Knišíl komentáře u knih

Typický romantismus, kdo ho má rád, ať si ještě jednu hvězdu k mému hodnocení přidá. Nutno říci, že Hálkovy básně nebyly ve své době odbornou kritikou kdovíjak nadšeně přijaty, ale místo v srdcích mnoha čtenářů si pro svou jednoduchost, ba až skladebnou naivitu, našly.
Vedle Máchy či Nerudy se jedná spíše o básně jednodušší, co do své stylizace, ale na druhou stranu, kdo chce mít představu o romantismu, pak tyto básně doporučuji, je tam vše: měsíční svit, rozervané srdce, stížnost Bohu, popisy přírody, osamění a žalu atd.

Že by první česká báseň o mimozemšťanech?

XXI.
Ty hvězdičky tam na nebi –
to veliké jsou světy;
a já bych jenom věděl rád,
jaké tam tvory vsety.

Zda také někdo odtamtud
se k nám sem dolů dívá,
a jestli tam, jako zde já,
o lásce písně zpívá.

U Hálka je snad i Láska nad Pravdu. Hřejivá iluze nad tvrdou realitu. Klasické romantické heslo, až realismus o pár let později toto pořadí prohodí. Nutno však podotknout, že už i v romantismu jsme svědky destrukce snu a vpádu reality do života snílků.

A kdyby pravda bylo vše
a láska jenom snění –
já bych se k spánku položil
a nechtěl probuzení.

Jak kdyby noc skrývala detaily běžného (reálného života), zakrývala je rouškou snivosti:

S dnem noc se navždy rozešla.
Den jako Jidáš zrádný,
a večer plný krásy jest
a neodolá žádný.

Život je snem a sen skutečností, romantická představa, kterou převezme surrealismus a avantgarda (k tomuto motivu doporučuji filmy amerického režiséra Davida Lynche):

Až v hrobě nám se zasteskne,
já zpěvem k nim se vmísím,
a já jim píseň zazpívám,
že k životu je vzkřísím.

Však pakli vy zde život snem
neustane trudit:
pak mrtvé na vás probudím,
a ti vás přijdou zbudit.

Pak také samozřejmě svoboda tvořit a prosadit sebe sama. Individuální svoboda nad kolektivní smlouvu, nad cenzurními snahami (běžnými v době RU):

Kdybys mně vzít měl zpěvu dar –
pak nechci déle žíti,
a za zpěv chtěl's mi štěstí dát –
já nechci šťasten býti.

A také samozřejmě dobový nacionalismus (prosím tady mluvím spíše o pozitivním smyslu slova) příznačný pro nadcházející dobu obrození:

Hrozné, když Bůh neúrodou
a morem trestá přísně;
však ze všech trestů největší,
když národ nemá písně.

Ten národ ještě nezhynul,
dokud mu věštec zpívá,
jeť píseň v nebi zrozena
a ve smrt život vlívá.

11 26.03.2022

Dostojevského Výrostek je přeci jenom méně známé dílo z jeho románové tvorby, přesto se však jedná o vynikající román 19. století, který realisticky líčí lidské jednání a myšlení. Dostojevského mám čím dál raději a Výrostek, ač přeci jenom nedosahuje takových kvalit jako Běsi či Zločin a trest, stojí za přečtení. Obsahuje též nenápadný humor, že pane kníže Dolgorukij? Pardon, teda jenom Dolgorukij.
Pár citátů, které mě oslovily:
„Jak to přijde, že vše, co chytrý člověk vysloví, je daleko hloupější, než to, co v něm zůstává?“ (s. 8)
„Realismus omezený na špičku vlastního nosu je záludnější než nejpošetilejší fantazie, protože je slepý.“ (s. 137)
„Chápu však jen to, že smích je nejspolehlivější zkouškou duše.“ (s. 347)
„Sleduje-li ušlechtilý, vyspělý člověk vznešenou myšlenku, někdy se úplně odpoutává od vezdejších otázek, stává se směšný, vrtošivý a chladný, ba řeknu ti prostě, je hloupý, a to nejen v praktickém životě, ale nakonec je hloupý i ve svých teoriích.“ (s. 463)

