Kdo by neznal příběh Frankensteina a jím oživené monstrum? Každý jsme ho někdy slyšeli nebo viděli v nejrůznějších interpretacích. Kolik z nás ho však četlo v původní verzi? Já do nedávných dnů ne a byla jsem velmi zvědavá, jaký bude ten původní starý příběh, sepsaný na počátku 19. století mladou ženou.
Frankensteina vnímám jako několikavrstvé vyprávění - příběh v příběhu (místy doplněný o další příběh). Je hodně vyprávěcí a popisný. Spíš než akce vstupuje do popředí hloubavé dumání nad životem a jeho strastmi. Vypravěčský jazyk odpovídá době, ve které byla kniha napsaná (r. 1818) avšak dějově si pohrává s hororovými prvky, kombinuje vědecké pokroky přelomu 18. a 19. století s romantismem a přichází s něčím, co do té doby v literatuře nebylo zvykem.
Ti, kteří budou očekávat akcí nabité drsné hororové scény a vraždící monstrum budou zklamáni. Byť obsah knihy v tehdejší době vybočoval a byl něčím novým, pohledem dnešního čtenáře půjde o rozvláčné, nudné vyprávění se spoustou slov, která na první pohled postrádají smysl.
Ovšem nenechte se odradit! Frankenstein si právem zaslouží místo mezi klasikami a prvopočátky hororu a sci-fi. Taky se díky němu čtenáři dostane do povědomí dění v tehdejší společnosti - reaguje na literární díla té doby, odkazuje na ně a posouvá vědecké objevy do extrémních sfér.
Nestačila jsem se divit, jaký měla Mary W. Shelley rozhled a jak bravurně zakomponovala vědu a své znalosti do příběhu. Text je jiný, než na jaký jsme dnes zvyklý: převládají dlouhé monology, postavy často popisují události a příhody, místo aby jsme je prožívali s nimi.
Jsem ráda, že si tento prvopočátek a základní kámen hororového žánru můžu konečně odškrtnout ze seznamu jako splněný a ráda se k němu časem vrátím.
Mistři hororu by tleskali a já se s obdivem klaním - těmito slovy bych stručně shrnula své nadšení a dojmy z četby Temných variací.
O čem Temné variace vlastně jsou?
V první řadě jsou úctyhodnou poctou všem hororovým klasiků, kteří buď položily základy samotnému žánru nebo se zapsaly do povědomí čtenářů svými strašidelnými, temnými příběhy. Vzpomínáte na Frankensteinovo monstrum nebo zlovolný obraz, který ukazoval pravou podstatu krásného muže? V Temných variacích najdete povídky, které odkazují na autory těchto děl, navodí podobnou atmosféru jako oni a jako bonus se ještě královsky pobavíte u sbírání indicií a hledání jmen mistrů a mistryň, kterým je v nich skládám hold.
Oldřich Suchý probouzí jména klasiků, která jsou pro některé čtenáře zapomenuta. Ukazuje podstatu jejich příběhů a stylu. S každou další povídkou máte pocit, že čtete jiného autora, úplně jiný styl a přesto jsou všechny psány jedním člověkem.
Klaním se tomuto autorskému počinu. Oldřich Suchý ukazuje, že v klasice se vyzná, má načteno, má přehled a všechny své znalosti a postřehy zúročil v tomto díle. Troufám si říct, že na českém trhu nic podobného nenajdete. Tohle je poklad mezi temnými příběhy.
Patříte mezi fanoušky H. P. Lovecrafta? Pak zbystřete své čtenářské zraky. Žravá hlubina by pro vás mohla být to pravé.
Nad městem Arkham houstne temný stín. Prastaré mimozemské bytosti se svíjejí na prazích mezi světy a čekají na svou chvíli.
(…)
Čtveřice společníků – které dohromady svedou spíš okolnosti a záchrana světa než vzájemné sympatie – bojuje se starodávnou silou ukrytou v oceánu, jež s pomocí rybáře Abela nabírá na síle a lační po ovládnutí celého světa. Arkham je zamořený děsivými dvojníky a všechno směřuje ke zkáze. Podaří se jim zachránit svět, nebo veškerou moc nad světem získá sedmicípá hvězdice?
