Killingjoke komentáře u knih

Jihlavský rodák Gustav Krum patří do mé oblíbené trojice Burian-Konečný-Krum, malířských géniů dobrodružné a historické literatury u nás. A klidně si troufnu napsat, že lepší ilustrátory nenajdete ani nikde ve světě! Gustav Krum v sobě už v útlém dětství nalezl lásku k Orientu, historii a nejrůznějším lodním korábům, což je patrné již v jeho meziválečné tvorbě. Znalost válečného prostředí pak získal, když byl jako poloviční Němec odeslán s wehrmachtem na východní frontu a prožil i nějakou dobu v sovětském zajetí. Po válce vystudoval výtvarnou akademii a naplno se tak mohl vrátit ke své lásce z dětství – dobrodružně-historické literatuře a jejím ilustracím. Osobně se mi tak nejvíc vybavují ilustrace v knihách Karla Maye u nakladatelství Olympia, zejména pak šestidílný cyklus Ve stínu pádišáha. Gustav Krum byl mistr několika kreslicích a malířských technik, velmi často pracoval kombinovanou metodou. Až vážná nemoc jej v posledních letech života od milované malby bohužel odloudila… Tohle je nádherná knížka! Vyvedená ve formátu, jaký si Gustav Krum rozhodně zaslouží. Kromě životopisu si tak můžeme prohlédnout spoustu jeho obrázků v patřičně detailní velikosti.

19 06.07.2020

Válečně-dobrodružný román Pavla Hejcmana, vyprávějící osudy česko-polského emigranta do USA Stanislava Píseckého, žijícího pod jménem Stanley Sandy. Přesto že má kniha kolem 300 stran, obsáhne Stanleyho život od předvečera 1.SV až ke sklonku 2.SV a že je to vyprávění vpravdě dobrodružné. Stanley na počátku zběhne z loďstva R-U, aby se v barvách americké armády stal strážcem Panamského průplavu, kde se potkává s ruským emigrantem, žijícím pod jménem Constantin Trent. Koloběh dobrodružství se rozjíždí a Stanley pozná úskalí skutečné i prodejné lásky, stane se špionem jak v japonských, tak německých, ale i amerických službách. Mimo jiné se účastní Španělské občanské války, či je po čtyři roky vězněn a mučen Gestapem, jehož záměr je získat tajemný vynález od jeho přítele Constantina Trenta, který zapříčinil zkázu vzducholodi Hindenburg. Na jeden život až moc dobrodružství? Možná, ale když se toho chopí Pavel Hejcman, vše dohromady skvěle sedí a dává smysl. Dobrodružné akční pasáže střídají ty válečné, leckdy až bolestně brutální v okamžicích popisujících praktiky nacistických bachařů. K tomu všemu je Stanley až neuvěřitelný smolař. Co mě na knihách Pavla Hejcmana nejvíc přitahuje je atmosféra, nebo prostě ten pocit z napsaných slov, který zároveň děsí a zároveň zahřeje u srdce. Dýchnul na mne duch starých meziválečných dobrodružných románů smíchaný s naléhavostí a ozvěnou války. Nejintenzivněji jsem to cítil už když jsem vloni četl knihu Sbohem moře, sbohem oceány. Těžko se ten pocit vysvětluje, ale jen málo autorů to u mne dokázalo vyvolat. Let osamělého ptáka je výtečná kniha, plná dobrodružné akce, které nedochází dech ani v relativně klidových pasážích. Rozhodně se k ní ještě v budoucnu vrátím, stejně jako k dalším knihám Pavla Hejcmana.

24 28.06.2020

Českoslovenští váleční stíhači z období 2.SV války pro mne byli odmala skuteční hrdinové, jenž bez přemýšlení obětovali vlastní bezpečnost a vlastně bezpečnost svých blízkých a nasadili svůj život za ideál a lásku k vlasti. Jedním z těchto lidí byl i letecký stíhač, hrdina jak západní tak východní fronty, generálporučík František Fajtl. Jeho jméno jistě netřeba představovat nikomu. Voják z povolání, letec, který před postupujícími hitlerovskými vojsky uprchl přes Polsko a Francii do Británie, aby se zde stal součástí slavné RAF. Zde absolvoval spoustu leteckých soubojů a při jednom takovém byl sestřelen nepřátelským stíhačem. Kniha tak popisuje jeho cestu skrze Francii a španělský koncentrační tábor zpět do Británie. Více než-li o leteckých soubojích je to příběh o přežití na nepřátelském území a studie charakterů civilního obyvatelstva, jejich sklonům k odboji či naopak kolaboraci. Kdo čeká spoustu leteckých soubojů bude zklamán, co ale se ale dá čekat od knížky nazvané „Sestřelen“?

