LadyCharlene komentáře u knih

Vhodné na kraťoučké zabití času. Něco mě pobavilo, ale většinou to bylo až moc nadnesené, že mi to ani vtipné nepřišlo. Chvilku jsem si říkala, jak to vlastně autor myslel, jestli tohle má být opravdu vtip. Má to pro mě stejnou hodnotu jako meme na netu, a to jsem viděla i povedenější.

3 16.01.2021

První pocity po přečtení knihy? Facka, jako probuzení z šíleného ale krásného snu, jako kocovina po pořádně povedeném večírku. A to jsem ke knize byla velmi skeptická, do půlky knihy mi nebyla sympatická ani jedna postava, charaktery mi přišly ploché a každý člen kapely dokonale plnil svou "předepsanou roli"... Billy - alfasamec, šéf, napravený feťák a ku***ník, Graham - jeho malý bratříček, spokojený kytarista a chladná hlava, Eddie - nedoceněný doprovodný kytarista, který Billymu vzdoruje za každých okolností, Warren a Pete ani nikoho nezajímají a "lákadlo na chlapy" Karen - emancipovaná klávesačka, schovávající city pod drsnou slupkou rockerky, Camilla - holka/manželka kapelníka, ta hodná, ta jemná, ta starostlivá, ta věrná, ta dokonalá, a tak strašně otravná... a nakonec okouzlující Daisy - bohatá znuděná holčička, která se chce ukázat a provokovat za každou cenu... No, minimálně v Daisy jsem se spletla. Na konci knihy nám svoje nitro ukáže, otevře se a člověk nemůže její zranitelnost ignorovat. Na posledních stránkách jsme se o svou bolest podělily, její slzy byly moje, její zoufalost jsem cítila hluboko pod kůží. Stejně tak jsem se sžila s Karen. Eddieho rozzuřené výlevy mě bavily.
Dokud jsem se nedostala k třetině knihy, říkala jsem si, proč čtu o fiktivní kapele, v podstatě by se na příběh The Six mohl nabalit příběh každé druhé kapely, tak moc schématické, ale v půlce mě jejich příběh začal bavit. Něco jsem dokonce nepředvídala a četla se zatajeným dechem. Mrzí mě, že ačkoliv nám i Daisy bylo stále opakováno, že byla pouhopouhou fanynkou, prostředí groupies jsme jen tak potkali a odešli dřív, než jsme si ho mohli užít.
Je pěkné, že nám jsou k dispozici texty písní, ale bohužel jsou stále jen fiktivní, jsem zvědavá, jak se s tím popasují v seriálu, na který se moc těším, pokud skutečně bude.
Po přečtení jsem se cítila smutně, že tahle barevná šílená drogová jízda končí. Asi se ke knize ještě někdy vrátím, rozhodně to bude zajímavé, když teď vím, co vím.

7 07.01.2021

Ne, že bych od této knihy očekávala "wow efekt", ale tohle bylo něco mezi deníkem, rozhovorem a Dětmi ze stanice Zoo líznutými internátem na konzervatoři. Sice jsem knihu přečetla rychle a nechtěla ji odložit, ale to bylo především proto, abych se dozvěděla, jestli se z hlavní hrdinky nakonec ta baletka stane. Vůbec mě to nebavilo, byl to koloběh škola, intr, pařba v klubu, jedna droga, druhá droga, přítel, rozchod, škola... Navíc ať už to bylo o škole, drogách, výchově, hledání identity - všechno tam bylo tak strašně moc povrchní. Co se týče hlavní hrdinky - absolutně jsem se s ní nesžila, byla mi nesympatická a ani jsem nepochopila, co vůbec chce. Intelektuální perlička - Chce dosáhnout vzdělání, chce být inteligentní a vzdělání je strašně důležité, ale ve škole ho rozhodně nezíská... No, holka, to fakt nezískáš, když místo matiky křepčíš před hotelem, kde se ubytoval Michael Jackson... Dalším výrokem mě hlavní hrdinka pobavila: Choreograf Pavel Zuska, divný jméno... Napsala Miřenka Čechová. A čím mě naprdla nejvíc bylo prohlášení o studentech herectví, v životě jen hrají role, neumí být sami sebou, neví, kdo jsou... Řekla slečna, jejíž oblíbený úsměv nese číslo 28... Forma knihy, myslím, že účelem bylo unést čtenáře do autorčina světa a měl se ztotožnit s hlavní hrdinkou, to mě ale absolutně minulo. Nikdy jsem nechtěla být baletkou, a autorka mě tady na dvoustech stranách neustále přesvědčuje, že to je to jediné co chci, nebo hlavní hrdinka? No, vzhledem k poslední "kapitole" tím až tak moc nežila. Možná by bylo lepší, kdyby byla kniha psaná jako deník. Vrcholem zkušenosti s touto autorkou byl rozhovor pro Reflex, kdy redaktorka začala tak pěkně intelektuálně, literárním přehledem, bohužel sama autorka ji "utnula" tím, že se nejedná o žádnou společenskou kritiku, ani kritiku školského systému ani autobiografii. No, bohužel jsem toho na této knize moc pozitivního nenašla. Miluju Prahu, takže se mi líbila představa pražských ulic, prostředí umělců, začínajících herců a muzikantů a rychle se to četlo, to je asi všechno, co se mi na knize líbilo.

