JP komentáře u knih

Svým způsobem mě k této knize po pár letech váhání dovedla a dokopala až nedávná smrt mého dědy. Ten se rád zabýval, mimo jiné, kriminalistikou, jelikož byl sám bachařem. A od Kmenty měl hodně knih. Na Bosse Babiše jsem se tak chystal celkem dlouho a jediné, co mohu říct je, že pokud člověk dokáže číst mezi řádky, dávat si věci do souvislostí a trošku používat mozek, tak musí pochopit, že okolo téhle figurky se děje až moc "fishy" (*podezřelých, podvodných) věcí. Ale tohle já už vím dlouho a o tom je ostatně celá mocenská politika, která mě nikdy nebavila ani nezajímala. Kmenta dává velice zdařilé podklady k tomu, aby si člověk udělal dostačující obrázek.

6 02.12.2020

Celej "choose" monolog tak dokonale vystihuje náladu příběhu. Je to zoufalé zklamání z reality... drogy z nudy a útěk z téhle reality. Ale pořád to hledí do budoucnosti s tím, že bude líp. Myslím, že proto se stala tahle záležitost tak populární, protože hodně lidí se cítí podobně. Jejich život není v žádným případě ideálem toho, co chtějí, ale naděje, že bude líp, tu je. Jako kluk jsem znal a viděl především film, hádám, že v nějakých pěti, šesti, možná sedmi letech, na VHS, kde bylo tuším ještě 'Sbal prachy a vypadni' a sledoval na staré bedně, kterou měl strejda v pokoji, kde v té době snad ještě choval fretku, ale myslím si, že tenhle film docení až trochu starší a životem zkrouhlejší divácto, čtenářstvo, protože pro mě je v tomto případě film nedostižně vepředu před knihou, která definitivně nebyla špatná, ale myslím si, že důvod proč kniha tak funguje v Británii je slang, v jakém je psaná, překladatelsky prakticky těžko zvládnutelná... no, taková sebevražda, překladatelské seppuku. Není to nemožné (Mechanický pomeranč), ale v případě některých děl to zkrátka nejde. Takže, stejně jako nemůžu docenit Célina, protože francouzskej originál je opět nepřeložitelnej, tak je na tom i Welshův Trainspotting, ke kterému jsem se navíc dostal mnohem později, než jsem původně chtěl (až vydání z roku 2013). A tak je ta vizuální, hudební a životní klasika v mé hlavě zafixovaná především jako magnetizující film.

4 28.11.2020

Za oponou mýtů a lekcí, které si z nich můžeme vzít. Mít Campbella jako učitele muselo být zjevení, protože se moc dobře poslouchá. Ale po čtení Junga mi jeho limitace čistě na mýty (a monomýtus), připadá přeci jen příliš učebnicová, jednodimenzionální. Vezmete si příběh, zanalyzujete jej, přišpendlíte na něj možnou definici a voilá. Je ne sais pas. Tak nějak pořád dokola. Sem tam nějaká informace, nebo myšlenka. Nejvíc ze všeho mi tahle kniha připomněla Blyova 'Železného Jana'. Je to taková ta analýza, která vás musí ze srdce zajímat, abyste se do knihy ponořili. Není to tak, že by mi kniha vadila, nebo bych ji chtěl kritizovat, ale aktuálně mě příliš nebavilo se tímhle textem zabývat.

