kristleko komentáře u knih

Zahořklé prskání jedu naštvaného cynika? Ale kdeže, daleko spíše je to volání o pomoc citlivého člověka, jenž špatně snáší dnešní „nešťastnou“ dobu. V ní lásku, něhu a lidskost nahrazuje samota, hořkost a lhostejnost. Přes četné úvahové a vědecké pasáže se nenechte mýlit – je to čistokrevný román o lásce, a to sakra silný, ba až dojemný. Na příbězích Michela, Bruna a Annabelle ukazuje, že přestože dnes mnozí lidé hledají stále nové a nové sexuální zážitky a nejraději by žili v pornofilmu, skutečné štěstí spočívá v něžném a upřímném lidském vztahu. Zatímco totiž vzrušivost po čase pomine, ona nudná, ale hřejivá normálnost přetrvá. Nejde přitom jen o partnerskou lásku, ale i o lásku rodičovskou. Michel i Bruno jsou dětmi „moderní ženy“ a jejích dočasných milenců – do sebe zahleděných lidí, pro něž byli potomci přítěží jejich životů a odvrhli je krátce po narození. Frustrace a mindráky z dětství přitom hluboce ovlivňují celý život... Ta kniha se nečte snadno. Dnešní dobu popisuje drsně, ale upřímně – zvláště jde-li o sexualitu a vyprázdněnost citů. Jistě, za hrdiny si Houellebecq vždy vybírá poněkud extrémní postavy, ale jejich trápení do určité míry prožíváme my všichni, dnes a denně. (10/10)

14 30.12.2017

Houellebecqova prvotina předznamenává všechna stěžejní témata, která v pozdějších románech rozpracoval (nihilismus, deprese, znechucení z lidí a společnosti...). Na rozdíl od nich je Rozšíření bitevního pole (1994) syrové, stručné, místy schematické, bez bombastického sci-fi závěru a jasnějšího rozuzlení, ale přesto velmi výmluvné. Hlavní postavou je čerstvý třicátník – sociální vítěz, ale sexuální poražený. (Klíčová myšlenka knihy: „Sex v naší společnosti představuje druhý systém dělení, zcela nezávislý na penězích. V sexuálním systému, kde je zakázáno cizoložství, může víceméně každý najít partnera do postele. V naprosto liberálním sexuálním systému vedou někteří pestrý a vzrušující sexuální život, kdežto jiným nezbývá nic než masturbace a samota.“) Byť postrádá krásu a šarm, je na tom celkem úspěšný a perspektivní informatik ještě relativně dobře – poznal alespoň nějaké ženy, které mu „otevřely svůj orgán“. Co by měli říkat ohyzdný tragéd Rafael Tisserand nebo „nadšpek“ se jménem Brigitte Bardotová! Kniha o ztrátě lidské důstojnosti v brutalitě dnešní sexuálně uvolněné, avšak emočně vyprázdněné společnosti. (9/10)

8 20.12.2017

Na první pohled stejné téma jako u Potokova nejslavnějšího románu Vyvolení (1967) – dospívání v židovském světě New Yorku třicátých a čtyřicátých let... Zatímco ale Vyvolení jsou sondou do přece jen poněkud exotického a od běžné reality odtrženého světa mladých rabínských adeptů, Davitina harfa vypráví křehčí a uchopitelnější příběh dospívající dívky z ateistické rodiny, kde oba rodiče přeběhli od náboženství ke komunismu (otec od křesťanství, matka od židovství). Vztah k judaismu je úplně odlišný – Reuven Malter a Danny Saunders intelektuálně hloubají nad všemožnými zákoutími svatých textů, v Davitině příběhu jde spíše o skutečnou víru, o niterné prožívání ztráty otce skrze odříkávání tradičních modliteb. Je to příběh o cestě od komunismu k judaismu, od fanatické oddanosti k přirozené víře, od snahy změnit svět ke spokojenosti s každodenností vlastního života. „Zlobím se na tátu, že odjel pryč,“ říká Davita své matce, která otce vlastně také ztratila, protože coby chasid měl na prvním místě svou víru. Na pozadí velmi silného příběhu mladé dívky a její matky se Potok kromě obžaloby ideologií věnuje i postavení židovských žen a v neposlední řadě dává Picassovu obrazu Guernica (1937) jaksi lidštější rozměr. (10/10)