(…)
Tim Pratt zasadil příběh do kulis lovecraftovského světa plného podivných starých bytostí, starověkých civilizací, kultů a rituálů. Lovecraftovo dílo je velmi specifické. Čtenáři, kteří okusili jeho knihy plné hutného textu a popisného stylu s minimem dialogů a přímé řeči, mi dají za pravdu, že to není čtení pro každého.
(…)
Díky zvolenému vypravěčskému stylu by si text mohl získat sympatie i těch čtenářů, kteří Lovecraftovu stylu příliš neholdují, ale rádi by se o jeho universu a vesmírných Prastarých dozvěděli víc. Záhy možná zjistí, že je Arkham i se všemi děsivými tajnostmi vtáhl natolik, že budou chtít prozkoumat dílo původce mýtu Cthulhu víc.
CELÁ RECENZE:
https://deti-noci.cz/2026/01/literatura/lit-recenze/tim-pratt-arkham-horror-zrava-hlubina/
Žena s polovinou tváře je ztělesněním ulice. A ulice nakonec dostane všechny!
Natálie dala výpověď v práci, a teď se uchází o nové pracovní místo. Vždycky chtěla pomáhat lidem, proto ji práce dobrovolnice v Nadaci tří růží přijde jako smysluplný krok. Jednoduché to ale nebude. Na tuhle práci bude potřebovat opravdu silný žaludek.
I když ji nadšení nechybí, první den v nové práci je náročnější, než by čekala – hlavně psychicky. Každodenní pochůzky po ulicí a setkávání se s lidmi bez domova ji však nepřestávají utvrzovat v tom, že tahle práce má smysl a naplňuje ji. Horší to začne být až ve chvíli, kdy se z bratislavských ulic začnou bezdomovci ztrácet.
(…)
Námět je vcelku jednoduchý, ale tajemná a napínavá atmosféra, kterou Radoslav Kozák vytvořil kolem ženy s polovinou tváře, působí místy velmi tísnivě. I u rozsvíceného světla a s hlukem za zády budete plně vnímat dění na stránkách knihy a mít pocit, že vás někdo pozoruje.
(…)
Velmi zdařilý počin od našich slovenských sousedů, který si zaslouží být vidět. Čtivý, atmosférický a napínavý text, který svižně plyne a zaháčkuje si čtenáře dost rychle na to, aby nechtěl přestat číst a odkládal knihu z ruky jen velmi nerad.
Závěr kromě rozuzlení dává i prostor k zamyšlení. Autor ukazuje, že i horor může nabídnout konec, jehož pointa zamrazí víc než nadpřirozené prvky na jeho stránkách – ale zároveň si nehraje žádného filozofa. Zkrátka taková třešnička na dortu, poslední tečka za celým příběhem.
CELÁ RECENZE:
https://www.fantasyplanet.cz/literatura/zena-s-polovinou-tvare-je-ztelesnenim-ulice-a-ulice-nakonec-dostane-vsechny/
Jak to může vypadat, když se peklo protrhne a zlo se dostane do světa běžných smrtelníků? A co když smrtelníci zabloudí do nejtemnějších koutů pekelných? Antologie českého a slovenského hororu nabízí devatenáct podob pekla tak, jak ho známe, ale mnohem častěji jak ho neznáme.
Když se peklo protrhlo je nejnovější přírůstek edice HorrorCon, tentokrát zaměřený na jednotné téma – peklo, na démony, prokletá místa, tajemné světy, rituály a zlo s nimi spojené. To všechno se ukrývá na stránkách antologie českého a slovenského hororu, kterou sestavili editoři Kristina Haidingerová a Radoslav Kozák.
