JP komentáře u knih

Vzhledem k tomu, jak kostrbatý měl Lovecraft styl je až ironií, že se pouštěl i do poezie. Ale nebylo to špatný. Někdy sí, někdy no. Jednou jsem se i zasmál. I v originále dost těžkopádné a tedy docela oříšek překládat.

2 13.09.2020

Béčko. A totální. Možná tak, kdyby mi bylo devět, deset, jedenáct. Ale 'The Boys' na poli TV úřadují oproti svojí předloze jinak a geniálně. Především proto, že tenhle komiks je opravdu komiks, ke kterému se hodí snad a jen právě výraz "goofy". Tvůrci TV adaptace si vypůjčili námět, základní koncept... a díky za to, protože předloha je opravdu nemastná a neslaná, ať se na ni dívám jakkoliv.

2 08.09.2020

V kontextu Moorea a jeho tvorby těžko hodnotitelné, protože až do samotného závěru je kniha relativně pomalá a nicneříkající, spousta tápání ve tmě. V tomhle ohledu mě zaujalo, že je zpočátku tak realistická, že si skoro říkáte, že jde o dokument k Mýtu Cthulhu. 'Providence' se nesnaží coby vizuální forma až tolik uchvátit a odkrývat lovecraftovské vize Prastarých (i když to vyobrazení Azathotha na konci... hypnotické) a všeho ryzího hororu, jako spíše autenticky zachytit zákulisí a to, co Lovecrafta k sepsání jeho příběhů inspirovalo... aby se v závěru příběh zvrtl do jedné z nejšílenějších fantasmagorií, kterou jsem kdy v grafickém románu spatřil, fantasmagorie hodná právě samotného Lovecrafta. Spíše než ryzí pocta je tohle nuance se spoustou odkazů a přemítání nad odkazem autora z Providence. Nicméně velmi slušné počtení a pro die-hard fans příjemné zpestření o nové úhly pohledu (vnímání reality, snů, vize, jejich vzájemné proplétání a nekonečné prolínání), nad nimiž se Moore zamýšlí a v mnoha momentech opravdu uhodil hřebíček na hlavičku. Je to pro velmi vybranou a vybíravou čtenářskou obec, a to šílenství v závěru dává opět v kontextu Moorea (Strážci) smysl a zároveň je geniální opus magnum poctou Lovecraftovi. Velice zajímavá publikace, ale jak říkám, těžko hodnotitelná, protože po drtivou většinu stránek je to jen bezbřehé a nezáživné tápání, které následuje absolutním šílenstvím v závěru a Moore zkrátka napsal, co do využití grafického románu lepší práce (Z pekla), i když tahle má své nenapodobitelné, jiné kouzlo a jak jinak k Lovecraftovi, než i divné (ale v tom fascinujícím pozitivním slova smyslu). Me likey, Bill Hicks: k? k.

5 26.08.2020

Sečtělý intelektuál předvádí svoje vědomosti v boji proti mocenským skupinám, náboženství a všeobecné moudrosti otroků. Nuda. Ale na jednu stranu je řízků jako Hitchens třeba. Spíš jde o to, že to dělalo a dělá mnoho lidí a lépe (třeba Bill Hicks). U Hitchinse převažuje dojem, že flexuje vědomostma, ale nemá za něma žádné trefné pointy. Jistě, všechno stojí za hovno, člověk nemusí být Einstein, aby tyhle věci chápal. Ale možná, že lidi jsou větší idioti, než předpokládám.

2 26.08.2020

Jedna z klasik 'cosmic horror' žánru, která svého času posunula hranice a na které ujížděl i H. P. Lovecraft, kterému bylo celkové pojetí příběhu očividně velikou inspirací. Celá kniha je dost popisná, ale zejména v první půli tím spíš brzdí tempo, teprve až v té druhé, halucinogenní, to začne řádně dýchat. Nemůžu říct, že by mě to kdovíjak oslovilo, jako mezník to respektuju, ale nebavilo mě to třeba tolik jako Blackwoodovy 'Vrby', definitivně ale víc, než Chambersův 'Král ve žlutém'. Vcelku solidní, slušná záležitost, i z dnešního pohledu (vydáno 1908).

