JulianaH. komentáře u knih

Novelu o skupině horníků, kteří se jako první přihlásili, aby zachránili zasypané druhy, psal Karel Čapek v inspiraci skutečným horníkem. Jmenoval se - nomen omen - Pronobis a v dole nakonec ztratil život. Jeho příběh vedl autora k výroku, že se vždycky najde někdo ochotný k oběti; a že „tento okamžik stačí, aby člověk začal bezhraničně milovat lidstvo“.

„První parta“ je o hrdinství (jež Karel Čapek celoživotně chápe spíš jako tvrdou práci než jako spektakulární činy) a o mužnosti, mužském společenství - skoro až ve smyslu antické hetairie. Při čtení jsem si vzpomněla na knížku prof. Komárka (Muž jako evoluční inovace), v níž tento biolog a filosof představuje tezi, že tmelem pánských societ a důvodem jejich neobyčejné semknutosti je přirozená homoerotická přitažlivost, předčící pouto muže k ženě. Vždycky mi ta myšlenka přišla upřílišněná, ale nutno uznat, že „první parta“ jí nahrává. Třeba ten - nádherný - popis platonické „zamilovanosti“ mladého Standy do inženýra Hansena...

Tahle knížka patří k posledním, které mi od K. Čapka zbývaly přečíst, a dlouho jsem se vyhýbala jejím klaustrofobním hlubinám. Zbytečně, jelikož v dole se odehrává jen malý výsek děje. Zbytek voní letními lesy, kde rukopis vznikal. (Mimochodem všechny tyhle informace kradu z autorovy biografie od Fr. Buriánka, kterou tímto doporučuji. :D) Do důlních reálií se spisovatel ponořil tak důkladně, že jsem tu a tam ve větách rozuměla jenom spojkám, ale krása zbytku (drobnomalba charakterů pomocí dvou tří sloves!) mi to vynahradila.

Sledujeme sice hornickou komunitu, a hlavně „první partu“, ale zarámované v ostatních společenských vztazích, předně k rodinám jednotlivých postav. Na tomto pozadí se postupně vyjevují charaktery - lidsky hluboké a vzájemně odlišné až kontrastní. Páně Čapkův humanismus ve všech, i těch v brutálně primitivních (Matula), nachází něco dobrého, nebo alespoň vyžadujícího soucit, pochopení, citlivé semknutí rtů. Všichni, od dobráka Martínka přes vojáckého dozorce Andrese (kterého zbožňuji) až po neklišovitě humánního majitele dolů, zpochybňují stereotypy „sociálně kritické“ literatury, pročež vyvolávají soptění Julia Fučíka v doslovu. Je to umění, ne agitační kýč, byť se zřetelnou politickou notou.

A ještě momentka. Nakonec jsem se ke čtení „První party“ odhodlala proto, že čas od času potřebuji tenké a brožované knihy na cestování. V jednom nepatrném městečku v Severní Makedonii mi ji z ruky vzala místní stařenka a bez problémů přečetla anotaci v latince; mírné obtíže jí působilo jen ř. Pokusila jsem se vysvětlit, kdo Karel Čapek byl, ale makedonská babička do toho vpadla prohlášením „Toho znám, aby ne, však jsme se o něm učili ve škole.“ ... Mám z toho radost, protože on si to prostě zaslouží.

17 06.10.2023

Unikátní kombinaci témat - paleontologie a Divoký Západ -, kterou tak krásně vystihuje přebal, pokládám za skvělý nápad. Jako western je to určitě nadprůměrné svým takřka reportážním, objektivním a velice přesvědčivým vykreslením zlatokopeckých měst a kolonizace Velkých plání (Deadwood, Cheyenne), přestřelek či válek se Siouxy. Indiány a vojáky Crichton nedémonizuje ani neidealizuje, z jeho Siouxů - i jeho pistolníků - běhá mráz po zádech, což se jistě blíží realitě. Za naprosto skvělé považuji také nastínění, jak (pochopitelně protikladně) o válce s indiány informovaly noviny na Východě vs. na Západě USA.

Přesto nemůžu říct, že bych poznávala klasického Chrichtona. Smířila jsem se s tím, že dinosaurů se týká asi 20 % obsahu; ne každé autorovo dílo musí být Jurský park. Ale chyběla mi tu hloubka postav, kterou ve svých pozdějších knihách tak skvěle zvládá. Za celou dobu jsem si nedokázala vytvořit vztah k žádné z nich, všechny působily buď jako prázdné schránky (hlavní hrdina), nebo jako karikatury (paleontologové Cope a Marsh - ale jasně, chápu, že ti dva se karikaturně chovali i ve skutečnosti, vědecké potyčky prostě bývají trapné, Newton a Leibniz by mohli vyprávět). Obě ženské postavy jsou dějově zbytečné, skoro jako by se autor snažil splnit pomyslnou kvótu na atraktivní hrdinky něžného pohlaví, protože bez nich román přece nemůže fungovat. I dialogy o evoluci a geologii, které měly skvělý potenciál, vyzněly do ztracena (mimochodem musím si zjistit, jak to pokračovalo s datováním Slunce po Kelvinovi).

Ale nechci si stěžovat moc. Nezastírám, že mě to bavilo, jelikož evoluci vášnivě miluju a k Velkým pláním konce 19. století mám jaksi nostalgicky blízko díky výzkumu svého táty. A hlavně jsem knížku četla při dokončování diplomky, takže jsem upřímně uvítala cokoliv, co má děj, obsahuje přímou řeč a není německy. Čili - díky, Crichtone.

17 24.04.2023

Poslední díl Zamarovského série převyprávěných příběhů starověku jsem četla paralelně s předlohou. Zdálo by se zbytečné sahat po prozaizované verzi, když jsem měla originál, ale (světe, div se) vyplatilo se to. Pro případ, že by někdo s dostatkem volného času a zápalu uvažoval o tomtéž, vyložím výhody:

1. Jak známo, z Eposu o Gilgamešovi máme jen dvě třetiny, přičemž i zbylý text je často poškozený nebo kulturně nesrozumitelný. Převyprávění tudíž musí být zároveň intepretací a já jsem vděčná za možnost vidět Zamarovského čtení obtížných míst. Kupříkladu jeho vysvětlení, proč asi Gilgameš rozbil Uršanábiho sošky a co jsou zač převozníkovi hadi, mi připadá přijatelné a zároveň nápadité.