O dechberoucí obálku se postaral Jiří Dvorský, a aby se čtenáři mohli kochat ještě víc, v knize najdou ilustrace od umělců, kteří se dostali do finále literárně výtvarné soutěže O krvavý brk. Po grafické stránce je kniha nádherná. Kromě ilustrací se v ní objevují černé stránky potištěné bílým textem a každou stranu zdobí decentní detail. Na první pohled je znát, že byla na knize odvedena obrovská práce.
(…)
Pestrá škála námětů na téma peklo se této sbírce nedá upřít, ovšem jak už to tak u antologií bývá, slabší kousky se objevují i tady. Některé jsou průměrnější, jiné nemusí svým námětem nebo zpracováním čtenářům sednout. Možná je trošku škoda, že těch průměrnějších se našlo víc, než by se mi líbilo, ale i to se zkrátka stává. Antologie umí být zrádné a čtení této bylo hořkosladké.
Jsou tu povídky, které čtenáře temné fantastiky potěší a díky nimž si připomenou oblíbené série Pozdravy záhrobí a Očistec. Našly se povídky s poutavými a zajímavými náměty jako Požírač duší, Démon z Jokohamy a Když se peklo protrhlo. Celkově však antologii hodnotím jako obsahově průměrnou. Tato sbírka nabízí povídky se skvělými náměty i zpracováním pekla, ale bohužel je tu i velké množství těch, které čtenáře moc neosloví, nezískají si pozornost nebo dokonce zklamou.
CELÁ RECENZE:
https://deti-noci.cz/2025/12/literatura/lit-recenze/kristina-haidingerova-radoslav-kozak-eds-kdyz-se-peklo-protrhlo/
Pro mě poměrně velké překvapení. Ze začátku jsem byla skeptická. Tato série mi doma leží asi dva roky a stále jsem sbírala odvahu se do toho pustit. Když k tomu přičtu fakt, že autorovi knihy byly jednu dobu vidět všude a u všech, odrazovalo mě to od čtení o to víc - těmto čtenářským vlnám se snažím vyhýbat.
Ale světe div se, ono to bylo fajn čtení, které mi sedlo a trefilo se mi do nálady. Vyšetřovatelé Kate a Tristan jsou sympatičtí, byť nevybočují ze škatulky typických detektivů v thrillerech. Text ale rychle odsýpá, je čtivý a v tom nejlepším slova smyslu jednoduchý. Skoro bych řekla takové ideální odpočinkové čtení pro čtenáře hororu a drsnějšího čtení. Nějaká ta zvěrstva a brutality se objevují i zde - název knihy napoví.
V povídkách z antologie Bolestíny zaznívá bolest a promítají se v nich stíny autorek, které se vyznávají ze sebe samých.
Madla Pospíšilová Karasová se rozhodla jednou provždy umlčet všechny pochyby o tom, že ženy neumí psát horor. Oslovila proto čtyři kolegyně, kterým taky vyšly knihy u nakladatelství Golden Dog, a vznikla tak antologie Bolestíny. Kniha je rozdělena na tři části – bolest, stíny a vyznání – které zároveň určují téma zpracovaných povídek, a každá část je uvedena básněmi od Jany Dvořáčkové.
Úvodní slovo patří Kristýně Sněgoňové, která čtenáře navnadí na mrazivý hororový zážitek.
(…)
Antologie bývají pro čtenáře často ošemetnou volbou. Málokdy se sejdou povídky na kvalitativně stejně vysoké úrovni, které udrží čtenářovu pozornost do poslední stánky. V tomto případě se však setkal talent s pílí a nosnými náměty. Každá autorka má jedinečný styl, který jde z textu cítit. Jedna tíhne víc k tajemným dobrodružstvím, další k temným emocím a atmosféře. Třetí mísí žánry a vytváří z nich dechberoucí kombinace, čtvrtá s noblesou sobě vlastní zamotá čtenáři hlavu. A poslední překvapí, i když výjimečně upustí od brutalit.
Tato antologie má všechno, co by dobrá hororová kniha měla mít. Zabaví čtenáře, donutí ho přemýšlet, znechutí ho, vyděsí, zamotá mu hlavu. A na konci ho vypustí zpět do reálného světa s mrazením v zádech a touhou nechat světlo rozsvícené.