O válečných letcích jsem kdysi díky dědovi četl hodně, ale to už je dávno. Dlouho jsem o válečných pilotech nečetl nic, letos však prožívám osobní renesanci zájmu o válečnou literaturu, tedy i o válečné piloty. Po prvních pár stránkách jsem si byl jist, že jsem tuhle knížku četl už kdysi, ale to vůbec nevadí. Znovu jsem si vychutnal příběh, který psala historie a ruka skutečného válečného stíhače generálporučíka Fajtla, jehož jméno by nemělo být nikdy zapomenuto a mělo by sloužit jako vzor skutečného hrdinství a vlastenectví, oproštěných od politikaření a mocenských zájmů. Ač je styl vyprávění občas trošku faktický a jde poznat, že jej nevypráví romanopisec z povolání, nemám knížce vlastně co vytknout. Bylo to skvělé čtení! Znovu už na tuhle knížku určitě nezapomenu a rád se k ní začas zase vrátím.

29 02.06.2020

Východní fronta, krev a mráz, postupující Rudá armáda. Válka se pomalu blíží ke konci a i přesto skupina německých paragánů, neúnavně operuje v týlu nepřítele. Provádí zde záškodnické operace a vraždí z rozkazu generálů, kteří již dávno sami ztratili víru ve vítězství. V ústředí příběhu sledujeme příběh dvou přátel Wernera Zadarowskiho a Thomase Bindiga, potažmo Bindigovy lásky k německé vdově Anně, ukrývající ruského důstojníka… Musím přiznat, že jsem čekal trošku jiný příběh. Spíše frontovou bitevní vřavu nežli tento v podstatě protiválečný a protinacisticky laděný komorní příběh o přátelství, lásce, zradě a fanatismu. Ale to vůbec nevadí. Skrze konání, myšlenky a vzpomínky hlavních hrdinů totiž zjišťujeme, jak nacistická propaganda zformovala mysl většiny obyvatel hitlerova Německa a jak ti samí lidé postupně díky válce přišli o své klamné iluze. Líbilo se mi, že hlavní hrdinové nejsou černobílé postavy a míra, do jaké jsou schopni konat správné skutky je vyvážena stejnou mírou brutality pramenící z jejich poslání. Na to, že jde o knihu z roku 1957, mi přišla opravdu otevřená a na dobu vzniku odvážná. Dokonce i ten závěr se mi líbil, protože ono to asi jinak skončit nemohlo. Chápu, proč je tento román řazen mezi nejlepší romány z 2.SV a jsem rád, že jsem si jej konečně přečetl. Tahle kniha je jasným důkazem toho, že ve válce neexistují skuteční vítězové, ale všichni jsou poražení…

31 28.05.2020

Příběh knihy Bratři Lautensackové se otevírá květnovými dny roku 1931 v Mnichově. Oskar Lautensack se toho času živí jako kabaretní jasnovidec a telepat, nevyhledávající ve svém nuzném životě hlubšího smyslu a poslání. To vše až do chvíle, kdy jej navštíví mladší bratr, vrah a násilník Hannsjörg, nový člen nacistické strany. Spojením s bratrem nabere Oskarův život zcela jiný směr. Oskar se tak jeho přičiněním stěhuje do Berlína a dostává se do nezastavitelného soukolí mamonu moci. Stejně jako je rychlý jeho vzestup a marnivá opilost z přátelství s Hitlerem, tak rychlý bude i jeho pád. Tak už to hold na tom světě chodí… Bylo to pro mne docela těžké čtení, přece jen je kniha stavěna jako sociologická dekonstrukce jedné osoby a jednoho režimu. Děj se tak často posouvá pomocí úvah, vnitřních pocitů a dialogů. Popisovanou dobu však ve své plíživé temné krutosti vystihuje na výbornou… Kniha vychází ze skutečných dějinných událostí z období vzestupu nacistické strany, kdy se Adolf Hitler po sérii intrik a brutálních skutků jeho následovníků stává německým kancléřem a čekatelem na titul největšího masového vraha dějin. Oskar Lautensack se stává Hitlerovým důvěrníkem a dvorním jasnovidcem. To vše až do chvíle, kdy se sám stává pro Hitlera a nacisty nepohodlným… Jak už níže napsal kolega 1amu, Lion Feuchtwanger pro svou knihu použil skutečné postavy s pozměněnými jmény. Což je možná škoda, protože knihu napsal v roce 1943 už po emigraci do USA, takže si snad mohl dovolit nazývat ty zrůdy pravými jmény. Dál pak je zde Oskarův bratr Hannsjörg, postava smyšlená, působící jako zlý našeptávač, jak je také uvedeno v komentáři níže, což je jistě zajímavý způsob využití umělecké licence. Nemohu se však zbavit dojmu, že by bylo mnohem zajímavější přidržet se víc skutečnosti a rozvinout skutečnost, jak mohl skutečný Hitlerův jasnovidec Erik Jan Hannusen, rozený Steinschneider, jako žid tak dlouho podporovat nacistické špičky a dokonce se těšit jejich hluboké přízně. Přece si nemohl myslet, že v paranoie meziválečného Německa, kde bratr strach vždy doprovází sestru závist, se na jeho původ nepřijde! Ale to už je z mé strany úplně jiný příběh. Nuže, Bratři Lautensackové jsou skvělou knížkou, psychologickým thrillerem z temných času. Jen mi tam k úplné spokojenosti prostě něco malinko chybělo.

