románů nezaměřil ani tak na příběh jako takový, ale celou svou bohatou spisovatelskou imaginaci obtiskl do profilů jednotlivých postav a zkoumání psychických pochodů, stavů a nálad, určujících jejich chování. V hledáčku nemá jen samotný zločin, ale i bídu doby a třídní společenské rozdíly. Román v některých partiích připomíná divadelní scénář, v němž plochy rozsáhlých dialogů a nekonečné monology posunují děj k další kapitole. Přestože za tragickou postavu je tu rozervaný a vzdorující Rodion Romanovič Raskolnikov, daleko osobnější a dalo by se říci i hlubší tragédie se odehrávají všude okolo něho. Ať už je to osud rodiny Marmaladových, především Soni Semjonovny, nebo posedlost Arkadije Ivanoviče Svidrigajlova - struny čtenářovy duše jsou rozechvívány daleko citelněji a rozhodněji právě těmito souběžnými liniemi. Je to Raskolnikův vzdor cítit vinu za svůj zločin, co ho do jisté míry odlidšťuje a vytváří vítaný kontrast k jeho blouznění a tápání. Dostojevskij vytěžil z tématu vše, co jen mohl a stvořil vpravdě znepokojující dílo, které odolává času.

19 15.12.2020

Jarosław Grzędowicz má fungování světa, na který posílá svého průzkumníka Vuko Drakkainena, promyšleno vskutku perfektně. Celá ta středověká civilizace, ovládaná magií, má pel jedinečnosti a její struktura se podobá monstróznímu chrámu s věží ve stratosféře. Člověk se po boku poutníka Drakkainena snad ani nemůže nudit, protože každou chvíli tady na něj čeká něco zajímavého, tajemného a ohromujícího. Dokonce i druhá, zčista jasna se objevující, dějová linie, která nijak výrazně nenarušuje tok hlavních událostí, přestože s nimi v danou chvíli nemá, snad kromě prostředí, vůbec nic společného, je dostatečně podnětná a napínavá, aby si udržela čtenářův zájem. Na co jsem si ovšem musel chvíli zvykat, je střídání první a třetí osoby v jinak kontinuálním ději. Možná je to atraktivní a originální prvek, ale moc mi k srdci nepřirostl a klidně bych ho do budoucna oželel. I přes tuto drobnou výtku hodnotím první položku ledové zahrady jako mimořádně povedený počin a těším se na pokračování.

19 19.08.2020

Velmi precizní Heinlein a jeho učebnice politologie - kapitola vedení vzpoury - pro budoucí generace, dobývající vesmír. Jak je jeho dobrým zvykem, je Heinlein vysoce důsledný ve vytěžení myšlenky až po její krajní mez. Jeho vize je stejně tak provokující jako přesně definovaná a chvílemi až profesorsky chladná. Heinlein si s motivem nehraje, on ho rýsuje na projekčním prkně a kótuje na desetiny milimetru. Mohlo by se proto zdát, že děj postrádá okamžiky napětí a výtrysky spontánní energie, ale oni tady přesto jsou. Už jen nápad na vedení války pomocí vesmírných katapultů je mysteriózní a závěrečný boj o svobodný Měsíc je možné klidně zapsat do velké síně slávy. Drsné milence nicméně chybějí emoce, s kterými to Heinlein prostě moc neumí nebo ho zase až tolik nezajímají. Holt i dokonalost má své chyby. Každopádně pro všechny budoucí revolucionáře povinná četba.

19 15.06.2020

Wallace v Žabím bratrstvu rozehrává důmyslnou hru na kočku a myš mezi detektivy Scotland Yardu a záhadným, neúprosným a nepolapitelný Žabákem. Předhazuje nám jednoho podezřelého za druhým, aby nás svým neopakovatelným a nenapodobitelným způsobem tahal za nos až do úplného závěru. Wallace píše s lehkostí a zápalem. Nebojí se odlehčit závažnou scénu humorným skečem, ani zatemnit pravdu hned několika záhadami za sebou. Dokáže přitlačit na pilu a udržovat čtenáře v napětí, aniž by použil jakýchkoli násilných nebo přehnaně brutálních scén. Zakomponuje do děje milostný vztah, ale netoká přitom jak tetřev hlušec, jenž zaslechl vábení samičky. Wallaceho dílko je prostě bravurně zvládnutá detektivní klasika, která je dostatečně přehledná, aby se v ní čtenář neztratil, ale současně více než záhadná a tajuplná, aby se nenudil.

