Paní Bovaryová

Popravdě se ani moc nedivím, že měl autor problémy s vydáním tohoto díla. Jde o (v tu dobu) šokující pohled pod pokličku soužití dobře situovaných mladých manželů, u nichž manžel je stižen ve vztahu ke své drahé polovičce naprostou slepotou, zatímco ona z nudy vymýšlí (a posléze i realizuje) skutky u počestných dan nevídané. Ale právě v naprosté otevřenosti spočívá půvab kritického realismu, jehož představitelem autor byl.

Z pohledu dnešní generace je to poněkud rozvláčné čtení, které hodně lpí na popisu způsobu života a myšlení tehdejších francouzských občanů. Nicméně já osobně velmi oceňuji, že autor dotáhl osud rodiny až do konce, takže neponechal žádnou linku románu bez řádného vypořádání.

O muži, který miloval ženu. A o ženě, která milovala lásku. Anebo Paní Bovaryová.

Tuto knihu jsem začala číst v rámci čtenářské výzvy a musím přiznat, že po prvních šedesáti až sto stránkách jsem zvažovala, že ji odložím. Flaubert je neuvěřitelný autor – někdy až nechápu jeho způsob budování světa, a právě proto na mě některé pasáže působily zdlouhavě a nudně. O to víc se ale vše vyplatí na konci.

Román v sobě nese morální hloubku a odvahu, kterou jsem očekávala od Doriana Graye, a zároveň tragiku i syrovou realitu lásky, jakou jsem hledala ve Větrné hůrce. Obávala jsem se, že půjde o dílo antifeministické nebo přehnaně náboženské, ale opak je pravdou. Je to mimořádně silná kniha.

Přesto bych ji známým nedoporučovala s tím, že „si ji prostě musí přečíst“. Je to totiž náročná četba, která vyžaduje trpělivost a soustředění.

Tahle kniha byla neskutečně nudná. Musela jsem ji přečíst na škole. Hrozně mi vadilo, jak si hlavní hrdinka neustále na něco stěžuje. Zároveň se svým životem ale nic nedělá. Jako Tři sestry od Čechovova.

Paní Bovaryová je pro mě výjimka mezi povinnou četbou – nejenže jsem ji dočetla, ale dokonce jsem se k ní vracela hned třikrát.

Bylo to v době, kdy jsem byla sama ještě hodně mladá, a fascinoval mě příběh zakázané lásky, touhy po jiném životě a všechno, co z toho plynulo.

Flaubertův styl, plný detailů a hloubky, na mě tehdy působil úplně jinak než cokoliv jiného, co jsem v té době četla. Přesně proto ve mně tahle kniha zůstala – ne pro konkrétní scény, ale pro ten silný pocit, který vyvolala.

A to je podle mě známka opravdu výjimečné literatury.

Když jsem mámě tu knihu brala z poličky, měla jsem jistá očekávání. Toužila jsem se vžít do hlavní hrdinky zklamané láskou, nacházet se v jejím stesku.
To se nestalo. Ema je tak protivně svá, tvrdohlavá a nevděčná, že jsem nad určitými pasážemi povytahovala obočí. Jindy mé sympatie získala, nemůžu říct, že by byla špatná, jen je tak neskutečně lidská... alespoň kousek z ní má v sobě každá žena, myslím. Tu odhodlanou touhu po prožití opravdové lásky.
Charles je skvělý. Je hodný, milující, věrný a oddaný, a přesto jsem byla schopna vycítit, co Emě vadí. Nejradši bych tu myšlenku úplně zapudila.
Román je plynulý, nádherný, poslední dvě třetiny jsem k němu byla přikovaná. Všechny obrazy, šaty, výrazy a místa mi v hlavě hrály jako nádherný film, a když jsem se dostala na konec, dobré dvě minuty jsem zírala do prázdna.

Ta kniha má všechno. Nádherné scenérie, úžasnou atmosféru, lidské dialogy i myšlenkové pochody, a v neposlední řadě spád. Geniální.

