kristleko komentáře u knih

Borgesovy povídky bych přirovnal k těžko proniknutelnému labyrintu fantastických představ, intelektuálních hrátek a fabulací, kulturních a literárních narážek. Některé jsou v podstatě jen suchopárným výčtem děl neexistujícího člověka, jiné napínavým příběhem s detektivní zápletkou – a přece mají všechny něco společného. Nevím, jak to přesně nazvat, ale je to nesmírně atraktivní. Borges pracuje s tajemnem, nekonečnem, mystikou, vytváří fascinující světy jako nezapomenutelnou Babylónskou knihovnu, pootevírá témata jako nesmrtelnost, paměť, vědění… Už tu bylo vícekrát zmíněno, že Borges není autorem na jedno čtení, jeho povídky lze pročítat znovu a znovu a vždy tam najdete něco nového. Nejvíce se mi líbila myšlenka o příběhu, který rozvíjí všechny možné varianty lidského života, vyjádřená v povídce Zahrada, v které se cestičky rozvětvují. Podobně muž dokonalé paměti, Alef jako „místo, v kterém jsou všechna místa na světě“ nebo Babylónská knihovna, která obsahuje všechny knihy. Každé z témat, která Borges v povídkách vždy jen tak naťukne, by vydalo na samostatný román. Borges nikdy žádný nenapsal, v jeho povídkách jsou ale obsaženy všechny romány, které napsat mohl… (10/10)

1 22.02.2020

(SPOILER) Co všechno může způsobit jedna rodinná návštěva na pohřbu strýčka? Děj se posunul o dvě dekády, Ašer se jako malíř proslavil po celém světě, ale žije ve francouzském exilu, protože jeho chasidská komunita doma v New Yorku mu stále neodpustila jeho „kacířské“ obrazy. Svět se změnil a doba se posunula, ale chasidé ne. Ašer už neřeší dilemata dětství a dospívání, kdy si musel vybrat mezi tradicí (vírou, rodinou a komunitou) a svým talentem, nýbrž daleko „dospělejší“ problémy a dilemata. Jak naložit s fascinující sbírkou moderního umění, kterou po sobě zanechal strýček-zlatník? „Obětovat“ vlastního syna komunitě coby „náhradu“ za sebe, který ji kdysi „zradil“? Je vůbec možné smíření s vlastním otcem, který synův talent nikdy nepřijal? (Není.) Děj se posouvá velmi pomalu, styl je místy velmi kontemplativní, plný metafor, hádanek (např. proč je „dlouhá cesta, která je jistá, lepší než krátká, která jistá není“) a různých myšlenek ze světa judaismu i světa umění. Zdá se mi, že je to spíše takový dovětek k prvnímu dílu příběhu o Ašeru Levovi než plnohodnotné pokračování, a to přesto, že je o dobrých sto stran delší. (7/10)

3 26.01.2020

Podtitul „román jedné kariéry“ shrnuje nejsilnější stránku knihy – nadčasový portrét bezpáteřního kariéristy, který „je uvězněn ve své ctižádosti jako ve vězení“ a jde přes mrtvoly, aby dosáhl svého. Hendrik Höfgen ztělesňuje lidskou odpornost a až zvrácené, hraniční zlo. Totalitní režim tyto vlastnosti jen umocní, ale takovýchto psychopatických a bezpáteřních kreatur je i dnes mezi námi habaděj… To ale neznamená, že by dobové zakotvení románu bylo nevýznamné, naopak. Mann skvěle vystihl dusnou atmosféru Výmarské republiky a následnou politickou i morální zkázu celé země po nástupu nacistů v roce 1933 (kdy autor z Německa emigroval). Román je „příběhem ze současnosti“, psaný několik let před válkou i holocaustem, a přesto zločinnost nacismu popsal až jasnozřivě. Příběh je o to silnější, že se skutečně udál, přičemž inspirace životní cestou Mannova švagra Gustafa Grüdgense byla tak silná, že se autor vydání v rodném Německu nedožil (kvůli odporu Grüdgensových potomků a právních sporech až před německým ústavním soudem mohla kniha legálně vyjít dokonce až v 80. letech). V samotném příběhu Hendrika Höfgena lze vysledovat plejádu charakterových vad a patologických vlastností jako např. vymyšlené (vznešenější) jméno nebo skrývaný, ale o to silnější sexuální fetiš. Höfgen si sice dobře uvědomuje, že se zaprodal novému režimu, ale je „hysterický štěstím“ ve chvíli, kdy má úspěch ve své životní roli Mefista a zároveň se těší přízni pohlavárů nové moci. Jeho pakt s ďáblem však nevyhnutelně vede k absolutnímu rozpadu osobnosti a uměleckému úpadku, ztělesněném rolí Hamleta v „nordické verzi“ slavného dramatu. Höfgen sice chlácholí sám sebe tím, že „uprostřed nepřítelova tábora zevnitř podrývá jeho moc“, ale ono to takto nikdy nefunguje, taková skvrna na člověku ulpí až do smrti. (10/10)

