Svět včerejška

Svět včerejška https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/15087/bmid_svet-vcerejska-gQH-15087.jpg 5 193 43

Podtitul: Vzpomínky jednoho Evropana Své paměti napsal významný rakouský prozaik v brazilském exilu krátce před svou smrtí. Zachytil v nich neopakovatelný svět Rakouska-Uherska před první světovou válkou, řadu významných evropských kulturních osobností, atmosféru let dvacátých a tíživý soumrak let třicátých po nástupu Hitlera k moci. Druhé vydání čtenářsky úspěšné knihy vychází v nové grafické úpravě. Překlad Eva Červinková.... celý text

Žánr:
Literatura světová , Biografie a memoáry , Historie

Vydáno: , Torst
Originální název:

Die Welt von Gestern , 1942


více info...

Přidat komentář

frantisek0724
08.01.2024 2 z 5

Stefan Zweig mnohé zažil, mnohé zajímavé a inspirativní lidi potkal. Ano,o takových lidech si určitě chci něco přečíst, zvláště pak, když zažili dobu pokroku, první a druhou světovou válku. Člověk se v této knize doví lecos zajímavého. Nicméně pro mě osobně číst knihu jako celek byla trochu nuda.

Apo73
01.10.2023 5 z 5

Tak jestli opravdu doporučuji něco všema deseti, pak Zweigovy vzpomínky. Podle mě by si to měl přečíst každý, kdo se chce ztotožnit s Evropou, kdo cítí její kontinuitu a hlavně ten, kdo žije ve střední Evropě. Už jen proto, že pohled rakouského Žida je úplně jiný, než z jaké perspektivy vnímáme Rakousko-Uhersko a jeho rozpad, resp. naši první republiku my. To je skutečně osvěžující.
Na to, že tyto vzpomínky psal v Argentině, když neměl k dispozici vůbec žádné materiály, vše lovil z paměti, tak je to neuvěřitelné. S jakým smyslem pro detail, atmosféru, situace, byl schopen ne popsat, ne vylíčit, ale VYJÁDŘIT onu proměnu, onen přechod z 19. století ("zlatý věk jistoty," s. 9; "Neboť století, do kterého jsem se narodil a byl vychován, nebylo století vášní. Byl to spořádaný svět, s jasným rozvrstvením a mírnými přechody, svět bez kvaltování...," s. 26) do světa nového. Ten vznikl podle něj zhroucením starého světa Velkou válkou, pak následovaly naděje rodící se v bahně degradovaného zbytku Rakousko-uherské monarchie ve stát, který prostě tak zbyl a nedokázal najít sám sebe. Pak se podle něj svět jakoby vznesl do určitého kosmopolitismu, z Zweiga se stal světoobčan, kterému nakonec Hitler vzal všechno. Přiměl ho k emigraci, až se v Argentině se svou druhou ženou zasebevraždil.
Zweig je ve svých pamětech poctivý, není pózista, nezlepšuje svůj obraz, spíše se sám tak trochu stydí, že se zde "musí" takto exponovat, uvádí spoustu historických kontextů, které opravdu pomáhají POCHOPIT dynamicky se proměňující dobu, ve které žil.
Fascinující samozřejmě plejáda osobností, se kterými se potkal a přítelil (Hugo von Hofmannstahl, Rainer Maria Rilke, Theodor Herzl, Emil Verhaeren, Auguste Rodin, W. B. Yeats, William Blake, Walther Rathenau, Romain Rolland, Maxim Gorkij, Thoman Mann, Richard Strauss, Sigmund Freud...), všechny tu uvádí nikoliv, aby se chlubil, ale z důvodů, aby ukázal duchovní bohatost doby.
