kap66 komentáře u knih

Po dvou knížkách (téhle a Mluviti pravdu) už to vím. Josef Formánek je mi blízký věkem, ale naprosto cizí vším ostatním. Především poetikou: není mi příjemný kontrast přehnané vulgárnosti a velkých myšlenek. Vadí mi způsob, jakým se chce dobrat odpovědi na hledání smyslu života, i to, že filozofování z knížek tak čouhá. S postavami se nemůžu ztotožnit a u četby cítím nepohodu. Zato název „Prsatý muž a zloděj příběhů“ je bezvadný.

44 07.07.2024

Tento thriller je založen na silně smutné události a na tom, jak zvládne hlavní hrdinka svůj mozek, propraný šestinedělím, těžkou situací u rodičů a onou tragickou skutečností. To jsem vlastně ocenila. Příliš se jí to nedaří (to je uvěřitelné) a ona se dopouští v lepším případě hloupostí, v horším nebezpečných přešlapů (to je často za hranicí). Je to tedy opět thriller založený na nelogickém chování hlavní postavy, na které buď přistoupíte, nebo ne. Pravda je, že autorka píše celkem čtivě. Jedno moje ALE. Mary Kubica, prý matka dvou dětí, by potřebovala radu dětského psychologa, protože to, jak pojala vnímání a schopnosti čtyřleté holčičky (nechci vyzrazovat), je totálně mimo realitu.

41 07.07.2024

Chytré, ale přerývané a roztříštěné. Autor si dělá legraci z rádoby oduševnělých intelektuálských pitev, ale – možná záměrně – se dopouští téhož, na úkor dějové linky. Až mi to trochu smrdělo exhibicionismem. Do konce mě udržel bohatý jazyk, občas jsem četla zaujatě, občas jsem se nudila, přiznávám; jsem zkrátka houby intelektuálka. Ale můžu si už dovolit po knížce žádat, aby mě oslovila, když už ne vyloženě bavila. Hlavní myšlenku jsem doufám odhalila: dějiny (nejen) 20. století jsou absurdní. Souhlasím.

43 07.07.2024

(SPOILER) V závěru je, ale jen lehký.
Moje hvězdy udělené před lety této sérii: 5, 5, 5, 5, 5, 5, 5, 5, 5. Uplynulo pár roků, vyšly poslední dva díly: 2+2 hvězdy. Něco je špatně, se mnou nebo s Camillou L.
Postavy vedou jevištní dialogy (a to křivdím jevišti). Vypouštějí z úst někdy až patetická, knižní češtinou podaná prohlášení. (Až mám mindrák z toho, že se takhle nebavím s manželem – viz Eričina promluva s Patrickem.)
„Tvoje pozorovací schopnosti, ač trochu předpojaté, nejsou tak úplně mimo,“ řekla potichu Erika. „To jsou Louisini rodiče, Lussan a Pierre. On je dědicem jednoho z největších dvorců ve Skåne, se vším, co to obnáší, a s Lussan byli manželé už od mládí.“
(Možná je to i věcí překladu, to neposoudím. Tam patří třeba i to, že všem postavám se postupně „zvedá žaludek“ a hodně z nich z různých důvodů občas „zasténá“.)
Další dvě moje výhrady jdou ale na vrub autorky. Pluje na přehnaně korektní vlně 21. století. Vyšetřuje se kriminální případ, propánajána, ale Erika se po této sestřině výtce zastydí (a čtenář by měl zřejmě taky): „Když sama mluvíš o Lole, především se zmíníš, že byla trans žena. Proč neřekneš jenom žena?“ No proč asi, říkám já?! Třeba proto, že to mohlo být pro motiv vraždy důležité? A nakonec - postava vraha: další z továrny na roboty, žádný člověk. Na to nemůžu přistoupit.
Třeba se mnou není nic špatně, možná jsem se jen pročetla lepšími thrillery a detektivkami k větší kritičnosti.