3 20.12.2017

Barvitý román, který skrze příběh dvou židovských chlapců a jejich otců nabízí autentický a zároveň hluboce lidský vhled do pestrého světa pravověrného judaismu v New Yorku čtyřicátých let minulého století. Působí až neuvěřitelně, do jaké hloubky jsou dva patnáctiletí chlapci zahloubaní do Tóry a Talmudu a jak intelektuálně založené ortodoxní komunity jsou. Když na konci války pomalu vychází najevo, že nacistickému běsnění padlo za oběť šest milionů židů, působí to jako rozbuška mezi dvě náboženské odnože – moderní ortodoxní judaismus a chasidismus. Jakoby nestačily rozdíly ve věrouce a metodách výkladu svatých textů, nyní se přidává spor o legitimitu židovského státu v Palestině. (Tento boj mimochodem v Izraeli zuří dodnes.) Román je v tomto ohledu poučný až iniciační, ale v prvé řadě je to strhující a dojemný příběh o dospívání, poznávání, přátelství, vzpouře a odpuštění – nebo spíše smíření? (9/10)

Zdatný interviewer Hvížďala si tentokrát vybral dvě silné dámy – Magdu Vášáryovou, která v roce 1999 kandidovala na slovenského prezidenta proti Vladimíru Mečiarovi a Rudolfu Schusterovi, a Ivu Brožovou, která se v roce 2006 postavila prezidentu Václavu Klausovi, který se ji pokusil odvolat z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu. Rozhovory jdou do hloubky, zkoumají rodinné a hodnotové zázemí obou dam a pak důkladně rozebírají klíčové okamžiky, díky nimž je zná široká veřejnost. Každé interview je jiné. Suverénní a charismatická Vášáryová se ochotněji poddává filozofujícím otázkám Hvížďaly na stav světa, politiky a vůbec, Brožová se zjevně cítí jistější v domovském světě práva a justice. Pečlivě volí formulace, leckdy se odpovědi vyhne citátem. Názory skryté za tímto závojem jsou ale velice osvěžující. Otevřeně přiznává, že neuspěla ve snaze otevřít Nejvyšší soud hodnotovému nazírání na právo a uvádí konkrétní případy, kdy lpění na zákonném textu vedlo k absurdním důsledkům, které musel napravovat Ústavní soud či zákonodárce. Pouští se i do kritiky tahanic o platy soudců, nit suchou nenechává na ustrašených soudcích: „Měli by si položit otázku, jakým právem si troufají soudit druhé, když nemají dost odvahy poukázat na poměry uvnitř justice, s nimiž nesouhlasí.“ Když se člověk přenese přes otravný způsob, kterým Hvížďala klade dotazy, tak je to velmi podnětné a zajímavé čtení.

3 11.12.2017

Téma je pro Bernharda typické – (anti)hrdina Rudolf se už desetiletí chystá napsat vědeckou práci o hudebním skladateli Mendelsohn-Bartholdym, nepovedlo se mu však dokončit ani první větu. Stále mu v tom cosi brání, jednou vlastní psychický stav, jindy zase návštěva nenáviděné sestry… Celé je to takový manifest depresivní prokrastinace. Navíc napsaný až litanicky, proudem textu, který nedává příležitost se od něj odtrhnout. V knize je řada úvah o lidské mysli (nebo duši?) i o stavu společnosti. A závěr knihy, líčící žalostný osud mladého páru na prosluněné Mallorce, ještě umocňuje její poněkud ponurou a bezútěšnou atmosféru. (9/10)

2 23.03.2017

Smoleński umně skládá různé střípky, obrazy a lidské příběhy do pestré mozaiky, která dává plastický pohled na současný Izrael. Na zemi konfliktů - mezi ortodoxními židy a liberálními Izraelci, mezi Izraelci a Palestinci, mezi Araby navzájem, mezi otci a syny. Na zemi rozdílů. Na zemi paradoxů. Na zemi, které vládne netolerance, nenávist, násilí a neschopnost kompromisu. Na zemi žijící v permanentní neuróze z palestinských raket a vybuchujících atentátníků v autobusech na jedné straně zdi a z hlídek a kontrol izraelské armády na straně druhé. Neklidnou atmosféru umocňuje fakt, že velká část reportáží vznikla kolem roku 2005, tedy v době jednostranného stažení Izraele z Pásma Gazy, během něhož bylo vystěhováno osm tisíc židovských osadníků k velké nevoli značné části obyvatelstva. Pozoruhodná kniha, která usnadňuje porozumění snad nejsložitějšímu konfliktu v současném světě. (9/10)

