Davitina harfa

9 22.05.2018

„Dvůr byl plný radostného výskání hrajících si dětí. Záviděla jsem jim a přála si být stejná jako oni. Hrát si v teplém, mírném dopoledním slunci a nevědět nic o temném světě, který je za školou, za naší čtvrtí, za městem, za mořem.“

Davita je moje stará známá. Četl jsem její příběh krátce po vydání románu v češtině (2005?) a dobře si na to pamatuji, byl jsem zasažen a dojat a všechny její radosti a strasti jsem s ní prožíval na své tehdejší poměry nebývale (byl jsem mladý a pyšný a emocím jsem se v té době bránil). Byl to tehdy náhodný výběr v knihovně a já se těšil i na další Potokovy romány – ale žádný další už mě ani zdaleka tolik neoslovil (a oblíbené Vyvolené jsem snad ani nedočetl). Ale na Davitu jsem nezanevřel a mnohokrát jsem si na ni vzpomněl. Třeba když jsem s někým vedl diskuzi na téma „nejlepší neznámá kniha“. Nebo při situacích, kdy jsem se musel potýkat s tím, čím ona.

Davitina harfa má celou řadu témat, ale pro mě je to zejména kniha o ztrátách (a reakcích na ně). Nejen o úmrtí blízkých osob, ale o ztrátách identity (náboženské, nebo obecně světonázorové), a dost často také o ztrátách iluzí („Svět, který vyučoval spravedlnost, se dopustil nespravedlnosti. Jak v tom světě můžu teď žít? Jak můžu být částí jeho srdce a duše, jeho jádra? Proč bych měla dál patřit k někomu, kdo se takhle chová? Jak tomu světu můžu důvěřovat?“).
To nezažívá jen Davita, ale snad úplně každá postava knihy, zejména to platí pro Davitinu matku Chanu, jejíž životní příběh je krutý a nelítostný (a věrohodně popsaný) a která je regulérní druhou hlavní hrdinkou románu.

Přes zjevnou melancholii a posmutnělou náladu textu je v románu patrná naděje. To je důležité. Potok nedopustí, abychom cítili beznaděj a dává postavám šanci, neodpírá jim světlo na konci tunelu, byť je mnohdy spíš jen tušené. Ale čtenář ví, že postavy mají sílu, že po každé ráně osudu vstanou a půjdou dál, že nakonec zase v životě najdou něco, co bude dávat smysl. Že život nakonec vyhraje, nebo že alespoň vyhrát může. („Maminka mi chybí. Bolí mě to uvnitř. Všichni říkají, že to přejde, ale nepřechází to,“ říká mladý David a zní to hodně smutně. Ale později v knize dodává: „Ale nakonec jsem vstal. Musel jsem vstát. Musel jsem odříkat kadiš“.)
To je, zdá se mi, nakonec tím hlavním poselstvím románu. Že život sice přináší kruté rány, ale že se vždy najde něco, pro co se vyplatí obrátit oči od vlastní bolesti směrem dopředu. Že nejlepší lék na krutost života je krása života. A že krásu života lze prožít jen v kontaktu s jinými lidmi. Nejlépe to říká Chana: „Špatné věci, které se ti stanou, nejde zapomenout tím, že si řekneš, že svět není špatný celý. Opravdu poznáme jen věci a lidi, které se nás dotknou. Všechno ostatní je jako slova ve slovníku. Můžeme se je naučit, ale nežijí hluboko v nás.“

Davitina harfa není světoznámá kniha, ani v rámci tvorby Chaima Potoka není počítána mezi nejvýznamnější díla. Přesto je pro mě výjimečná a oslovující. V předchozích větách jsem se snažil popsat proč, ale vidím, že se mi to povedlo jen velmi nedokonale. Ale ono to možná ani vyjádřit nejde, možná je kouzlo literatury a umění (a vlastně i mezilidských vztahů) právě v tomhle – najít a rozezvučet v člověku něco tak intimního, že pro to ani nemáme slova.
Zároveň pro mě bylo druhé setkání s Davitou silným argumentem pro názor, že opakované čtení má smysl (pamatuji, že i zde na DK probíhaly diskuze o tom, jestli to je či není užitečné). V odstupu jsem viděl v románu i jiná témata, kterých jsem si na první schůzce nevšiml. Nejzřetelněji jsem si to uvědomoval při popisu Davitina hledání víry, to jsem prve nevnímal jako podstatné. I když ... asi jsem věděl, že je to klíčový prvek románu, jen jsem nevěděl, že to vím. Srdce už to vědělo tehdy, jen hlava se zase někde loudala. :-)

„Nic, co píšu, nemůže být tak udivující jako život, který představuje vůbec nejpodivuhodnější příběh.“