Davitina harfa

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Po řadě mužských hrdinů vypráví tento Potokův příběh dívka. Už jsme se s ní setkali ve Starých mužích o půlnoci. Davita se musí předčasně rozloučit s dětstvím. Na dálku prožívá, jak na druhé straně oceánu sílí fašismus a antisemitismus a propuká válka, přitom nahlíží do spletitých osudů svých rodičů, pocházejících z odlišných světů, a snaží se jim porozumět. A touží být šťastná....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/15684/big_davitina-harfa-6hh-15684.jpg 4.559
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Argo
Originální název:

Davita's Harp, 1985


více info...
Nahrávám...

Komentáře (13)

Kniha Davitina harfa

intelektuálka
03. března

Asi nemám zrovna období,abych si tuto knihu vychutnala .... pocity, otázky a smutek ....

A Davitina harfa - hudba jako symbol mírumilovnosti ...
A oživení příběhy strýce Jákoba - o ptáčkovi, který hledá hudbu - jako prostředek pro sblížení mezi národy ....

Až se ke knize vrátím, možná tam najdu i naději ....

Sigas
01. ledna

Trvalo mi déle, než jsem se začetl. Ta komunistická domácnost mě nijak nepřitahovala. A pak trochu zvláštní styl. Příběh je sice vyprávěn v první osobě, ale přitom suše a téměř nezúčastněně, jako by se všechno dělo někomu jinému. Postupně mi to přestalo vadit, dokonce jsem tomu přišel na chuť a vyprávění se stalo velice intimním. A když se čím dál silněji začal ozývat motiv konfrontace s ortodoxním judaismem, nebo šířeji s náboženskými kořeny duše, tak už mě to docela pohltilo.


Acamar
08.06.2020

Vícevrstevnatý, citlivý příběh, ve kterém se opět potkává Potokovo téma víry a dogmatismu (vedle židovské ortodoxie zde klade navíc podobnou slepotu víry v komunismus či antisemitismus) s tématem složitosti rodinných pout, dospívání a hledání vlastní cesty odmítnutím nesmyslných, nespravedlivých, neživotných omezení dané fanatickým dodržováním "zákonů" dané ideologie.
Příběh vidíme pohledem inteligentní a vnímavé holčičky Davity (její smyslové dojmy, fantazii a pocity, úpornou snahu pochopit svět okolo a zároveň odvahu v něm razit svou svébytnou stopu) a její svět je nejen plný osamělosti a ztrát, ale také smíření, nových přátelství a nadějí, že i po velké ztrátě život přináší něco hezkého. Díky jejímu pohledu kniha získává nesmírnou křehkost, citlivost a neokázalou působivost, zanechávající hluboký otisk.

tygřík2
10.03.2020

Moje úplně první kniha od pana Potoka. Jsem zasažena do srdce. Křehké a zároveň silné, velice intimní vyprávění. Některé pasáže, ve kterých jsou popsány citové a myšlenkové pochody hrdinek, zvedly, z nánosu dějů za léta, v mém vědomí vzpomínky tam uložené. Ano, chvílemi jsem byla Hana, chvílemi Davita. Až jsem pana autora začala podezírat, jestli on nebyl v minulém životě holčička. :-))

DominaCZ
18.12.2019

Začala jsem, ale neustálé suché popisy o tom, že se co pár týdnů vždycky po návštěvě pána s kloboukem, který si s matkou v kuchyni šeptá, musejí nenadále stěhovat o pár bloků dál, mě prostě nezajímaly.
Suché, nijaké.
Že leží ve studeném pokojíku a naslouchá, jak lupe vychládající topení nebo jak jí tam běhají myši mě prostě nebere. Možná bych tomu měla dát šanci, nevím.
Ale jak koukám pro spousta lidiček zase citovka už jen pro toho společného jmenovatele II. w w.

PeterBahn
28.05.2019

Velmi, velmi působivá kniha, pro mne především v závěru, kdy se řešilo zdánlivě bezvýznamné vyhašení nejlepšího studenta...

kristleko
20.12.2017

Na první pohled stejné téma jako u Potokova nejslavnějšího románu Vyvolení (1967) – dospívání v židovském světě New Yorku třicátých a čtyřicátých let... Zatímco ale Vyvolení jsou sondou do přece jen poněkud exotického a od běžné reality odtrženého světa mladých rabínských adeptů, Davitina harfa vypráví křehčí a uchopitelnější příběh dospívající dívky z ateistické rodiny, kde oba rodiče přeběhli od náboženství ke komunismu (otec od křesťanství, matka od židovství). Vztah k judaismu je úplně odlišný – Reuven Malter a Danny Saunders intelektuálně hloubají nad všemožnými zákoutími svatých textů, v Davitině příběhu jde spíše o skutečnou víru, o niterné prožívání ztráty otce skrze odříkávání tradičních modliteb. Je to příběh o cestě od komunismu k judaismu, od fanatické oddanosti k přirozené víře, od snahy změnit svět ke spokojenosti s každodenností vlastního života. „Zlobím se na tátu, že odjel pryč,“ říká Davita své matce, která otce vlastně také ztratila, protože coby chasid měl na prvním místě svou víru. Na pozadí velmi silného příběhu mladé dívky a její matky se Potok kromě obžaloby ideologií věnuje i postavení židovských žen a v neposlední řadě dává Picassovu obrazu Guernica (1937) jaksi lidštější rozměr. (10/10)

mirektrubak
22.05.2018

„Dvůr byl plný radostného výskání hrajících si dětí. Záviděla jsem jim a přála si být stejná jako oni. Hrát si v teplém, mírném dopoledním slunci a nevědět nic o temném světě, který je za školou, za naší čtvrtí, za městem, za mořem.“

