karnifex komentáře u knih

Nesmírně vtipná kniha - jedna z těch, které jsem četl už několikrát a vždy jsem se dobře bavil: třicet centimetrů rajské pochoutky!

6 12.07.2023

Pro Vonneguta typické spojení smutku a humoru je v této knize velmi výrazné. A zaujal mě taky vývoj postav - jak se z těch zlých mohou stát dobří (Malachi, Boaz). Zato Rumfoord je (aspoň mě) čím dál odpornější. Ostatně, jeho postava nabízí srovnání s Dr. Manhattanem v Moorových Strážcích (a přemýšlím, jestli nebyla pro Moora inspirací).

6 12.07.2023

Nesmírně smutná kniha. A nabízí se srovnání s Haškovým Švejkem. Také Vonnegut zde (i když úplně jiným stylem a v mnohem menší míře) při popisu nevysvětlitelných, absurdních a nepochopitelných hrůz války používá humor (jemuž je ale většinou těžké se smát). Do paměti se mi vryly dvě scény: sledování válečného filmu "pozpátku" (str. 66) a přespání v tajemném hostinci na okraji "zmizelých" Drážďan (str. 151) - obě jsou nesmírně silné..

6 12.07.2023

Knihu jsem četl poprvé ještě jako malý kluk, a smál jsem náramně (stejně jako u příhod žáků Kopyta a Mňouka, které jsem v té době taky miloval). A když jsem se k ní vrátil teď v dospělosti, byl jsem mile překvapený, jak vtipná opravdu je - a smál jsem se snad ještě víc (protože mnohé vtipy jsem vzhledem k věku pochopil až teď). Zábavné příběhy vyprávěné přístupným (můžeme říci "lidovým", ale v tom nejlepším smyslu) humorem. Z tohoto a mnoha jiných důvodů ji lze považovat za nástupce Osudů dobrého vojáka Švejka. I když Švandrlík je mnohem smířlivější než Hašek, více empatický. Má lidské pochopení pro důstojníky, a obyčejné vojáky naopak nevykresluje jako nějaké idoly a idealizované oběti. Právě tento nečernobílý pohled ale velmi vadí některým čtenářům/antikomunistům (nebo možná spíše konformistům), kteří by patrně raději, kdyby byl Kefalín spíše jakási varianta Milady Horákové v uniformě a major Haluška zas zlotřilý aspoň jako Stalin. V mnoha komentářích se pak tedy spíše než dojmy z knihy vyjadřují názory na tehdejší dobu (Proč? Mají snad tito komentující při čtení například Eposu o Gilgamešovi potřebu zdůrazňovat, že postavení běžného lidu ve starověké Mezopotámii nebylo vůbec idylické? Nemluvě o tom, že touto svou tendencí nejvíce připomínají vojína Jasánka, který měl také neustálé nutkaní zmiňovat "vrahy z Wall Streetu"). Paradoxní situace, kdy kniha, která byla za minulého režimu na indexu, je dnes mnohým trnem v oku, tentokrát však proto, že je "nedostatečně kritická". Co k tomu dodat? Snad jen okřídlené: "S váma teda musí být na párty zábava!"

5 26.12.2023

Z knihy přímo dýchá starosvětský duch, a i když se z dnešního pohledu může celý příběh jevit jako velmi naivní, čte se příjemně.

4 25.12.2023

Vzhledem k tomu, jak je kniha oblíbená (mezi sci-fisty doslova kultovní), jsem byl velmi zklamán: co se oslavované vtipnosti týče, já jsem se spíš sotva párkrát pousmál a celkově mě to dost nudilo. Možná je problém v míchání žánrů (protože Pratchettovy knihy pro mě představovaly podobné zklamaní): mám rád science fiction, mám rád humor - ale jejich směs mi nesedí..

4 24.10.2023

Tak musím přiznat, že kniha mě především nudila. Samotný nápad s využitím Artušovských legend je výborný, ale celkové zpracování bylo tak těžkopádné, že mě čtení doslova otravovalo. Do toho snaha o symboliku, která zde ale (přiznejme si) byla velmi banální a povrchní. Přitom, kdyby mi tento příběh někdo převyprávěl (chtělo by se říct: lépe napsal - ale ať nepopudím Ishigurovi fanoušky), určitě by mě bavil.

4 11.02.2023

Asi nejlepší výběr Borgesových povídek, který znám. Některé na mě zapůsobily silněji, některé mě vzaly méně, některé jsem (bohužel) úplně nepochopil - ale každopádně jsem celkově z knihy nadšený (pořád)! Borgesův svět je opravdu fascinující a dokáže ve mě vyvolat pohnutí jako málokterá jiná kniha..