3 21.11.2020

Tomuhle říkám 'sexy'. Dávám to po troškách, ale už teď (jsem na straně 312) se chci s něčím podělit. Pokaždé, když knihu otevřu, přenese se koncentrace jen na ni, protože vím, že tenhle Jungův tarotovej výklad ("nechápat doslovně, opakuji, nechápat doslovně") bude něco jinýho a už jsem od něj něco málo četl a studoval ho... tahle kniha byla klasifikována jako nebezpečná a kolega v práci (křesťan) my o Jungovi říká, že "moc přemýšlí a plácá tam ty svoje nesmysly, jak tam začal mluvit o tomhle, Honzi, tak jsem hned věděl která bije" - vnímám to jako dobrou srandu z mojí strany, že jsem mu knihu vnutil, protože číst ji a pak o ní sem tam hovořit s člověkem, co má prakticky anti-jungovský postoj, i když uznává jeho inteligenci, tomu dodává to pravé koření) ale o tom je celej Jung. Berte to jako takovej trailer na 'Červenou knihu'. Jde o soupis citací z knihy a několika poznámek a hesel, co jsem si chtěl vyhledat. Přepis:

Liber Novus
Cítím magnetizující sílu knihy, jak ji čtu.
*následují dva s knihou nesouvisející zápisky, vize, předtím, než jsem usnul, zní trochu mimo mísu, popravdě*
str. 151 - význam
str. 152 - kolektivní nevědomí, kolektivní vina, - Odstavec "Vy všichni..."
str. 153
str. 160 (2) "Žijeme..."
str. 164. "Jestliže bůh je absolutní krása a dobro, jak může obsáhnout plnost života, který je přece krásný i odporný, dobrý i zlý, směšný i vážný, lidský i nelidský? Jak může žít člověk v lůně božstva, jestli božstvo přijímá jen jednu jeho polovinu?"
sestup do podsvětí (descendus ad infernos)
coniunctio (sjednocení)
Salomé
Deus Leontocephalus
Soror, filia mystica
"Když jsi popuzen proti svému bratru, pak mysli na to, že jsi popuzen proti bratru v sobě, tzn. proti tomu v tobě, co se tvému bratru podobá." (str. 195)
"Slovo se stalo doslova naším bohem a zůstalo jím (str. 237, Přítomnost a budoucnost)
str. 240 "Podá ti..."
"Slovo se ti stává bohem, protože tě ochraňuje před nespočetnými možnostmi výkladu."
gnosticismus, helionismus
str. 295/296 "Ale tím, že vyšel..."
"Neboť naše síla pak zůstává ve zlu. Musíme tedy zlo plně přijímat, bez lásky a bez nenávisti, s uznáním toho, že je a že musí mít svůj podíl na životě. Tím mu vezmeme sílu, kterou nás přemáhá."
"Ten, kdo zlo nechce, tomu chybí možnost zachránit svou duši před peklem."
"Umírání nezastavíš."
"Humani nihil a me alienum esse (Jsem člověk, nic lidského mi není cizí) je přímo má povinnost."
Kurevsky náročné, ale přitom i přístupné čtení, definitivně velmi bohaté.

5 20.11.2020

Beckettova poezie je stejně (u)jetá jako jeho próza a úplně stejně v ní mísí bahno absurdna s lehkým komičnem. Není to lehké čtení, ale když ho neberete vážně, dokáže pobavit a zaujmout. Čteno v anglicko-francouzském vydání. Za mě dvě pasáže:

"I am sick with hearing the words of bliss
The love I endure is like a syphilis"

"Live and clean forget from day to day
Mop life up as fast as it dribbles away"

1 10.11.2020

Vyloženě jsem byl jen zvědavý srovnat předlohu Jeffa Lindsayho se seriálovou adaptací (čistě z nostalgie) a jak jsem předpokládal: Zatímco TV show prodává vlastně vše - černý humor, herecké výkony, hlavní premisu, magickou atmosféru ("Tonight's the night.") bezstarostného léta v Miami s mentalitou a kodexem hlavního antihrdiny, trefné vedlejší postavy - u knihy si člověk říká, že je to okleštěno o všechny ty drobné detaily, co to dělají právě tím, co na tom milujete nejvíc - médium TV vítězí nad médiem literatury. Kniha působí velmi velmi staticky, přímočaře a postrádá šmrnc a inteligenci, vlastně jen posloucháme Dextera a vnímáme jeho okolí z pohledu jeho bubliny, což třeba anuluje komičnost scén, kdy se Dexter snaží chovat "casual", aby splynul s davem a působil jako normální člověk... je to jako kdybychom zbavili určitý příběh, který má mnoho mnoho vrstev a ponechali mu pouze dvě. Ve své podstatě se jen lehce dotýkáte toho, na co jste zvyklí, 'Drasticky děsivý Dexter' tak je spíš jen koncept, který byl následně lépe rozpracován. Působí to hodně jako béčkové knihy, které jsou napsané na základě populární předlohy, čistě jako produkt, ne jako originální myšlenka, která má ambice být něčím víc. Nemělo mě to čím ohromit. 5/10