11 04.05.2021

Přemýšlel jsem poměrně dlouho, jak toto kraličí dobrodružství vlastně hodnotit. Pamatuji si totiž na to, že jsem jako dítě viděl filmovou adaptaci z roku 1978, a tenkrát to pro mě byl nevšední zážitek a asi navždy mi zůstanou určité záblesky z tohoto filmu v paměti. Moc jsem si však nepamatoval, jak to vše skončí a o čem přesně to vlastně bylo, než jsem začal číst knihu, tak jsem akorát věděl, že to bude o cestování, králících a že to možná ani není dětská kniha. Všechny tři věci se mi potvrdily. Skutečně jde o jakéhosi hybrida, který se chvíli tváří jako kniha pro děti, jindy jako kniha pro dospělé. I když Adams tvrdil, že psal pro své dcery a že se za jeho příběhem nemají hledat paralely s naším světem, tomu skutečně věřit nelze. Myslím, že knihu ale děti číst mohou také, možná však některé alegorie úplně nemusí pochopit, na druhou stranu, možná je ono čisté dětské čtení, které může být mile naivní, možná vůbec nejlepším způsobem, jak si tuto knihu užít. Osobně jsem na text příliš mnoho koukal jako na alegorickou cestu, kdy mě často napadalo, že Pětík je prorok a Lískáč Ježíš a jejich cesta je exodem z Egypta, Čistec je římský utlačitel nebo komunistický tyran atd. Bohužel největší problém jsem měl se stylistickou stránkou díla, obsahově ji nelze nic moc vytknout, kniha je nabita událostmi a příběhy a to rovnou na dvou rovinách (aktuální příběhy Lískáče a spol. a mytologické El-Hreránovy příběhy), popis kraličího života není až tolik z antropomorfizován a Adams se ani nebojí být někdy dosti krutý, páč ona příroda také nic neodpouští. Avšak stylistická rovina textu mi úplně nesedla, zdali to bylo způsobeno překladem nevím, ale některé věty mi přišli krkolomné či úplně zbytečné, když bylo popisováno zřejmé a vyplývající z předchozího textu. Možná Adams chtěl ulehčit začínajícím čtenářům čtení či co, ale podle mě by text prostě mohl být zkrácen o některé zbytečné pasáže. Bohužel mi přišly i některé dialogy uměle roubované a nesmyslné, ale jak píšu, možná je to vše pouze snaha ulehčit čtení dítěti, protože jinak je Daleká cesta celkem dějově komplexní a má vícero vrstev vyprávění. Každopádně nejsem si zcela jist, zda Adams věděl pro koho píše, a možná právě z toho plyne mé rozhořčení, pro děti se píše nějakým způsobem a pro dospělé zase maličkou jiným. Zde se to celkem střídá a já vlastně nevím jako čtenář, jak mám k textu přistupovat, což je zřejmě asi jen můj osobní dojem, ovšem stojím si za tím, že kniha je to dobrá, ale nakonec přece jenom mi zůstane v paměti spíše její filmové zpracování. Možná kdybych knihu četl jako dítě před filmem, bylo by tomu naopak.

11 09.02.2021

První polovina sbírka mi úplně neseděla, přeci jenom je pro mě avantgardní poetismus asi až příliš vzdálen. Mám snad nejraději romantické básně Huga, Poea či Puškina. Ale od Edisona dál už si mě Nezval získal. No alespoň se jedná o předválečnou Nezvalovu tvorbu, jeho poválečnou tvorbu silně ovlivněnou politikou už nemusím (hymnus na masového vraha Stalina snad nemusím připomínat). Na celé sbírce si tedy nejvíce cením Edisona, báseň krásná, oslavující individualitu a kreativitu, která má i jakýs takýs děj a především pravidelný rytmus.
"Tisíc jablek spadlo na nos zeměkoule
a jen Newton doved těžit ze své boule
tisíc lidí mělo epilepsii
a jen svatý Pavel uzřel hostii
tisíc hluchých lidí bloudí beze jména
a jen v jednom z nich jsme našli Beethovena
tisíc šílenců již táhlou zámořím
a jen Nero doved zapáliti Řím
tisíc vynálezců jde k nám za sezónu
jenom jeden z nich však byl ten Edisonův"

Silvestrovská noc mi zase připomněla Poeova Havrana, snad ona mramorová ručka těžítka mi evokovala chladnou Lenoru, no celkově jsou ty básně celkem smutné, ale krásně smutné.