15 02.01.2021

Asi jsem čekala trošku víc, ale většina mě pobavila. Je to taková blbůstka k oživení našeho oblíbeného světa. Občas jsem si to četla s originálními jmény, někde mi chvilku trvalo než mi došlo, kdo to je. Nejvíc mě asi bavily stripy se Šeršei a Jimmym a jejich plodem lásky. A Bílí chodci se taky povedli. Trochu jsem nepochopila, proč měla Catelyn černé vlasy. Jednohubka k pobavení, ráda se k ní vrátím.

3 29.12.2020

Moc krásná knížka o splněném snu jednoho anglického mladíka, který se nevzdal a svůj život zasvětil ochraně těch nejbezbranějších. Autor nám popisuje své netradiční zážitky z malé anglické veterinární ordinace, z dojíždění za pacienty ale také z vyprahlé a divoké savany. Čtenář si uvědomí, že život zvěrolékaře je zasvěcen celoživotnímu vzdělávání, poznávání, ale také nekončící pracovní době. Ovšem Jon se do všech těchto náročných výzev pouští s nadšením a elánem, i když zrovna není ve své kůži. Kniha je opravdu vesměs vedena vtipnou a humornou cestou, ovšem kapitolu o nosorožcích jsem od začátku do konce probrečela. I přesto, že sám autor neví, jak se k tématu pytláctví postavit, protože na jedné straně je člověk a jeho rodina na pokraji bídy, na straně druhé je téměř vyhynulé zvíře... Protože na konci každé kapitoly jsou faktické údaje i s informacemi o ohrožení druhu a jeho ochraně, jsem si obrázek udělala. Na světě je přes 7 miliard lidí a několik tisíc nosorožců, kteří se bezohledným a nejkrutějším způsobem zabíjí kvůli něčemu, co má stejnou konzistenci jako lidské nehty (info z knihy) a ještě ke všemu se nosorožčí rohy používají k takovým p..., které skutečně mohou napadnout jen chorou mysl člověka. Kam padne lidská noha, tam dojde na zneužívání, drancování a týrání jak fauny tak flóry. Když nejde o nechutné pytlačení, pak jde o velkochovy a klecové chovy. A líbí se mi, že se autor dotknul i těchto témat a u kapitoly se slepicí je dokonce i uvedena česká webovka orginazace na podporu zlepšení životních podmínek slepic. Škoda, že byla jediná. Co mi ale na knize neskutečně vadilo bylo množství chyb a překlepů. Běžně si těchto věcí nevšímám, ale paní Nuhlíčková dělala chyby i ve jménech, hned v první kapitole udělala z pásovce devítipásého, pásovce devítiprstého. Nejsem odborník, pásovce jsem v životě neviděla, a právě proto mi to vadí, protože celou kapitolu se mluví o devítipásém a najednou devítiprstý. A teď co s tím? Z Derika nejednou udělala Dereka, chybějící koncovky přídavných jmen byly rutinou a myslím, že jsem i narazila na větičky, které by se daly přeložit lépe. Bohužel za takto neobratný překlad odebírám hvězdičku. Každopádně jsem ráda, že jsem se dozvěděla něco zajímavého, pobavila jsem se a popřemýšlela.