4 30.10.2020

Snažil jsem se tu premisu, koncept knihy popsat dvěma lidem. Není to úplně jednoduché, ale právě to je na tom tak zajímavé, snažit se vysvětlit zápletku knihy, která sice zápletku má, ale vůbec o ní není. Miévilla znám a vím o něm už hodně dlouho, ale za ty roky jsem pořád nebyl schopný se k němu dokopat. 'Perdido' skončilo rozečtené na osmdesáti stranách, kde je doteď. A Miéville sám je pak master ve world buildingu. Každá jeho práce jde cítit svojí žánrovou rozličností, odlišným pohledem a přístupem k jednotlivému specifickému motivu. Spousta jeho knih je pojmenovaná po lokaci, spíše než po hlavním hrdinovi, nebo aktu toho, co se v knize děje, takže genius loci vyniká nad zápletkou a postavami. Zvláštní literatura, u které nemůžu říct, že bych cítil napojení a úžas, ale upřímné zaujetí nad jakousi sympatickou pošahaností a vůlí jít jinudy, než po vyšlapaných cestičkách, určitě.

4 27.10.2020

Černý humor, cynismus, ok, ale osobně nepochopím, z čeho a proč se lidi dokážou tolik nadchnout nad sérií stripů, z nichž pár je, řekněme, kreativních, ale zbytek absolutně o ničem (speciálně, když to srovnám třeba s 'Red Meat' Maxe Cannona nebo Hugleikurem Dagssonem). Ať "tito lidé" (Pavle) kouřili cokoliv, chci to taky.

3 26.10.2020

Jednohubka, kterou jsem si pustil během rutinního uklízení bytu namísto soundtracku k DOOM Eternal. Civilní a lidské, ale taky s notnou dávkou kýče. Pokud jste viděli svoje starší lidi odcházet, oceníte tenhle krátký text asi o trochu víc. Jinak spíš průměr, co nenabízí nic víc, ale ani nic míň, než od něj očekáváte.

6 25.10.2020

Někteří žijí v přijmutí pravdy, někteří žijí v jejím absolutním popření. A někteří balancují chytře na pomezí, radou právníka. Justiční omyl sem, justiční omyl tam. Spousta fabulování ve vzduchu, ale nemůžete vědět nic, protože jednotlivé případy neznáte. A paradoxně se z rozhovorů dozvíte, že skutečně minimálně jeden člověk z těchto 18 je zavřený na doživotí, odsouzený křivým svědectvím dalšího, který se ve svém vlastním rozhovoru ke všemu otevřeně a bez obalu přiznává. Takže, velmi komplikované. Spravedlnost má tendence být velmi přímočará... ale když se člověk podívá na stav naší země, obecně, může si udělat obrázek o našem justičním systému. "Civilizovanost společnosti se dá posoudit podle chování jejích vězňů." -Dostojevskij

4 21.10.2020

Člověka to nemá čím ohromit, pokud se s tím neseznámil, když byl mladší... trilogie jako jedna kniha, jak ji Tolkien viděl, dělá mnohem lepší dojem a to díky právě celému tomu budování ve Společenstvu. Závěrečný díl je tak pohádka, co zestárla a která ve filmové podobě dostala značně lepší dynamiku, protože druhý a třetí díl jsou přeci jen více o akci, zápolení ať už Froda se Samem nebo ostatních členů v bitvách... není to tolik podmanivě kouzelné, i co do psaní, jako třeba a právě Společenstvo. Opět musím vyzdvihnout, do jaké podoby svoji vizi přetavil Peter Jackson... ale já čekal od knihy přeci jen popisnější a velkolepější pojetí, možná vinnou právě celkové epičnosti filmové adaptace, kterou je člověk odkojený.