1 25.08.2020

Béčko jak trám se spoustou až úsměvných děr. Bob Shaw podruhé je tak nějak potvrzením toho, co jsem tušil už u jeho první a značně nápaditější knihy 'Jiné dny, jiné oči' - rutinér, který nemá moc co nabídnout, ledaže opravdu zbožňujete žánr natolik, že vám nevadí číst i jeho průměrnější články. Ale je to krátké a odsýpá to opravdu rychle. Jednoduché čtení, pokud nechcete namáhat hlavu a na dvě až tři hodinky něčím zabít čas.

1 22.08.2020

Zezačátku to bylo jen "Oh, Donna, Oh Donna" (The Misfits), protože je to napsané skvěle, propracovaně, sofistikovaně. Ale už brzy zjistíte, že se to neposouvá, ale jen tak nějak motá v kruhu. K 'Tajné historii' jsem se dostal několik měsíců zpátky, odložil to, pak se k tomu vrátil a už v půlce jsem opět litoval, ale řekl jsem si, že bych si rád utvořil názor na Donnu a její tvorbu, protože působí zajímavě. Ráj akademiků, tahle Donna Tartt, ale její kniha, kterou vydala v roce, kdy jsem se narodil (a ve věku, v němž se nacházím teď), byla ani ne tak náročná, ale obtížně se tím prokousávalo, protože to nikam nesměřovalo, progress neexistující, tempo neskutečně pomalé, dlouhé pasáže, co vás úvádí hlouběji do postav a jejich rozpoložení, abyste se dostali k dalším úvodům a charakterovým studiím - v tomhle duchu je to dost klasické dílo. Je to jiné, definitivně, než řekněme řadové thrillery a vlastně bych to ani mezi thrillery nezařadil. Ale i přes všechen ten um, jako kdyby to nedokázalo artikulovat věci pod povrchem lépe. Zároveň škoda, protože Tarttová definitivně stojí za přečtení, už jen s přihlédnutím k tomu, jak si dává na čas s každou knihou.

5 15.08.2020

Náladou pořád na témže místě, ale už to působí ohraně. Ono to působilo ohraně už i napodruhé, ale je to taková ta lehká naivní poezie pro ty, kteří se rádi nechává unášet univerzálníma veršema, co samy o sobě nic neříkají. Je to někde mezi, někdy jo, někdy ne. A dospělo to do stádia, kdy už člověk začíná lacinost těchhle pouťových triků zpochybňovat z hlediska zachování vlastní integrity. Možná je Atticus trans-princezna, co žije v kanadským zámku, a to jak vzdušným, tak reálným, ale jeho pseudohumanismus mě začíná iritovat. Nehledě na to, že samotné autorství mnoha z jeho textů je pochybné parafrázování jiných autorů (Hunter S. Thompson, Marcel Proust).

2 11.08.2020

Řetězově navazující příběhy lidí. Globální, civilní nádech... a na to jak rychle vás to vždycky vytrhne z původního příběhu se dá relativně rychle začíst ihned do dalšího. Krátká záležitost, kterou jsem si vybral, protože jsem chtěl zjistit, o čem je David Szalay, než se pustím do jeho 'All That Man Is'. A z hlediska struktury jeho knih je určitě zajímavý, taky mi je sympatické to, že nemá potřebu se kompulzivně, "kingovsky" rozepisovat. O postavách se toho vlastně moc nedozvíme, ale dozvíme se dost, aby to drželo pozornost a nutilo vás číst dál.

2 11.08.2020

Austerovsky obskurní zápletka a rozjezd první půle, který tradičně nikde nekončí, ale alespoň někam vede. Potom, co mě odzbrojil ve 'Skleněném městě' z jeho 'Newyorské trilogie' a trochu mi nesedl s 'Mužem ve tmě' jsem hmátl po tomhle. A musím říct, že je to po dlouhé době kniha, kterou mě upřímně a se zaujetím bavilo číst. Auster je zkrátka, nechci přímo říct unikátní, ale vybočuje. A člověk musí tak nějak vybočit z toho mainstreamu, aby našel pravou literaturu... protože čím vidím zaflákaný police, jak jsem se včera procházel knihkupectvím, říkal jsem si, bože, já skoro nic z tohohle nechci číst, nezajímá mě to, nic mi to nedá. Auster je definitivně na druhé straně tohohle spektra a jeho kniha je kafkovskou spirálou, pro ty, kteří se v ní rádi nechají ztrácet.