19 04.03.2020

Možná poprvé jsem měl u mistra Kinga pocit, že tohle jeho dílko je přece jen trochu moc dlouhé, a to i přesto, že jsem příznivcem takovýchto rozsáhlých románů, rozprostřených do velkých ploch a zacházejících pořádně do hloubky. Na můj vkus ale zaklapla kupole příliš brzy, takže mi neumožnila seznámit se s Chester´s Millem a ocenit onu proměnu charakterů, která následně eskalovala až ke strhujícímu finále. Nicméně musím ocenit, jakým způsobem King tuto katarzi vykreslil. Jeho postavy jsou natolik životné a opravdové, že jsem měl často chuť řvát, rvát si vlasy, tlouct bezmocí hlavou o stěny, bát se, fandit, smát se a ve finále se pak dojímat až k slzám nad osudem některých hrdinů. Jedny jsem nenáviděl, druhé miloval. Tohle pan King opravdu umí navýsost dobře: dát svým postavám duši. Koneckonců se mu podařilo i docela bravurně vyklouznout z toho stupidního nápadu, kdože za to všechno může, i když to tentokráte bylo jen tak tak.

19 18.08.2018

Fantasmagorie, šílený halucinogenní trip, surrealistická kocovina, paralelní vize blázna - nazvěte Ajvazovo Druhé město kterýmkoli z výše uvedených přívlastků a s žádným z nich nebudete daleko od středu terče. Na začátku příběhu (který ale vlastně příběhem v pravém smyslu toho slova není) je kniha ve fialové vazbě psaná v neznámém jazyce, která otevírá dveře do podivuhodného cizího města. Ajvazův hrdina se ho vydá hledat do temných stínů, záhadných okrajů a utajených zákoutí Prahy. Za jiných okolností to mohlo být vpravdě mystické putování dvěma odlišnými světy (jak svou povahou, tak i samotnými reáliemi), kdyby se to ovšem záhy po startu nezvrhlo v orgasmické slovní ukájení. Tok textu se valí stránkami v nesmyslných odstavcích, jejichž významu by se nedopátral snad ani Einstein. Větná spojení vyrůstají jedno z druhého v bobtnajících kaskádách. Když se přes ně dostanete, už vůbec nevíte, co bylo na začátku jejich podnětem a k jakému cíli to vlastně míříte. Ze slova vyrůstá věta, z věty odstavec, z odstavce celá stránka. Vyberte z každé stránky jedno slovo, seřaďte je za sebe a máte „příběh“ Druhého města. Malebné na poslech, nudné na čtení. Musel bych si nejspíš něco šlehnout, abych dokázal tuhle knihu vstřebat a ocenit.

18 12.12.2022

Jediný okamžik, chvíle strachu o sebe a o svou čtyřměsíční dcerku, stačí k tomu, aby se život Lindy změnil v tragédii. Karla Kubíková vypráví svůj příběh z vojenského újezdu s neobyčejnou pokorou a něhou. Nebojí se přitom ukázat prstem na sociální křivdy, odhalit bezútěšnost života za mřížemi, ani zaplést vztahy mezi svými protagonisty do podivuhodného klubka příčin a následků. Je tu spousta emocí, které přestože se nederou příliš dopředu, bublají pod povrchem a celé vyprávění dělají atraktivním. Jednu chvíli máme před sebou příběh dramatický, hned poté zase milostný, nebo ještě lépe příběh o nekonečné mateřské lásce a o touze po svobodě, psychické i fyzické. Kubíková při svém vykreslování osudů Lindy, Vojtěcha a Hanky nikam nechvátá. Přestože si jde neochvějně za svým, hraje si s pocity, kouzlí s náladami a skládá jednotlivé perličky dojmů do mozaiky tak osobité, že zapomenete na realitu a ocitnete se rázem v hájovně na okraji lesa hned vedle roztahujících se Rusáků, kterým přejete jedno jediné: ať táhnou, odkud přišli! Silný emotivní příběh, který je dobře napsán, co víc si přát…