6 17.10.2020

Fragment, zamýšlený jako část Meyrinkovy klíčové práce 'Styx', k jejímuž dokončení se ale nedostal. Okultismus, jóga, trans, "mezi nebem a zemí", Meyrinkův zájem o všechen esoterismus je až fanatický, ale zároveň v mnoha detailech skutečně uhodil hřebíček na hlavičku, třeba že ústní či písemná tradice nejsou jedinou formou zachování určité nauky, ta zůstává "v krvi" a může vybublat na povrch i o staletí později. Možná proto se tak vehementně snažil jakkoliv, nějak, předat věci, ve které věřil a kterým se naučil, nebo alespoň jakou zkušenost s nimi měl. Věřím, že jsou věci mezi nebem a zemí, které nelze jakkoliv racionálně vysvětlit, patří do jiné sféry. Rovněž mě zaujalo, protože vím, že Jung Meyrinka četl, tak i Meyrinkovo pojetí toho, čím se sám Jung zabývá na řekněme, značně odbornější a sofistikovanější úrovni - Stín. A v tomhle ohledu je opět zajímavé, že se oba dopracovali k témuž, ale z úplně jiných základů.

2 13.10.2020

'Coraline' Pata Rothfusse. Problémem je, že tohle se dalo zpracovat do povídky, nebo dokonce kapitoly... Rothfuss se to snaží uhrát do autu, že kniha je "zkrátka divná a možná není pro vás a možná kdybyste si ji přečetli znovu, lidem se víc líbí moje knihy, když je přečtou znovu a blablabla". Není divná. Je úplně normální. Jen mám ten dojem, jako kdyby Patovi došla esence, šťáva, protože tráví víc času dissováním svých fanoušků online, než psaním. Kratičká novelka o Auri nabízí snad jen záblesk specifické atmosféry jejího života... ale vlastně krom toho nic nepřináší, Kronika královraha je zkrátka jinde a možná, že 'Jméno větru' byl Patův 'Dragostea Din Tei', jeden hit... a konec, protože, ruku na srdce, jeho editorka tvrdí, že poslední roky ani nepíše (ale hrozně rád sám sebe poslouchá, jak je těžký pochopit jeho knihy a jejich provázanost - chápu, těžká cesta k srdci pravýho fantasy geeka, dlážděná nepředstavitelnou bolestí)... Pat de facto píše trošku nápaditější fantasy pro děti, ale sám sebe vidí jako Friedricha Nietzscheho 2.0 - nicméně, tahle knížka si svých pár fanoušků určitě najde. A epub jistí pofidérní investice do podobných projektů.

