Lili komentáře u knih

Mně se tohle opravdu nelíbilo. Ne říkám postavám, ne atmosféře, ne té přemíře ponurosti. Milostný zvrat dějem docela pohnul, ale pak se to vrátilo zase do stejných kolejí. I konec byl dost hrozný.

1 28.08.2018

Rychle jsem se začetla, ale nebyl tam nikdo, koho bych měla ráda. Jedno ale vím, ta zlomyslná pro mě byla rádoby "dobrosrdečná" Ellena. Vždycky všem zavařila a ještě to hrála na všechny strany. Hodně temné, žádný dívčí románek. Teď se chystám na nejmladší sestru Brontëových - Annu.

5 15.08.2018

Jedním slovem nádhera! Nejvíc jsem si lebedila v první části nazvané Hrůza a děs. Pro mě byla nezapomenutelná povídka Vítr, Zástup, Kostra, Malý vrah aj. Z druhé části mě hodně zasáhla povídka Kus dřeva. Bylo jich ale tolik dobrých a tak moc, že nemůžu jinak než hodnotit nejvyšší možnou. Úžasný výběr, určitě se k němu někdy vrátím.

5 06.06.2018

Jedna z nejkrásnějších knih za poslední dobu. Neuvěřitelně citlivě napsaná. Smutná a krásná zároveň.

10 15.03.2018

Čekala jsem něco úplně jiného, něco co bude "sedět na zemi", i když co čekat od Bohů? Dlouho jsem se sžívala, přicházela tomu všemu větvení na chuť, ale nakonec mě překvapila. Vím, že je to ten druh knihy, kterou můžete číst pořád dokola a pořád v ní budete objevovat, pokaždé Vám něco dá. Já se vlastně moc těším, až si ji přečtu podruhé. Budu vědět do čeho jdu, a snad si ji vychutnám tak jak si zaslouží. Nedokážu ji ani k ničemu jinému přirovnat.

5 14.02.2018

Kniha zajímavá svojí atmosférou. Tu rozhodně má. Časem se mi bohužel začal příběh ztrácet, uvadal. Úvah a rozjímání bylo až moc. Čím jsem byla dál, nelíbilo se mi jak se věci vyvíjely. Proč čekat čtvrt století, proč takovou dobu? Copak David čekal, že se život jeho rodiny zastaví a on se vrátí do času kdy utekl? Bylo v tom hodně zmaru a on byl tak nerozhodný, ani v závěru nepůsobil šťastně. Líbilo se mi povídání o sněhových vločkách, to mělo kouzlo. Naopak pasáže o hmyzu mě ani trochu nebavily, připadaly mi tam navíc. Kdyby měla kniha o polovinu stránek míň, myslím, že by jí to jedině prospělo. Úvah by bylo tak akorát a děj by se hýbal a žil. Takhle jsem se často přistihla, zvlášť ke konci kdy většinou knihy hltám, že nevím o čem čtu, že mi řádky nedávají smysl. Hodnotím kladně i když ne moc vysoko a jako jedna z mála se teprve teď chystám na Jsou světla, která nevidíme. Jsem na to zvědavá.

***

„Možná si nemůžeme vybrat, kým budeme. Možná, že místo, odkud jsme vzešli, nám diktuje i to, kde skončíme."

„Kolem Božích uší proletí každou vteřinu miliony proseb. Ať jsou to dveře číslo dvě. Ať se z toho Janet dostane. Ať se máma znova zamiluje, ať to přestane bolet, ať je to ten správný klíč. Když budu rybařit v téhle zátoce, oseju tohle pole, když vstoupím do temnoty, dej mi sílu to zvládnout. Pomoz mému manželovi, mé sestře, mně. Jakou hodnotu bude tenhle fond mít za třináct dní? Za třináct let? Budu za třináct let ještě tady? A pak ta nejméně splnitelná prosba ze všech: Nenech mě zemřít. A pak: Co bude potom? Světlo a hudba sfér? Hejna duší letící jako špačci oblohou? Věčnost. Začínat znovu jako bakterie, jako slunečnice, jako suchozemská želva. Nebo dusivá temnota? Konec všech buněčných funkcí?
Rozlamujeme sušenky se zapečenými věštbami, stoupáme do schodů k věštkyním, hledáme změť řek v našich dlaních. Pátráme na povrchu Marsu po známkách tekuté vody. Kdo by chtěl nalistovat svou poslední stránku? Nakouknout tam? Kdo si aspoň jednou nepřál: Prosím, aspoň jednou mě nech poznat, jak to dopadne."