Ač se jedná o strašlivou tragedii, kniha mi přijde zároveň i velmi vtipně napsaná. Musím obdivovat, jak i po 150 letech je zábavná, aktuální a rovněž mementem.

Jedním z mých nejoblíbenějších románů 19. století je už dlouho PANÍ BOVARYOVÁ (Madame Bovary, 1857), mistrovské dílo francouzského spisovatele GUSTAVA FLAUBERTA (1821–1880). Poprvé jsem ho četl v roce 1996 a pak hned za rok znovu, tak mě fascinovala jeho hrdinka Emma. A nyní nastal čas se k proslulému románu o ztracených iluzích titulní postavy po mnoha letech vrátit potřetí a přesvědčit se, zda ta oblíbenost stále platí. A ano, platí. Podnětem k opakované četbě byl navíc nový český překlad, který se mi velmi líbil.

Emma Bovaryová je zvláštní postava, která čtenáře rozčiluje a zároveň vzbuzuje soucit, ba i pochopení; je nesnesitelná a protivná a zároveň nešťastná; rozmarná, naivní, romanticky zasněná, sentimentální, povýšená, někdy i krutá; je špatná manželka i matka, poblázněná milenka; náladová, sebestředná snobka, někdy zcela mimo realitu, otrávená banalitou všedního provinčního života, která nikdy neviděla ani Paříž. Dokáže podvádět manžela i zadlužit rodinu pro své rozmary a z věčné nespokojenosti. Na jednu stranu se jí nelze divit: z romantické četby měla jinou představu o lásce, manželství i životě, ale co jí může nabídnout venkov a pak malý městys, a hlavně manžel Charles Bovary, průměrný venkovský lékař (přesněji „zdravotní úředník“ bez doktorského titulu, který nemohl vykonávat větší zákroky) bez jakékoli ctižádosti a vidiny toho, že by mohl jakkoli zbohatnout? Charles sice Emmu oddaně, až zaslepeně miluje (a je důvěřivý a bez žárlivosti), ale ve své omezenosti jí mnoho dát nemůže. Ani mateřství Emmu nenaplní. A tak není divu, že se nejprve zakouká do mladého nesmělého advokátního koncipienta Léona a pak se nechá svést cynickým šlechticem Rodolphem. Když ji tento milenec odvrhne, setká se Emma znovu s Léonem a pádu do propasti se už nelze vyhnout. Emma se totiž nechá chytit do spárů protřelého obchodníka Lheureuxe a vír dluhů a směnek na její nákladný život nebere konce, stejně jako lži a marná obrana před náporem reality…

Flaubert své postavy nijak nehodnotí ani nesoudí, což vychází z jeho neosobního perfekcionistického stylu: autor nesmí v díle vyslovovat své názory. Flaubert měl odpor k jakýmkoli tezím, tendenčnosti, osobní citovosti a lyričnosti. Paní Bovaryová, která ve své době vzbudila skandál a dokonce proces kvůli nemorálnosti, se stala vzorem realistického románu s vynikající psychologií postav. Tzv. bovarysmus, znamenající útěk od skutečnosti k iluzím, je nadčasový pojem – nezažíváme všichni někdy ztrátu iluzí? Neutíkáme se ke snům? A nezapleteme se někdy díky tomu do pastí, z nichž není návratu?

