Faust

Pověst o Faustovi se zakládá na historické postavě středověkého německého alchymisty, v knížkách lidového čtení se objevuje již od 16. století. Johann Wolfgang Goethe, velikán německého romantismu a světové literatury vůbec, přetvořil starou látku v monumentální tragédii ve verši, na které pracoval téměř celý život. Dal tak vzniknout dvěma dílům rozsáhlého dramatu. První z nich je Faustovou osobní tragédií - mudrc zoufalý z omezenosti lidského poznání zaprodá svou duši ďáblu výměnou za splnění veškerých přání, kterým padne za oběť i nevinná Markétka. Druhý díl přechází k obecnému tázání po smyslu lidské existence. Faustův osud se stává závažným uměleckým podobenstvím lidského bloudění. Člověk zmítaný mezi dobrem a zlem však nedojde zatracení, pokud své činorodé úsilí směřuje ve prospěch lidstva....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/35_/356447/faust-4Fp-356447.jpg 4.1481
Originální název:

Faust (1832)

Žánr:
Literatura světová, Divadelní hry
Vydáno:, Garamond
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (55)

Přidat komentář
LotusFlower
03. srpna

Já dívám se, dívám,
neb vidoucí jsem,
já věžník si zpívám
a miluji zem.
Zřím blízko, zřím dálky
a kroužení hvězd
jak laňky a skalky
mi na dosah jest.
A věcí všech libý
zřím soulad a znám,
tak vše se mi líbí,
i sobě já sám.
Vy blažené oči,
co zřely jste kdy -
nechť bylo, jak bylo,
přec nádherné vždy!

Atanone
22. května

"Kdo dlouho hledí do propasti, toho propast pohltí"
Friedrich Nietzsche

Marek978
11. května

„Eritis sicut Deus, scientes bonum et malum.“ Věta, která charakterizuje celý první díl této podivuhodné knihy. Nejenže poukazuje na problém materiálního světa, toť nekonečné pokoušení samotného člověka, jakožto individuum ze strany zla, ale také na svět nemateriální, upozorňujíc na nekonečný kosmický boj Hospodina se zlem. Mohli bychom říct, že tento problém, je začátek všech problémů – prvotní hřích lidstva. Opět poukazuje na významnější boj, který probíhá mimo náš svět a naše chápání.

