JulianaH. komentáře u knih

Kvak a Žbluň mají pozoruhodný potenciál okouzlovat lidi a získávat si je na celý život. Připojuji se k vděčným čtenářům. Ohromně jsem se radovala, když jsem na žabáky narazila v maturitní otázce o dětské literatuře: do kánonu jistě patří. Oceňuji také výběr zvířátek. Malí čtenáři by si snad mohli odnést závěr, že žába není žoužel, po které lze bezstarostně házet kamením.

Půjčila jsem si žabáky kdysi o prázdninách u babičky, poněvadž v mém pokoji byla polička plná knih z otcova dětství. Neskutečně mě bavili. Ilustrace pana Lobela příběh krásně doplňují a přispívají k milému dojmu z knížky. Čili anotace má pravdu, když ji popisuje slovem hřejivá.
Navíc je vtipná: ještě teď, ve dvaadvaceti, jsem se u ní smála nahlas. Loeblova komika je prostě geniální: Žbluňk v pruhované koupací soupravě; Žbluňk hrající semínkům na housle; Žluňk, který neběží za ulétnuvším seznamem věcí, které má dnes udělat, protože běžet za seznamem není na seznamu. Geniální.

PS. Kdo v mém okolí řekne, že žabáci jsou homosexuálové, dostane do zubů! :) Je to nádherný příběh o přátelství, žádná romance.

15 24.01.2020

Za mě brak. Rádoby hlubokomyslný, ale ve skutečnosti banální. Kolikrát jsem kroutila hlavou a přemýšlela jsem nad tím, jestli to autor myslí vážně: vždyť je to kříženec mezi horoskopem a stupidní pohádkou o hledání pokladu. Nikdo ze sebe přece nemůže sypat školková moudra s vážnou tváří; nebo ano?

Zkusila jsem číst jen ze zvědavosti (a abych si odpočinula o zkouškovém), když jsem Alchymistu zahlédla ve školní knihovně. Usoudila jsem, že by bylo dobré zjistit, o čem ten opěvovaný Brazilec vlastně píše. Víckrát už takovou chybu neudělám. Coelho u mě skončil, sotva začal, a být kniha moje, putovala by do sběru.

Kdysi dávno, ještě na základce, jsem četla Farmu zvířat a usoudila jsem, že 1984 bude podobně brilantní. Bohužel mě kniha zklamala. Ne myšlenkově, ale umělecky, jako beletrie. Došla jsem k závěru, že by vlastně stačilo nastudovat pasáž, kde Winston čte Knihu, protože to je myšlenkové těžiště 1984. Zbytek mi přijde jako balast až na pár geniálních záblesků (hledání rýmu na slovo "bůh"). Ostatně je možná chyba ve mně, ale u této konkrétní Orwellovy knihy mi vadí realismus, nemetaforičnost a "šedivost" jazyka, i když chápu, že asi má navodit atmosféru odlidštěné betonové totality.

15 30.01.2019

Ať už na filosofické dílo Petera Singera máme jakýkoli názor, nelze popřít, že patří k nejvýznamnějším příspěvkům v novodobé etice. O „Osvobození zvířat“ slýchám od bakaláře po doktorát, a to napříč obory a fakultami. Vzpomínám si, jak etika tohoto myslitele vyburcovala k diskusi Velkou aulu plnou studentů, kteří předtím nerušeně prospali všechno od Huma po Hegela; Singer je probudil se spolehlivostí granátu. Pokud jde o mě, v prváku na bakaláři jsem rozčilením nad logickými chybami v argumentaci nedokázala z „Osvobození“ dočíst ani první kapitolu. Teprve jako doktorand jsem ji otevřela znovu, tentokrát po přednášce o experimentech na zvířatech. A líbila se mi, byť s obzvlášť užvaněnými vyhradami (pardon!).

Australský filosof psal „Osvobození“ jako pokus racionálně dokázat, že pokud si mají být v právech (zejm. v právu netrpět) rovny lidské bytosti bez výjimky, musíme tato práva rozšířit rovněž na zvířata. Nelze totiž stanovit kritérium, na základě kterého by byli předmětem etiky všichni lidé včetně deficitních jedinců a zároveň žádné zvíře. Pro Singera je předpokladem rovnosti schopnost trpět či zakoušet blaho. Proto člověk nemá přednost před (řekněme) prasetem; myslet si opak pro autora znamená obdobu rasismu. Kritika antropocentrismu tvoří rámec knihy. Do něj umisťuje dvě kazuistikami přetékající sondy do laboratoří a (velko)chovů.

Zásadní nedostatek knihy vidím v tom, že Singer sice považuje svoji etiku za racionalistickou a své morální závěry (mj. vegetariánství) za nutné, přitom však pracuje se stěžejní kategorií rovnosti jako s postulátem. Dokazuje toliko, že se rovnost vztahuje i na zvířata – nikoli to, že existuje. Jelikož jsme podle Singera feministé, abolicionisté a antirasisté, musíme nezvratně logicky bojovat také za němé tváře. Jako by si neuvědomoval, že egalité není faktem, nýbrž hodnotou. Žije ve fiktivním světě, kde se ideovou monokulturou stalo americké osvícenství. Přitom však nepíše někdy na fukuyamovském „konci dějin“, nýbrž v roce 1975 (před pádem Východního bloku, navíc na začátku 70. let ještě v Evropě fungují tři semifašistické režimy). „Ve vztahu ke zvířatům jsme [zatím] všichni nacisté,“ cituje svého soukmenovce a jmenovce Isaaka Bashevishe Singera. Opravdu neví, že nejpřísnější zákony na ochranu zvířat měla Třetí říše, nebo jen neodolal příležitosti přirovnat k nacistům oponenty své etiky? Zkrátka: předpoklad lidské rovnosti ne všichni sdílejí a nemusí být východiskem morálního vztahu ke zvířatům. Jejich ochrana by měla být otázkou elementárního svědomí, nikoli toho, jestli naše ideologie koření ve Francouzské revoluci, nebo ne.

Nejen hodnotově, i geograficky je kniha úzce vymezena – anglosférou, zejména Spojenými státy. Má to opodstatnění, protože z hlediska ochrany zvířat si USA vedou nejhůř. Zdá se však, že za autorovou neochotou čerpat příklady i odjinud (až na dva experimenty z Izraele a Indie) stojí hlavně jeho neznalost cizích jazyků a kultur. O civilizacích mimoevropských nehodlá psát vůbec, ačkoli jsou prý „nadřazeny evropské, alespoň co se týče přístupu ke zvířatům“. To bezpochyby platí o buddhistickém světě, oproti tomu třeba konfuciánská/komunistická Čína tíhne k antropocentrismu ještě víc než judeo-křesťanský/liberální Západ. S tím souvisí další problém: zvířata byla historicky nejlépe chráněna v absolutistických režimech (v Indii králů Ašóky a Harši a v Japonsku šóguna Cunajošiho Tokugawy, ponecháme-li stranou nacistické Německo). Singer však očekává změnu v zacházení se zvířaty demokratickou cestou a přirovnává zvířecí otázku k té černošské. Taková paralela moc nefunguje: abolicionismus v USA nakonec neprosadil morální pokrok voličů, nýbrž až teror občanské války – protože otrocká práce, stejně jako vykořisťování zvířat, představovala ekonomický faktor.