10 26.01.2020

Známý expert na totalitní režimy 20. století sepsal tento manifest v návaznosti na zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem, kterým byl coby liberál zděšen. Snyder varuje před tím, že Trump v USA a mnozí populističtí politici v Evropě mohou být předzvěstí tyranie coby „stavu, kdy na sebe jedinec nebo skupina strhnou moc anebo momentální držitelé moci pro vlastní prospěch obcházejí ustanovení zákona“. Varuje před intelektuálním kómatem, kdy se lidé uzavřou do svého pohodlí a přestanou se zajímat o věci veřejné, čímž tyranům usnadní nástup k moci a její následné upevňování. Zároveň zdůrazňuje, že některá zdánlivá negativa demokracie (dvoukomorový parlament, roztříštěný stranický systém, ústavní soudnictví…) jsou ve skutečnosti výhodami, poněvadž coby systém brzd a protivah omezují hromadění moci, čímž přispívají ke stabilitě demokracie. Nejdůležitější mi ale přišly apely na každého čtenáře, aby se dopředu nepodřizoval a nezavíral oči před varovnými signály, a že je naopak třeba diskutovat s lidmi, odstřihnout se od internetu, číst tištěná média nebo knihy a zejména pak v klíčovou chvíli vystoupit z řady, protože i jediný člověk dokáže změnit historii (jako Churchill v roce 1940). Jako právníka mě zaujal důraz na profesní etiku, která nesmí jít stranou ve jménu momentálních politických emocí (Třetí říši se zaprodali lékaři i právníci). Snyder zdůrazňuje i nebezpečí ztráty soukromí, rozmělňování pravdy nebo ozbrojených milic, což jsou všechno aktuální témata, jejichž závažnosti si možná ne vždy uvědomujeme. Je důležité si uvědomit, že „ten binec je náš“ a svět, ve kterém žijeme, za nás nikdo jiný nespraví. Není vůbec jisté, že navždy bude fungovat pohodlný systém liberální demokracie, ostatně v řadě zemí světa nic takového ani nikdy nezažili. „Pokud není nikdo ochoten zemřít za svobodu, potom všichni zemřeme v tyranii.“ (9/10)

11 02.11.2019

Je zvláštní číst po téměř padesáti letech knihu, která se stala součástí literární legendy Milana Kundery všude ve světě, zatímco u nás šlo o „chybějící článek“ jeho tvorby, který vyšel česky jedinkrát u Škvoreckých v roce 1981 a nedal se sehnat ani k přečtení – až do vydání v roce 2017. Knihu jsem tehdy otevíral jako žhavou novinku, přitom drtivá většina knih napsaných a vydaných na přelomu 70. a 80. let je dnes už dávno zapomenutá. Kniha smíchu a zapomnění ale takřka nestárne, možná i díky Kunderovým škrtům snad až příliš dobově zabarvených pasáží, které by mohly být univerzálnímu poslání jeho literatury dnes už přítěží. Opravdu je to určité pokračování Směšných lásek, zatímco však ty byly stále spíše souborem povídek, zde už opravdu jde o „román“ ve smyslu, jak jej Kundera chápe, tedy že téma je důležitější než děj. I zde je hodně směšnosti, respektive trapnosti (v dílu Maminka z textu přímo prýští), ale mnohem více převažuje téma zapomnění, které mně osobně přijde hodně silné, protože si sám píšu už pět let deník právě jako prevenci zapomnění – takže mi přijdou silné pasáže, jak se Mirek snaží pečlivě dokumentovat svůj život a chce z něj vymazat trapné milostné dopisy, zatímco Tamina se marně pokouší rekonstruovat svůj život před emigrací, protože nemá k ruce svých jedenáct zápisníků… Není to všechno ale předem prohraný boj, protože „vše bude zapomenuto“, jak autor napsal už v Žertu…? Výtečné jsou i Kunderovy postřehy o vztazích, lásce a sexu, rozprostřené různě po románu a v poslední části Hranice zvláště. I kdyby kniha sestávala jen z dílů Tamina a Hranice, bylo by to na pět hvězd. (9/10)