Pojetí a pochopení Fausta, jako neodvratitelná část každého člověka, byla pro mě velmi obtížná.
Každý člověk, který kdy kráčel a bude kráčet na této zemi bude řešit stejné dilema jako Faust. Nechat se pohltit sliby ďábla anebo vzdorovat svou vírou. Jan Patočka ve své recenzi napsal. „Co vlastně znamená sázka nebo pakt s ďáblem o nesmrtelnou duši ve světě, který duši nemá?“ Není toto hlavní příčina problému? Pokud ve zvrácené realitě, platí tyto pravidla, nestává se z toho všednost a každodennost? Toť znamená: Každý den být pokoušen, aniž bychom to věděli. Celé lidské dějiny chtěli být lidé jako Bůh, chtěli se mu rovnat. Problém moderního člověka, je ten, že chceme být lepší než Bůh a k tomu nám bez našeho povšimnutí pomáhá právě Mefisto. Ten Mefisto, který se zmocnil Fausta, člověka, co chtěl příliš, chtěl vše. V Bibli jest psáno. „I řekl Bůh: „Bud světlo! A bylo světlo. Viděl, že je to dobré, a oddělil světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první.“ To, co bychom si měli vzít z toho úryvku je, že vše začíná pouhým slovem, slovo dokáže osvobodit i spoutat, to Faust nevěděl, a to se mu stalo osudným. „Čím pánu posloužím? Nač tolik hluku?“ Mylně si Faust mohl myslet, že by někdy mohl být pánem Mefista, to on se stal jeho loutkou. Faust chtěl příliš, nestačilo, co věděl, chtěl vědět vše, má starost, jen o své dílo. Dospěl k Sokratovskému „vím, že nic nevím“ a to byl důvod jeho úpadku.
Sázka Hospodina s Mefistem o jednu lidskou duši, je pouhá alegorie na nekonečný boj o všechny lidské duše. Všichni jsme pokoušeni ze strany zla.
Když okamžik mě zvábí ke slovu:
Jsi tolik krásný, prodli jen,
pak si mě sevři do okovů,
ó, pak chci rád být utracen,
A tak přišlo na řadu Mefistovo snažení, poskytnout mu do cesty všechny pozemské slasti, aby se stal Faustův život úplný, to se mu nikdy nepodařilo, ale nebyla tato výhra člověka tímto způsobem, zároveň i jeho prohrou?
Co by mohl chtít starý muž, jako první? Mládí. Mefisto si možná myslel, že potom starý Faust bude mít vše po čem toužil, ona slova. „Jsi tolik krásný, …“ A tak mu to splní a omladí ho. Mefisto, ale nepočítá s lidskou rozmanitostí a věčným „chtěním“ po všem. Pod vlivem Mefista se z něj stává sobec, příliš mu nezáleží na ostatních lidech, kterými opovrhuje pro jejich nevědomost, smrtelnost, pomíjivost. Stále hledá to pravé poznání, v němž by našel uspokojení, touží po poznání smyslu své existence, vlastně hledá Boha – prostřednictvím ďábla. Jistý paradox, člověk potřebuje ďábla, aby našel cestu k Bohu.
Jednoho dne se Faust zamiloval do Markétky (božská Helena), Mefisto, je za začátku proti, protože tuší, že doopravdovou lásku mu nemůže obstarat, po Faustovo naléháním Mefisto ustoupí. Mefisto si je vědom toho, že jestli chce vyhrát musí dát Faustovi vše po čem touží, ale co je vše? Možná je překvapen, že není tak snadné uspokojit Fausta, který dychtí po vědění.
Mefisto podstrkává za Fausta Markétce dárečky, ta jako pravý opak Mefista odolává. Bohužel pro ni, podlehne, ne Faustovo lásce, ale Mefistovo manipulaci. Svým způsobem, když přijala Fausta, přijala i ďábla do svého počestného života. Stala se otrokem ďáblovým intrikám, skutečná oběť lásky k Faustovi.
Láska, která by měla být ryze božská, se stala zkažeností a podlostí.
Faust (Jindra) se stává egoistou a vede již hříšný život, dokonce zabije i Markétčina bratra Valentina, samozřejmě je veden Mefistovou rukou, faust je již zatracen v nekonečném bloudění a dychtivosti.
Markétka, která se z lásky k Faustovi odvrátila od Boha zabila svoji matku a své a Faustovo dítě, jako důkaz jejího hříchu, už pro ni není cesty zpět.

Markétko!
Kde ti hlava stojí?
Co to v srdci máš-
jaký zločin?
Modlíš se za matčinu duši,
za tu, kterous uspala k dlouhému, předlouhému soužení?
Je Valpuržina noc a Faust zatím obcuje s čarodějnicemi a Lilitou. Toto má představovat Faustovo konečné odvrácení od boha. Právě Goethova zmínka o Lilith mě nejvíc zasáhla. Lilith, jakožto první choť Adamova.
Když se Faust dozví o osudu Markétky, je už příliš pozdě. Faust přemlouvá Mefista, aby jí pomohl, ten po dlouhém naléhání podlehne a souhlasí. Markétka, ale již nesouhlasí, nechce jít s Faustem, protože si je vědoma, že by šla s ďáblem a radši si vybere boží cestu, což znamená: trest za svoje hříchy. První díl končí slovy Mefista. „Je odsouzena.“ Zatím co hlas shůry říká. „Je zachráněna!“ Markétka dosáhla odpuštění, díky přijatému trestu a tím je očištěna.