Nedostatečně inkluzivní mi Singerovo myšlení připadá i z hlediska toho, koho do etiky zahrnuje. U rostlin nepředpokládá schopnost cítit bolest, mj. proto, že před ní nemohou utéct. (Pravda. Mohou však na ohrožení reagovat jinak, např. tím, že začnou vylučovat jed jako akácie.) Ve skutečnosti víme velmi málo o vědomí jiných částí přírody, než jsou živočichové. U Singera musí objekt trpět nebo zakoušet blaho, aby měl nějaké zájmy, tudíž práva. Zájmy však nepochybně mají i sedimenty jako jíly (např. rozrůstat se a odolávat zvětrávání); ostatně o jílech se dnes někdy hovoří jako o objektech biologické evoluce. Souhlasím tedy s předmluvou Erazima Koháka, že rozšířit etiku o zvířata je nutné, nikoli však dostatečné.

Přesto tleskám. Singer není prvním ani nejradikálnějším filosofem, jenž svou knihou vystoupil za práva zvířat (přinejmenším ve druhé kategorii jistě drží prvenství „Obžaloba člověka“ od Sávitrí Déví). Ale udělal to – a důsledně. Asi třetina knihy se zabývá kamenem úrazu většiny lidí, kteří se považují za „milovníky zvířat“: neochotou přestat je držet v nevyhovujících podmínkách, zabíjet a konzumovat. A nezůstává u slov: na svém statku zachraňuje zvířata určená na jatka. :)

Od II. vydání jeho knihy se počet slepic chovaných v USA v klecích, kde se nemohou ani pohnout, zvýšil z 90 na 94 %. Jako doktorand přírodovědecké fakulty každý týden slyším o obzvlášť brutálním a zbytečném experimentu (kupříkladu za jak dlouho se udusí rejsek) provedeném jen proto, aby někdo vykázal publikační činnost. („Zrovna čtu v Singerovi,“ řekla jsem vyučujícímu vědecké etiky, „o experimentech jedné americké univerzity s LSD na slonech spoutaných řetězy a jsem moc ráda, že u nás na fakultě se až tak příšerné věci nedělají.“ – „Myslíš?“ opáčil. „Chceš slyšet, co se děje ve sklepení pod parazitologií?“) V takové situaci je třeba mít na paměti, že je možné říci i „ne“, a proto si Singera cením. I navzdory logickým chybám, do kterých se zaplétá v důsledku snahy racionalizovat egalité. Řečeno s Nietzschem: vytvořit etiku je právě tak snadné, jako je těžké ji zdůvodnit.

14 24.03.2024

Zatímco Starý a Nový zákon a Korán jsem četla jen jako literárněhistorické kuriozity, Bhagavadgíta je prvním svatým písmem, které pro mě skutečně má svaté charisma. A to i přes veškeré problémy, které s sebou nese: třeba že si coby slepenec různých textů z různých dob nutně protiřečí. Nebo že obsahuje řadu věcí, jež mně, a zcela určitě nejen mně, připadají poněkud prapodivné (to, zda se znovu inkarnujeme, podle Gíty ovlivňuje i období dne a roku, kdy umíráme – huh?) nebo prostě rozčilující (kdo neuctívá Brahmu, je označen za hlupáka propadlého Temnotě a Brahma ho v koloběhu znovuzrození opakovaně vrhá „do démonských lůn“; a vůbec, to rozlišení tvorstva na božské a zlé mi nějak nekonvenuje).

Gíta je teologickým dialogem, který se odehrává za okolností nesmírně dramatických: uprostřed znepřátelených armád nechá lučištník Ardžuna zastavit svůj vůz a odmítne zabíjet. „Ani kdyby mě měli zabít, nechci je zabíjet, ani pro vlády nad třemi světy, tím méně jen nad zemí!“ (I, 35) Jeho vozataj Kršna, inkarnace Višny, mu proto objasňuje podstatu světa: nic nevzniká a nezaniká, smrt těla s sebou nenese smrt ducha, neboť všechny bytosti oživuje jediné, univerzální, věčné brahma. Gítou se nese imperativ „bojuj!“, dokonce „bojuj chladnokrevně“: „Budeš-li zabit, dosáhneš nebe, zvítězíš-li, ovládneš zemi.“ (II, 37) Neboť to nejsme my, kdo ve válce zabíjí; to jenom kosmická nutnost („Já jsem Čas, který dozrál, ničitel světů“) vytváří iluzi smrti. Podle předmluvy k mému vydání se ke Gítě uchýlil Oppenheimer po výbuchu atomové bomby; já jsem zase poprvé poznala dialog Ardžuny a Kršny v díle myslitelky Sávitrí Déví, jež Gítou vysvětluje svůj militarismus (účast ve II. světové válce na straně Osy) a zároveň vegetariánství a aktivní ochranu zvířat (vždyť Brahma praví: „Skrze toto poznání spatříš všechno tvorstvo beze zbytku v sobě a pak i ve mně.“ [IV, 35].)

Ardžunův soucit (třebaže ho Kršna vzhledem k okolnostem označuje za „nehodný Árji“) na mě působí o tolik přesvědčivěji než milosrdenství Krista na kříži... Zatímco Ježíš je dopadeným a ukřižovaným výtržníkem, Adržuna projevuje milost coby válečník na bojovém voze – „jedině takový soucit (tj. soucit mohoucího) má cenu!“ říká Nietzsche. Dalším přesvědčivým aspektem Gíty je pro mě, stejně jako pro Sávitrí Déví, valorizace zvířat: „V bráhmanovi obdařeném učeností a pokorou, v krávě, slonu a dokonce i ve psu a pojídači psů spatřují moudří jedno a totéž [tj. brahma].“ (V, 18) Gíta je ostatně jedním z inspiračních zdrojů Wagnerova „Parsifala“, kde se zlo vyjevuje zavražděním labutě. Takže jsem po III. zpěvu měla dojem, že jsem hinduista.