46 05.06.2024

Holky jedny! Nejdřív nám Hanka s Lindou tvrdí, že Rukopisy jsou fakticky, ale fakticky pravé, teď zas jakási Johana vydává svůj deník za umění. Tak zaprvé s tatínkem Svěrákem volám: „Neschovávejte se za ženský, zbabělci!“ A zadruhé konstatuji, že je to sice opravdu dost obyčejně napsané, že to obsahuje až dost opakovaných banálních detailů, ale že jsem se často uchichtla a občas nahlas zasmála. A to se cení – tedy v mém pojetí četby určitě. Ke konci školního roku obzvlášť. :-)

40 05.06.2024

„Momentky“ je pojem vystihující i to, co mi po pár týdnech zůstalo v hlavě. Zkrátka lepší vidět a slyšet než o tom číst. Na druhou stranu se autorovi dost dobře povedlo zachytit nadšení z příprav bláznivých vystoupení, v nichž klasika dostávala co proto, což ocení ten, kdo onu klasiku aspoň trochu zná (třeba Spejbla a Hurvínka :-) ). Zvláštní kouzlo pro mě mělo to, že jsem se shodou okolností trefila četbou do 25. výročí vstupu ČR do NATO, takže jsem jedním okem sledovala bývalého svůdníka (nyní už trochu staříka) Billa Clintona v Praze a druhým okem si četla text písně „Všichni chtějí do NATA“.

Všichni chtějí do NATA
Všichni chtějí do NATA
Máma dítě i táta
Kluk i holka copatá
Všichni chtějí do NATA
Každý už to NATO chce
Mládenec i důchodce
Na záhonu poupata
Voní směrem do NATA
Oh ohohoh
Chtějí tam i Slováci
Chtějí tam i Poláci
Chtějí tam i Maďaři
Snad se jim to podaří
Chtějí tam i Mongoli
Chtějí tam i sokoli
Utáhni se kravato
Horempádem do NATO
Do NATO ooh
Hrozba Velkého Brata
Není navždy odvátá
Proto končí debata
Tím že chceme do NATA
Mečiar Klaus i Walęsa
Svorně prosí nebesa
Panenko ty skákavá
Ať nás vezmou do NATA
Ej uchněm Ej uchněm
Za kozičkou kůzlata
Za slepičkou kuřata
Za prasetem čuňata
Pochodují do NATA
Prezidente Clintone
To nám na mysli tone
I ta kočka chlupatá
Mňouká že chce do NATA
Mňau mňau mňau mňau
Všichni chtějí do NATA
Účast bude bohatá
Dřív než přijde zubatá
Vezměte nás do NATA
Kdepak neutralita
To je holka rozmarná
Přece nejsme jelita
A tak chceme do NATA
Do NATA
Do NATA

45 04.04.2024

Oba díly jsou originální, okouzlují mě, napínají a rozesmávají zároveň. Snad autorce invence vydrží! Ještě někdy bych se ráda do tohoto světa ponořila: pár pravých dialogů mezi lidskými postavami, kterým my, člověčí čtenáři rozumíme, ale ovčí posluchači je dovedou ze svého úhlu pohledu k závěrům naprosto nečekaným. A stejně nakonec jejich logika-nelogika vítězí, případ je vyřešen. A já jsem čtenářsky naprosto spokojená.

52 12.02.2024

Ze tří Hainingových antologií, jež jsem četla, je pro mě právě tahle ztělesněním největší přitažlivosti - tématem a autory. Přesto ji hodnotím jako nejméně povedenou. Nelituji čtení, především díky Dickovi, Aldissovi, Clarkovi a Heinleinovi. Mé výčitky míří dvěma směry.
Zarazila jsem se nad zařazením povídkového souboru „Ilustrovaný muž“ mezi Bradburyho „klasické romány“; možná je to ojedinělý kopanec, ale zrovna u tak renomovaného autora – jak věřit ostatním údajům? Druhá věc: českému vydání ublížilo to, že - na rozdíl např. od Čaroplavců a Divodějných – překládala všechny povídky jedna překladatelka. Pokud databáze zachycuje její práce v úplnosti, nepatří mezi překladatelky nejzkušenější, ve sci-fi obzvlášť. Dokážu si představit, jak těžké musí být oprostit se od jednoho stylu a každé povídce vtisknout něco osobitého. To se tady nepovedlo a celek působí až příliš jednolitě.
Cestování v čase ale doporučuji, už jen kvůli tomu, že mě zajímá další názor, je jich tu poskrovnu. A taky byste díky němu měli do letošní ČV hodiny na obálce! :-)

43 12.02.2024

(SPOILER) Jakmile vidím českou detektivkářku, volám: „Jen houšť!“ A většinou (ale vážně, to je snad už prokletí) zavírám knížku s hořkým pocitem.
Nápad - dobrý. Průběh vyšetřování, vysvětlení a hlavně vyznění (!) – silně problematické. Pojetí postav - nešťastné. Autorčin styl – toporný; pro mě největší slabina knihy.
Doslovnost a popisnost jsou pro spád děje smrtící. Autorka pojímá celé psaní jako co nejpodrobnější výčet všech úkonů:

„Když mě taxikář vysadil na adrese, kterou jsem mu nadiktovala, zamířila jsem do šedivé dvoupodlažní budovy. Vstoupila jsem dovnitř. Tátova ordinace byla v prvním patře. Procházela jsem chodbou a míjela nápisy na dveřích. Prošla jsem kolem kožní ambulance, oční ambulance, zubní ordinace. Na čtvrtých dveřích byl nápis Gynekologická ambulance, MUDr. Petr Vala. Vešla jsem do dveří a ocitla se v čekárně.“

Řídí se heslem „Opakování je dobré“:

„Důkazy se najdou. Hlavní je, že víme, jak to bylo,“ nenechala si dobrou náladu zkazit Zuzana.
Nahlas jsem to nekomentovala, ale souhlasila jsem s Davidem. Vědět nestačilo. A důkazy nám do klína taky samy nespadnou.
David vydržel sedět v kanceláři skoro hodinu a pak nám oznámil, že už toho má dneska dost a jde domů.
„Nejsi tady ani dvě hodiny, a už toho máš dost?“ rýpnul si Daniel.

Postavy spolu mluví nepřirozeně, jevištně. Jejich projev navíc často neodpovídá věku; např. dvanáctiletá sestra zastřeleného působí jako předškolní mrně. Asi proto se jí vyšetřovatelka (po pár dnech od smrti jejího bratra) ptá na vražedkyni těmito slovy: „Znáš sousedku, která se jmenuje Aneta?“ :-)
Autorka navíc neuznává pravidla přivlastňování v češtině: ignoruje zájmeno „svůj“ a vyhýbá se i přídavným jménům přivlastňovacím, důsledně používá např. „otec Michala“ místo „Michalův otec“.
Jednou se to prokletí zlomí! S Veronikou Martinkovou ale asi ne. Je mi to líto.

45 30.01.2024

Zkoušela jsem vytvarovat stavbu ze suchého písku, byly to milióny a milióny zrníček - a ta si dělala, co chtěla, protékala mi mezi prsty. Až po dočtení mi to docvaklo: žádná stavba, pořád jen hromada, ale sem tam oblázek, krásný na pohled i dotek.
Končím s obrazností. Stejně jsem tím chtěla jenom říct, že čtení Idiota mě stálo úsilí (kvůli němuž se trochu červenám), ale že se mi nakonec povedlo ho nějak pro sebe uchopit i obdivovat. A že všechny ty postavy kolem knížete, většinou nedůvěřivé, podivně reagující, záludné, potměšilé, povrchní, navyklé vést prázdné řeči a hodnotit lidi pohledem „podle sebe soudím tebe“, zkrátka že oni všichni jsou stejní a všechen ten zdánlivý balast kolem zobrazení jejich životů je tam pouze proto, aby vynikl Myškin. A že kdo v něm aspoň malinko nenacházíte sám sebe, nejste dobrý člověk :-). On je ten oblázek v hromadě písku. Nikoho a nic k dobru nezměnil zásadně, ale – a tady budu polemizovat s oficiálním výkladem – ani nikoho nezničil. Protože já jsem to taková bytost naivní, že si myslím, že laskavost a dobrota takto pojaté, nevnucované, pouze nabízené, nemůžou zničit člověka, který v sobě dobré jádro má.
Se zájmem jsem pročetla komentáře, některé opravdu fundované. Nejvíc mě oslovili ludek.n, martin_aston a mirektrubak.
Pozn. ke komentáři pucii: ekniha zdarma tady na DK obsahuje opravdu pouze 1. a 2. díl. Kniha druhá, s 3. a 4. dílem, je v nabídce Městské knihovny Praha, odkud byly vzaty i tyto dva díly.

57 07.01.2024

Jsem stará konzerva, která se osobnostně rozvinula bez příruček a žádnou takovou nikdy nečetla, fakt. ROMÁN s tímto tématem? Proč ne?
Ne, protože to není román. Je to naivní příběh, trochu těžkopádně vyprávěný, prokládaný proklamacemi a poučeními, natvrdo řečenými; není prostor na vlastní vyvozování, všechno to dostanete z metru přímo do hlavy:

„Jistě, povolání to bylo náročné a Jonathan občas ztrácel veškerou naději a odhodlání. Přesto nadále věřil, že nic není nemožné a jediná omezení jsou ta, která si vytváříme sami.“
„O kus dál ho u nosu pošimrala podmanivá vůně teplých koláčků vycházející z ventilačních otvorů rakouské pekárny, které byly velmi záludně umístěny na fasádě budovy. Málem se jí nechal zlákat, ale pak přidal do kroku. Příliš mnoho cholesterolu. Není snad věčný boj s nesčetnými touhami, které se v nás po celý den probouzejí, tou nejtěžší z bitev, jimž dennodenně čelíme?“