2. Konečně jsem mohla zhodnotit, nakolik spisovatel při vší čtivosti a srozumitelnosti zůstal věrný předloze. Hodně. Jen pasáž s Gilgamešem a lvíčetem, tak půvabná, v tabulkách není; na nich hrdina před soutěskou rozhání pouze dospělé lvy a následující verše chybějí. Zamarovský ji zjevně doplnil podle výtvarného materiálu, což je invence hodná obdivu.

3. Doslov, respektive malá studie, seznamuje čtenáře s dějinami mezopotámských vykopávek a luštění klínového písma. Na střední škole jsem knihy o Mezopotámii hltala, takže jsem měla pocit, že se vracím domů ke starým přátelům, a každé jméno na mě dýchlo atmosférou tehdejších prázdnin (della Valle, Rowlinson, Layard, Woolley, Koldewey, ...). Ale i když odhlédnu od svých trapně sentimentálních důvodů, musím doslov pochválit: dokáže skloubit erudici se zábavností, jak je pro Zamarovského naučné texty typické (a přitom obecně tak vzácné, skoro zázračné).

Celé sérii hluboká poklona.

17 16.06.2022

Překvapivě vtipné a překvapivě skličující. Příběh sice obsahuje momenty, které by bylo vhodné vysvětlit (například na co hrdina vlastně zemřel, jestliže se jeho zdraví stále zlepšovalo s tím, jak mládl; nebo, což je asi nejpalčivější otázka, jak probíhalo těhotenství a porod). Ale u tak absurdního tématu zřejmě ani nelze očekavát dokonalou logičnost. A délka mi přišla ideální: svižný příběh s jedním lyrickým, ale ne sentimentálním pozastavením (Hildegarda). Mistrovská povídka/noveletta.

17 05.06.2022

Bezprostřední reakce po dočtení: Týjo, Aristotelés nekecá. Tohle je boží!
Učesanější reakce: „Oidipús“ mě jako jediná řecká truchlohra vysloveně nadchnul a (v dobrém smyslu) zničil. Je to Tragédie.

Uvědomuji si, že v mém hodnocení hraje enormní roli překlad – totiž ten od Jaroslava Pokorného. Všechny ostatní antické hry jsem četla v převodech klasických filologů, kteří dbali o přesnou adaptaci veršových schémat, ale výsledky byly jaksi toporné. Pokorný přebásnil Sofokla jako umělec umělce. Zrýmoval písně chóru a udělal z nich sugestivní, nádhernou lyriku; doplnil vykřičníky a zámlky; nechal postavy promlouvat přirozeně a lidsky. Skutečnost, že nedeklamují věty typu „Aj, běda, jsemť juž vražděn!“, výrazně napomáhá věřit jim jejich šok, strach, bol. A jelikož Sofokla si prý jeho současníci oblíbili i proto, že se přiblížil mluvené řečtině, je snad Pokorného překlad paradoxně věrnější – tedy co do účinku na diváka/čtenáře.

/mor v Thébách/
„Země je sirá. Siré jsou klíny.
Křik rodiček láme se v píseň hran.
Jak houf tažných ptáků, jak bezmezný, širý
ohnivý uragan
duše za duší letí
smrti do černých bran.“

Oidipovu tragičnost podtrhuje dobrotivost hrdiny – jeho vztah ke své ženě (byť o generaci starší) a k dcerkám je na starořecké poměry nezvykle láskyplný. I proto pak tíha osudu vysloveně drtí na prach jeho i nás. Nechybí ani gradace, jak postupně narůstá počet postav vědoucích, kdo je vrah, až konečně dochází na samého Oidipa. (Ostatně Iókastino mlčení ve chvíli, kdy pochopila, je mistrovské.) Všechno násilí se sice odehrává mimo scénu, jak káže zvyk, a dozvídáme se o něm jen prostřednictvím komentáře, ale síla a názornost popisu to vynahrazuje: „Krvavé zornice / mu tekly po tvářích.“ I Eurípidova „Médeia“ (smrt Glauky a Kreónta) nebo Sofoklova „Élektrá“ (údajná smrt Oresta na závodech vozatajů) mají taková sugestivní místa, nicméně „Oidipús“ je překonává. Zážitek.

17 02.06.2022

„Vyhni se studiím, jejichž smysl umírá s tím, kdo je vykonal.“
(Jestli se stanu akademikem, pověsím si to nad pracovní stůl.)

Zvláštní, nahlédnout do Leonardových různorodých a často překvapivých myšlenek; zjistit, co se mu honilo hlavou. Odpovídá si třeba na otázky, proč je moře slané a proč se hory zdají modré; zkoumá, jestli fosilie ryb a lastury, které nachází v horách, mohla tak vysoko zanést biblická Potopa; tráví svoje večery pitvami mrtvol stažených z kůže a jejich zakreslováním; pozoruje hvězdy při svíčce, aby mohl studovat optické jevy... Kromě toho se zapojuje do dobových polemik, která z uměn je nejušlechtilejší: „Ó básníku […], nazýváš-li malířství němou poesií, může malíř nazvat poesii slepým malováním.“ Ukazuje se jako milovník zvířat a laskavý člověk, ale zároveň zarytý samotář oddaný umění, vědám, studiím. Provádí triky s čísly (zkoušela jsem je, vážně vycházejí :)), píše bajky, řeší, jak dýchat pod vodou, ba dokonce vytváří i něco na způsob cestopisných črt:

(o Kypru) „ [...] Je zde bezpočet bárek, některé ztroskotané a napůl pokryté pískem, jiným trčí záď či příď, tu je kýl a tam žebroví. Zdá se, jako by měl nastat soudný den a všechny ztroskotané lodě by měly být vzkříšeny, tolik jich pokrývá celé severní pobřeží […].“ (Vzkříšení vraků – fascinujícně výstřední.)

„Deníky“ by se měly jmenovat spíš „poznámkové sešity“, protože právě to je žánr, který Leonardo psal. Název, který nakladatelství zvolilo, trochu zavádí. Navíc je vydání od ČS samozřejmě jen výbor z Leonardova celoživotního díla (třeba kompletní anglické vydání má 600 stran), takže čtenář musí spoléhat na to, že pořadatelé nevynechali nic obzvlášť zajímavého. (A oni vynechali. Marně jsem se těšila na zápis o tom, jak malý Leonardo v dětství zachránil život krtkovi.) To je ale v zásadě subjektivní problém, který mám s výbory. Mnohem horší je fakt, že paní D. Vránová překládala Leonarda nikoli z originálu, ale přes angličtinu (ach bože, kam se to česká knižní kultura dostala?) a že zřejmě není schopná použít vlastní jména osob a míst, aniž by je zkomolila nebo alespoň špatně vyskloňovala. O gramatice a interpunkci nemluvě. Jak jsem zjistila později, Leonarda přeložil i Jaroslav Pokorný (pod názvem „Nápady“), takže pokud někdo váhá, po kterém vydání sáhnout, tohle nedoporučuji, zato J. Pokorný je sázka na jistotu.