Celé chápání této knihy, je spjato s chápáním naší existence a naší individuality. Ďábel se snaží o každou duši, nesnaží se o svět jako celek, ale o svět jako: Individuální chápání podstaty světa. Právě tato individualita, je důležitá k našemu přežití. Nemůžete napravit celý svět najednou, musíte prvně napravit jednoho člověka.

mcleod
04. května

Tato kniha pro mě byla velkým překvapením, ovšem bohužel ne zcela pozitivním. Z prvního dílu jsem byl nadšený a hodnotím ho zcela kladně, ale druhý předchozí dobrý dojem tak zničil, že jsem ho jen s velkou námahou dočítal. První díl představuje poutavý příběh o zaprodání se zlu bez ohledu na důsledky pro dosažení svých profesních i osobních snů. Dialogy Fausta a Mefistofela byly strhující... a to i ve druhém díle, kde se však omezily na nutné minimum, které bylo obklopeno nudnou a zmatenou smíchanicí, která se podobala spíše pochybné frašce s mnoha nerozpracovanými dějovými odbočkami a míhajícími se zástupy různých více či méně bezvýznamných postav. A ten závěr... čekal jsem alespoň v něm něco velkolepého, nějakou intelektuální disputaci mezi Faustem a Mefistofelem, pravý romantický boj o Faustovu duši. Doufám, že jsem v té změti nic nepřehlédl, ale tento závěr mi připadal až příliš náhlý, plochý a jednoduchý. Ale částečně to mohlo být způsobeno i překladem, který byl jen obtížně čitelný a navíc z něj podle mě moc nevyzařovala doba, ve které dílo vzniklo... tedy mého oblíbeného romantismu (ale nevím, jaký je originál a na koho si mám tedy postěžovat :-) ). Ale abych Goetheho jen nekritizoval, když si s tím dal takovou práci... líbila se mi zvolená forma. I když jde o drama, nepředpokládám, že by autor počítal s tím, že se bude celá hra hrát v divadle, už kvůli délce, množství postav a potřebě všech těch speciálních efektů... spíše mi připadá, že chtěl vyjádřit život jako drama odehrávající se na jevišti života pro pobavení ostatních lidí a bohů. Zkrátka slovy Shakespeara: "Celý svět je jeviště a všichni lidé na něm jenom herci."

hanina7
03. května

První díl byl krásný, srozumitelný, jednoduchý, místy i vtipný. Naopak druhý díl byl velice složitý a dlouhý, často se tam přesouvali časem a proto bylo těžké se v knize zorientovat. Celkově je toto dílo velice rozmanité a určitě k zamyšlení...

Kuža007
03. dubna

Složité přesto velkolepé dílo. Faust, Mefistofeles a Markétka, je tu trochu podoba s Dantovou Božskou komedií, ale jen trochu. Bohužel, zde takový konec není.

terule202
25. březnaodpad!

Druhá část příliš komplikovaná

katushah
23. března

Je to hodně těžké literární sousto, musela jsem to číst po menších kouskách, po chvíli mi ty verše lezou na palici. Každopádně toto dílo v sobě skrývá tolik pravdivých věcí a tolik krásných veršů. Určitě se k tomu ještě budu vracet, protože 1 přečtení nestačí. :-)

RemiBlack
27. února

2018/10
Místy byl jazyk tak složitý, že jsem vůbec nechápala děj. Nejvíc se mi líbil úplný začátek, kdy Hospodin a Mefistofeles uzavírají sázku a první část knihy – ta byla dobrá.
Když Faust potkal Markétu, začal být děj ještě méně přehledný a část s čarodějnickým sletem jsem vůbec nepochopila; doteď netuším, o čem byla. Kdyby autor vynechal scény o cestování (kvůli epizodním postavám), popřípadě vše, co následovalo straně 154, příběh by se mi líbil víc.

gacie
12. února

Pro mě velice těžké a obtįžne čtení, i když je dílo veršované. První díl se jakž takž dál přečíst a porozumět mu. Ale druhý díl byl opravdu těžký boj. Veliká hromada postav ve které se člověk ztrácel. Nesouvislý děj. Spousta pro mě zbytečných a prázdných veršů. Bohužel Faust u mě nezabodoval.