Velmi se mi líbilo, s jakou poctivostí charakterizuje konec 19. století. Dokládá to na své výchově na škole ("...právě pro onu přesnou plánovitost a suchopárný schematismus se naše hodiny stávaly strašlivě nudnými a umrtvujícími," s. 30; nebo "Zpytuji-li svůj život, nacházím v něm několik šťastných chvil, mezi něž patřila má první univerzitní léta bez univerzity..." s. 78) a odsuzováním pokrytecké morálky ve vztahu například k sexualitě ("Celé devatenácté století bylo v zajetí klamné představy, že člověk může všechny konflikty vyřešit rozumem, a čím více potlačuje přirozenost, tím více zmírňuje její anarchistické síly: jestliže se tedy mladým lidem existence sexuality nebude připomínat, zapomenou na ni" s. 58). Vzpomíná, jak se všichni báli, jakou pohlavní nemoc například dostanou, jak bujela z toho neustálého zamlčování prostituce apod. Krásně jinde charakterizuje, jakou "kulturní institucí" byla vídeňská kavárna ("Nic nepřispělo k intelektuální dynamičnosti a mezinárodní orientaci Rakušana tolik, jako že se mohl v kavárně informovat o všech událostech ve světě a současně o nich v přátelském kruhu diskutovat," s. 37) a jak tolerantní a kosmopolitní byla Vídeň v umělecké oblasti. Ale není to jen vychvalování, je to charakteristika i určité sociální bubliny, jak je známe dnes. A taky vzpomíná, jak krásná léta, plná plodů a zvláštního světla a tepla byla léta roků 1914 a 1938.
Daří se mu neustále střídat mikrodějiny s makrodějinami. Díky tomu najednou čtenáři na stránkách vtrhnou všechny ty umělecké směry, ale také Velká válka, na kterou nebyly elity 19. století absolutně připraveny a nepočítaly s ní. A pak tu defiluje nová generace, která poučena válkou boří hodnoty 19. století a přináší vlatsní. Zweig sám se ocitá "ve starém železe", ale zároveň je na vrcholu slávy, kterou si dokáže užít, sbírá vzácné rukopisy, cestuje a dokonale charakterizuje jednotlivá města, jejich nálady - za všechny Paříž ("A přece nikde, nikde člověk nemohl tu naivní a přitom nádherně moudrou bezstarostnost bytí pociťovat blaženěji než v Paříži..., s. 101 nebo "Paříž, město se širokým srdcem..., s. 113) a Londýn ("Londýn na mě po Paříži zapůsobil, jako když člověk v horkém dni náhle vstoupí do stínu; v prvním okamžiku vás zamrazí, ale oči a smysly si rychle přivyknou...", s. 121). Zcela přesně detekuje počátky projevů nástupu fašismu, s odstupem a zkušeností promýšlí kontexty toho, co se fakticky změnilo a proč se "musel" Hitler stát kancléřem. Zajímavá informace je pro nás i ta o atmosféře po Mnichovu, kdy Zweig v Anglii také věřil, že Chamberlain zachránil mír. A takových detailů je kniha plná. Co v ní chybí, je rodinný život - to si člověk musí zjistit jinde...
Zkrátka takový lidský rozměr, poctivého humanisty, který je zásadně proti válce, se jen tak nevidí. Není divu, že k jeho hlavním přátelům patřil Rolland, Rilke nebo Mann. Jeho dílo, prostoupené psychologií a strhujícím způsobem vyprávění, je skutečně gigantické - tady jsem vděčný za strany 241-246, kde líčí, jak tvoří a jak hlavně škrtá a zhutňuje text. To by měl číst také každý, kdo se pokouší psát.
Toto laudatio zakončím větou, která uvozuje kapitolu Uncipit Hitler: "Zůstává nezvratným zákonem dějin, že právě současníkům odpírají možnost rozpoznat velká hnutí, která mívají rozhodující význam pro jejich dobu, již na samotném jejich počátku." (s. 271) Nemysleme si, že se nás to netýká.


