Davitina harfa

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Po řadě mužských hrdinů vypráví tento Potokův příběh dívka. Už jsme se s ní setkali ve Starých mužích o půlnoci. Davita se musí předčasně rozloučit s dětstvím. Na dálku prožívá, jak na druhé straně oceánu sílí fašismus a antisemitismus a propuká válka, přitom nahlíží do spletitých osudů svých rodičů, pocházejících z odlišných světů, a snaží se jim porozumět. A touží být šťastná....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/15_/15684/davitina-harfa-6hh-15684.jpg 4.550
Žánr
Literatura světová, Romány
Vydáno, Argo
Orig. název

Davita's Harp, 1985

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (9)

Kniha Davitina harfa

Přidat komentář
DominaCZ
18.12.2019

Začala jsem, ale neustálé suché popisy o tom, že se co pár týdnů vždycky po návštěvě pána s kloboukem, který si s matkou v kuchyni šeptá, musejí nenadále stěhovat o pár bloků dál, mě prostě nezajímaly.
Suché, nijaké.
Že leží ve studeném pokojíku a naslouchá, jak lupe vychládající topení nebo jak jí tam běhají myši mě prostě nebere. Možná bych tomu měla dát šanci, nevím.
Ale jak koukám pro spousta lidiček zase citovka už jen pro toho společného jmenovatele II. w w.

PeterBahn
28.05.2019

Velmi, velmi působivá kniha, pro mne především v závěru, kdy se řešilo zdánlivě bezvýznamné vyhašení nejlepšího studenta...

mirektrubak
22.05.2018

„Dvůr byl plný radostného výskání hrajících si dětí. Záviděla jsem jim a přála si být stejná jako oni. Hrát si v teplém, mírném dopoledním slunci a nevědět nic o temném světě, který je za školou, za naší čtvrtí, za městem, za mořem.“

Davita je moje stará známá. Četl jsem její příběh krátce po vydání románu v češtině (2005?) a dobře si na to pamatuji, byl jsem zasažen a dojat a všechny její radosti a strasti jsem s ní prožíval na své tehdejší poměry nebývale (byl jsem mladý a pyšný a emocím jsem se v té době bránil). Byl to tehdy náhodný výběr v knihovně a já se těšil i na další Potokovy romány – ale žádný další už mě ani zdaleka tolik neoslovil (a oblíbené Vyvolené jsem snad ani nedočetl). Ale na Davitu jsem nezanevřel a mnohokrát jsem si na ni vzpomněl. Třeba když jsem s někým vedl diskuzi na téma „nejlepší neznámá kniha“. Nebo při situacích, kdy jsem se musel potýkat s tím, čím ona.

Davitina harfa má celou řadu témat, ale pro mě je to zejména kniha o ztrátách (a reakcích na ně). Nejen o úmrtí blízkých osob, ale o ztrátách identity (náboženské, nebo obecně světonázorové), a dost často také o ztrátách iluzí („Svět, který vyučoval spravedlnost, se dopustil nespravedlnosti. Jak v tom světě můžu teď žít? Jak můžu být částí jeho srdce a duše, jeho jádra? Proč bych měla dál patřit k někomu, kdo se takhle chová? Jak tomu světu můžu důvěřovat?“).
To nezažívá jen Davita, ale snad úplně každá postava knihy, zejména to platí pro Davitinu matku Chanu, jejíž životní příběh je krutý a nelítostný (a věrohodně popsaný) a která je regulérní druhou hlavní hrdinkou románu.

Přes zjevnou melancholii a posmutnělou náladu textu je v románu patrná naděje. To je důležité. Potok nedopustí, abychom cítili beznaděj a dává postavám šanci, neodpírá jim světlo na konci tunelu, byť je mnohdy spíš jen tušené. Ale čtenář ví, že postavy mají sílu, že po každé ráně osudu vstanou a půjdou dál, že nakonec zase v životě najdou něco, co bude dávat smysl. Že život nakonec vyhraje, nebo že alespoň vyhrát může. („Maminka mi chybí. Bolí mě to uvnitř. Všichni říkají, že to přejde, ale nepřechází to,“ říká mladý David a zní to hodně smutně. Ale později v knize dodává: „Ale nakonec jsem vstal. Musel jsem vstát. Musel jsem odříkat kadiš“.)
To je, zdá se mi, nakonec tím hlavním poselstvím románu. Že život sice přináší kruté rány, ale že se vždy najde něco, pro co se vyplatí obrátit oči od vlastní bolesti směrem dopředu. Že nejlepší lék na krutost života je krása života. A že krásu života lze prožít jen v kontaktu s jinými lidmi. Nejlépe to říká Chana: „Špatné věci, které se ti stanou, nejde zapomenout tím, že si řekneš, že svět není špatný celý. Opravdu poznáme jen věci a lidi, které se nás dotknou. Všechno ostatní je jako slova ve slovníku. Můžeme se je naučit, ale nežijí hluboko v nás.“