9 07.10.2020

Nesmrtelnost = IDDQD. A přesně takhle Kundera svůj román hraje. Číst ho teď začíná být děsná nuda. A je zajímavé, jak můj zájem o něj, nebo lépe řečeno dojem, jaký na mě dělá, s časem čím dál víc upadá a klesá, do šedi průměru. 'Nesmrtelnost' je meditace na různá témata, ale hlavně z toho cítím Kunderu, jako člověka co se opájí svým pojetím románu (pojetím, která nikdo kromě něj samozřejmě netuší *irony*) a že to, že napsal experimentálněji laděnou prózu je najednou událost roku. Je to takový ten bod, kdy si autor řekne, že už toho napsal příliš ve stejném duchu a tak se rozhodne pro divočinu. A Kundera umí spoustu skvělých literárních kliček, aby čtenáře od začátku do konce tahal za nos. Cpe do románu přehršel odkazů, spojuje se s velikány, aby se držel v jejich světle, hraje si. Ale já tyhle hry nehraju. Vidím to. Kundera nikdy nenapíše a nevydá dílo, u nějž by plně nevěřil, že bude veřejností opěvováno a v určitém rozměru viděno jako "veliké", ale jeho záměr sám mi přijde pokřivený a špatný (pak samozřejmě řekne, že to napsal, aby zachránil delfíny nebo tak něco). Ale teď mluvím o dojmu a přijde mi, že Kunderův problém je právě v jeho sebeopájení, které konstantně prozařuje skrze jeho text a trefně tak zabíjí jeho 'Nesmrtelnost'. Možná proto je Kundera tak populární u žen, ta tendence znít ladně, ale přitom nemít žádnou přidanou hodnotu (jako když se chováte slušně a příjemně, ale ne upřímně), je to úplně totéž, jako když se nějakej borec snaží dostat ženskou do postele a vy víte, že je to absolutní dement, ale zároveň, že ona se s ním stejně vyspí... v poslední době jsem začal být silně alergický na tenhle egocentrismus lidí, protože zjišťuju, že jsou to ti největší idioti, což zpět ke Kunderovi, jej může činit geniálním idiotem, a to je next level, v negativním slova smyslu, je to ještě hlubší propast. Společně s tímhle čtu 'Červenou knihu' od Junga, u kterého vím, že jeho záměr vůči čtenářům není falešný a který tuhle knihu v mých očích degraduje do pozice leporela v mateřských školkách - leporela o superhrdinech, co mají na kápi MK a nikdo není lepší, než oni. Kunderův záměr mi přijde falešný... a velmi sebestředný. Ale třeba je to jen můj dojem... ale já dám hodně na svoje dojmy. Možná to i sám Kundera ví a uznává: „Když tě slyším, bojím se, aby tvůj román nebyl nuda.“ A to jsem okolo 'Nesmrtelnosti' kroužil tolik let, abych nakonec zjistil, že je to jen jedna veliká nudná onanie. Tím končím s mušlemi, uvidíme se za chvíli.

7 04.10.2020

Hodně faktografická autobiografie složená jednak z Lynchových vzpomínek a jednak ze vzpomínek lidí, se kterými pracoval. Kniha není zaměřená na interpretaci jeho filmů, nebo nějakých metod, hlubokých analýz, jako spíš na okolnosti okolo jejich vzniku a maluje jednoho z nejpozoruhodnějších filmařů současnosti nikoliv jako podivína, ale jako pozitivního, milého a relativně normálního člověka, který jednoduše má zájem v podivných tématech kterým se věnuje. Ne tak úplně to, co jsem čekal. Ale i přes ten mamutí rozsah to nepokrývá informace, o kterých bych já osobně měl touhu číst tak dlouho, tolik stránek. Slušná kniha, ale očekával jsem od ní něco úplně jiného a víc. Jednu část jsem si ale musel poznačit: "I hated school. I fucking hated school. It was total waste of time." Cítím se podobně. 7.5/10

2 03.10.2020

Vonnegut bilancuje a už vlastně nemá moc co říct. Jeho triky jsou ohrané. Zápletka slouží k tomu, aby prodala knihu jako román a přitom jde jen o formu zápisků a ohlédnutí na (jak jinak a opět) vše možné. Kurt mě celkem bavil, když mi bylo tak 15-18 let, ani ne tolik tématicky nebo humorem, ale čistě díky struktuře, jakými své knihy komponoval. Dnes už mi připadá jako dost sešlá "uplifting" literatura instruktorů jógy a pozitivních "new age" středoškoláků, co si myslí, že jejich sarkasmus a pseudointelekt přebije realitu života. Na mě příliš laciné, příliš naivní.