Na tvorbě Bolestínů se podílelo několik talentovaných autorek, kterým hororový žánr není ani zdaleka cizí, a věřím, že příště si každý rozmyslí výroky o tom, že by ženy horory psát neměly. Bolestíny jsou třistapadesátistránkový důkaz o tom, že opak je pravdou.
CELÁ RECENZE:
https://deti-noci.cz/2025/11/literatura/lit-recenze/bolestiny-antologie-zenskeho-hororu/
Ellie není šťastná ve svém manželství. Bůh a víra je odnepaměti součástí jejího života. Ale je Bůh opravdu takový, jak se říká? Na internetu se seznamuje s mladou Lori, ke které brzy projeví sympatie a domluví se, že spolu spáchají sebevraždu. Obě vedou neradostné životy a smrt se jeví jako jediné východisko. Před smrtí spolu však chtějí strávit noc.
Čekala jsem příběh plný zvrhlých s*xuálních praktik, ale jsem příjemně překvapená, že jen o tom to nebylo. Scény, které rozhodně nezkousnou žaludky všech čtenářů, tu sice jsou, ale hlavní zápletka se točí kolem Boha. Kdo je Bůh? Jaký je? Je dobrý nebo špatný?
Autorka v kulisách extrémního hororu prozkoumává víru v Boha a křesťanství. Rozmazává hranice mezi dobrem a zlem, mezi bohem a ďáblem. Mezi řádky a pod povrchem událostí a zvratů si pohrává s filozofií náboženství a víry.
Text je čtivý a samotný konec hodně brutální, extremní a zvrácený. Děj tu je, není možná tolik čitelný, ale je tu. A kromě extrémních popisů na samém konci se toho v knize moc brutálního neděje.
Sadistova bible je vlastně naprosto perfektní název pro knihu s takovýmto dějem. Odkazuje na křesťanství, které však s boží stránkou nemá nic společného.
Myslela si, že už ho nikdy neuvidí, ale její přání nebylo vyslyšeno. Její bývalý manžel ji ani po smrti nedá pokoj, když musí jít jeho tělo identifikovat do márnice. Odejde však s menším suvenýrem...
Tráva je tak jedinečná a divná kniha, že je těžké utvořit si na ni nějaký názor. Četla se sama, bavila mě, ale i tak mám pocit, že bych si ji měla přečíst ještě jednou, abych ji plně docenila. Stejný zážitek jsem měla s knihou Ta, co jde první.
Každopádně do kolonky divných knih pro divné lidi zapadá dokonale a já mám pro divné knihy nějakou vnitřní slabost. I když je občas nezvládnu po dočtení dokonale docenit, nepřestávají mě vábit k přečtení.
Co jiného číst o Halloweenu, než Děti Halloweenu, no ne?
Naylorovi žijí v bytovém komplexu. Otec Harris se stará o údržbu, matka Lynn pracuje z domu a dvě děti, chlapec a dívka, navštěvují školu. Zkrátka poměrně normální rodinka. Až na to, že u nich víc než harmonie a rodinná pohoda převládá spousta tajemství. S blížícím se Halloweenem navíc atmosféra houstne. Slavení strašidelného svátku se ruší. Opravdu ale zůstanou letos všichni bez Halloweenu?
Těšila jsem se na další Halloweenský příběh. V tomto případě ale hodně dlouho trvalo, než se začalo pořádně něco dít. Začátek je hodně rozvláčný, přípravy na Halloween vrcholí a nakonec jsou zrušeny úplně. Naylorovic děti to však nemíní nechat jen tak.
Více méně oddechovka, která vám navodí Halloweenskou atmosféru, ale budete tomu muset trochu dopomoct a počkat si. Účel splnila, ale hlubší zážitek ze čtení jsem si bohužel neodnesla.