6 10.08.2020

Spojitost mezi 'Králem ve žlutém' a 'True Detective' u mě zůstala absolutně nezjištěná. Až dlouho poté mě ke knize nakonec přivedl nedávno zesnulý obdivovatel a pokračovatel Chambersova odkazu Joseph S. Pulver Sr., který se touhle knihou zdál až posedlý a přispěl k jejímu mythosu řadou povídek a sbírek, které uspořádal (a co jsem zatím četl jeho 'Long Dark Grim Road', jsou daleko hutnější, atmosféričtější a temnější). Ale zpět k Chambersovi - jeho kniha mi přišla dost nevýrazná, ne ani tak nevyvážená, jak řada lidí kritizuje nevybalancovanost příběhů, ale zkrátka nevýrazná, příliš mě nestrhla, nic moc mi to neřeklo. Podle Pulvera se Chambers a Lovecraft nedávají příliš srovnávat, protože jde o dost odlišné záležitosti. Ale já ke knize příšel s tím, že půjde o něco více či méně lovecraftovského a tenhle pocit jsem měl jen velmi sporadicky. Velikou míru na tom asi má i fakt, že sbírka vyšla v roce 1895 a byla teprve pomalým průkopníkem v celém tom hororovém mythosu, který posléze následoval. Třeba Algernon Blackwood (Chambersův současník) a jeho 'Vrby' jsou přeci jen daleko blíže tomu, co pak vykrystylizoval Lovecraft ve svojí próze. A pak se můžete nořit hlouběji a hledat, od koho se zase nechal inspirovat třeba sám Chambers (např. Ambrose Bierce, od něhož si vypůjčil mnoho výrazů, jako třeba Carcosa nebo Hastur). Tahle provázanost jde hluboko a já nejsem až takovej nerd okolo celého tohohle mythosu, aby mě bavilo se v tom hrabat. Uznávám, že 'Král ve žlutém' může být fascinující tím, co okolo sebe založil a k čemu dál vydláždil cestu, ale text sám o sobě, z dnešního pohledu, už taková hitparáda není.

3 02.08.2020

Goethe je v mnoha kruzích vnímán jako jeden z největších dramatiků vůbec a jeho 'Faust' je samozřejmě jedním z kanonických děl, které rozpitvávají jeden ze základních a nekončících konfliktů v duši člověka. Ale je to obtížný text, který sedí spíše divadelním adaptacím, nebo filmovým plátnům, ale ne už tolik řadovému čtenáři, který se v něm dobrovolně a rád musí sám nechávat ztrácet. Definitivně ne něco, co by mě bavilo číst, i přes svůj význam pro světovou literaturu. Dnešnímu člověku to navíc díky zubu času může připadat i poněkud "outdated", nebo až shakespearovsky domýšlivé, dlouhé, hodně to skáče sem a tam. Ale má to svoje místo a je dobře, že 'Faust' existuje. Líbila se mi Švankmajerova verze 'Lekce Faust' (1994, s Petrem Čepkem). S klasikami se to má takhle, pro některé z lidí, dříve, v té době, mohly být důležité, zásadní, ale dnešní pohled je jiný. Nemá mi to osobně moc co dát, protože jsem nejspíš četl tolik děl, co dělaly variaci, nebo vycházely z téže myšlenky a rozvíjely určité motivy mnohem lépe. Absolutní poznání není pro smrtelné lidi, jakými jsme, to je snad to hlavní a jediné, co si z toho odnáším. Svým způsobem je 'Faust' čtení na celý život.

