kap66 komentáře u knih

Báječná rozhlasová hra, již jsem považovala za hlavního původce živosti a svěžesti detektivky staré 60 let. Ale kdepak, i knížka je taková! Jednak je nádherně orámovaná, jednak se starší generace - dámy, zasloužilý lékař a ředitel školy - bezvadně doplňuje s mladou - vypravěčem, Mechthildou a vyšetřovatelem. Dialogy se čtou samy: mezigenerační jsou uctivé, mezi mladými to jiskří vtipem. A navrch kouzlo "staré dobré" detektivky s uvěřitelným motivem zločinu – a já se musím omluvit německým detektivkám, které jsem v hlavě měla zapsané jako těžkopádné. Tahle byla tak lehkopádící :-), až mi to bylo líto.

55 20.01.2021

"Obnovení pořádku", jak hezky to zní. Stejně jako "normalizace", o které knížka je. A já - která v té době chodila do školky a poté nastoupila do 1. třídy, stala se jiskrou a důchodcům a dělníkům chodila recitovat třeba "Na pouť z Ruska vydala se pěticípá hvězdička, smáli se jí všichni lidé, že je tuze maličká" :-( - jsem to jako pořádek a normálnost brala, protože jsem nic jiného neznala. Proto čtu takové knížky se zájmem. Jednak zjišťuji, co nyní, v hluboké dospělosti, samozřejmě už vím a dokážu si domyslet: co se skrývalo pod "povrchem" pořádku. Jednak mě opravdu zajímá, jak mohli dál žít "normálně" ti, kteří VĚDĚLI, tedy moji rodiče a prarodiče. Vzpomínky konfrontuji třeba právě s touto analýzou a je to bolestivé a poučné.
Ke knížce mám dvě zanedbatelné výhrady. Jejímu údernějšímu :-) vyznění by pomohla větší stručnost, občas se autor na jedné myšlence moc točí. A oficiální elektronická podoba, i když jsem za ni vděčná, se hemží chybami.
Koukla jsem na hodnocení děl Milana Šimečky a zaujal mě jeden odpad. Jeho autor, jak jsem zjistila, je ten největší smolař na světě a zároveň bytostný optimista. Představte si: přečetl jednu Šimečkovu knížku - fuj, hrůza, odpad. Příště to bude lepší, řekl si, přečetl druhou - a ne! Zas odpad. Tak třetí, znovu poctivě přečetl - odpad. Takhle se mnohokrát napálil i u dalších, namátkou: Tigrida (3x odpad), Bělohradského (4x), Albrightové (7x), Denemarkové (8x), Havla (9x). Smekám před jeho trpělivostí a vírou v to, že tentokrát to vyjde. Ten optimismus mu třeba v případě Tomáše Halíka vydržel - obdivuhodné! -- u 27 knih! Pokaždé poctivě přečetl, pokaždé musel dát odpad. Chudák. Ještě že existuje Ferda mravenec a paměti Lubomíra Štrougala - 4 hvězdy. Spadl mi kámen ze srdce, že díky nim snad na literaturu nezanevře.

54 10.03.2023

(SPOILER) Přeťukávala jsem několikrát mezi čtyřmi a třemi hvězdami. Mělo to spád, to ano, ale už zase sériový vrah No moment, tohle je začátek mého komentáře ke Cravenově Loutkovému divadlu, napsaného před třemi dny! Mám čtenářské déjà vu.
Tentokrát je sociální mimoň, počítačový i všeliký jiný génius, v hlavní roli. Taky umí přecvakávat mezi různými svými podobami, především mezi extrémním mamlasem a extrémním šikulou (tomu popustí uzdu hlavně na konci, zato taky extrémně). Jako vyšetřovatel zase uplatňuje rychlé a krátké jasnozřivé spoje, nad nimiž se moje inteligence červená a ukrývá do hlubin; Theo by ji ale rychle vykopal, stejně jako těch několik mrtvol, úplně sám.
Ale jak to píše o kus níž Rade: pokud k tomu přistoupíte jako ke hře... Nelogičnosti vyvažuje čtivost, dialogy jsou svižné, bavila jsem se. Čtvrtá hvězda je tentokrát za zdařilý překlad, bez ironie.

