Leprikon komentáře u knih

Není toho mnoho, co bych chtěla k tomuto románu říci. Rozhodně ne proto, že by mě nezaujala. Spíše právě naopak.
Počáteční pocity nebyly přitom nijak zvláštní. Jenže s přibývajícími stránky mi bylo jasné, že mě tato kniha řekne mnohem více, než jsem čekala. Na rozdíl od Kafky na pobřeží (která je i přesto mým favoritem) je totiž mnohem více reálnější a je mnohem snazší se hlavním hrdinou, jeho životem, pocity a myšlenkami ztotožnit.
Protože to, o čem Hadžim píše, prožila ve svém životě většina z nás. Nijak zvláštní životní příběh, v němž se střídají pocity štěstí i prázdnoty. V postavě Šimamoto jsem nespatřovala ani tak reálnou postavu, jak spíše neustále hledání něčeho nového, zvláštního, ztraceného, něčeho, co by v nás vyplnilo ten pocit prázdna. A nakonec často zjistíme, že to, co tak usilovně hledáme celý život, vlastně už dávno máme.
Stačilo by mnohem méně sebelítosti, hledání chyb v sobě samých a podívat se na život takový, jaký skutečně je.

Po celkem náročném čtení čtyř dílů Duny jsem potřebovala rychlou změnu v podobě lehkého čtení, při kterém si moje napnuté mozkové buňky odpočinou. A Fulhgum tento účet splnil na jedničku. Tím ale vůbec nechci naznačit, že by šlo o hloupé tlachání o ničem. Jistě nešlo o žádné filozofické přemítání (hurá), ale prostě o krátké životní příběhy, o které se s námi autor chtěl prostě podělit.

Vzpomínky a povídání o životě, jeho drobných radostí i starostí, které vás sice nepřenese do nebeských výšin, ale rozhodně neurazí. Naopak. Jemný humor, pozitivní pohled na svět i lidi kolem nás, místy lehce naivní pohled potěší a po přečtení vám prostě zůstane úsměv na rtech a dobrá nálada…

Je hezké vědět, že kolem nás nepřevládá jen negativní nálada a pohled “všechno stojí za h***o”, a že ve všem, co kolem nás děje, vždy najdeme něco hezkého, příjemného, veselého, co u nás vyvolá byť jen náznak úsměvu. Pokud samozřejmě chceme. To je pro mne hlavní přínos této knížečky. Na jejím konci se rozhlednete a prostě si řeknete, život je stejně fajn.

Napsat pokračování k takovému dílu, jakou je Duna, nemohlo být snadné. Mě osobně v tomto díle chybí děj a větší napětí. Mnohem více se autor věnuje jednotlivým postavám a jejich vnitřnímu vývoji. I odkazy reálné společnosti a úvahy o fungování vesmíru potažmo lidstva jsou zde mnohem výraznější a tím je celá kniha někdy hůře pochopitelná. Ale předpokládám, že po přečtení celé té ságy mi to dá všechno mnohem větší smysl.

3 07.10.2012

Když jsem se vrhla na Dunu, věděla jsem, že těch dílů je více, ale tak nějak jsem si myslela, že si přečtu jindy a dám si na čas od sci-fi oraz. Ale situace se po přečtení prvního dílu změnila a mě je jasné, že "oraz" bude muset počkat.

Duna je výjimečné sci-fi, chvílemi náročnější čtení a zpočátku jsem se potýkala s horší orientací mezi všemi těmi postavami, skupinami a rody, které se mezi perou o moc a každou chvíli proti sobě kují pikle. Stačilo ale několik prvních stran a do příběhu jsem se rychle vžila. Na rozdíl od jiných sci-fi románů nenarazíme v Duně na jiné tvory nebo stroje. Naopak zde hlavní roli hraje neovladatelná příroda na planetě Arrakis, s níž nemá smysl bojovat, ale naopak je důležité se s ní naučit žít.