11 01.02.2021

Coetzeeho mám velmi rád, většinu jeho knih jsem četl a líbili se mi. Čekání na barbary, i když zřejmě patří mezi jeho nejznámější díla, mě bohužel úplně nezaujalo. Myslím, že se dalo lépe pracovat s dějem a postavami, plukovník Joll byl jenom míhající se figurka, jejíž charakter byl spíše plošší (i když možná to bylo autorským záměrem). Vyprávění mi přišlo někdy dosti monotónní (opět asi šlo o záměr), každopádně celá fabule tak nějak vyšumí do ztracena. Ač se rozhodně nejedná o špatný text, přijde mi, že Coetzee mě již v jiných svých dílech okouzlil mnohem více.

11 19.12.2020

Zajímavá starší publikace, která pokrývá zhuštěně (rozuměj ve formě skript) dějiny českého knihovnictví od jeho počátků v knihovnách především klášterních po knihovny soukromé a zámecké až k rozkvětu veřejných knihoven během první republiky. Nejvíce oceňuji úvodní kapitolu, kde se Jiří Cejpek věnuje obecným dějinám knihovnictví, a poté poslední část opět od Cejpka, která pokrývá prvorepublikové knihovnictví a jsou zde i představeni osobnosti československého knihovnictví. Zaujaly mě i dvě prostřední části, jen škoda, že často byly spíše výčtem různých knihoven a počtu jejich svazků, ale to lze u tohoto typu odborné publikace očekávat, že se jde spíše do šíře než hloubi. Určitě mě pobavila zmínka o svůdci Casanovi a jeho dožití na zámku Duchcov, kde strávil své poslední dny jako knihovník tamější zámecké knihovny.

11 05.10.2020

Knihu jsem četl ve složité životní situaci, a teď se dlouhou dobu po dočtení konečně odhodlávám napsat můj názor na toto dílo. Zaprvé, se jedná o brilantní morální drama. Málokterý autor dokáže stejně jako Graham Greene popisovat rozepře, ať již ty vnitřní, či mezi vztahové, vnější. Za druhé, mi určitým zvráceným způsobem kniha pomohla projít si jakýmsi uvědoměním, že existují horší věci, než jsem sám zažíval, a tak jsem si skrze utrpení Scobieho prošel katarzí. Kniha není sluníčková, má pochmurnou až dusivou atmosféru (co čekat od autora, který si jako teenager chodil "hrát" s pistolí do parku), ale myslím, že závěr všemu nasazuje jinou tvář. Co je důležitější? Vztah k člověku nebo Bohu? Silné téma, dobře vyprávěné, až bych řekl, že Greene kráčí ve šlépějích Dostojevského. U mě se Greene již nesmazatelně zapsal mezi mé oblíbené autory.

11 19.07.2020

Tak rád bych Draculu měl mezi svými nejoblíbenějšími knihami, avšak jedná se o jednu z mála knih, které jsem nebyl schopen dočíst. První cca padesát stran v Transylvánii vynikajících, poté však neustále se opakující večery s Lucy mě přiměly knihu odložit. Četl jsem například Frankensteina a dle mě se jedná o mnohem lepší četbu než Dracula. I když je Stokerova kniha zakládajícím kamenem žánru a lze říci, že kniha uceleně podává výcuc všeho, co později bude v hororu napodobováno a využíváno, také že se jedná o kulturní symbol, který všichni znají, musím se přiznat, že samotný styl mě nebavil, postavy mi přišly povrchně napsané a asi mám spoustu dalších knih, s kterými strávím lepší čas. Hodnocení se vyvaruji, protože jsem knihu nedočetl, třeba by se druhá polovina knihy vyjevila lépe. Toť můj názor na tuto klasiku, ať je zřejmě nepopulární stojím si za ním.

