Lili komentáře u knih

Knihu jsem si odkudsi poznačila a díky anotaci vybrala. Dlouho jsem sháněla neponičené první vydání. Teď, kdy ji mám konečně možnost číst, držím v rukou to krásné, lety provoněné vydání, které si mě získalo už slovy předmluvy...

„V Brooklynu roste strom. Někteří lidí mu říkají strom nebes. Ať kamkoli padne jeho sémě, vzniká z něho strom, který se dere vzhůru, jako by chtěl až do oblak. Roste v oplocených parcelách a z opuštěných hromad odpadků. Vyrůstá z mřížoví nad průduchy sklepů. Je to jediný strom, který roste z betonu. Roste a oplývá mízou... vydrží bez slunce, bez vody a zdánlivě i bez hlíny. Byl by uznávám za krasavce, kdyby jich nebylo tak příliš mnoho.“

Nemám ráda počešťování cizích jmen, ale v roce 1948, kdy A.J. Šťastný knihu překládal, se to „nosilo“ zvlášť proto, aby byl příběh českým lidem blíž. Aby si takový cizí život tam někde za mořem dokázali představit, jako by se odehrál tady doma v Čechách. A jsou knihy jako tato, kde mi to naprosto nevadilo. Příběh se stává tak nějak milejším a lidštějším.
Je v ní tolik naděje a víry, tolik dobra dokáže nabídnout, jen otevřít...

6 24.10.2015

Simmel mě zkrátka DOSTAL.
Je půl jedný ráno... musela jsem ji dočíst. Teď vím, že nedokážu usnout, pocity doznívají. Tak dlouho jsem čekala na knihu, která se mnou udělá právě tohle.

„Můžou kořeny opustit strom?“

„Jsme z takové látky, z jaké jsou sny, a naše malé bytí obklopuje snění.“

„Zbabělče, chop se zbabělcovy ruky!“

8 14.08.2015

„Svět je džungle. Silný přežívaj a slabý nevydržej. Buď ty, nebo ten druhej. Tak je to. Jiná možnost není.“

„Vítr přinesl naději. Jak je psáno v koránu, člověk bez naděje není víc než zvíře.“

„Mozky se dají vždycky koupit. A když jednou člověk pozná, jakou má kterej chlap cenu, může ho využít nebo zneužít, jak se mu zlíbí. Na tom se točí svět. Existuje elita a pak ti ostatní. Já patřím k elitě. A budu k ní patřit i potom.“

2 05.07.2015

Až by se zdálo, že se nechal M. Morpurgo inspirovat knihou od Anny Sewell Černý Krasavec. Tolik společných rysů! A jak jednou čtete něco krásného, co vám v paměti zůstalo od dětství a podruhé něco neskonale podobného, nebude to nikdy ono.

1 14.12.2014

Pro mě byly výhrou povídky Raye Bradburyho - nezapomenutelný Vítr. Výběr se mi začal líbit až za polovinou. Povídky jako Muž, který měl rád Dickense, Emisar, Kostlivec, Moucha aj.

1 02.05.2014

Věřím, že Richard Halliburton, ať už zahynul kdekoli, nelitoval jediného svého dobrodružství. Jeho slova mluví jasně:

„Nebál jsem se smrti, ale beznadějně jsem si zoufal, že mám opustit všechno, co znamená život. S budoucností jsem si hlavu nelámal, nestrachoval jsem se o ni, nepřipouštěl jsem si starosti, ničeho jsem nelitoval, o nic se neprosil. Připomněl jsem si svárlivého skotského strojmistra z Adamsonu a jeho vzdor, s nímž se obracel na mocnosti pekelné: „Opominuté dobré skutky, zmrhané dary, nicota a zmar, moje omyly a provinění ať jdou do háje!" Ani mne minulost neznepokojovala, ať už byla taková nebo maková. Kdybych ji mohl a směl prožít znovu, žil bych stejně, ačkoli je víc než pravděpodobné, že bych se dostal podruhé tam, kam se dostává většina lidí..."

5 03.12.2012

Nejvíc se mi líbily povídky O lidech a zemi.

Úryvky z povídky Puťák v Tatrách:

Na stráni vpravo, kde jsou modříny a smrčky, je spousta ryzců a ryzečků, mléčně růžových až do červena. Věrka za nimi leze celá divá, už jich má pytlík. Já jí říkám: „Pojď, těch ještě bude..." ale přece jen se nedala odradit a pořádně jich nasbírala.
Přirozeně, že dál pak už žádné nebyly. Získávali jsme zkušenosti, co najít, to najít a hned vzít a nespoléhat se, že toho i dál hodně bude. Možná, že to je tak i se životem. A zase políčko a jen jeden panák, protože druhý se tu už nenarodil.