6 17.10.2019

Sedm povídek, některé lehčí a zábavnější (obě s doktorem Havlem), jiné vážnější a s hořkým vyzněním (Falešný autostop, Eduard a Bůh). Mám upřímně rád Kunderův styl, povídky jsou krátké a dobře vypointované, jazyk je strohý, a přitom jasný a přesný – opravdu v nich není ani slovo navíc. Chování postav je uvěřitelné a nečernobílé – je patrné, že Kundera lidem velmi dobře rozumí, je výborný psycholog a pozorovatel a jeho postavy jsou jen těžko zapomenutelné. Není to ale vypravěč, který by postavy vodil za ručičku a bez úhony je provedl strastmi života… Právě naopak, je to vypravěč nemilosrdný a krutý, vyžívá se v lidských slabostech a vrtoších, neváhá sympatické postavy použít jako „potravu“ pro postavy bezohledné, nebojí se trapnosti… Zároveň ale příběhy prostupuje skvělý smysl pro humor, místy až rošťáctví, díky čemuž mnohé povídky nejsou „z rodu tragických, nýbrž spíš komických příběhů“. Jiří Opelík v doslovu vyzdvihuje, že Kundera se s oblibou vysmívá jak mládí – tak nesnesitelně nafoukanému a naivnímu –, ale také pocitu lidské svobody. Aneb není to k popukání, jak „svobodně“ se pohybujeme jak mezi holkami, tak uprostřed dějin? Celé vyznění knihy myslím celkem pěkně vystihuje tento citát z povídky Nikdo se nebude smát: „Domníval jsem se toho večera, že zapíjím své úspěchy, a vůbec jsem netušil, že je to slavnostní vernisáž mých konců.“ Je ale podle mě škoda, že autor vyřadil již z vydání v roce 1970 povídku Já, truchlivý bůh, takže dnešní čtenáři tento ironický skvost asi minou. Doporučuji tedy aspoň stejnojmenný film z roku 1969, ve kterém září Miloš Kopecký a zejména Pavel Landovský. (8/10)

Světlana Alexijevičová svým svébytným žánrem „dokumentární prózy“ vypráví příběh nikoliv černobylské havárie, nýbrž černobylského světa, a to ústy desítek lidí, kteří v tomto světě žijí. Vystěhováni byli jen lidé z třicetikilometrového pásma kolem elektrárny, více než dva miliony Bělorusů a Ukrajinců však musí dodnes (!) žít na zamořených územích a vychovávat na jedovaté zemi své děti… Řada silných momentů vynikajícího seriálu HBO (2019) vychází právě z této knihy, která mu dala vedle linky „velkých“ dějin i řadu „malých“, ale o to tragičtějších lidských příběhů. Manželka hasiče, která viděla na vlastní oči fyzický i psychický rozpad milovaného muže… Likvidátoři, kteří dřeli na zamořených polích nebo jako „bioroboti“ odhazovali extrémně radioaktivní odpad ze střechy elektrárny – ze silných mužů se staly trosky, které jejich ženy „otáčejí v posteli jako polštáře“… Je v tom hodně z povahy sovětského člověka, slovy jednoho ze svědků: „Ruský člověk v takových okamžicích prokazuje, jak je veliký! Jedinečný! Holanďany ani Němci se nikdy nestaneme. Nikdy nebudeme mít trvanlivý asfalt ani krásně upravené trávníky. Zato hrdinové se najdou vždycky!“ Lidský rozměr pak vystihla žena jednoho z desítek tisíc likvidátorů, která prý kdysi litovala, že nezažila velké dějinné okamžiky: „Teď uvažuji jinak: nechci žít historií, v historické době. Můj malý život se v tom okamžiku stává bezbranným. Velké události ho drtí, aniž by ho zaznamenaly. Aniž by se pozastavily…“ (9/10)

