laepus komentáře u knih

Musím naplno. Už jen z důvodu samotného obsahu knihy. Z důvodu morálního hlediska, kdy si my tady na západě ukájíme svědomí podporou všech možných charitativních sdružení, pořádání rockových velekoncertů, sbírání plastových víček atp. a pak si sami namluvíme, že vlastně víc udělat nemůžeme; že to stačí. Hovno! To je právě to, co odlišuje Mosad od ostatních zpravodajských služeb - ta ochota riskovat obrovské finanční i lidské náklady na záchranu často byť jen jediného lidského (židovského) života. A další klišé - ty nejzajímavější příběhy píše život sám. Málokterá kniha toto rčení naplňuje vrchovatěji než právě tato.
A co se týká literární stránky knihy - jen úplně pár prvních stránek se čtenář začítá do knihy, pak už to jede - chvíli je to cestopis, chvíli průvodce, chvíli historický konkurs, chvíli špionážní román, chvíli thriller, chvíli dojemný příběh. A navíc neustále vše překryto dostatečným nadhledem s lehkým vtipem, se kterým autor, přímý účastník súdánských operací, vše popisuje.
Co mě ale dostalo úplně nejvíc (lehoučký spoilerek!) byla poslední kapitola popisující strádání etiopských Židů po návratu do Izraele. Jakoby už kurva nestačilo to, co zažili v Africe. Líbí se mi, že autor se nebojí střílet i do vlastních řad.

7 25.10.2020

Za mě absolutní spokojenost, na přímo nadšení. 350 stránek přečtených za den... to už se mi dlouho nepovedlo (bohudíky za ten lockdown). Děj úžasně odsýpá, rozhodně i díky brownovskému členění, kdy kapitola končí vždy v tom nejnapínavějším zlomovém momentu a vy prostě musíte číst dál. Nic není zbytečně překombinované, prolíná se zde několik dějových linek a vyšetřování, které jsou na konci smysluplně rozpleteny a vysvětleny - a já se orientoval! K tomu přidat i trochu filozofičtější a alarmující přesah k současnosti, nějakou tu historickou narážku. Celá ta historie a postavy jsou trochu pozměněny, ale jen kvůli funkčnosti příběhu - a ten opravdu funguje a drží pohromadě. Nebylo tam nic, co by svou nelogičností, náhodností či přitažeností za vlasy nějak bilo do očí. Skutečně, těžko se mi hledají negativa - kniha se přesně trefila do mého vkusu a nálady, s radostí hodnotím maximálním počtem a už se těším na další Vavrečkovu knihu.

7 22.10.2020

Bez debat nejbrakovější brak, jaký jsem kdy četl :) v dobrém i ve špatném, vždyť dávám čtyři hvězdy, tak to přece nemohla být úplná pitomost. No vlastně byla to úplná pitomost. Vlhký sen všech latentních nácků, kteří se maskují za milovníky a znalce druhé světové - je tu pro ně vše - náckové (a jejich vláda nad světem), mučení, mutanti, krásné ženské, občas sex, atomové zbraně, přestřelky... Když se to dobře namíchá, proč ne? Je fajn, že se autor snaží napasovat alternativní historii na historii skutečnou a přichází se zajímavým (nikoli novátorským) názorem, že dějinám uniknout nelze. Dějiny si svou cestu vždy najdou. Někdy k tomu lidstvo dospěje dřív (kvůli nějaké katalyzátorské dominantní osobnosti), jindy k tomu dojde postupně a později, ale dojde k tomu. Jen jsem přece jen čekal trochu propracovanější zápletku knihy, která díky rozdělení na dvě odlišné části přece jen působí trochu nejednotně a chybí tomu nějaký silnější scelovací prvek.
Ale závěrem - pokud chcete totálně vypustit hlavu, jděte do toho :)