Komiksy moc nečtu, ale pokud bych si měl vybrat jeden z těch, co jsem již četl, byla by to právě Vrána. Nádherná kresba a jímavý kontext vzniku této grafické novely je ukázkovým příkladem, jak vzniká umění z vlastního prožitku. I když je příběh vlastně mytologický, naprosto z něho čiší autorská autenticita prožitého. Dílu dominuje zobrazení děsu ze ztráty milované osoby a hněvu, který přichází a odchází až po pomstě. Pokud nelze pomstu vykonat v realitě, lze ji alespoň uskutečnit ve fikci.
Čteno originální vydání a rozhodně ne naposled.

11 22.09.2019

V poslední době se objevují se vlna "nových" filmů či seriálů s dětskými hrdiny a hororovým nádechem čerpá ze "starých" zdrojů. Jedním z nich je rozhodně Tudy přijde něco zlého. Od Bradburyho jsem četl již více knih (jmenovitě 451 stupňů Fahrenheita, Marťanská kronika, povídková sbírka Kaleidoskop či must-read pro všechny začínající spisovatele Zen a umění psát), a právě Tudy přijde něco zlého rozhodně nezaostává za jeho asi známější tvorbou. Skutečně někdy Bradburyho lyričnost ztěžuje určité pasáže textu, ale na druhou stranu k Bradburymu to patří a ve výsledku se jedná nejen o velmi atmosférické dílo s výtečnými charaktery (ať již jsou celkem striktně vymezeny na kladné a záporné, i když jde o určitou formu zjednodušení a generalizace, tak to pouze v důsledku poselství o potřebě boje dobra proti zlu, nakonec ale zlo i dobro čeká v každém z nás, jak naznačuje část Bradburyho textu, a tím se černo bílému chápání světa Bradbury vymyká), ale taky o ukázku toho, jak psát rychlé akční a napínavé scény aniž by došlo k přílišné degradaci poezie.

11 11.07.2019

Mnoho již bylo napsáno o tomto románu, nerad bych se tedy opakoval. Z mého hodnocení vyplývá, že bych měl román opěvovat a vyzdvihovat jako základní četbu každého čtenáře, který se chce prohlásit za čtenáře zkušeného a znalého. To ale neudělám. Jakýkoliv imperativ pro čtení Bílé velryby je dle mě špatný. Chcete-li si knihu přečíst, pak směle do toho, jen nečekejte dobrodružný román. Znechutila-li vám povinná četba na střední škole román, pak raději vyčkejte nějaký čas a možná se ke knize vraťte. Později knihu buď budete milovat či nenávidět, ale ať již jedno či druhé, Bílá velryba si zaslouží váš názor.

11 16.12.2018

Spíše než o detektivku se jedná o sociální drama ke konci říznuté thrillerovými prvky. Pro mě osobně budu raději číst takovéto uvěřitelné a svým způsobem střídmé knihy než "pohollywoodštěné" nesmysly ať už jsou napsány kdekoliv.

11 10.09.2018

Četl jsem ji jako povinnou četbu, tato sbírka povídek právoplatně patří mezi hodnotné české knihy, ale přece jenom se musely povídky lépe číst před 100 lety než v dnešní době, mezi mé nejoblíbenější patří Doktor Kazisvět, Hastrman a Figurky.

11 21.12.2012

Jak toto dílo mohu hodnotit? Je to čiré šílenství, či naprostá autentičnost jedné duše? Snad spíše to druhé, jelikož skutečný blázen si svého bláznovství není vědom, ale ...

"Věřící člověk nepotřebuje vůbec žádného zázračného krvácení, žádných redakcí a žádných stigmat – stačí mu jeho vlastní bláznovství." (s. 13)

U Demla nelze přehlížet jeho jazykové mistrovství, ale kdyby v něm nebylo upřímnosti, bylo by to pouhé stylistické cvičení, ale Deml je svůj, Deml se nebojí ukázat čtenáři Demla, a Deml za to taky i trpěl ...