Jenže Gíta představuje jen jeden z dílků ve skládance hinduismu, těsně svázaný s konkrétními školami. Hlavně s mystickým bhaktismem, který směřuje k monoteismu/henoteismu. Brahma zde vystupuje jako osobní bůh, přítel všech bytostí [nejspíš i oněch nepřátel, jejichž lebky právě drtí mezi tesáky], jenž miluje všechny lidi stejně [ale Ardžunu víc]. Svému druhovi se dokonce na okamžik zjevuje v autentické podobě: s tvářemi hledícími na všechny strany, s nesčetnými zbraněmi, ústy a očima (z nichž dvě jsou slunce a měsíc), dotýkaje se nebes a záře barvami. Výslovně praví, že prosí-li lidé o dobrodiní jiné bohy, je to on, kdo jim je poskytne (zhruba podobně jako křesťanský bůh koná zázraky prostřednictvím svých světců); ostatní božstva jsou tu zkrátka redukována na reprezentace Brahmy. Navíc bůh Gíty až příliš touží být uctíván, ba dokonce pronáší (básnicky pozoruhodnou) invokaci sebe sama. Pro toho, kdo tíhne k hinduistickým školám více polyteistickým, neteistickým, nebo dokonce ateistickým (jako já), je Gíta ve většině svých zpěvů zkrátka... ukázkou jiné cesty? Mě postrčila směrem k hinduismu, ale ne specificky k této jeho variantě. :)

14 19.03.2024

Nahlédla jsem do téhle knížky před jedním antikvariátem, přečetla jsem si věnování a šla jsem ji zaplatit, aniž bych listovala dál. Protože i kdyby Salinger v životě nenapsal nic než dedikaci, pamatovala bych si ho asi už navždycky. – Nějakou dobu poté jsem si našla jeho fotku (jelikož mě zajímalo, jak vypadá člověk, který takhle píše) a nezbylo mi než konstatovat při pohledu na tu zvláštní citlivost rtů a očí, že věnování se dokonale hodí k jeho obličeji. – Načež jsem zjistila, co Salinger dělal za II. světové války a krátce po ní. – Ale stejně si myslím, že člověk tak subtilních nervů, že je schopen napsat „Seymoura“, nikomu neublížil, ani u výslechů. Byť to, samozřejmě, vzbouzí otázku, nakolik morální hodnota díla ručí za morální hodnotu umělce. Já si myslím, že ručí.

***

V povídce „Vzhůru, tesaři“ se vypravěč ocitá ve voze sám s příbuzenstvem nevěsty, již právě opustil jeho bratr Seymour. Povídka „Seymour“ je zase mozaika jednotlivostí, které zdánlivě s titulním hrdinou nesouvisejí anebo se k němu vztahují jen banálně, dohromady však tvoří... biografii? Nejen biografii člověka (básníka a sebevraha, jak od začátku víme), ale hlavně jeho podstaty, toho, co se obráží v jeho poesii, toho, co ze Seymoura nejspíš přetrvává napříč inkarnacemi (v něž on i celá jeho rodina věří), čili jakýsi druh esenciální biografie v rámci jednotky větší než život. Asi.

Salingerova povídková tvorba je podmanivá tématem i stylem. Jeho ich-forma dosahuje absolutní přesvědčivosti díky detailnosti a autobiografičnosti (irsko-židovský původ, dětství v New Yorku, II. světová válka, vliv orientálních literatur, filosofií a náboženství, autor i vypravěč je spisovatel ex professo). „Jeho“ šest sourozenců jsou lidé reální a živí (popravdě mám dojem, že bratři a sestry Glassovi jsou víc naživu než já, protože před touhle fikcí jaksi bledne každá skutečnost deficitní, neduživá a neautentická). Na rozdíl od vypravěče Buddyho si netroufám odhadovat, které vzpomínky a imprese se odehrály a za které vděčíme ingeniu spisovatelů, ale v případě tohoto díla se mohly stát všechny, a dokonce by od nich bylo velmi slušné, kdyby se staly.

Salingerův styl vypadá jako designovaný tak, aby z něj Schopenhauer dostal infarkt. Ale – a v tom je jeho genialita – všechna ta orgiastická konkrétnost, rozkochané prodlévání na každém z myriády detailů, souvětí se vsuvkami ve vsuvkách, (reflektované!) výtrysky řečnosti zdánlivě odvádějící čtenáře od tématu, to všechno dohromady funguje, je to krásné, je to pravdivé a je to, světe div se, zábava. Jen nesmíme text brát jako vehikl k dosažení pointy.
Takže: zaprvé je to napsané s nekonvenčností vcelku zvláštní i na poměry génia. A zadruhé mě toho „Seymour“ hodně naučil. O literatuře a o rodině. Je to jedna z těch knížek, které si vezmu s sebou, až se jednou budu stěhovat někam za oceán.

14 01.03.2024

Epištola původně adresovaná přítelkyni, jíž se narodila dcerka a která autorku prosí o rady, jak dítě vychovat. Stejně jako „Feminismus je pro každého“ se i „Milá Ijeawele“ hlásí k liberální (tj. ne radikální) větvi feminismu. Vychází v podstatě z klasického britského liberalismu s důrazem na práva individua, samozřejmě upraveného pro nigerijskou společnost: „Vnímej, prosím, Chizalum jako jednotlivce. Ne jako dívku.“ / „Nikdy jí neříkej, že by něco měla nebo neměla dělat proto, že je děvče.“ / „Nechala jsem si [po svatbě] svoje jméno proto, že je to moje jméno.“

Některá výchovná doporučení jsou opravdu zaměřená specificky na dívky: Ijeawele, prosím, neuč malou Chizalum spojovat si stud s biologií ženy; podporuj ji ve sportu i po příchodu puberty, kdy většina slečen sportovat přestává; nepokračuj v tradici nigerijských tuhých účesů, které děvčatům poškozují pokožku na hlavě a působí jim bolest. (Tématu obřízky se autorka nedotýká.) Jiné návrhy mají širší platnost: „Místo toho, abys Chizalum učila, jak být roztomilá, uč ji být upřímná. A laskavá. A odvážná. [...] Chval ji zejména tehdy, když zaujme obtížné nebo nepopulární stanovisko, poněvadž to je zrovna její upřímný postoj. [...] Uč ji, že není jen objektem, který se líbí nebo nelíbí, ale také subjektem, jemuž se něco líbí nebo nelíbí.“

Na tuhle knížku byl ideální čas v mých třinácti, kdy jsem nutně potřebovala nějaký materiál pro „zaujímání postojů“ - a kdy mě Afrika, zejména Nigérie, nezměrně fascinovala. Teď ji vnímám jako zajímavý náhled do (africky zabarveného) liberálního feminismu, exotického nejen geograficky, ale také svojí umírněností. Ve Střední Evropě se totiž člověk setkává spíš s feminismem radikálním, dohnaným k absurditě mechanismem perpetuální revoluce. Naopak Chimamanda je fajn.
Vlastně jsem si ji šla přečíst bezprostředně poté, co přede mnou můj kamarád prohlásil, že své syny jednou hodlá vychovávat „k síle, odvaze a chytrosti“ a dcery „k slušnosti a ctnosti“, což zvedlo ze židle i mě. xD Spisovatelka jakoby v odpověď nabádá: jednejme s lidmi na základě jejich osobnosti - a kuráž, chytrost i laskavost podporujme u všech.

14 18.01.2024

„Feminismus je pro každého“ je mírně upravený přepis přednášky, kterou autorka proslovila v rámci africké odnože konference TEDx - což v praxi znamená, že je určená primárně pro africkou společnost, resp. spíš společnosti. Pro knižní vydání sice Chimamanda Ngozi Adichie doplnila dva příklady z USA, ale u nich (alespoň podle mého názoru) není průkazné, že by skutečně šlo o diskriminaci žen na základě pohlaví.