***

3 28.12.2017

Madisonské mosty jsem si koupila čistě kvůli tomu, že film patří mezi moje nejmilovanější a chtěla jsem ten příběh vidět i z druhé stránky. Nerada srovnávám film a knihu, ale tady se tomu prostě neubráním. Film má neskutečnou atmosféru, skvělé obsazení, úžasnou hudbu aj., v knížce je mnohem víc souvislostí a detailů, ale pořád je to pro mě jen slabý odvar filmového zpracování. Přečtení knížky mi určitě dalo, člověk pochopí vše víc do hloubky. Moc se mi líbí tohle poslední vydání od Ikaru (2015), kde je v objetí Francesca a Richard Kincaide. A tady:
https://en.wikipedia.org/wiki/Roseman_Covered_Bridge
odkaz na Rosemanův most.

„Pokud chcete ještě jednou povečeřet při třepotání bílých křídel můr, přijeďte dnes večer, až budete hotov. Kdykoli.“

11 23.09.2017

S Marcem Levym před x lety začala moje čtenářská posedlost. Na další titul jsem se tentokrát načekala, o to víc se na něj těšila a nezklamal mě. Levy se rád pouští na cesty minulostí na téma "co by kdyby" a mě to baví. Napínavý děj řádky popoháněl, přečtená byla natošup. Škoda, že další vydání nezůstalo v rukou Albatrosu.

3 17.09.2017

Krásná kniha. Durrell je skvělý vypravěč!

UKÁZKA:
A pak jsem najednou zahlédl, jak se v trávě na louce mezi námi a sítěmi hýbe cosi podivného. Na první pohled to připomínalo podlouhlý černobíle pruhovaný balón, který tu a tam vyskočí nad trávu. Nedokázal jsem v mlžném jitřním oparu rozpoznat, co to je, a tak jsem očima upozornil lovce a mlčky ukázal.
„To je to žvíže, páne," zašeptal jeden.
„Už lezla na zem, už lezla na zem," prohlásil druhý radostně.
„Veverka?" zašeptal jsem, protože jsem si nedokázal tu prapodivnou kulatou věc spojit s žádnou částí veverčí anatomie.
„To je ocas, páne," vysvětlil mi jeden z lovců, a abych nebyl na pochybách, dodal: „To je ten kus, co má u perdele."

9 29.08.2016

Krásné, zvířecí a hřející.

5 07.08.2016

Tak maličká knížka se nezalekla ani velkého přání, které splnila, sfoukla levou zadní a víc mě ani potěšit nemohla! Ze srdce děkuju!

08.06.2016

Útlá malá knížka plná kratičkých povídek, ve které na mě nejvíc zapůsobily ty první dvě - Ach, holčičko a Kolibřík, který přežil zimu. Obě neskutečně dojemné a jak je Saroyanovi vlastní, s citem napsané.

„Když se můžete smát, můžete žít. Jestli se na to takhle dokážete dívat, všecko na světě přetrpíte."

1 30.05.2016

Patrick Chauvel je blázen. Člověk za hranicí normálnosti. Ale nebýt takových bláznů o hodně bychom přišli! Prostřednictvím jeho fotek měli lidé naději, že jejich příběh bude žít! Nemůžu jinak než obdivovat ho.

29.01.2016

Vcelku dobrá detektivka. Nečekala jsem bůhví jakou pecku, takže mě ani nezklamala.
À propos, Adolf Born kreslí sice hezky, ale vůbec nechápu, jakou má ta dáma na obálce spojitost se samotným příběhem? Možná to původně měl být historický román!
***
Ta tolik zmiňovaná hudba, která je blíž rozepsaná na str. 71 („...se často opakuje jeden a týž titul: Amazing-Graze v nejrůznějším provedení: Juddy Collinsová, Branda Wootonová, nějaký britský orchester, džezová verze...“), k poslechu tady:

Judy Collins
https://www.youtube.com/watch?v=AtteRD5bBNQ

A tohle mi nějak padlo do oka...
„Oba byli ztracenci a bylo sladké na okamžik se ve své samotě ohřát o samotu toho druhého.“

2 26.01.2016

Capote je pro mě pan Spisovatel. Ať je to román nebo povídky, nikdy nezklame.
Někdo takový by se musel učit jak se dělá kýč. A chválabohu že to neumí.