17 11.09.2021

Na tom starobylém národě zaníceně lpěl. Láska ke všemu německému mu byla nade všechno.

Miguel Serrano, chilský diplomat a myslitel, prohlásil, že tato kniha je nejdůležitější ze všech, které kdy o Führerovi byly napsány. Jistě je také nejkrásnější.
Popravdě pro mě vzpomínky Augusta Kubizeka znamenají příliš mnoho, než abych je komentovala jako historik, ačkoli je to jeden z nejdůležitějších pramenů a spolehlivý, jak dosvědčuje i Brigitte Hamannová. Pořád jsem z nich tak rozechvělá, že je můžu označit nanejvýš za zlom, který mi toho nesmírně mnoho vyjasnil. Jeden z těch aha-momentů byl tak intenzívní a oslnivý, že nejspíš právě změnil moji odbornou specializaci. Ale kdybych se to pokusila rozvést, asi bych nebyla o moc srozumitelnější než noční řečnická cvičení ve Stumpergasse. :) Prostě jedna z nejlepších knih, které jsem v životě četla.

Čistě literárně je to překrásné dílo dílo jemného vkusu a citlivého intelektu, vynikajícího pozorovatelského nadání i filosofického úsudku. A také plné chápavosti a humoru (představu mladého Adolfa Hitlera oblečeného v pytli na slámu, takže vypadal jako indický asketa, už asi nevyženu z hlavy :D). Jednou jsem nachytala svého otce, jak se řehtá nad kapitolou Adolf skládá operu. Nutno podotknout, že August Kubizek to s budoucím kancléřem vůbec neměl lehké. Jeho dobromyslná, kultivovaná a laskavá povaha ale umožnila přátelství neobyčejné hloubky i umělecké podnětnosti. Autor mě přiměl k dalším a dalším zamyšlení nad tím, co znamená slovo přátelství, jak říká v závěru.

Jelikož je to pramen, očividně se dostává spíš k historikům než k laikům. To je ale škoda. Měl by si ho přečíst každý, kdo stojí o pochopení prostředí, z nějž vyrůstá Mein Kampf. (Tedy těch pár čtenářů, kteří mají pohromadě dost mozkových buněk, aby jim došlo, že občas něco nedává smysl jenom proto, že neznají historický kontext.) V tomhle ohledu je Můj přítel z mládí vynikající: uvádí čtenáře do prostředí provinčního Lince i multikulturní Vídně; zmiňuje hospodské schůzky selských schönererovců v Leondingu, roztahování českého živlu i strhující vášnivost tehdejšího wagneriánství a hudebních bojů o Brucknera K nesmyslům v překladu: místo školský spolek má být Schulverein, což je konkrétní organizace; a Rheingold v žádném případě není Wagnerův hrdina, nýbrž název jeho opery (Rýnské zlato). Sám August Kubizek se (naštěstí) mýlí v tom, že žádná z básní mladého Hitlera se nedochovala.

Četla jsem tuhle knihu dlouho, protože jsem nad ní vlastně víc přemýšlala, než četla. Nosila jsem si ji na prosluněné louky, které vypadaly jako ze zlatého podzimku v Nietzschově Ecce homo Ale číst dlouho nestačí. Budu se k ní vracet do smrti.

17 05.10.2020

Deset kapitol z partyzánské války bělochů proti jihofrancouzskému emirátu. Realistických, stručných a podaných syrově, ale i s humorem.
„Eskorta se zastavila před vypálenou budovou lycea a začala rozmisťovat vězně do dvoumetrových odstupů. Leclerc se zadíval na zničenou fasádu před sebou. Na ohněm nezasažené části bylo vidět zbytky grafitti hlásajícího FUGEES WELCO.“

Žijící autory téměř nečtu, ale „Krvavé levandule“ mě zaujaly nejprve názvem, pak obálkou a nakonec anotací. První čtyři povídky mi přišly slohově amatérské – vyjma přímé řeči, kterou autor všude zvládl perfektně. S pátou povídkou se úroveň podstatně zlepšila a zbylých pět bylo skvělých, poslední dokonce skvostná.
Občasné jazykové neobratnosti („vědomá mysl“) a předvídatelné momenty (závěr 2. kapitoly) vyvážilo napínavé podání, znalost reálií a detailní promyšlenost. A jak už tu několik čtenářů psalo, povídky mají atmosféru. Finis coronat opus.
Nejvíc se mi líbilo téma. Autor líčí rasově náboženskou válku a chování muslimů i Francouzů bez ideologických klapek, jako znalec povah. Oceňuji, že i Francouzi jsou tu občas idioti (komunisté stávkující v Montpellieru; vládce obchodního domu), ale většinou se chovají... no prostě jako běloši a muži, tedy s jistými morálními standardy. Jsou to povídky pro dobrou náladu, vracející člověku víru v budoucnost Evropy. RF!

17 13.06.2020

„Já miluju pánaboha, a proto se nebojím jeho posla,“ pronáší hrdinka při bouřce. Právě tak svobodomyslná je celá její povaha. Bára stranou společnosti vyrůstá ve svobodného, emancipovaného jedince, schopného přehodnocovat hodnoty. Ne, ona nebude ctít kostelníkovu autoritu a priori – místo toho mu po zkušenosti oznámí: „Nejsi, pane, nic hodného.“ Nebude nosit šněrovačku: rozepne ji, protože „bylo jí volno tak“. Je v tom kus nepoddajné autorčiny osobnosti.

Stejně jako v motivech lidové slovesnosti (v tomto případě písní), které k prózám Boženy Němcové patří. Nebo v apotheose Prahy, kterou obrozenci tolik milovali a kterou já miluji stejně, vidouc ji jejich očima: „Tam je krásně, že si to ani pomyslit nemůžeš! – Když jsem viděla Vltavu, zámek, krásné kostely, velikánské domy, zahrady – strnula jsem. A lidu chodí v ulicích jako o procesí, někteří vystrojeni i všední den, jako by svátek byl, kočáry jezdí ustavičně, hluku a zvuku […].“

Patrně nejslavnější povídka Boženy Němcové se čte krásně a plynule. Jen konec mi poněkud zkazil celkový dojem, ale nelituji, že jsem si „Báru“ přečetla. Je to součást české národní duše.