Je rok 1974 a do anglického města Ashburn přišel podzim. Blíží se Halloween. Období mlh a strašidelných historek. Nadšení z nejstrašidelnějšího svátku v roce a blížících se Vánoc však brzy vystřídá strach. V Ashburnu začal řádit vrah, který si za své objeti vyhlídl právě děti. Do toho všeho se městem šušká o přízraku ze starého uhelného dolu.
Není lepší volby, než během podzimních měsíců sáhnout po knize plné husté podzimní mlhy, strašidelné halloweenské atmosféry a o vražedném přízraku z legend.
Moc se mi líbil podzimní vibe, který na mě dýchl už z prvních řádků. Text byl čtivý, svižný, chytlavý a jako dělaný za dlouhé podzimní večery, kdy se čtení při mihotavém plamínku svíčky tak nějak automaticky předpokládá, na parapet ťukají dešťové kapky, a vy, zachumlaní v teplé dece velmi oceňujete strašidelný příběh na stranách knihy.
Moc jsem si tohle čtení užila, byť zápletka je jednoduchá a vývoj nepřekvapivý. Dětský parta bojující proti zlu je do těchto časů vždycky skvělou volbou.
Londýn roku 1923. Ulice města začínají být nebezpečné. Povstalci se bouří proti třídnímu systému. Vivien Vlaštopírková se však soustředí jen na své studium a svoji budoucnost na Akademii. Vždyť to je teď to nejdůležitější! Studiu a dobrému prospěchu zasvětila celý život. Všechno jde podle plánu, dokud omylem nerozpoutá občanskou válku. Ulice Londýna zachvátí oheň a Lidsko-dračí koalice bojuje za svá práva.
„Lid by se neměl bát svých premiérů. Premiéři by se měli bát svého lidu.“
Vivieniny rodiče jsou zatčeni, a jediný způsob jak je zachránit je přijmout práci analytičky dračí válečné šifry. Pokud uspěje, rodiče budou volní, ale pokud ne, nikoho z nich šťastný konec nečeká.
(…)
Autorka v knize zužitkovala všechny své letité znalosti a zkušenosti překladatelky. Jak už název knihy napovídá, vše se točí kolem dračích jazyků. Při běžné komunikaci se lidé a draci dorozumívají angličtinou, ale tak jako existuje spousta lidských jazyků, existuje i pořádná řada těch dračích. Vivien je polyglot a jejím hlavním zaměřením jsou právě dračí jazyky, kterých ovládá hned několik. To ji činí dostatečně kvalifikovanou k tomu, aby se válečná dračí šifra povedla rozluštit právě jí. Ovšem, lehké to nebude!
(…)
Jazyk draků je plný politiky, studia jazyků, pochopení, jak důležitá je rovnost všech a ne jen některých. Je to příběh o boji za svá práva, o tom, co je člověk ochotný a schopný udělat pro záchranu své rodiny. Také je z příběhu cítit láska k překladatelství, ke studiu jazyků a objevování nových. Autorka krásně zkombinovala fantasy svět s draky se životem v Británii dvacátých let dvacátého století. Text je čtivý, akční, napínavý a všichni se společně můžeme těšit, co všechno přinese další díl.
CELÁ RECENZE:
https://www.fantasyplanet.cz/literatura/recenze-jazyk-draku-s-f-williamsonova/
Uplynulo mnoho dní a nocí. Z malého chlapce narozeného ve válce je dospělý muž a dědic Impéria. Staří hrdinové poklidně stárnou a noví začínají psát své příběhy. Jestli smutné, nebo veselé, ukáže jen čas.
Dědic je návratem do světa knižní série Jiskra v popelu. Hned na prvních stranách se nacházíme daleko od srdce Impéria, v Jižních zemích, kde na samém cípu kontinentu leží země Kegar. Je to neveselé místo. Lidé tu trpí hlady a chvějí se chladem za krutých horských zim. To jediné, co zůstává, je naděje a víra v Matku Div.
Kegar je také domovem Aíz, sirotka a dítěte stoky. Naděje je vrtkavá, a když i ta Aíz opustí a vyhlídky na lepší budoucnost odfoukne divoký horský vítr, už moc šancí nezbývá. Jediné, co zůstává, je chuť se pomstít.