3 29.12.2020

Tak tento díl se mi líbil asi nejvíc, i když na můj vkus jsme se toho o přízračném kamarádovi dozvěděli trochu málo. Začínám být zvědavá i na Mortininu minulost. Strašně moc se mi líbila příprava strašidelného Silvestra, připomnělo mi to oslavu Skorobezhlavého Nicka v Harry Potterovi a Tajemné komnatě. A co mě zahřálo u srdce byla strašidelná kapela - Byl tam Poe, Mary Shelly a má někdo tipy na zbylé dva muzikanty? :)

5 22.12.2020

(SPOILER) Tohle se mi líbilo víc než první díl, bylo to vyspělejší a tajemné. Ilustrace jsou stále výborné, miluju ty obrázkové easter eggy a dokonce se tu nabízí i práce s dedukcí a pamětí. Jediné, co mě maličko vyvedlo z míry byla ta přemrštěná personifikace Truchlíka. Že by narážka na Griffinovy? :D Ne, Truchlíkovo dvoření Terezce se mi opravdu nelíbilo, to jediné bych vytkla.

7 20.12.2020

Harley Quinn je moje oblíbená postavička, bohužel se mi tento díl nelíbil tolik jako dva předešlé. Upřímně jsem se opravdu zasmála jen dvakrát. Věřím, že tento díl byl takovým překlenovacím mostem a vysvětlením událostí před Harleyeným gangem, jinak nevím... Ovšem Harleyn "den blbec" mi připadal až moc povědomý. :D

3 20.12.2020

Moc krásná knížka pro děti o velkém trápení jedné strašidlácké holčičky. Ty ilustrace miluju. Mohla bych to číst pořád dokola a dokola a dokola. I když je to tak krátká knížečka ukrývá v sobě poselství jedinečnosti a jinakosti. Jsi jiný než ostatní? To neznamená, že si kamarády nenajdeš. :) Roztomilé, veselé a krásně halloweenské počteníčko, teším se na další díly.

8 11.12.2020

Šabach je prostě záruka pohodového čtení. Bohužel jsem poznamenaná filmovou adaptací, a tak jsem se musela oprostit od jmen a vztahů a začít si užívat to líné léto 4 kluků, kteří žijí okamžikem a představou výletu k moři. Bylo to svižné, vtipné a melancholické. Opilé banány jsou o dost veselejší než Občanský průkaz, kde se hrdinové setkali i s těmi nepříjemnými policisty, co by asi tak dělal Rusňák, kdyby ho kluci DVAKRÁT zlehka nabrali na kapotu? :D

7 10.12.2020

(SPOILER) Tak tohle by si měli přečíst ti, kteří tvrdí, že Vrány od Dvořákové jsou nervydrásající psychologické silné dílo...
Ne, že bych zde nenašla trhliny a zbytečnou výplň před velkolepým finále, ale tohle je knížka, kterou neodložíte, dokud ji nepřečtete. Je velmi čtivá, bolestná, ten přehšel emocí... To šedé prostředí umocňuje houstnoucí atmosféru a lhostejnost okolí vrhá čtenáře společně s hlavní hrdinkou do bezvýchodné bezmoci. Možná by se mi líbilo víc, kdyby příběh vyprávěl bratr hlavní hrdinky, jeho "proměna" je znatelně zajímavější, i když kdoví, jestli bych zvládla číst o jeho hrůzných činech a myšlenkových pochodech. Ten konec mi trošku neseděl, z malýho psychopata se lusknnutím prstů nestane zase hodnej malej bratříček... ale budiž. A narozdíl od Vran je tady jazyk mnohem květnatější a přirozenější. Tolik šedi potřísněné krví, dětská nevinnost zadupaná násilnickým otcem, ženské srdce roztříštěno životem se zrůdou. Moc krásná metafora s bestií.