3 26.12.2023

Tak možná o maličko slabší, než Černí baroni, ale určitě pořád velmi vtipné čtení, u kterého jsem se mnohokrát začal smát nahlas. Švandrlík je opravdu výborný vypravěč, který navíc skvěle zvládá češtinu způsobem elegantním a zároveň velmi přístupným. A samozřejmě také parádně pracuje s Terazkyho slovenčinou. Drobným nedostatkem knihy je, že značná část vtipů má schéma: něco se stane/někdo něco řekne a major Haluška to slovensky okomentuje. Na druhou stranu, i v tomto dokáže být autor suverénně vtipný, a když si navíc uvědomíme, kolik příhod v oceňovaném Haškově románu má podobný postup (jen je zde glosátorem Švejk), bylo by pokrytecké příliš to kritizovat. Tato kniha prostě bezvadně plní účel, pro který ji většina čtenářů vyhledává: umí pobavit a rozesmát!

3 26.12.2023

Tato kniha mi neuvěřitelně sedla už při prvním čtení (někdy na VŠ), takže jsem se k ní ještě několikrát vrátil - a nikdy nezklamala. Nejsem žádný znalec fantasy (a z tohoto žánru jsem přečetl jen velmi málo knih, takže vlastně ani nedokážu posoudit, jestli je Mučitelův stín výjimečným zástupcem tohoto typu literatury nebo ho spíše přesahuje), ale tady jsem byl více než spokojen. Skvěle vyprávěný příběh, zajímavé úvahy a k tomu vynikající překlad (Václava Kříže).

3 12.07.2023

S touto knihou bojuju už několik let - občas ji začnu číst (většinou okolo 16. června), postupuju složitými kapitolami (včetně vysvětlivek), a pak ji zase odložím.. Ale pokaždé se dostanu o něco dál.. A možná nakonec dojdu až na konec.

Tak žádný zázrak to není (knize navíc asi ani příliš neprospěl čas - věřím, že v době svého vzniku musela připadat tehdejším čtenářům určitě zábavnější, než nyní těm dnešním), ale výrazný průšvih taky ne. Ačkoliv mám velmi rád Sherlocka Holmese, nepovažuju ho za nedotknutelnou ikonu - ovšem Leblancova snaha svého anglického soupeře tak trochu zesměšnit vyznívá spíše trapně a ne příliš povedeně. Přes to bych se však snadno dokázal přenést, kdyby příběh nabídl něco zajímavého. Ale klíčové "záhady" pro mě představovaly největší nedostatek knihy - nejenže nebyly sami o sobě příliš nápadité ani atraktivní, ale jejich řešení bylo navíc naprosto banální a bez důvtipu.

2 11.04.2024

Na knihu jsem měl krásné vzpomínky z dětství - a když jsem si zkusil přečíst jako dospělý, byl jsem příjemně překvapen: kromě zábavných příběhů plných vtipných momentů (vzpomněl jsem si, jak jsem se jim jako malý smál), jsem vnímal, jak laskavě je kniha napsána a jak obdivuhodný pohled má autor na lidské bytosti. Runer Jonsson je nepochybně skvělým reprezentantem skandinávského humanismu..

2 10.11.2023

Stanislava Bilera znám díky Alarmu - jeho články (obzvláště pak sérii Všichni tady umřeme) si většinou opravdu užívám: je vtipný a jeho společenské názory jsou mi celkem blízké. Takže je jasné, že na Destrukci jsem se opravdu těšil - a možná právě velká očekávání způsobila lehké zklamaní.. Kniha rozhodně není špatná, ale prostě jsem doufal v něco víc. Mezi výtky bych zařadil předvídatelnost, repetitivnost a málo humoru (i když to poslední berte čistě subjektivně - Bilerovi články mám rád především pro jejich vtipnost, takže jsem asi něco podobného očekával i od knihy). Ale ať mé dojmy nevyzní příliš negativně: kniha je celkem dobrá a v rámci současné česné produkce představuje těžký nadprůměr už jen pro zvolené téma (neřeší tedy totiž nic ze základní trojice "žhavých námětů" našich dnešních spisovatelů/telek: život žen po čtyřicítce, zločiny komunismu a pseudoproblémy zajištěných obyvatel Prahy).

2 06.04.2023

Nejdříve to pozitivní: i přes výrazně vyšší počet stran, než tomu bylo u předchozích autorových děl, je věc dobře čtivá - Houellebecq je kvalitní vypravěč. Tím to ale končí. To, co mě v jeho knihách bavilo nejvíce - humor a trefné postřehy - zde chybí. Humor úplně a vtipné postřehy vystřídalo školometské poučování, které často působí nudně a trapně (pasáž, v níž autor srovnává s erudicí pana Spejbla vládu Ludvíka XIII. a XIV. byla jediná chvíle, kdy jsem se při čtení opravdu zasmál). Houellebecqovy politicko/společenské názory mi nikdy nebyly příliš blízké, ale tady se občas dostává do natolik konzervativních pozic, že by mě ani nepřekvapilo, kdyby se v příští knize zastával klerofašismu (i když - jak postřehl ve svém komentáři Hellboy - možná se z něj jen stal "stařec nadávající na mraky", tento mem se mi při čtení Zničit taky často vybavil). Jestliže ve mě dříve některé jeho provokativní myšlenky vyvolaly rozčílení, tady se dostavil jen rezignovaný smutek z toho, že už asi nemá co říct..