„Před vdavkami věřila, že potkala lásku, jenže štěstí, které z té lásky mělo vzejít, nepřicházelo. Říkala si, že se nejspíš zmýlila. Snažila se dozvědět, co se v životě přesně myslí slovy blaženost, vášeň a opojení, protože v knihách jí ta slova přišla moc krásná.“

„Moře se jí líbilo jen za bouře a zeleň jedině tehdy, když vyrážela mezi ruinami. Potřebovala ze všeho vytěžit svého druhu osobní užitek a vše ostatní, co jejímu srdci nepřinášelo okamžité naplnění, zavrhovala jako zbytečnost – byla spíš sentimentální než umělecky založená, vyhledávala emoce, nikoli krajiny, z nichž vyvěrají.“

„…nedokázala [si] uvědomit, že klid, který zažívá, je právě oním štěstím, o němž tolik snila.“

„…tenhle mužský do ničeho nezasvěcoval, nic neznal, dokonce si ani nic nepřál. Mel za to, že je šťastná, jenže ona mu zazlívala jeho bezstarostný klid, spokojenou těžkopádnost, dokonce i štěstí, které mu dávala.“

„Nesnáším všední hrdiny a plytké pocity, jako by jich ve skutečném světě nebylo dost.“ (říká Emma Léonovi)

„[Žena] Je pasivní a přizpůsobivá, stojí proti ní tělesná slabost a závislost na pravidlech. Její vůle se třepotá do všech stran jako závoj, který má připnutý ke klobouku. Nepřestajně vlečená touhami, brzděná konvencemi.“

„Emma o tom, zda ho miluje, vůbec neuvažovala. Podle ní láska musí udeřit znenadání, s hromy a blesky jako uragán, co z nebe snese se na život a celý ho zpřevrací, otrhá vůli jako listí ze stromů a srdce odnese do propasti.“

„Povídali si o provinční malosti, která dusí život a ničí iluze.“

„…nikdo nedokáže přesně popsat své touhy, představy či trápení, neboť lidská řeč je jako děravý kotlík, na nějž tlučeme do rytmu tancujícímu medvědovi, ačkoli toužíme dojmout hvězdy.“

(Přel. Tomáš Havel, vydalo CooBoo, 2024)

Hodní lidé, jakým byl pan Bovary, to na světě neměli asi nikdy lehké. Dlouhé popisy mi nevadí, naopak.

Dle mého názoru Paní Bovaryová utrpěla dobou, kdy dříve bylo cizoložství bylo něco nemyslitelného, zatímco dnes už se nad tím víceméně přimhuřují oči. V podstatě celá kniha se nesla ve stejným duchu, ale konec Emy Bovaryové a popis jejího vztahu k jejímu dítěti na mě zapůsobil.

Moc velká očekávání jsem neměla, když jsem knihu poprvé otevřela. Začátek mi přišel zdlouhavý a nudný, ale pak se to začalo rozjíždět. Ačkoliv obdivuji autorovu schopnost popisovat vše do detailu, na mě bylo těch popisů moc. Dějová linka už ale byla o něčem úplně jiném. Díky dialogům to rychle odsýpalo a v některých chvílích jsem se nemohla od knihy odtrhnout. Konec mě dostal, ten jsem přečetla za chviličku. Zpětně přečtení nelituji, ale nevím, zda se k této knize ještě někdy v budoucnu vrátím.

Ta kniha je mistrovské dílo, to se musí nechat. Flaubertův popis paní Bovaryové a jejího neustálého hledání štěstí a naplnění v životě, které se jí pořád nějak vymyká, je naprosto geniální. Cítila jsem s ní tu frustraci z obyčejného života a touhu po něčem víc, i když to nakonec vedlo k takovým... komplikacím. Je to hluboká a místy dost bolestná sonda do lidské duše a do toho, jak se iluze sráží s realitou. Styl, jakým je to napsané, je prostě precizní – Flaubert dokáže popsat i ty nejjemnější nuance a detaily. Přečetla jsem jako povinou četbu a po 40 letech si to zopakovala.

Pokud máte rádi klasickou literaturu, která vás nutí přemýšlet o lidské povaze, společnosti a rozdílu mezi sny a skutečností, tak tohle je naprostá povinnost. Je to sice náročnější čtení, ale rozhodně stojí za to!