Psychologie všech hlavních postav je výborně propracovaná. Dost se líbily jejich vnitřní myšlenkové pochody. To vše z nich dělá skutečné postavy. Duna je promyšlena do nejmenších detailů, příběh má hlavu a patu. Náboženství, filozofie, mýty, společnost a politika. Vše spolu souvisí, vše do sebe zapadá. Nejedná se o klasické sci-fi čtení, ale kdo si potrpí na silný příběh a detaily, tak si určitě přijde na své. Stejně jako já.

4 03.10.2012

Z posledního dílu Ságy o Zaklínači mám poněkud smíšené pocity. Některé části mě uchvátily, některé vůbec. Nechybí tam napětí, politika i filozofické úvahy, magie, vzrušující bitevní scény, silné emoce i vtip (Sapkowskiho humor jsem na tom stejně měla nejraději). Ano, vše do sebe zapadlo a dočkala jsem se odpovědí na všechny otázky, a nechybělo ani pár překvapujících zvratů. Ale přesto mám velmi vtíravý pocit, že závěr byl velmi rychle utnutý a dle mého si zasloužil ještě pár stran.

3 17.09.2012

Klasický námět, kdy děsivá katastrofa ukončí život na zemi, tak jak jej známe, a jen malá skupina lidí díky náhodě přežije a začínají zcela od začátku. Malevil mě podobně jako McCarthyho Cesta vtáhl dovnitř děje a přiměl mě celou tu zkázu a nové začátky prožívat společně s Emanuelem a ostatními přeživšími. Někdy jsem s jejich rozhodnutími a činy ztotožňovala více, někdy méně. Občas jsem se přistihla i v zamyšlení, jak se bych v té či oné situaci chovala já. Merle se především zabývá samotnými lidmi, skvělé vystihl jejich charaktery, postoje a názory, které se náhle a někdy i trochu násilně museli přizpůsobit nově nastalé situaci. Otázky nového uspořádání společnosti, životních hodnot, morálky, mezilidské vztahy...
Jedině, co mi lehce vadilo, byla některé zbytečně dlouhé popisné pasáže, a příliš mnoho času věnovaného otázce náboženství, kdy jsem si občas připadala jako ve středověku. Ale celkově to bylo skvělé a přemýšlivé čtení, které si dle mého zaslouží čtyři hvězdy...

5 15.08.2012

áska, nevěra, sex, náhoda, oddanost, ideály, soucit, zrada, pravda, lež, zloba, nenávist, přetvářka, kýč, nahota, bůh, víra, politika, komunismus, prázdnota, život i smrt... Úžasný a jedinečný román o životě a všem, co s ním souvisí , v němž každý najde kus sebe sama. Pobavila mne, rozesmála i přiměla k zamýšlení...

"Čím je břemeno těžší, tím je náš život blíž zemi, tím je skutečnější a pravdivější. naproti tomu absolutní nepřítomnost břemen způsobuje, že se člověk stává lehčí než vzduch, vzlétá do výše, vzdaluje se zemi, pozemskému bytí...!

6 25.07.2012

Po dlouhých letech jsem se vrhla na detektivku. Volba padla na Nemesis a byla jsem upřímně nadšená. Je to víceméně to, co očekávám od správné detektivky. Hrdina, který se nechová jako Mirek Dušín, ale má své zápory. V tomto případě problémy s alkoholem, které se zdá ale vlivem událostí a překonává. Události k řešení je tam více než dost, komplikovaná zápletka, momenty překvapení, nechybí napětí ani překvapivé rozuzlení případu, který se v polovině knihy zdá být již vyřešen. Pro někoho možná překombinovaná záležitost, mě to ale drželo neustále ve střehu a očekávání, jak se vše nakonec vyvine. Netvrdím, že se jedná o nejlepší detektivku, co jsem četla, ale rozhodně jsem ji přečetla jedním dechem a bavila mě.