Zato díky příhodám z její vlasti naprosto chápu, proč je v Nigérii někdo feministou. Viz historku, jak autorka věnovala spropitné (samozřejmě z peněz, které vydělala vlastní prací) muži, jenž jí zaparkoval auto, za což podarovaný chlapík poděkoval jejímu pánskému doprovodu. :D V zemi, kde ženy nesmějí samy vstoupit do zábavních podniků a kde jsou v hotelech automaticky považovány za placené společnice namísto za hosty, její názory dávají smysl.

Její tzv. liberální feminismus asi zhruba odpovídá západnímu feminismu I.-II. vlny. Chimamanda věří v právo na sebeurčení jedince a v realizaci na základě schopností, nikoliv pohlaví. Uznává biologické rozdíly mezi ženami a muži, je však přesvědčená, že v inteligenci a kreativitě mohou obě pohlaví soutěžit. Manželství podle ní může být zdrojem radosti i neštěstí, rodinný stav by ovšem neměl být ukazatelem naší hodnoty. Hájí možnost, aby se ženy oblékaly a líčily, nebo naopak nelíčily, podle svého vkusu. Hrdě se hlásí ke své kultuře (Igbe), proto jí leží v žaludku, že ačkoli ji rodová/kmenová tradice zajímá víc než její bratry, nemůže se účastnit rokování na sněmech. Baví ji diskutovat o politice a dějinách, klidně ale konstatuje, že jako náctiletá ze západní literatury četla hlavně harlekýnky a že výplody okcidentálních feministek jí dosud přijdou nečitelné. x)

Než jsem přečetla knížku (respektive spíš brožurku), pustila jsem si přednášku. Z ní je patrné, že jakkoli se autorka považuje za „rozhněvanou mladou dámu“, její vztek na určité aspekty nigerijské společnosti není agresivní a nepostrádá nadhled. A mimochodem: má moc sympatický smích.

14 18.01.2024

Knížka patří do rukou studentům zemědělských škol, majitelům malých farem nebo běžným konzumentům živočišných produktů, kteří chápou zvířata jako živé bytosti, a ne jako výrobky či továrny. Přesně jak napsal čtenář IHT, je psaná popularizačně, čili velkou část rozsahu (160 stránek malého formátu včetně vakátu a fotografií, ovšem překrásných) spotřebuje přátelské tlachání se čtenářem a vysvětlování notoriet. Na jednu stranu mi to přišlo škoda, na druhou stranu odbornější publikace o welfare na českém trhu existují a zoufale jsme potřebovali i něco laičtějšího s pestrobarevnou obálkou. Výzkumů, včetně těch vlastních, Per Jensen prezentuje desítky - bibliografie tu je a bez poznámkového aparátu lze žít. Byť by mě tedy zatraceně zajímalo, kdo jsou ti „někteří lidé“ tvrdící, že vědomí se v evoluci vyvinulo až s vystoupením na souš?! :D

V krátkých a bohatě členěných kapitolách se dočteme o emocích, společenských vztazích, chování a kognitivních schopnostech (zejména) krav, ovcí, prasat, slepic a ryb. Dozvíme se třeba, že prasečí rypák je bohatě osvalený a zvíře jím jako pákou zvedne přes 100 kilogramů. Nebo že prasnice v přirozeném prostředí vyryje pro selátka jámu a vystele ji mechem a rostlinami, načež si vleze dovnitř a skrytá pod zelení vrhne potomky. :) Eventuálně že slepice, stejně jako lidé, intuitivně řadí čísla od nejmenších vlevo po největší vpravo. Různá fakta o etologii a potřebách hospodářských zvířat autor srovnává s podmínkami ve (velko)chovech, kde jsou tvorové nejen aktivně mrzačeni, ale také deprivovaní nemožností uspokojit základní potřeby (např. hřadování u slepic či právě „hnízdění“ u prasnic).

Styl je citově angažovaný; jeden oddíl kapitoly o numerických schopnostech kurů končí: „I těch 7-8 miliónů kuřat, která se usmrtí pár hodin po vylíhnutí jenom proto, že náhodou zrovna nejsou slepičky, ale kohoutci, rozumí instinktivně řadě matematických souvislostí okolo sebe. Dokážou toho tolik pochopit, než skončí v plynové komoře.“ - Na druhou stranu v závěru autor vyslovuje názor, že zabíjet zvířata nějak „humánně“ není morální problém, protože si neuvědomují existenci smrti (žádným výzkumem ho samozřejmě nepodkládá). Hospodářská zvířata prý „existují proto, aby nám poskytovala jídlo“, takže bez nich by se „krajina i život v ní radikálně změnily“. (Zkusme si do jeho sylogismu dosadit jiný živočišný druh, jako to dělával třeba Aristotelés: „Otroci existují proto, aby nám poskytovali práci, takže bez nich by se krajina i život v ní dramaticky změnily.“)

Souhrnně řečeno - jsem za tohle dílko vděčná (hlavně sympaticky zainteresované překladatelce, u které mi ani tak nevadily lapsy typu prase-lichokopytník, šimpanz-opice, žralok-ryba) a doufám, že se knížka dostane alespoň k několika správným lidem. Je to potřeba, protože když jsem ji na Štědrý den vybalila a konstatovala jsem „Jé, telátko!“, odpovědí mi bylo: „Malej hamburger.“ Rozhodně hodlám poznatky z ní sdílet se svým kamarádem zakládajícím několik menších farem - a věřím, že je sama využiji v praxi, až budu mít vlastní zvěř. :)

14 27.12.2023

O velrybách a lidech. V knížce amerického biologa Joe Romana se setkáváme s velrybou jako symbolem biblickým i ekologicko-ochranářským; nebo s velrybou coby předmětem výzkumu (kdy se v lidské mysli vyvíjí z fantaskního monstra středověkých bestiářů přes kojící „ne tak docela rybu“ až po vysoce kulturního tvora, jenž vytváří dědičnou slovesnost podléhající módě a kulturním revolucím, jak jsme zjistili na konci 20. století). Ale většina Romanovy knihy, bohužel, musí být dějinami velrybářství.

Oceňuji, že autor píše o emotivním tématu věcně. Vnitřní pláč nechává na čtenáři, jen mu k němu dává dostatek důvodů. Třebas když cituje jednoho z velrybářů popisujícího své dojmy, když harpunoval kojící matku a její mléko se rozlilo po mořské hladině. - Pár faktů:
* Až do konce 50. let americké válečné lodě používaly velryby jako cvičné cíle při pátrání po sovětských ponorkách.
* Vynález výbušné harpuny, která exploduje uvnitř zvířete (ale neusmrtí ho hned), umožnil lovit i plejtváky obrovské. Jen za prvních 30 let od této revoluce bylo v jižním Pacifiku zabito 40 000 plejtváků. Populace se nikdy nevzpamatovala.
* Japonsko podplatilo Brazílii, aby hlasovala proti omezení komerčního velrybářství, dotací pro tamní zemědělství. Velryby dosud loví Japonsko (zcela bez omezení), Norsko i Island.