Tom843
07.06.2023 5 z 5

Velmi zajímavá kniha o posledních třiceti letech Rakouska Uherska a o následném meziválečném období, tak jak ji vnímal tento humanisticky a pacifisticky zaměřený spisovatel a intelektuál. V podstatě jde o jeho životopis s akcentem nejen na něj, ale na každodennost tehdejší Evropy. Pěkné čtení. Obecně mám pocit, že židovští spisovatelé přelomu 19. a 20. století a samotného 20. století mají hodně co říct k dějinám. Nejde jen o Holocaust, ale i o všeobecné vnímání doby, životů lidí, každodennosti, kulturních a sociálních změn. Oni navíc vzhledem ke svému židovskému původu velmi dobře chápali počátky totalit...Kniha určitě patří do domácí knihovny na celý život. Některé pasáže jsou sice o dnes již méně známých umělcích Vídně méně záživné, ale v jiných pasážích je zase kniha nesmírně zajímavá. Například dětství na rakouských školách a posléze život mládenecký, samotné mládí, cestování po Evropě atd. Zde pět hvězd, reálně 9/10. Jediný otazník mám trošku ohledně Zweigových popisů nepřekonatelné "belle epoque". On to podle mě viděl z pozice intelektuála, který byl od mládí zajištěn a nežil v nedostatku, což mohlo zkreslovat jeho úsudek. Nicméně je fakt, že velká část tehdejší evropské společnosti si zjevného bohatnutí společnosti, doby velkých vynálezů a poměrně dlouhodobého míru, asi moc nevážila, když pak připustila dvě apokalyptické světové války. V tom je Zweigova kniha velkým poselstvím. Važme si dnešní bohaté a vyspělé Evropy i se všemi jejími neduhy. Máme se my dnešní Češi a Evropané v rámci pohledu do minulosti opravdu neskutečně dobře!

puchal
05.05.2023 5 z 5

První část knihy je o mládí a lidech o jejíž existenci nemusíte vědět. Autor popisuje dobu před první světovou až k Hitlerovi. Druhá půlka knížky se čte s napětím co dál se ve známých dějinách bude dít. Jaká byla nálada doby vnímaná autorem.

netopýr088
29.04.2023

nevypláca sa čítať knihy, ktoré mi niekto podstrčí, táto kniha je toho dôkazom...
splnil som povinných 50 strán a ku spojeniu neprišlo, k tomuto pre mňa nemá význam sa vracať! Nehodnotím knihy, ktoré nedočítam ...odkladám naveky.

Anežka010101
12.04.2023 5 z 5

Jedna z nejkrásnějších jeho knih. Nádherné zachycení světa zdecimovaného dvěma válkami. Jako Zweig to myslím dosud nedokázal nikdo popsat tak sugestivně.

JasmínKučera
21.02.2023 5 z 5

Pro nás nostalgiky sqělé čtení. Kultivované, detailní, sugestivní.

milan.valden
07.02.2023 5 z 5

Svět včerejška (Die Welt von gestern, 1942) jsou slavné Vzpomínky jednoho Evropana (jak zní podtitul, v prvním českém vydání zamlčený), tedy rakouského spisovatele Stefana Zweiga (1881–1942). Vyšly u nás poprvé až v roce 1994 a já jsem si je koupil v roce 1997; dosud jsem z nich přečetl jen nějaké úryvky, třeba ten o vzniku a premiéře opery Richarda Strausse Mlčenlivá žena (1935), k níž napsal libreto právě Zweig, a to podle komedie Bena Jonsona. Nyní jsem knihu konečně přečetl celou a ihned se zařadila nejen mezi nejlepší letos přečtené knihy, ale také mezi celkově nejlepší knihy, jaké jsem kdy četl.
Zweig, rodák z Vídně, byl ve své době jedním z nejslavnějších a nejpřekládanějších spisovatelů, usadil se v Salcburku a hodně cestoval nejen po Evropě, ale navštívil také Indii, Ameriku či Sovětský svaz. Před Hitlerem uprchl v roce 1934 nejprve do Anglie a v roce 1940 nakrátko do New Yorku a nakonec do Brazílie. Rukopis svých pamětí odeslal nakladateli den předtím, než se svou ženou spáchal sebevraždu. Kniha pak vyšla po jeho smrti ve Stockholmu.
Zweig ve Světě včerejška pozoruhodným způsobem zkombinoval osobní vzpomínky s širokým a zasvěceným, místy strhujícím i nostalgickým portrétem doby, kultury a společnosti od přelomu století přes první až po druhou světovou válku; svou osobnost přitom drží dosti v pozadí, do popředí vystupuje právě ona doba, kterou Zweig prožil: doba císaře Františka Josefa I., moderních nejen uměleckých, ale i společenských proudů a změn na přelomu století, první světové války a rozpadu Rakouska-Uherska, nadějné doby meziválečné i s jejím problémy, jako byla poválečná inflace, nástup Hitlera k moci a vypuknutí nové světové války...
Autor probere školní i univerzitní vzdělávání té doby, erotiku mládeže, kulturní ovzduší Vídně, postavení Židů, své spisovatelské počátky i pozdější úspěchy a slávu, cestování a spoustu slavných osobností, které znal a přátelil se s nimi (Rolland, Gorkij, Strauss a spousta dalších). Líčí napětí před první světovou válkou i počáteční nadšení mnoha lidí z války a jejich brzké vystřízlivění, stejně jako nástup Hitlera k moci. Dozvíme se i o jeho soukromé sbírce autogramů, autografů a rukopisů slavných velikánů. Zweig se nevyhýbá ani politice a samozřejmě je zde množství pozoruhodných úvah. Pro poznání doby, kterou Zweig tak sugestivně popisuje, jsou jeho vzpomínky velmi důležité.
Přeložila Eva Červinková, vydal Torst, 1994.