2 23.07.2012

Vždy, pokud slyším ze všech stran, že něco musím vidět, slyšet, přečíst, mám tendenci se tomu spíše vyhýbat. Tak tomu bylo i s Murakamim. Nakonec jsem se rozhodla, že si alespoň jednu knihu přečtu, abych věděla, čemu se to vlastně vyhýbám. Výběr padl na Norské dřevo, aniž bych tušila, že je to jeho nejvíce známé dílo. Norské dřevo je opravdu krásně napsaná kniha, která vás vtáhne a pohltí až do chvíle, dokud nejste na posledním řádku a dokonce ještě potom.

11 23.07.2012

Sníh je mým první kyberpunkovým románem. Nemohu tedy úplně posoudit, zda je dobrý nebo špatný. Za sebe říkám, že si rozhodně ještě nějaký přečtu, protože mě Sníh bavil, a proto bych chtěla porovnat s nějakým dalším dílem. Kniha má určitě spád, neustále se něco děje, čtenář se nenudí. Chvílemi jsem měla problém se v ději vyznat a někdy jsem se musela vrátit, abych se opět zorientovala. Ale aspoň mě to stále drželo ve střehu a neusínala jsem přitom. Nejoblíbenější knihou se pro mě Sníh sice nestane, ale užila jsem si jej. Jediné, co mě zarazilo, je závěr, který mi přijde dost odfláknutý. Nevadí mi nejasné a otevřené konce, ale v tomto případě mi to přišlo, jako když to autora přestalo bavit a prostě odložil pero.

1 22.07.2012

Možnost ostrova jsem si přečetla na základě jeho poslední knihy Mapa a území. Nečekala jsem, že mě Houellebecq zaujme, ale stalo se. Jeho provokativní styl psaní, kdy si nebere servítky v podstatě s ničím, se mi líbil. Možná i proto, že jsem se s ním v mnoha věcech shodovala. Možnost ostrova je poněkud více depresivním pohledem na stárnutí a kde se na staří dívá hlavní hrdina (autor) tak, že je stáří konečnou stanicí bez jakékoliv naděje zažít něco nového nebo dokonce pěkného...

7 20.07.2012

Kultovní záležitost mezi knihami, kterou si prostě nesmíte nechat ujít. Kmotra jsem četla několikrát a pokaždé mě naprosto uchvátí. Mario Puzo je skvělým vypravěčem. Precizně popsané mafiánské prostředí a organizovaný zločin, komplikované vztahy mezi členy rodiny dona Corleona, které jsou neustále narušovány světem zločinu a zároveň stmelovány společným bojem proti konkurenčním rodinám... Svět, o kterém si s chutí přečtete, ale v němž jste nikdy nechtěli žít...
Filmové zpracování Kmotra je jednou z mála výjimek, kdy film nezaostává za knihou. Velmi doporučuji shlédnout všechny tři díly najednou. Je to sice vzhledem k délce všech dílů náročně, ale zážitek je to výjimečný.

1 20.07.2012

Pro mě briliantní příběh se vším, co mám na Irvingovi ráda. Vtipné až absurdní historky (odpalování hovínek lacrosovou pálkou,...), nadhled, sarkasmus, zároveň však realistický pohled na život, v němž má každý právo na druhou šanci...

3 20.07.2012

Neřádím se mezi fandy žádného žánru a právě naopak s chutí mezi různými literárním žánry přebíhám a střídám. K Wyndhamově knize Den Trifidů jsem se dostala na doporučení, že bych si takovou klasiku neměla nechat ujít. Nenechala jsem a rozhodně nelituji. Přečetla jsem ji jedním dechem a to díky tomu, že se jedná o poměrně tenkou knížku (k mému překvapení). Mnohem s menším nadšením jsem sledovala filmové zpracování, protože jde o neskutečný brak.

Možná jsem nebyla na druhý díl zábavné trilogie v pěti dílech nejlépe naladěná a proto mi přijde o něco horší než jednička. Ale jen malinko, i tak je tam furt dost pasáží, u kterých jsem se pořádně zasmála. A závěr, když se vrátí Arthur s Fordem, na zemi, a zjistí, kdo jsou našimi předky, mi v podstatě nepřijde až tak nereálný :))

17.07.2012