6 01.08.2020

Existenciální (fajnovej letní) závan se od poloviny protahuje v otravný rachotící ventilátor, co nakonec musím vypnout. 'Sedm bláznů' jsem se během posledních let snažil rozečíst hned několikrát, teprve teď se mi povedlo pokročit dále a četlo se to opravdu (do té poloviny) rychle - jedna báseň. Ale mám dojem, že tahle argentinská předzvěst o pofidérní skupině a jejich tzv. revoluci, vydaná 1929, je tak nějak spíš svědomím doby a svědomím státu, o kterém nevím stejně skoro nic. I tak, ač je kniha silně orientovaná na svoje témata, tak prostě a jednoduše, každé téma jsem četl jinde a bylo udělané lépe. Je to na mě moc lehký, nic mi to nepřináší. Dokážu vidět a chápat, že v originále třeba některým jihoamerickým spisovatelům byl Artl a jeho 'Sedm Bláznů' totéž, čím třeba pro mě byl Kafkův 'Proces'. Ale to jde prostě mimo mě. Lidé žijí na většině místech planety dost podobný život, jako všichni ostatní, ale odlišují je malé detaily, skoro až pouhé nuance, ale nebylo čeho se v knize chytit, příliš moc ospalého žvatlaní, odnikud nikam, ale tím otravným způsobem.

2 22.07.2020

Okultismus. Kabala. Mysticismus. Sny a nejistota reality hlavního hrdiny, dokonce i realita jeho vlastní identity. Kafkova Praha z jiné, další perspektivy. Člověk by si řekl, že něco tak zdánlivě psychedelického bylo publikováno už v roce 1915, očividně ta transcedentální tradice přesahuje staletí a věky (např. šamanismus). Meyrink na něčem určitě ujížděl (minimálně hašiš) a na tom s faktem jeho hlubokého zajmu o duchovní poznání není nic divného. Ale popravdě, není to úplně můj šálek kávy. Je to zamotané a chaotické, jako sen ve snu (možná zčásti i zub času), ale dokážu si představit chvíle, kdy by mi tohle sedělo víc. Hádám, že 'Golem' je i přes zamotanost jeho nejpřístupnější text a právě proto ne nutně nejlepší. Přemýšlím, že bych si přečetl 'Proměnu krve'.

3 21.07.2020

Pynchonova anonymita je zajímavější, než jeho texty - už jen kolik času jsem strávil čtením o něm vs. kolik času jsem četl jeho, to je pro mě zkrátka fakt. Nebaví mě se utápět v jeho nekončících konspiracích, které vedou odnikud nikam. Sorry, ale poté, co jsem selhal jakkoliv zpracovat 'Gravity's Rainbow' v roce 2015 a co jsem později četl 'The Crying of Lot 49' a teď poprvé v češtině tohle, vše mi hlavou prosvištělo tak, že jsem nebyl schopen se s tím identifikovat - postmoderna, metafikce, konspirační teorie, spousta postav, žádné rozuzlení (já to beru a věřím, že Inherent Vice se mi díky tomu líbit bude), ale tady jsem klouzal jak banánová slupka po naleštěným tobogánu. A přitom chci, aby se mi Pynchon líbil, ale Pynchon je (a tohle mi přijde jako geniální analogie) jako Eddie Bravo (Edgy Brah), který se často objevuje v Joe Rogan Experience. Eddie má rád konspirační teorie, je jima absolutně posedlý a rád se do všemožných teorií noří a jeho zápal pro věc jde znát. Theo Von ho charakterizoval jako "deaf jack russell (terrier)" (hluchý jack russell teriér) pokud jde o konspirace, je jako tohle plemeno psa, které vyletí z auta, začne štěkat... a není možné dostat ho odtamtud zpátky. Pynchon je samozřejmě komplexnější, než tohle a byl bych rád, kdyby ho u nás vydali kompletně, protože si to definitivně zasluhuje, nicméně, tohle mělo svoje skvělé momenty a spoustu popkulturních narážek a humoru, ale obecně jsem nebyl schopen se po absolutní většinu času napojit na tu vlnu. 7/10

