Svět včerejška

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Podtitul: Vzpomínky jednoho Evropana Své paměti napsal významný rakouský prozaik v brazilském exilu krátce před svou smrtí. Zachytil v nich neopakovatelný svět Rakouska-Uherska před první světovou válkou, řadu významných evropských kulturních osobností, atmosféru let dvacátých a tíživý soumrak let třicátých po nástupu Hitlera k moci. Druhé vydání čtenářsky úspěšné knihy vychází v nové grafické úpravě. Překlad Eva Červinková....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/15087/svet-vcerejska-gQH-15087.jpg 4.8139
Žánr
Literatura světová, Biografie a memoáry, Historie
Vydáno, Torst
Orig. název

Die Welt von Gestern, 1942

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (25)

Kniha Svět včerejška

Přidat komentář
tonysojka
16. dubna

I přes mírnou občasnou patetičnost, kterou lze chápat, to bylo pro mě krásné čtení. Upřímné svědectví o konci epochy, kdy myslitelé věřili v pokrok řízený lidským rozumem a nástupu doby, kdy tato víra byla rozmetána násilím, lží a nenávistí.Popis bezmocnosti vzdělání a inteligence a převahy primitivismu, nacionalismu a zabíjení.
Jednoduchý, vytříbený styl a spousta zajímavostí o osobnostech, se kterými se Zweig přátelil.
Škoda, že už se nedozvíme, co by si myslel a napsal o ukončení druhé světové války a následujících událostech.

Acamar
30. března

Po dočtení posledních řádek Zweigovy autobiografie se neubráním uctivému "finis coronat opus". Živé, plastické vykreslení nejen stěžejních událostí evropských dějin, jichž byl za svůj šedesátiletý život svědkem, ale i skrytého podhoubí, které jim umožnilo rozrůst se do tak fatálních konců. Provádí nás posledními desetiletími Rakousko-Uherské monarchie, optimistickou atmosférou kulturního i společenského rozkvětu ve Vídni, nečekaným pádem do první světové války, těžkými poválečnými lety, desetiletím svého tvůrčího vrcholu až do hořkého, tentokrát už předvídaného opakování válečného šílenství, na jehož konec už se rozhodl nečekat. Za vzpomínkami na vše, co zažil, je cítit skromnost, vděk za to, co mu bylo dopřáno, a také hořkost z bezmoci, jak ani největší duchovní a intelektuální elity své doby nedokáží zabránit zlu.
Krásné, poučné, zneklidňující. Snad nejlepší autobiografie, kterou jsem dosud přečetla.


Glowski
08. března

Obdivuji se Zweigově inteligenci, kultivovanosti a hlavě vzdělanosti - jeho záběr byl neuvěřitelný, několik prvních kapitol také vysvětluje, jak bylo možné si jej tehdy vytvořit. Spolu se zbytkem knihy pak sledují přeměnu starého světa v moderní, časů míru v časy války (velmi zevrubně a deziluzivně popsané) a stádnost s níž i inteligentní lidé v krizové doby snadno podlehnou nenávistné propagandě.
Za zásadní považuji kapitoly: Škola v minulém století, Eros matutinus, První hodiny války, Zápas o duchovní bratrství, Návrat do Rakouska, Agónie míru.

Louisareading
28.12.2020

Tohle je spisovatel k sežrání. Mám ráda všechny jeho knihy a tahle je jedna z mých/jeho nej.

PetrLukeš
21.07.2020

Psal-li Erich Maria Remarque ve svém románu Na západní frontě klid o „generaci, která byla zničena válkou, i když unikla jejím granátům“, píše Stefan Zweig se svým nesporným nadhledem a talentem spisovatele o celé tragédii první poloviny dvacátého století. Jeho život vyhasl brzy a vlastní rukou. To, co stačil napsat, podává zprávu o společnosti, která se z předválečného zlatého věku propadla do nejhlubšího barbarství světové války, do světa zákopů, utrpení a smrti, aby pak nakrátko jako Fénix povstala z popela, a odrazila se k hrůzám ještě nepředstavitelnějším.