54 16.02.2023

Jak já to mám nastavené: znalosti o Cimrmanovi zvyšují v mých očích IQ onoho znalce, schopnost citovat z her a seminářů mu u mě otvírá dveře a vyjádření lásky k Cimrmanovi mu otvírá dveře až do mého srdce.
Historie divadla (skvělým doplňkem je film Nejistá sezóna); výroky papalášů musely poskytovat autorům spousty materiálu. Se zájmem jsem zaznamenala jména Josef Škvorecký (v roli nepřekvapivé) a Jiřina Švorcová (v roli přesně opačné).
Doslov Přemysla Ruta ze mě dělal chvílemi podobného nechápavce, jakými byli první posluchači Nealkoholické vinárny U pavouka: dělá si ze mě Rut legraci, nebo je to opravdu seriózní rozbor? Nato jsem se zastyděla. Vždyť je to jasné! Všechno je to pravda – viz závěr vycházející z Cimrmanovy filozofie externismu:
„Jestliže cesta za Cimrmanem je cesta do prázdna – čím víc o něm víme, tím přesvědčivěji je jeho existence vyvrácena -, znamená to jen, že Cimrman vyplňuje souvisle celý prostor svého okolí a jedině v místě, k němuž směřuje bádání, Cimrman není. DJR je de facto jen jakási prázdná bublina v souvislém cimrmanovském masivu. Jinými slovy, CIMRMAN JSME MY.“
A jestli chcete ušetřit čas, přeskočte Rejstřík jmen, názvů a pojmů – hlavně jím nelistujte! Nebo vám padne zrak např. na „Běž domů, Ivane (ze hry Posel z Liptákova) – svatební píseň, která se zpívá v Dolánkách“ – nebo na cokoliv jiného – a máte odpoledne v čudu.
(Skvělý komentář, 1amu! Snad ta pochvala doletí za Vámi až do Českého nebe.)

54 20.11.2022

To jsem to pěkně načasovala: po Zábranově deníku - vzpomínky Vodňanského. Jak přesně do sebe zapadají: oba skvělí, inteligentní, trefní a obdivuhodní. Z podstaty věci, tedy zkušenosti a zaměření, se liší jako zima a léto (oboje nezbytné, léto pohodovější). Tam, kde JZ šlehá a bodá, tam JV baví, kde JZ ostře kritizuje, tam JV ironicky ťafne. Vtipně a kouzelně pojaté jsou zážitky z dětství.

Ale teď zpátky; ne na stromy, ale do hlubiny temných padesátých let. Pionýrské noviny mi uveřejňují první verše, ve kterých oslavuji námořníky útočící na Zimní palác. Avšak vzápětí se už jako dvanáctiletý básník poprvé setkávám s cenzurou. Reaguji totiž bezprostředně na úmrtí J. V. Stalina, ale než stačím báseň odeslat, umírá vzápětí i Klement Gottwald, a tak pohotově připisuji další sloku a výslednou báseň pak výstižně nazvu Dvě rány. Pionýrské noviny ji však neotisknou, možná proto, že někomu z redakce připomněla známé úsloví „dvě mouchy jednou ranou“, a to si v třiapadesátém každý odpovědný redaktor dvakrát rozmyslel.

Dospělý umělecký život plný slalomů mezi brankami omezování a zákazů je podán popisněji, ale pořád je to skvělé čtení, hlavně díky známým jménům a ukázkám textů písní. Jeho laskavý pohled na spolupracovníky a přátele mě hladil na duši.
Doporučuji nejen znalcům. A opět děkuji Městské knihovně v Praze; stáhněte si díky ní zdarma - a uznáte, že byste i rádi zaplatili.