deirdre
16.10.2022 5 z 5

Veľké dejinné udalosti videné očami jedného mimoriadne vnímavého spisovateľa. Nedá sa podľa mňa hovoriť tak celkom o autobiografii, privátnych informácií je tu málo. Autor tu skôr reflektuje svoju tak prudko sa meniacu dobu, popisuje rôzne miesta a významné kultúrne a politické osobnosti vtedajšej Európy, s ktorými prišiel do blízkeho kontaktu. Veľmi zaujímavé a mnohokrát má človek z takýchto kníh viac než z vyčerpávajúcich odborných publikácií... S Zweigom tu históriu žijete. A dozviete sa veci, ktoré nenájdete v žiadnej učebnici dejepisu. Ako sa významné osobnosti znepriatelených krajín spojili a vyzývali na mier, ako boli za to perzekvovaní, ako iní nastúpili na vlnu vojnového šialenstva a propagandy.... Nepripomína vám to niečo?

Ozzy86
05.09.2022 4 z 5

Autobiografická esej o světě, který byl 2x zničen. Nejsilněji na mě zapůsobily nostalgické vzpomínky na Belle Époque, která byla násilně ukončena v červenci 1914 a období blížící se války po roce 1933. Cenný pohled současníka, který se považoval za Evropana a v době běsnícího nacionalismu už žít nedokázal.

visisb
28.07.2022

Světová historie v autobiografii jednoho člověka. Proč číst vymyšlené "stoleté staříky", když existují takové knihy? Mně nejvíce imponuje doba soumraku Rakouska Uherska. Ta poslední generace, které visel ve třídě na stěně obraz Franty Pepy jedničky byla, jak mi autor potvrzuje, na kulturním vrcholu evropské civilizace srovnatelném snad leda s Římem Marka Aurelia. Ale i popis meziválečného období a popis obou válek je velice silný. Zajímavé jsou třeba dojmy z mnichovské zrady, kterou Britové vnímali jako záchranu míru. Také medailonky známých evropských osobností, s nimiž se Zweig setkával jsou radostí číst. Namátkou vzpomenu Rathenaua, Croceho, Gorkého, Freuda, Herzla, Verhaerena, Hoffmannstahla... Toho Gorkého jsem měl vždy zafixovaného jako autora poplatného stalinismu ergo brak, avšak Zweig mi nyní tento názor zkorigoval. Asi si něco přečtu.