12 14.10.2019

Autobiografická novela o Bernhardově přátelství s Paulem Wittgensteinem, jehož strýc Ludwig dosáhl vrcholu v dějinách filosofie, zatímco on dosáhl na vrchol v dějinách šílenství (píše Bernhard). Je to zvláštní příběh zajímavého, inteligentního, vzdělaného a kulturního člověka, jemuž však duševní choroba nedovolila normálně existovat a stále častěji jej přiváděla do bezútěšného prostředí ústavů pro choromyslné. Zároveň ale bylo okouzlující, jak svobodně Paul ve světlých momentech žil a jak využil ohromný majetek zděděný po patricijských předcích, cestoval do Paříže, Londýna, Říma, proléval své útroby nejdražším šampaňským v Café Sacher, chodil denně do vídeňské opery, rozhazoval šilinky lidem na vídeňských ulicích… Je to taková zvláštní sonda do života a myšlenkového světa dvou vídeňských intelektuálů, kteří si byli blízcí i proto, že oba bojovali jak se svým chatrným zdravím (Bernhard málem zemřel na plicní onemocnění), tak i s malostí Vídeňáků a Rakušanů vůbec. Je to vlastně kniha o touze žít, byť její hrdinové jsou poněkud jiného ražení, než jsme u takových příběhů zvyklí. Kdo má Bernharda (nebo Vídeň) rád, bude myslím spokojen. (9/10)

2 18.08.2019

Orwell sepsal své zkušenosti bezprostředně po návratu ze španělské občanské války, v níž bojoval za milice POUM nejprve v zákopech aragonské fronty proti fašistům a pak v Barceloně proti vládním gardistům, ovládaným komunisty. Kniha je pozoruhodná hlavně zcela upřímným popisem stavu vládních vojenských jednotek, které přes amatérismus a naprostý nedostatek zbraní, munice i tabáku vzdorovaly přes dva roky frankistickým vojskům. To je první postřeh, že různé milice v této válce si nezaslouží posměch, byť byly slabé a dezorganizované. Druhý postřeh se týká vojenského života – v každé válce, co je svět světem, jsou vojáci zavšivení, je jim zima, mají hlad… a to vše vnímají více, než nepřítele nebo snad vyšší politický smysl války, fyzické nepohodlí totiž vždy převáží nad vším ostatním. Třetí postřeh se týká popisů boje, kdy si Orwell v divoké palbě čte v zákopu detektivku, střelbu a házení granátů na nepřítele líčí jako zábavu, nebo když popisuje, jak byl zasažen kulkou do krku – vše je velmi lidské a upřímné. Čtvrtý postřeh je politický – jak svět nechal ve Španělsku vyhrát fašisty, aby se po světě nešířila komunistická revoluce (přitom komunisté byli paradoxně nejvíce protirevoluční silou v té době ve Španělsku coby pátá kolona Sovětského svazu). Pátý postřeh je asi nejsilnější a Orwell jej rozvinul v eseji Ohlédnutí za občanskou válkou (1943) i dalších knihách – odpor proti ideologiím, které znemožňují diskusi, a proti propagandě: „Jednou z nejotřesnějších věcí na válce je to, že veškerá propaganda s celou tou nenávistí a lží pochází od lidí, kteří nebojují.“ Zatímco milicionáři POUM krváceli na frontě, komunis-tické noviny o nich psaly, že jsou zakuklení fašisté. A právě politické spory vládnímu táboru nakonec prohrály celou válku… (8/10)

4 18.08.2019

Dosti pozoruhodný počin, vezmeme-li v potaz, že to autor dával dohromady, když pracoval za minulého režimu ve vodárnách a chemičkách a oficiálně publikovat nesměl. První díl už dnes není tak svěží jako v době svého vzniku v 80. letech, nicméně propojení základního historického vyprávění a nesčetných medailonků, glos a dobových reálií v bočním sloupci stále funguje perfektně. Čtenář si připomene či doplní základní přehled o historickém vývoji, a navíc se dozví různé střípky a zajímavosti, o nichž neměl tušení. První díl je zároveň atypický v tom, že je fakticky rozdělen na tři části antropologickou, archeologickou a historickou. Je zajímavé sledovat, jak se osídlení na našem území proměňovalo a mísilo, stále však zůstávalo zemědělskou kulturou, zatímco v Mezopotámii vznikaly první městské státy a později ve Středomoří prosperovala velkolepá Římská říše. Velice užitečné jsou právě poznámky o vývoji ve zbytku Evropy či světa, na kterých si lze uvědomit, že naše země byly až donedávna zaostalým místem, kde půda příliš neplodila a život byl tudíž těžký Alespoň nějak doložená historie začíná fakticky až v 9. století s knížaty Mojmírem na Moravě a Bořivojem v Čechách, prvními opravdu plastickými historickými postavami pak jsou věrozvěsti Cyril a Metoděj. V té rané přemyslovské době, kdy se často dějinná fakta zaměňují s bájemi a legendami, tato kniha poskytuje alespoň základní orientaci. Střídala se období stability a vzestupu státu s obdobími zmatku, kdy byl stát často existenčně ohrožen. Po zakladatelské etapě, kdy byl přemyslovský stát etablován za cenu vraždy bratra a vyvraždění konkurenčního rodu, přichází první zmatek kolem roku 1000 s vykleštěným a oslepeným Jaromírem a Vladivojem coby symbolem úpadku a ztráty suverenity. Dalším okamžikem vzestupu je první král Vratislav II. (1085), krátce poté však přichází druhý zmatek první půlky 12. století, kdy se opět knížata střídala a stát byl pod silným vlivem císaře. Poslední vzestup přichází s druhým králem Vladislavem II. (1158), po jeho smrti však stát upadá do třetího zmatku až do nástupu Přemysla Otakara I., čímž kniha končí a nechává čtenáře v očekávání druhého dílu, který snad přinese trochu více optimismu. (9/10)