7 30.09.2020

Trošku jsem váhal mezi čtyřmi a pěti, ale díky famóznímu závěru se přikláním k těm pěti. Je až neuvěřitelné, jak velký byl Čapek vizionář a jak se snažil alespoň z pozice spisovatele varovat svět před nebezpečími, jež na něj číhají - nesváry mezi národy, přebujelá byrokracie a plané diplomatické tlachání, klasický nechumelismus typu "nás se to netýká, to je problém jiných" či varování před nekontrolovatelným technickým pokrokem. Až je zarážející, jak je to stále aktuální... A zároveň je to celé psáno s nadhledem, lehkým neustálým vtipem a přitom hloubka myšlenky se nikdy neztrácí.
"Soudruzi Mloci! Kapitalistický řád si našel svou poslední oběť. Když se už jeho tyranie počala definitivně tříštit o revoluční rozmach třídně uvědomělého proletariátu, zapřáhl zpuchřelý kapitalismus do svých služeb vás, Dělníci Moře, zotročil vás duševně svou buržoazní civilizací, podrobil vás svým třídním zákonům, zbavil vás veškeré svobody a učinil vše, aby vás mohl beztrestně a brutálně vykořisťovat..."
"Nato se i německý tisk počal horlivě obírat baltským Mlokem. Zvláštní váha se kladla na to, že právě vlivem německého prostředí se tento Mlok vyvinul v odlišný a vyšší rasový typus, nesporně nadřaděný všem jiným Salamandrům. S opovržením se psalo o degenerovaných Mlocích mediteránních, zakrnělých tělesně i mravně... Od Velemloka k německému Nadmloku, tak znělo okřídlené slovo té doby."
"Otázka zní: Je a byl vůbec kdy člověk schopen štěstí? Člověk jistě, jako každý živoucí tvor; ale lidstvo nikoliv. Celé neštěstí člověka je v tom, že byl nucen stát se lidstvem, nebo že se jím stal příliš pozdě, kdy už byl nenapravitelně diferencován v národy, rasy, víry, stavy a třídy, v bohaté a chudé, ve vzdělané a nevzdělané, v panující a porobené."
"Naučili se užívat strojů a čísel a ukázalo se, že to stačí, aby se stali pány svého světa. Vynechali z lidské civilizace všechno, co v ní bylo neúčelné, hravé, fantastické nebo starobylé; tím z ní vypustili, co v ní bylo lidského, a převzali jenom její holou praktickou, technickou a utilitární stránku. A tato žalostná karikatura lidské civilizace se má ohromně k světu."
"Prosím tě, jak by mně nebylo lidstva líto! Ale nejvíc mi ho bylo líto, když jsem viděl, jak se samo stůj co stůj hrne do té záhuby. Člověk by křičel, když se tak na to kouká. Řval by a zvedal obě ruce, jako by viděl vjíždět vlak na špatnou kolej. Teď už se to nedá zastavit. Mloci se budou množit dál, budou dál a dál drobit staré pevniny."

Jak jsem už psal - konec je naprosto fantastický, když se autor baví sám se sebou, jak by vlastně měl knihu ukončit. Nebudu samozřejmě spoilerovat, ale uvedu alespoň dva poslední řádky:
"A potom?"
- - - Dál už to nevím.

7 01.04.2020

No tak to je naprosto ultimátní záležitost. Raději jsem od toho nic nečekal (přece jen - absurdní drama - člověk neví, co na něj autor vpálí), ale dostal jsem všeho vrchovatě. Havel musel být pořádný bourák ve svém životě, žádný usmrkánek, který se bojí a je davovým hrdinou. Prostě pořádný synek z pořádné rodiny, který se s ničím nepáře.
Královsky jsem se u četby hry smál a pokud ji někde uvidím v repertoáru divadla, musím ji vidět. I když je jasné, že atmosféru roku 63 a sklepa Na zábradlí to mít nebude. Každopádně ale ta hra je životná pro všechny reálie, což dokládá i množství jejích realizací a překladů po celém světě.
Pokud bych se měl odvážit to k něčemu přirovnat, tak bych to viděl někde mezi Monty Pythony, filmem Brazil (to byl vlastně taky MP) a Velkovlakem - postavy si to dobře dávají, melou každá to svoje, přechytralé a přebyrokratizované kecy střídají suché hlášky a bizarní situace - Likvidační úřad a Zahajovačská služba jsou perfektní alegorie jakéhokoli úředního šimla. I dnes. Hlavně dnes. Bohužel stále dnes. Evidentně jsme nepoučitelní. Když ani Havlovy texty nás nevedou k poučení, co už by mělo?