Pak se mi nějak podařilo přistoupit na postavu tetičky Margie. Je to oslnivá renesanční bytost, sypající z hlavy citáty a fakta z několika vědeckých odvětví, tedy člověk nikde se nevyskytující, ale její rozhovory s hlavním hrdinou tomu dodaly trochu spád. Jenom mám jak s ní, tak s ním jeden problém, a to u knihy takového charakteru zásadní. Ona je na té správné straně stále, on se na ni díky prozření dostane taky; jejich činy jsou ale morálně pochybené a dosah těchto činů mohl způsobit v lepším případě nedorozumění, v horším tragédii. Tak mi to s četbou návodu, jak dobře žít, až tak nevyšlo.

48 16.12.2023

(SPOILER) Proč ta fontána? Jak se to vrahovi fyzicky povedlo? Kdy hlavní vyšetřovatel vyšetřuje, když mu ta bába bláznivá telefonuje každých pět minut? A kdy ona vykonává svou práci psychiatričky zaměřené na profily vrahů? Proč se její manžel chová pořád podezřele? Proč se VŠICHNI chovají tak strašně podezřele? Odkdy se říká domácí podobě jména „přezdívka“? Proč vrah pořád mává v závěru tou zbraní? A ještě jednou, PROČ TA FONTÁNA? A proč jsem to přečetla?

44 16.12.2023

Marlowova varování jsou vždy závažná a závazná! :-) Šla jsem na to tedy poučeně a fikaně, podobně jako u Květy Legátové a jejích detektivních povídek (Nic není tak prosté). Jdu číst autorku, která mocně vládne českým jazykem, má dar humoru a nadhledu - a to je Něco. A já se na to těším, jsou to pro mě pravé čtenářské Vánoce. A že se obě, spisovatelky moje zlaté, pokusily o detektivku? To je pak radost dvojnásobná. Možná i proto se mi příběhy líbily, vlastně moc. Klidně se nade mnou ušklibujte, ale ještě k tomu mi nejlepší přišel ten poslední. Jedna vánoční hvězdička navrch, protože koncept „jsem dobrá spisovatelka, tak zkusím detektivku“ mám mnohem radši než ten opačný: „nepíšu nic moc, ale v detektivce se to ztratí“.

51 16.12.2023

Ve svém optimistickém založení jsem si z anotace vybrala to jediné: "úsměvně vyznívající". Dobrá. Bylo to čtivé a lehkým perem psané. Obsahově to ale bylo smutné čtení o inteligentce s jasnými bipolárními symptomy, která každodenně dokazovala známý fakt, že duševní problémy a zajištěná existence existují často vedle sebe a že zdeptaná a zhroucená může být i žena, které nevisí na krku celá domácnost, ale "jenom" dvě děti a manžel otrocky naplňující americkou představu úspěchu. Když čekala na lékaře, protože dcery měly horečku, a dala si pár cigaret a nějakou skleničku bourbonu, nepobavilo mě to, jen rozesmutnilo, stejně jako další její "kousky". Pořád jsem z toho nějaká přepadlá.

51 06.11.2023

Ta odvaha až troufalost, možná až drzost, nabídnout nám takovouhle hlavní postavu! :-) Musela jsem souběžně sledovat seriál, abych vydýchala takový nápor primitivnosti. Hádkův Standa Pekárek je vůl, nebezpečný, jasně že jo, ale přece jen, klukovský kukuč dokáže něco obrousit. Knižnímu Standovi Pekárkovi vidíte do hlavy – a to fakt nechcete. Postava je to hyperbolizovaná, přesto (možná proto) mě občas popíchla nějakou povědomou reakcí. Knížka je taky výborné opáčko doby, jež nám z hlavy trochu vyprchává. Nakonec jsem se tedy pročetla ke čtyřem hvězdám.

58 22.10.2023

Autor si vzal lopatu. Co lopatu, bagr! A hrnul na mě ohromné, obří hory nenávisti a rivality, projevů lásky pomocí velkých slov, mouder a ponaučení, velikých gest, pomstychtivosti a neodpouštění, tragédií a životních dramat. Zavalilo mě to. Mám raději, když dostávám filozofování a životní pravdy po kapkách, nejlépe zamíchané v sirupu prostého a všedního života, proloženého malými radostmi a trochou nadhledu (Ove, Britt-Marie, Úzkosti).