2 03.04.2023

Jedna ze čtyř kanonických knih chemie (vedle ní ještě anorganika od Catherine Housecroft, McMurryho organika a Skoogova analytika - všechny vydalo v češtině nakladatelství VŠCHT) - a jakkoliv jsou všechny vynikající, Atkinse považuju za celkově nejlepšího: přehlednost, srozumitelnost, výborné ilustrace, schémata i grafy - vše zpracováno skvěle, opravdu užitečná pomoc při snahách o porozumění tomuto náročnému vědnímu oboru. Napsat, že "chápu" fyzikální chemii by bylo samozřejmě bláhové, ale mohu aspoň potvrdit, že díky Atkinsově učebnici se mi do ní daří pronikat mnohem snáze, mnohem hlouběji a mnohem lépe..

1 23.12.2023

Mnoho mých známých uvádí Pratchetta jako svého oblíbeného autora, takže když mi jeden z nich nejen doporučil, ale hned i půjčil Barvu kouzel, s chutí jsem se začetl - jenže očekávaný výsledek se nedostavil, s přibývajícími stránkami jsem se nudil čím dál víc a knihu dokončil spíš z povinnosti (naštěstí není příliš náročná, takže to proběhlo celkem rychle). Zkusil jsem pak ještě jednu Zeměplochu, kdyby náhodou - ale tu už jsem ani nedočetl, tohle prostě není můj šálek kávy..

1 24.10.2023

Mé relativně vysoké hodnocení berte s rezervou - pokusím se vysvětlit. Fantasy příliš nečtu a svět Warhammeru vlastně neznám (i když mám v plánu si některou z jeho her vyzkoušet). Knížku mi půjčil kamarád a já se do ní zkusil začíst. Hned první povídka potvrdila mé obavy: naprosto banální příběh bez jakéhokoliv přesahu či nápadu. Další jsou v podobném duchu, přesto jsem pokračoval. A pak se v polovině knihy objeví Yremský fantóm - vypravěčem příběhu je bard naoko respektující řád svého světa, ale mezi řádky naznačující, jakéže svině jsou zde považovány za ctihodné. Pak zase pár banálních povídek, ale konec stojí za to: Cesta hledače čarodějnic je opět vyprávěna bardem, ale mnohem syrovějším - připomíná spíše proroka. Ten už bez jinotajů demaskuje iluzornost "romantického fantasy" a ukazuje brutální feudalismus obohacený maximálně o magii. Povídka končící bez naděje konfrontuje čtenáře s jeho pojetím fantasy jako pohádkového místa úniku od reality. Podle mě geniální práce editora, který dokázal upořádat vesměs podprůměrné povídky způsobem, v němž celek dává úplně jiný smysl.

1 23.09.2023

Tak co si budem nalhávat: je to trochu snobsky intelektuální záležitost ("Tohle házím do jednoho pytle s Paulem Austerem!", chtělo by se zakřičet v buranské nadsázce), ale můj dojem z knihy je vlastě velmi pozitivní. Podobě, jako i na snobském večírku se rozumný člověk mnohdy dokáže dobře pobavit (i když často právě na úkor snobů), také zde může čtenář (pokud na některá pravidla autorovy hry přistoupí, ale celek vnímá s nadhledem) strávit velmi příjemné chvíle (a díky délce knihy se patrně ani nezačne nudit). Jen občas jsem pocit, že obtížnější srozumitelnost některých vět a pasáží souvisí spíše s ne úplně zdařilým překladem, než samotným dílem (ale kdo ví..). A zmíním ještě jeden postřeh, způsobený nejspíš tím, že jsem před Bodem Omega četl Houellebecqa a Bolaña: zatímco v jejich románech jsem bolest hrdinů intenzivně pociťoval (doslova musel strčit prsty do jejich ran), tady jakoby se mě ztráta protagonistů ani nedotkla. Intelekt byl při čtení stimulován, ale srdce se ani nezachvělo..

1 21.02.2023

Kniha ve mě často vyvolával pocit, že jde o parafrázi na (kdysi dávno čteného) Cizince - ale nevím, je to už tak dávno, z děje si nepamatuju vůbec nic, jen pocit.. Ale zpět k Houellebecqu románu: četl se výborně (zvládl jsem to za jedno odpoledne-večer, měl jsem volnou sobotu), v první a druhé časti velmi vtipné scény a postřehy, pak už jen deprese a beznaděj. Když to srovnám s jeho pozdějšími knihami, tak ty pro mě obsahovaly více humorných momentů a méně beznaděje (skoro bych řekl, že jsou "smířlivější") - a to je možná dobrá zpráva: třeba ten život nakonec není zas tak hrozný..

1 11.02.2023