22 06.05.2020

Další, v pořadí již třetí, dostaveníčko Mariana Kechlibara a jeho Zapomenutých příběhů, které psala historie. I třetí kniha je tak protkána nejrůznějšími příběhy, které ve větší či menší míře ovlivnily celý vývoj lidstva. Dočteme se o špiónech, dobyvačných vikinzích, jonkipurské válce, šílených králích, pumpě jenž ze svých útrob chrlila vodu s bakteriemi cholery, či neuvěřitelném příběhu o tom, jak lidstvo objevovalo radiaci. Kniha svou kvalitou a zábavností drží krok s prvními dvěma díly a na rozdíl od nich došlo k podstatnému nárustu rozsahu obrazové přílohy, což rozhodně není na škodu a samotný text výborně doplňuje. Za sebe tentokrát vyzvednu příběhy: „Pláště a dýky“, „Země ztracených Vikingů“, „Budapešť ještě bojuje“, „Špión jménem Garbo“, „Hledá se Richard III.“ a výtečný poslední příběh „Úplně záříš zdravím“… Tahle série knížek se mi hodně líbí. Možná, že jsem několik příběhů znal, ale přesto jsem se k nim dozvěděl zase něco nového a zajímavého. O příbězích, které jsem neznal to platí beze zbytku. Nezbývá než doufat, že Marian Kechlibar na psaní historických příběhů nezanevře a my se příští jaro dočkáme čtvrté knihy, na kterou se už teď opravdu moc těším!

24 30.04.2020

Druhá kniha ze série Zapomenutých příběhů sebou tentokráte přináší třináct historických událostí z nejrozličnějšího spektra lidské činnosti a života. Marian Kechlibar se pouští na půdu vědy, špionáže, epidemií či válek. Každý, kdo se zajímá o historii si může najít téma, které ho nejvíc zaujme. Tato tematická rozmanitost se mi na knize velmi líbí. Stejně tak i srozumitelné podání autora, z jehož slov musí pochopit různé složitější pojmy snad každý. Osobně mám nejraději témata týkající se válek, ale zde se mi rovněž hodně líbil příběh žárovky „Malé noční slunce“ či příběh čísla 0 „Víc než nic“. Úplně nejvíc mne však zaujal příběh „Bílá proti černé“, o povstání jihoafrického kmene Zuluů proti anglickým kolonalistům roku 1879. Tuto událost již znám ze dvou historických filmů, ale právě příběh napsaný v téhle knížce ve mně vyvolal touhu zjistit více skutečností (prostě jsem si musel o tématu sehnat celou knížku :D). Druhý díl Ztracených příběhů opět nezklamal a milovníci historie si jistě přijdou na své. Čte se to opravdu rychle a s chutí. Naštěstí mám po ruce ještě třetí díl, takže se těším, co dalšího pro nás Marian Kechlibar v zapomenuté historii vyhledal.

26 26.04.2020

Lidská historie je nepřebernou studnicí zajímavých témat. Některé příběhy jsou známé, jiné zaváty pod nánosem prachu věků. A přesně taková je knížka Zapomenuté příběhy od Mariana Kechlibara. I ona obsahuje dvanáct příběhů z různých období historie. O některých jste stejně jako já už možná slyšeli a o jiných, stejně jako já, uslyšíte zcela poprvé. Ať tak či onak, do jednoho jsou příběhy v této útlé knížce opravdu zajímavé. Osobně mne nejvíc zaujaly příběhy „Krvavý sníh“, Polární odyssea“ a „Nepřátelské neznámo“. Z pohledu dnešních dní světové epidemie koronaviru však musím také vypíchnout příběh o neštovicích „Variola vera!“. Snad i autor sám musí být překvapen tím, jak vbrzku se jeho slova uvedená straně 103 staly prorockými. Ono totiž opravdu přišlo něco co současný svět do základů překope. A právě o tom je historie. Ač ji jak známo velmi rádi píší vítězové, stejně jednou odkryje svou pravou tvář, protože má tendenci se opakovat… Zapomenuté příběhy jsou výtečnou knihou krátkých příběhů, jenž chytí a nepustí, na rozdíl od spousty vychvalovaných učebnic dějepisu. Skvěle jsem se pobavil, dozvěděl mnoho nového a proto už rovnou sahám po druhém dílu!