4 26.02.2017

Chytře poskládaná kniha – čtyři rozhovory s největšími osobnostmi české politiky po sametové revoluci, které se dožily jejího pětadvacátého výročí (Václav Havel je přítomen alespoň v mnoha odpovědích ostatních aktérů). Základní okruh otázek je podobný, ale samozřejmě jsou velké rozdíly v tom, kam který rozhovor doputuje. Každý z politiků se ukáže ve svých typických rysech a jedno mají společné – polistopadový vývoj hodnotí dost kriticky. Václav Klaus je břitký, ironický a má nezaměnitelný smysl pro karikaturu. Budoucnost vidí střízlivě: „Všechno bude při starém, jen se některé tendence zrychlí.“ Petr Pithart je dumavý, někdy až plačtivý a varuje: „Člověk vždycky předpokládá, že svět bude zhruba takový, jako je dnes, a přimýšlí si k tomu všelijaké technické blbiny. Ale on ten svět bude úplně jiný a bude tak moc jiný, že si to vůbec nedovedeme představit.“ Pavel Rychetský hledí na polistopadový vývoj spíše z právního než politického pohledu a nejvíce u něj překvapí, jak pesimistický rozhovor to je. Současný prezident Miloš Zeman naopak nepřekvapí vůbec ničím. Jeho odpovědi jsou mlživé, plné mdlých bonmotů a urážek lidí, které mnohdy sám do vysoké politiky přivedl. Celkově to je jedna z nejzajímavějších knih o české politice, jakou jsem četl.

10.02.2017

Můj komentář je asi první, který nevznikl v rámci promování knihy. Je to čtivě napsaný příběh ze současnosti, z novinářského prostředí, které Marek Přibil (dnes komentátor MF Dnes) důvěrně zná. Díky tomu je popsáno velmi uvěřitelně – barvitě, s notným smyslem nadsázku, s ironií hraničící s cynismem. Funguje to jako určitá dekonstrukce mýtů o médiích coby „hlídacích psech demokracie“. Jako v každém jiném povolání najdete i zde inteligentní a poctivé pracanty, jakož i líné diletanty, úplatné hochštaplery a lidské svině. Právě popis osobních a pracovních osudů různých postaviček včetně hlavního hrdiny Viktora považuji za nejsilnější část knihy a u příběhové linky mělo asi zůstat. Přibil neskrývá filozofické ambice, ale různé úvahové pasáže glosující vývoj české politiky a společnosti román spíše kazí než aby jej posouvaly o k výšinám Milana Kundery a Umberta Eca, kam autor zjevně míří. Přes tuto nesympatickou přechytralost je to však docela dobrý román, který stojí za přečtení.

2 19.01.2017

Autor příběh státního zastupitelství přirovnává k divadelnímu dramatu. V devadesátých letech bojovalo o důstojné postavení v justičním systému, což se nakonec podařilo v roce 2001 díky velké reformě trestního procesu. Poté ale přišla kolize, když ministr spravedlnosti Pavel Němec v roce 2005 zasáhl do kauzy „katarského prince“. Využil paragrafu, že šéf resortu může předat trestní věc do ciziny. Bylo to poprvé, co se tak stalo, navíc bez návrhu či souhlasu soudu. Proti se ostře ohradila nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová, ministrův postup ale nakonec potvrdil Nejvyšší soud. Jeho místopředseda Pavel Kučera přitom ještě před verdiktem v odborném tisku vyslovil svůj názor, že Němcův postup byl správný. Lata toto jednání zpětně považuje za „skandální“. Podivné vztahy mezi Pavlem Němcem a Pavlem Kučerou se pak naplno ukázaly v kauze vicepremiéra Jiřího Čunka. Dvojice si tehdy udělala výlet do Ostravy za tamní šéfžalobkyní Zlatuší Andělovou, aby s ní prodiskutovali, jak se kauza vyvíjí. Ve snahách ji ovlivnit pokračovali tak dlouho, až si vysloužili přízvisko „justiční mafie“, které jim už nikdy nikdo neodpáře. Latova kniha není zdaleka jen o těchto dvou kauzách. Autor je ale vylíčil tak detailně a plasticky, že čtenář jen nevěřícně kroutí hlavou, jak něco takového bylo ještě před několika málo lety v české justici možné.