54 13.09.2022

Sama nad sebou kroutím hlavou. Opravdu NEsním o Vánocích bílých a „Kateřina na ledě, Vánoce na blátě“ je až na ten led moje nejoblíbenější pranostika. Ale jak vidím „Aljaška“, získám zasněný výraz a čtu a čtu, jako kdybych neznala nic lepšího než rampouch u nosu a drkotající zuby (Velká samota, Dcera sněhu, Židovský policejní klub,…). A Dana Stabenow povýšila v téhle detektivce Aljašku na hlavní hrdinku, na kterou nemá ani Kate, ani Obluda, byť jsou to obě holky sympaťačky a chytrolínky (a Obluda je možná i větší citlivka). Hvězdičkuji opatrněji, ale klady tu vidím a věřím, že vydrží i v dalších dílech: logický případ s dobrými postavami, trocha historie a složité současnosti, působící vzhledem k autorčině původu věrohodně – a Aljaška. (A taky úsměvný autorčin doslov – on i celá knížka jsou důkazem toho, že mráz humor nespálí.)

54 08.11.2021

Chacha! Tak to dopadne, když spisovatel renesančního rozhledu napíše brak. Vytvoří opulentní žranici, míchanici něčeho, co bychom k sobě my, přízemní tvorové, vůbec nedali, ale chutná to dobře, zvlášť když to můžeme prokládat frťany humoru (ten jazykový se autorovi daří náramně, vlastní jména a neologismy jsou kořením s neodolatelnou chutí). A naštěstí nás od toho stolu brzy vyžene, takže je toho tak akorát, tudíž potupně nevrhneme, ale spíš si řekneme: tak jo, zase někdy, až nás znudí dietní realismus. Ať žijí fantazie a vtip!

54 07.10.2021

Steinbeck je výborný, můj oblíbený. Tentokrát jen čtyři hvězdy, a to pouze proto, že v jiných jeho knihách jsem se v nějaké postavě dokázala najít či jsem aspoň některou obdivovala. Tady se to nedalo. Na druhou stranu: Steinbeck je mistr v zobrazení pochybností a falešného sebevědomí, ve schopnosti vzbudit ve mně k nějaké postavě soucit a vzápětí mi ho vzít, či naopak probudit ve mně k někomu silnou averzi a pak ji nahradit právě soucitem. Nádherné pohledy do krajiny kontrastují s vhledy do duší postav, z nichž bych šanci dala tak dvěma, ale odkopou se úplně všichni. Dostala mě děsivá „studie“ ženy, která se během večera propije do němoty.
Překlad z roku 1966 není špatný, ale jsem ráda, že se snad už upustilo od podivného nakládání s vlastními jmény: směs jmen přeložených (Ludva), tvarově počeštěných (Mildreda) a ponechaných v originále (Juan) je na nervy lezoucí; podobně mi vadil Lenda (co to má být?) a Jiří v Steinbeckově knížce O myších a lidech.

54 08.07.2021

Existuje jen minimum věcí, ve kterých nemám mezi svými známými (zde mezi svými oblíbenými) konkurenci. V zaujatosti Hakanem Nesserem mi ale šlape na paty jediná (broskev28), i když ani ona nedosahuje výšin mého nekritického obdivu k němu :-).
Tuhle sérii jsem načala před pěti lety právě Sítí, s hlavou ještě nepropranou spoustou thrillerů a severských detektivek. Hned mi došlo, že tohle je přesně to, co hledám. Hakane, člověče drahá, tebe jde číst i několikrát. Vymýšlíš zajímavé případy, jenže ty najdu i jinde. Ale Van Veeteren, ten výborný, inteligentní, sarkastický a nerudný komisař, ten je jen tvůj. Jeho úvahy, natož dialogy se spolupracovníky, to je balzám na mou duši. Jak vy mi, chlapci milovaní, dokážete zdvihnout náladu! Proto si dám celou sérii ještě jednou (tentokrát se zkušeností z mnoha desítek přečtených detektivek, těch brutálních a vážných) a užiju si kromě napětí i nadhled a vtipnost. A pěkně poctivě budu psát komentáře a přehodnotím hvězdičky. Síti přidávám po druhém čtení pátou, protože je sice možná lehce slabší než další díly, ale ve srovnání … (viz trochu výše v mém komentáři).
Shrnutí pro vás, Nesserem nepolíbené: nečekejte přehnanou zapeklitost případů ani násilné scény nebo krvavá finále. Kouzlo a originalita jsou skryty v postavách vyšetřovatelů a jejich komunikaci. Mám je ráda.