18 09.11.2022

Čtyři nové Kingovy příběhy mají jedno společné: absenci čiročirého, strašidelného zla, minimum nadpřirozených propriet a umírněný vyprávěčský styl. Jestliže s úvodním Telefonem pana Harrigana by se ještě mohla nějaké křehká a éterická duše večer potmě bát, u ostatních kousků to už nehrozí ani omylem. Knize to ostatně nijak neubližuje, neboť mistr King dokáže být dostatečně intenzivní i ve své „civilní“ podobě. Alespoň v těch případech, kdy to nevezme do ruky z obráceného konce jako v Chuckově životě. Titulní a současně nejdelší příběh Když teče krev je prošpikován odkazy na postavy a děje z předchozích Kingových knih a pro plné vychutnání je proto dobré znát alespoň Outsidera (doporučuje se ale i trilogie s Billem Hodgesem), jinak vám to bude trochu klouzat, jako se to bohužel stalo mně. Poslední položka Krysa je postavena na jednoduché faustovské zápletce, a je to taková lehká únikovka na deprese. Pokud bych měl charakterizovat Kingovu sbírku ve zkratce, řekl bych: vyvážená, solidní a příjemná. Není to vrchol, ale dobře a hladce se čte.

18 13.12.2021

Dobrodružství Černého Rogana, vědmy Mireny a vůdce Černobohovy vlčí smečky Goryvlada pokračují. Hledání prastarého meče Krutomora zaplete trojici hrdinů do války Lučanů proti Čechům. Červenák v druhé knize Černokněžníka odhodil všechny laciné a kašírované propriety, jež mu motaly hlavu v předchozím díle, a cele se soustředil na příběh samotný. Uhnětl ho z krve, potu a slz, načež mu vdechl příchuť bájného hrdinného eposu. Tentokráte se žádné váhání nekoná. Pryč jsou pohádkové motivy, dojemné slzavé scény i Goryvladovo přešlapování v předsálí. Jede se na plný plyn s vypnutými airbagy. Tlakový hrnec je naládován výbušnou směsí a upouštění páry se děje po celou čtecí dobu. Skvostná finální erupce napětí na Turském poli má pak parametry výbuchu indonéské sopky Tambory v roce 1815. Rogan proti Moragovi, Čestmír proti Vlastislavovi, armáda Čechů proti armádě Lučanů… dobro proti zlu a temnotě. Jediný řádek, odstavec či stránka tady není navíc, stejně jako nechybí jediné slovo, aby Radhostův meč byl celistvý a úplný. Dovolil bych si na závěr ocitovat Miloše Ferka, který v doslovu uvádí, že „příběh je poselstvím, jehož oheň neuhasne, dokud bude v celém vesmíru alespoň jedno oko otevřené a jedno ucho naslouchající“. A oheň druhého Černokněžníka plápolá skutečně jasně a přesvědčivě, vysoko převysoko.