101/100. Lepší už to být prostě nemohlo.

Svět včerejška na mě udělal nesrovnatelně lepší dojem než Zweigovy esejistické monografie (které jsem ale četla až po něm). Zaujal mě zejména brilantním slohem a schopností postřehovat a vystihovat esenciální jednotlivosti. (Například Rathenau je charakterizován jako "cosi skleněně přízračného, a tudíž bez substance".) Byla to jedna z nejlepších knih, které jsem v životě četla - řekněme, že vytvořila moje osobní paradigma 20. století. Ostatně pro mě bylo zajímavé porovnat ho třeba s Haffnerovým Příběhem jednoho Němce (nádherné jaro roku 1914, hovory vzájemně cizích lidí v přeplněných vlacích těsně po vyhlášení 1. světové války atd.).

Co a jak Zweig popisuje na Rodinovi, Belgii, inflaci - je geniální a osobité. Jak stručně, citlivě a přesně dovede vyhmátnout z nejhlubší vrstvy nějakého jevu jeho podstatu a vyjádřit ji tak, že lépe už to nelze, tak, že čtenář zvolá: "ó ano, už to také vidím, a uvidím to až do smrti!". Je to básník, který se dívá jako filosof. Jeho charakteristika Rilka, Verhaerena, Joyce nebo Gorkého působí tak, že člověk má pocit, jako by jim nahlédl do ledví, tedy silnější a živější, než kdyby je krátce poznal osobně. Jako by teď už tušil, co byli zač.
Zweig je patetický (jedna z jeho bytostných vlastností), což nemusí být nutně na škodu. O upřímnosti jeho patosu nepochybuji, u ostatních knih mě ale unavoval. Tady mi nevadil, jelikož ve svých pamětech, kde spisovatel psal o vlastních tragédiích a excitacích, měl na něj nepochybně největší právo. Zato plnost, dokonalá míra, elegance, nehledanost, vynalézavost slovního výrazu jsou u Zweiga nedostižné. A velmi si ho vážím za to, že dovedl mít rád lidi, s nimiž nemohl souhlasit. Hluboce na mě zapůsobil jeho dobromyslný popis germanomaniakálního Lissauera.
Budu nadosmrti vděčná drahému prof. Kovářovi, že nám Zweiga doporučil na přednášce ze světových dějin 20. století, kde nám parafrázoval pasáž o rakouské a bavorské hyperinflaci.

* „... morální vítězové, ne političtí: Erasmus, ne Luther; Marie Stuartovna, ne Alžběta.“
* „Milujeme-li sami, milujeme dvojnásob.“
* „Právě ve chvíli, kdy vše ve mně bylo jakýmsi ne proti době, nalezl jsem ano k sobě samému.“
* „Kdo chce být správným skladatelem, ten musí zhudebnit i hudební lístek.“ (R. Strauss)

17 30.01.2019

„Dokud je ještě studený leden a led je silný a pevný, předvídavý hospodář si dojíždí z vesnice pro led na zchlazení svého letního nápoje. Je to dojemná a úchvatná moudrost, předvídat teď v lednu červencové horko a žízeň, když o tolik věcí není postaráno! Možná že na tomto světě nenashromáždí žádné poklady, které by zchladily jeho žízeň na onom.“
- Tenhle odstavec je Thoreau v malém: sbírka arogantních, kýčovitých, patetických, moralizujících banalit nařasených tak, aby připomínaly literaturu, a co hůř, filosofii.

Thoreau se v úvodu ospravedlňuje, že píše o sobě, neboť sebe nejlépe zná. To by bylo zcela ok, kdyby to 1. neukradl z Montaigna, 2. dodržel. Jenže „Walden“ není ani zdaleka jen kniha o Thoreauovi a o Waldenu. Do značné míry pojednává o autorových bližních a o tom, jak omezeně, neprobudile, povrchně, nízce, nevzdělaně, nesvobodně, zbytečně a nanicovatě vedou své životy. Je to kniha imperativů, jak žít v souladu s všehomírem, což znamená 1. číst Iliadu v originále, 2. nemít strop a být na to nezřízeně hrdý, 3. vstávat brzy ráno, 4. neplatit daně, 5. pracovat méně, aby člověk musel méně jíst a mohl se levněji šatit, tudíž mu zbylo víc času na posvátné zevlování, 6. trefit domů lesem v temné noci, nebo spíš mlátit čtenáře po hlavě tím, že on pravděpodobně netrefí.

Samozřejmě, že ta kniha má i světlé stránky. Thoreau s přesností a porozuměním popisuje jak concordský rybník sám, tak okolní přírodu. Žije v nich - doslova i metafyzičtějším způsobem. Bruslí na Waldenu, pije Walden, měří hloubku Waldenu, rybaří na Waldenu za hlubokých nocí, zkoumá růžice v jeho ledu, hraje hry s jeho potáplicemi, vypráví pověsti, jež se k němu vážou. Píše o indiánské kánoi připlouvající za mlhy, která zmizí, jestliže se k ní člověk přiblíží; nebo o svých mrtvých sousedech, obyvatelích nyní už rozpadlých chajd a srubů, o černošce, jíž kdysi zapálili dům a která si při vaření broukávala „Jste všichni kosti, kosti...“.

Vypráví také o stromech, o individualitách v rostlinné říši, které chodil navštěvovat (a tady se mu, myslím, daří lyrika velké básnické ceny), o zvířatech, o půdě, zvucích a ročních dobách. Mimochodem jeho karikaturní popis požáru působí jako vystřižený z nějaké jiné, lepší knihy. Jenže na (skoro) každou věcnou poznámku vzápětí naváže „úvahou“, aby pompézně oznámil objev hodný Coelhova Alchymisty, jako třeba že lidé (ti pitomci) cestují k rovníku a k pólům, aniž by přitom zbádali vlastní nitro (str. 326-8).