54 03.06.2021

Když toho rána zašel Kelso do kanceláře, úřednice Dinkie, která ve své úzké kostkované sukni mohla sotva sedět, mu řekla: „V písárně o vás losují.“
„Cože?“
„No pořádají na vás loterii, něco takového, jako když se vyhrává krocan. Ta, která vyhraje, vás má pozvat na nedělní výlet.“
Zasténal a ona rychle pokračovala: „Jestli potřebujete pomoc, můžu vám posloužit.“
„Nevím. Asi nebudu mít čas. Mám v práci tu kočku.“
Zvedla obočí. „Opravdu, Zeku, takovýmhle způsobem se o ženách toho druhu tady nemluví. To Úřad nedovoluje.“

Asi jsem v sedmdesátých letech, kdy jsem Zatracenou kočku četla poprvé, vzala pointu tohoto dialogu jenom jako slovní hříčku a nezahlédla ještě ten záblesk reality 21. století, hyperkorektnost ve vztahu k ženám :-). Pamatuji ale, že jsem se onomu agentu FBI smála a zároveň ho litovala: jednak ho kocour dost často vypekl, jednak musel, chudák, vést i Z.K. jako informátora a vyplňovat o něm hlášení. Gordonovi nahlédli do budoucnosti ve více ohledech! Zatracená kočka mě pobavila kdysi a pobavila mě i teď.

54 05.05.2021

Konečně jsem se dočkala a svou umanutost číst série popořadě budu moct dotáhnout až k 6. dílu, tedy k „Řekni lituji“, který suším ve čtečce už nějaký ten rok. Stalo se to díky Vrakům, které jsem brala do ruky s pochybností: pročpak ho asi nevydali rovnou? A anotace mé pochybnosti nezmírnila, souhlasím s komentářem broskev28.
Přitom je to výborný díl, díky Ruizovi, akčnímu a vtipnému (trochu překvapivě), plný svěžích postřehů a poznámek, díky celé londýnské linii, která vůbec není upozaděná, jak by se mohlo vinou anotace zdát, a ve které figuruje nejen starý známý Joe, ale hlavně potvora Holly a „opravdu hodně těhotná“ Elizabeth, které dodávají příběhu sílu v ženském pojetí. Bavilo mě to.
Překlad má své mouchy, hrubky bouchnou do očí, naštěstí je jich malinko. Překladatelka by ale měla mrknout do Wikipedie, když se objeví nějaké příjmení: čtenáři si vyměňují detektivky, Connellyho (to jo) a McDermida (to ne, je to spisovatelka). A ještě - přítomný čas je v češtině prevít: „Ruiz stojí pod obloukovou kolonádou, dívá se, jak se otevírají dveře výtahu a vystoupí z něj tři muži.“ Tři slovesa v přítomném čase, poslední v budoucím (lépe by znělo „vystupují“).
Robothama mám (i ve svém období kritičnosti k thrillerům) zařazeného jako toho, kdo umí psát a drží na uzdě fantazii – v dobrém slova smyslu.

Robinzonáda (to je moje!) cílená na ty, kteří mají rádi milostné motivy (tak to je horší…). Je pojatá jako takové pěkné čtení: dialogy nedrhnou, promluvy krásně navazují, postavy mluví hodně a často o lásce a citech vůbec. Vše do sebe krásně zapadá a čte se to jedna radost. Ta cílenost byla pro mě ale příliš okatá. Starý pilot, sympaťák každým coulem, pronáší nádherné pravdy o lásce. Ben, vychovaný chladným a přísným otcem, považující se za člověka neschopného emoce pojmenovat, o nich mluví do diktafonu stále. Ashley, těžce zraněná a trpící bolestí, se pídí po tom, jak Ben prožíval manželství. Všechen boj o záchranu života, nápady, jak přežít, jsem sledovala s obrovským zájmem (jen bych chtěla znát lékařský názor). Milostné pitvy jsem četla též, ale se zájmem podstatně menším.
Chtěla jsem se ještě rozepsat o momentech, nad kterými jsem se pozastavila, ale ony prostě zapadají do oné cílenosti, tedy určitého kalkulu se čtenářem – a tam vždycky záleží na tom, jestli na to přistoupíte. V případě této knížky se mi to - s výhradami - povedlo.