18 20.09.2021

Mňačkova „tryzna nad mrtvým“ s příhodným názvem Jak chutná moc je bez pardonu mrazivá a elektrizující kniha, ať už člověk dobu budování reálného socialismu v naší zemi zažil nebo ne. Motivy jsou prosté a jasné, přesto je Mňačko dokázal podat natolik poutavě a originálně, že nezbývá než smeknout klobouk nad jeho vhledem a jasnozřivostí. Nad tím, co vepsal do řádků a co z nich hlasitě křičí, a stejně tak nad tím, co ukryl mezi ně a co jenom tiše šeptá. „…celý národ se stal bezhlavou a beztvarou masou, kterou je třeba držet za ručičku, vést, hlídat, trestat.“ V některých chvílích mi při četbě Mňačkova opusu doslova běhal mráz po zádech, a to nejen v těch vypjatých, ale i v okamžicích zcela nevinných, kdy se vlastně ani nic moc nedělo a neřešilo. „To je dnes snad vrchol svobody, nikomu nepřekážet, o nikoho se nestarat a nikoho se nemuset bát.“ Uhrančivá je i zvolená forma, když do hlavní postavy díla Mňačko obsadil mrtvého státníka, za něhož musí mluvit jiní, protože on sám už nemůže říct jediného slova. „Z funkce, kterou zastává, se neodchází, leda s kopancem nebo s infarktem.“ Glosa stíhá glosu, dávno zapomenuté pravdy vycházejí na světlo, čtete, žasnete a bojíte se, že by se něco takového mohlo ještě někdy opakovat. „…když už se lidé nemusí na každém kroku třást a obávat se i nevyslovené myšlenky, která se jim zrodí v hlavě.“

18 13.04.2021

Klasický historický román ze středověkého Španělska nás zavádí na Pyrenejský poloostrov v době panování kastilského krále dona Alfonsa, který se bláznivě zamiluje do krásné Raquel, dcery jeho escrivana mayora Jehudy ibn Ezry. Feuchtwanger zpracovává milostné téma na pozadí bouřlivých historických událostí, věnujíce stejný prostor čisté královské lásce jako špinavým zákulisním intrikám. Líčení bouřlivé epochy je stejnou měrou přirozené jako ohromující. Na jedné straně tu máme jemně vyprávěný milostný příběh, na straně druhé až kruté zpodobnění lidské lhostejnosti a nenávisti. Oboje mistrně spojeno do jednoho stejnorodého plynulého proudu, který už léta uchvacuje čtenáře. Nejsem výjimkou. Také jsem mu podlehl a užil si hlubokou moudrost Feuchtwangerova vyprávění o nalezení životní pravdy. S náladovým donem Alfonsem, naivní Raquel, inteligentním Jehudou ibn Ezrou, bohabojným donem Rodriguem, panovačnou donou Leonorou a hromadou dalších jsem strávil pár úžasných hodin.

18 31.12.2020

Stainbeckův román se odehrává na pravidelné autobusové lince, pendlující mezi Nárožím povstalců a městem San Juan de la Cruz. Skupinka cestujících, v čele s řidičem Juanem Chicoyem, se vydává na cestu zrovna ve chvíli, kdy přívalové deště zvednou hladinu nedaleké řeky San Ysidro a hrozí nebezpečí, že rozbouřená voda strhne mosty. Pokud jste z výše uvedeného nabyli pocit, že Toulavý autobus je dějem nabitá, dobrodružná četba, nemohli byste se více mýlit. Koneckonců o příběh tu vlastně ani nejde. Spíše se jedná o jakousi skládačku životních konfrontací, postřehů, nadějí a zklamání jednotlivých protagonistů. Ti jsou na druhou stranu plnokrevní a natolik precizně vymodelovaní, že vám absence děje pravděpodobně nebude ani v nejmenším vadit. Steinbeck si vskutku výborně pohrál s jednotlivými charaktery a dokázal je učinit navýsost přitažlivými. Každý má cosi do sebe a každý ztvárňuje určitý archetyp moderní americké společnosti. Všem pak dominuje majitel Nároží povstalců a řidič autobusu Juan Chicoy, jehož pokus o únik je jako výkřik posledního mohykána, rebelantský a kouzelně upřímný. Toulavý autobus je příjemné čtení, kde se přehnaně nefilozofuje, neanalyzují se hlubiny lidské duše, ani se neběží o zlom krk za pochybným dobrodružstvím, a přesto má kniha mnohé co dát.

18 18.12.2020

Nádherný příběh s působivým dramatickým vyvrcholením, kterému čas nijak neubírá na čtivosti a přesvědčivosti. Dokonce i onen archaický, prozaicko-básnický styl sem pasuje jak poklice na hrnec a přidává k již zmíněnému další rozměr. Měl jsem tu čest s vydáním z roku 2016 z nakladatelství Vyšehrad, které vybavil ilustracemi Jaroslav Šerých, a to je další nezanedbatelné plus, protože ty ilustrace jsou jednoduše úchvatné. Za mě bez váhání plný počet bodů. Krása…!!!