Takže „Walden“ je kniha o přírodě a o bezedné aroganci jednoho chlapíka. Tenhle chlapík nemůže prostě napsat, že okopával boby; musí zároveň vyslovit názor, že kdokoli, kdo dělá něco jiného, než že okopává boby, nebo je okopává za jiným účelem, jiným způsobem a jinak dlouho, je vlastně jen hovádko boží, jež mrhá hřivnou života a jemuž fatálně uniká smysl všehomíra. Ano, Thoreauův životní styl (autarkie + minimalismus) má něco do sebe. Ano, je cool, že si sám peče chleba podle Catonova latinského receptu (jako vážně!). Ale asi 300 stran z těch 339 mě příšerně vytáčelo, nudilo a znechucovalo, a část oněch zbylých 39 tvořily nádherné ilustrace Rudolfa Růžičky. Tak nevím: nebylo to mrhání hřivnami mých chvil?

16 29.02.2024

Říká se, že héróové měli pro starověkého Řeka - v jistém smyslu - větší význam než bohové, protože jsou mu svojí smrtelnou podstatou bližší. To je důvod, proč se mi druhý svazek Kerényiho duologie líbí značně víc. Hérojské příběhy se intenzivněji vážou k tomuto světu, především k řecké krajině. A tak mýty často přecházejí v pověsti, na něž si lze sáhnout - v podobě hory, města, pramene, nádoby s popelem Héraklovy pohřební hranice. Propisují se do krajiny snad ještě víc než křesťanská mytologie do krajiny barokní.

Loni zhruba touhle dobou jsem se potulovala mezi olivovníky v Argolidě, kraji rezavých vrchů, plavé trávy a pražícího, suchého, zničujícího horka, v kterém se mihotají Mykény a Tíryns. Fascinovalo mě, že jenom o kousek dál leží Sparta uprostřed zelených hor. Dramaticky rozdílný charakter sousedních krajů se zřejmě nezměnil od starověku, protože staří Řekové vysvětlovali suchost Argolidy bájí. O vládu nad ní se prý utkali Poseidón a Héra, a poněvadž vládkyně bohů zvítězila, Poseidón ze msty ukryl všechny prameny. Tak se stalo, že jedna z padesáti Danaoven ušla osudu svých sester: když ve vyprahlé zemi zdlouhavě hledala zřídlo, napadl ji satyr a zachránil ji sám Poseidón, za nějž se provdala. Na místě bohova trojzubce, který dívka směla vytáhnout z praskající půdy, pak vzniklo Nauplion (první hlavní město moderního Řecka).

Zkrátka - tahle kniha mi otevřela oči pro různé souvislosti a dodala vnímání Hellady zvláštní hloubku. Jako by krajina kromě fyzického rozměru získala ještě myšlenkový. Těším se, až se po přečtení Kerényiho mytologického sumáře vrátím do Řecka a prohlédnu si ostrovy - nebo sbírku vázové keramiky v Athénách, z které autor mimo jiné čerpal.

Nicméně kniha nevzbuzuje právě nostalgii po antice. Napříč mytologií přihlížíme tomu, jak jsou děti trestány za rodiče (Andromeda), poddaní za vládce (thébský mor), poslové za špatné zprávy (Héraklés skopne vyslance s delfskou věštbou do moře, ó, jak racionální). Pravda, po mýtech se potlouká i jistý král Epópeus, pravděpodobně nejsympatičtější postava řeckého bájesloví: ujme se těhotné Antiopy, matky thébských dioskúrů pronásledované vlastním otcem. Uslyšíme jeho příběh? Ne, Epópeus byl na poměry antické mytologie nezajímavě hodný, pročež umře. Místo toho dostaneme nekonečný cyklus o činech Héraklových, mezi nimiž vyniká vražda učitele, vlastních dětí a hosta, svatokrádež, únosy, znásilnění, podvody, vydírání a podobné roztomilosti - plus těžiště jeho kariéry, destrukce nadpřirozené fauny. Protože to nejlepší, co lze podniknout se zvířenou mýtickou i nemýtickou, je ji spektakulárním způsobem zmasakrovat nebo, je-li neškodná jako Geryónův rudý skot či Mínóův býk, sníst.

Dobře, kritizovat morálku jiných epoch je anachronismus, ALE eklhaftnost svých bájí si brali na mušku už starověcí Řekové. A řecká mytologie je věru nelaskavá. Jak praví klasický filolog Atkins: "homérský šlechtic by byl obtížným sousedem".

16 06.06.2023

Svým způsobem je to nejhorší pohřební řeč, jakou si umím představit. :D
V úvodu Periklés prohlásí, že zvyk velebit mrtvé nepatří k nejrozumnějším. Nikdo totiž nevěří ve fakticitu činů, které by sám nedokázal vykonat, čímž se hrdinové stávají nehodnověrnými. Možná má pravdu, a navíc se tím blíží barokním „konceptuálním kázáním“ začínajícím nějakou provokací publika, takže potud ještě chápu. Ovšem v závěru se pokouší „utěšovat“ (jak to sám nazývá) pozůstalé následovně: Starým rodičům připomíná, že už jim beztak příliš života nezbývá; vdovy pak nabádá, že o správné ženě nemá být slyšet, a to ve špatném ani v dobrém. Hle, další do sbírky důvodů, proč si neidealizovat antiku!

Těžiště řeči ovšem není vzpomínka na mrtvé, nýbrž oslava polis, a to oslava strhující a velmi přesvědčivá. Pro představu, jak Athéňané vnímali sami sebe, navíc tvoří nedocenitelný pramen. Z Periklova projevu vystupují hodnoty jako meritokracie, tolerance, smysl pro krásu a zábavu, nadání k diskusi a myšlení stejnou měrou jako k činu, vojenská zdatnost, otevřenost vůči cizincům nebo poslání být „učilištěm Řecka“.

Kornilios Kastoriadis, řecký filosof z 20. století, připomíná, že Periklova řeč vyšla ve Třetí říši. Polis v ní byla přeložena nikoli jako obec, nýbrž jako stát (což byl ale v němčině tradiční způsob převodu). Tím se prý z panegyriku na demokracii stala obhajobou nacismu. --- Eh, to je poněkud šílené tvrzení, už proto, že v nacismu není konstitutivní kategorií stát, nýbrž národ. Ale rozhodně uznávám, že čteme-li v Periklovi „stát“ místo „obec“, text tím okamžitě mění vyznění a získává autoritativní nádech. A to je zajímavé. Stejně ale předpokládám, že důvodem, proč si Perikla přeložili nacionální socialisté, byl spíš étos hrdinství a sebeoběti za společenství (+ možná celkový obdiv k periklovské éře, viz Mein Kampf).
Nu, za přečtení to stojí minimálně jako ukázka athénského sebevědomí a rétorického umu, i když obsahově to může být diskutabilní (pořád jsem ohromená tím utěšováním rodičů a vdov...).