„Velryba“ je kniha velmi komplexní, překvapivě vůbec ne amerikocentrická. Čerpá z nejrůznějších zdrojů: eskymácké mytologie, středověkých královských zrcadel či z japonské tradice. Jedna kapitola se soustředí také na biologii velryb (tj. na etologii, morfologii, ekologii atd.). Výklad doprovází množství obrazového materiálu, text je tištěný na křídovém papíře a překlad, ač má svoje mouchy, působí kompetentně a zodpovědně. Takže: víc takových literárních a nakladatelských počinů, prosím.

Ještě subjektivní dodatek. Joe Roman píše o tom, jak velryby vžycky působily na lidskou fantazii. Sám předkládá sugestivní obrazy z dějin: inuitské velrybářské osady proti sobě válčí v brnění z mrožích klů; velrybářské lodě raného novověku, pronikající do arktických vod, připevňují na přídě velrybí ploutve jako štíty proti ledovcům; na amerických pobřežích chátrají opuštěné varny velrybího tuku, který poháněl průmyslovou revoluci; aktivisté z Greenpeace vplouvají na gumových člunech přímo mezi velryby a harpuny mířící z desetipatrové „plovoucí továrny“...
Tento týden jsme shodou okolností probírali velryby na přednáškách ze zoologie a vyučující dával po posluchárně kolovat biofakty. Jak mi postupně procházel rukama obří obratel, kostice mláděte nebo ušní bubínek větší než moje dlaň, pociťovala jsem na vlastní kůži, jak fascinující tvorové to jsou. Každá statistika o výlovu, kterou kniha podává, mě bolela. Zvlášť uvědomíme-li si (abych parafrázovala biologa dr. M. Váchu), že ani zvýšení početního stavu jednotlivých druhů, i kdyby k němu došlo, by nenapravilo škody, které jsme napáchali. Nenávratně jsme zničili většinu genetické rozmanitosti populací a také jejich specifické kultury; navždycky.

14 19.11.2023

Poohlížela jsem se po tenké brožované knížce, která mi na cestách příliš nezatíží batoh a u které mě nebude mrzet, jestliže ji někde zapomenu. A městská knihovna právě vyřazovala tuhle. Tudíž jsem se, možná maličko bizarně, toulala po Rumunsku s cestopisem o Číně.
Herpetolog, ředitel zoo a fotograf V. T. Jiroušek se nezaměřuje jen na přírodní krásy (Měsíční hory, prales), města (Macao, Kuang-čou čili Kanton), kláštery a pagody. Do některých oblastí, zejména na zalesněných hranicích s Barmou, vkročil jako jeden z prvních bělochů (někdy vůbec první), a proto - alespoň fotografiemi - dokumentuje život tamních horských národů nečínského původu. Nechybějí dokonce ani dojmy z revoluce 1989, o které se do Evropy mnoho zpráv nedostalo.
Kromě toho čtenáře provádí i po čínské mentalitě. Jakožto člověka, který čínskou civilizaci obdivuje, mě některé rysy překvapily: především netečnost vůči utrpení bližních. (Náhodou jsem na cestách potkala Evropana, který žil dva roky v Šanghaji, takže jsem se na některé postřehy z knížky doptala; vesměs je potvrdil.) Na druhou stranu autor koriguje třeba stereotyp o čínské nečistotnosti. Číňané kolem sebe rádi plivou, ale zároveň se několikrát denně myjí a perou si šaty - a to i na cestě vlakem, jejichž vagóny tak bývají celé ověšeny šatstvem. :)
Tudíž je to poučná a zajímavá četba, tu a tam proložená úvahami (o cestování za minulého režimu, o neokolonialismu USA nebo o ochraně přírody). Bohužel se hemží chybami včetně i/y. Všechna čínská toponyma autor opsal z anglického průvodce bez ohledu na český úzus, což je jednak lingvisticky ignorantní a jednak po čertech matoucí. I to bych mu asi prominula, ale nastávaly chvíle, kdy jsem měla chuť knihou házet.
Jmenovitě u pasáží o zvířatech. Ty totiž prozrazují neskutečnou absenci kulturní sebereflexe. Hadí a želví jatka prý představují "krutost" a "kanibalismus", střílení na promyku zase projev sebestředné iluze, že smíme rozhodovat o životě zvířat. Zato biftek na autorově talíři svědčí jen o jeho obchodní zdatnosti, poněvadž ho sehnal v přepočtu za 15 korun *tleská*. A dále: Jíst ratufu je srdcervoucí cynismus, neboť ratufy mají krásné oči. Jíst psa je cynismus, protože psi jsou inteligentní (jinde pisatel přiznává, že sám v Číně psí maso konzumoval, kdyby toho pokrytectví náhodou nebylo dost). Jíst koťata je cynismus, protože jiné exempláře Číňané chovají jako mazlíčky. - Že by do písmene totéž mohl Číňan poznamenat o evropských jatkách (krutost), kravách (krásné oči), prasatech (inteligence) a králících (chov na maso i pro radost), je už zřejmě za hranicí autorovy fantasie.
Jirouškovi se při pohledu na uvězněné ratufy "chce křičet", že všude je přece k dostání "nadbytek masa hospodářských zvířat". Mně se zase chce křičet, že cestování má být příležitost ke zpochybnění zdánlivě samozřejmého, které nás obklopuje, a že autor tu příležitost zoufale propásl. Neodmítá kruté proto, že je to kruté, nýbrž proto, že to má kulturně nezvyklou formu. A to považuji u cestopisu za deficit, takže pardon, ale na pět hvězd to nevidím. Navzdory čtivosti, krásným fotografiím a záchvěvům sympatičnosti.

14 17.08.2023

Dějiny zemědělství od Sumeru po 20. století, čili do zániku tradiční rolnické kultury. Autoři kladou důraz na zemědělství jako na fenomén existující v longue durée, ukazují tedy například, že sumerský vynález secího stroje se dodnes používá v Jemenu, stejně jako se v českých zemích do 19. století udržela řada nástrojů středověkých. Pojednávají nejen o strukturálních změnách (kolonizace, mechanizace), ale třeba také o vývoji artefaktů (pluh, usedlost), domestikaci zvířat a rostlin nebo životě rolníka (cyklus roku, pověry, pranostiky, náboženství od pravěku po baroko). Kulturní aspekty nezůstávají stranou, ačkoli primárně jde o dějiny hospodářské. Největší důraz spočívá na českých zemích, respektive Střední Evropě. Kvůli srovnání se však autoři dotýkají také evropských lokalit úplně odlišných (Skandinávie, románský svět), USA či Ruska.