vito_s
17.05.2022

Přiznám se, že od Stefana Zweiga jsem dosud nic nečetl. Amok či Hvězdné hodiny lidstva mne v povinné literatuře jaksi minuly, ale po Světu včerejška jsem dnes sáhl bez zaváhání. Bravurní popis vídeňské společnosti za habsburské monarchie, a to včetně odvážné kapitoly o morálce v sexuální oblasti (zřejmý vliv obdivovaného Freuda). Spisovatel a jeho doba v proměnách a posunech nás vezme mj. na cestu po zemích, které Stefan Zweig navštívil: semestr za studiích v Berlíně, okouzlení uvolněnou Paříží, návštěva rozkvétajícího New Yorku, barevné Indie nebo chladné Anglie, která byla autorovi souzena. Světoobčan Zweig byl ale především bytostným milovníkem kultury (literatura, hudba, divadlo, malířství a sochařství). Klukovská fascinace umělci a tvorbou u něj přetrvala: Stefan Zweig byl zkrátka obdivovatel umění na prvním místě a teprve na druhém byl sám umělcem. Popisy návštěvy u sochaře Rodina, úcta k personě Romaina Rollanda nebo sběratelská vášeň zaměřená na originály skic a notových záznamů věhlasných umělců je toho důkazem. Pacifista shrnující první světovou válku, období mezi ve znamení inflace, a následně počátek druhé světové války, která už autora zastihla v pokročilém věku v Anglii, kde sledoval takřka v přímém přenosu Mnichovskou zradu, a v jejímž průběhu knihu psal. Nejsou to však přespříliš osobní paměti: je zřejmé, že spisovatelské řemeslo mu umožnilo pohodlný život (dům v Salcburku, zahraniční cesty, investice do sbírky) nicméně soukromí si autor hájí (o manželství prvním či druhém ani slovo) a raději píše o světovém dění, společnosti a kultuře. A je to čtení skvělé.

kristleko
16.04.2022 5 z 5

Ta kniha je silná už jen tím, že ji Stefan Zweig sepsal jako svůj epitaf, z brazilského exilu rukopis odeslal den předtím, než s chotí v únoru 1942 spáchali sebevraždu… Je to poslední vzkaz světu od autora, jehož generace zažila všechny myslitelné katastrofy v čele se dvěma světovými válkami: „Mým životem se přehnali všichni ti sinalí oři apokalypsy, revoluce a hlad, znehodnocení peněz a teror, epidemie a emigrace; na vlastní oči jsem viděl rozšiřovat se velké masové ideologie, fašismus v Itálii, nacionální socialismus v Německu, bolševismus v Rusku, a především ten arcimor nacionalismu, jenž otrávil výkvět naší evropské kultury.“ Vyrůstal ve „světě jistoty“ bez vášně a kvaltu, rozprášeném v zákopech první světové války, kdy se spolu s armádami zhroutila úcta k autoritám a tradicím, což vedlo k vzestupu radikalismu jak v politice, tak v umění. Zweig si připadal starý (na konci války mu bylo 36 let) a opovrhoval moderními uměleckými směry, ale konzervativní psaní z něj udělalo jednoho z nejčtenějších spisovatelů své doby. To vše však Hitler zadupal do země, udělal z něj vyvrhele a Zweig byl příliš starý (při anšlusu mu bylo 56 let) na to, aby se učil žít ve světě propadlém do barbarství a ovládaném rasovou nenávistí (zkraje roku 1942 navíc nebyl žádný důvod k optimismu, wehrmacht naplno postupoval do SSSR a začala válka v Pacifiku). Můžeme jen spekulovat, jak by Zweig nahlížel na poválečný svět, roztržený železnou oponou… Každopádně za sebou zanechal silné svědectví o vyrůstání ve Vídni v době fin de siècle, atmosféře v Rakousku během první světové války (od davové euforie v hlavním městě k totálnímu zmaru na haličské frontě) nebo o setkáních s titány své doby (mladý Zweig v pracovně Theodora Herzla nebo půlhodina v autě s německým ministrem zahraničí Rathenauem). Pozoruhodný je popis jeho psaní, založeném na nekonečném proškrtávání a destilování textu do výsledné podoby. (10/10)

Cortegos
23.03.2022 5 z 5

Neuvěřitelné. Člověk po přečtení této knihy vnímá historii v jiných konturách. Kniha se čte jedním dechem, protože velká historie ožívá skrze setkávání se známými osobnostmi přímo před očima a díky krásným obrazným obratům geniálního spisovatele.

georgearrow
02.01.2022 5 z 5

Svižně napsaná autobiografie plná zajímavých setkání a dávající nám nahlédnout na svět humanistickýh hodnot, které jsou snad již jen posmívány.

Skvěle je vylíčeno poválečné hyperinflační Německo, co se morální atmosféry týče, určitě byste nepoznali rozdíl mezi dobou skoro před sto lety a dneškem.