LenysekC
02. února

No, tak je to za mnou, hurá! První část ještě budiž, ale ta druhá... Celé mi to nějak unikalo. Za líbivost veršů můžu asi poděkovat panu Fischerovi, tomu klobouk dolů. Ale nejvíc za to, že to dopřekládal až do konce. Já to měla jen číst a trápila jsem se s tím dobře měsíc. Upřímně by mě zajímalo, kolik lidí, kteří to tady chválí, to opravdu tak sebralo, a kolik to píše jen proto, aby nebyli za burany :)
Jedna část mě ale hodně pobavila, asi v souvislosti s tím, že jsem nedávno četla Robota na konci tunelu (Šichtařová, Pikora). Těch pár veršů naprosto vystihuje, jak funguje dnešní ekonomika (zkráceno, vyzobáno):
KANCLÉŘ:
Nechť každému ta poukázka dí:
Stát za ni tisíc korun vyplatí.
Je spolehlivou kryta zárukou:
poklady všemi, pod zemí jež jsou.

CÍSAŘ:
Jak! Bezpříkladný zločin se tu stal!
Kdo císařův že podpis padělal?
A neztrestáno je to? Nepomstěno?

SPRÁVCE POKLADU:
Vzpomeň! Ty sám jsi podepsal své jméno.
Dnes v noci bylo to. Tys Panem byl,
kancléř tě s námi takto oslovil:
"K oslavě dne a k obecnému blahu
rač, prosím, psát: jen něco stačí tahů!"
Tys podepsal; a v noci podpis ten
na lístků tisících byl rozmnožen.
Pak, aby všichni, co jim patří, brali,
my celé stohy orazítkovali:
to platí deset - padesát - to sto.
A nadšení, jež vyvolalo to!

CÍSAŘ:
To že je zlato mým poddaným?
Vojsko i dvůr že platí lístkem tím?
Nu, ať jen platí, ač mi to jak div je!

MEFISTOFELES:
Ne zlato, perly ne, jen papír dáš;
tak pohodlný je, neb víš, co máš;
netřeba hrdlit se či smlouvat jíti,
lze láskou, vínem dosyta se zpíti.
Směnárník, chceš-li, mince dá ti zas;
a nemá-li, jen kopej krátký čas,
pak řetěz, pohár do dražby je dán,
a papír, ihned amortizován,
těm, kdo v něj nevěří, se vysměje.
Tak to svět chce a tak to zvykem je.

aneta7057
19. ledna

Zajímavá kniha, plná úžasných myšlenek. Rozhodně je nutné si ji přečíst vícekrát.

Dolina
15. ledna

Tak tohle teda otestovalo mou čtenářskou gramotnost. Na první přečtení se snad ani nedají zachytit všechny myšlenky, které tam Johann vložil. K tomu mi taky dopomáhal fakt, že se moc neorientuji v řecké mytologii (hanba mi - má přítelkyně je z Řecka) takže mi asi i unikly některé souvislosti z 2. dílu.
Podtrženo sečteno, opravdu skvělé dílo, po zásluze nazývané klasikou. Až načerpám potřebné znalosti, tak si to musím přečíst znovu.