bodrý zahajovač Ferda Plzák: "No nic - hlavně že se mi mezi váma podařilo vytvořit takovou přátelskou neoficiální atmosféru - jsem už prostě takový, že kam přijdu, tam je hned srandy kopec!" ... "V určitý fázi je skutečně hrozně důležitý, když si lidi tak nějak na rovinu řeknou, že jsou tak nějak lidi." ... "A von i ten likvidační úředník má právo na ten kus toho vopravdu nějak jako plnýho - rozumíte, plnýho - života! A von i von musí mít nějaký ty lidský vady - vony i vony k němu nějak jako patřej!" ... "Přidat, hoši, přidat! Víte, já nesnáším suchaři, jenž strkají hlavu do písek před takovými problémami, jako je například ten kus citovýho života!" ... "Každý, komu jde upřínně o naši společnou věc, by měl mít jeden až tři protichůdné názory - jak se hezky praví v usnesení dvaatřicáté zahajovačské konference."
No prostě idiot. Klasický ukecaný bodrý idiot, kterého už každý z nás musel minimálně jednou v životě potkat.
Tajemník: "Četl jsem nedávno Dvacet tisíc mil pod mořem" - Plzák: "A my dokážeme brzo číst ještě hlouběji pod mořem!"
Nádhera jazyka nenázoru: "Ano, také si myslím, že ne, i když si nemyslím, že ano." - to je jak kdybych viděl toho dementního Roznera od Okamurovců :) - takoví taky byli vždycky. A vždycky mívali nějakou funkci.
Ředitel: "Není to trochu formální norma?" - Tajemnice: "Naopak je to zcela normální forma."
Ředitel: "A zahájil by to pak zahajovačsky školeným likvidačním úředníkem školený likvidačně školený zahajovač, anebo likvidačně školeným zahajovačem školený zahajovačsky školený likvidační úředník?" - jak pak tohle překládali, to fakt nechápu :)
Pludek: "Boženo, cosi mi říká, že jsme právě ztratili syna. Ale cosi jiného k tomu dodává, že není na škodu, když naše snacha bude dcerou domovníka, cha cha." - Pludková: "Domovník je přece jen ta pracující třída." - Pludek: "Přímo sice ne, ale na každý pád toho o pracující třídě hodně ví."

Za mě absolutní spokojenost a už se těším na dalšího Havla!