Na to, jak široký záběr manželé Petráňovi zvolili, je knížka podivuhodně stručná (200 stran malého formátu s ilustracemi), psaná lehkým perem a čtivá. Místo aby se snažila předmět vyčerpat, volí témata zajímavá a/nebo důležitá, přitom ale dává poměrně ucelený přehled. Většina mých spolužáků si prý ke zkoušce vystačila s posledními kapitolami, tj. 18.-20. stoletím, ale já jsem ji se zájmem přečetla celou a byl to právě Blízký Východ, antika a pravěk, co mě bavilo nejvíc. Jen mám osobně trochu problém s objektifikujícím jazykem, kterým se tu mluví o zvířatech (jako o živých továrnách nebo dokonce produktech), což je samozřejmě běžný agrotechnický úzus, ale otroky jsme také přestali nazývat "nástroje mluvící", že. Kromě toho mi přijde zábavné, že umělá hnojiva jsou podle autorů (porevolučních) v kapitalistickém zemědělství super, kdežto v komunistickém neekologická a fuj. :D Ale co už, knížka je to hodně dobrá a mě zemědělství baví (i o svém milovaném dobytku jsem se něco dočetla), takže jsem naprosto spokojená.

14 23.05.2023

Jessenius ve své disertaci shrnuje argumentaci (protestantského) monarchomachismu. Vladařova moc vychází ze společenské smlouvy, jejíž dodržování hájí politický lid, tj. stavy. Protože nad panovníkem stojí zákony (nikoli naopak), stavové musí prohřešení proti právu potrestat odstraněním špatného pána - tyrana. Argumentace se zakládá na Bibli a Otcích, příkladech z antických dějepisců a právu (Zákonech dvanácti desek + Digestě).

Jak v úvodní studii vysvětluje K. Šolcová, Jessenius není originální myslitel, nýbrž kompilátor. Proto jeho dílko zaujme spíš jako průhled do renesančního myšlení o společenské smlouvě obecně než jako svébytný počin. Charakteristická mi přijde jediná zmínka o Machiavellim coby o pobočníku alegorické Špatné vlády, svědčící o tom, že Jessenius buď Machiavelliho vůbec nečetl, nebo se neobtěžoval ho chápat. Udělal z něj prostě symbol kakokracie, jako tolik jeho současníků, ačkoli Italovy rady samozřejmě směřují k blahu lidu, ne k hrůzovládě. Nezajímá ho ani, proč Jean Bodin, s nímž v celém dílku polemizuje, vlastně hájí absolutismus (ze stejného důvodu jako Hobbes: silný panovník je prevencí proti válce frakcí).

Uznává sice, že tyrana nemůžou rozeznat masy, poněvadž ty jsou nerozumné; zato si ale myslí, že dobrého panovníka od špatného rozliší stavové. Vágní definice (tyran = kdo vládne špatně) samozřejmě vybízí k výkladu ve smyslu "tyranem je ten, kdo se mi nelíbí a s kým nesouhlasím". V jednu chvíli sice Jessenius tyrana charakterizuje jako rozvraceče státu, ale příliš se toho nedrží. Takže císař Matyáš se jím nestává v okamžiku, kdy stát opravdu ohrožuje, ale až když jedná v neprospěch protestantů (potažmo Jessenia); a římský císař Julianos je jím prostě proto, že si dovolil nebýt křesťan. Použít proti "špatnému" panovníku násilí je podle autora legitimní. Uvažovat nad důsledky převratu, příp. války pro obec a národ ho nenapadne (na rozdíl třeba od Jana z Rabštejna - nebo právě Machiavelliho); přemýšlí spíš deontologicky.

Asi se do mého hodnocení promítá, že jsem zásadně proti "tyranobijství" (politická vražda na základě matného a subjektivního morálního pojmu "špatný" zůstává vraždou + "pouze atentát na génia má smysl, všichni ostatní jsou nahraditelní"). A možná také to, že jsem předtím četla opravdu excelentní politické filosofy renesance jako Erasma, Machiavelliho nebo sv. Tomáše Mora, proti kterým je (samozřejmě) slovenský lékař jaksi prázdný, argumentačně plochý a bez myšlenky. Takže tohle mě valně nenadchlo. Až na předmluvu, kvůli ní 4*. A popravdě... ani nemám sklon nijak zvlášť hořekovat nad Jesseniovou popravou.

14 07.05.2023

Milé a inspirativní. Asi bych se ke knize nedostala, kdyby ji na Svatojakubské cestě nezmínila kamarádka, která mi ji pak půjčila. I když jsem ji četla půl druhého měsíce (samozřejmě nesouvisle), celkem jsem si ji užila.

Mám v zásadě jednu výhradu: formát (každý ze 151 dní cesty rozepsaný zvlášť) mi přišel vhodnější pro blog než pro knihu. Některé události jsou nepochybně důležité pro autorku, ale ne tak úplně přitažlivé pro čtenáře, neznajícího lidi, o nichž píše. Mnohé pasáže byly repetitivní (Lucka potká někoho, koho dlouho neviděla, a raduje se nad tím; Lucka celý den odpočívá v hotelu nebo u „trail angela“; Lucka si nakoupila hodně jídla, které je těžké, ... :D) a osobně si myslím, že by – v papírovém vydání – snesly vynechání. S tím souvisí i pochybení nakladatelství, které blogové příspěvky při proměně v knihu nenechalo zkorigovat (časté chyby v mě/mně a čárkách).

Jinak je Lucčin cestovní deník pozoruhodnou sbírkou momentů z pěti měsíců na Pacifické hřebenovce: těch krásných („spektakulární“ výhledy, přátelskost Američanů, solidarita „hikerů“) i těch nebezpečných. Mně asi nejvíc zatrnulo při popisu stopování, i když třeba otřes mozku v Mohavské poušti nebo frustrace ze dvou týdnů v mračnech komárů byly také poutavé.
Autorka je učebnicovým případem extravertního sangvinika a celkově silnou, svéráznou osobností. Oceňuji její rozhodnutí cestovat sama, podle sebe a kvůli sobě. Z její knížky sálá „wanderlust“ (čeština nemá ekvivalent, řekněme „nutkání se toulat/putovat“?). A pak také vděčnost za život jako takový i za každičkou z řady laskavostí, kterých se jí na cestě dostalo. A odhodlání dělat to, co dělat opravdu toužíme. Takže já už pod jejím vlivem plánuji další zahraniční potulku. :)

14 11.02.2023

Pokud někdo umí psát postavy dětí — vystihnout bohatství jejich světa, odlišnosti jejich vnímání, myšlení, emocí — přenést čtenáře do jeho vlastního dětství, i když se nutně nemuselo odehrávat zrovna v Kanadě počátku XX. století —, pak právě L. M. Montgomeryová. A autobiografičnost z ní přímo sálá.

„Emily z Novoluní“ je tak trochu kronikou dětských let, kronikou událostí drobných (nový osvícený učitel, pokus zaslat básně do časopisu, hry, návštěvy, cyklus zemědělského roku) i velkých (smrt tatínka a adopce příbuznými, ztráta kočky, boj o vyšší vzdělání).
Myslím, že potěší čtenáře různých věkových kategorií. Mě si získala směsí realističnosti a poetického kouzla. Na jednu stranu zobrazuje život bez změkčování a eufemismů. Umí také vystihnout způsob dětské mluvy (zvlášť v dopisech, protože román je zčásti epistulární). Na druhou stranu nabízí lyrické, téměř impresionistické popisy přírody; a nezaměnitelně pracuje s ideály a sny svých hrdinů, zkrátka s tím, co je v nich nejlepší.