Ally154
30.12.2017

Opravdu nejlepší kniha, kterou jsem kdy četla. Pět hvězdiček mi nestačí :)

Mira7
28.12.2017

Do svého celoživotního díla vložil Goethe svůj um. Verše lze číst opakovaně a nacházet v nich různé myšlenky. Ani monumentálnost díla neubírá na jeho čtivosti, u veršů je ale pro pochopení nutné dost přemýšlet. Přečtením knihy čtenář automaticky „znalost Fausta“ asi nezíská. Může začít číst znovu...

angloumene
02.12.2017

Faust patří mezi světové klasiky zcela zaslouženě. Jedná se o čtivé dílo s přitažlivým dějem a překvapivě hlubokými úvahami převážně o hledání sebe sama. Překvapuje mě, že se Goethemu podařilo vyjádřit tak komplexní děj a úvahy s pomocí několika málo básní.

jani.ruzicko
25.11.2017

Můj oblíbený Faustíček ;o)

Messilina
09.10.2017

Mám tady málo hvězd na ohodnocení knihy. Ale na Fausta bych jich potřebovala celou hvězdokupu.

bee88maja
23.09.2017

Kdo vnitřně sám je filosofem, s tím tato kniha zacloumá, pohrouží se do myšlenek, a nekonečnosti poetických slov. Touhy, vášně v nás, probouzí zlo i za cenu všeho, co máme, a nepřemýšlíme, co ztratit lze.

Jacck
21.07.2017

Co dodat. Kongeniální překlad geniálního veledíla největšího německého básníka. Četl jsem česky i v originále. Nádherné nejen jazykově a básnicky, ale i hloubkou myšlenek. Věčně nespokojený Faust uzavře pakt s Mefistofelem o tom, že M. mu bude sloužit a bude se snažit jej učinit šťastného.

Katranis
03.07.2017

Temný to příběh jednoho Fausta.

Zelvinka
24.06.2017

Kniha na kterou jsem se dlouho chystala, četla jsem jí jen kvůli čtenářské výzvě. Nic mi nedala, ale ani nevzala. Čtivá, ale znovu po ní nesáhnu

PeťkaW.
21.03.2017

Faustovi (i dalším knihám) hrozně škodí zaškatulkování do "povinné četby". Většina lidí čte to, co musí, s nechutí. Faust je úžasný příběh. Má mnoho rovin, ze kterých si podle mě každý něco vybere, i kdyby to měla být jen jedna zajímavá myšlenka. Je psán sice těžším jazykem, který nesedne každému, ale přidává knize na kouzle.

Faustka
13.03.2017

S tím starým byl bych nerad rozmíchán
a milerád ho vídám časem.
Vždyť je to rozkošné, když velký pán
tak lidsky ráčí hovořit i s ďasem.

………………..

Nu, toť Faust,
jenž v srdci mém si komůrku udělal.
Dlít tam bude vesměs tiše,
než znovu ozve se má duše,
chtíc další šprým a švár.

Hoshi
17.11.2016

Fausta jsem poprvé četla na základce a spousta lidí si ťukala na čelo, že jsem se pustila do tak těžkého čtení. Tento příběh o sázce boha s ďáblem jsem četla již několikrát a neustále v něm nacházím nové a nové poznatky, které jsem předtím neviděla a nebo je pořádně nepochopila. Nezavrhujte tuto knihu a dejte jí ještě jednu šanci :)

radusak9806
23.07.2016

Nevím si nějak rady s hodnocením. Nechci knize nijak křivdit, protože mě se v rýmech spatně drží nit. Což přece jen není chyba knihy. Proto volím 3 z 5, protože co rýmů týká je i kniha, která mě vzala o něco více.

wiix
21.06.2016

Celý čas ma udivovalo, ako to autor dokázal, že je to celé vo veršoch a v rýmoch, s dejom a hĺbkou. Už chápem, prečo príbeh odoláva času a kritike čitateľov. Je nadčasové, má dušu a človek musí načrieť hlboko do seba aby sa dovtípil, o čo Faustovi ide a čo sa vlastne s ním deje.

chlo0opek
04.03.2016

No, co k této knize říct? No stručeně - pro mě velké zklamání:(.