LUČNÍ HARFA, úryvek:

Zamířili jsme k řece, Riley šel napřed. Nohavice jeho plátěných kalhot šustily. Každou chvilku se zastavoval a protahoval, jako cestující ve vlaku. Dál jsme narazili na mraveniště čilých pilných červených mravenců. Riley si rozepnul poklopec a začal je polévat; nevím, jestli to bylo k smíchu, ale smál jsem se, abych netrhal partu. Ale urazil se, když se otočil a počural mi boty. Myslel jsem, že to znamená, že si mě vůbec neváží. Řekl jsem mu: Že se ti chce? Copak nerozumíš legraci? - odpověděl a vzal mě kolem ramenou.
Dají-li se takové události datovat, řekl bych, že právě v tomto okamžiku jsme se stali s Riley Hendersonem přáteli, nebo že aspoň v této chvíli v něm vznikla náklonnost ke mně, která živila moje sympatie k němu.


Capoteho obrazotvornost:

...děcko leželo stočené kolem jejího prsu jako růžové ucho...

...tváře měla jako jahodové záhony...

...vítr metal písek vztekle jako slon...

...déšť zhoustl, ryby by byly mohly plavat ve vzduchu...

...budka zůstávala suchá jako semínko v promáčené rostlině...

...jenom vzdechy úlevy Dlouhána Eddieho by odfoukly draka...


STROM NOCI A JINÉ POVÍDKY

Nejvíc se mi líbily povídky “Děti o svých narozeninách“ a “Z mého hlediska.“ Tady Capote vážně zaperlil!

17.01.2016

Už jen samotné přečtení jména Karel Zeisig mi navodilo nenáviděný seriál Doktor z hor. A tak nějak jsem tušila, že v tomhle "prostém" duchu bude ubíhat celý děj. Postrádala jsem souvětí, nebo jen věty, které chytře aspoň vypadaly a to vtipné jsem tam jaksi nenašla. Nápad, udělat kohosi obyčejného jasnovidcem nebyl špatný, ale v Jaegerovém podání se mi ani trochu nelíbil. Nebyly mi sympatické postavy, dokonce ani ten pes ne. A to už je co říct!

Konečně jsem natrefila na ten veleslavný název - Kdo chytá v žitě a znáte to, jak něco očekáváte, uděláte si jakous takous představu jak to bude vypadat a ono je to potom o 180° jinde?
Už na začátku to překvapení, že příběh vypráví jedno neskutečný pako. K tomu ta mluva a dialogy. Ale má to JENŽE. Jenže časem si na to chtě nechtě zvyknete. Časem Vám to přestane vadit, co víc, přestanete to vnímat a je to najednou Vaše mluva, jak byste tak mluvili odjakživa. Už tohle myslím, není samosebou.
A pak, kus po kuse zjišťujete, že pod celou tou puberťáckou slupkou se vlastně skrývá jeden vystrašený osamocený člověk, který neví kam patří...
Dokážu pochopit, že je to celý natolik svérázný, že to každýmu nesedne. No, podle gusta...

16 10.01.2016

Někdo by řekl, že je to jen spousta žvanění a vlastně by měl pravdu. Jenže to žvanění je o životě, který každý z nás žijeme. Pravda, někteří trochu jinak, ale jiní možná docela podobně...
Pro mě Nick Hornby zabodoval.

4 07.01.2016

Jelikož je období Vánoc, nemohla jsem jinak než nechat rozečtené rozečteným a sáhnout do knihovny po Vánočních povídkách. Těšila jsem se na ně celý rok!
Na to, až nastane adventní čas, Štědrý den za dveřmi a já si budu moct navodit vánoční atmosféru díky Dickensově talentu. A že ho má a že to umí! Povídky byly poučné, dojemné, s kouzelnou vánoční atmosférou a dobrým koncem!

Kousek z úsměvů, které Charles Dickens vyloudit jednoznačně umí...

„Jestli se smím zmiňovat o nohách nějaké mladé dámy v jakékoli souvislosti, poznamenal bych o nohách slečny Outlé, že byly z jakési osudové příčiny podivuhodně náchylné k podrápání, takže nebyla nikdy schopná nejmenšího výstupu nebo sestupu, aby na nich ten výkon nebyl zaznamenán nějakým vrubem podobným tomu, jakými si Robinson Crusoe označoval dny na svém dřevěném kalendáři.“

3 16.12.2015

Vůbec jsem nečekala takovou hrst povídek, kde zubatá číhá na každém rohu.
Flannery spáchala morbidní lektvar; zvrácený, krutý, občas s kapkou něčeho, co se jako humor tvářilo. Skvěle napsané, psychologicky stavěné a to už před 60. lety!
Napsat, že se mi kniha vyloženě líbila říct nemůžu, ale díky dojmu, který na mě jednoznačně udělala, na ni jen tak nezapomenu.

6 06.11.2015