14 17.08.2019

Tuvia Tenenbom projel v roce 2016 autem Německo, v té době zavalené více než milionem migrantů. Je to pozoruhodné svědectví, hlavně kvůli čistě reportážní technice, kterou autor používá – chce se zkrátka bavit s lidmi, ať už jde o uprchlíky, běžné Němce, politiky (Gregor Gysi či Frauke Petryová) nebo pracovníky neziskovek, při rozhovorech s nimi pak umí být velice neodbytný a nekorektní. Výsledný text je na jednu stranu velice vtipný, Tenenbom však problémy nezlehčuje, spíše obnažuje témata, která oficiálně nikdo neřeší (nebo se to nehodí přiznat). Jádrem knihy je postřeh, že „Německo si vydobylo fantastické jméno, když otevřelo své hranice tolika uprchlíkům, ale tím, že neplánovalo, co s nimi udělá, až tu budou, zpečetilo jejich osud. To, čím si uprchlíci procházejí v táborech – ať už je to nekonečná nuda, hrůzostrašné bitky na nože, rozbité záchody, nechutné jídlo, přidělování včerejších nepřátel na jeden pokoj nebo absence hygieny, to všechno tyhle lidi ovlivní na celý život. Ano, Německo možná zachránilo jejich těla, ale zabíjí jejich duše.“ Dost pak mrazí z rozhovorů s těmi migranty, kteří nasypali do kapes pašeráků cestou na Západ veškeré své úspory a teď doslova hnijí kdesi v uprchlickém zařízení (třeba v kójích ve starém berlínském letišti Tempelhof) a říkají, že kdyby jim zbyly nějaké peníze, vrátili by se zpět domů… Možná ještě horší jsou však postřehy o brutálním pokrytectví Němců, kteří všechno to dobro páchali jen proto, aby konečně světu ukázali, že už mají svou nacistickou minulost za sebou… Komu se to nelíbí, je ze slušné společnosti vyobcován, a když pak při oslavách nového roku 2016 došlo v Kolíně nad Rýnem k hromadnému znásilňování a osahávání žen agresivními mladými migranty, úřady a média to usilovně tutlaly, protože „nechtěli, aby se Frauke Petryová a její přátelé dostali do Bundestagu, až nadejde čas voleb“... Je to hodně osobně laděný a názorově vyhraněný cestopis, který sympaticky jde proti soudobému moru politické korektnosti. (9/10)

6 16.08.2019

(SPOILER) Román formou jednoho stand-up večera, stylisticky vybroušený do dokonalosti. Stárnoucí a trochu děsivý komik (který už dlouho „neví, co ztratil dřív, jestli důstojnost, nebo zábrany“) dlouhé hodiny vypráví o prvním pohřbu svého života a čtenář má stejné pocity jako účastníci toho zvláštního večera, kteří „čím dál míň rozumějí tomu, čeho se nedobrovolně účastní. Vsadím se, že by se už dávno sebrali a odešli, nebo ho dokonce vypískali, nebýt pokušení, kterému je tak těžké odolat – pokušení nahlédnout do pekla někoho jiného.“ Tu knihu v podstatě nelze číst jinak než na jeden zátah, byť je místy až fyzicky obtížné klestit si cestu vyprávěním toho smutného klauna – dobrými vtipy, špatnými vtipy, hodně špatnými vtipy, historkami ze života, interakcí s publikem, a hlavně tou nesnesitelně protahovanou a nikdy nekončící cestou pouští s vojáky na pohřeb… Kniha je ale nakonec hlavně o křehkých přátelstvích, která může zadusit jen to, že se protnou dva světy, které měly raději zůstat navždy odděleny. A kvůli takové maličkosti se v nejhorší chvíli jeho dosavadního života nakonec za toho malého kudrnatého pihatého kluka nepostaví ani ten jediný, který mohl (a měl). (8/10)