1 02.10.2020

Asi jako většina jsem se ke knihám dostal okolo boomu, který způsobila filmová adaptace trilogie (2001-2003), tehdy jsem dostal a přečetl pouze první část, takže dokončení trilogie je pro mě prakticky dvacetiletým restem. Věřím že pochval se tu knize dostalo přehršel: "Tolkien - otec moderní fantasy", "můj děda ho ve skutečnosti potkal v Londýně", "nikdo nedokáže pochopit, co cítím, když to čtu" apod. A proto bych se rád spíš zaměřil na negativa, i když mi kniha připadá solidní i s odstupem času, koneckonců nikdo nemůže popřít její vliv na žánr moderní fantasy, ale: Nelíbila se mi přítomnost určité teatrálnosti, hlavně v dialozích "Legolasi, příteli můj, podej mi to mýdlo," řekl Aragorn a elf už se pro něj shýbal..". Chci říct, jediný důvod proč to nepůsobí jako křeč je fakt, že je to epická fantasy, které se určitá teatrálnost odpouští, protože se odehrává v jakémsi paralelním mýtickém středověku, zároveň mě ale tahle teatrálnost iritovala a to i s přihlédnutím ke všemu. Myslím si, že Tolkienovu universu není co vytknout, protože to inspirovalo a ovlivnilo generace žánrových autorů, kteří jej bez ostychu a konstantně napodobují a kteří přišli se stovkami a tisícovkami podobných vizí a tenhle vliv mu zkrátka upřít nelze. Některé části, speciálně oproti filmu sice skvěle prohlubují kontext a dodávají scénám jiný rozměr,
protože postavy mnohem více tápají v nevědomosti, váhají... zatímco ve filmu všichni hned ví vše. Jen hned jedna z úvodních částí, kde Aragorn, Gimli a Legolas potkají Éomera je co do dialogu velmi odlišná od knihy, ale chápu že pro kontinuitu a tempo filmu musela být část přepracována. Tady už se naráží spíše na médium vs. médium. Některé pasáže jsou ve filmu ale i lépe podané, třeba samotná smrt Boromira, jeho poslední slova s Aragornem jsou definitivně lepší ve vizuální podobě. Navíc bych z dnešního pohledu zařadil literturu i přes její kontext jako fantasy pro náctileté. Má to jistou naivitu a prostoduchost i přes fakt, že tam Tolkien vměstnal symboliku ke skutečnému světu apod. Takže abych to shrnul, pro mě to bylo spíš prohloubení dobře známého děje a že Peter Jackson odvedl setsakra dobrou práci v tom, jak tuhle trilogii převedl na plátno, ale já jako teenager četl Kingova Zabíječe, takže co do epičnosti už tohle má dnešní generace čtenářů problém více oslovit. Je to takový lehký a dobrý, jak Mozart, ale když má člověk radši Rachmaninova... Moje očekávání od literatury jsou už mnohem výše a jinde, takže ti, co Tolkiena dissují, dokážu je pochopit stejně tak, jako dokážu pochopit ty, co jej naprosto žerou.

8 24.09.2020

Text je tak krátký, že vlastně nic moc neřekne. Ale myslím si, že pro naši mentalitu je hispanoamerická literatura obecně těžko přístupná (jiný rytmus, zapojení smyslů), pro Evropana je kolikrát těžko přístupný i jeho nedaleký soused, natož pak někdo, kdo žije půl zeměkoule daleko. Márqueze a jeho 'Sto roků samoty' jsem nějakou dobu zpátky odložil, nebyl to zkrátka můj šálek kávy. A ta kolumbijská přitom není špatná. Ale v trefně nazvané novele 'Na paměť mým smutným courám' jsem alespoň dosáhl jednoho a konečně si od něj něco přečetl.