Každá z dětských postav má umělecké nadání (Emily-básnířka, Ilsa-recitátorka, Teddy-malíř, Perry-řečník) a uvěřitelně se v něm vyvíjí. Je to inspirativní, plné radosti z tvoření, roztomilé. Zvlášť při čtení Emilyiných literárních kreací se nelze neusmívat: hádám, že autorka v životě opravila kupu slohovek.

LMM nemoralizuje a nesnaží se člověka za každou cenu dojmout. Přitom se však nebojí témat, která bych v literatuře pro děti (z roku 1923) nečekala. Vykresluje třeba patologickou fixaci matky na syna, plnou žárlivosti a nezdravé, byť upřímné lásky. Zaznamenává proces Emilyina truchlení po tatínkovi — intenzívní smutek, návrat ke každodennosti, návaly stesku, pokus o vyrovnání formou dopisů. Upoutal mě i prazvláštní poměr jedné z dospělých mužských postav k Emily, který autorka nehodnotí, jen zajímavě, introspektivně vypodobňuje. (Přiznávám, že mě znepokojoval, i když nutně nemusel...) A rozuzlení linie s Ilsinou maminkou... brrr, drsnější než konec „Narnie“. Jediné, co mě nepotěšilo, byl vývoj ateistické postavy, Ilsina tatínka (předvídatelnost + předsudky). No, ale jelikož autorka byla ženou pastora a pocházela z obzvlášť konzervativní části Kanady, mohlo to dopadnout i hůře (tak jako v sérii o Anně ze Zeleného domu, ehm).
Celkově úžasná věc.

14 16.01.2023

„Prastaré město,
císařské město,
zpustlé teď město – Naro!
Jako dřív stejně přec jasné barvy máš,
jako dřív věčně přec tryská jaro!“

Je mi upřímně líto, že Bohumil Mathesius přebásnil asi jen 80 z 1 100 tank sbírky Kokinšú. Člověk si nad ní uvědomí, že japonskou poesii potřeboval, aby byl jeho vnitřní život kompletní. :) A také že mu z ní Mathesiova milost uštědřila almužnu, jenže zbytek zůstává navždycky za kulturní bariérou.

„Tolik jsem naříkal, tolik jsem plakal,
provlh jsem slzami! – Nešť!
Zeptá se tebe někdo – rukáv čím zvlhl,
odpovím: Déšť,
To byl jen lehký jarní déšť!“

Ostatně by mě zajímalo, jestli by křehká krása tank působila stejně i ve vědeckém (nebo uměleckém, ale nezrýmovaném) překladu. Ale protože se to nikdy nedozvím, dál obdivuji literatury středověké Asie prostřednictvím překladů, zejména Mathesiových... vydaných Odeonem... s obálkami v pastelových odstínech růžové a fialové.
V těchto překladech se japonská, čínská, korejská, indická literatura jeví spíš všelidsky, ozvláštněné jen střídmou mírou exotiky. Tady mě třeba zaujalo, jak často autoři spojovali zvuk cvrčka se smutkem. Muzicírují japonští cvrčci jinak než evropští? Zdá se, že nikoliv. Zato jsem se dočetla, že Japonci si cvrkání neasociují s létem, nýbrž s podzimem, což možná nostalgii jejich básníků objasňuje.
Hodně bylo řečeno o jemnosti japonské lyriky. Působí ještě čarovněji, když uvážíme, že Kokinšú vznikla v 10. století. V době, kdy Středo- a Západoevropané za hladomorů „lovili jeden druhého a navzájem se pojídali“ (jak píše kronikář). Kdy zmasakrovaná těla „pohanů“ ucpávala koryta řek. Kdy si elity sotva znovu osvojily umění číst, pozapomenuté od starověku do karolinské renesance. ... A po tom všem si uvědomit, že 10. století může znít i takhle:

„Na pustou cestu
napadal sníh,
zavál už stopy po kročejích:
Já jsem ta cesta, smutek je sníh,
kdo půjde kdy v mých šlépějích?“

14 01.10.2022

Knížku jsem před časem dostala jako cenu v jakési školní soutěži. Myslím, že Wolkera, básníka tragicky konzervovaného v jeho mládí, by si člověk měl přečíst dřív, než bude starší než on sám. A povedlo se mi to (ale jen těsně). ;)

Lásky, důvěrně známé věci a lidé, sociální situace/politika, neortodoxně pojatý katolicismus, pobyt v Dalmácii, nemoc a umírání. Témata vytvářející rozmanitý, ale zároveň jednotný celek tří sbírek (+ básní z pozůstalosti). Wolker píše úplně svérázně a nezaměnitelně, jakkoli u něj samozřejmě nacházíme spřízněnost s jeho přítelem „Kosťou“ Bieblem (básně o živých předmětech! — tady člověk úplně slyší vzájemný vliv).

A hlavně píše zatraceně dobře. Se zahanbením přiznávám, že jsem básníkův kult přičítala částečně i jeho předčasné smrti (čím MOHL být), ale Wolker si ho zaslouží prostě svým talentem (čím JE). Třebaže mladý, byl opravdu velikán. Momenty každodennosti (návštěva nemocné milé, cesta vlakem do Bohumína) oživuje neobvyklými metaforami, prociťuje je tak, že v nich jakoby narůstá nový význam, osvobozuje obyčejnost od banality, posvěcuje ji.

„V srdci dary, v rukou srpy
v očích anděly a chrpy,
na žně jdeme do Betléma.“

Ani ten jeho komunismus není otravný — možná proto, že Wolker o třídní nenávisti sice píše („Nejhlouběji, chudý, vidím nenávist“), ale nezdá se, že by ji praktikoval. Občas hřímá proti buržoasii a kapitálu, i při tom však v podstatě zůstává milý. Jemu totiž chybí ta zarputilá radost z bídy a mizérie, kterou bolševismu vytýká Karel Čapek.

Jeho angažované verše (na mě) tedy nepůsobí „překonaně“ nebo trapně. „Balada o očích topičových“ možná pro starší generaci bude mít čítankovou pachuť (můj otec z ní citoval zásadně ironicky při oslovování našeho králíka Antonína :)), ale já jsem nadšená. A to nejen uměleckými kvalitami, ale i metapolitickým přesahem. Chápu ji ne jako agitku, nýbrž jako vyprávění o útěše z transcendence, v jejíž věčnosti se osobní tragédie rozplývá jako kapka hořkosti ve studni — a to je nadčasové poselství.

„Dělník je smrtelný,
práce je živá,
Antonín umírá,
žárovka zpívá.“

A pak jsou tu básně o smrti, jenže ne té vyfabulované a baladické — o básníkově vlastní. A z nich mrazí, protože Wolker vyslovuje to, co jsme zvyklí vytěsňovat, potlačovat a přikrášlovat — příšernost umírání. Jde drtivě k věci. Jeho nedopsané verše, jak se propadá do blouznění a až tam k němu doléhá uvědomění vlastního konce („Horečka zelené oči má“), mnou fakt otřásly. Brr. Dojem byl o to silnější, že na začátku sbírky nacházíme ještě básně chlapecké — Jiří se vrací o svátcích ze školy domů nebo vzpomíná na pohřeb své babičky a smrt dědečka —, s nimiž se jistě ztotožní tolik mladých lidí.