Kniha mě moc nezaujala, děj dosti zdlouhavý

Na tuhle klasiku jsem se docela těšila, ale bohužel mě úplně minula. Příběh paní Bovaryové mi přišel zdlouhavý, a přestože chápu, že řeší své vnitřní touhy a nespokojenost, celé to na mě působilo dost banálně a její problémy mi přišly zbytečné. Nějak se mi nepodařilo se s postavou spojit a do děje ponořit – spíš jsem se při čtení často nudila. Možná někdy jindy, nebo v jiném životním období, ale teď to pro mě prostě nebylo ono.

Nikdy bych nevěřil, že až po čtyřicítce si přečtu knihu, která se rázem pro mne stane knihou fatální. Žasnu. V Paní Bovaryové je obsažen celý život, celý svět. Stačí si přečíst tento román a skoro se mi chce říct, že už nic moc dalšího není nutné číst. Ano, Flaubert je génius. To, co zprvu vypadá jako realistické líčení jednoho banálního příběhu, je něco úplně jiného. Jako by Flaubertův mozek dokázal vsáknout a obsáhnout každý detail, který nás obklopuje: větřík vzdouvající prach, vůně košile i měnlivá hnutí mysli. Jako kdyby se dokázal vcítit do každé své postavy, a zároveň ji ironicky, ale nikoli zle „shodit“. Říkal bych tomu možná hyperrealismus, ale přeludný a zároveň přesný. Je to poezie. Flaubert nic nevyjevuje zjevně ani vulgárně, ale jako by v každém jeho přirovnání bylo neuvěřitelné porozumění lidské povaze, se všemi jejími nejasnými motivacemi, ambivalentními city, „vržeností“ do nelítostné mechaniky života. Flaubertovu vidoucími zraku nikdo neuteče, žádná iluze nezůstane ušetřena. Cítil jsem, že miluji jak Emu, tak jejího autora, byť u Emy jsem si dobře uvědomoval tu typickou ženskou „nemožnost“ dosažení klidu, která je ale někdy tak přitažlivá jako zkázonosná. Hluboce jsem soucítil s Charlesem Bovarym – v jeho netečné prostotě, která je plná citů, které se ani nestihly narodit, je něco heroického. Paní Bovaryovou bych si vzal na pustý ostrov, ještě teď se chvěju. Je to úžasná a zároveň strašlivá kniha.

Čtení mi trvalo dlouho a nedá se říct, že jsem si ho (snad až na poslední třetinu) vychutnávala. Flaubert popisuje na příběhu paničky Emmy B., jejího milujícího manžela, milenců, "podnikatelů" v peněznictví nebo malých lidí pinožících se za uznáním na malém městě nudu, ubíjející banalitu, prostřednost - a popisuje je dokonale. V závěrečné studii je zmíněno, že neprociťuje, ale smyslově vnímá, což je, myslím, přesné. A narozdíl od souputníků romantiků není pro něho láska, vášeň, osud, smrt nebo víra v Boha nekomplikovaná vznešená záležitost... A mimochodem - u téměř stostránkového líčení soudního procesu se docela zasmějete a ilustrace jsou skvělé.

V takové krásné dny se mi ani nechtělo psát o osudu Emmy - ženy z doby 19. století, kde bylo postavení žen úplně jiné ....

Těžko se mi chápe její život, který si nedokázala naplnit štěstím z rodiny a dcery - ale stále hledala v iluzích....

Protože autor zpodobnil tehdejší období zdařile, určitě přečtení nelituji ....

A závěr přivedl Emmu do situace, kde jen těžko našla rozluštění ....

Toto je kniha pro milovníky klasiky.

Anna a Emma, známý firmy..

Tak se mi konečně podařilo přelouskat tento klasický román. Připadá mi to jako "Červená knihovna" s dramatickým koncem. Možná už jsem trochu víc zhýčkaná knihami, které mají akční děj, mají spád a napětí, možná je pro mě děj tohoto románu tak nějak povrchní. Četla jsem v rámci výzvy.

Taková sobeckost, ta ženská byla úplně mimo. Chudák holčička. Hodně dobře napsané.