7 29.03.2020

Zpočátku to bylo (omlouvám se) takové plané - popis první světové - no a co. Ale ve druhé polovině to nabralo pořádné grády, myšlenky už nebyly tak jednoduché a prvoplánové, ale šly opravdu na dřeň a utkvěly mi v paměti hlavně tři scény - souboj v zemi nikoho, zážitky z nemocnice a pak závěr s Katczou. Víc asi nechci dodávat já, nechám mluvit samotného Remarqua:
"Pro nikoho země neznamená tolik jako pro vojáka. Když se k ní tiskne, dlouze, prudce, když se do ní v smrtelné úzkosti z palby tiskne obličejem a údy, pak je země jeho jediným přítelem, jeho bratrem, jeho matkou; sténá svůj strach a své výkřiky do jejího mlčení a bezpečnosti - země je přijímá a propouští vojáka k novým deseti vteřinám běhu a života, znovu se ho chápe, a někdy navždycky."
"Z těch školních vědomostí už dohromady moc neznáme. Také ten krám k ničemu nebyl. Nikdo nás totiž ve škole nenaučil, jak si za deště a vichřice zapálit cigaretu, nikdo nám neřekl, jak rozdělat z mokrého dříví oheň - nebo že je nejlepší vrazit bodák do břicha, protože tam se nezaklesne mezi žebry, jak se to stává při bodnutí do hrudníku."
"Má pravdu. Už nejsme žádná mládež. Už nechceme svět brát útokem. Jsme lidé prchající. Prcháme před sebou samými. Před svým životem. Bylo nám osmnáct let a začali jsme milovat svět a život; a museli jsme na něj střílet. První granát, jenž dopadl, zasáhl naše srdce. Jsme odříznuti od činorodosti, od snažení, od pokroku. Už v to nevěříme; věříme ve válku."
"Pravda, bodák vůbec pozbyl trochu na významu. Toho času se místy šíří móda vyrážet na zteč jen s ručními granáty a s lopatkou. Nabroušená lopatka je zbraň lehčí a mnohostrannější; člověk ji může nejen vrazit pod bradu, ale především jí může udeřit, a to vydá; obzvlášť tehdy, když se člověk strefí šikmo mezi krk a rameno. V takovém případě toho druhého snadno rozpoltíš až k hrudi. Když do něho vrazíš bodák, čepel v něm často uvízne. To znamená, že musíš tomu druhému šlápnout na břicho a škubnout puškou zpátky. Zatím ovšem můžeš snadno sám něco slíznout. A kromě toho se čepel bodáku při vyprošťování občas zlomí."
"Vidím jednoho z nich, jak se zvednutým obličejem padá do ostnatého drátu. Tělo se hroutí, ruce zůstávají viset, jako by se chtěl modlit. Pak tělo úplně odpadá a v drátech visí jenom ustřelené ruce s pahýly paží."
"Dělostřelectvo přenáší palbu o sto metrů dál a my vyrážíme. Vedle mne běží nějaký svobodník. Cosi mu utrhlo hlavu, ale běží ještě pár kroků, ačkoliv mu z krku tryská krev jako fontána."
"Ztratili jsme jeden pro druhého všechen cit, sotva se navzájem už poznáváme, když se něčí obraz dostane do zorného pole našich naštvaných očí. Jsme bezcitní mrtví, jimž nějaký trik, nějaké nebezpečné kouzlo ještě ponechalo schopnost utíkat a zabíjet."
"Jsme opuštěni jak děti a zkušení jako staří lidé, jsme suroví a smutní a povrchní - myslím, že jsme ztraceni."
"Vidíme žít lidi, kterým chybí kus lebky; vidíme běžet voják, kterým něco urvalo obě nohy: klopýtají na bortících se pahýlech k nejbližší jámě; nějaký svobodník se plazí dva kilometry po rukou a vleče za sebou roztříštěná kolena; jiný jde na obvaziště, drží se za břicho, ale vyhřezlá střeva mu visí přes ruce; vidíme lidi bez úst, bez dolní čelisti, bez tváře; nalézáme jednoho, který po dvě hodiny tiskl v zubech tepnu paže, aby nevykrvácel, slunce vychází, noc přichází, granáty hvízdají, život je u konce."
"Pouhý rozkaz udělal z těchto tichých postav naše nepřátele; pouhý rozkaz by je mohl změnit v naše přátele."
"Rázem se ve mně zvedá vlna nesmírného tepla. Těch několik zašeptaných slov, ty hlasy, ty kroky v zákopu za mnou mě rázem vysvobozují z hrozné osamělosti strachu o život, jemuž jsme málem propadl. Jsou víc než můj život, ty hlasy, jsou víc než mateřská něha a strach, jsou to nejsilnější, co vůbec existuje, jsou nejmocnější záštitou: jsou to hlasy mých kamarádů."
"Ten mrtvý mohl jistě žít ještě třicet let, kdybych si byl lépe vštípil do paměti cestu zpátky. Kdyby byl běžel o dva metry více doleva, mohl teď sedět tam naproti v zákopu a psát své ženě další dopis."
"Kamaráde, já jsem tě nechtěl zabít. Kdybys sem skočil ještě jednou, neudělal bych to, kdybys i ty byl rozumný. Ale předtím jsi pro mě byl jen myšlenkou, kombinací, která žila v mém mozku a vyvolala předsevzetí - tu kombinaci jsem zabil. Teprve teď vidím, že jsi člověk jako já. Myslel jsem na tvé ruční granáty, na tvůj bodák, na tvé zbraně - nyní vidím tvou ženu a tvou tvá a to, co máme společné. Odpusť mi, kamaráde. Vidím to vždycky příliš pozdě. Proč nám neříkají znova a znova, že vy jste stejní ubožáci jako my, že se vaše matky trápí stejně jako naše a že vy i my máme stejný strach před smrtí, že stejné je umírání vaše i naše, stejná že je bolest. Odpusť mi, kamaráde, jak jsi mohl být mým nepřítelem? Kdybychom zahodili zbraně a stejnokroje, mohl bys být mým bratrem právě tak jako Katcza a Albert. Vezmi si o de mne dvacet let, kamaráde, a vstaň, vezmi si víc, neboť už nevím, co si s nimi počít."
"Jak nesmyslné je všechno, co kdy bylo napsáno, vykonáno, nač myslitelné kdy přišli, je-li něco takového možné! Všechno musí být vylhané a nicotné, nedokázala-li kultura tolika tisíciletí zabránit ani tomuto prolévání veletoků krve, znemožnit existenci statisíců těchto žalářů muk. Teprve nemocnice ukazuje, co je válka."