Devět (v mém vydání z r. 1991 - autor jich ale napsal dvanáct) esejí, jedno drama (Tolstoj) a jedna báseň (Dostojevskij). Témata rozpínající se od starověku (Cicero) po konec první světové války (Lenin + Versaillský mír). A Zweigův typický styl: barvitý, psychologizující, vycházející vstříc masovému čtenáři. Napínavý, když píše o dobrodruzích (Vasco da Balboa), a poetický, když píše o umělcích (Geothe, Händel). Laický, ale ne nepoučený, mučivě patetický, soucitný, občas na hranici kýče. Někdy banálně mudrující. :)

Mimochodem řečeno, zatímco v českém prostředí je Zweig vyzdvihovaný jako špička německojazyčného písemnictví, v tom německém nepanuje shoda, jestli ho lze pokládat za seriózního literáta. Osobně si myslím, že ano, ale jeho "andělé snášející se na stříbrných perutích" a podobné ornamenty mě nutí skřípat zuby. Když ho čtu, mívám pocit, že zírám do útrob úděsně nevkusného barokního kostelíka, v kterém ovšem sem tak zasvítí nějaký skvost. A odhlédne-li člověk od všech jednotlivých kýčů, struktura a koncepce celku se ukážou skvělé.

"Sternstunden" jsou zweigovské i co do námětů. V pamětech spisovatel zdůrazňuje morální nadřazenost poraženého ("Erasmus, ne Luther; Marie Stuartovna, ne Alžběta"). A na čem lze tuhle jeho tendenci ukázat lépe než na výběru osobností a entit, jimž věnoval zmínku v "Hvězdných hodinách"? Robert Falcon Scott, ne Amundsen; Byzanc, ne Vysoká Porta; Grande Armée u Waterloo, ne Wellington s Blücherem.
Další typičnost spočívá v zájmu o genezi uměleckého díla, případně myšlenky. Zweig za života sbíral rukopisy různých velikánů, aby na nich mohl studovat postupné krystalizování ideje. Není tedy divu, že v "Hvězdných hodinách" věnuje tolik pozornosti vzniku Goethovy Elegie z Mariánských lázní či Händelova Mesiáše - ale také Scottovu ručně psanému deníku o výpravě na Jižní pól.

Co se týče Zweiga v roli historika-amatéra, vždycky jsem obdivovala jeho práci s prameny v nesčetném množství jazyků, kterou by mu mohl závidět kdekterý akademik. Na druhou stranu už samotná koncepce "hvězdných hodin", jež rozhodují o dějinách, je problematická. Ano, to, že Turci našli v hradbách Cařihradu otevřenou branku, bylo důležité. Ale rozhodlo to o dobytí Cařihradu samotného? Rozhodně ne. Byzanc byla ztracena už přinejmenším o století dřív, veškeré šťastné náhody mohly mít (a také měly, např. nápor Mongolů na Osmany) jedině odkladný účinek.

Moderní historik by se nejspíš také hádal, že připisovat světodějnou roli jednotlivci patří do historiografie 19. století a Třetí říše, ale já to oceňuji. Dál jsem Zweigovi vděčná, že zachraňuje před zapomněním méně slavné osobnosti a jejich příběhy. Třeba o Cyrusi Fieldovi, jemuž se podařilo položit telegrafní kabel mezi Evropou a USA, nebo o švýcarském dobrodruhu Suterovi, pokoušejícím se vysoudit Kalifornii, jež mu právem náležela, jsem se dozvěděla až od něj. Takže celkově jsem s "Hodinami" maximálně spokojená a občasný kýč jim promíjím (přece jen autor byl Vídeňan fin de siècle, tak co čekat ;)).

16 23.08.2022

Hmmm. Jsem v nezáviděníhodné pozici ateisty komentujícího náboženskou knížku. A co víc: ateisty, jemuž se ta knížka moc líbila, jakkoli s ní někdy fundamentálně nesouhlasil.

V první části autor stručně připomíná dějiny světa – od Velkého třesku přes vznik aminokyselin a vystoupení života z oceánu po vývoj člověka. Potud lze těžko něco namítat, dozvěděla jsem se řadu zajímavých věcí. Například že před 60 000 lety v perské jeskyni Šanidár jedna lidská bytost pohřbila druhou... a ozdobila její hrob květinami. Nádhera, že?
Účelem této rekapitulace je samozřejmě určitá forma teleologického argumentu – z díla (světa) usuzujeme na tvůrce (boha). A tady začínám mít trochu problém. Autor popisuje kosmogenezi a evoluci jako proces cíleně směřující k nám („Hořeli jsme ve hvězdách.“), načež z jejich nepravděpodobnosti a podivuhodnosti – nějak – vyvodí boha. Jako by se to rozumělo téměř samo sebou a opak byl šílenstvím. Z mého hlediska provedl kierkegaardovský „skok víry“, ne dedukci. Ale nevadí, knížka se neobrací k ateistům, nýbrž k (převážně) katolickým studentům. Jejím cílem není apologetika, nýbrž katecheze, takže ok.
Po tomto „skoku“ od vědy k víře následuje náboženská část. V ní autor sděluje myšlenky a zkušenosti (zejména své a velkých mystiků) k tématu církve, modlitby, hříchu, ale třeba také zvířat, našich „mimolidských bližních“. Formuluje je s pokorou sobě vlastní a s úctou ke svobodnému úsudku svých mladých posluchačů. Tohle mě na něm nikdy nepřestane okouzlovat. Stejně jako poetický sloh, nevyhnutelně upomínající na „básníka“ křesťanské evoluce Teilharda de Chardin.
Mnohdy nabízí pozoruhodné podněty. Třebas že těžký hřích nás navzdory svojí hrůznosti alespoň učí větší laskavosti k ostatním hříšníkům. Nebo že modlitba je častěji rozrušující a trýznivá než uklidňující. Případně že příroda je svátostí ve stejném smyslu jako církev. Kdo by nechtěl mít tak znepokojivého katechetu? :)
Někdy páter Vácha končí přednášku nějakým „nevím“. Kupříkladu v otázce theodicey a nevyslyšené modlitby, což je celkem očekávatelné: vždyť žádný ze světců a/nebo církevních učitelů lepší odpověď neměl. Nejistota velkého člověka vždycky působí dojemně.
Jenže... vezměme si autorovu argumentaci proti interrupci. Člověk má mít právo, říká páter Vácha, přijít na svět, aby mohl vyzpívat radost a chválu svého Stvořitele. Ovšem tahle kapitolka následuje po té na téma „proč bůh dopouští takové zlo“, po níž si jeden klade otázku, jestli ke chvále vůbec máme důvod. (Ne, myslím si já coby škarohlídský gnostik: je větším blahem se nenarodit, než narodit.)
Nebo kapitolka o Bibli. Dozvíme se, samozřejmě v souladu s prastarou interpretační tradicí, že dějepisné knihy Bible nejsou (vždy) míněny doslovně, nýbrž jako alegorie, symbol atd. Ale pisatel řekněme „První Samuelovy“ očividně žil a zemřel v domnění, že vypráví historickou skutečnost, ne podobenství. Já chápu, že tak můžeme text vnímat zpětně, jenže faktem zřejmým každému hermeneutikovi zůstává, že svatopisec tvořil s určitým záměrem a v jistém žánru, což my prostě ignorujeme. Byl-li bůh inspirátorem textu, proč toho ubožáka nevyvedl z omylu?
Přesto pokládám knížku za skvělou. =) To proto, že autor je v každém případě osobnost hodná nejhlubšího respektu.