54 28.07.2020

Nepamatuji si z dětství působivější, strašidelnější animovaný film. Ty čisté chlapecké tváře s velkýma očima a Mistrova nelidská, jakoby rozpolcená lebka s jedním zlým okem, Munzarův hladký a konejšivý hlas a Moučkův krákoravý… Dodnes si říkám - dokonalé.
Přečíst si knížku 40 let poté je pokrm nejen citový, ale i rozumový; přesně to vystihli mj. broskev28 a triatlet: práce v mlýně, střídání ročních období, lidové tradice, volba slov odpovídající atmosféře doby, to vše dělá z této knížečky dílo pro všechny generace, raději ale kromě té nejmladší. Možná i kvůli myšlence, že nad zlem nezvítězí láska a přátelství tak nějak automaticky, ale musí na to jít připraveně a chytře.

54 03.05.2020

Zelená míle je skvělá z mnoha důvodů, z nichž nejzásadnější je ten, který platí pro většinu autorovy tvorby: King v sobě kombinuje jedinečnou fantazii, nepopíratelný talent a znalost spisovatelského řemesla. Z mnoha kladů vybírám to, co jsem si uvědomila nejvíc. Věřím jeho vypravěčům. Dolores Claiborneovou, Gordieho z Těla, Reda z Shawshanku a zde Paula Edgecombea jsem okamžitě přijala za své a nechala se jimi s pocitem jistoty vést. Prožitek, který sdílím s mnoha z vás, je právě tím umocněn.
Nedá mi to a musím tohle napsat: když někde piju špatně načepované, neživé pivo, pokaždé si říkám, jestli by si pivovar neměl s pomocí kontrolorů hlídat, zda jeho značku v nějaké hospodě neprasí. Odbytost překladu Miloše Chlouby a následně zřejmě zanedbané korektury dostaly tuto verzi na úroveň zvětralého a trochu kyselého piva a autor by asi dost prskal - kdyby to věděl. Škoda, že jak pivovary, tak spisovatelé tuhle možnost nemají... Chyby nejen v interpunkci (těch je požehnaně), ale i v předponách s/z (např. "zbohem"), i/y – např. v názvu "Církev Chvály Ježíšovy" to vyznívá, že Ježíš někoho chválí; zřejmě by to mělo být "Církev Chvály Ježíšovi" (či "Chvalme Ježíše", jak to sám překladatel ke konci změnil). (Nedávno mě podobně zaskočil i překlad Kingova Outsidera. Doprčic, to se přece nemá stávat, nikde, natož u renomovaných autorů.)

54 29.07.2019

Je to knížka o lásce k literatuře. Ne, spíše o lásce k psanému slovu. Ani to není přesné; o lásce ke slovu, v jakékoliv formě, ale hlavně ve správnou chvíli na správném místě. Je to také knížka o lásce a přátelství mezi lidmi. A snad ještě víc o důvěře. Je také o statečnosti a o volbě, která je i není těžká; nemusí být, pro dobré lidi ne. A je také o naději, kterou sdílejí lidé, jež si zamilujete; právě oni totiž pochopili pravé hodnoty.
Je to vlastně prosté (jen škoda, že jsem to nevymyslela já): je to knížka o nejdůležitějších věcech života.
Jedna z nejkrásnějších, jakou jsem četla.