"Honem jsem ji dal obvázat a honem do auta a honem do nemocnice. Byl nejvyšší čas, ale ta milá selka se bránila a vzpěčovala: „Můj není doma a co řekne, že bez jeho dovolení jsem jela do špitálo?“ Hovno řekne a už ať jste pryč! povídám jí, své milé, na rozloučenou. Tož ji to přece neminulo, umírá skrze svini jako já. To mi projelo hlavou a ta moje svině je moje dobrá pověst. Pane B.M.P., máte ještě trochu trpělivosti?" (s. 49)

10 12.11.2023

Základ poezie ruského romantismu. Četl jsem krásné vydání s Maškovými ilustracemi, škoda jen Dolanského doslovu, který podobně jako u Gogolova Tarase Bulby, je pln marxisticko-leninské doktríny, zdůrazňující možná po právu přehnanou romantickou individualitu, ale zcela mylně opouštějící metafyzickou hloubku a věčné téma souboje zla a dobrá o lidskou duši. Zcela dle doktríny výše se Dolinský pohybujeme ve své interpretaci pouze na úrovni historicko-materialistické, a tím ochuzuje univerzální oslovování čtenáře Lermontovem. Démon je báseň s potenciálem zasáhnout každého, kdo někdy miloval, miluje nebo bude milovat, tak snad každého člověka, ne jen ruského nevolníka. Nakonec nesmrtelnost této básně ukazuje, že se vymyká jednomu konkrétnímu socio-historickému kontextu. Není odrazem Lermontova sociálního kontextu, ale kontextu celého vesmíru s jeho věčným zápasem o pozornost, o úsměv, slzu v oku, o to, nebýt sám v temném kosmu.

10 30.10.2022

Jak hodnotit jednu z nejosobnějších, nejpokornějších a nejhezčeji napsaných autobiografií, které tnou do živého, navíc kde poslední třetina je slušně nabitá filosofickými úvahami? Jak se s tímto mohu vůbec potýkat, srovnávat a kritizovat? Nejde to. Augustin mi i přes vzdálenost půldruhého tisíciletí mluví do duše, ponouká k tomu, abych přemýšlel o sobě a o Bohu, nebo spíše prvně o Bohu a pak o sobě? A tak se to vlastně vymaňuje z kategorie hodnocení, protože toto je kanonické dílo nejen katolické literatury, ale celého západního písemnictví. Jan Sokol kdysi napsal, že Augustin je poslední hezky píšící filosof. Možná má pravdu.

"Ty povzbuzuješ člověka, aby Tě s radostí chválil neboť stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné jest srdce naše, dokud nespočine v Tobě!" (10)
"Tak nevinnou jest u dětí jen slabost údů, ne však jejich mysl." (21)
"…zlo jest nedostatkem dobra, nedostatek, jehož poslední stupeň hraničí s ničím." (76)
"Milují pravdu osvěcující, nenávidí ji kárající. Poněvadž však nechtějí býti oklamáni, ač nechtějí klamati, milují pravdu, když se jim projevuje, a nenávidí jí, když je obviňuje." (337)
"A proto jsou, Pane, Tvé soudy tak strašné, protože pravda není majetkem mým, ani druhého, ani třetího, nýbrž společným majetkem všech nás, jež povoláváš k účasti na ní, přísně nás napomínaje, abychom ji nepovažovali za soukromé vlastnictví, nechceme-li z ní býti vyloučeni. Každý zajisté, kdo uchvacuje pro sebe, co jsi dal ke společnému užívání, a chce nazývati svým, co jest společným majetkem všech, bude ze společného majetku odkázán na svůj majetek, t. j. od pravdy ke lži. Kdo totiž mluví lež, z vlastního mluví (JAN 8, 44)." (452)

Pak ještě uvedu takovou anekdotu, kterou nevím, jak moc Augustin píše jako ironii či vtip, ale mě to velmi pobavilo, on ten dnešní utopistický pokus o socialismus asi není nic moc nového pod sluncem.

