Mytologie Řeků II

06.06.2023

Říká se, že héróové měli pro starověkého Řeka - v jistém smyslu - větší význam než bohové, protože jsou mu svojí smrtelnou podstatou bližší. To je důvod, proč se mi druhý svazek Kerényiho duologie líbí značně víc. Hérojské příběhy se intenzivněji vážou k tomuto světu, především k řecké krajině. A tak mýty často přecházejí v pověsti, na něž si lze sáhnout - v podobě hory, města, pramene, nádoby s popelem Héraklovy pohřební hranice. Propisují se do krajiny snad ještě víc než křesťanská mytologie do krajiny barokní.

Loni zhruba touhle dobou jsem se potulovala mezi olivovníky v Argolidě, kraji rezavých vrchů, plavé trávy a pražícího, suchého, zničujícího horka, v kterém se mihotají Mykény a Tíryns. Fascinovalo mě, že jenom o kousek dál leží Sparta uprostřed zelených hor. Dramaticky rozdílný charakter sousedních krajů se zřejmě nezměnil od starověku, protože staří Řekové vysvětlovali suchost Argolidy bájí. O vládu nad ní se prý utkali Poseidón a Héra, a poněvadž vládkyně bohů zvítězila, Poseidón ze msty ukryl všechny prameny. Tak se stalo, že jedna z padesáti Danaoven ušla osudu svých sester: když ve vyprahlé zemi zdlouhavě hledala zřídlo, napadl ji satyr a zachránil ji sám Poseidón, za nějž se provdala. Na místě bohova trojzubce, který dívka směla vytáhnout z praskající půdy, pak vzniklo Nauplion (první hlavní město moderního Řecka).

Zkrátka - tahle kniha mi otevřela oči pro různé souvislosti a dodala vnímání Hellady zvláštní hloubku. Jako by krajina kromě fyzického rozměru získala ještě myšlenkový. Těším se, až se po přečtení Kerényiho mytologického sumáře vrátím do Řecka a prohlédnu si ostrovy - nebo sbírku vázové keramiky v Athénách, z které autor mimo jiné čerpal.

Nicméně kniha nevzbuzuje právě nostalgii po antice. Napříč mytologií přihlížíme tomu, jak jsou děti trestány za rodiče (Andromeda), poddaní za vládce (thébský mor), poslové za špatné zprávy (Héraklés skopne vyslance s delfskou věštbou do moře, ó, jak racionální). Pravda, po mýtech se potlouká i jistý král Epópeus, pravděpodobně nejsympatičtější postava řeckého bájesloví: ujme se těhotné Antiopy, matky thébských dioskúrů pronásledované vlastním otcem. Uslyšíme jeho příběh? Ne, Epópeus byl na poměry antické mytologie nezajímavě hodný, pročež umře. Místo toho dostaneme nekonečný cyklus o činech Héraklových, mezi nimiž vyniká vražda učitele, vlastních dětí a hosta, svatokrádež, únosy, znásilnění, podvody, vydírání a podobné roztomilosti - plus těžiště jeho kariéry, destrukce nadpřirozené fauny. Protože to nejlepší, co lze podniknout se zvířenou mýtickou i nemýtickou, je ji spektakulárním způsobem zmasakrovat nebo, je-li neškodná jako Geryónův rudý skot či Mínóův býk, sníst.

Dobře, kritizovat morálku jiných epoch je anachronismus, ALE eklhaftnost svých bájí si brali na mušku už starověcí Řekové. A řecká mytologie je věru nelaskavá. Jak praví klasický filolog Atkins: "homérský šlechtic by byl obtížným sousedem".