(…)
Autorka vypráví ve třech linkách pomocí třech postav, jejichž životy a osudy nemohou být rozdílnější. Zatímco Aíz prožívá těžké dny daleko na jihu, v Impériu se korunní princ Quil chystá převzít trůn po císařovně, své tetě Heleně, a v Lupičském hnízdě divoká džadúnská stopařka přijímá nový úkol, který nevěstí nic dobrého. Osudy hrdinů se při nelítostné akční a dobrodružné jízdě začnou proplétat a čtenář může jen žasnout nad nečekanými zvraty, překvapivými odhaleními a surovou krutostí, jakou píše život sám.
Jedním z hlavních nosných pilířů autorčiných příběhů je láska. Stále je to fantasy příběh inspirovaný římskými a arabskými kulturami a válkami, krutostí, nelítostnými boji, magií a starými domorodými příběhy a legendami, ale z každého řádku sála láska, úcta a moudrost.
(…)
Nečekejte explicitní milostné scény, které jsou v současné romantasy tak běžné, tady najdete lásku, která moderním fantasy příběhům chybí. Je to láska mezi rodičem a dítětem a mezi sourozenci. Láska k přátelům, kteří s vámi půjdou do všech bitev a nenechají vás na holičkách. Láska, která žije v každém z nás – něžná, bolavá, zakázaná i obětavá. Láskou je protkaný celý příběh, který je v mnoha ohledech nelítostný a krutý, stejně jako i ona sama umí být.
(…)
Těm, kteří nečetli původní tetralogii, budou některá místa v románu připadat nedovysvětlená a neúplná. Byť zde autorka rozehrála nový příběh s novými zápletkami, staré postavy se tu objevují. Dědic se ovšem dá číst i samostatně, nebo jím můžete začít a později navázat tetralogií a dozvědět se, jak začal příběh Laie ze Serry, obávaného válečníka Eliase Veturia a císařovny Heleny.
CELÁ RECENZE: https://deti-noci.cz/2025/11/literatura/lit-recenze/sabaa-tahirova-dedic-2/
Bijí se ve mě dva pocity. První je úžas nad sepsáním textu, který opravdu působí jako starý zapomenutý rukopis, který byl nalezen kdesi v roubence, kde rodina tráví svou dovolenou.
Druhým pocitem je zděšení. Popsané brutality, které nabývají na síle a krutosti. Detailní nelítostné popisy, které zvolený jazyk paradoxně mírně zjemňuje, ale mrazení po těle nezahání, spíše umocňuje.
Líska je čtení pro okraj čtenářů hned z několika důvodů. Jazyk, zvolený pro vyprávění, je těžší na čtení. Je to jako otevřít klasiku psanou starou češtinou se všemi na první pohled prazvláštními výrazy a pojmy, kterým dnešní čtenář nemusí porozumět. Myslelo se ale na vše a pro tento případ je kniha doplněna malým slovníčkem, kde jsou neznámá slova vysvětlena a nahrazena dnešními výrazy.
Kdo už měl tu čest číst od autorky například V pekle jsme všichni Hébert tuší, že ho nečeká žádné milé čtení. Líska je příběh o pomstě, krutosti, o zlu, které plodí další, ještě několikanásobně horší zlo. Stránky Lísky jsou nasáklé krví a brutalitou. I přes to všechno je tu celou dobu vyprávěný příběh jedné mladé dívky. Něžné, laskavé a velmi chytré, kterou však potká osud horší než smrt. A není jediná...
Kniha si na první pohled získá pozornost svým vizuálním zpracováním. Obálka evokuje starý pomačkaný papír špinavý od krve a koptská vazba doplněná rudou ořízkou umocňuje dojem starého ručně vázaného spisu. Pokud by snad nenalákal děj, vizuál rozhodně!
Po dočtení zůstávám v tichém, šokujícím úžasu nad tímto literárním počinem. Každý si na něj musí udělat názor sám. Otázkou však zůstává: Máte dostatečně silný žaludek na temnotu popsanou na stránkách Lísky?