Davitina harfa není světoznámá kniha, ani v rámci tvorby Chaima Potoka není počítána mezi nejvýznamnější díla. Přesto je pro mě výjimečná a oslovující. V předchozích větách jsem se snažil popsat proč, ale vidím, že se mi to povedlo jen velmi nedokonale. Ale ono to možná ani vyjádřit nejde, možná je kouzlo literatury a umění (a vlastně i mezilidských vztahů) právě v tomhle – najít a rozezvučet v člověku něco tak intimního, že pro to ani nemáme slova.
Zároveň pro mě bylo druhé setkání s Davitou silným argumentem pro názor, že opakované čtení má smysl (pamatuji, že i zde na DK probíhaly diskuze o tom, jestli to je či není užitečné). V odstupu jsem viděl v románu i jiná témata, kterých jsem si na první schůzce nevšiml. Nejzřetelněji jsem si to uvědomoval při popisu Davitina hledání víry, to jsem prve nevnímal jako podstatné. I když ... asi jsem věděl, že je to klíčový prvek románu, jen jsem nevěděl, že to vím. Srdce už to vědělo tehdy, jen hlava se zase někde loudala. :-)

„Nic, co píšu, nemůže být tak udivující jako život, který představuje vůbec nejpodivuhodnější příběh.“

kristleko
20.12.2017

Na první pohled stejné téma jako u Potokova nejslavnějšího románu Vyvolení (1967) – dospívání v židovském světě New Yorku třicátých a čtyřicátých let... Zatímco ale Vyvolení jsou sondou do přece jen poněkud exotického a od běžné reality odtrženého světa mladých rabínských adeptů, Davitina harfa vypráví křehčí a uchopitelnější příběh dospívající dívky z ateistické rodiny, kde oba rodiče přeběhli od náboženství ke komunismu (otec od křesťanství, matka od židovství). Vztah k judaismu je úplně odlišný – Reuven Malter a Danny Saunders intelektuálně hloubají nad všemožnými zákoutími svatých textů, v Davitině příběhu jde spíše o skutečnou víru, o niterné prožívání ztráty otce skrze odříkávání tradičních modliteb. Je to příběh o cestě od komunismu k judaismu, od fanatické oddanosti k přirozené víře, od snahy změnit svět ke spokojenosti s každodenností vlastního života. „Zlobím se na tátu, že odjel pryč,“ říká Davita své matce, která otce vlastně také ztratila, protože coby chasid měl na prvním místě svou víru. Na pozadí velmi silného příběhu mladé dívky a její matky se Potok kromě obžaloby ideologií věnuje i postavení židovských žen a v neposlední řadě dává Picassovu obrazu Guernica (1937) jaksi lidštější rozměr. (10/10)

novecento
21.05.2017

Potok nám tentokrát vypráví příběh očima dospívající dívky Davity (je to ženská podoba jména David), která hledá své místo ve spletitém sledu životních událostí obyvatel New Yorku 40-50 let 19 století, na pozadí vzniku válečných konfliktů ve Frankově Španělsku, rozpínavosti Mussolíniho fašistů v Habeši (Etiopie) a zejména Hitlerových německých nacistů v Evropě. Přes velkou vzdálenost a nekonečné moře se válečné útrapy dotýkají všech Davitiných blízských a i ona poznává její krutost, když při náletu na španělské město Guernica umírá její milovaný otec a později ve Francii i strýc Jakob Daw. Sledujeme její cestu hledání víry v Boha, přes rozdílnou názorovou orientaci rodičů. Matka je původně nepraktikující židovka a otec nevěřící křesťan. Oba jsou levicově zaměření aktivisté proti všude přítomnému kapitalismu. Autor nám na Davitiném příběhu ukazuje neústupnost i úsilí o reformu pojetí výkladu Talmudu, aby ho inteligentní člověk bral vážně. Příběh vrcholí snahou žáků získat velice prestižní Akivovu cenou pro žáka s nejlepším prospěchem. Davita poznává, že i spravedlnost je někdy slepá. Hebrejský institut rozhodl, že cenu může získat jenom chlapec. Závěrečné smíření s tíživou minulostí nachází v novém manželství své matky a narození sestry Ráchel. V Davitiném bytě zní vždy zvuk dveřní harfy, která hraje svoji sladkou, jednoduchou melodii, do které Potok schoval romantický příběh malého ptáčka, jako protipól krutosti a chmur života té doby. Knihu doporučuji, jako všechny knihy Chaima Potoka.

andrea2298
04.01.2016

Krásná kniha o vnitřním a vnějším životě americké dívky od dětství do doby dospívání, která se střetává s potřebou pochopit víru v Boha, ač je vychovávána v ateistické rodině s levicovými politickými ideály. Příběh je líčen na pozadí rodící se druhé světové války v Evropě a nástupem fašismu, který má své stoupence i v Americe.

Atuin
26.04.2014

Typický CH.Potok. Křehké vyprávění, které získává svou formou - díky malé Davitě - obrovskou intimitu a balancuje až nad jakýmsi přesahem. Neuvěřitelně mě to dostalo. A to jsem byla zpočátku málem skeptická, že si vybral "hrdinku". 5/5

edysy
05.04.2013

Osmiletá Davita vypráví svůj příběh a přibližuje nám svýma očima prostředí New Yorku kolem roku 1936. Fašistická hrozba doléhající z Evropy zde patří jakoby do světa dospělých a odehrává se na pozadí hlavního příběhu života malé dívky. V jejím dětství se mísí vliv ateisticky smýšlejících rodičů, angažujících se pro myšlenky komunismu a vliv křesťansky smýšlející tety Sáry a židovské komunity, blízké rodině z matčiny strany. Toto vše utváří svět malé Davity a my můžeme sledovat obrazy jejího příběhu až do období dospívání a prvních životních zklamání.

1