30 23.04.2020

Rekonstrukce starých domů sebou často přinášejí nečekané objevy ve sklepeních či na půdách. Pokud takový dům stojí ve staré části egyptské Káhiry, můžete se vsadit, že takový objev bude neobyčejný. A tak mladá Egypťanka s českými kořeny náhodou najde deník svého pradědečka Eduarda, egyptského imigranta ze Šumavy, zahaleného do peříček zlatého ptáčka, jenž sebou dle prastaré legendy, která se traduje mezi vykradači hrobek, přináší kletbu zlatého faraona… Na knížku jsem narazil náhodou, protože příběh o nalezení hrobky mladého faraona Tutanchamona patří k mým nejoblíbenějším. Za ty roky už mi rukama prošly mnohé knihy na toto téma a troufnu si říct, že se v tématu docela slušně orientuju. Znám tedy i hlavní nesrovnalosti, záhady, tajemství a kletby, které tento největší archeologický nález všech dob sebou přinesl. Ale přiznám se, že jsem netušil co mám čekat od této knížky. Co může česká autorka přinést nového k tématu, zvláště pokud svou knihu pojme jako román a zakomponuje do hledání hrobky českou stopu v podobě pradědečka Eduarda? Strašně moc! Spojovací příběh je tvořen z pohledu mladé Egypťanky a odehrává se v roce 2011 během tzv. Arabského jara, která si čte neznámou minulost své rodiny z deníku svého praděda, osobního přítele Howarda Cartera. A právě deníkové zápisy, jenž obsáhnou období let 1891 až 1940 jsou nosnou částí příběhu knihy. Před očima tak čtenáři vyvstanou dějiny starověkého Egypta, zejména dynastie kacířského faraona Achnatona, vedoucí Howarda Cartera k nalezení hrobky Achnatonova syna Tutanchamona. A právě tady se příběh odklání od oficiálních záznamů a noří se do hlubin obrovského podvodu, umně stavějícím na znalosti většiny nesrovnalostí, polopravd, lží a „pravých“ stanovisek oficiální egyptologie, jenž vlastně přetrvaly do dnešních dní a zcela jistě nás všechny přežijou, protože pravda je velmi mocná komodita, která nebude prodána lacino… Výtečně napsaný román, ve kterém detaily sedí velmi dobře až na několik malých nesrovnalostí, které však románu rád odpustím. Přesto, že se jedná o román, je plný velkým množstvím údajů a faktů, neskrývaně vyjadřující nesouhlasné stanovisko k hlavním představeným egyptologie a zatajování očividných faktů. A to mne opravdu bavilo. Stejně jako přesah a napojení na mně již známou teorii, která si bere na paškál samotnou Bibli. „Kletba“ zlatého faraona se táhne příběhem jako královská kobra, připravená uštknout každého, kdo by se odvážil světu sdělit nesmírná tajemství. Kdo však čeká přepálený thriller ve stylu amerických autorů bude zklamán. Petra Klabouchová napsala skvělou, nádhernou a čtivou knihu, která ač beletrií, nese v sobě po dočtení stránek jisté poselství. Je tedy na každém, zda jej odhalí a zda si neřekne, tady sakra něco nesedí… Výborná kniha!

27 15.04.2020

Patřím k těm filmovým divákům, kteří mají raději starší filmy, protože ty byly o příběhu a postavách, zatímco ty nové válcují diváky většinou pouze speciálními efekty. A proto není náhodou, že i mé nejoblíbenější herečky jsou bohužel už mrtvé, či pokročilejšího věku. I ony pro mne prostě měly větší srdce a duši nežli dnešní herecké mladice. A Hedy Lamarr, narozená jako rakouská židovka Hedwig Eva Maria Kiesler, patří k mým nejoblíbenějším. Ne však jen pro své herectví, které nijak zvlášť nepřekračuje průměr, ani pouze pro svou nespornou krásu. Zrovna Hedy si mne získala svým životním osudem a hlavně svou nedoceněnou genialitou. Je spoluautorkou patentu na měnič frekvencí signálu, který mohl spojencům pomoci při řízení torpéd během 2.SV. Mohl, kdyby to byl býval někdo použil. Ale doba nepřála chytrým herečkám, považovaným za naivní krásky a tak se jakéhosi uznání dočkala až o mnoho desetiletí později. Mimochodem, dnes na základě jejího patentu fungují sítě mobilních telefonů! Hedy byla prostě skvělá a nic na tom nezmění ani jisté pozdější skandály… Co se týče knihy samotné, ta popisuje životní osudy Hedy Lamarr mezi lety 1933 až 1942. Autorka docela slušně nakládá s fakty a jediný zádrhel pro mne byla forma. Ale to vlastně nemůžu vytýkat, protože tohle je biografický román psaný ženou, vyprávěný v ich formě a převážně určený ženským čtenářkám. Je zde mnoho vášně, citů a myšlenkových pochodů z pohledu ženy, které jako chlap neumím tak úplně docenit a vím to. Já po knize sáhl pro to, že jsem o Hedy nenašel žádný obdobný překladový ekvivalent, který by byl psán jako klasický životopis. A zklamán rozhodně nejsem, už jen proto, že Hedy Lamarr léta fakt nekriticky zbožňuju… :)