7 24.03.2020

Rozhodně lepší než minulá Arménie a Gruzie (už tady není tolik laciných prvoplánových ezosraček zacílených na mladé dívky roztoužené po dobrodružství, cestování, poznávání a nevázání se bla bla bla), ale stále to nepřekonává druhý tibetsko-čínský díl - ten byl naprosto nepřekonatelný. Vtipů je tady dostatek (pravda, sneslo by to ještě víc) a k tomu ta úžasná grafická stránka knihy od Tomski a Polanski - nádherná knížka na pohled - jedna z nejkrásnějších, co jsem kdy četl - až se mi chce říct, že jsem se během textu vždy jen těšil, až na mě zase vykoukne nová ilustrace. Ale závěrem - autor trochu ubral z "velkých myšlenek" a vrátil se zpět na zem. To oceňuji a hodnotím zaslouženými čtyřmi.

7 12.12.2019

Prostě musím naplno. Jedinou vadou na kráse je ne příliš (vlastně totálně okopírovaná) originální zasazení děje - do školy čar a kouzel... Že by už to tady někde bylo? Matně si vzpomínám na nějakých sedm bichlí o téhle škole... Ale tím výtky víceméně končí - autor je jazykově vyzrálý, dokáže vyšperkovat každou větu a rozlišit i jazykově spoustu charakterů. Největším plusem ale zůstává pochopitelně ta znalost reálného prostředí školství, vyhlášek, nařízení, zákonů, doporučení, vyšetření, pokynů, řádů bla bla bla. Souboje papírů jsou úžasné a já pohybuje se ve škol se u nich náležitě bavil.

7 22.09.2019

Nemůžu výš než za tři. Je mi líto. Očekávání byla zřejmě veliká a zůstala nenaplněná, což pochopitelně nemusí nutně být problémem knihy, ale mým. Autor je nesporným znalcem Ruska a ví toho opravdu hodně, stejně tak i konexe má určitě značné, ale... trochu spoiler... zřejmě i na něj ale lehce zapůsobil stockholmský syndrom, protože čím jde kniha dál a dál (na začátku to ještě jde), tak z toho na mě šel neodbytný pocit, že vlastně Putin ani za nic nemůže, že to jen jeho okolí vše dělá bez jeho vědomí jen proto, aby se mu bohatýři zalíbili. S tím se zkrátka nemůžu ztotožnit, i když je jasné, že na tom bude dost pravdy. Už to ale není doplněno konstatováním, že právě to je Putinův největší “zločin” - stvoření společnosti, kde pro některé zkrátka neplatí vůbec žádná pravidla a mohou si dělat, co chtějí. V kontrastu s tím opravdu vyniká Satterova kniha Čím měně víte, tím lépe spíte, která se se současným Ruskem vůbec nepáře. A když pak Galeotti píše, že v Rusku si novináři de facto mohou psát, co chtějí, a funguje tam občanská společnost, to už jde člověk do kolen a padá nutně i ta čtvrtá hvězda. Každopádně - je to výborná kniha, jen zkrátka úplně nesouzní s mým názorem.