7 01.12.2020

Zase naše hladová myška řeší "neřešitelný" problém. :D Opět jsou tady překrásné ilustrace a důvtipně řešené otvory. Je to pohádka o tom, že doma je nejlíp. :)

4 30.11.2020

Velice krásně ilustrované dobrodružné povídání o jednom odpoledni s čuprdědou a jeho kouzelným kompasem.
Líbila se mi myšlenka, že i když se těšíte na prohřátou pláž plnou třpytivého písku, na divoké pláně uhánět s kovboji nebo do provoněných hor, stejně se nakonec rádi vracíte domů do své teploučké měkoučké postýlky.

4 26.11.2020

Tak tohle bylo pro mě docela zklamání. Introvertka v hlučném světě mi prohlédla duši, byla zábavná i trošku smutná, bylo to o introvertech. Tohle byla partnerská nuda a óda na " Pana Božského". Většina stripů vypovídala pouze o běžném partnerském soužití, žádná povahová vlastnost tam ani nehrála roli. Ano, něco mě pobavilo, něco jsem nepobrala, ale většinu času jsem si přála, aby se mi nikdy nestalo, že bych z partnera takhle vyšilovala. Rozhodně autorce její lovestory přeju, ale... Tohle už nebylo pro introverty, tohle je jen autorčin deník, nejspíš by měl mít podobu vlogů nebo storíček na Instagramu. A ktomu v překladu jsem našla pár nesedících výrazů. Takže za mě tahle "nejspíše" trilogie začíná a končí Introvertkou v hlučném světě. Nicméně, kresba je stále nádherná.

6 24.11.2020

(SPOILER) Dlouho jsem se knihu bála otevřít především kvůli jazyku, ale poměrně rychle jsem si zvykla a nejpoužívanější výrazy jsem si i zapamatovala. Nečekala jsem, že knihu přečtu tak rychle. Teď se mi v hlavě honí tolik myšlenek...
V prvé řadě je to velmi nadčasová kniha, právě teď v těchto časech polemizování o svobodě a člověku je velmi citlivé téma. Každopádně se za těch bezmála 60 let moc nezměnilo, člověk je tvor přizpůsobivý a pohodlný, svobodu si nechá vzít, ani si toho nevšimne. Dále násilí jako společenská norma - další nadčasové téma, které společně s protesty proti policejní brutalitě dostává zcela nový rozměr. Přesně, jak bylo v knize uvedeno, násilí plodí násilí, ale jakmile je posvěceno státními orgány, je přijímáno jako "normální". Další téma politická propaganda, využívání všech možných prostředků k dosažení svého cíle.
Nemůžu nezmínit hlavního "hrdinu" - je to sebestřednej zmetek, kterej nebýt "léčby", by ihned po propuštění dál páchal ty nejohavnější zločiny, které by mu přišly na mysl, sám se na to těšil. Teprve "zázračným prozřením", což mi moc nesedělo, i když to mohla být demonstrace toho "smíření" a letargie, zvolil přechod na "normální" život, čímž se ale vracíme k té volbě a svobodě. Opět nadčasové téma: dle společenských norem si máš najít partnera, zplodit dítě, postavit dům, zasadit strom... Jakmile někdo vybočuje, hned je společností vnímán jinak. A to i v dnešním "svobodném" světě. Alex byl vězeňským knězem litován, protože daná forma léčby mu vzala možnost volby rozhodnout se pro své budoucí činy, ale na konci se pro rodinný život opět nerozhodnul na základě své vlastní volby, svých vlastních motivů a svých vlastních pocitů, ale jen protože tak by to asi mělo být...
Velmi smutná knížka o velmi smutném mladíkovi, ve velmi neutěšeném světě fungujícím jako mechanický strojek. Bohužel ubírám hvězdičku za ten "geniální" nápad použít v předmluvě a doslovu tu "výbornou" neonově oranžovou barvu. Že by pokus o ztozožnění se s Alexem během jeho léčby, Odeone?