Hrnca
09.12.2021 5 z 5

Skvělý obsah v neméně dobrém podání.

sika444
29.09.2021 5 z 5

Kniha je celá výborná a působivá, ale některé pasáže jsou opravdu pozoruhodné:
1. Líčení vídeňského prostředí Zweigových studentských let. Je zde několik hlubokých ponorů do tehdejší společnosti (kultura, školství, židovství, rodina, sexualita a prostituce etc.)
2. Zweigovo vnímání války, vzedmutí nacionalismu a šovinismu i u lidí, kteří byli do poslední chvíle proti válce. Velmi dobré postřehy.
3. Charakteristika poválečného období - inflace, poměry v Rakousku a Německu, rozpad hodnot, charakteristika poválečné mládeže, moderna a dekadence.
4. Desetiletí 1924 - 1933 jako období klidu, kdy najednou bylo možno uvěřit, že Evropa bude opět jednotná. Vzestup nacionálního socialismu a rozklad Rakouska.
5. Nástup NSDAP a Hitlerovy vlády - tahle část je zvlášť dnes působivá: na co vlastně Hitler a jeho věrní dostali Němce a Rakušany, na jaký hesla, na jaké sliby, jakým způsobem manipulovali, hrozili a vytvářeli nepřátele. Děsivé je, jak to připomíná současnost.
6. Co všechno zaniklo? Jak vzala za své svoboda, lidská důstojnost, důvěry lidí, mravnost. Zweig je náhle emigrant bez domova. Reflexe zániku civilizace. A neschopnost uvěřit, že se Evropa opět vzpamatuje.
Stefan Zweig zaslouží velké uznání za poctivost, s jakou knihu psal. Dokázal zde, jako už mnohokrát, jak byl velký spisovatel, myslitel i humanista. A chci si přečíst Balzaca.

Šárka_D
08.07.2021 5 z 5

Tahle kniha je fascinující zejména dobou, kdy vznikala, Zweig totiž bez patosu a s obdivuhodnou sebereflexí píše o době, kterou bezprostředně prožívá, a je to také jeho testament, rozloučení se životem a se světem, jaký znal. Čtivou formou nabízí čtenáři v souvislostech přehršel informací o první polovině divokého 20. století v našem středoevropském prostoru, a já musela žasnout, kolik toho intelektuál své doby znal, procestoval, viděl a prožil. Milovníkům historie a literatury doporučuji.

tonysojka
16.04.2021 5 z 5

I přes mírnou občasnou patetičnost, kterou lze chápat, to bylo pro mě krásné čtení. Upřímné svědectví o konci epochy, kdy myslitelé věřili v pokrok řízený lidským rozumem a nástupu doby, kdy tato víra byla rozmetána násilím, lží a nenávistí.Popis bezmocnosti vzdělání a inteligence a převahy primitivismu, nacionalismu a zabíjení.
Jednoduchý, vytříbený styl a spousta zajímavostí o osobnostech, se kterými se Zweig přátelil.
Škoda, že už se nedozvíme, co by si myslel a napsal o ukončení druhé světové války a následujících událostech.

Acamar
30.03.2021

Po dočtení posledních řádek Zweigovy autobiografie se neubráním uctivému "finis coronat opus". Živé, plastické vykreslení nejen stěžejních událostí evropských dějin, jichž byl za svůj šedesátiletý život svědkem, ale i skrytého podhoubí, které jim umožnilo rozrůst se do tak fatálních konců. Provádí nás posledními desetiletími Rakousko-Uherské monarchie, optimistickou atmosférou kulturního i společenského rozkvětu ve Vídni, nečekaným pádem do první světové války, těžkými poválečnými lety, desetiletím svého tvůrčího vrcholu až do hořkého, tentokrát už předvídaného opakování válečného šílenství, na jehož konec už se rozhodl nečekat. Za vzpomínkami na vše, co zažil, je cítit skromnost, vděk za to, co mu bylo dopřáno, a také hořkost z bezmoci, jak ani největší duchovní a intelektuální elity své doby nedokáží zabránit zlu.
Krásné, poučné, zneklidňující. Snad nejlepší autobiografie, kterou jsem dosud přečetla.