22 24.03.2020

Mám rád tématiku starověkého Egypta a občas si také rád přečtu něco o záhadách. A právě starověký Egypt je neuvěřitelnou studnicí nejrůznějších záhad, teorií, nesrovnalostí a smyšlenek. Knihu Arnošta Vašíčka jsem si zvolil z jednoduchého důvodu, je to prostě odpočinková kniha, žádná těžká věda či temný román, na jaké v současné, pro lidstvo těžké zkoušce, vážně nemám chuť. Ale aby nedošlo k omylu, ony ty informace v téhle knize nejsou vždy jen zábavné, zvláště pokud o dané tématice něco víte. To se potom musí člověk zamyslet, jak moc pravdivá je oficiálně sdělovaná pravda a kolik toho ještě o starém Egyptě nevíme, či jsme nedokázali odhalit. U spousty informací prostě selský rozum bije na poplach. Arnošt Vašíček napsal knihu ve stylu jaký je u něj znám jak z jiných knih, tak televizních dokumentů. Propojuje různé teorie a hlediska, které však mnohdy až podezřele sedí dohromady, ovšem v opozitu obecně prezentované egyptologii. Že se to nemusí líbit všem? To je samozřejmé. Mě osobně kniha hodně bavila a svůj hlavní účel pro který jsem po ní sáhl, tedy pobavit se egyptskými záhadami, rozhodně splnila...

P.S. Doporučuji výtečný dokument "Tajemství pyramid". Pochopíte, že ne vše je tak, jak se nám snaží egyptologové tvrdit, protože mnohé oficiální postoje a data jsou z hlediska logiky prostě "nemožné" ;)

25 16.03.2020

Tak jsme se po takřka pěti letech dočkali a na knižní pulty dorazilo pokračování Rychlopalby. S chutí jsem se začetl do policejních historek bezejmenného pochůzkáře z Prahy. Jenže záhy se dostavil melouch pro lichváře ve stylu Berdychova gangu a následné tlachání o spravedlnosti a dobru se z mého pohledu stejně stává dlážděním cesty do pekla. Nedalo mi to a snad poprvé v životě jsem si u beletrie dělal poznámky, co se mi líbilo a co naopak. Jo, bylo toho dost a chtěl jsem se zde rozepsat. Ale víte co? Kašlu na to, ten papír jsem zmuchlal a hodil do koše. Prostě jsem si uvědomil, že tenhle příběh je přesně tak nadnesený, jak reálným se snaží být. Jednoduše jsem se rozhodl si jej užít. Ano, také si uvědomuju, že v tom velkou roli hraje české prostředí, protože u zahraničního bych jisté skutečnosti kousal mnohem snadněji, i proto české detektivky moc rád nečtu. Ale pokud si pamatuju dobře, Rychlopalba se držela mnohem víc při zemi, což mi také vyhovuje. Anebo jsem za těch pět let hold trošku změnil vkus. Nevím. Každopádně detektivní linie a policejní postupy jsou i zde popsány výtečně a o Kopřivově schopnosti psát a vyprávět chytlavý příběh nebudeme diskutovat. Jen to za mne tentokrát vážně nebude plná palba do černého, ale i ty čtyři včelky nejsou špatná vizitka. Uvidíme, počkáme několik (pět?) let a snad se dočkáme dalšího dílu. Jen tedy za sebe doufám, že akční stránka dosáhla svého stropu a třetí kniha neponese název „Raketová palba“…

22 09.03.2020

Obyčejní hrdinové – román o jedné kapitole 2. světové války, který v kontrastu svému názvu ovšem není jen obyčejným válečným příběhem. Stewart Dubinsky zde po smrti svého otce zjistí, že na konci války byl jeho otec postaven před válečný soud. Pro syna jistě velký šok, protože o podobné události slyšel poprvé. Pomalu tak odhaluje otcův utajený vojenský život, kdy rozhodně nebyl pouze řadovým právníkem armádního JAGu… Obyčejní hrdinové jsou románem o obyčejných hrdinech…, kteří však do konce svých dní své hrdinství odmítali. Stali se figurkami v příběhu, jenž jim do života vložil situace, které navždy změnily jejich životy. Ale oni dokázali nad osudem zvítězit, protože se rozhodli nikdy se neotáčet a žít život podle svého přání. Obyčejní hrdinové jsou hrůzným válečným románem, protože zejména krvavé boje v ardenských lesích popisují bez jakýchkoliv příkras. Zároveň však jsou románem protiválečným, protože z každé stránky lze cítit autorovu nechuť k jakékoliv agresi, rasistickým předsudkům a válce. Také jsou však románem milostným a civilním, u němž dlouhou dobu nejde odtušit kam tohle všechno směřuje. A v tom souhlasím i s předchozím komentářem, protože v poslední části už čtenář dobře ví odkud vítr fouká. Každopádně ani ty poslední kapitoly nejsou nijak zbytečné, mne naopak připadaly velmi silné ve svém konečném sdělení, které hned jen tak nevyšumí do prázdna, jako je tomu u spousty jiných románů. Výborná kniha!

24 26.02.2020

Atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, je jedním z podstatných okamžiků Československých dějin. A jako takový je dosud historiky i širokou veřejností rozporuplně přijímán. Na jednu stranu pomohl zvednout vlastenectví porobeného československého lidu, na stranu druhou vyvolal nepředstavitelnou a krutou represi nacistického Německa. O tom a nejenom o tom je tenhle výtečný komiks… Příběh se začíná 28. září 1941 příjezdem protektora Reinharda Heydricha do Prahy. V Británii se pomalu chystá několik parašutistických výsadků a kaplan Vladimír Petřek se cítí být povinen pomocí bližnímu svému. Skrze jeho osud tak projdeme celou tu slavnou krvavou historii, jenž trpce vyvrcholila hrdinskou smrtí Jozefa Gabčíka, Jana Kubiše a jejich spolubojovníku v kryptě pravoslavného kostela v Resslově ulici.