59 18.10.2023

Knížka z kategorie ,,čističek hlavy". Tak trochu blbůstka s lehce předvídatelným dějem, ale celkem zábavná, a to válcuje onen údajný thrillerový charakter. Z autorčiny poznámky jsem získala dojem, že to snad bylo tak i míněno, a mně to ani zbla nevadilo. Jak jsem nedávno k něčemu už psala: radši být pobavená než zhnusená. Prima.

61 15.10.2023

(SPOILER) Hakane, ty liško podšitá, je to apríl, nebo zkouška věrnosti tvých čtenářů?! A že já patřím k nejvěrnějším a humor mám ráda celoročně! Sedmnáctkrát jsem ti dala pět hvězd, výjimečně čtyři - a ty na mě takhle?
Vysvětlím:
- není to detektivka, o vyšetřování se dočtete jenom nepatrně
- na inspektora Junga ani na kohokoliv dalšího z týmu Van Veeterena se tedy netěšte; Jung tam je, ale pro srandu králíkům
- místo toho čtete a čtete a čtete o duševních pochodech postav, jež pak nějak vyústí; proč zrovna tak, to se dozvíte, nebo taky ne
- není to román, ale nesouvisející příběhy, spojené pofidérně tím, co naznačuje anotace
- jedna hvězda za to, že jsem jednou (jednou!) zkřivila jeden (jeden!) koutek úst v úsměvu nad celkem zdařilou - rozumějte trefnou a vtipnou - větou, jakých bylo dřív (obzvlášť ve vanveeterenovské sérii) jako ve Švédsku autorů detektivek
- druhá hvězda za to, že to asi opravdu napsal můj nejmilovanější Hakan Nesser, jemuž věrná zůstanu, protože tahle knížka možná má nějaké vysvětlení, které já zatím nejsem schopna rozklíčovat.
Zanedlouho se tady objeví další komentáře od jeho příznivců a ty mi možná otevřou oči.

52 11.10.2023

"Obyčejné v dobrém slova smyslu", psala jsem a čtyři hvězdy přidělila prvnímu dílu, čtenému před téměř čtyřmi lety. Jen jsem se ale vnořila do Midasových vražd, hned jsem na autorovu adresu poslala prosbu: Kmotře Pietře, nepřepepři toho vepře! Přepepřil. Hlavně toho hlavního vepře, kterým je autorovo alter ego TakyPieter Van In. Můžu se pousmát nad jeho nadržeností, můžu se zašklebit při každé jeho šaškárně a předvádění se, ale s jeho nemorálním a neprofesionálním chováním mám závažný problém; opravdu je tahle série díky němu v Belgii populární?! No potěš. Navíc se autorovi trhla ruka s pepřem i jazykově. Ach jo, zase další autor, jemuž je líto osiřelých podstatných jmen, tak ke každému lupne jeden dva přívlastky Např.: soudce začne kouřit KYSELÝ doutník a vzpomíná na svého otce, jenž inhaloval příjemně NAKYSLÝ kouř z doutníku, a když dovzpomíná, uhasí nedopalek KYSELÉHO doutníku. A těch přirovnání, třeba i čtyři na stránce. A těch "Bensone na nebi!" z Van Inových úst. Minule mi přišla volba podobných příjmení ještě celkem roztomilá, teď jsem ale byla tímhle vším zpruzená a ztratila jsem toleranci. Takže když i překladatelka zaváhala a v části odehrávající se na schůzi zastupitelstva města, jíž se zúčastnili mj. Decorte, Deryckeová, Dewitová a Dewilde, udělala z posledně jmenovaného zastupitelku Dewildeovou a hned o kousek dál zase trotla Dewildea, uklidnila jsem se, že jsme trotlice přinejmenším dvě. Třetí díl nechám ladem.

46 03.10.2023

(SPOILER) Jejej, Tess Gerritsen oslavila letos sedmdesátiny! Mám ji celkem ráda a to, co budu psát dál, nemyslím zle. Možná je ten věk důvodem, proč Instinkt působí jinak než předchozí díly. Předvídatelněji a překvapivě humorněji. Je to dáno především postavou Angely Rizzoliové, jež mi připomněla všechny babky (opět nic ve zlém) "vyšetřující" zločiny a ve své děsivé otravnosti - tím, jak do všeho strkají nos - nakonec vlastně úspěšné. Anotace naznačuje napínavý závěr ("možná nevyvázne živá"), ale působilo to spíš parodicky. Pobavila jsem se, což jsem nečekala. Zatím jen nevím, jestli to byl autorčin záměr. No co, raději pobavená než zhnusená. Jsem zvědavá na příští díl.

50 04.09.2023