16 09.08.2022

Velice zvláštní kniha. Chápu obě krajnosti v hodnocení: bezpodmínečné nadšení i zavržení. Nemůžu říct, že by mě „bavila“ tak jako třeba — kulisami spřízněné — „Listiny Aspernovy“. Vlastně jsem ty hodiny čtení protrpěla; vyčerpávaly a napínaly moji pozornost. Asi osm stránek před koncem mě pak zaskočilo zjištění, že se mi ta novela (svým bizarním způsobem... možná...) líbí.

Odhaduji, že „Smrt“ se skládá asi z 80 % popisu, 15 % děje a 5 % úvah. Když vezmu jednu složku po druhé: oceňuji drobnokresbu Benátek (méně už postav nebo hudební produkce). Zato v úvahách o kráse, tolik vyzdvihovaných, jsem nepostřehla nic překvapivého nebo hlubokého, co by bylo skutečně Mannovo, a ne Platonovo. Po dějové stránce mě upoutal fantaskní motiv epidemie, kterou Benátčané před návštěvníky tají, aby z letoviska neuprchli. Mrazilo mě z vědomí, že po celých Benátkách se vskrytu odklízejí zčernalé mrtvoly, zatímco děti cizinců si dál hrají na Lidu. Mannova autobiografického Aschenbacha jsem docela chápala a bylo mi ho líto. Což je zvláštní, jelikož autora mám jako člověka nerada a důrazně bych odmítla sedět s ním u jednoho stolu.

Sloh ve mně vzbouzí podobně rozporuplné dojmy. Nevadí mi číst každou větu přinejmenším dvakrát, ale tady mi připadalo, že složitost souvětí diktuje spíš bezohledná manýra než nutnost. Jazykové mistrovství textu zpochybnit nelze. Jenže se mi zdá, že hodnotím spíš geniálního Pavla Eisnera, jehož překlady nezřídka předstihují originál, než Thomase Manna. Ať tak či tak, vrchol dílka vidím v Achenbachovu dionýském snu — to je přímo triumf slovní i obrazové mohoucnosti.
Svým způsobem mám k té knize, prosycené morovými výpary nad lagunou, odpor. Svým způsobem obdivuji její uměleckou stavbu. Každopádně „Smrt v Benátkách“ není tragická ani tak svým koncem jako spíš vším, co mu předcházelo.

16 30.04.2022

Osobně vidím hlavní přínos knížky v tom, že jsem díky ní docenila genialitu Tima Burtona a jeho filmové adaptace. Já vím, je to strašně nefér (vždyť bez knihy by film nevznikl), ale opravdu jsem v předloze postrádala všechno to, oč ji Burtonův snímek obohatil/prohloubil. Pár konkrétních výhrad:

* Knižní Willy Wonka je postava nesrovnatelně jednodušší: prostě potrhlý stařík. (Čili ne ten subtilní, zádumčivý, lehce cynický, egomanický génius v podání Johnnyho Deppa.) Taky mě mrzí, že na Mikyho věcné námitky, že to či ono v čokoládovně nedává smysl nebo nemůže fungovat, odpovídá předstíráním hluchoty.
* Co se stalo s těmi drobnými, které měl Karlík dostat nazpátek za svou poslední čokoládu? Mohl je zapomenout na pultě, ačkoli jeho rodina skomírala hlady? Neupozornil by ho na ně laskavý prodavač?
* V knize si každé dítě smí vzít do továrny dva členy rodiny namísto jednoho. Proč se tedy u Karlíka doma emotivně řeší otázka, zda ho doprovodí dědeček, anebo tatínek? Navíc se spisovatel zříká možnosti tak početné „stádo“ rodičů nějak individualizovat (věty u něj často pronáší „jeden z tatínků“ atp.).
* Některé momenty v knize mi přišly izolované, protože jsem zvyklá, že je film zasazuje do hlubších souvislostí s příběhem (např. proč toho dědeček Pepa o čokoládovně tolik ví, jak se Willy Wonka ocitl v zemi Umpa-Lumpů, kvůli čemu Karlíkův tatínek ztratil práci). Ale budiž, tohle není Dahlova chyba, nýbrž spíš Burtonovo mistrovství.

Popravdě nevím, jestli by se mi kniha líbila, kdybych film nikdy neviděla. Příběh je rozhodně originální, plný fantazie a slovních hříček.

Blanche DuBoisová, bytost křehká a lnoucí ke všemu jemnému, krásnému či elegantnímu, se musí přestěhovat do chudinské čtvrti New Orleansu. Zde se pokouší žít s mladší sestrou Stellou a s jejím manželem. V hrubci Stanleym vidí poločlověka, jehož evoluce se zastavila už před tisíci let. Nestačí však, že jeho násilností trpí hlavní hrdinka; i Stella si teď jakoby v záblescích začíná uvědomovat, že se vdala pod svou úroveň, a Stanley nemíní dopustit rozvrat manželství.

MITCH: DuBois?
BLANCHE: Je to francúzske meno. Znamená les a Blanche znamená biely, takže obe dokopy znamenajú biely les. Ako sad na jar.