„Článek II.: Kdo osoby, které měly účast na spáchání atentátu, přechovává, anebo jim poskytuje pomoc, anebo maje vědomost o těchto osobách, nebo o jejich pobytu, neučiní žádné oznámení, bude zastřelen s celou rodinou.“ … z výnosu říšského protektora o vyhlášení výjimečného stavu po atentátu na Reinharda Heydricha

Po všech stránkách podařený komiks. Notoricky známý příběh o nejznámějším atentátu našich dějin zde doplňuje osud kaplana Vladimíra Petřeka a dodává celé látce zase trošku jiný rozměr, než jsme zvyklí z běžné historické literatury. Líbilo se mi i to, že pasáže, které by byly v komiksové podobě složitější či velmi rozsáhlé na zpracování, jsou doplněny běžným textem, který nás seznamuje s činností dalších odbojových skupin, působením slavné skupiny Tři králů, či dalšími historickými souvislostmi. K tomu všemu výtečně zvolená ruční černobílá kresba, jenž k danému tématu jistojistě sedí nejvíc. Musím v této souvislosti říct, že v komiksu a obecně v médiích jsem viděl hodně a nějaká ta krev a smrt mne jen tak nerozhodí. Ale zde jsou ty pasáže opravdu silné, například u vyobrazení likvidace Lidic a jejich obyvatel jsem místy zadržoval dech. Opravdu to na mne ve své černobílé jednoduchosti obrovsky zapůsobilo. Navíc jsem velmi rád, že tenhle komiks nese československý kreativní podpis. Vážně si ani nechci představovat, jak by tohle ryze československé téma zpracovali na západě, kde by z toho stejně jako ve filmech udělali melodramatický thriller. Tvůrcům velký dík, že se pustili do takového tématu a rovněž čest památce všech padlých!

25 17.02.2020

Autor fantasy příběhů slavného barbara Conana objevuje Divoký západ? Na chvíli jsem se zarazil, ale vlastně proč ne? S touto knížkou k nám totiž přichází v našich končinách dosud málo známá stránka literární tvorby Roberta Ervina Howarda – westernové příběhy. Příběhy plné drsných hrdinů, tvrďáků od přírody, ale také hrdinů dílem osudu a náhody. Právě v nejednoznačnosti postav si mne tato sbírka povídek získala, protože mnohdy není jednoduché odhadnout, jak se vyvine ten či onen charakter. Howard vykresluje poetiku Divokého západu s neskrývanou láskou a stejně tak, jako umí napsat velmi drsnou a cynickou povídku, nedělá mu jindy problém balancovat příběh na samé hranici westernové grotesky… Ač moc často povídky nevyhledávám a dávám přednost delším příběhům, jsem rád, že jsem po téhle sbírce nakonec sáhl. Stejně jako můj oblíbenec Conan je tohle prostě oslavná romantika pro chlapy, záblesk dávno zašlých časů. A ač je na povídkách občas vidět onen hlodavý zub času, jsou stále krásně čitelné i v dnešní uspěchané době. Rád se k nim zase za čas znovu vrátím.

23 06.02.2020

Byli to jen malí kluci, synové Výmarské republiky, jejichž otcové statečně bojovali v zákopech 1. SV za svou německou vlast a za německého císaře. Jenže časy se mění a definitivní zlom roku 1933 každému z chlapců ukázal, že už nejsou Němci. Že jsou jen všemi nenáviděnými Židy, štvanými fanatickou chátrou až k branám pekla! Naštěstí, pár z nich mělo natolik šikovné, milující a obětavé rodiče, aby je dokázali dostat do bezpečného prostředí emigrací do USA. Ale i zde v hrudích chlapců bije touha opět se shledat s rodiči a láska k otčině, která je zavrhla jako nechtěné syny. A tak se jich na dva tisíce sešlo ve výcvikovém táboře Camp Ritchie v marylandských lesích, aby se z nich stali specialisté na výslechy německých zajatců, vrátili se do Evropy a pomohli vrátit Hitlerovi úder…

„Bojovali jsme americkou válku a zároveň jsme bojovali vášnivou osobní válku. Zapojili jsme se do ní, každým vláknem našeho bytí. Pracovali jsme tvrději, než kdyby nás někdo poháněl. Byli jsme křižáci. Tohle byla naše válka.“
Günter „Guy“ Stern