18 21.02.2018

Výzkumná družice Scoop VII přistála nedaleko arizonského Piedmontu s dárkem, který se vbrzku stane noční můrou lidstva. Neznámý mikroorganismus je vysoce virulentní a smrtící. Pod heslem Wildfire se v nevadské poušti rozbíhá souboj s časem. Crichton je pečlivý profesionál, který se oblíbeného katastrofického tématu ujal se vší odpovědností vědeckého zasvěcence a dal mu tak výsostně dokumentární charakter. Tenhle přístup má svá pozitiva i svá negativa. K plusům můžeme připočíst jednoznačné a jasné soustředění na ústřední problém, bez zbytečné zátěže akčními momenty. Ona oscilace okolo vědeckého badání je natolik významná, že zastíní dokonce i všechny aktéry dramatu a nedá jim téměř žádný prostor k seberealizaci. Na druhou stranu je však potřeba přiznat, že čtení tohoto opusu je docela dřina a suchopárný výklad s minimem oživovacích prvků nejspíš nesedne každému, ať už na sci-fi nahlíží z kterékoli strany. Kmen Andromeda je každopádně Crichtonova nejslavnější kniha (spolu s Jurským parkem), a tak si zaslouží úctu čtenářstva a povinnost pro každého fanouška žánru.

17 27.02.2023

Alexandre Dumas mladší se ve své době Dámou s kaméliemi přihlásil k úspěchu, který provázel díla jeho slavného otce. Romantické vzývání velké lásky a oběti v jejím jméně prošlo staletími a i přes jistou sentimentalitu a naivitu dokáže stále probouzet silné emoce. Dumas, vzdávaje se svého autorství, se pasuje do role tlumočníka příběhu, který mu vypráví jedna z hlavních postav - Armand Duval, mladík ctnostný, čestný, útlocitný a bezhlavě zamilovaný do pařížské metresy. Jeho pozdější proměna v mstící se bestii je kuriózně daleko méně sympatická než například lehkomyslné chování hraběte de G. či ostatních statistů. Na druhou stranu je jeho účast na popisovaných událostech hnacím motorem děje a přináší prvek dramatičnosti, který Markéta Gautierová ani se všemi svými milenci nikdy nemůže probudit. Dumas píše lehce a svižně, takže knihu proletíte na jeden nádech. Jeho vznešený styl není nabubřelý ani se nehonosí přemírou patosu a plně chápu jeho oblibu mezi divadelníky. Koneckonců, co jiného je Verdiho La Traviata, když ne Dáma s kaméliemi po italsku.

17 01.04.2021

Monumentální freska ze středověké Paříže za vlády Ludvíka XI. a současně jeden z nejčtenějších románů Viktora Huga. Rozjíždí se zvolna a ústředního motivu se dotýká jen letmo a jakoby mimochodem. Hugovi trvá téměř polovinu knihy, než příběh pořádně rozehraje, ale potom už je to jízda na horské dráze. V jediném okamžení jste bez skrupulí vtaženi přímo doprostřed dramatu a není cesty zpátky. Esmeralda spolu s Quasimodem si cele opanují vaši pozornost a nedají vám vydechnout, dokud se nenaplní jejich osud. Hugo krásně pracuje s atmosférou i s charaktery, byť některé z nich jsou trochu jednostranné a míří pouze na základní emoce. Skoro by se dalo říct, že pod drobnohledem rozsáhlého pitvání nejsou ani tak jednotliví hrdinové, jako spíše artefakty doby a věci okolo nich. Naštěstí Hugo v pravou chvíli zavelí do útoku, zahodí všechny rozptylující elementy a soustředí sílu veškerého svého umu do jádra samotného příběhu, které pak vygraduje v oslňující finále. Klobouk dolů, mistře… rozhoupejte zvony ve věžích Notre-Dame.

17 24.02.2021