7 06.09.2019

Nemůžu výš než tři, prostě to nejde. Je to pořádná orientální krávovina - emoce, sny, představy, fantazie, touhy, vzpomínky... Jestli za tohle byla nad autorem vyhlášena fatwa, tak to nevypovídá něco ani tak o něm, jako spíš o těch, kteří ho za tuhle knihu chtěli zabít. Proč? Za jednu asi třicetistránkovou kapitolu, kde si lehce udělá legraci z Mohameda tím, že ho nazve Mahounem a ironicky vykreslí jeho působení? To je smutný pohled na náboženství, které není schopné ne smíchu (to by bylo silné slovo), ale aspoň lehkého nadhledu samo nad sebou. Ostatně náboženský fanatismus se knihou prolíná pořád - nejen ten islámský, ale také hinduistický či náckovský (dobře, ten není náboženský). Další nezpochybnitelnou rovinou pak zůstává rozdíl mezi kulturami a hlavně postoj jednotlivce, jestli vlastně je vůbec možné se ze svého rodného prostředí zcela vyvázat.
Tento odstavec je SPOILER. Co říct k ději? Dva týpci přežijí leteckou nehodu, rozejdou se ve zlém, oba se promění v nadpřirozenou bytost (jeden v kozla, druhý v anděla), aby je to za pár týdnů přešlo a zase se zpět vrátili do Indie, kde jeden z nich spáchá sebevraždu. To je motiv na stostránkovou novelu a ne pětisetstránkový román.
Vynikající je první kapitola o pádu letadla, která mě fakt nažhavila, pak se objasní charakter a osobní historie hlavních dvou postav, aby asi ve třetině se kniha stala nečitelnou (přichází tisíc nových postav a snových vizí). Když pak sny skončí, lehce se křivka zvedá a napínavě vrcholí události v Anglii. Pak přichází (k předchozímu i následujícímu ději nijak nepatřící!) ona kapitola o Mahounovi - přiznávám, autor musel mít odvahu, takhle si s muslimy zašpásovat. Pak opět plno snů a nesrozumitelností. A nakonec finále v Indii, kdy poslední kapitola je opět vynikající. Takže asi jako profil etapy na Tour de France - jeden vrchol na začátku, menší uprostřed a závěrečné nádherné stoupání na Tourmalet v závěru :)
Jsem ale rád, že jsem tuhle knihu přečetl: 1. jsem pořád schopen zvládnout tak tlustou bichli, 2. potvrdilo se, že často další osud knihy může stonásobně překonat její samotný obsah.

7 25.07.2018

Všeříkající, ovšemvypovídající, zcelavyčerpávající. Pokud by náhodou měl někdo pocit, že pro Čechy jsou ti největší nepřátelé vždy za hranicemi (Habsburk, Němec, Rus, Brusel...), tak tady dostane jeho přesvědčení asi pořádnou ránu. Líbí se mi, že události jsou popisovány naprosto suše, bez emocí, bez nějakých zbytečně zavádějících hodnotících adjektiv. Prostě, tady máš vesnici a to se tady stalo, nalož s tím, jak chceš. Stejně tak se mi líbí, že to není vyloženě protičeská kniha, to v žádném případě - je zde násilí páchané Čechy, ale i slavnou Rudou armádou. Je zde rozlišováné, zda oběti této vlny násilí byli vojáci, esesáci, vervolfové, kolaboranti či obyčejní civilisti - a nejsmutnější na tom je, že nejpočetnější je právě ta poslední skupina. Ty děti, které často neměly ani jeden rok byly dozajista provinilými nácky... Závěrem - v devítce v dějepisu jsem se (i díky této knize) rozhodl letos Odsunu Němců věnovat dost podrobně - více než dva měsíce jen pro toto téma, protože je jen na nás (nejen na učitelích), jak ke své historii přistoupíme. Jestli si ji i nadále budeme lakovat narůžovo a dál a dál budeme podléhat estébáckým populistům, okamurovským fašistům či nepoučitelným bolševikům.