Dobrá a velmi zajímavá kniha poodhalující jednu z neznámých kapitol 2.SV. Autor Bruce Henderson si z tisícovek mladých vojáků, kteří prošli výcvikem v Camp Ritchie, vybírá šest (potažmo sedm), na jejichž životech popisuje vývoj světových válečných dějin. Právě to, že si vybral takto „malý“ vzorek má za následek, že kniha je mnohem více osobnější a v určitých momentech působí víc beletristicky než jako kniha faktů. Jen se přiznám, že mi neseděl způsob řazení jednotlivých textů. Místo aby se v osudech hrdinů postupovalo paralelně, postupuje se v jakýchsi cyklech, což má za následek to, že s jedním chlapcem už jsme zpět ve válečné Evropě a na další straně se s druhým zas vracíme zpět o několik měsíců. Bylo to prostě divné a vlastně to mělo i ten následek, že se mi občas pletly osudy a jména a musel jsem se sám nechtěně v textu vracet zpět. Ale obsahově se mi to hodně líbilo. Ona to totiž není jen kniha o osudech neznámé jednotky v době 2.SV, ale hlavně kniha o lásce k domovině a své rodině. Kniha o nezdolnosti a odhodlanosti statečných chlapců, kteří se rozhodli bojovat za svou starou vlast, ač jen málo z nich se po válce do zemí svého dětství na trvalo vrátilo.

27 03.02.2020

V motelu na okraji Los Angeles je nalezeno tělo s ustřelenou hlavou a vše nasvědčuje tomu, že jde o člena protidrogové policejní jednotky Calexica Moora. Policisty, kterého nedávno požádal o pomoc detektiv Harry Bosch, protože v ulicích L.A. se začala šířit nová nebezpečná droga, zvaná Černý led. Bosch se tak mimoděk stává součástí případu u kterého je jeho zapojení nežádoucí, sahající až za hranice USA do Mexika. Ale tenhle detektiv se nikdy jen tak nevzdává… Parádní čtení, kterému nemám absolutně co vytknout a Michael Connelly je pro mne prostě nekorunovaný král policejní krimi! V příběhu zachází do neuvěřitelných podrobností, které si vyžadují naprosto důkladnou znalost prostředí a problematiky. A to ať už co se týče rutinního policejního vyšetřovaní, nebo taktik protidrogové DEA, operující na hranicích USA a Mexika, kde opravdu nemají nouzi o nějakou tu „zábavu“. Člověk si pak uvědomí, že tady by vážně žít nechtěl. Do toho všeho neustále dotěrný, neoblomný a nezastavitelný Harry Bosch, trousící uštěpačné hlášky, pro nějž je spravedlnost mnohem víc než taška plná peněz nebo plácání po ramenou od nadřízených důstojníků… Prostě Connelly vážně umí napsat výtečnou detektivku, poslepovat miliony dílků skládačky dohromady tak, aby na konec bylo vše perfektně jasné. A navíc umí napsat i osobní, velmi intimní linku postav tak, že vás bude zajímat stejně tak moc, jako linka detektivní. A takové knížky mám vážně rád! Za mě tedy obrovská spokojenost a budu se těšit na další případ Harryho Bosche.

33 12.01.2020

Vlastním několik fotografických knih o starověkém Egyptě. Tato zmizelá civilizace mne prostě nikdy nepřestane udivovat, zvláště pak z architektonického hlediska, vždyť pyramidy, chrámy, sochy a jiné monumenty, to je něco neskutečného a nepochopitelného. Kniha Egypt včera a dnes je však od všech těch fotografických velmi odlišná a to byl i důvod, proč jsem knihu musel mít… Jedná se totiž o velkoformátovou knihu litografií skotského umělce Davida Robertse, který podnikl na přelomu let 1838 a 1839 dobrodružnou výpravu z Alexandrie proti proudu Nilu až k monumentálnímu chrámu Abú Simbel a zpět do Káhiry, odkud pokračoval do Palestiny a Libanonu. Ze svých cest pořídil pečlivé kresby, ze kterých po návratu do Skotska vytvořil četné litografie, jejichž egyptská část je obsažena právě v této knize. Většinu litografií je pak doplněna fotografiemi současníka Antonia Attiniho… A právě, když si postavíme fotku a litografii vedle sebe, spatříme to největší kouzlo, ten poeticko-romantický rozměr výtvarných děl, starých nějakých 180 let. Zatímco na fotografiích vidíme moderní Egypt, asfaltové cesty a betonovou džungli současnosti, litografie Davida Robertse zachycují Egypt dávných časů, chrámy a památky zaváté pískem, plachetničky plující ve vodách majestátního Nilu. Nic z toho už současný turista v Egyptě nikdy nemůže vidět na vlastní oči. Neřku-li mnohé památky drancované a nebojím se říci ukradené koloniálními velmocemi 19. století, jejichž současná adresa se nachází v Londýně či New Yorku.