6 14.08.2019

Zvláštní kniha, těžko se komentuje. Existuje názor, že dobré umění je jen to, které je pravdivé a které vychází z nitra autorovy vlastní osoby a životní zkušenosti. Z výborného doslovu Jana Machonina k této knize jsem pochopil, že Agota Kristof to viděla velice podobně – odmítala napodobování jiných autorů a vyvinula unikátní strohý styl, v němž „vše je na svém místě, nic není lživě sentimentální, falešné, prázdné“. A přesně takové je i vyprávění těch tak zvláštních dětských hrdinů, kteří si čas na maďar-ském venkově během války krátí různými „cvičeními“, při nichž se řežou do stehen a polévají rány lihem, žebrají nebo přitloukají žáby hřebíkem k prknu. A kromě toho „studují“ se slovníkem v ruce a své zážitky zapisují do velkého sešitu: „Musíme popisovat, co je, co vidíme, slyšíme, co děláme. Slova vyjadřující cit jsou velice neurčitá, je líp je nepoužívat a držet se popisu věcí, lidských bytostí a sebe samých, to znamená věrného popisu faktů.“ Není to jediná kniha o dětech, které rodiče ukryli u příbuzných nebo známých na venkově, aby tam přečkaly hrůzy války, jen aby prožily ještě daleko horší věci, než které je mohly potkat ve městě… Je však pozoruhodná tím, jak syrově ukazuje, že děti jsou schopny se velice rychle přizpůsobit změněným okolnostem a z vymydlených maminčiných mazánků se stát malými predátory ve zlém a zákeřném světě. Jinými slovy, v časech krutosti je přizpůsobení jedinou cestou k přežití. Což je dost brutální postřeh ženy, která otřesnou realitu války na venkově jako dítě sama zažila. (8/10)

5 26.05.2019

Chaim Potok měl výjimečný um vyprávět příběhy z prostředí, které je modernímu evropskému čtenáři zcela vzdálené, které však ukazují na určitou univerzálnost lidského bytí. Jinými slovy, dospívání nadaného malíře v rodině chasidských židů nakonec může být podobně složité jako dospívání zázračného fotbalisty v rodině univerzitních profesorů. Potok velice lidsky a chápavě popisuje napjatý rodinný vztah Ašera a jeho otce, který je natolik zaslepen svým politickým posláním pro náboženské hnutí, že není ochoten si připustit, že by jeho jediný syn mohl jít zcela jinou životní cestou – sice ho má rád, ale zároveň jeho talentem hluboce opovrhuje. Přitom moudrý rebe dobře chápe, že každý člověk může mít jiný talent, ale je důležité, aby zůstal dobrým člověkem (zde ladovským chasidem). Ta rodinná linka knihy je nejsilnější, kdy je Ašer od dětství pronásledován bujnou imaginací, kterou rozvíjí politický a náboženský svět, v němž žijí jeho rodiče – v živých barvách vidí ruské židy na Sibiři, mrtvého Stalina v rakvi, stejně jako později vidí svou matku, doslova ukřižovanou v okně utrpením a zoufalstvím z napětí v rodině, smrti bratra, věčného cestování jejího manžela… Kniha v závěru mocně graduje, kdy vše vyvře na povrch: „Otočil jsem se k obrazům zády a zavřel jsem oči. Už jsem nevydržel dívat se na dílo vlastních rukou a vědět, jakou bolest zanedlouho způsobí lidem, které mám rád.“ Poselství knihy je pak jasné, ale nesmírně bolestivé: „Ašer Lev maluje dobré obrazy a ubližuje lidem, které má rád. Buď tedy velkým malířem, Ašere; to bude jediné ospravedlnění za bolest, kterou způsobíš.“ Kromě toho však i tento Potokův román nabízí až intimní vhled do fungování rodin amerických ortodoxních židů a v neposlední řadě i řadu zajímavých postřehů o výtvarném umění. Třeba tento: „Vstupuješ do náboženství zvaného malířství. Jenom ten, kdo ovládl tradici, se může pokusit něco k ní přidat nebo se proti ní vzbouřit.“ (10/10)