2 17.07.2020

Několik solidních point (zejména mě zaujala ta, že Rusové ani nejsou tolik pro nebo proti Putinovi, ale že otázka pro ně je spíš o tom, podpořit samotnou pozici silného Ruska a prakticky nikdo jiný, než banda radikálních, post-komunisticky smýšlejících jedinců, kteří by v mžiku uvrhli Rusko do válečného konfliktu se jako alternativa nenabízí, ale kdoví, nakolik v tom má hlava státu prsty). Možná vše opravdu dělá pro to, aby sloužil svojí zemi. Taky jsem si vzpomněl na to, co sám Putin řekl: Rusko se dostalo z komunismu relativně nedávno a nejen díky tomu, že je vše ještě stále tak čerstvé, potrvá, než dosáhnou úrovně ostatních demokratických států - nepřehlížeje faktor, že v Rusku se vždycky věci řešily lokálně a drsně, po svém, jsou jisté genetické, nacionální a kulturní predispozice, v jednání a chování, v nichž si zkrátka nikdy nebudete plně rozumět (a Rusko je veliká země, takže jak je v knize zmíněno, některé "lokální" politické šarvátky nejsou vůbec v režii Putina, jako spíš úplně z jeho rukou a v jeho nezájmu se něčím tak nepodstatným zabývat). Ale v rámci obecného anti-putinovského smyšlení, spuštěného bandou vágních novinářů, kteří vědí všechno, je tohle relativně objektivní a svěží pohled.

4 14.07.2020

Mozaika příběhů z Ruska. Autor se na několik let dostal k práci pro ruskou TV a tak nějak podává zprávu (to "tak nějak" je důležité), protože počáteční příběhy měly něco do sebe, ale jak stránky přibývaly, můj zájem slábl... všechno bylo napojeno na nějaký motiv Ruska a žití na hranici, v mezích zákona nebo tak, jak to v Rusku chodí, škola zlatokopek, gangster, co natáčí filmy. Ale jako celek slabé... taková rádoby artová rychlokvaška s nulovou hodnotou (psaná pro peníze), první třetina byla solidní, ale literárně de facto nula. Jen špetka politiky a žurnalismu.

3 13.07.2020

Rád bych Putinovi věřil (...) protože co říká, dává smysl a ví, co má říct a co ne a jak to říct. Ale politika je záludná šachová partie, které mě nikdy nebavilo se aktivně účastnit... a ve vzduchu vždy visí cosi jiného, než co vám řekne jakékoliv oficiální stanovisko státu. A je tolik částic, které hrají roli. Jak řekl Hunter S. Thompson, "in democracy you have to be a player" ("v demokracii musíte být hráčem"). Putin definitivně hájí zájmy Ruska a definitivně chce být hráčem. Nechci zaujmout ani pozitivní, ani negativní stanovisko, ale je to definitivně pozoruhodný náhled do světové mocenské politiky.

3 13.07.2020

Trochu jako ovocný saláty v supermarketech, nahypeovanej mix, kterej ale nemá moc co nabídnout a stojí víc, než by měl. Trochu naturalismu, špetka modernismu. Výživová hodnota nic moc. A hlavou mi to prosvištělo tak, že si z toho skoro nic nepamatuju.

1 07.07.2020

Od vydání jsem si tohle chtěl přečíst. Je to obsáhlá publikace a přitom paradoxně, když si rozdělíte jednotlivé kapitoly, zjistíte, že co do informací se toho o ničem zase až tolik nedozvíte, protože kniha de facto popisuje období celého života. Terminátor 2 je jeden z filmů mého dětství, který jsem viděl tolikrát na VHS, že se divím, že jsem nepřepálil pásku. A všechny Arnoldovy další klasiky ani nezmiňuju. Kluk z Rakouska, co se horlivě chtěl stát kulturistou, a byl dost možná nejpůsobivějším tělem v historii Mr. Universe, který se stal akční hvězdou a posléze guvernérem a kdyby to podle ústavy USA bylo možné, jak si Stallone v Demolition Manovi utahoval, nejspíše i prezidentem - Arnold je zkrátka definicí amerického snu, za kterým si od začátku šel, v tomhle ohledu je kniha skutečně a v pravém slova smyslu - inspirací jedné železné vůle. Politická část mě, samozřejmě, nezajímala. Naopak jsem si užíval ty drobné sviňárny, kterých se Arnold během života dopouštěl... třeba jeho podnikání (sleva za zedničinu), nebo jak při jeho zápolení se Sergiem Olivou mu řekl ať odejdou z pódia a pak pokrčil rameny, jakože neví proč Sergio odchází, a sám zapózoval dál, aby mu zasadil "poslední úder".

4 06.07.2020