Zweigův svět je ale také světem umění, světem krásy, estetiky a tolerance. Přátelí se Sigmundem Freudem, jenž „jako žádný jiný muž naší doby prohloubil a rozšířil poznání o lidské duši“, a barvitě popisuje své poslední setkání s ním: "Byl to strašlivý boj, a čím déle trval, stával se velkolepějším. Smrt vrhala stále zřetelněji stín přes jeho tvář. Vyhloubila mu líce, vytesala skráně, zkřivila ústa, slova zmrazovala na rtech. Jen vůči očím, této nedobytné strážní věži, ze které se ten heroický duch díval do světa, nezmohl temný ničitel zhola nic. Oči a duch zůstaly jasné až do posledního okamžiku. Jednou, při jedné z mých posledních návštěv, jsem s sebou vzal Salvadora Dalího, podle mého názoru nejnadanějšího malíře nové generace, jenž Freuda nezměrně ctil, a zatímco já jsem s Freudem hovořil, on nakreslil skicu. Nikdy jsem se neodvážil ji Freudovi ukázat, neboť Dalí v ní už jasnozřivě zpodobnil smrt."

Obdivuje dílo Romaina Rolanda, kterého navštěvuje v jeho pařížském bytě: „Dlouhé hodiny psal u svého malého, přeplněného psacího stolu, dlouhé hodiny četl v posteli, svému znavenému tělu nedovolil nikdy více spánku než čtyři nebo pět hodin, a jako jediné uvolnění si dopřával hudbu – hrál nádherně na klavír, s nezapomenutelným jemným úhozem, laskaje klávesy, jako by z nich tóny nechtěl vynutit, nýbrž jen vyloudit.“

Do jeho domovského Salzburgu však už z mnichovských pivnic doléhá zlověstný Hitlerův hlas. Demokracie, tento nový druh politického uspořádání Evropy, stál tenkrát ještě na příliš vratkých nohách. Ve složitých sociálních, ekonomických a politických podmínkách v období mezi oběma světovými válkami nemohl přežít. Jedna po druhé padaly svobodné země Evropy. Výsledkem byl útlak a ztráta svobody, koncentrační tábory, válka, hlad a smrt.

Zweig, svým založením světoobčan, kterému byly národní státy ne snad přítěží či překážkou, ale možná zbytečným komfortem, který si Evropa mohla odpustit, a celou svou duší člověk kulturní, opovrhující barbarstvím, ulehá v únoru roku 1942 do postele vedle své ženy. Chvíli předtím se slavnostně oblékli, napsali dopis na rozloučenou a spolykali velké množství barbiturátů. Společně usínají a dobrovolně opouští tento svět.

chamyl
12.04.2020

Jeden Evropan nám ve svých vzpomínkách ukazuje, jak snadno se může něco zhroutit a přesypat do úplně něčeho jiného a to i přestože o to vlastně nikdo nestojí a už vůbec si to většina blaženě nevědomé veřejnosti nepřipouští. A ejhle, tumáš čerte kropáč: najednou tu máme rozpad mocností, dvě bezprecedentně brutální světové války a hromadu utrpení ze situace vcelku spokojeného vegetění si...
Pozor: historie se neopakuje, ale je dobré se z ní poučit.

mirektrubak
18.06.2019

„Tak mocně, tak náhle se vzedmula tato přívalová vlna nad lidstvem, že přelévajíc se nad povrch vyplavila temné, podvědomé prapudy a instinkty lidského živočicha, to, co Freud svým hlubokým pohledem nazval ‚nespokojenost s kulturou‘, touhu vymanit se z měšťanského světa zákonů a paragrafů a dát průchod prastarým instinktům krve. Snad měly i tyto temné síly svůj podíl na tom divokém opojení milionů, v němž se vše mísilo, obětavost a alkohol, chuť do dobrodružství a čirá důvěřivost, stará magie praporů a vlasteneckých slov, v tom neznámém, nepopsatelném opojení, které na okamžik propůjčilo divoký a strhující vzlet největšímu zločinu naší doby.“

My, čtenáři v jednadvacátém století, máme oproti Stefanu Zweigovi velkou výhodu: hledíme na děsivé události minulého století už s odstupem, dostali jsme čas na to, nějak zpracovat tu smutnou informaci, že se člověk dokáže své humanity zbavit téměř lusknutím prstů, že to zvíře, které volá po krvi nepřátel, je v nás neustále připraveno převzít kontrolu a že civilizovanost a vysoká úroveň kultury té či oné společnosti není žádnou pojistkou před epidemií nenávisti.
Stefan Zweig vyrůstal v době optimismu a jeho náraz do reality musel být devastující. Z jeho vzpomínek je to jasně cítit. A právě kapitoly, které popisují úvodní fáze první světové války mě vtáhly nejvíc – ze stránek plasticky vystupuje Zweigův pocit beznaděje tváří v tvář vševládnoucímu válečnému nadšení, neschopnost zabránit společenské agresivitě (Jak třeba oponovat vážně míněnému výroku, že „kdo nedokáže nenávidět, nedokáže ani milovat“? Zde argumenty sotva něco zmůžou...). Lehké pocity naděje navodí jen zmínka o tom, kolik opory a povzbuzení člověk s menšinovým názorem najde při setkání s někým, s kým může svůj postoj sdílet. I to může být inspirací pro dnešní dobu a aktuální společenskou diskuzi.