"Chtěli jsme to zaříditi tímto způsobem: Ze svého soukromého jmění chtěli jsme utvořiti společné jako rodinné jmění, aby v upřímném přátelství nepatřilo něco jednomu, něco druhému, nýbrž celek patřil jednotlivcům a všechno všem, poněvadž ze všeho utvořen byl jeden celek. Počítali jsme, že nás bude v té společnosti asi deset, mezi nimi i velmi bohatí, hlavně Romanianus z téhož města jako já, jehož tehdy velmi důležité soukromé záležitosti převedly ke dvoru a jenž byl od mládí mým velmi důvěrným přítelem. On se nejvíce zasazoval o tu věc a jeho povzbuzování mělo tu velikou váhu, poněvadž jeho jmění daleko převyšovalo jmění ostatních.
Rozhodli jsme se, aby dva z nás jako představení každoročně pečovali o životní potřeby, ostatní pak žili v pokoji. Když pak jsme počali uvažovati, zda k tomu svolí manželky, které někteří z nás již měli a jiní zamýšleli pojmouti, celý ten tak výborně sestavený plán rozplynul se nám v rukou, rozpadl se a byl odložen." (182)

10 16.10.2022

Tak toto byla velmi silná turecká kávička. Skutečně stačil doušek a jako čtenář jsem se ocitl v Cařihradu v harému slibujícímu různá potěšení, každopádně přes všechen erotický guláš se pořád jedná o intelektuální prózu, která je perfektně zvládnutá. Irwin není příliš známý autor, což je podle mě škoda. Modlitby na těle jsou erudovanou kombinací erotické zábavy a orientální literární tradice, aneb příběh následuje další příběh atd. Určitě doporučuji všem, kdo mají zájem nejen o erotickou literaturu, ale především o literaturu uměleckou.

10 08.04.2021

Pod zahradou je velmi dobrá novela, kde Greene ukazuje svoji docela odlišnou tvůrčí tvář. Druhá povídka o pochybujícím katolíkovi je již typická Greenova próza. Poslední povídka, za mě asi celkově nejslabší, je zase výlet do zvláštní oblasti post-apokalyptické sci-fi. Kniha také obsahuje skvělý doslov pana Škvoreckého. Škoda, že jedna povídka z původní anglické verze, musela být cenzurou režimu odstraněna. Jiný, ale stále vynikající Graham Greene.

10 01.04.2021

Marías snad získá v dohledné době Nobelovku za literaturu, myslím, že to ani jinak u tohoto graciézního spisovatele nejde. Jeho styl je ladný, sklouzává po jazyku a ukazuje, že dnešní většinová produkce pro masové čtenářstvo je kvalitativně o hodně níže. Možná se jedná až o příliš literárně akademický styl, ale Marías má toho hodně co říci o čase, smrti a paměti. Bohužel asi není dostupný všem čtenářům, a právě ta intelektuální náročnost jeho próz mu asi brání, aby se dostal do širšího povědomí. Každopádně to nemá býti výtkou, protože jeho romány i tak jsou čtivé, plné tajemství, napětí a odkrývání pravd. Doporučuji pro všechny čtenáře, a zvlášť pro ty, kteří kromě zábavy a zkrácení času chtějí též skutečné umění.

10 18.03.2021

Dostojevský je mistr myšlenek i slova, i když právě stylistika je mu někdy vytýkána, myslím, že psal lépe než 99 % dnešní literární produkce. Krokodýl je kratičká satirická novelka či delší povídka, ze které se patrně mohlo vytěžit více, přeci jenom se však ve výsledku jedná o črtu, i když črtu mistrovskou. Hodnotím v porovnání s delšími romány od Fjodora, a tak nutně jednu hvězdičku ubrat musím, v rámci konkurence to však má Michajlovič rozhodně za plné. Pochválit musím též nakladatele, že vydal toto méně známé Dostojevského dílo a to v krásném doprovodu Kulhánkových ilustrací. Ve výsledku se tak jedná o nádherný kousek v mé knihovně a posun k cíli, a to přečíst komplet v češtině vše od Dostojevského.

10 10.02.2021