6 14.05.2019

Kniha velice zdařile kombinuje reportáž přímo ze sjezdu jedné z odnoží současného Ku-klux-klanu v Arkansasu s epizodami z historie amerického rasismu. Řekl bych, že KKK je takovým černým svědomím Ameriky samotné, protože jí vždy připomínal, jaká byla ještě před několika lety – vždyť až do poloviny 19. století bylo v USA legální otroctví a do 60. let minulého století byla akceptována rasová segregace. Všechny tři generace KKK primárně reagovaly na překotné společenské změny a je až neuvěřitelné, jaký kult se stal z původně neškodné zábavy pár znuděných konfederačních vojáků po občanské válce a kolik lidí to stálo život. Historická a současná rovina knihy se prolínají, ta první je však výrazně nosnější – lze ji v podstatě shrnout, že dnešní postavení amerických černochů je logickým důsledkem nejrůznějších rasistických právních instrumentů – otroctví, leasing vězňů, tzv. zákony Jima Crowa, lynč nebo segregace. Autorka to přitom plasticky dokládá na sledovaných dobových případech (od Mary Phaganové přes příběh filmu Hořící Mississippi až k O. J. Simpsonovi). Oproti dobám, kdy Washingtonem pochodovaly desítky tisíc přívrženců KKK nebo kdy byl každý správný jižanský šerif členem KKK, jsou jeho dnešní odnože spíše sborem extremistů a životních ztroskotanců, zároveň však výnosným byznysem pro jejich vůdce. Druhá rovina knihy není jen cestou do myšlení přívrženců KKK, ale možná spíše do duše obyvatel Biblického pásu, kde se ve dvoutisícovém městě pohodlně uživí přes sto kostelů. I tak člověku běhá mráz po zádech, když ve městě Harrison, kde byli černoši na počátku 20. století vyhnáni a stalo se z něj "sundown town", kde se po setmění nesměli černoši zdržovat, i dnes slyší věty jako "Já mám Hitlera rád", nebo když jeden přívrženec KKK autorce vysvětluje, proč by se s ní nemohl nikdy bavit, kdyby byla černoška: "Pochop to, já jsem rasista! To není sranda. Nemůžu dovolit, aby můj syn viděl, že mluvím s černoškou jakoby nic. Že je to normální." (9/10)

7 03.05.2019

Tuvia Tenenbom procestoval USA ještě v době, kdy byl Donald Trump všeobecně považován za excentrika, který nemá v republikánských primárkách sebemenší šanci, a jeho specifický žánr „politicky nekorektní reportáže“, založené na neustálé interakci s lidmi, nabízí hodně pestrou přehlídku nejrůznějších tváří dnešní Ameriky, která je plná vtipných a ironických postřehů. Amerika je podle Tenenboma rasistická a nenávistná, společnost je rozdělená a segregovaná – hodně smutné jsou třeba jeho rozhovory s „barevnými“ lidmi z ghett, kde vládnou násilné gangy a politici o ně nejeví sebemenší zájem, včetně prvního „barevného“ prezidenta v amerických dějinách... Americké společnosti pak vládne politická korektnost, která vede k neupřímosti a pokrytectví, citlivá témata se cenzurují a tiskoví mluvčí politiků dávají novinářům falešné vizitky, aby je už nemohli kontaktovat. Byť je Tenenbom až moc vysazený na to, že všichni mají podporovat Izrael, pozoruhodný je jeho postřeh, že všichni Američané, kteří věří v klimatickou změnu, jsou zároveň pro-palestinští. Těžko říct, jestli je dnešní Amerika opravdu „tavicím kotlíkem zkyslých hroznů, smíchaných s pizzou a asfaltem“, každopádně však není namístě si ji idealizovat, jakkoliv je stále lídrem svobodného a demokratického světa. (9/10)