Litografie v knize jsou řazeny chronologicky, podle postupu cesty Davida Robertse. Jsou rovněž doplněny krátkými citacemi z jeho deníků a doprovodným textem cestovatele a současníka Fabio Bourbona, ke kterému jsem se dostal díky svému knižnímu kamarádovi „1amu“, za což moc děkuji /ač teď zjišťuji, že od Bourbona mám doma již dvě knihy, ale nevěděl jsem, že je napsal :-)/. Ten textově upřesňuje to, co David Roberts viděl a namaloval. Navíc přidává jistý historický rámec… Prostě tahle kniha se mi strašně moc líbí a budu si ji prohlížet ještě mnohokrát. Rovněž si budu muset sehnat i první díl „Svatá země včera a dnes“, který uzavírá komplet všech dostupných Robertsových litografií. Vážně to stojí za to, stejně jako se nechat fascinovat starověkou egyptskou civilizací. A pokud by někdo vynalezl stroj času a nabídl mi k výběru cestu časem dopředu nebo zpět, nikdy bych si nevybral cestu do budoucna. Protože bych vážně chtěl vidět na vlastní oči jak ty velkolepé egyptské stavby a památky vznikaly…

24 07.01.2020

Podtitul této knihy by v neznalém čtenáři mohl vyvolat dojem, že se bude jednat o příběh jakéhosi irského šikuly, živícího se malováním pokojů. Chyba lávky, protože tahle kniha je neuvěřitelně otevřenou a upřímnou zpovědí Franka Sheerana, člověka, který pro mafii vymaloval krví svých obětí více než pětadvacet kvartýrů… Charles Brandt, svého času obhájce Franka Sheerana sestavil a sepsal pozoruhodnou knihu, která nabízí pohled pod pokličku americké mafie, zkorumpovaným odporům Teamsters a představuje neoficiální dějiny Ameriky a amerického podsvětí. Vzpomínkami Franka Sheerana se tak podíváme na vývoj a oblast zájmu mafie po 2.SV, na atentát na prezidenta J. F. Kennedyho či tajemné „zmizení“ odborářského bosse Jimmyho Hoffy v roce 1975. To vše je psáno velmi čtivou formou, a to ať v pasážích, které vypráví sám Frank Sheeran, tak i v těch, kterými Charles Brandt osvětluje další souvislosti a vodítka příběhu… Mafiánskou a gangsterskou tématiku miluji od dětství a mám za sebou docela dost knih na toto téma. Subjektivně (doufám, že i objektivně) můžu říct, že tohle byla v daném tématu jedna z nejlepších knih, která u nás vyšla. Docela mě štve, že jsem se k jejímu přečtení dostal až nyní, protože jsem ji chtěl přečíst dříve než uvidím filmovou adaptaci od Martina Scorseseho. Nějak to prostě nevyšlo, protože ten skvělý film už mám pár týdnů za sebou. Nevadí, co je hlavní, zážitek z knihy to nijak neubralo, asi spíš naopak. Tohle je parádní mafiánský zásah!

30 17.12.2019

Bouřlivá dvacátá léta, Hollywood roku 1921. Bývalý německý policista Hardy Engel, veterán zákopů 1.SV, americký imigrant s touhou stát se hercem, si toho času vydělává na chleba jako soukromé očko. Vyšetřování okolností smrti začínající herečky Virginie Rappeové však navždy změní jeho vnímání „továrny na sny“. Zpočátku takřka letargický detektiv pomalu proniká do případu v němž je hlavním podezřelým světoznámý komik Roscoe „Fatty“ Arbuckle a stále více se pro něj případ stává osobní záležitostí. K finálnímu odhalení tak může dospět pouze za cenu vlastních obětí…

„Snaží se nám namluvit, že je Hollywood nádherný svět pozlátka, v němž jsou všichni přátelé a žijí tak, jak se nám ostatním může zdát. Ale ve skutečnosti se jedná o nemorální kartel, založený na pokrytectví, lži, strachu a vydírání, v němž jedni jsou pány a druzí otroky. Je to hluboce schizofrenní společnost.“

Milé překvapení na závěr roku. Příběh z dob zlatého věku grotesky, jak vzpomenul kolega encyklopedie níže, jenž však pod svou maskou a líčidly skrývá místo smíchu pouze bolest a pláč. Mám rád dějiny starého Hollywoodu, ale osobně před groteskou dávám přednost pozdějšímu období film-noir. V téhle knížce se však obojí pojí dohromady a je to opravdu hodně fajn. Muž, který nedržel basu je kniha napsaná starým dobrým stylem odkazující na osamělé vlky drsné školy, brodící se stokou zkorumpované společnosti, kde není nouze o drogy, chlast, násilí a vraždy, to vše ukryté pod pozlátkem okázalé slávy a šarmu filmových hvězd. Autor Christof Weigold ukazuje pohled na Hollywood z jeho odvrácené strany. Nabízí pohled na skrytou zkaženost rozmazlených hvězdiček. Na pomoc si bere skutečný případ obvinění a soudu komika Fattyho Arbuclea, jen jej doplňuje o vyšetřovaní z pohledu soukromého očka Hardyho Engela, což je rovina ryze beletristická, ukazující jednu z možných variant skutečných událostí. A tak to má být, protože tahle knížka je především detektivkou, u které jsem se vůbec nenudil a užíval si narážky na nejrůznější hvězdy hollywoodské historie. Doufám tedy, že se brzy dočkáme dalšího dílu, budu moc rád!

29 10.12.2019