7 22.04.2018

Je to klasický Backman, ve kterém převažují jeho klady nad zápory, přesto zkrátka nemůžu až na plný počet pěti hvězd. Proč? První půlka je dost roztahaná a o dost slabší než ta druhá. Pocit napětí tady jakoby navozoval jen tím, že nám doslova řekne, že se stane něco strašného, a to několikrát. Nejsem čtenář blbec, aby ke mně musel autor přímo promlouvat a vnadit mě na něco dopředu. To mě má snad navnadit samotným dějem, ne?! Stejně se tu setkáme s klasickým backmanovským spektrem postav - hejskové, imigranti, homosexuálové... Opravdu jich je v tom Švédsku tolik, že musí být i v příběhu z prťavé vesnice? Mnohokrát se taky opakuje a popisuje některé vlastnosti postav několikrát úplně stejně, jako bych asi zapomněl, že před pár desítkami stran už jsem se to stejně dozvěděl... Ale jak jsem uvedl - asi před polovinou se to zlomí a tyhle neduhy odezní a čteme drama se vším všudy - postavy už známe dobře a orientujeme se i v jejich větším než malém množství. Žádná z postav jakoby nedominovala příběhu, ale autor se poctivě věnuje všem stejnou měrou - až to vypadá, že si v téhle knize vyplácal nápady, které by mnoha jiným spisovatelům stačily na pět románů. Jak uvádí i další uživatelé, nečekejte takovou dávku humoru (a v druhé polovině už vůbec ne) jako v Ovem nebo Babičce, tady vládne stísněnost a bezmocnost. Nikdy jsem hokej moc nemusel, ale jestli je to, co se tu o hokejovém prostředí dovídám, jen z poloviny pravda, tak jsem si jen potvrdil, že všichni, kdo mají co společného s tímto "sportem", jsou naprostí magoři - až to často působí jako sonda do vymazanosti lidských charakterů - jedna diagnóza vedle druhé. Tohle by se samozřejmě nemuselo jevit jako zápor knihy, přesto to drobné minus je - autor skoro (až na asi tři výjimky) nám tak ani nedává možnost najít si nějakou příjemnou postavu, které chceme fandit a se kterou se chceme ztotožnit. Ale abych nekončil jen negativně - druhou polovinu jsem napětím slupnul jedním dechem, dokonce jsem se občas neudržel a listoval jsem dopředu, abych se uklidnil, jestli to dopře dopadne. Navíc Backman je absolutním mistrem ve vykreslení charakteru ženských postav, což už se ukázalo u předchozích knih (Babiča, Britt-Marie aj.) - v téhle knize je jich více než plno - Mira, Maya, Ramona, Fatima... (klasická švédská jména, že?). Je to výborná knížka, jen se prokousat první stovkou stran a pak je to jízda.

7 26.12.2017

Konečně pochopil, že nejzásadnější postavou českých dějin není Hus, ale Zmikund. Se stim smiř!

7 24.11.2016

Přímé pokračování knihy minulé. Ve stejném duchu, mnohdy ještě depresivnější, zvláště informace o USA příliš nepotěší, když už je jasné, že si Evropa sama kope svůj hrob. Otevřené, jasné, srozumitelné sdělení a pobídka k poslední šanci otevřít oči. Navíc Kurasův styl je tak krásně ironický, že těch pět nedávám za obsah, ale právě za to, jak zajímavě ho dokáže zpracovat.

7 08.10.2016

Kouzelná pohádka na začátek. Nic velkolepého, nic trapně puberťáckého. Četl jsem ji kdysi na výšce v rámci seminární práce o kýči - a musel jsem pak přehodnotit svůj předsudkůplný názor - kniha není podbízivá, nic není přehnaného a laciného, má to svou hloubku i tragédii - opravdu idéalní četba pro mladé i staré čtenáře.

7 05.10.2016

Úžasné čtení - jak samotné téma, tak i jeho zpracování. Na téhle knize by se mělo vyučovat psaní thrillerů. Ačkoli je Šakal bezcitný a chladnokrevný vrah, přál jsem si, ať se mu to povede a de Gaulla sejme. Ale jakmile děj přeskočil ke komisaři Lebelovi (asi nejsympatičtějšímu policajtovi na světě), přál jsem úspěch i jemu. A i když člověk ví, jak to dopadne, posledních 100 stran prostě hltá a hltá a hltá, jen aby se to konečně rozřešilo v úžasném finále. Moje první forsythovka a určitě ne poslední.