7 03.05.2019

Jaký to příběh se skrývá za jménem na dopisní schránce „Slečna Holiday Golightlyová, cestovatelka“! Capote v podstatě přenesl do New Yorku padesátých let minulého století motiv známý už třeba z Paní Bovaryové – honba za pozlátkem z časopisů, omámení cestopisy, touha po nespoutaném velkoměstském životě i s těmi snídaněmi u Tiffanyho. Holly je takový ten typ holky, do které se každý zamiluje, ale za vší tou roztomilostí a odzbrojující přímočarostí se skrývá i hodně naivity a povrchnosti, kdy to podstatné uniká – jak si ostatně po dojemné závěrečné scéně s kocourem uvědomí i sama Holly: „Nevědět co je moje, dokud to nezahodím.“ Jak výstižně napsal Igor Hájek v doslovu: „Vrstvami dokonale uplatněného velkoměstského líčidla postupně prohlédá podoba mile přirozené holky odkudsi z texaského Zapadákova, dojemně opuštěného lidského vrabce, který k nikomu a ničemu nepřipoután třepetavě přelétá z místa na místo a nepozoruje ani, že ho podvědomá touha po nikdy nepoznaném bezpečí a jistotě může zavést do blaženého útulku klece.“ Není vlastně jasné, jak příběh té zvláštní slečny skončil, ale v kleci to určitě nebylo. A není to nakonec lepší než zůstat po celý život kdesi na texaském venkově, od čtrnácti let jako sirotek provdána za zvěrolékaře s pěti dětmi...? (9/10)

5 28.04.2019

Kolumbijský narkobaron Pablo Escobar byl na přelomu 80. a 90. let tak bohatý a mocný, že je i po téměř třiceti letech popkulturním symbolem a jeho příběh stále fascinuje – jak ukazuje třeba mimořádně úspěšný (a skvělý) seriál Narcos. Čím jsou téměř třicet let staré události z druhé strany zeměkoule tak přitažlivé? Asi hlavně tím, že Escobar chtěl být nejen nejbohatším, ale i nejmocnějším a nejuznávanějším mužem země – byl to sebestředný megaloman bez jakýchkoli skrupulí, měl prsty v sestřelení letadla se 107 lidmi na palubě nebo ve vypálení kolumbijského Nejvyššího soudu… Márquez sepsal tuto reportáž o jednom z Escobarových „vrcholných kousků“, když v rámci boje proti vydávání narkomafiánů k dlouhým trestům do zahraničí (zejména USA) unesl desítku známých novinářů a dalších osobností, aby donutil vládu přistoupit na jeho požadavky. Oproti seriálu Narcos je Márquezova reportáž daleko intimnější a je na ní znát, že než se proslavil jako spisovatel, tak řadu let pracoval jako novinář – jde do detailů, v jakých podmínkách Escobarovi lidé svá rukojmí drželi a pečlivě líčí všechny možné peripetie vyjednávání mezi vládou a narkomafií. Na knize je patrné zoufalství, které autora zachvátilo po vleklých drogových válkách, které jeho vlast uvrhly do chaosu a obecného úpadku mravů, kde zavládl fatalismus a lidský život ztratil cenu: „Zavládl názor, že zákon je tou největší překážkou štěstí, že nemá smysl učit se číst a psát a zločincům se žije líp a bezpečněji než slušným lidem.“ (9/10)

4 20.01.2019

Jsou to takové povídkové jednohubky, v nichž Kaminer vypráví leckdy až bizarní příběhy a příhody z Berlína začátku 90. let, kdy bylo v opojení z pádu železné opony a v souvisejícím chaosu možné zjevně úplně všechno. Kdyby jen půlka z toho, co Kaminer píše, měla pravdivé jádro, byla by to dost divočina. Kromě zábavných historek o soužití Rusů a Němců mě zaujala uvolněná a radostná atmosféra všech těch příběhů. Jsou totiž o lidech, kteří utekli na Západ až po roce 1989 a hledali tam po desetiletích sovětské šedi hlavně svobodný život. Neodcházeli za kariérou a úspěchem, a proto jim bylo v (multi)kulturním podhoubí divokého Berlína tak dobře, byť se životem spíše protloukali, z místa na místo, ze vztahu do vztahu a hlavně z flámu na flám. Čte se to každopádně skvěle, byť se některé motivy ke konci už opakují. (8/10)

2 20.01.2019

Jsou knihy o divných lidech dělajících hrozné věci, které fungují jako anatomie zločinu a lidské duševní a morální patologie. Příkladem budiž Sběratel od Johna Fowlese. Zde jde ale o něco jiného. Olga Tokarczuková má zjevně ráda Blakeovu poezii, zvířata a astrologii, nejí maso a rozhodla se, že kombinace toho všeho v příběhu podivínské postarší ženštiny v Kladsku bude super. Tokarczuková sice výborně píše a nutí k zamyšlení, ale mě to prostě nebavilo. Hrdinka mi byla neobyčejně nesympatická, úvahové pasáže mi přišly úmorné (kdosi tu zmiňoval knihu S elegancí ježka, tak ta mi přišla podobně nesnesitelná) a celé vyznění knihy je opravdu děsivý manifest radikálního vegetariánství. (5/10)

5 29.12.2018