54 09.09.2018

Svůj vztah k sérii bych nedefinovala líp než Evaho73: prvotní čtenářské pozlátko se začalo olupovat. Zklamání jsem prožila u 3. dílu a v 5. až 7. jsem zažívala téměř krizi. V tomto dílu se ale autorka polepšila v jedné věci – a za to přiděluji hvězdičku navíc – vyvarovala se úpících pozůstalých a protahovaného nářku. Také ustálila hlavní milostný vztah (jenom jsem se znovu zarazila nad oslovováním: John oslovuje Kate jménem, ona jeho příjmením, i v osobním rozhovoru; vyzkoušejte to na manželovi a pak mi dejte vědět, jestli vám to přišlo normální, jo? Mému muži moc ne. :-)). Linda Castillo jinak jede podle schématu (zvlášť ve finále), které se zajídá, pokud čtete díly brzy po sobě. Já tu chybu už nedělám, jeden díl ročně stačí na to, abych pozapomněla, že Kate reaguje na fyzickou zátěž a zranění jako android (čili nijak) a že jí autorka kvůli zvýšení napětí vypne ke konci mozek.
Tak zas za rok, Kate a Tomasetti.

53 27.11.2022

Možná to byl záměr, pojmout ty tři díly – z mého pohledu – tak odlišně. Jako by „Do tmy“ psala introvertní, soucitná autorka, která mi svým spisovatelským i psychologickým umem přiblížila tu umanutou, duševně nemocnou hrdinku, kterou měla sama ráda – a já si ji zamilovala. Jako by „Ke dnu“ psala autorka naštvaná na povrchní, sobecké, ujeté lidi, proto jimi zaplnila až přeplnila celou knížku - a mě otrávila. A jako by knížkou „Před povodní“ chtěla autorka ukázat svět očima psychicky nemocného člověka; svět, ve kterém naprosto chybí logika, lidé – bez ohledu na věk, vzdělání a profesi – provádějí nesmyslné, nepochopitelné činy, jež jim ve výsledku nepřinášejí vůbec nic. Pokud opravdu měla autorka v úmyslu přesně tohle, u mě se jí to povedlo; v hlavě mi zůstal chaos a pocit, že nejen lidé, ale celý svět se vymkl řádu a vše se děje nahodile a bez příčiny.
Stejně si myslím, že příběh by měl svou logiku mít, bez ohledu na žánr.

53 20.11.2022

Louise Penny mě ohromně bavila. V prvních pár dílech jsem se blaženě usmívala nad originalitou postav i prostředí - a jak to bylo vtipné! Humor ale ubývá každým dalším dílem. A nejhorší je, že je nahrazen něčím, co bych jako žena měla ocenit – emocemi. Nic proti, kdyby to nebylo v podobě emocionálních bláznivin (co to vyvádí má oblíbená Clara?) a hlavně několikerého pitvání pocitů viny, výčitek, podezírání,... Těch náhledů do hlavy každé postavy je zkrátka až příliš a mě to štve. Pokračovat ještě budu, po delší pauze a s trochou obav.

53 14.07.2022

Veliký kombinátor příběhem projde,
ne, on neprojde, on příběhem proletí,
podoben sokolu, mladý, veselý, krásný.
Haha. Skvělá postava! Výborné, bavila jsem se. Gogol (jehož dílo může Dvanáct křesel satirickým vyzněním připomínat a je autory i zmíněno), zničil některé své knihy, protože se zalekl kritického dosahu sahajícího na samu podstatu carského Ruska. Tahle knížka vyšla v roce 1928 a já si jen představuji, jak je to možné, protože je postavena na tom samém: satiricky shazuje celou podstatu fungování společnosti, tentokrát ovšem té sovětské, nové, spravedlivé :-). Zřejmě si soudruzi řekli, že autoři kritizují právě zastánce starých pořádků, všechny ty hamižné hlupáky a podvodníky, protože – kde by se mezi budovateli vzali?

53 06.01.2022

Pár autorů se mi snažilo nasázet do hlavy svou filozofii, jako by přikládali lopatou do kotle. Martin Fahrner na to jde jinak. Prostě jen tak lehce vypravuje. Propojuje postavy, nechá je, aby se citově a morálně odhalovaly – a zformuluje přímo v mé hlavě svůj pohled na svět a život: úplnou čistotu a pravdivost si zachová jen majitel „bláznova kabátu“; ale snažit se celý život o to, abych se tomu aspoň přibližovala? Ano, to přijímám bezezbytku.
Milé a svěží čtení skrývající v sobě víc, než vypadá na první, povrchní pohled.

53 22.11.2021