9 23.11.2020

Na to, že se jedná odětskou knížku mi přišlo, že je tam moc textu. Navíc jsme byli nalákáni na ilustrace, kterých ovšem mohlo být více, právě s každou stránkou jsem se těšila na ty detailní roztomilé ilustrace. Jazyk byl velmi květnatý a popisný, možná až příliš. Chvilkami jsem se přistihla, že jsem u knihy "vypnula" a název mi ke knize nesedí, protože se nevydáváme na dobrodružství pouze s panem Žabákem, ale i se všemi jeho přáteli.
Nicméně knihou je prostoupena malebná atmosféra anglického venkova, gentlemanství a příběh si plyne stejně jako ona řeka. Nejvíc se mi líbila patálie v Divokém hvozdu, chumelenice a malí myší koledníci. Trochu mě mrzí, že se ročními dobami jen tak proběhlo, třeba Vánoce s panem Krysou a Krtkem bych si určitě užila. Musím se přiznat, že občas jsem naše hrdiny brala jako lidi, já, která nesnese pohled na myš, jsem si nejvíce oblíbila pana Krysu. Nakonec však převládla moje něžná stránka a představa těch roztomiloučkých zvířátek ve vestičkách mě dostala. Třeba Žabák byl nafoukaný egocentrik porušující jak morálku tak zákon, a stejně mě ty vykulené nešťastné oči pod pradlenčiným čepcem nenechaly klidnou. Nejlepší byl samozřejmě závěr - klasika: boj proti zlu. Příběh jsem neznala, pochybuju, že film bude tak dobrý, ale rozhodně jsem na něj zvědavá. Určitěje kniha dobrou volbou pro dlouhé zimní večery, ta atmosféra, která je na knize nejspíš to nejlepší, vás zahřeje.

4 19.11.2020

Velmi čtivá kniha, se všemi výpověďmi si připadáte, že koukáte na dokument. Velmi čtivá a depresivní... Mně Olgy prostě bylo líto. Ona otloukánkem byla, ať si kdo chce tvrdí, co chce. Pokud je dítě v jednom kuse odstrkováno, přehlíženo a šikanováno, nemůže od něj nikdo chtít, aby z jedince byla v dospělosti veselá, společenská a vstřícná osobnost. Všichni víme, co provedla, ale jedno svědectví mě "tak trošku pobavilo", spousta lidí tvrdí, že dnešní společnost je prohnilá, všichni žijí na sociálních sítích, když je někdo svědkem nepravosti, neudělá nic jiného než že vytáhne telefon a fotí nebo natáčí, a to přesně udělal jeden svědek "nehody". Takže nejen dnešní dobu lze viděti pouze přes čočku fotoaparátu. Už jen na výpovědích rodiny je mrazivé s jakým odstupem, s jakým chladem a lhostejností vypovídali o Olze při výsleších bezprostředně po činu. Ta rodina v pořádku nebyla. Nejvíc mě rozčilovala její starší sestra, jako starší sestra přece po té mladší nemůžu chtít, aby ona jevila zájem, když si představíte dvě malý holčičky, která by se měla zajímat víc? Ta mladší? Nevíme, jestli třeba Olga nebyla nechtěné dítě, a z toho by vyplývala ona lhostejnost a odstup rodičů. Další věc, která mě v příběhu Olgy Hepnarové zaráží je odborná péče. Do léčebny ji její matka poslala už ve dvanácti letech, poté v dospělosti sama chtěla vyhledat lékařskou pomoc, což jí moc nevyšlo a nakonec soudní lékaři i přesto, že jí zjistili psychopatické rysy, schizoidní rysy, agresivitu, neříkejte mi, že netrpěla depresemi, ji prohlásili za duševně zdravou, a to několikrát a stáli si za tím... I když po nějaké době o sobě začala tvrdit, že ani není Olgou. A pak byli schopni do posudku napsat, že "převýchova" není možná, potřebuje "psychicky zdravý" člověk převýchovu? Tak za takovými lékaři bych rozhodně jít nechtěla. Navíc mi ta sezení s psychiatry přišla celá taková podivná, ty otázky, co jí kladli, jak s ní komunikovali - to byl prachobyčejný výslech, jen tam chyběla lampička... V závěru jsem trochu začala litovat i jejího právníka, tak moc se chudák snažil a Olga mu jen "házela klacky" pod nohy, nebyla mu vděčná ani za mák. Teprve až když bylo moc pozdě...
Kniha určitě stojí za přečtení, autor se snažil být objektivní, je čtivá, podrobná a splňuje své poslání, pokud ovšem nejste "Lesní vrah".