7 04.10.2016

U každého Poirota mám prostě rád ten pocit, když jej čtu (někdy už poněkolikáté), že vím, od začátku, kdo to udělal a už se jen soustředím na ty drobné dva nebo tři detaily, které Agatha na těch 250 stránkách vytrousila, aby pak na nich na závěr mohla vystavět celý epický závěr, kdy si Hercule každého nejdřív podá a pořádně vydusí, aby až pak řekl, kdo to vlastně byl. Vlastně celá Agatha a Poirot zvlášť je de facto science-fiction, protože představa, že takhle skutečně vypadá jakékoli vyšetřování, je tak vzdálená jakékoli reálné představě, že to snad ani víc nejde. Ale mě to neskutečně baví. Je to prostě klasika všech klasik.

6 13.08.2022

Je to pořádná slátanina s asi milionem popkulturních odkazů nejen na historické osobnosti či události, ale i na umělecká díla či komiksy. Je pochopitelné, že když se tak míchá skutečná historie s tou alternativní, tak na konci to bývá vždycky trochu násilné, aby to celé nějak sedělo do jednoho rámce a dávalo to smysl, to je asi jediná nezbytná drobnost i u této knížky. Ale čekal jsem to ještě horší nebo nesrozumitelnější, nakonec to dopadlo docela pochopitelně. Napsáno to bylo rozhodně napínavě, fakt jsem se od knihy nemohl místy odtrhnout a přál jsem přemyslovskému Trojkrálovství úspěch proti všem protivenstvím, která se na něj hrnula. Kdo má rád tento žánr a chce se pobavit, vřele doporučuji. Kdo čeká něco vážného a filozofického, rychle od toho pryč.

6 04.07.2022

První polovina je totální slabota, do které jsem se prostě nedokázal začíst a byl jsem hodně zklamaný a jen jsem doufal, že se to spraví. Naštěstí se to spravilo. Ve druhé polovině se začalo něco dít, začalo to trochu odsýpat a dokonce došlo i na vesmírnou bitvu. Sice pak má kniha asi tři konce, ale to už je drobnost. Každý tam má své místo a je jasné, že právě konec je tím, proč to Arthur C. Clarke psal. Nebojte, neřeknu ho těm, kdo to nečetli.
Na to, že je to kniha z roku 1955 je to naprosto fantastické a v mnohém neuvěřitelně pravdivé. Na druhou stranu to autora trochu svazuje v tom, že musí snad úplně všechno čtenáři vědecky vysvětlit, což právě zejména v té první půlce dost brzdilo tu dějovou linku. Určitě by si tohle dílko zasloužilo nějaký moderní literární (či filmový) remake.

6 23.02.2021

Na pět určitě nepůjdu, ale ty čtyři to se dá. Zpočátku to ani na ně nevypadalo, ale druhá polovina knihy (od Crassovy smrti, kdy do sebe začnou pořádně řezat Caesar s Pompeiem a pak hlavně po Caesarově smrti je to zvrat na zvrat) je mnohem lepší a pak už se to čte jedním dechem. Nicméně nemůžu se až tak ztotožnit s autorovým pojetím hlavní postavy, kterou zobrazuje až příliš kladně a činy, jež u jiných krutě odsuzuje (zejména přelétavost z jednoho tábora k druhému a pak třeba i ke třetímu), u něj obhajuje s tím, že u něj to byla politická (a někdy i životní) nutnost, zatímco všichni ostatní to vždy dělali jen pro vlastní zisk a moc. Občas z toho Cicero vystupuju jako klasický právník, který se všemu vyhne, všechno okecá, s každým se domluví, vše obhájí, ale i na něj jednou dojde...
Na druhou stranu, v porovnání se všemi megalomany (Crassus), gaunery (Clodius), narcisy (Pompeius), masovými vrahy (Caesar), intrikány (Antonius) a totálními vychcanci (Octavianus) z toho přece jen ten Cicero vždy vychází mnohonásobně lépe. Opravdu to bylo takové to poslední tlukoucí srdce římské republiky - ale v konkurenci výše uvedených byl jeho boj předurčen k neúspěchu.
Rozhodně si dovolím jeden citát, který jsem si musel poznačit a který se autorovi velice povedl, jelikož popisuje veškerá impéria, která z dějin známe: "Kdykoli se něco zdá na vrcholu, můžete si být jisti, že proces destrukce už započal."