Jsem hodně překvapená, že se mi „Električka zvaná Túžba“ líbila, dokonce že se mi líbila dost. Oslovily mě charaktery. Mají tolik vrstev, hlubin, vztahů a vzpomínek, až žasnu, že je Tennessee Williams stvořil pro jedinou hru, a ne pro ságu. Líbil se mi také vztah obou sester: něžný, ale nikoli jednoduchý, natož idylický. Každopádně nejvíc mě „Tramvaj“ (a „Kočka na rozpálené plechové střeše“) upoutaly něčím podružným. Jsou to hry letní a otevřené ven, do exteriéru. Hry, kde ženy nosí šaty; kde se vybíhá ven před dům, na terasu nebo na balkon; kde herci nepřecházejí podél stěn jako uvěznění lvi.

Možná mám výstřední kritérium. Zdá se, že mě poznamenala nedávná četba „Kdo se bojí Virginie Woolfové“, což je hra jaksi... klaustrofobická. Dává smysl, že se mi ulevilo zjištěním, že u Tennesseeho Williamse se na řece mihotají světla? Za jarního večera voní skladiště banánů a kávy, v létě zní déšť a bouřka, cinká tu tramvaj a ulici před domem oživují černoši, Mexičané, prostitutky. Možná je ironické vyzdvihovat volnost u tragédie, kde Blanche vlastně doplatí na své uvěznění ve dvoupokojovém bytě Stanleyho Kowalského (v tom prostém bytě, kde místnosti odděluje jen závěs a kde světla nemají stínítka...). Jenže Blanchina kobka je spíš psychická, sociální a ekonomické než fyzická.

16 01.02.2022

Zdá se mi to, nebo se „Letopisy“ díl po dílu zlepšují? Dialogy mi každopádně připadaly věrohodnější, charaktery vrstevnatější (Edmund a Zuzka určitě) a popisy krajiny nabyly na živosti. Upřímně mě bavily, a to obecně nejsem fanouškem popisů.

„Princ Kaspian“ přivádí na scénu nové postavy, a ačkoli o titulním hrdinovi se toho moc nedozvíme, jeho společníci jsou půvabné figurky: maličký učený doktor Kornelius; laskavý jezevec Lanýžník, tak věrný Aslanovi; rudovousý trpaslík Dýnil s nevyčerpatelným rejstříkem aliteračních kleteb (bulvy brouci, červi čolci, zjevy zříceniny — ta je moje nejoblíbenější); a konečně černovousý trpaslík Nikabrik, jedna z těch nemnoha Lewisových postav, která není hrdina bez bázně a hany ani beznadějný záporák, sláva.

Nejzajímavější pro mě byla scéna, kde se Aslan setkává s „ateistou“ Dýnilem. Božstvo si v ní dobromyslně pohrává s trpaslíkem, který na něj doteď nevěřil, ovšem vyděšeným k smrti; vyhazuje ho do vzduchu a opět chytá... Vsadím boty, že tohle je metafora Lewisovy vlastní konverze, která byla — soudě podle jeho vlastních vzpomínek — pořádná jízda.

16 18.06.2021

„Tu Paříž míhá se, a na všem mlhy dech;
svit luny chvěje se po štítech modrých střech.“

Poslední jednání mě zničilo. Asi i proto, že na „Cyrana“ moje středoškolská profesorka literatury ve výkladu úplně zapomněla, a tudíž je to jedna z mála knih, jejíž četbu mi nemohla zkazit vyzrazením pointy. Každopádně jsem překvapená, jak moc je tahle hra dobrá i na poměry klasické literatury: jako poesie, jako drama i z hlediska příběhu.

CYRANO: „Ano, proč... Pro ten můj povzlet právě
mé srdce z cudnosti se halí ostýchavě
v háv ducha, v prostor hřmím pro hvězdu beze hrází,
bych nebyl směšným jen, že trhám kvítek frází!“

Teoreticky si umím představit, co by Rostandovi mohla vyčíst literární kritika. Třeba se mi těžko věří, že by Roxana byla tak nedovtipná; a u některých veršů jsem měla silný dojem, že existují jen kvůli rýmu, žádný podstatný obsah nenesou (Vrchlického překlad, 1898). Ale to jsou podružnosti.
„Cyrano“ je úžasným obrazem barokní Francie: Francie kardinála Richelieua, války třicetileté, Molièra, všudypřítomných kapucínů, preciózek i uměleckého mecenátu (jejž hrdina výstižně kritizuje). Je to hra tak zalidněná vedlejšími rolemi, že v ní jakoby ožívá celé 17. století. Hra o charakterech, které se všechny ukážou hluboce ušlechtilými — často nečekaně, když je citlivě nasvítí nová situace. (Na konci jsem zbožňovala všechny důležitější postavy včetně de Guiche.) Hra o tom, jak dobře míněný klam zničil životy tří lidí — ale také o tom, jak nesmírně je možné milovat; jak nacházet zdroj hodnot v sobě samém a své cti; jak být francouzským kavalírem, vlastencem, gentlemanem, gaskoňským kadetem. A v závěru Rostand geniálně vplývá do barokního ovzduší:

VÉVODA DE GUICHE:
Nechť třeba můžem říc, nám povedlo se žití,
a nechť jsme bez viny, ví Bůh! přec srdce cítí,
jak zvolna mizí vše — člověk se zhnusí sobě,
byť neměl výčitek, sta malých štírů v zlobě
jej hlodá, valí cos tu únavou, tam záští
jsouc časem závažím i na vévodském plášti.
Po stupních velkosti co stoupáte tak stále,
šum uschlých ilusí za vámi v patách dále
zní marnou žalobou a kolem vás se splítá,
jak smutkový šat vás vír svadlých listů smítá.

Hra úžasně historicky věrná a barvitá, bohatá biografickými narážkami na skutečného Cyrana z Bergeraku, místy lehkomyslně vtipná a plná sprezzatury, ale svým vyzněním (i některými dílčími myšlenkami) strašně, strašně silná.

CYRANO: Co listí náhle sváto!
ROXANA: Jak jemnou barvu má, benátské plavé zlato!
Jak padá, pohleďte!
CYRANO: Tichými ručejemi
do krátké cesty té od haluze až k zemi
co vdechnout dovede poslední krásy svojí!
Že shnije pod stromem, nechť mu to hrůzu strojí,
přec o to pečuje, by s grácii a zticha
spíš sletělo jak pták a vůni při tom dýchá!

16 13.05.2021