A nějak blíž?
...jestli tohle má být jedno z největších děl světové literatury, zůstanu asi navždy kulturním barbarem. Téměř každý odstavec, pokud jsem ho chtěl dobře pochopit, jsem musel číst několikrát, abych pochopil, co tím chtěl básník říct, ale stejně se stávalo, že jsem ani pak pořádně nevěděl, o čem byla předchozí stránka, kterou jsem před chvilkou přečetl...
...opravdu špatně, hodně špatně se to čte...
...jsou stránky, které díky docela záživnému příběhu hltáte, ale zároveň jsou i takové, po kterých mi třeba ani po dvojím přečtení v mysli takřka nic nezůstalo - zkrátka nudná poezie o ničem. V podstatě jsem si v pokročilém čtení jen hlídal, zda v nich není něco důležitého k příběhu a jinak jsem je moc nevnímal:( Bohužel takovýchto nezáživných stránek bylo víc než těch prvních. Když pak přišel závěr (opět nezáživný, v podstatě žádná gradace příběhu), rozhodně to nebylo jako u mých předchozích knih, že bych se zaujetím vnímal každý detail, či se znovu vracel k nějakým pasážím, o kterých se v závěru psalo, abych si je připomněl či ještě lépe pochopil - to zde teda rozhodně nehrozilo. No prostě, jediné, co jsem po dočtení cítil, byla úleva, že už to "prostě nějak" skončilo a nehodlám se již k této knize asi nikdy vracet...

K pozitivům by se dalo přičíst, že byla pasáž v knize, která byla záživná, verše jsou zpracovány promyšleně (nic to však nemění na tom, že jsou ale v příběhu celkově nezáživné), a že je do knihy implementovány i různé aspekty z historie. Toť asi k těm kladům vše.

Celkově tak nakonec slabší 2*.

džanaka
19.12.2015

Krásné. Ale aby to člověk docenil, nutno číst vícekrát (četl jsem to zatím pouze jednou). K pochopení závěru je třeba být obeznámen se západní duchovní tradicí o posmrtném putování ducha.

Knihu bych označil spíše než jako tragédii, tak jako něžnou komedii. Několikrát jsem se v průběhu čtení smál. Dábel je vykreslen jako ironická postava zabředlá do smyslových požitků (podobná většině současných intelektuálů). Faust je filosof zoufale toužící dosáhnout Poznání. Dábel mu nabídne, že jej učiní šťastným, ale každá ze smluvních stran očekává něco jiného. A tak i když dábel zprostředkuje Faustovi smyslové požitky, ženy, bohatství i moc, nakonec nemá na jeho duši nárok, protože Faustovu touhu po přiblížení k Bohu nenaplnil.

V závěru je vykreslen rozdíl mezi světským a božským pohledem na život. To, co se jevilo z pozemského pohledu jako tragédie, je z božského pohledu získání zkušeností ve vývoji ducha. A tak Faust i Markétka v nebi nejsou souzeni, ale přebývají v blaženosti.

eraserhead
11.11.2015

Já nevím, pro mě asi po Fantomasovi druhé knižní zklamání (ve smyslu očekávání-nenaplnění). Jako napsané je to hrozně dobře, ta hra se slovy, barvitost, rýmy, to všechno mě bavilo, ale tak nějak jsem, po několika zhlédnutých filmových verzích aobecném povědomí o příběhu, očekával trošku něco jiného. Hlavně mě po celou dobu vrtalo hlavou, proč se to jmenuje Faust, když se jeho postava v celé knize objevuje zhruba jen max v 35-40%, jinak se tam míhal přehršel různých jiných postav. Celkově mi to přijde jako soubor několika samostatných, na sobě nejednou zcela nezávislých příběhů, než souvislý děj. A taky tak nějak nechápu to neustálé odkazování k antice a používání antických postav, což ale bylo pro tehdejší dobu tak nějak typické. Ta kniha obsahuje spoustu skvělých, velmi vychytaných a rozumných částí, které mají smysl, sílu a nejednou i pravdu, ale jako celek mě zase až tak nenadchla.