3 12.12.2016

Rafinovaně a pečlivě vystavěný příběh v temné alternativní realitě, v kůži jehož hrdinů by nikdo nechtěl být. Od samého začátku sice díky řetězci náznaků a vodítek tušíme, že něco není v pořádku, ale hrozivá skutečnost se v plné syrovosti ukáže až na konci. Osudově smutný román o světě, v němž není žádných druhých šancí... (10/10)

9 05.12.2016

Příběh o znuděné paničce, poblouzněné četbou červené knihovny, toužící po lásce a dobrodružství, které nenachází v manželství s milujícím lékařem v normandském městečku, není nutně vázán na Emu Bovaryovou v 19. století. Naopak, je hodně nadčasový. Není to tak i dnes, že jsou lidé znudění svým životem, touží po dobrodružství, milostných a sexuálních avantýrách, které na ně tryskají z časopisů, televize a internetu? Ženou se za pozlátkem, půjčují si na spotřební zboží a neváží si toho, co mají. (8/10)

16 22.10.2016

Houellebecq je skvělý společenský kritik a tentokrát se soustředil na kult mládí, krásy a sexu panující v postmoderní Evropě: „Snažíme se vytvořit společnost umělou, povrchní, která už nikdy nebude přístupná ničemu vážnému ani humornému, celý život stráví beznadějnou honbou za čímkoli, co je FUN, a za sexem; generaci věčných KIDS.“ Samotný příběh Daniela1 mi ale nepřijde jako obecně platný, přece jen Evropané po čtyřicítce svůj život obvykle nezabalí a nevyhlížejí sebevraždu v sektě elohimitů. Úplně se mi proto nezdá, že by dystopická část knihy vyplývala ze stavu dnešní společnosti. Na každý pád je to hodně zajímavá kniha.

4 22.10.2016

„Je to zvláštní a nespravedlivé, že se člověk narodí do určité doby a je k ní připoután, ať chce, nebo nechce. To nám poskytuje nespravedlivou výhodu před minulostá a dělá z nás šašky budoucnosti. Dokonce ani takový rozum jako je ten můj, by v dřívějších dobách nebo na březích Orinoka nebyl schopen dosáhnout ničeho, zatímco každý trouba za dvě stě let si z něho bude utahovat,“ formuluje matematik Gauss stěžejní myšlenku celé knihy. Člověk by nečekal, že příběh o dvou německých badatelích z přelomu 18. a 19. století je možné odvyprávět takto poutavě, s velkou porcí nadsázky a nenápadného humoru. Kniha o nadšení hraničícím s posedlostí a o tom, že i slavní myslitelé byli jen lidé, často dost nesnesitelní. (10/10)

8 22.10.2016

Není to jen životní příběh liliputa toužícího po uznání, ale i metafora „malého českého člověka“, který vzešel z ničeho a chce se vyrovnat bohatým a úspěšným, být respektován a obdivován a je pro to ochoten udělat cokoliv – okrádat zákazníky na nádraží, kolaborovat s nepřítelem, zbavit se vlastního dítěte nebo ukrást cenné známky zavražděným Židům. Jenže i on nakonec zjišťuje, že ani zvýšené podrážky, fešácký frak, milion na účtu a krásný hotel mu respekt ani úctu nepřinese a je šťastný teprve tehdy, kdy nemusí nikomu nic dokazovat. Román je napsán jako ústní vyprávění, proud textu s nekonečnými souvětími, četnými odbočkami a opakováními. Na jeho vnímání je třeba soustředění, ale pak se od něj nelze odtrhnout. Že se maturanti na knihu koncentrovat nedovedou, není chyba knihy. (10/10)

10 22.10.2016

„Komisař Durman se na prvním rohu chystal zahnout vpravo do Liliové ulice, kde bydlel, když tu mu do chřípí vnikla hutná směsice tibetského pižma, pačule, labdána, ambry, santalu a rozdrážděných kund, prostě typická vůně bordelu.“ Je to zábavné, je to hravé, je to frivolní, kouzelně to evokuje dobu národního obrození v Praze, má to krásný jazyk a hýří to vtipem. Ale taky se to po první ze čtyř stovek stránek trochu omrzí. Pak naštěstí přijde „teologické rekomando“ a leccos je odpuštěno, ale bohužel zůstává dojem z určité nedotaženosti skvělého nápadu.