Zatápíme, sušíme, Věrka si ohřívá vodu na mytí a já se jdu mýt do kůlny. Tam totiž v takové kůlničce teče do vydlabaného koryta báječně ledová voda. Sotva se svléknu do naha, vleze sem babka pro vodu a mně je všechno v té lednici fuk a brumlám: „Veď sme všetci ludia!" Tak jí nahý nabírám konev vody a pokračuji v koupeli.

1 06.11.2012

„Čekej! Uvidíš."

Na knížku jsem narazila náhodou, její krása mi vyrazila dech.

5 27.10.2012

Ta síla! Vůle. Odvaha. Píle. Kolik lidí takových je?
Už dlouho se mi nestalo, aby se mi knížka takhle vryla pod kůži. Zapomenete na svůj život a žijete ten napsaný, uvnitř knihy. A tak by to přeci mělo být! To je ta krása čtení.

„Nemilujeme, co je krásné, ale vidíme krásu v tom, co milujem.“

16 22.10.2012

Propletenec vztahů příbuzenských, milostných, pracovních a politických. Příběh bez hlavního hrdiny, naopak v čele se skupinou postav (cca 50!), z nichž nejdůležitější je rodina Colemanů a Oliverů. Čtenář by se v množství postav mohl snadno ztratit, ale autor je osobitě vystihuje a nezapomíná připomínat vzájemné linie.
New York vystižen opravdu ve všem – ruch ulic, barvy počasí, zábavní a obchodní podniky, sociální a náboženské poměry, vztahy, klamy, rivalita a boj! Konec vrcholí, opona padá a ani závěrečná tečka v napětí nepoleví.
Nutno ještě dodat, že kniha byla napsána před více než 75 lety. Chvála Mr. Rice!

3 17.10.2012

Z dodatku Hroznů hněvu (Sfinx, 1946, 2. vydání, překlad Vladimír Procházka)

V. Procházka píše:

...časový rozvrh, který jsem si den ode dne zaznamenával:
• Příprava
- studium dialektů trvala asi 50 hodin
- porady o odborných výrazech, zejména z oboru automobilistického, 16 hodin
- vlastní překlad 237 hodin
- zpracování překladu po stránce jazykové a stylistické 103 hodin
• Korektury 200 hodin.
• Celkem 606 hodin.

... Myslím, že mohu říci, že úspěch u čtenářů i kritiky byl veliký. V anketě o nejzajímavějších knihách v roce 1941, kterou "Lidové noviny" pořádaly toho roku naposled, byla Steinbeckova kniha daleko na prvním místě.
K. Z. Klíma, který za rok potom (24. září 1942) zemřel v terezínské pevnosti, napsal o "Hroznech hněvu" v "Lidových novinách" dne 27. července 1941 v obsáhlé recensi:

„To je tedy ten román, který za oceánem vzbudil takový ohlas, že urychlil zákonnou úpravu farmářské krise ve Spojených státech - jedné z nejpalčivějších otázek poslední doby. Že dostal první cenu v soutěži o nejlepší román, že byl vydán v milionových nákladech a že byl přeložen do 22 jazyků, to svědčí zajisté také o literárním úspěchu spisovatele. Je v něm vedle spisovatele bojovník a agitátor silného rozmachu. Jako by nepsal, ale pracoval v kameni vytrvalými těžkými údery, v nichž někdy třeba rozeznávat zásah řemeslníkův od umělcova a básníkova...
Trochu preciosnosti je titul románu. To jsou prý hrozny hněvu, které se nalévají v duši lidu, zbaveného nároku na bytí, a které těžknou k vinobraní. V očích hladovějících roste hněv. Hranice mezi hladem a hněvem je jen tenounká čárka...
Ale to "vinobraní", kterým by byl teprve román dospěl výše a vyústil k mravnímu opodstatnění, zůstalo za kulisou budoucnosti. Můžeme jen s autorem věřit, že vývoj lidství půjde od *já* k vyšší etapě, která se jmenuje *my* všichni."


Vladislav Vančura mi napsal v dopise:

„Milý příteli, text, který jsem četl, je nádherný. Nepochybuji, že jde o román, jakých bylo málo napsáno. Myslím, že i překlad bude skvěle působit."


Jiný dopis jsem dostal od Františka Halase:

„Milý Vladimíre Procházko,
když jsem četl toho Steinbecka, tak jsem řičel, zajíkal se, polykal dojetí a já nevím co ještě to ve mně vybouřilo, a proto pospíchám poděkovat. Tak veliká věc asi dávno nebyla napsána a tak znamenitě přeložena. To víš, kde "tlučou poldové chudáky" atd., tam člověk by chtěl běžet. Kam se to jen hrne naše epika? ...Ten chlap je zázrak ..."