Až dosud jsem od Wolkera četla jen jednu baladu a pár porůznu roztroušených básní, hlavně v čítankách a korespondenci s K. Bieblem. A přitom pro mě byl vždycky v nějaké podobě přítomný, hlavně prostřednictvím vztahu s Bieblem, jehož zbožňuji a mám ho přečteného kompletně. „Kosťa“ psal o Wolkerovi celý život, reagoval na jeho dílo tím svým, vzpomínal. Tím přešel Wolker do krve i mně. Léta jsem chodila posedět na podstavec jeho sochy s uctivou myšlenkou, jak v Dalmácii naházel do moře hvězdice umírající na suchu, což jsem věděla právě od Biebla. :) Jsem moc ráda, že teď se moje abstraktní představa Wolkera-ikony konkretizovala a že ho můžu ctít i na základě vlastních dojmů a pocitů z jeho poesie. Zaslouží si to.

PS. Edice nakladatelství Host je překrásná.

14 26.07.2022

Zvláštní čtenářský zážitek. Chápu, proč knížka mnoha lidem nesedla, ale já jsem úplně spokojená. Ke stavebním prvkům této novely patří školství a výchova/paideia, elitismus, vůdcovství (zde poněkud netradičně v ženském kolektivu), náboženský vývoj postav, biografie fiktivní osobnosti a tak dál – elementy, které mě obecně v literatuře lákají. Kromě toho mě upoutala proto, že jsem na střední škole zažila pedagoga, který tak jako hrdinka vyučoval především sebe samého a věnoval zvláštní péči kroužku svých oblíbenců. Doteď z toho mám mírně rozporné pocity, jež mi Muriel Sparková pomáhala utřídit.

Slečna Brodieová, jejíž osobnost, názory a výukové metody sledujeme, není prvoplánově kladná postava, ale nedokážu identifikovat ani nic, což by z ní dělalo postavu zápornou. Zdá se, že v roli modly jejích svěřenkyň ji diskreditoval hlavně soukromý život. Což možná fungovalo ve 30. letech, kdy se příběh odehrává, nebo v 60., kdy byl napsán, ale dnes se na ni už asi jen málokdo bude dívat skrz prsty jen kvůli němu. A pak jsou tu Jeaniny zájmy (italská renesance a fašismus :D) a názory: obvykle šokující, vždycky poutavé. Ale ani ony v mých očích nedělají z Jean záporný charakter (i když její arogance vůči přírodním vědám mě poměrně štvala). Naopak se mi líbil její žebříček hodnot: 1. umění, 2. filosofie, 3. věda. Všímám si, že z ní má spousta čtenářů husí kůži, a celou dobu jsem cítila, že bych ji do jisté míry asi měla mít taky, nicméně... ji nemám. Každopádně magnetizující postava.

Celkově mě nenapadá nic, nad čím bych mohla brblat. :) Autorčin experimentální styl, založený na opakování a na roztříštění časové osy s častou retrospektivou, mi nevadil. Popis Edinburghu jsem uvítala. Bavilo mě i sledovat vývoj Jeanina kroužku (trochu sapfického, dost fašistického), ukazující, jak ideové koncepty troskotají na lidské individualitě a nedokonalosti... ale i poté, co se zhroutí jako instituce, dál ovlivňují životy těch, kdo byli jejich součástí. A tak dospělá Sandy na otázku, co ji v životě ovlivnilo nejvíc, odpovídá: „Znala jsem slečnu Brodieovou v květu sil.“

14 23.07.2022

Tohle — bylo — absolutně — skvělé. Nejlepší kniha, která se mi za poslední dobu dostala do ruky. Překvapuje mě to o to víc, že původní, tedy nepřevyprávěné znění Sinuhetova životopisu z 20. století př. n. l. jsem už před lety četla v antologii staroegyptské literatury („Beletristická literatura staroegyptská“ od Františka Lexy). Ta je brilantní a mimochodem ji vřele doporučuji, ale „Sinuhet“ v ní představoval — nebo si ho tak alespoň pamatuji — nejslabší část. Takže buď jsem se od té doby naučila doceňovat určitý typ textů, nebo je Zamarovský génius, případně obojí.

Sinuhetův příběh mě bavil od začátku do konce, ale za suverénně nejpoutavější pasáže považuji ty, kde vysoký hodnostář, stavší se z hodiny na hodinu utečencem, prchá z Egypta. Je tu tolik živých, napínavých scén: Sinuhet celý den čeká na setmění v keřích u Královy zdi. Sinuhet se pokouší při plazení po kolenou a loktech nevyplašit kobru. Sinuhet se na ostrůvku zděsí člověka nebo spatří vodní nádrž po pochodu pouští... Musím dát za pravdu Zamarovskému, že i kdyby bylo tohle dílko biografickou fikcí, pořád se musí opírat o určitou autopsii, jelikož je naprosto realistické.

Autorův/hrdinův „nacionalismus“ a „imperialismus“ (v uvozovkách, ale přece) jsem si dost užívala. Ostatně stejně jako jeho hodnostářskou nadutost, dotvářející kolorit. Musím se podívat do původní verze, jestli opravdu vedle nadpřirozeného působení tak zdůrazňuje vlastní, lidskou iniciativu; jestli ano, je to fascinující. V dílku se projevuje i typická egyptská meritokracie. Nadaný Sinuhet se dokáže vypracovat z exulanta, jenž na začátku svojí cesty neměl „ani sandály“, zpátky k bohatství a moci — stává se tedy „selfmademanem“ (což je obrat, který Jacques Le Goff používá pro středověké kupce, a sem se hodí stejně dobře). Ačkoli by mě zajímalo, jak by náš exulant zahájil druhou kariéru, kdyby beduínské kmeny měly o maličko propracovanější (tedy, ehm, vůbec nějakou) techniku války, takže by jim nemohl dát objevné rady typu „při útoku se semkněte“... :D

Zamarovského doslov opět výborný.

14 11.06.2022

„Brejle se bez brejlí špatně hledají.“

„Člověk je sice pánem tvorstva, ale to ještě neznamená, že je moudrým pánem tvorstva. To bude tehdy, až bude chránit všechno živé, až se stane nejlepším kamarádem zvířat a celé přírody.“

V dětství jsem příběhy Macha a Šebestové (knižní i večerníčkové) naprosto zbožňovala — a byla jsem patřičně hrdá, že chodím do III. B, nikoli do III. A! :) Příhody obou školáků jsou nápadité a vtipné, ostatně hláška s brýlemi se u nás doma cituje dodnes. Dodatečně oceňuji ještě to, jak přirozeně zní přímá řeč („A lidi se na sebe koukli a řekli si: No nazdar, to budou pěkní nájemníci, s těma bude radost žít.“). Jednoznačně skvělá věc.

14 02.06.2022