2 05.06.2016

Každé světové velkoměsto by si zasloužilo takovouto krásnou knihu. Pamuk vzpomíná na to, jak v Istanbulu vyrůstal a vedle příběhu své rodiny vypráví i příběh tohoto města, stojícího na Bosporu a věčně rozkročeného mezi západ (Evropu) a východ (Asii). Vše je prodchnuto svébytnou melancholií; slovo hüzün vyjadřuje pocit bolestné ztráty, jež je prý v Istanbulu všudypřítomný od pádu Osmanské říše. Líbilo se mi líčení atmosféry rozpadajících se osmanských paláců (konaků) nebo kouře z parníků brázdících Bospor. A kouzelný je příběh spisovatele a populárního historika Reşata Ekrema Koçu, jenž po sedmi letech sepisování všech možných střípků do Encyklopedie Istanbulu ztroskotal na straně tisíc čtvrtého svazku, aniž se dostal přes písmeno B (a při druhém pokusu postoupil až k písmenu G). Orhan Pamuk se již přiblížil západní literární tradici natolik, že „svou“ encyklopedii Istanbulu vměstnal do necelých 500 stran a mnoha desítek fotografií. (10/10)

5 16.05.2016

„Není to nijak dobrá kniha. Jediný důvod, proč se Simon Mawer proslavil, je, že psal o vile Tugendhat. Pro mě to je parazit, který skočil na náš dům a vytřískal z něj slávu,“ říká dcera majitelů Daniela a má do značné míry pravdu. Což o to, samotná vila je popsána plasticky a autenticky působí i vyprávění o okolnostech jejího vzniku, zdařilé jsou i některé epizody ilustrující zvláštní atmosféru první republiky. Ale jinak je to v podstatě rozvleklá červená knihovna v kulisách funkcionalistického skvostu v brněnské Černopolní ulici. Mawer vytváří krkolomné milostné vztahy, které doprovází nesnesitelně nepřesvědčivé líčení vnitřních myšlenkových pochodů Viktora, Hany, Liesel... s naprostým vrcholem v podobě Tomáše a Zdenky v dobách socialismu. Kniha má přes 450 stran a i přesto jsou všechny postavy i jejich osudy jen tak nějak načrtnuté. Namísto pečlivé gradace děje se Mawer vyžívá v „osudových náhodách“, které jsou tak násilně vykonstruované, že z toho celá kniha vychází spíše jako promarněná příležitost literárně adaptovat silný příběh rodiny Tugendhat a její vily, v níž strávila pouhých osm let... (5/10)

14 16.05.2016

Stárnoucí a zhýralý básník Henry Chinaski je takový hrdina své doby – kdo (z mužů) by nechtěl žít z honorářů za knížky a autorská čtení a volně se přesouvat od Lýdie přes Nicole po Mindy a Deboru, od dostihů k chlastu a cigáru, od blití ke sraní... a pak zase k šukání? „Byl jsem starý a ošklivý. Možná právě proto se mi tak líbilo ho vrážet do mladých holek. Snažil jsem se uniknout před smrtí? Znal jsem spousty žen. Tak proč se vždycky snažím o nějakou další? O co mi jde? Nové známosti byly dobrodružné, ale byla to dřina. První polibek a první vyspání bylo dramatické. Zpočátku je to zajímavé. Později, pomalu, ale jistě, vyjdou najevo všechny vady a šílenství.“ Není moc co dodat, je to jízda.

2 12.03.2016

Pěkně zpracovaná kniha kombinující rozhovor, autorský text, dopisy a fotografie. Výstižně ukazuje všechny odstíny Medy Mládkové – nezdolná síla a energie, elegance, tvrdohlavost, osobitost až hraničící s drzostí a neomaleností. Neuvěřitelný životní příběh dcery sládka, která za války tančila v šantánu v Litvě i Vídni, pak studovala ekonomii a politologii v Ženevě a později výtvarné umění v Paříži, poznala se osobně s Františkem Kupkou, kterého pak proslavila po celém světě, za normalizace podporovala české výtvarníky, kteří byli v nelibosti režimu... Úžasný život sběratelky a mecenášky umění, která se setkala snad s každým, kdo na poli českého a světového výtvarného umění v druhé polovině 20. století něco znamenal.

5 12.03.2016