Davita je moje stará známá. Četl jsem její příběh krátce po vydání románu v češtině (2005?) a dobře si na to pamatuji, byl jsem zasažen a dojat a všechny její radosti a strasti jsem s ní prožíval na své tehdejší poměry nebývale (byl jsem mladý a pyšný a emocím jsem se v té době bránil). Byl to tehdy náhodný výběr v knihovně a já se těšil i na další Potokovy romány – ale žádný další už mě ani zdaleka tolik neoslovil (a oblíbené Vyvolené jsem snad ani nedočetl). Ale na Davitu jsem nezanevřel a mnohokrát jsem si na ni vzpomněl. Třeba když jsem s někým vedl diskuzi na téma „nejlepší neznámá kniha“. Nebo při situacích, kdy jsem se musel potýkat s tím, čím ona.

Davitina harfa má celou řadu témat, ale pro mě je to zejména kniha o ztrátách (a reakcích na ně). Nejen o úmrtí blízkých osob, ale o ztrátách identity (náboženské, nebo obecně světonázorové), a dost často také o ztrátách iluzí („Svět, který vyučoval spravedlnost, se dopustil nespravedlnosti. Jak v tom světě můžu teď žít? Jak můžu být částí jeho srdce a duše, jeho jádra? Proč bych měla dál patřit k někomu, kdo se takhle chová? Jak tomu světu můžu důvěřovat?“).
To nezažívá jen Davita, ale snad úplně každá postava knihy, zejména to platí pro Davitinu matku Chanu, jejíž životní příběh je krutý a nelítostný (a věrohodně popsaný) a která je regulérní druhou hlavní hrdinkou románu.

Přes zjevnou melancholii a posmutnělou náladu textu je v románu patrná naděje. To je důležité. Potok nedopustí, abychom cítili beznaděj a dává postavám šanci, neodpírá jim světlo na konci tunelu, byť je mnohdy spíš jen tušené. Ale čtenář ví, že postavy mají sílu, že po každé ráně osudu vstanou a půjdou dál, že nakonec zase v životě najdou něco, co bude dávat smysl. Že život nakonec vyhraje, nebo že alespoň vyhrát může. („Maminka mi chybí. Bolí mě to uvnitř. Všichni říkají, že to přejde, ale nepřechází to,“ říká mladý David a zní to hodně smutně. Ale později v knize dodává: „Ale nakonec jsem vstal. Musel jsem vstát. Musel jsem odříkat kadiš“.)
To je, zdá se mi, nakonec tím hlavním poselstvím románu. Že život sice přináší kruté rány, ale že se vždy najde něco, pro co se vyplatí obrátit oči od vlastní bolesti směrem dopředu. Že nejlepší lék na krutost života je krása života. A že krásu života lze prožít jen v kontaktu s jinými lidmi. Nejlépe to říká Chana: „Špatné věci, které se ti stanou, nejde zapomenout tím, že si řekneš, že svět není špatný celý. Opravdu poznáme jen věci a lidi, které se nás dotknou. Všechno ostatní je jako slova ve slovníku. Můžeme se je naučit, ale nežijí hluboko v nás.“

Davitina harfa není světoznámá kniha, ani v rámci tvorby Chaima Potoka není počítána mezi nejvýznamnější díla. Přesto je pro mě výjimečná a oslovující. V předchozích větách jsem se snažil popsat proč, ale vidím, že se mi to povedlo jen velmi nedokonale. Ale ono to možná ani vyjádřit nejde, možná je kouzlo literatury a umění (a vlastně i mezilidských vztahů) právě v tomhle – najít a rozezvučet v člověku něco tak intimního, že pro to ani nemáme slova.
Zároveň pro mě bylo druhé setkání s Davitou silným argumentem pro názor, že opakované čtení má smysl (pamatuji, že i zde na DK probíhaly diskuze o tom, jestli to je či není užitečné). V odstupu jsem viděl v románu i jiná témata, kterých jsem si na první schůzce nevšiml. Nejzřetelněji jsem si to uvědomoval při popisu Davitina hledání víry, to jsem prve nevnímal jako podstatné. I když ... asi jsem věděl, že je to klíčový prvek románu, jen jsem nevěděl, že to vím. Srdce už to vědělo tehdy, jen hlava se zase někde loudala. :-)

„Nic, co píšu, nemůže být tak udivující jako život, který představuje vůbec nejpodivuhodnější příběh.“

1