Jiří Pokorný se vydává na další cestu za oceán. Tentokrát má v plánu procestovat země Jižní Ameriky. Aby mohl svou cestu uskutečnit, začne se učit španělsky a rozhodne se i zlepšit svou fyzickou kondici. V neděli 2. července 2023 vyráží za novým dobrodružstvím za ,velkou louží'.
„Náš lidský život je opravdu hodně složitý. Možná právě proto je tak krásné ho naplno žít.“
Ještě než letadlo vzlétne z pražského letiště, objeví se první nepříjemnost - zapomenutý turistický průvodce s celou naplánovanou cestou. A nepřízeň osudu pokračuje.
Po příletu do Brazílie - s mezizastávkou v Portugalsku - začíná řádka nešťastných příhod a okolností. Od problémů s domluvou ve španělštině, po pohostinnost v hostelech a složité cestování autobusy a taxi službou napříč chudými státy Latinské Ameriky. Zkrátka ne všechny cesty provází optimismus a štěstí hned od začátku - a tahle patří mezi ně.
Ti, kteří četli autorův první cestopis Od Atlantiku k Pacifiku si jistě pamatují radost a nadšení z cesty, které z popsaných zážitků sálaly. Čtenář měl už během čtení chuť vyrazit do Spojených států také. V tomto případě mi ta radost a energie chyběly. Zřejmě v tom svou roli hrály i autorem popsané nepříjemné zkušenosti se ztrátou mobilního telefonu a kreditní karty i jazyková bariéra. Byť autor umí anglicky, v chudých státech Jižní Ameriky to nestačí, protože místní mluví především španělsky. Ovšem i taková může být realita z cest.
O něco hůře mé čtenářské oko zvládalo prezentované autorovi názory na lidi, které potkává. V beletrii se dá spousta věcí prominout, často jde o fiktivní příběh, ale u cestopisů je to jiné. Někteří citlivější čtenáři by nemuseli zvládnout autorův humor - doufám tedy, že to humor byl - který v některých chvílích působí spíš urážlivě než vtipně. Hranice je tu opravdu velmi tenká a považuju za nutné to zmínit.
Co se týče navštívených zemí a měst, tak čtenář, který po cestopisu sahá především s vidinou, že se dozví více o těchto koutech světa, může být zklamaný. Je pochopitelné, že autor do vyprávění zahrne své zážitky, ale nemělo by to zastínit samotná navštívená místa. V jednu chvíli máme větší přehled o snídaních než o městech, kterými cestuje. Rozhořčené popisy kvality a velikosti porcí jídla zastiňují zmínky o tamní kultuře nebo životě místních obyvatel. Ty největší zajímavosti z každé země se dozvíme v krátkém medailonku na začátku kapitoly, ale pak to velmi rychle přechází do zapeklitostí s dopravou a domluvou.
Mrzí mě, že toto druhé putování za velkou louži, na které jsem se tolik těšila, mě spíše zklamalo než vykouzlilo úsměv na tváři. Místo chuti po dobrodružství a cestování se na mě z vyprávění přenesla zvláštní únava. Na druhou stranu musím smeknout před autorovou odvahou cestovat takto sám, na vlastní pěst a nedivím se, že během cesty přišla chvíle, kdy měl chuť to ukončit a letět domů. Jiří Pokorný se však nenechal udolat potížemi a statečně dokončil cestu dle plánů a ke své spokojenosti - to je hlavní.
Tento cestopis by mohl zaujmout svými krásnými fotografiemi a krušnými chvílemi na cestě Jižní Amerikou. Připravte se na autorův osobitý humor s odvážnými názory na lidi a společnost a na popis cesty, která není moc radostná, ale mohla by nabídnout poučení a pár rad, jak se na cestu do těchto končin světa lépe připravit.