16 10.11.2020

Klasický příběh o přátelství, pravidlech a životě. Možná trochu nadhodnocuji, ale já kočky prostě miluju, čím větší, tím lepší. Kočka a knihovna, to je podle mě nejlepší kombinace. Navíc ty ilustrace jsou překrásné. Musím se přiznat, že na konci i slzička dojetí ukápla...

7 09.11.2020

Velmi se rozhoduji mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Zprvu bych o této knize úplně netvrdila, že to je sbírka básní. Opravdu se mezi básně řadí "deníkový zápis ze sezení s terapeutem"? Jestli ano, tak se moje veškeré představy o básních zhroutily. Kniha je prostoupena pocity, je to taková horská dráha emocí. V jedné chvíli autorka oslavuje krásu, svou přirozenost, hrdost a mohla by mít v posteli každého druhého a na další stránce je z ní uzlíček nervů, co si stýská po bývalém příteli a absolutně si nevěří. Ano, občas je to tak i ve skutečném životě, jen nevím, zda tenhle emocionální kolotoč chci zažívat a připomínat si ho znovu. Na druhou stranu některé myšlenky a citáty se mi líbily natolik, že jsem si je zapsala a budu se k nim ráda vracet. Nejvíc se mi líbila část věnovaná rodičům a migraci, mohla být delší. Docela mě dostala metafora s domem. U této knížky si na styl a obsah časem zvyknete, takže ke konci se vám líbi ať chcete, nebo ne. Líbilo se mi to víc než Mléko a med. Také se mi líbí, že autorka i přes ten patetický způsob chce dát naději, sebedůvěru, sebevědomí, sebelásku všem svým čtenářkám. A musím uznat, že tato knížka je autorčinou osobní zpovědí, otevřela se nám všem jako květ slunečnice, a to pro nás mnohé není lehké ani před vlastní rodinou. Tak dobrá, tu čtvrtou si, holka, zasloužíš.

4 27.10.2020

Rozhodně to není kniha na jedno přečtení. A myslím, že autor tak nějak počítá, že čtenář o případě nějaké to povědomí má. O masakru na Cielo Drive jsem toho na internetu přečetla už dost, i o Mansonovi, ale co ta krásná herečka? I na konci knihy autor podotýká, že postupem let se pozornost spíše orientuje na vrahy a samotný zločin a Sharon a "ti ostatní" ustupují do pozadí a stávají se z nich "jen" oběti, jenže ty oběti měly každá svůj život, svou rodinu, přátele, sny... Další mrazivou pravdu má autor v tom, že teprve 9. srpna 1969 se Sharon splnil její životní sen, a to stát se slavnou... Kdoví, zda bychom všichni znali jméno Sharon Tate, pokud by bydlela na "šťastnější adrese", nebo by tehdy neodjížděla z Londýna, žila by dodnes a hrála v ne moc úspěšných filmech, jak jsme mohli v první třetině knihy zjistit. Co se týče Sharonina a Romanova manželství mohu říct jen jediné: Teprve potom, co člověk ztratí, zjistí, co do té doby vlastně měl.
Vyčetla jsem to Ženám z bloku 10, musím to vyčíst i tady: Některé části knihy byly na můj vkus až příliš popisné. Občas mohl autor ubrat se jmény, nepotřebuju znát značnou část svatebních hostů, nebo hostů na velkolepých večírcích, kteří se evidentně ani neznali mezi sebou. Bohužel nejsem ani velkým filmovým fanouškem a pouze pár jmen hollywoodských hvězd mi znělo povědomě. Na druhou stranu mi kniha doplnila některé mé znalosti a věřím, že při opětovném čtení bych v příběhu zachytila další a další střípky informací. Narozdíl od Žen z bloku 10, tady ten příběh byl a plynul.
Kniha na mě opravdu velmi zapůsobila, dala nám možnost psychologicky nahlédnout do soukromí všech účastníků. Na konci jsem se i naštvala, nechápu, jak někdo může nazývat adekvátním trestem pro takový čin vězení, ve kterém si zločinec - "ďábel", dle Watsonových vlastních slov "DÁBEL" vystuduje vysokou, ožení se, zplodí děti, vydělává si a odvolává se na "náboženské prozření". Tohle mi nezní jako vězení.
Tahle kniha donutí čtenáře hodně přemýšlet. A rozhodně stojí za přečtení.

5 19.10.2020