Svět včerejška zahrnuje mnohem delší období – pan Zweig je výborný vypravěč a dokáže udržet pozornost po celou dobu knihy. Dokonce i tam, kde je příliš obecný (popis nástupu nacismu je pro běžného čtenáře dnes jen opakováním známého) nebo příliš konkrétní (styky s jinými, dnes zapomenutými, autory) neklesne pod svůj vysoký standard. A líbí se mi také způsob, kterým události popisuje: poctivě, analyticky (částečně s výjimkou poslední kapitoly). Prezentuje nepřehlédnutelně svůj pacifistický názor, ale vyhýbá se přitom patosu a dramatickým gestům (třeba v porovnání s Čapkem v Matce). Vytváří tak pestré a čtivé memoáry – prostřednictvím velmi osobní zpovědi, která je zároveň věrohodným svědectvím o jedné pohnuté epoše evropských dějin.

JulianaH.
30.01.2019

101/100. Lepší už to být prostě nemohlo.

Svět včerejška na mě udělal nesrovnatelně lepší dojem než Zweigovy esejistické monografie (které jsem ale četla až po něm). Zaujal mě zejména brilantním slohem a schopností postřehovat a vystihovat esenciální jednotlivosti. (Například Rathenau je charakterizován jako "cosi skleněně přízračného, a tudíž bez substance".) Byla to jedna z nejlepších knih, které jsem v životě četla - řekněme, že vytvořila moje osobní paradigma 20. století. Ostatně pro mě bylo zajímavé porovnat ho třeba s Haffnerovým Příběhem jednoho Němce (nádherné jaro roku 1914, hovory vzájemně cizích lidí v přeplněných vlacích těsně po vyhlášení 1. světové války atd.).

Co a jak Zweig popisuje na Rodinovi, Belgii, inflaci - je geniální a osobité. Jak stručně, citlivě a přesně dovede vyhmátnout z nejhlubší vrstvy nějakého jevu jeho podstatu a vyjádřit ji tak, že lépe už to nelze, tak, že čtenář zvolá: "ó ano, už to také vidím, a uvidím to až do smrti!". Je to básník, který se dívá jako filosof. Jeho charakteristika Rilka, Verhaerena, Joyce nebo Gorkého působí tak, že člověk má pocit, jako by jim nahlédl do ledví, tedy silnější a živější, než kdyby je krátce poznal osobně. Jako by teď už tušil, co byli zač.
Zweig je patetický (jedna z jeho bytostných vlastností), což nemusí být nutně na škodu. O upřímnosti jeho patosu nepochybuji, u ostatních knih mě ale unavoval. Tady mi nevadil, jelikož ve svých pamětech, kde spisovatel psal o vlastních tragédiích a excitacích, měl na něj nepochybně největší právo. Zato plnost, dokonalá míra, elegance, nehledanost, vynalézavost slovního výrazu jsou u Zweiga nedostižné. A velmi si ho vážím za to, že dovedl mít rád lidi, s nimiž nemohl souhlasit. Hluboce na mě zapůsobil jeho dobromyslný popis germanomaniakálního Lissauera.
Budu nadosmrti vděčná drahému prof. Kovářovi, že nám Zweiga doporučil na přednášce ze světových dějin 20. století, kde nám parafrázoval pasáž o rakouské a bavorské hyperinflaci.

* „... morální vítězové, ne političtí: Erasmus, ne Luther; Marie Stuartovna, ne Alžběta.“
* „Milujeme-li sami, milujeme dvojnásob.“
* „Právě ve chvíli, kdy vše ve mně bylo jakýmsi ne proti době, nalezl jsem ano k sobě samému.“
* „Kdo chce být správným skladatelem, ten musí zhudebnit i hudební lístek.“ (R. Strauss)

1