V kritice překladu se ozvaly hlasy pochvalné i odmítavé. Vznikla z toho dokonce dost značná novinářská polemika. Ale dopisy čtenářů se vesměs vyjadřovaly příznivě. Uvedu ještě dopis neznámé čtenářky, která můj překladatelský záměr skvěle vystihla:

„Z počátku jsem se také zarazila, když jsem četla první řádky s nářečím, ale pak mi stále více a více přispívalo k plnému a správnému pochopení duše těch, kteří jím mluvili. Připadalo mi, že lidé, kteří takto mluví, musí i takto jednat ..."


A K.Z. Klíma napsal v uvedené recensi dokonce tato slova:
„Je to překlad, u něhož zapomínáme, že je to překlad. O kolika překladech to lze říci?"


A to je jistě nejvyšší chvála, které se překladateli může dostat z úst kritika!

(V Praze v září 1946, Vladimír Procházka)

Každý díl zvěrolékaře jsem si zamilovala - to ani nejde jinak!

4 27.05.2012

Herriot si na pomoc k případu nemocného psa, vezme Tristana:

„Vzal jsem ho s sebou - poprvé a naposledy, protože když jsme tam dorazili, vyrazil veliký boxer od boku své paní a vydal mimořádně sonorní pšouk, jakoby na pozdrav.
Tristan okamžitě napřáhl ruku v dramatickém gestu a zarecitoval: »Promluvte, vy sladké rty, jež nikdy neřekly jste lež.«
To byla jediná návštěva. Měl jsem dost trápení i bez něj."

14 27.05.2012

UKÁZKA

V jedné tropické oblasti jsem zažil neslýchané bouře, dunící jako bombardování, otřásající zemskou kůrou tak, že to připomínalo první okamžiky zrodu světa. Všechny ty obrázky, všechny ty zážitky se ve mně hromadily. Při osamělých pochodech jsem často myslíval na otcovu zahradu, na bratrův fotoaparát, na vůně svých dětí, na Anniny ohavné vířivkové vany, na náš nadměrný dům, na tichou práci matky. Znovu jsem viděl i dědu, matčina otce, jak stojí na vrcholku svého kopce a žasne nad krásou hor.

3 25.05.2012

UKÁZKA
(z povídky Ručně vyřezávané rakvičky)

ADDIE: ...Mám se sestrou na poště schránku, to, čemu se říká přihrádka - ne že bychom měly tolik korespondence, ale odebíráme hodně časopisů. No a na cestě ze školy domů jsem se zastavila vybrat poštu a v naší přihrádce byl balík, docela velký, ale velice lehký. Byl zabalený do starého pomačkaného hnědého papíru, který vypadal, jako by byl použitý dříve, a převázán byl starým provázkem. Razítko pošty bylo místní a balík byl adresován mně. Mé jméno bylo přesně napsáno hrubým černým inkoustem. Už předtím, než jsem ho otevřela, jsem si myslela: Co je to za nesmysl?
Vy samozřejmě všechno o těch rakvičkách víte?
TC: Jednu jsem viděl, ano.

25.05.2012

„Semínka pampelišek -
baletky na golfovém míčku."

4 25.05.2012

„Přátelství je nejvzácnější kvítko. Zalévej je! Leni... "

3 27.01.2012

Doporučuji projít si 100 oblíbených knih 20. stol. na NY Times:
http://lavice.unas.cz/zajimavosti.php?z=248

Já jsem si jich vybrala několik, které by se mi mohly líbit a McCullers nezklamala.

4 02.10.2011

„Cesta ke štěstí nevede vždycky po dálnici..."

3 25.09.2011

Pozn.:

Při proslovu u příležitosti převzetí Nobelovy ceny za literaturu v roce 1962 John Steinbeck prohlásil za poslání spisovatele "vystavovat naše žalostná selhání a lidské chyby, vytahovat na světlo naše temné a nebezpečné sny za účelem zdokonalení," stejně jako oslavovat "velikost srdce a ducha - důstojnost, s jakou dokáže přijmout porážku, jeho odvahu, soucit a lásku." Přesně to je také smyslem příběhu Ethana Hawleye, bezskrupulózního podnikatele, který se snaží využít každou možnost ke svému prospěchu, aby si na konci své pouti uvědomil hodnoty, které mu dosud unikaly a nastavil zrcadlo svého života.

1 24.01.2011