4 15.09.2020

"Tvé vlasy na mém spánku."

Vždycky říkám, že Kafka je jako vesmír. Čím víc ho čtete, tím víc se prohlubuje vaše znalost, ale zároveň sílí i váš zájem o něj, jít dál. A jak se v závěru trefně poznamenává, jeho tvorba se do sebe vzájemně propíjí, jeho romány... kratší práce a korespondence, poznámky a deníky, vše prakticky psané dohromady... koneckonců já to tak dělám taky. Je to myšmaš.

"To jsou ty věty. Mohla bys je, Mileno, vzít nějak zpět, vysloveně vzít zpět, tu první, chceš-li, jen zčásti, ale tu druhou úplně?"

Korespondence s Milenou mě, když jsem ji začal číst, zlomila, jak jsem psal v prvním komentáři, z důvodu toho, jak Kafka vnímal a proč napsal 'Proces', knihu, která svého času měla na mě zásadní vliv. Vliv, který jsem ale nebyl schopen ani chápat, ani popsat. V mnoha úrovních i situacích jsem si vzpomněl na jednu mou vlastní podobnou "korespondenci" a je až pozoruhodné, na kolik paralel jsem postupně narážel... a že to vlastně opět byl i sám Kafka, kdo to celé započal (za vším hledej Kafku, mohlo by se říct). Je to zvláštní a fascinující část historie a proč jí dokážeme být tak fascinovaní. Kafka je enigma. Archetyp obskurna. I po tolika stránkách nejsem blíže rozluštění, než jsem byl na začátku. Často si říkám, jak asi zněl Kafkův hlas, jaké by to bylo sledovat ho třeba den, nebo alespoň pár hodin. Tohle je fascinující a jiná literatura. Intimní, hluboká, sofistikovaná, nerozluštitelná... a jednu dobu jsem dokonce nesouhlasil s tím si dopisy číst, ale Kafkovo mysteriózno mě nakonec přitáhlo. Jak okolo sebe může jeden člověk koncentrovat tolik a ještě ke všemu století zpátky? Tolik souznění a zároveň odříznutí... všechna ta tichá bolest. Tolik vrstev.

"... a pravda není ani tam, ani tady, někdy, když se vzbudím časně ráno, mám pocit, že pravda je těsně vedle postele, totiž hrob s několika povadlými květy, otevřený, připravený přijmout."

"Tak jsem teď, aniž jsem dělal ještě co jiného, seděl do 1/2 2 v noci nad tímto dopisem, díval jsem se na něj a skrze něj na Tebe. Někdy, ne ve snu, mám tuto představu: Tvoje tvář je zakrytá vlasy, podaří se mi je vprostřed rozhrnout doprava a doleva. Objeví se Tvůj obličej a já Ti přejedu dlaněmi přes čelo a spánky a držím pak Tvůj obličej v rukou."

"A tak to vlastně možná není láska, když řeknu, že jsi mi tím nejmilejším; láska je, že mi jsi nožem, kterým se rozrývám."

"Nepsat a zabránit našemu setkání, jen tuto prosbu mi v tichosti splň, jen to mi umožní nějak žít dál, vše ostatní jenom dál ničí."

8 14.09.2020

Konceptem neotřelé, protože hlavní "vypravěčka" jakoby sedí bokem a dialogy, monology, vyprávění, prezentují ostatní postavy okolo ní. Nenahlížíme tak do její hlavy, zato nahlížíme detailně do ostatních okolo ní. V tomhle je to fajn, i Karl Ove Knausgård tenhle text vychvaloval, ale po chvíli to začne být jaksi rozvláčné, odtud sem a tam. Jaksi to ztratí směr a rytmus a plácá se to kdovíkam a odkudkam. Ale pokud vás, jak říkám, strhne a zaujme samotný koncept téhle novely, tak je to chytlavé čtení, do kterého se dá slušně ponořit.

2 14.09.2020