Soňa a Vája, dvě kamarády, které se sejdou na klasický babský pokec u vínka. Probrat co je nového, jak se jim daří a samozřejmě se to neobejde bez novinek z milostného života. Rozhovor je zprvu nevinný, ale s dalšími informacemi, které vyplývají na povrch atmosféra houstne.
Autorka příběh vystavěla na jednoduché premisy. Dvě kamarádky, nějaké to drbání minulých přešlapů, zkrátka celkem normálka. Jenže tu máme Filipa, jehož práce zas až tak normální není…
Oceňuju, kolik zajímavostí a podrobností si autorka musela v rámci rešerší dohledat. Místy jde o hodně zajímavé části, které tu nebudu rozepisovat, každopádně posunulo to jednoduchost průběhu na trochu vyšší level. Způsob, jakým je příběh vypravený, napomáhá svižnosti děje.
Vzhledem k rozsahu je těžké opatrně našlapovat kolem zápletky a neprozradit nic, tudíž tady své hodnocení zastavím.
Svižné, atmosférické, mezi řádky mrazivé, místy hluboké čtení s přesahem… Zkrátka další skvělé Zrnko, které svým příběhem doslova vybízí k podzimnímu čtení.
Jamajka by pro mnohé mohla být rájem na zemi. Spousta zábavy, koktejly, dunící hudba a pálící slunce. Dokonalé synonymum pro místo snů. Až na to, že v místních vodách číhá zlo.
“Jen proto, že něčemu nerozumíme, nemůžeme to hned považovat za nadpřirozené.”
Lidé začínají mizet. Objevují se znetvořená těla, která vyplivne moře a místní se začínají bát. Policie věří, že jde o zvíře, ale někteří si šuškají, že jde o starodávné zlo, které se po letech probudilo.
V první řadě jsem ráda, že se po Naplaveninách objevil příběh se zlem z moře, který mě od samého začátku chytnul a bavil. Tady nemáme žádné zombie, ale prastaré zlo z legend, před kterým si žádný muž nemůže být jistý svým životem.
Autor skvěle vybudoval atmosféru, líbilo se mi zapojení legend a nadpřirozené bytosti, která znovu ožívá a přichází narušit bezstarostné dny. Příběh je navíc doplněn krásnými temnými ilustracemi od Lucii Martinkové, které dokonale vystihují atmosféru v knize a místy ji ještě umocňují.
“Nejjednodušší způsob, jak v člověku vyvolat paniku, je uvěznit ho v jeho vlastní hlavě.”
Další skvělé Zrnko temnoty, které můžu s čistým svědomím doporučit jak na horké letní dny tak na chmurné podzimní večery.
Jonathan je prototyp ztracené existence. Živí se skládáním věcí z lega, nad čímž jeho rodina opovrhuje. Nemá přítelkyni, skoro žádné přátele a žádné vyhlídky na zlepšení. Dokud mu jednoho dne nezaklepe na dveře těhotná sukuba s tím, že čeká jeho dítě.
Mellick opět nezklamal. Dokonce bych řekla, že tahle bizarní romantická komedie se mu povedla ještě o chlup víc než Strašidelná vagína.
“Démoni sice dokážou páchat podlý a příšerný věci, ale to umějí i lidi.”
Najdeme tu tolik bizarních situací, až nad tím rozum zůstává stát a přesto všechno dává smysl. Moc jsem se bavila a nic jiného jsem ani nečekala!
Mellick prostě umí! Zhltla jsem to jak malinu, zasmála se, dojala se a na pár useknutých končetin a krvavých stříkanců taky došlo. Už teď se těším, s čím autor přijde příště. Jeho fantazie nemá mezí - a díky za to!
Parta kamarádů vyráží stanovat na opuštěný ostrov a tam se začnou dít... věci.
Dostala jsem přesně to, co jsem chtěla. Klasický jednoduchý horůrek, čtivý, napínavý a dobře napsaný a přečtený za jedno odpoledne. Zkrátka oddechový horor s partou puberťáků, kterým hrozí nebezpečí. Konec byl více nevinný než jsem myslela že bude, což je trochu škoda. Ale i tak jsem spokojená.
